Mise - 8. kapitola 2/2

31. ledna 2016 v 17:14 | Hermi |  Mise
Skvěle, teď už nemám čas vůbec na nic. Zoufale se snažím stíhat všechno, ale ono to nějak nejde. A o víkendech, kdy bych měla mít konečně volno, dělám všechny projekty úkoly do školy, co jsem v týdnu nestihla. Nějak nad tím ztrácím kontrolu. To není dobrý! Každopádně jsem po nevím jak dlouhé době dala po částech dohromady zbytek osmé kapitoly Mise...


Ráno mě probudily paprsky prvního ze dvou Sluncí. Chatka se koupala ve zlatém světle a zvenku se ozývaly hlasy. Ostatní v chatce ještě spali. Potichu, abych je nevzbudila, jsem vyšla ven a rozhlédla se. Spousta lidí už byla na nohou. Chvíli jsem uvažovala, proč všichni vstali tak brzy, ale pak mi došlo, že to bude nejspíš tím, jak dlouhé jsou tu noci. Stejně dlouhé jako dny. A my, ačkoliv nemáme hodiny, jsme už tak nějak zjistili, že tu dny trvají o poznání déle než na Zemi.
Ze srdce mi spadl obrovský kámen, když jsem mezi ostatními uviděla Ann, která nevypadala, že by se jí něco stalo po zbytek noci, kdy měla hlídku. Zato Trudy jsem nikde neviděla. Usoudila jsem, že ji nejspíš nechali vyspat. Měla asi těžkou noc. Došla jsem až k Ann.
"Co Trudy? Jak se má?"
"Nevím," odvětila, "od té doby jsem ji neviděla." Zívla. Přikývla jsem.
"Tarro?," uslyšela jsem za sebou hlas. Prudce jsem se otočila a za mnou stál Max. Podívala jsem se na něj s nevyřčenou otázkou "Co je?".
"Chceme jít hledat něco k jídlu," vysvětlil, "Myslel jsem, že bys chtěla jít s námi." Zamyslela jsem se. Mohla by to být dobrá příležitost, jak se odreagovat od všeho toho, co se stalo. Od Trudy a jejího zranění a od všeho toho šílenství.
"Můžu?," obrátila jsem se zpátky na Ann. Ta jen souhlasně přikývla. A tak jsem se vydala za Maxem. Na okraji mýtiny čekalo už pár lidí. Giulia, Vladimir a ten Španěl… Fernando? Než jsme opustili tábor, přidala se k nám Dria. Říkala jsem si, že se může vždycky hodit.
Mlčky jsme se vydali směrem do lesa. Až po nějaké době se ozvala Giulia.
"Co vlastně přesně hledáme?"
"No," odpověděl Max, "vlastně nevím. Myslel jsem, že třeba najdeme nějaké ovoce nebo zeleninu. Ale jak se tak koukám, tak nejspíš ne."
"Musí tu něco růst," namítla jsem, "Vždyť co by ta zvířata jedla?"
"Na tom něco bude," zapřemýšlel Max, "Ale tady nikde nic neroste. Jen tráva."
"A strómy," dodal Vladimir.
"To je ono!," zašeptala jsem sama pro sebe, "Stromy!" Zvedla jsem hlavu a paprsky ranního slunce mi skrz listy baobabů dopadly na tvář.
"Musíme na stromy," řekla jsem dost nahlas, aby mě ostatní slyšeli.
"Zbláznila ses?," zděsil se Max. Giulia se přidala:
"Zamysli se, Taro. Tam přece nikdy nevylezeme!"
"Nemusíme tam lézt," napadlo mě.
"Je to moc vysoko. Tam se nemůžeme dostat."
"Posloucháš mě vůbec? My se tam nemusíme dostat."
"Cože?," měřil si strom pohledem Max, "A to s tímhle chceš jako třřřást, dokud z toho něco nespadne? Nerrrad ti kazím iluze, ale ty kmeny jsou docela silné."
"Ne. Ale pokud vím, tak kočky lezou na stromy," usmála jsem se a kývla směrem k Drie. Ta poplašeně mňoukla.
"Pokud vím, tak ani v Británii nejsou takhle obří stromy," ozval se Fernando.
"Ale ani takovéhle kočky," ušklíbla jsem se.
"A jak jí chceš vysvětlit, co potřebujeme?," zamračila se Giulia. Obrátila jsem se na Driu. A ukázala jí, co potřebujeme. Modlila jsem se, aby byla o dost chytřejší než normální kočka. Ale moje obavy byly zbytečné. Dria vypadala, že hned pochopila. Vytasila drápky a nahodila odhodlaný pohled. Pak vyrazila směrem ke stromu. Zaryla drápy do kůry a v mžiku byla v koruně. Nestačili jsme zírat.
"Fajn," vydechla jsem trochu nervózně, "Můžeš nám hodit nějaké ovoce, Drio?"
Pravděpodobně mi nerozuměla nic kromě svého jména, ale jak prolézala korunu, zavadila každou chvíli o jinou větev a na zem kolem nás dopadaly různé kusy ovoce tak rychle, že jsme se skoro nestačili vyhýbat, natož abychom ho chytali. Dria přelézala mezi korunami stromů a skákala z jedné do druhé. Vlastně mě docela udivilo, jak je možné, že roste na jednom stromě více druhů ovoce.
Po nějaké chvíli bez větších obtíží slezla zpět na zem a my všichni jsme jen stáli a neschopni slova zírali na zvíře před sebou.
"Co jsi zač?," zavrtěla jsem nechápavě hlavou. Ale Dria jen rádoby provinile mňoukla.
"Je jedno, co je zač. Hlavně, že nám sehnala jídlo," zakončila Giulia. Posbírali jsme tolik ovoce, kolik jsme unesli a vraceli se do tábora.
Už u vstupu na mýtinu se přihnal Marco.
"Tak co? Máte něco?"
Ani jsem nemusela odpovídat. Místo toho jsem ukázala plnou náruč podivného ovoce všelijakých barev a tvarů a pyšně se pousmála.
"Skvěle!," rozzářil se, "Mám totiž super mega úžasnej nápad!"
"Bezva," přikývla jsem, "A povíš mi ho?"
"Ne," uculil se.
"Proč ne?!"
"To je moje super mega úžasný překvapení!," smál se.
"Přestaň! O co jde?"
"Jde o to, že na uskutečnění potřebujeme barvu. Spoustu barvy."
Nechápavě jsem nakrčila obočí, když v tu chvíli mi došlo, co mi celou dobu naznačuje. Pohledem jsem spočinula na jídle, které jsme donesli do tábora. A pochopila jsem, co zamýšlí.
"To ovoce," vysvětlil i přesto, "Dalo by se rozmačkat."
"Potřebujeme ho na jídlo," namítla jsem.
"Netvrď mi, že to všechno sníš. A nevím, jestli jste s ním hráli vybíjenou, nebo co, ale už teď je částečně na kaši."
"Nemůžu za to, že spadalo ze stromu," ohradila jsem se. Ale on to nevnímal.
"A ještě jednu věc budeme potřebovat."
"A smím se zeptat, jakou?," opáčila jsem kysele.
"Provaz."
***
Seděla jsem na velkém kameni poblíž řeky a splétala provaz. Trvalo to dlouho a byla to pořádně úmorná práce, ale už mi sahal až k nohám. Byla jsem na sebe pyšná. Vlastně jsme vymysleli hodně způsobů, jak vyrobit lano, ale jen některé jsme použili. Návrh číslo jedna: svázat tkaničky. Skvěle, teď se mi budou až nadosmrti vyzouvat boty! Návrh číslo dvě: svázat nepotřebné části oblečení. Pár lidí mělo šátek. Návrh číslo tři: Svázat vlasy. Nevím, kdo ten nápad měl, ale já se ostříhat nenechám, takže hádám, že návrh neuspěl. Návrh číslo čtyři: Jeden z druhů ovoce bych přirovnala ke kokosu. Ale měl podstatně delší vlásky - hádám, že u skutečných kokosů je to lýko. A to jsem právě teď dělala. Loupala z kůry vlásky a splétala je dohromady. Nečekala jsem, že to bude fungovat, ale kupodivu byl provaz pevný a držel pohromadě. Opodál někdo šmodrchal tkaničky a Jeanette si omotávala okolo krku kilometr dlouhý šátek ze všech možných kusů oblečení a tvářila se jako modelka. Obrátila jsem oči v sloup a pokračovala v práci.
Po pár hodinách - rozhodně mi to přišlo jako hodiny - jsem měla práci hotovou a vyčerpaně jsem se zhroutila do měkké trávy. Neuvěřitelně mě bolely ruce. Musela jsem nad ohněm opálit konce lana, aby se netřepily a nerozmotávaly. Nakonec to vypadalo opravdu dobře. Ale jestli to marcovo "překvapení" bude nějaká bezvýznamná hloupost, tak ho na tom provaze nejspíš oběsím. Uklidňovala jsem se tím, že provaz se hodí vždycky. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že další už vyrábět nebudu, ani kdyby mě chtěli třeba ukamenovat!
S výtvorem v ruce jsem se vracela do tábora. Už na kraji mýtiny mě něco zarazilo. Přímo uprostřed osady ležel krátký kus tlustého stromu. Chvíli jsem zmateně zírala a nakonec jsem se rozhodla se prostě někoho zeptat. U obrovského kusu dřeva seděl Mike, kluk, kterého jsem moc neznala, a nožem vyrobeným z říčního kamene, dřeva a smůly vyřezával do kmene pořádně velikou prohlubeň. Ale neprošel skrz. Spíš jako by vyráběl nějakou nádobu.
"Na co to je?," nakrčila jsem obočí, až se mi mezi ním udělala vráska.
"Počkej," odpověděl a udělal poslední řez nožem. Poslušně jsem vyčkávala, co se stane. On sáhl po ovoci, co jsme přinesli a vybral z něj jen to červené, načež ho naházel do prohlubně. Ta byla dost hluboká, aby nevypadlo.
"Tak," usmál se, "Teď se zuj."
"Cože?!," vyhrkla jsem nechápavě.
"Řekl jsem zuj se," zopakoval. Poslechla jsem.
"A postav se dovnitř."
V tu chvíli mi to začalo docházet.
"Aha!," rozesmála jsem se, "Tady se vyrábí barva!" Nevím proč, ale hrozně mě bavilo rozmačkávat nohama ovoce. Šlapala jsem na místě a pode mnou se tvořila spousta zářivě červené barvy. A za nějakou chvíli už to nevypadalo jako rajská omáčka, ale jako červená barva, což jsem považovala za dobré znamení. Za mnou se ozval něčí hlas a já sebou trhla. Až potom mi došlo, že je to Trudy.
"Co to děláte?," usmívala se.
"Vyrábíme barvy," odpověděla jsem, "Co noha?"
"Barrrvy?!," vyjekla nadšeně a můj dotaz ignorovala.
"Jo, barvy. Ptala jsem se -"
"A můžu taky?" Po tváři se jí rozlil široký úsměv.
"Můžeš," odpověděl Mike a mně došlo, že už se o její noze asi nedozvím. Každopádně se netvářila, že by ji to nějak moc bolelo. Během deseti vteřin si zula boty a vystřídala mě na místě šlapače ovoce. Moje nohy teď vypadaly, jako kdybych někoho zabila, udělala z něj nějaký odporný lektvar, nalila ho do mísy a pak si do toho stoupla. Vlastně bych se nedivila, kdyby se mi následujících pár minut, než si nohy opláchnu, všichni vyhýbali.
Když jsem vykročila směrem k potoku, uviděla jsem Maxe, jak jde přímo proti mně.
"Co to dělá?," vyhrkl zděšeně. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že myslí Trudy.
"No… vyrábí barvu," vysvětlila jsem.
"Kdo jí to dovolil?!"
"É…" Na to jsem neměla odpověď. Max už se ale rozeběhl k Trudy a prohlásil celkem nahlas, že to nemůže, protože je zraněná.
"Jsem úplně zdravá, přestaň, Maxi!," okřikla ho Trudy. Očividně ji docela bavilo vyrábět barvu.
"Ann řřříkala, že bys měla ležet."
"Vždycky posloucháš Ann?," odsekla. Tím debata skončila. Max poraženecky klesl na kus kmene a naštvaně si odfrkl. Takže Trudy byla asi v pořádku, což mě těšilo. Nejspíš mě tu už nebylo potřeba, tak jsem se znovu vydala k vodě.
Kameny v říčce se ve slunečním světle blyštily jako diamanty. Tyrkysové šlahouny podél vody se klikatily v různých obrazcích a do toho všeho se čas od času zpoza stromu vynořila svítící kočka. Byl to stejně krásný pohled jako poprvé. A voda byla průzračně čirá. Snadno jsem dohlédla na oblázky na dně. Ponořila jsem nohy do vody - v tom nejhlubším místě skoro až po kolena - a s potěšením zjistila, že voda je příjemně studená. Rozhlédla jsem se a uviděla něco, co by tam být nemělo. Ann seděla na velkém kameni pár metrů ode mě a něco vyráběla. Přesně jako já před půl hodinou.
"Co je to?," zeptala jsem se zvědavě. Přišla jsem trochu blíž a zjistila, že Ann drží klacek a lepí ho mízou ze stromu k jinému.
"Měl to být žebřík," usmála se smutně, "Ale myslím, že to nebude úplně fungovat."
"Myslím, že bude," řekla jsem, "Ale na co? Na co proboha potřebujeme žebřík?"
"Jen jsem myslela, že by se mohl hodit," odpověděla. Možná jsem vážně trochu moc paranoidní, ale tohle jsem jí ani trochu nevěřila.
"Jasně," přikývla jsem sarkasticky.
"Myslíš, že kecám?," nadzvedla trochu jedno obočí.
"Tak trochu."
"Fajn," usmála se, "Byla jsem pověřena jeden vyrobit. Ale neřekli mi na co."
"A kdo tě pověřil?"
"Marco," řekla prostě.
"Vážně?!," smála jsem se, "O co mu sakra jde?"
"Říkal nějaké překvapení."
"Vím. Ale to mi prostě nestačí. Kdo ví něco víc?"
"No," přemýšlela chvilku, "Nicholas."
A tak jsem se rozhodla.
"Zeptám se jeho."
 

Mise - 8. kapitola 1/2

29. listopadu 2015 v 16:41 | Hermi |  Mise
Zatím toho o moc víc nemám, ale dnes už bych asi nestihle dopsat druhou polovinu, tak sem dávám alespoň tohle...
P.S.: Zatím se to může zdát nuda, ale pevně doufám, že to brzy začne být zajímavější.


Seděli jsme mlčky všichni okolo táboráku. Bylo nás ještě stále dvacet. To bylo docela zvláštní. Čekala bych, že se náš počet začne už od samého začátku zmenšovat. Vlastně mi nejprve přišlo divné, že nás vůbec posílají tak málo a navíc tak nepřipravené. Časem mi však pomalu docházelo, že to možná nebude až takový problém. Rozhodně ne ten největší.
"To mi připomíná Zemi," zavzpomínala nahlas Rose.
"Mně tááky," přidala se Jeanette.
"Prosímtě, ty že jsi někdy v životě seděla u táboráku?," rozesmál se Marco a většina lidí s ním. Já se jen tak potutelně usmívala. Po dlouhé době jsem se zase jednou cítila jako doma. Nebo alespoň mezi svými.
"Cóše?!," rozčílila se Jeanette a já jsem se už nevydržela dívat dál na její rudnoucí obličejík ve svitu narůžovělého ohně. Vyprskla jsem smíchy tak nahlas, že mě musel slyšet snad celý les. A čím více zlostných francouzských slov ze sebe Jeanette sypala, tím více jsem se svíjela smíchy. Vážně jsem ji neměla ráda, ale rozesmát uměla, i když o to nestála.
"Nááchodou! Já jsem byla u tááborákchu spooustukrrrát!"
"Vážně?," uchechtl se Marco, "To jsem ještě neslyšel, že by na Eiffelovce pořádali táboráky. Co jste tam opékali? Francouzský sýry?"
"Urrrážíš moji zémi!"
"A Eiffelovku a sýry k tomu," dodal za ni se zlomyslným úsměvem.
"Je vous hais!," vřískala Francouzka. "Je vais vous tuer!"
A Marco ji s ledovým klidem a zlounským úsměvem sledoval. Váleli jsme se smíchy. Nakonec je od sebe nejspíš někdo musel odtrhnout. Sama nejlíp vím, jak Marco dokáže naštvat. Bohužel jsem toho asi ještě další minutu přes slzy od smíchu moc neviděla. Nakonec toho docela lituju.
Zbytek večera proběhl docela v klidu. Dojedli jsme zásoby, bavili se, smáli se a - jak už jsem řekla - chovali se po dlouhé době zase trochu jako doma. Mezitím se setmělo. K ohni se zatím nic neodvážilo přiblížit, ale měla jsem tak trochu pocit, že nás něco sleduje. Ten pocit jsem vlastně mívala poslední dobou docela často. A vázal se k němu ještě jiný pocit. Něco zvláštního. Takové to, když se vám zamotá hlava, sevřou se vnitřnosti, zatmí před očima a vy si musíte sednout. Než jsme přiletěli na planetu, jsem něco takového nezažila. Nevěděla jsem, jak tomu říkat, co proti tomu dělat, ani co to vlastně bylo. Věděla jsem jen, že jsem nebyla jediná, komu se tohle dělo. A teď to přišlo znovu. Naštěstí jsem seděla, takže jsem neměla kam upadnout nebo (přesněji řečeno) kam se zhroutit. Tak jako tak jsem ale zhluboka dýchala. Srdce se mi rozběhlo jako o závod, jako by se snažilo dohnat to, co ostatní orgány nestíhají kvůli sevření, v němž se ocitly. Na čele mi vyrašily kapky ledového potu a já i vsedě zavrávorala. Musela jsem se podepřít rukou.
"Děje se něco?," otočila se na mě Giulia. Dívala jsem se do země a přerývaně dýchala.
"Ne. Asi…," odpověděla jsem s obtížemi. Pak jsem už ani nekoukala na lidi. Jen jsem slyšela jejich hlasy. Poslední zřetelnou větu, co jsem slyšela, řekla Ann.
"Vím, co to je." Potom jsem omdlela.
***
Nade mnou se sklánělo několik obličejů. Ležela jsem na zádech na trávě vedle pohasínajícího ohně. Z vlasů mi tekla voda.
"Je vzhůru," konstatovala Ann.
"Vidím," odsekl Marco.
"Tak někdo třeba nevidí no!," zakoulela naštvaně očima.
"Tak dost," uklidňovala jsem je, "Co se stalo?" Popadla jsem se jednou rukou za bolavé čelo a druhou se zvedla do sedu. Rozhlédla jsem se okolo. Sněm u táboráku byl očividně oficiálně rozpuštěn a několik zvědavců se nahrnulo kolem mě, aby viděli, co se mi stalo.
"Polili jste mě vodou?!," zpražila jsem je naštvaným pohledem a rukou si prohrábla smáčené vlasy.
"Tak zaprvé," argumentovala Ann, "Je teplo, takže nechápu, proč ti to vadí. A zadruhé jsi vypadala, že se nehodláš vzbudit. Museli jsme zakročit."
"Museli? My? Takže kdo všechno se mě pokusil vykoupat?"
"Tady pan kolega," ozvala se Giulia a šťouchla loktem do Marca.
"Ty jsi chtěl, abych se vzbudila?," povytáhla jsem obočí, "Co se to s tebou proboha děje?!"
"Nic," prskl, "Jen by tu bez tebe byla docela nuda."
"Tak dost, vy dva," přerušila Ann naši naprosto smysluplnou debatu, "Tohle si můžete řešit jindy. Máme horší problém."
"Vážně? Jakej?," zjišťovala jsem docela vyděšeně.
"To si vážně všichni myslíte, že je to úplně normální?," vytřeštila nevěřícně oči.
"Jako co?, nechápala Trudy, která jako by se zjevila opodál.
"Je to jako nemoc. Postupuje to pomalu, ale šíří se to dál a dál. Postupně to sežere celý organismus, jestli s tím hned něco neuděláme!"
"Jsi jen trochu moc paranoidní. Dej si chvilku pauzu, jo?," uklidňoval ji Marco.
"Počkej, já to myslím vážně! Co když jsme se při příletu něčím nakazili a pomalu nás to ničí? Co když to začne nevolností, bude pokračovat omdléváním a skončí smrtí? Co když to nepůjde vyléčit a co když budeme do pár dní všichni mrtví?!"
"Nebudeme," namítla jsem, "To nehrozí. Navíc už je mi dobře. Nepanikař."
"Když myslíš…"
***
Toho večera se mi špatně usínalo. Ačkoliv bych to nikdy nepřiznala, ještě pořád mě bolela hlava a pořád jsem jasně slyšela ta slova.
"Je to jako nemoc. Postupuje to pomalu, ale šíří se to dál a dál. Postupně to sežere celý organismus."
"Co když jsme se při příletu něčím nakazili?"
Na hlídku se obětovala Trudy, ale já dobře věděla, že stejně bude za chvíli křičet o pomoc a my budeme muset všichni vstát. Těžká víčka mi klesala, ale mozek jim nedal spát. Chvíli to trvalo, ale nakonec jsem kvůli únavě přeci jen usnula. Možná by však bylo lepší, kdybych snad vůbec neusínala.
Stála jsem na okraji propasti. Věděla jsem, že se každou chvíli zřítím rovnou na dno. Mohla jsem jen sledovat, co je přede mnou a čekat, kdy to přijde. Dno propasti jako by se vzdalovalo stále víc a víc. Zahleděla jsem se do té závratné hloubky a spatřila na tam dole dřevo. Přimhouřila jsem oči, abych lépe viděla. Na dně bylo několik desítek naostřených dřevěných kopí namířených přímo na mne a čekajících, až se na ně nabodnu. Srdce se mi divoce roztlouklo a já zavrávorala na okraji propasti. V dalším okamžiku jsem se řítila vstříc hrotům oštěpů a tentokrát tu nebyl žádný Marco, který by mě chytil. Nebyl tu nikdo. Jen temná noc a můj opuštěný výkřik.
Ale nebyla jsem jediná, kdo křičel. Posadila jsem se na provizorní posteli a dýchala jako o život. Srdce mi tlouklo jako zběsilé. Po čele mi stékaly krůpěje ledového potu. Zvenku jsem slyšela hlasy a viděla záblesky ohně. Malátně jsem se zvedla a šla se podívat, co se stalo. Byla jsem tak vyděšená a rozespalá, že mi vůbec nedocházelo, s čím jsem usínala. Nenapadlo mě, že by mohla křičet Trudy na hlídce nebo někdo z lidí, které přivolala. Upřímně, to mě napadlo až, když jsem stála skoro před ohništěm, kde se to hemžilo lidmi. Byla hluboká noc a tmu prozařovaly narůžovělé plameny ohně. Všichni se seběhli kolem ležící postavy. Vlastně dvou postav. Pokud se to druhé dalo považovat za postavu. První postava byla Trudy. Druhá byla cosi mimozemsky podivného. Od zad až na zem by se mu ve stoje táhla dlouhá tmavě fialová křídla. Obličej mu hyzdil přerostlý zobák a malička prasečí očka prázdně zírala do noci. Přeběhl mi mráz po zádech a ještě stále rozespale jsem zalapala po dechu. Protírala jsem si oči a upřela je na ležící Němku. Měla nezdravě vybledlou pleť, ale jinak se na první pohled nezdálo, že by jí něco bylo. Když jsem se ale trochu rozkoukala, spatřila jsem na její noze obrovskou silně krvácející ránu. V tu chvíli mi začalo opravdu pořádně vrtat hlavou, co se tu stalo. A také se mi udělalo opravdu dost nevolno. Bohužel jsem nebyla dostatečně při smyslech, abych cokoliv zjišťovala. Jen se mi z toho všeho tlaku podlomila kolena a já klesla do orosené trávy. V tu chvíli se na mě několik lidí podívalo.
"Taro? Jsi v pořádku?," promluvila Ann.
Sotva znatelně jsem přikývla. "Co…co se…?," vypravila jsem ze sebe.
"Trudy měla hlídku," vysvětlila, "a tohle ji pokousalo. Nevíme, co s tím."
Znovu jsem si prohlédla odpornou ránu na dívčině noze. Zvedl se mi žaludek a já se jen tak tak stihla doplazit po čtyřech k nejbližšímu stromu a vyzvracet se tam. Zhluboka jsem dýchala. Sakra. Tohle se začíná zhoršovat. Mohlo mi dojít, že to, že jsme ještě stále všichni celí, bylo možná jen pořádné začátečnické štěstí. A že to nejhorší nás teprve čeká.
Vrátila jsem se k ostatním, a ačkoliv jsem byla nejspíš trochu zelená v obličeji, chtěla jsem se pokusit pomoct.
"Je to jedovatý?," zeptala jsem se Ann.
"Nevím. Podívej se," odvětila.
Sehnula jsem se k té potvoře a opatrně jí otevřela zobák. Nikde jsem žádné jedové žlázy ani zuby neviděla. Nejspíš to nic nebude. Jen ji to kouslo.
"Nic," řekla jsem s úlevou. Ann vypadala, že se taky docela oddychla. Marco se prodral vznikajícím dvacetičlenným davem až k nám a prohlásil, že se to musí vydezinfikovat.
"Jak chytré!," odfrkla jsem si ironicky, "A čím?"
"Nebuď hned tak zlá," bránil se, "Mám to do detailu promyšlené!"
"Ovšem!," vykřikla jsem, "Jak jinak? Ty máš všechno do detailu promyšlené!"
Kde se vzala, tu se vzala, vynořila se z davu Giulia.
"Má pravdu," souhlasila se mnou, "není tu nic, čím bys to mohl vydezinfikovat."
"To jsem vážně jedinej, kdo ještě nezapomněl na ty tři flašky rumu?!" Měl pravdu. Alespoň já jsem na ně úplně zapomněla. V tu chvíli jsem vytřeštila oči a praštila se dlaní do čela.
"No jo vlastně!," vykřikla jsem, "Dej je sem!"
Marco se nenechal dlouho pobízet. Hned mi vrazil do ruky láhev nahnědlé tekutiny. Změřila jsem si ji několikrát pohledem.
"Víš jistě, že s tím po třech stoletích nic není?," ujistila jsem se nedůvěřivě.
"Ne," usmál se, "Ale čím déle to prohlížíš, tím to bude horší." Musela jsem uznat, že v tomhle měl pravdu. Pak už jsem se moc nerozmýšlela a odzátkovala láhev. Pak jsem nalila alkohol na trudinu ránu. Trochu to zasyčelo, ale to jsem skoro neměla možnost slyšet, protože jsem myslela, že mi praskne hlava, když dva lidi zakřičeli ve stejnou chvíli, každý něco jiného. Trudy prostě zaječela, protože ji to očividně dost bolelo, ale Marco se mnou ještě k tomu divoce zacloumal, protože mu nejspíš připadalo, že jsem ho snad neslyšela, ačkoliv se vsadím, že svým výkřikem "Šetři s tím, sakra!" vzbudil polovinu lesa.
"Rumu není nikdy dost," dodal o poznání tišeji.
"Vážně?!," obořila jsem se na něj, "A proto na mě řveš přes celý les, i když jsem vedle tebe?!"
"Jo," odpověděl prostě. Měla jsem v tu chvíli sto chutí ho zabít. Nebýt mé úžasné schopnosti sebeovládání, už bych ho dávno polila alkoholem. Nebo, ještě lépe, bych mu tu láhev omlátila o hlavu. Zasloužil by si to! Místo toho jsem se ale zhluboka nadechla a počítala do dvaceti.
Ann mezitím vázala Trudy na nohu nějaké listy. Lepší obvaz jsme bohužel neměli. Ohlédla se na nás ostatní.
"Běžte se vyspat, já se o ni postarám a vezmu si hlídku," pousmála se. Přikývla jsem a v tu chvíli jsem jí byla neuvěřitelně vděčná. Byla jsem strašně unavená. Než jsem se vrátila do postele, ještě jsem se naposledy otočila.
"Děkuju," vyhrkla jsem.
"Nemáš zač," usmála se, "Potřebuješ se vyspat."
Asi měla pravdu. Vrátila jsem se do chatky ze dřeva (Musela jsem uznat, že tohle bylo mnohem lepší, než ta provizorní věc, ve které jsme strávili první noc. Měli jsme těch chatek pět - jednu pro čtyři lidi a dali jsme si na nich opravdu záležet.) a zjistila, že moji spolubydlící už jsou uvnitř.
Rose seděla na posteli (Ano, opravdu to vypadalo docela jako postel, ačkoliv to samozřejmě nebylo úplně dokonalé.) a zírala do zdi.
Elisabeth pomalu oddychovala. Měla jsem podezření, že pro jistotu ani nevykročila z chatky. Protočila jsem oči. To snad nemyslí vážně! A teď spí jako zabitá!
Poslední dívka, se kterou jsem bydlela, byla Iniath. Bledá tmavovláska odněkud ze severu. Ležela v posteli, ale nespala. Dýchala nepravidelně a i přes tu tmu se mi zdálo, že má otevřené oči.
Došla jsem ke svému lůžku a lehla si. Myslela jsem, že neusnu, ale ještě než zhasly ohně, už jsem spala. Tentokrát mě čekala bezesná noc. Tedy zbytek noci.

Mise - 7. kapitola

14. listopadu 2015 v 17:52 | Hermi |  Mise
Panejo! Já překvapuju sama sebe! Silně pochybuji, že si toho ještě někdo všimne, ale je tu další kapitola Mise! Aplaus! Vlastně jsem ji už dlouho chtěla napsat, ale nebyla jsem schopná se donutit a teď jsem se k tomu nějak vrátila (Ano, po půl roce!) a začalo mě to znova bavit! Trochu jsem předělala původní záměr, ale každopádně brzo budu mít i osmou kapitolu!
P.S.: Skončili jsme u jídla a příprav na večer a na noc, jen tak mimochodem. :D



Popadla jsem kus dřeva, co ležel na zemi (což nebylo nikterak překvapivé, protože jsme na tom místě předtím nocovali a jelikož jsme lidé, nadělali jsme po sobě celkem obstojný bordel), klidně to mohl být i ten kus dřeva, kterým vzal Max minulou noc po hlavě upíra. No ano. Minulá noc byla nejhorší ze všech nočních mur, co mě kdy trápily. Ještě teď mě mrazilo v zádech, když jsem si vzpomněla na všechny ty potvory, které nás mohly bez mrknutí oka zabít. Najednou jsem se dost divila, že ještě žiju.
Zamyšlená jsem nepřítomně podala dřevo někomu do ruky a vydala se směrem ke strži, abych sehnala nové. Možná to s mou proslulou šikovností nebyl zrovna nejlepší nápad, ale jak jsem nad tím neměla čas přemýšlet, tak jsem prostě šla a ani jsem si nevšimla, že za mnou jde Dria.
"Mňau," ohlásila se a já sebou mírně cukla. To mě vytrhlo z myšlenek a já svůj stav nakonec zaškatulkovala jako "únavu". Přidřepla jsem si ke kočce a pohladila ji po hřbetě. Sotva slyšitelně zapředla. Nejspíš jsem byla vážně unavená. Koneckonců jsem nespala celou noc. A možná nebyl nejlepší nápad ani předčasně vycházet z té věci nejvíce asi připomínající lidi přepravující raketu. Ale odmítala jsem svou chybu přiznat. Alespoň se skupina rozčlenila na ty odvážnější a ty méně odvážné. Jinými slovy sraby. Někdy se hodí vědět, s kým se dá do budoucna počítat.
Za tyhle úvahy jsem měla sto chutí si nafackovat. Samozřejmě, že počítat se dá se všemi. Alespoň prozatím. Nikdo není až takový sebevrah, že by se dobrovolně přihlásil na Misi a nebyl si jistý, že je na to dostatečně připravený. Na druhou stranu některé věci byly otázkou subjektivního pocitu a povahy. Třeba já jsem dost litovala Rose, která sice nebyla slabá, ale tak mírumilovná povaha se mezi nás, myslím nehodila. Mezi skupinu tupounů, jako je Marco nebo Elisabeth, kterým jde buď jen o boty, nebo o vlastní frajerství. A zbytek podle nich potřebuje trvalý dohled těch, co si o sobě moc myslí, nebo tlustou vrstvu bublinkové fólie. Vzteky jsem kopla do kořene, co vystupoval ze země. Prostě jsem se nemohla zbavit Marcova výsměšného obličeje, který jsem měla neuvěřitelnou chuť znetvořit naprosto brutálním způsobem. Můžu já za to, že jsem ze sebe udělala absolutního pitomce hned při první možné příležitosti?
"Takže ty asi ráda pácháš sebevraždu, nemám pravdu?," ozvalo se za mnou. Tentokrát jsem sebou škubla asi třikrát víc, než když se objevila Dria. Prudce jsem se otočila a za mnou stál Marco. Já o vlku a vlk…
"Být tebou bych k té strži už nechodil."
Místo odpovědi jsem zkřivila obličej do ošklivého naštvaného šklebu.
"A ty mě jako sleduješ, nebo co?," dodala jsem znechuceně.
"Neřekl bych, že sleduju…jen se dívám, jestli neděláš nějakou hloupost, což ty samozřejmě jako obvykle děláš."
"Takže mi zakazuješ chodit pro dřevo?"
"Kdo řekl, že ti to zakazuju? Já jen říkám, že tam radši dojdu."
"Jasně. Protože ty jsi nejlepší. I dřevo sbíráš líp."
"Přirozeně," zakřenil se. Měla jsem sto chutí ho nakopat někam.
"Jdi se bodnout," odpověděla jsem radši místo toho. Přeci jen jsme se blížili k propasti a bylo by nemilé, kdybych zapříčinila to, že by se stala nějaká "nehoda". Na druhou stranu, kdyby Marco chtěl, tak už jsem byla třikrát "náhodou" rozpláclá na dně strže. Ale jistota je jistota.
Nakonec jsme se opravdu ocitli na okraji známé díry v zemi. Pustila jsem se pomalými opatrnými kroky po cestičce nalepené po obvodu strže, ale následovala mě jen Dria. Marco zůstal stát nahoře a se založenýma rukama a úlisným úsměvem mě pozoroval. Jen jsem čekala, co má za lubem tentokrát. Utahovat si ze mě? Nebo čeká, až mě zase bude muset zachránit? Čeká, až se znovu ztrapním? Myslím, že nebude muset čekat dlouho. S mou úžasnou šikovností bylo jen otázkou času, než ze sebe zase udělám idiota.
Nevšímala jsem si toho, co dělá nebo nedělá. Prostě jsem šla dál. Když jsem se ale ocitla na dně, nedokázala jsem se neohlédnout.
"Co na mě tak zíráš?," vyhrkla jsem, jakmile jsem uviděla jeho pitomoučký výraz. Pokrčil rameny.
"Nezírám. Ty možná zíráš, ale já se dívám. Dívám se, kdy to dřevo rozsypeš." To už jsem totiž do náruče pobírala kusy dřeva - prkna i klacíky.
"Nerozsypu ho," oponovala jsem.
"Víš, že tohle mě hrozně baví?," ušklíbl se, "Hádat se s tebou, i když víš, že mám stejně pravdu já."
Bože, to je takovej pitomec! Povzdechla jsem si. A ještě k tomu namyšlenej. Vražednější kombinaci neznám. Jestli ještě někdy do konce života budu mít možnost promluvit s nějakým Mexičanem, neudělám to. To bych ho totiž nejdřív musela zabít.
S plnou náručí dřeva jsem pomalu stoupala zpátky vzhůru a hlídala každý další krok, abych neuklouzla.
"Máš toho moc," konstatoval Marco.
"Houby," odsekla jsem a pokračovala.
"Nechceš mi něco dát?," pokračoval mile rád v rýpání.
"Nechci," prskla jsem. Uvažovala jsem, o co mu jde, jestli mi chce vážně pomoct, nebo jestli se mi snaží dokázat, že to nezvládnu a že jsem opravdu ten srab, za kterého mě má. A že nedokážu přinést ani hromádku dříví. Takhle jsem uvažovala, když jsem stoupala výš a výš s náručí dřeva, které se kývalo v mých rukách čím dál víc. Ale já jsem si odmítla připustit, že to nezvládnu. Nevím. Asi to nakonec bylo dobře, že mi šel Marco naproti, protože nebýt jeho, tak jsem tentokrát opravdu asi skončila na dně strže. Na druhou stranu jsem jeho ego ještě víc nakrmila.
Tak jako tak mi zase podklouzla noha, načež mě Marco v poslední chvíli chytil za pas a vzal si mě do náruče. Roztřesenými, strachy fialovými prsty jsem pevně svírala dřevo.
"To n-nebylo n-nutné," vypravila jsem ze sebe, když jsme zase stáli oba nad strží, nohama pevně na zemi.
"A-ale b-bylo," napodobil můj hlas se smíchem.
"To není vtipný," šťouchla jsem ho do žeber, ačkoliv to docela vtipné bylo. Stejně jsem nezněla moc důvěryhodně, protože jsem se neudržela a smála se stejně jako on.
"T-to t-teda j-je." A proti své vůli jsem se smála ještě víc. Odůvodňovala jsem si to jako euforii ze zjištění, že ještě žiju. Pomalým krokem jsme se vydali do tábora. Do končetin se mi vracela krev, ale srdce ještě pořád pumpovalo trochu přehnaně. Divím se, že jsem neměla infarkt.
"Takže to bychom měli dva nula pro mě," prohodil Marco.
"Jak dva nula?," prskla jsem, "No to teda ne! Já to takhle počítat nehodlám!"
"Jistě že ne," smál se mému náhlému rozčilení, "To bys mi toho brzy dlužila trochu víc, viď, srabíku?"
"Nic ti nedlužím. A přestaň mi tak říkat, strašně mě to štve."
"To je pointa, víš, srab - "
PLESK!
Marco se zastavil a promnul si rudou tvář.
"Tu jsem si nezasloužil, srabíku."
PLESK!
Ono by to té druhé tváři bylo líto. Potlačila jsem záchvat smíchu a snažila se vypadat vážně.
"Já tě varovala," prohlásila jsem celkem pyšně na své dílo. Takhle jsem snad ještě v životě nikomu nenafackovala. Marco se ale netvářil, že by mu to nějak zvlášť vadilo. Po tváři se mu zase rozlil ten známý úsměv a vystřídal tak výraz čirého překvapení.
"Dobře, dobře," uznal s úsměvem, "Tímto ses srabíka definitivně zbavila. Gratuluji."
Upřela jsem na něj pohled něco jako "Tak vidíš, že nejsem srab" a s úsměvem pokračovala v chůzi. Div, že jsem si nezačala pískat.
***
Když jsme došli zpátky do tábora, stavba něčeho mezi domy a stany byla v plném proudu. Kupu dřeva jsem pohodila na zem. Na to, že jsme byli jen banda teenagerů, nám to docela šlo. To, co bylo zatím hotovo, vypadalo opravdu dobře. Stejně ale bude někdo muset držet v noci hlídku. Myslím, že dřevěné domky příšery neodradí, ať už jsou ta stvoření cokoliv. Pořád jsem z nich měla husí kůži.
Pak jsem si na něco vzpomněla.
"Máte ty komunikátory se Zemí?," obrátila jsem se na Nicholase, když jsem ho v davu našla.
"Myslím, že nemá cenu se se Zemí vůbec snažit spojit. Stejně už je po třech stech letech určitě polomrtvá, pokud ovšem ještě vůbec existuje," odpověděl.
"Tak to ne," prohlásila jsem rozhodně, "Jestli jsme tu z nějakého důvodu, tak proto, abychom dali vědět lidem na Zemi, jak to tu vypadá, a nevím, jak vy ostatní, ale já jsem sem neletěla zbytečně!"
To už všichni zbystřili a poslouchali náš rozhovor.
"Nemám problém," prohlásil Nicholas, "Ale ty přístroje si obsluhuješ sama."
"Klidně," přitakala jsem, "Kde jsou?"
"Má je Nadja," odpověděl a z davu se vynořila malá blondýnka, ale svalů měla na rozdávání. Najednou mě napadlo, že to jméno neznám. Byla jsem si téměř jistá, že ho na začátku nečetli. Usilovně jsem se snažila vzpomenout, jak se jmenuje doopravdy, ale paměť mi vypověděla službu. Místo toho jsem se snažila odhadnout národnost. Další černá díra v mozku. Neměla jsem nejmenší tušení. Mohla to být Evropanka, Američanka nebo Australanka…
To už mi ale podávala docela velký pytel s něčím připomínajícím vysílačky. Kývla jsem, rty naznačujíc "Díky" a pytel jsem si převzala. Vyndala jsem jednu z krabiček a porovnala ji s ostatními. Všechny byly naprosto stejné. Pohledem jsem mezi ostatními účastníky Mise vyhledala Ann. Byla skoro vedle mě. Ukázala jsem jí přístroj, co jsem měla v ruce a jakoby mimochodem se zeptala:
"Co jsi studovala?"
Nejdřív na mě upřela nevěřícný pohled, ale pak odpověděla:
"Studovala jsem toho víc, ale nikde jsem nevydržela déle, než rok. Zkoušela jsem masmédia, jazyky, přírodní vědy i matematiku. Myslím, že nic z toho není pro mě."
"Proto jsi tady?," ptala jsem se dál.
Přikývla. "Taky proto."
"A umíš s technikou?"
"Otoč tu vysílačku," řekla místo odpovědi. Poslechla jsem.
"Co je tam napsáno?"
Poslušně jsem přečetla nápis "Vyrobeno v Číně". Pak jsem se podívala na Ann.
"Ještě nějaké zbytečné otázky?," pousmála se.
"Ne," zavrtěla jsem hlavou a přístroj jí podala. Opatrně ho vzala do ruky a zkoumala ho pohledem. Já se obrátila na ostatní. Něco mě totiž napadlo.
"Já nevím, jak vy, ale nevzpomínám si, že bych ten komunikátor dávala do nějakého pytle." Vlastně to bylo myšleno spíš jako "Co mi tajíte?".
"Nadja se nabídla, že je vezme. Tvůj jsme dali k ostatním, když jsi byla v bezvědomí. V té stanici," vysvětlil Nicholas.
"Aha. Takže jste mě prostě okradli ve spánku," kývla jsem docela naštvaně, "Díky. Dobrý vědět."
Najednou mě zase přepadl ten podivný pocit. Rozbolela mě hlava a já si pomalu odešla sednout. Vyschlo mi v ústech a do toho, jako by přišla nějaká deprese. Bylo mi nějak divně. Stejně divně jako už předtím. Nahánělo mi to hrůzu. Co to jen může být? Chvíli jsem tam tak seděla a ostatním zřejmě přišlo, že trucuju. Nechala jsem je při tom. Zůstala jsem jako paralyzovaná až do chvíle, kdy Ann prohlásila:
"Mám to."
V tu chvíli jsem nadšeně vyskočila.
"Vážně?," přiběhla jsem k ní.
"Jo," přikývla, "Stačí zmáčknout tohle a můžeš mluvit," ukázala na sotva viditelné tlačítko na boku přístroje, "A tady je reproduktor. Funguje to jako vysílačka, jen nemám ponětí, jak to může jít na takovou vzdálenost. A mimoto mi chvíli trvalo, než jsem to tlačítko vůbec našla, takže si tu zjevně někdo dal dost práce s připravováním menšího kvízu pro tlupu neandrtálců."
"Nejsme tlupa neandrtálců," namítla jsem.
"Rrrozhodně tak ale vypadáme," konstatovala Trudy. Uchechtla jsem se a pohledem přelétla celou dvacetičlennou skupinku.
"Něco na tom bude."
"Mhmmmm!," protáhla Ann s výrazem říkajícím něco mezi "Přesně to jsem měla na mysli!" a "Vždyť jsem vám to říkala!"
"Dobře," pousmála jsem se, "Takže teď úplně vážně. Když zmáčknu tohle tlačítko, tak můžu mluvit?," ukázala jsem na něj. Ann přikývla.
"Myslím si to."
"Dobře." Nadechla jsem se a vydechla. A zmáčkla ho. Chvíli jsem čekala, jestli se z reproduktoru něco ozve a nakonec jsem se odhodlala promluvit.
"Haló?," promluvila jsem tázavě k někomu neurčitému, který tam nejspíš ani nebyl. Ve vysílačce to zapraskalo.
"Ano?," ozvalo se. Překvapeně jsem zírala na černou krabičku.
"Páni!" Hvízdla jsem, "Ono to fakt funguje!" Všichni okolo na mě zírali.
"Je tam někdo?," zjišťovala jsem směrem k přístroji.
"Hlásí se Země, přepínám," slyšela jsem. Div že jsem nevyprskla smíchy. To mám taky na konci každé věty nebo sdělení říkat "přepínám" a tvářit se jako válečný spiklenec? Nejspíš.
"Hlásí se celkem podivná planeta, která nevím, jak se jmenuje v podivné galaxii, která taky nevím, jak se jmenuje. Přepínám."
"Prostě jen odpovídejte na otázky, přepínám," následovalo.
"Na jaké?" "Přepínám" jsem záměrně vynechala. Ale ten hlas mě ignoroval.
"Jak je planeta velká? Přepínám."
"Jak to máme vědět? Den trvá déle, přepínám." Rozhodla jsem se, že prostě udělám to, co chtějí, a odpovím na pár otázek. Potom se ale budu ptát já.
"Teplota? Přepínám."
"Tak… pětadvacet? Nebo třicet?" Tázavě jsem se podívala na Ann. Přikývla. "Přepínám," dodala jsem.
"Dobře," pokračoval hlas, "Popište prostředí. Přepínám."
"É…les, vysoké stromy jako baobaby a sekvoje. Mají černou kůru. Je tu spousta mechu a různé barvy dřeva. U řeky jsou tyrkysové kořeny. V ní se válí ostré kamínky a okolo skáčou podivná stvoření, co vypadají jako fosforeskující kočky. Přepínám." Inteligentnější popis jsem ze sebe v tu chvíli dostat nedokázala.
"Hm, zvláštní… Našli jste nějaká jiná stvoření než kočky? Přepínám."
"Nejsou to kočky. Jsou to chytré přátelské fosforeskující kočky. A ano, života je tu až až. Žijí tu mimochodem dost podivní upíři, přepínám."
"V pořádku," pronesl hlas, "To je prozatím vše. Přeji příjemný pobyt. Přepínám."
"Tak počkat!," vyhrkla jsem, ale v komunikátoru to už jen šustilo. Hluchou vysílačku jsem podala zpět Ann.
"Co to bylo?," promluvila první Giulia, ta tmavovlasá Italka.
"Já nevím," přiznala jsem, "Čekala jsem trochu vděku za to, že jsme se obětovali a jeli sem. Tohle jsem nečekala."
"No," přidal se Marco, "Poněkud strohá konverzace, ale co můžeme čekat od úzkoprsých vědců?"
"Na tom něco bude," souhlasila Rose, "Chtějí informace."
"Správně," pokračoval Marco, "A co chceme my?"
Dvacetičlenný dav mlčel.
"Zábavu, vy suchaři."
"Jasně. Jak si představuješ zábavu?," ušklíbla jsem se. Místo odpovědi vytáhl z batohu tři lahve rumu.
"To nemyslíš vážně!," vykulila jsem oči.
"Ale jo," zubil se.
"Víš, jak to musí být hnusný po třech stech let?!"
"Mám takovou teorii - "
"Tvoje teorie mě nezajímají - "
"Nech mě domluvit," přerušil mě, "Netuším, jak to udělali, ale my jsme přežili tři sta let a vypadáme pořád stejně. Ale myslím, že logicky by i tohle mělo po třech stovkách let chutnat pořád stejně, ne?"
Chvíli jsem mlčela a uvažovala.
"Kolik tam těch lahví máš?"
"Ještě dvě," usmál se.
"Teď ne. Ale schovej je. Budou se hodit."
S trochu zklamaným výrazem přikývl.
"Jak si přejete, madam." V životě jsem snad neslyšela nic, co by znělo více ironicky, než tahle věta. Neochotně uklidil všechny lahve zpět do batohu, kterého jsem si bůhvíproč doteď nevšimla.
Rozdělali jsme oheň.
 


Řemesla dnes a před sto lety

9. června 2015 v 15:33 | Hermi |  Jednodílné
Věc se má tak - je tu toho poslední dobou fakt zoufale málo. Pokusím se něco dopsat. Nejspíš Misi, i když se mi zdá, že trochu zanedbávám Déšť. Každopádně jsem se uchýlila k nejhoršímu - zveřejnění slohovky do školy. Normálně bych to jsem nedávala, ale Efina není schopná nic napsat a já taky ne (tak abyste viděli, jaký kraviny žerou můj volný čas...)
Takže. Je to soutěž a naše češtinářka se rozhodla zapojit naši třídu. Takže každý povinně jednu úvahu, povídku, komix nebo básničku ne téma "Jaké řemeslo byste si vybrali před 100 lety?" Nebo "Jaké řemeslo byste si vybrali dnes?" A já jako idiot snad jediná psala povídku. A myslím, že spíš než na zadané téma jsem napsala něco na téma "Jaké řemeslo byste si NEvybrali před 100 lety?" Prostě z toho vyšla taková slátanina mimo téma, ale jednodílná povídka to je, tak proč to sem nedat, že?
Takže zadání jsem v podstatě nesplnila a ještě k tomu jsem z toho udělala morbidní horor, jako vždy. Celá já. Nejspíš proto jsem neměla šanci na umístění někde normálně. (Mám zvláštní cenu poroty - patrně za originalitu.) A netuším, jak jsem přišla na jméno Kateřina. Asi mi to připadalo "staročeské" a dalo se to dobře zmutovat na Katarinu. Inu, pokud to budete nějak hodnotit, berte prosím v potaz, že jsem nečekala, že to ta učitelka fakt někam pošle, takže jsem to slátala během asi deseti minut.
P.S.: Banner samozřejmě nemám.

Seděla jsem sama uprostřed docela chatrné místnůstky obklopena klasicky dřevěným nábytkem bez jakéhokoliv zbytečku elegance a zamyšleně zírala do zdi ze stejného materiálu. Povzdechla jsem si. Jestli se doba někdy posune k lepšímu, myslím, že tomu, kdo se o to zaslouží, by měli dát nějaké hodnotné ocenění, blesklo mi hlavou nejspíš proto, že už jsem se začínala nudit. To mi ostatně matka vyprávěla už nějakou dobu. Vždy přede mnou přecházela, dlouhé černé vlasy pevně stažené v copu a říkávala:
"Bude ti patnáct. Do té doby si vyber řemeslo a dej se do učení. Vždyť se tu už musíš nudit!"
Pravdu měla jen částečně. Nudila jsem se, to ano. Ale jen proto, že mě dlouhé hodiny nechávala sedět a vymýšlet mé budoucí zaměstnání, o které jsem ve svých patnácti letech neměla nejmenší zájem. Seděla jsem a sledovala strukturu dřeva.
V tom se vedle mě zjevil stín. Prudce jsem se otočila, ale viděla jsem jen neforemný oblak bledé mlhy vznášející se kus ode mne.
"Hrajete si na schovávanou, pane Johnsone?," pronesla jsem tiše, ale zřetelně. Obláček mlhy se zformoval v postavu bohatě oblečeného mladého muže, přes kterou jsem ale mohla vidět dřevěné trámy.
"Chtěl jsem vás překvapit, slečno," odvětil stejně vznešeně, jako vypadal.
"Konec konců, jste jediná, kdo je ochoten se se mnou bavit."
"O to nejde," snažila jsem se mu vysvětlit už asi po padesáté, "Oni vás nevidí."
"Přeci mě jen nechtějí vidět!," pozvedl nos vysoko ke stropu a najednou vypadal až příliš uraženě.
Stát se švadlenou? Nebo radši zahradnicí?, uvažovala jsem a duchovi nevěnovala pozornost. Ten se po chvíli vzpamatoval.
"Slečno Katarino? Nad čím přemýšlíte?"
"Jmenuji se Kateřina, Johnsone," vysvětlila jsem jako vždy, ačkoliv naději, že by si mohl mé skutečné jméno zapamatovat, jsem dávno poztrácela.
"Matka chce, abych se dala do učení," dodala jsem.
"Tak se dejte," poradil duch.
"Ale kam? Vždyť mě stejně nikde nevezmou."
"I kdyby. Za pokus nic nedáte."
"Ale…"
Zavrzaly parkety a po chvíli dveře.
"Zmizte!," sykla jsem, ale vtom již stála ve dveřích má matka a Johnson byl pryč.
"S kým to mluvíš?," rozhlédla se po světnici. Napodobila jsem jejího příkladu a potom strhla pohled k zemi.
"Já…s nikým, máti."
"A řemesla?," zjišťovala se zřetelnou nadějí v hlase, "Co sis vybrala?"
"Nic, matko," špitla jsem. V tu chvíli se vedle mě znovu zjevil Johnson a tiše zašeptal:
"Vyberte si. Vyberte si něco, v čem vynikáte."
"Zapalovala jsi svíčky?," nakrčila máma čelo.
Zalapala jsem po dechu. "Ne, matko," řekla jsem a doufala, že to přejde. Ona ale popadla nejbližší kus hadru a začala domnělý kouř rozhánět. Postavila jsem se a uhnula jsem jí, ale Johnson - oblak kouře - byl ten tam.
Vyberte si něco, v čem vynikáte. Ta slova mi zněla v hlavě. Nedokázala jsem se jich zbavit. Něco, v čem vynikám? Ale co? Stála jsem trochu jako v tranzu.
"Kateřino? Prober se, děvče!," křikla matka a s těmito slovy mi do rukou vrazila proutěný košík.
"Dojdi na trh a až se vrátíš, chci slyšet, kam se dáš do učení."
"Ano, máti," přikývla jsem sklesle, urovnala si béžovou záplatovanou sukni a tiše opustila místnost.

V čem vynikám? V ničem nevynikám. Jsem stejně obyčejná, jako ostatní. Nic zvláštního na mně není. Uvažovala jsem tiše, ale skutečně mě něco napadlo až ve chvíli, kdy se přede mnou zase objevil Johnson.
"Pronásledujete mě?," pousmála jsem se, přičemž jsem s košíkem v ruce kráčela zaprášenou stezkou na trh. Pod nohama se mi vznášela mračna suché hlíny a prachu.
"Ne. Chtěl jsem se jen zeptat, jestli jste přišla na něco, v čem vynikáte," vysvětlil.
"Přišla," přisvědčila jsem a změřila si ducha pohledem.
"Znáte někoho, kdo s vámi mluví?"
"Ne," zatvářil se smutně a dotčeně, "Ignorují mě, jako bych byl vzduch." Zasmála jsem se.
"Ale já ne. Protože já vás vidím. V tom vynikám." Vítězoslavně jsem se usmála.
"Jste si jistá, že existuje takové řemeslo?," zamyslel se Johnson.
"Možná ne, pane Johnsone," pozvedla jsem obličej k jasně modrému nebi, "V tom případě jsem ho právě vynalezla." Zatvářil se značně nedůvěřivě, ale přikývl. Mezitím jsme dorazili na trh. Lidí nebo zvířat stejných jako Johnson tam poskakovalo, nebo se procházelo desítky. Někdy mi to až nahánělo hrůzu.
Rozhlédla jsem se po trhu. Každý měl řemeslo. A každý se ho snažil prodat vlastním osobitým způsobem. Věděla jsem, že to já nedokážu. Postavila jsem se přímo doprostřed návsi. Košík položila před sebe.
"Co to děláte, slečno?," zděsil se duch vedle mě.
"A vy jste?"
"Na tom nezáleží," povzdechl si a díval se do země. Johnson stál přede mnou a sledoval mě upřeným pohledem.
"Má pravdu, slečno Katarino. Co to provádíte?"
"Uvidíte," odvětila jsem sebejistě. A potom jsem zakřičela, jak nejhlasitěji jsem uměla:
"Přistupte blíže, dámy a pánové! Mluvím s duchy zemřelých! Vyvěštím vaši budoucnost a povím vám, co vás v životě čeká!" Možná jsem si něco málo vymyslela, ale skutečně jsem občas dokázala vidět výjevy, které nebyly z této doby. Doufala jsem, že mi za to málo, co dovedu, třeba někdo zaplatí.
Přistoupila ke mně mladá žena se třemi dětmi, co jí pevně žmoulali v rukou lem sukně.
"Opravdu dokážete vidět budoucnost?," zeptala se, "Co mě čeká?" Přikývla jsem. Aniž by řekla cokoliv dalšího, vhodila do košíku stojícího přede mnou jednu minci. Změřila jsem si ji pohledem. Potom jsem zlehka vzala do dlaně její ruku a prsty obtáhla tři čáry skryté v kůži. Zavřela jsem oči. A najednou jsem skutečně viděla něco, co bych nejspíš vidět neměla. A jako omámená jsem říkala nahlas vše, co jsem viděla.
"Děti vyrostou, budou pomáhat s prací a z dluhů se dostanete. Dožijete spokojeně," zakončila jsem a pustila ženinu ruku. Ta volně sklouzla a matka tří dětí na mne upírala vážný zamyšlený pohled.
"Mluvíte pravdu?," vyzvídala. Přikývla jsem.
"Viděla jsem to." Johnson vedle mě vytřeštil oči.
"Opravdu jste to viděla?" Žena s dětmi brzy zmizela v davu a já odpověděla. "Ano. Viděla jsem to."
Během chvíle jsem měla košík plný zlaťáků. Každý chtěl znát svou budoucnost a každý chtěl vědět víc o tom, jak dokážu vidět duchy. Za to mi platili neskutečné jmění.
Když se začalo nad obzorem modré nebe měnit v rudé a okolo se šeřilo, sebrala jsem košík s penězi a nakoupila, co si matka přála. Stejnou cestou jsem se vracela domů. S úsměvem na rtech.
Cestu mi však zastoupil pár stráží s kovovými kopími v mohutných rukách. A nebyli sami. Několik vesničanů jim stálo v patách. Zavrtěla jsem hlavou a svraštila čelo.
"Udělala jsem něco?" Jeden ze strážných promluvil.
"Máme nakázáno odvést vás prozatím do cely a soud rozhodne, co s vámi bude. Zatím jste obviněna z těžkého zločinu, podvodu a čarodějnictví. Nějaká slova na obranu?"
"Cože?," nechápala jsem. Noc jsem však strávila v cele. Byl se mnou Johnson. Kdybych tak poslechla matku a vybrala si řádné řemeslo, jako ostatní, vyčítala jsem si. Třeba to nebude tak zlé. Třeba se všechno vyřeší…

Nepamatuji si, kdy jsem usnula. Vím jen, že se mi zdál sen z dětství. Už dávno jsem ho neviděla. Plameny mi olizovaly okraje šatů a já si uvědomila, že stojím na dřevěné stavbě a nemohu se hýbat. Okolo stojí lidé. Pokřikují a ukazují na mě. Krvavě rudá barva plamenů je to poslední, co vidím před svítáním. A potom mě probudil jeden ze strážných.
"Soud rozhodl, děvče," řekl tiše, "Jsi odsouzena k trestu smrti upálením na hranici za peněžní podvody a provozování čarodějnictví." Zalapala jsem po dechu, ale ten se nedostavil. Cítila jsem se prázdná, jako by mi právě vypreparovali orgány. Do očí mi vhrkly slzy. Viděla jsem rozmazaně, ale přesto jsem z košíku opatrně vyňala zbylé peníze a vložila je strážnému do dlaně.
"Dejte je mé matce," vysvětlila jsem.
"Dáte jí je sama," vrátil je, "Budou tam všichni. Ještě dnes." S těmito slovy odešel. Nepočítala jsem čas. Jen jsem seděla na zemi a z očí se mi řinuly slzy. Kdybych matku poslechla. Kdybych si vybrala řemeslo. Je to moje vina.
"Kateřino?," rozlehlo se celou. Byl to Johnson. Ale poprvé mi řekl Kateřino.
"Z toho se dostanete." Já však věděla, že tentokrát lže. Bez odpovědi jsem tiše vzlykala do tmy.

Jak strážný slíbil, ještě toho dne mne vyvedli z cely a postavili na dřevěnou hranici uprostřed návsi. Pevně mě přivázali ke kůlu uprostřed. Lidé se začali pomalu scházet. Johnson stál pořád vedle mě. V davu jsem hledala svou matku. Košík i s penězi přinesli se mnou. A když jsem ji konečně uviděla, dívala se někam mimo mě. Styděla se za mě. Věděla jsem to. Nejbližšího člověka jsem poprosila, aby jí dal košík. Matka ho přijala, ale stále o mne ani pohledem nezavadila. A náves se plnila lidmi. Brzy nebylo volného místa. A pak se ozval hlas:
"K veřejnému upálení na hranici byla za své těžké zločiny odsouzena Kateřina. Má někdo námitky proti této smrti?" Dav mlčel. "Pak zapalte hranici!"
K hranici přistoupil nějaký člověk s hořící loučí v ruce. Přiložil oheň ke dřevu a to okamžitě vzplálo. Plameny mi olizovaly okraje šatů a já si uvědomila, že stojím na dřevěné stavbě a nemohu se hýbat. Okolo stojí lidé. Pokřikují a ukazují na mě. Krvavě rudá barva plamenů je to poslední, co vidím. Můj sen.
"Měla jsem matku poslechnout," vzdychla jsem, "Je to má chyba." Johnson odpověděl:
"Není."
"Vás to nepálí?," zeptala jsem se, když jsem zmírala bolestí v plamenech.
"Ne. A vás také brzy nebude, Kateřino."

Ztracené vzpomínky - 2. kapitola

31. května 2015 v 21:36 | Hermi |  Ztracené vzpomínky

Další kratší kapitolka... (Ano, snažím se psát co nejvíc.)


Když jsem se probudila, připadala jsem si absolutně chromá a vysušená. Jako bych snad týden nepila. Příšerně mi třeštila hlava a oči mě pálily, že jsem je sotva mohla otevřít. Nicméně jsem se stále nacházela v té stejné odporné a nudně bílé místnosti. Něco mi říkalo, že budu v následujících pár dnech, nebo týdnech spát docela často. Problém ovšem byl fakt, že jsem netušila, jak dlouho to potrvá, než se mi paměť kompletně vrátí a vzhledem k mému obvyklému pesimismu, bych řekla, že nejspíš za dlouho. Rozhodně to potrvá déle, než týden (jak se mi to pokusila namluvit sestra). Obávala jsem se, že možná i měsíce. Ačkoliv to už jsem to s tím pesimismem trochu přeháněla.
A pak jsem si vzpomněla na události předchozího dne. Nebo to byl pořád jeden a ten samý den? Za okny bylo každopádně jasné světlo. Jen jsem ve své stávající pozici nebyla schopná odhadnout denní dobu. Podívala jsem se na budík ležící na nočním stolku přímo vedle mojí příšerné nejmíň dvacet let staré rozvrzané postele. Bylo pět hodin odpoledne. Otázkou zůstávalo, jestli jsem spala jen pár hodin, nebo celý den a pár hodin. O tom druhém jsem dost pochybovala.
"Spala jste dobře, slečno?," zeptala se ta samá sestra, co u mě byla předtím, když znovu vešla do mého pokoje na klinice.
"Ehm…," zapřemýšlela jsem, co odpovědět, "Nejspíš."
"Nepotřebujete něco?," zjišťovala jako správná zdravotnice.
"Snad jen…mohla byste mi říct, jak dlouho jsem spala?," vyhrkla jsem nakonec.
"Jen pár hodin," odvětila s úsměvem, "Je vám lépe? Vzpomněla jste si na něco?," dodala najednou, jako by konečně někomu chtěla předat nějaké dobré zprávy.
"Vlastně ani ne," přiznala jsem. Zářivý úsměv na jejích rtech přešel do smutného šklebu. Tedy možná to nebyl úplně škleb, ale lépe to popsat nedokážu.
"Vzpomínám si jen," pokračovala jsem a pak mi něco došlo, "Jak jste mohla?! Jasně jsem vám vysvětlila, že žádné hosty si nepřeji a už vůbec ne jeho!"
"Jeho? Koho máte na mysli?" Hrála to. Jasně že to hrála. Moc dobře věděla, o čem mluvím.
"Airena!," rozkřikla jsem se, "Řekla jsem, ať sem nechodí!"
"Jo toho mladíka, co ve dne v noci čeká, až si vzpomenete? Když on vás chtěl mermomocí vidět. Nemohla jsem mu něco takového upřít…!"
"Jak nemohla? Vždyť…vždyť…" Došla mi slova. Byla jsem tak dokonale vytočená, že jsem neměla absolutně co říct. Tak jsem mlčela. Nakonec jsem ale přeci jen to dlouhé ticho prolomila:
"Nemohla byste mi prosím přinést něco k pití?," požádala jsem ji.
"Samozřejmě," souhlasila sestra s rychlým kývnutím hlavou, "Hned jsem zpátky." Otočila se a zamířila k východu. Už stála u dveří, když se naposledy otočila a pohlédla na mě - zuboženou dlouhou modrou postavu bez paměti, ležící v čisté bílé posteli v čistě bílém pokoji.
"Málem bych zapomněla," dodala, "Někdo vás chce vidět. A Airen to tentokrát není." S těmito slovy se definitivně obrátila a opustila místnost. A mně se v žaludku rozlil podivný pocit očekávání. Směs nejrůznějších pocitů, z nichž nejsilnější byl asi strach, bezmoc a zároveň hrozná zvědavost. Kdo může chtít vidět mě? Mě - nevyspalou uprchlici z koncentráku, co spadla do modré barvy? Zasmála jsem se sama nad sebou. Ne protože by to bylo vtipné. Ono to totiž nebylo vtipné, ale trefné.
Chvíli jsem jen tak mlčky seděla na posteli a čekala. Po chvíli se s vrznutím otevřely dveře a já zadržela dech. Do pokoje vešel nějaký postarší muž a upíral pohled rovnou na mě. Nemusela jsem ho zkoumat pohledem tak moc, jako on zkoumal mě, protože mi bylo okamžitě jasné, co je zač, a proč se přišel. Podle oděvu to byl policista. Nějaký vyšetřovatel.
"Ne, ne, ne," protestovala jsem hned, jak jsem ho uviděla, "Já vůbec nic nevím. Vlastně toho vím o moc méně než vy. A moc málo na to, abyste mohl vést plnohodnotný výslech."
"Uklidněte se, slečno a poslouchejte mě."
Poslechla jsem a opravdu jsem ztichla a uklidnila se.
"Já ten výslech prostě provést musím," pokračoval, "Bez ohledu na to, jak hodně toho víte nebo nevíte." Chtěla jsem něco dodat, ale dá se říct, že mě prakticky nepustil ke slovu.
"Začneme."
Rezignovaně jsem si odfrkla a poslouchala.
"Kde jste byla včera v osm hodin a třicet minut?"
"Jak to mám vědět?," vyhrkla jsem už docela naštvaně, "Řekla jsem vám přeci, že mě vyslýchat nemůžete, když jsem přišla o paměť!"
"Tak začneme jinak," nedal se polda, "Co si pamatujete?"
"Pamatuju si, jak jsem se probudila tady," odpověděla jsem po pravdě, "To je všechno. Taky si pamatuju všechno, co se stalo od té doby. Ale předtím nic."
"Dobře. Tak jinak," začal už tak popadesáté.
"Nevzpomínáte si na své jméno? Na rodinu nebo někoho blízkého?"
"Jméno mi řekli," vysvětlila jsem, "Nic víc nevím."
"No…v tom případě se s vámi budu muset rozloučit, slečno."
"Jako kdybych to od začátku neříkala…," zamručela jsem tiše. To už byl ale na odchodu.
"Na shledanou," prohodil, než za sebou zaklapnul bílé dveře, "A přeji brzké uzdravení." Nestihla jsem mu nic říct. Stihla jsem jen tajně doufat, že už se neukáže. To poslední, o co jsem teď stála, byly policejní výslechy.
Zoufale jsem zakvílela a praštila vrchní polovinou těla do měkké postele. Ta sice trochu zakřupala, ale nepovolila. A najednou jsem si připadala strašně unavená. Tím myslím ještě unavenější než předtím, pokud to vůbec bylo možné. Oční víčka mi nepřirozeně ztěžkla. Jediná hrozba tohoto podivného ústavu vězela v hloupé pravdě, že když už tu jste, patrně budete chvílemi nekontrolovatelně usínat. A to může být dost nebezpečné, protože v takových chvílích nevíte o světě. Na druhou stranu je to stále relativně bezpečné oproti okolnímu světu. Přesto jsem ani zdaleka nechtěla usnout. Jenže jsem to bohužel neovlivnila. Nevím, kdy jsem usnula, ale vím, že vážně tvrdě. A zdál se mi zvláštní sen.
Šla jsem svižným krokem po ulici. Neměla jsem tušení, kam mám vlastně namířeno, ale myslím, že jsem se měla s někým setkat. S někým, koho jsem dost dobře znala. Proč jsem ale šla tak rychle, skoro utíkala, my bylo záhadou. Začínala jsem se docela bát, protože takhle živě sny nevypadají.
Tenhle byl tak barevný a jasným sluncem prozářený, jako žádný jiný, co se mi dosud zdál. Nechápala jsem to. Obvykle ve snech míjím jen nějaké bezejmenné stíny, nějaké postavy bez účelu, bez minulosti a bez budoucnosti. Ale tentokrát ne. Tentokrát jsem jasně viděla tváře všech kolemjdoucích, ať už spěchali kamkoliv. Začínalo se připozdívat a dav řídl. Slunce se klonilo k obzoru, stíny se protáhly, okolí ztichlo a ztmavlo.
Pochopila jsem proč. Tohle nebyl sen. Byla to vzpomínka.
Na sobě jsem měla nudnou džínovou sukni po kolena a světlou poloprůhlednou halenku na knoflíky. Dlouhé černé vlasy za mnou vlály v rybím copu unášené večerním větříkem. Svižně jsem kráčela městskou zástavbou tak dlouho, až padla téměř úplná tma. Ve svitu pouličních lamp jsem naše město nepoznávala.
Ocitla jsem se u parku. Ničím nebyl zvláštní. Přes den jasně zelené stromy na noc zavřely barevné květy a potemnělé okolí zahalovalo i tu zelenou barvu listů. Zachvěla jsem se. Jenže jsem netušila, jestli strachy nebo zimou. Patrně obojím. Určitě jsem se měla s někým setkat. Nepamatovala jsem si sice s kým a proč, ale vykročila jsem dost najisto. Mé současné já spící v nemocnici bylo absolutně dezorientované, ale tamta já asi moc dobře věděla, co má udělat. Dokonce se i tvářila, že se nebojí. Já ale znala sama sebe dost dobře na to, abych si tuhle přetvářku zbaštila.
Sebevědomě jsem kráčela po liduprázdné cestě vedoucí parkem a čas od času se rozhlédla okolo sebe, jestli jsem něco nepřehlédla. Najednou jsem se začala nekontrolovatelně culit. Krok jsem ještě zrychlila a kus přede mnou se ze tmy vynořila postava, která mi přišla nějak podezřele povědomá. Neviděla jsem ale do obličeje a za boha jsem nebyla schopná určit, kdo to je. Určitě to byl muž. I on se ke mně pomalu přibližoval.
Najednou jsem ucítila tupou ránu do zátylku. Zezadu. Netušila jsem, kdo to stál za mnou, ale to mé já, kterému se podlomila kolena, nejspíš tušilo, kdo by to mohl být.
Poslední, co jsem si vybavovala, byla ona ukrutná bolest. Než jsem oči zavřela docela, zatmělo se mi před nimi. Vím jen, že jsem v tu chvíli nejspíš ztratila vědomí a bezvládně se skácela do jednotvárně zlatého písku na cestě. Koruny přihlížejících stromů nade mnou tajemně šuměly, ale o tom, co se stalo, nedokázaly než mlčet. A ani já nechápala, co se stalo. Obklopilo mě hučící ticho a černá prázdnota. Doufala jsem, že jsem mrtvá.
"Ellio?," vybavila jsem si najednou něco dalšího. Tichý důvěrně známý hlas na mě promlouval a někdo mi silou třásl s rameny.
"Ellio, prober se!" Skoro jako by ten člověk neměl daleko k slzám. Zvláštní bylo, že jsem ho slyšela. Nějaký podivný stav kómatu? Tohle bylo celé vlastně hrozně divné. A nejdivnější na tom bylo, že jsem si všechno tohle až dosud nedokázala vybavit.
"Ellio!," slyšela jsem ještě.
"Ellio!," zacloumala se mnou zdravotní sestra na lůžku v nemocnici, "Měla jste zlý sen?" Zamyšleně jsem si z čela setřela krůpěje potu.
"Ano," přitakala jsem nakonec. Rozhodla jsem se, že bude nejlepší nikomu se o vrácené vzpomínce nezmiňovat. Možná se časem vrátí i ty ostatní a všechno do sebe zapadne jako puzzle.
"Je to vidět," přiznala s pohledem upřeným na můj orosený pobledlý obličej, "Přinesla jsem vám vodu."

"Díky," pousmála jsem se, když mi podala sklenici. Plnými doušky jsem do sebe nalila celý její obsah. Bylo mi líp. Klidně jsem se opřela po pelest postele a jen dýchala. Úplně jsem se ještě nevzpamatovala z toho podivného snu. Mohla jsem jen doufat, že se mi myšlenky v hlavě časem utřídí.

Ztracené vzpomínky - 1. kapitola

25. května 2015 v 21:26 | Hermi |  Ztracené vzpomínky
Ehm, Ehm... Tímto si dovoluji oficiálně oznámit, že zveřejňuji první kapitolu nové povídky. Ano, uhodli jste - je do soutěže od Karin na kontrasty. Dále bych chtěla dodat, že
1) Moc se omlouvám, že začínám tak pozdě, ale nestíhám to, Efina mi nestíhá vyrábět signatury (i když tahle je jako vždy úžasná!) a navíc mi ještě blbne technika. Omlouvám se - rychleji to nešlo.
2) Je to totální copyright - na to se připravte. Tentokrát ale ne dějově, ale postavy mi strašně připomínají kateiny postavy (Nejvíc samozřejmě Kiaru a Alezallena) a půlka hlášek je jako vystřižená z Hvězdy nám nepřály. Ale přísahám, že mi to došlo až po tom, co jsem to napsala!
3) Tentokrát asi peču na teamy. Ale děj bych nastínit mohla: Ellia se probudí v nemocnici s úplnou ztrátou paměti (asi jsem trochu moc poslouchala Amnesiu od 5sec of summer...) Takže netuší kdo je, jak je stará, odkud pochází, ani co se stalo. A navíc je jí sděleno, že se ji někdo pokusil zabít. V nastalé panice se kolem pořád objevuje Airen - kluk, který má v příběhu patrně zásadní roli, které ale Ellia ještě nepřišla na kloub. Postupně se jí však paměť začíná vracet...
4) Kontrasty nejspíš vysvětlím na konci v dodatečném článku. Některé se ale v první kapitole ještě vůbec neobjevují.
Tak, tady to je:


Poslední, co jsem si vybavovala, byla ukrutná bolest. Než jsem oči zavřela docela, zatmělo se mi před nimi. Vím jen, že jsem v tu chvíli nejspíš ztratila vědomí a bezvládně se skácela do jednotvárně zlatého písku na cestě. Koruny přihlížejících stromů nade mnou tajemně šuměly, ale o tom, co se stalo, nedokázaly než mlčet. A ani já nechápala, co se stalo. Obklopilo mě hučící ticho a černá prázdnota. Doufala jsem, že jsem mrtvá.
***
Když jsem ale znovu nabyla vědomí, ležela jsem kdesi na posteli a obklopovala mě ještě horší nicota, než dosud. Bílá. Sterilní bílá zela nezajímavou prázdnotou, kam jen oko dohlédlo. Přišlo mi to nepřirozené v porovnání s pestrobarevným okolním světem. Naštvaně jsem si odfrkla. Sakra, do čeho jsem se to zase zapletla?!
Pořádně jsem se rozhlédla kolem dokola. Nelíbilo se mi to tu. Něco mi tu připomínalo…nemocnici! Málem jsem vykřikla. Co tu u všech všudy dělám? Vždyť je mi dobře! Načež mě napadlo, že to není vůbec pravda. Prohlédla jsem si své ruce. Byly bledé a vyhublé, jako bych několik dní nic nepozřela a nezdravě tyrkysové žíly vystupovaly z mé bledé, přírodně namodralé kůže. To ovšem ještě nebylo zdaleka vše. Prohmátla jsem si obličej, na němž jsem objevila nesčetné krátery, modřiny a řezné ranky. Nikde však ani náznak jasné modré. Zřejmě mi všechnu krev očistili, neboť se mi nechtělo věřit, že bych nekrvácela vůbec. Zamrkala jsem kulatýma fialovýma očima a pohlédla na své dlouhé bledé nohy s odstínem modré, které vyčuhovaly zpod přikrývky. Vypadaly nepřirozeně vzdálené zbytku těla. Bezradně jsem vzdychla.
V tom jsem sebou silně škubla, protože jsem uslyšela jakýsi podivný skřípavý zvuk. Pohled jsem upřela na dveře a až v té chvíli jsem si uvědomila, že se pomalu otevírají. Hlava mě začínala čím dál víc bolet.
Za dveřmi se objevila světlovlasá sestra s narůžovělou pletí v zářivě bílém obleku. Na hlavě jí seděl docela vtipný malý čepeček, který byl pevně přišpendlený sotva viditelnými sponkami. Když mě uviděla, div že nevykřikla překvapením.
"Jste vzhůru!," vyjekla docela nadšeně a rozběhla se k mé posteli.
"Co se stalo?," zeptala jsem se jako první. A v tom mi to došlo. Nepamatovala jsem si nic. Vůbec nic. Měla jsem mysl úplně prázdnou. Všechny vzpomínky na život předtím byly pryč. Ale ne!
"Vy to nevíte?," pozvedla sestra obočí. To už jsem začínala docela panikařit. Ne, ne, ne, ne, ne! Co se mi stalo? Kdo jsem? Jak se jmenuju? Proč jsem v nemocnici? Čeká na mě někde někdo?
"Proboha," zašeptala jsem nejdřív tiše. Postupně jsem zesilovala hlas až do hysterického chrapotu, který vyplnil celou místnost.
"Co se stalo? Co jsem zač? Kde jsem se tu vzala?!" Sestra vypadala dost na nervy.
"Uklidněte se, slečno. Měla jste u sebe nějaké doklady. Bohužel ale nevíme víc, než vaše jméno a věk. Uvedené bydliště je falešné. Měla jste nějaké problémy?"
"Já, já, já nevím," koktala jsem zmateně, "Nevím ani kdo jsem, nevím nic! Přišla jsem o všechnu paměť! Dokážete s tím něco udělat?!"
"Klid," prohlížela si mě trochu zděšeně, "Paměť se vám vrátí. Je to jen chvilkový výpadek. Do týdne máte všechny vzpomínky zpět."
"Kdy mi řeknete, co se tu stalo?!," vyhrkla jsem najednou. Odmlčela se a po chvilce odpověděla:
"Slečno, měla jste nějaké problémy? Protože jestli ano…"
"Už jsem vám řekla, že nevím. Nic si nepamatuju."
"Ptala jste se, co se stalo: Někdo se vás pokusil zabít. Šlo vám o život. Jestli víte o někom, kdo by měl motiv…" Zavrtěla jsem hlavou.
"Je mi líto. Opravdu si na nic nevzpomínám." Tvářila jsem se tak nejvíc klidně, jak jen to šlo. Když jsem ale vstřebala fakt, že se mě někdo snažil zabít, v mozku jako by mi vybuchlo tisíc ohňostrojů najednou. V tu chvíli jsem strašně moc toužila vědět, co se stalo a proč se to stalo. Proklínala jsem sama sebe a své vzpomínky, které zmizely tak zčistajasna.
"Dobrá," pokračovala sestra, "Jmenujete se Ellia a je vám osmnáct. Pravděpodobně pocházíte z Marillie, ale nikdo vás tu nezná. Vzpomínáte si na něco z toho? Nebo na někoho, kdo by vás mohl hledat?"
"Ne…," přiznala jsem popravdě.
"Nevadí. Vzpomínky se časem vrátí," uklidňovala mě zase. Asi se mi nedařilo skrývat hysterii.
"Bojím se, že ne." Těmito několika slovy se mi neúmyslně podařilo vyjádřit takovou paniku, že jsem jakékoliv přetvařování nadobro vzdala a dala průchod emocím. Můj výraz musel být k smíchu. Přesně ten pohled, když vás ve dvě ráno někdo probudí a vy nemáte tušení, proč.
"To nemusíte, vždy se vrátí," mírnila mě.
"A bojím se o svůj život," šílela jsem, "Kdo se mě chtěl zbavit?"
"To bohužel nevím," zesmutněla, "Moc mi toho neřekli. I když pochybuji, že oni toho vědí víc."
"A co vám řekli?," snažila jsem se zjistit co nejvíc informací, doufajíc, že mi to pomůže navrátit paměť.
"Kromě toho, co jsem vám už řekla?"
Mlčky jsem napjatě poslouchala.
"Našli vás v parku. V té době už tam nikdo nechodil. Pokud jste opravdu byla v nějakém průšvihu, nebylo moudré chodit sama v parku v takhle pozdní hodinu." Měla jsem chuť odseknout "Vy nejste moje matka!", ale pak jsem přehodnotila svůj názor a místo toho se zeptala:
"Kdo mě našel?"
"Jeden mladík. Je docela milý. A dokonce myslím, že je pořád ještě v nemocnici. Kdybyste chtěla, mohla bych se zeptat, jestli vás nechce vidět. Myslím, že by se mu ten nápad líbil."
"Proboha, jen to ne!," vyhrkla jsem zděšeně.
"Ale slečno…," přemlouvala mě. Já ale neměla na návštěvy cizích lidí ani pomyšlení. Hlava mě bolela jako střep a jediné, na co jsem teď dokázala myslet, byl spánek.
"Nikoho sem neposílejte," prohlásila jsem umanutě s definitivní platností. Sestra mlčky přikývla a vytratila se z pokoje. Osaměla jsem.
Konečně jsem znovu měla klid a dokonce mi sestra zodpověděla většinu otázek. Mohla jsem se nad tím vším zamyslet. Stejně jsem čekala, že mi neřekne, kdo se mi pokusil ublížit. Doufala jsem, že to byl někdo úplně neznámý. Nějaký psychopat bez motivu, kterému jsem nic neudělala. Vždyť já bych přeci neublížila ani mouše. To by ovšem nevysvětlovalo, proč jsem měla v dokladech falešnou adresu. Prý že ale pocházím nejspíš z Marillie. Zoufale jsem se snažila vzpomenout si, co o tom slově vím. Že by nějaký státní útvar? Ale můj mozek připomínal jen černou díru pohlcující kterékoliv slovo, co by mě mohlo přimět vzpomenout si. Zamyslela jsem se natolik, že ani nevím, kdy jsem usnula.
Přišlo mi, že cítím něčí dech. Takhle živý sen jsem snad ještě neměla. Hm…pořádně zvláštní… Celé tělo mě bolelo mnohem více, než před usnutím a mně přišlo nanejvýš divné, že si to ve snu uvědomuji. Samozřejmě, že jsem už nespala. To mi ale došlo až o několik vteřin později. Nejspíš jsem zase v duchu lhala sama sobě. Ve skutečnosti jsem byla jen líná otevřít těžká víčka.
Jenže pak se mi něco v mozku seplo a já se ocitla v jedné v těch chvil, kdy jsem si připadala fakt chytrá. Jestli to totiž nebyl sen, pak jsem opravdu cítila něčí dech a to by znamenalo, že tu někdo je.
V tu chvíli jsem málem dostala infarkt a během jedné desetiny sekundy jsem prudce otevřela oči.
Kdybych řekla jen, že seděl na posteli kus ode mě, nebylo by to přesné. On totiž seděl jen asi deset centimetrů ode mě a zíral mi přímo do očí. Málem jsem zaječela. Nepochybně to byl ten člověk, o němž mluvila sestra. Ten, co mě našel. Copak jsem jí dost jasně neřekla, že ho sem nemá posílat?! Přemýšlela jsem, jak bych mu slušně sdělila, že si nepřeji návštěvy - jinými slovy, jak bych ho slušně vyhodila. Bohužel se tvářil docela odhodlaně.
Najednou mi přišlo, že ten výraz znám. Že znám toho člověka, co tu přede mnou sedí. Ty usměvavé oči, ty světlé vlasy, ten našedlý nádech kůže, tu péči a starost, se kterou mě pozoroval. Všechno mi to bylo nějak povědomé. Zamrkala jsem a ta představa se rozplynula jako mlha. To se mi určitě jen zdá, přesvědčovala jsem v duchu sama sebe. Stejně jsem se nějak nemohla zbavit toho podivného pocitu. Něco jako předtucha. Předtucha, že to nebyla náhoda, že zrovna on mě našel.
"Co jsi zač?," vyzvídala jsem hlasem ještě trochu roztřeseným z toho šoku.
"Jmenuju se Airen," odpověděl pohotově.
"Dobře víš, že na to se neptám, i když je to dobrý vědět. Myslela jsem tím, co tady děláš - jak ses sem dostal a proč mě šmíruješ při spaní?"
"Pustila mě sem sestra…," pokračoval, dokud jsem ho svým rozzuřeným brbláním "Sestra jedna zrádcovská…!" nepřerušila. Zmlkl a se zájmem si mě prohlížel.
"Co na mě tak civíš?," zeptala jsem se spíš přátelsky, než naštvaně, ačkoliv to původně mělo vyznít trochu jinak. Airen zatřásl hlavou, jako by se snažil na něco zapomenout. Možná jsem byla jen paranoidní, ačkoliv já byla vždycky ta naivní, ale zdálo se mi, že to všechno nějak smrdí.
"No, chtěla jsi vědět, jak jsem se sem dostal. Ale neupřesnila jsi kam. Do pokoje? Nebo do nemocnice?," začal znova.
"Myslela jsem obojí," upřesnila jsem.
"Do nemocnice jsem se dostal kvůli tobě. Vlastně jsem se chtěl ujistit, že jsi v pořádku."
"No," povzdechla jsem si, "Teď víš, že nejsem. To by ti mělo stačit ke štěstí." K mému překvapení vyhrkl:
"Ale nestačí."
Chvíli jsem se na něj dívala dost podivným výrazem, protože jsem se snažila pochopit, co tím myslel. Když se mi to nepodařilo, pokusila jsem se navázat na předchozí rozhovor.
"Pořád jsi neodpověděl, proč mě šmíruješ ve spánku."
"Není to jasné?," pousmál se dost tajuplně, až mě zamrazilo, "Protože jsi krásná." Vyschlo mi v ústech. Cože?! Chvíli jsem na něj zírala jako na zjevení a potom ještě stále docela omráčeně pronesla:
"Tak poslyš, myslím, že jsem právě přišla na pravý důvod tvého pobytu v nemocnici. Nejspíš ses pořádně praštil do hlavy. Podívej se na mě. Jsem modrá, mám dlouhé černé umaštěné vlasy, vytahanou kůží potaženou kostru a zrovna momentálně taky obrovské černé kruhy pod očima. Promiň mi to, ale absolutně nechápu, co je zrovna na mně tak krásného. Vypadám jako nevyspalá uprchlice z koncentráku, co spadla do modré barvy."
"A právě proto jsi tak krásná," vysvětlil svou hypotézu.
"Jasně. Takovou ošklivou krásu nepotřebuju," prohlásila jsem rozhodně.
"To by sis měla ještě rozmyslet," ušklíbl se Airen.
"Radši bych se vyspala, než nad něčím přemýšlet," konstatovala jsem unaveně a možná až trochu příliš hraně zívla.
"Jak chceš," souhlasil a postavil se. Postel úlevou zakřupala. Vypadala, že už má něco za sebou, soudě podle toho, že zrezlá kovová konstrukce se tvářila, že se každou chvíli zhroutí.
Zavřela jsem oči a tvářila se, že spím. Mohla jsem jen doufat, že Airen konečně odejde a nechá mě usnout. Ten tam ale chvíli jen tak stál a mlčky mě pozoroval. Nakonec asi usoudil, že už spím. Přísahala bych, že v tu chvíli sotva slyšitelně zašeptal: "Jednou si vzpomeneš…". Potom se otočil na patě a odešel.

Chvíli nato jsem skutečně usnula.

Kam dál