Květen 2014

Sladké sny - 5. kapitola

29. května 2014 v 20:33 | Hermi |  Sladké sny
Dneska je kapča docela krátká, ale konečně se to začíná rozjíždět...

Mia

Nebyla jsem si úplně jistá, čeho chce Percy docílit, ale začal najednou šílenou rychlostí pobíhat sem a tam po mýtině a něco si mumlal. Rychle a nesrozumitelně si něco mumlal pod vousky a Nicol zoufale klesla do měkké trávy. Mléčně bílá sukně se jí nasákla rosou a zplihla, přičemž bez nadsázky úplně ztratila veškerou svou nadýchanost. To jsem nechtěla dovolit udělat své bělounké srsti, proto jsem ji bez přestání pečlivě olizovala a čistila. A nevnímala jsem, že Percy začíná mumlat již alespoň trochu srozumitelně. Teď čas od času procedil nějaké pohřební hlouposti typu. "Všichni umřeme", až jsem si toho přeci jen nakonec všimla. Zvedla jsem hlavu připravená něco říct, a vtom mi došlo, že s ním vlastně nemluvím. Tedy jsem se elegantně zvedla, přičemž jsem vysoko vyšvihla načechraný ocas a kráčela přes mýtinu směrem k Nicol.
"Můžeš mi říct, co ho to popadlo?," ptala jsem se jí, když jsem se svezla do trávy před ni.
"Asi mu teprve teď došla vážnost situace," odvětila, "Ale já to pořád nějak nechápu..."
Upřela jsem na ni zlatavé oči a jako dáma si přehodila jednu packu přes druhou.
"Inu," začala jsem, když jsem se ze sedu přesunula do lehu, "Já toho také příliš nevím, ale vím, že jsme měli zajistit, aby ses nikdy nedostala do našeho světa. Protože když se sem jednou dostaneš, není cesty návratu."
Po celou dobu, kdy jsem mluvila se jí čím dál více rozšižovaly zorničky a hluboké oči se na mne čím dál více upíraly. A já nehnula ani brvou. Jen jsem tiše pokračovala.
"Ale teď jsi tady a hrozí ti neuvěřitelné nebezpečí. Nám všem."
"Ale proč?," nechápala.
"Protože náš vládce tě potřebuje. Ale nechtěj vědět k čemu..."
"K čemu?" Její zvědavost neznala mezí a zvědavý výraz v její tváři neopadal. Věděla jsem, že jí to musím říct. Ale já to nevěděla. Věděla jsem jen to, co mi řekl Percy.
"Percy!," vykřikla jsem a z druhého konce mýtiny mi odpověděl rozčilený hlas:
"Co je?"
"Potřebuji vědět, co se tenkrát stalo!"
"Kdy tenkrát?" Percy se pomalu přibližoval k nám a jako by už tušil, kam tím mířím.
"Ty myslíš...?"
"Ano. Tenkrát. Jak jsi mi o tom neřekl."
"Mio,...já jsem ti to chtěl -" Přerušila jsem ho.
"Řekni, co se tenkrát stalo! Hned!" Percy se odmlčel a pak tiše začal.
"No...šel jsem někam, už ani nevím, kam. Vím ale, že jsem se dostal až příliš daleko. Neměl jsem se tolik vzdalovat, ale už bylo pozdě. Úplně mi dřevěněly nohy. Přede mnou se rozprostíral kraj zahalený do hluboké mlhy. A když jsem zvedl hlavu, uviděl jsem vysoký černý palác, který z ní vystupoval. A před sebou, v mlze, nespočet pomníčků a náhrobků a kolem nich se procházela vysoká shrbená, černě oděná postava. A ten tvor si něco mumlal."
Přerušila jsem ho.
"Co? Co si mumlal?," naléhala jsem neodbytně. Potřebovala jsem to vědět. Nejen kvůli Nicol, ale i kvůli sobě. Percy se odmlčel, jako by váhal, jestli to má říct nakonec se rozhodl a zašeptal tak rychle, až skoro nesrozumitelně:
"Že je konečně vládcem a že až získá poslední lidskou dívku, zbydou už jen noční můry."


Nicol


Konečně jsem chápala pravý smysl věcí. Konečně mi došlo, že mi jde o život. Mia si zděšeně překryla packami ústa, jako by potlačila výkřik a Percy se vrátil ke své bývalé činnosti. Začal znovu pobíhat sem a tam po mýtině a vykřikovat nějaké podivné útržky vět, nebo jen nějaká zvláštní uskupení slov.
"Co to děláš?!," křikla Mia po chvíli.
"Balím," odvětil zaneprázdněně šedivý kocour.
"Zbláznil ses?! Proč?!"
Najednou mi to všechno v hlavě naskočilo.
"Musíme vypadnout," zaječela jsem, "HNED!"
Mia se rychlostí blesku dostala na nohy a Percy ztuhnul.
"Je tady," zašeptal, "Blíží se."
Polkla jsem. Na prázdno. Lesem se šířil chlad. Nepředstavitelný chlad, co se vkrádal až do morku kostí. Přejel mi přes záda a na chvíli mne úplně paralizoval. Ztuhla jsem stejně, jako Percy. A tíha situace viditelně dolehla i na Miu. Vtom jsem se nekontrolovatelně rozběhla vpřed a popadla obě kočky pod břichem. Táhla jsem je s sebou.
"Pust mě!," křičela Mia, "Půjdu po svých!" Ale já nehodlala ztrácet čas. Každá minuta byla drahá. Každá vteřina se platila zlatem. V korunách stromů listí ševelilo, že se blíží nebezpečí a já věděla, že musíme okamžitě zmizet.
Nakonec jsem obě kočky přeci jen pustila a nechala je běžet samotné.
"Utíkejte!," vykřikla jsem zděšeně, když chlad zesiloval. Nedokázala jsem zůstat klidná. Ruce se mi klepaly, jako zběsilé a v hrdle mi úplně vyschlo. Nebyla jsem teď schopná absolutně ničeho.
"Ty musíš utíkat," křičel Percy, "Nicol, poběž!" To mě probudilo. Mé nohy se daly do pohybu a jedna střídala druhou. A pak jsem ho uviděla. Plul několik centimetrů nad zvlhlou lesní trávou. Až nyní jsem si všimla, že se obloha prosvítající nad vrcholky stromů zlověstně zatáhla. A to jen umocňovalo zlověstnost toho zjevení. Černě oblečený, s prázdným, ale přesto zlověstným výrazem ve tváři zabíjel vše živé, co se mu postavilo do cesty. Pouhým dotekem. V patách mu šel pár strážců. Vypadali, že ani nejsou živí. Byli to...byly to dvě dívky! Mrtvé dívky, rozcuchané vlasy jim visely přes obličej a malátná chůze jasně naznačovala, že k nim nepatřím. Oděny byly do stejné barvy, jako jejich pán, a jako osobní strážci ho následovaly na každém kroku. Stuhla jsem a zírala na ten výjev.
"Nicol," uslyšela jsem zašeptat Miu, "Musíme pryč."
Zamrkala jsem a uvědomila si, že tu stojím, jako solný sloup a zírám na tvora, který mě chce zabít. A ten nyní zvedl oči a upřel na mne ledový pohled. Ztuhla jsem a neschopna se pohnout, zírala před sebe.


Meska - 3. kapitola

29. května 2014 v 19:57 | Hermi, Efi |  Meska

Přidávám (už zase) další kapitolu Mesky. Nevím, jestli vás to baví, ale kromě Robota nemám moc co jiného zveřejnit...Ale možná se s Efi (ve spolupráci) pustíme do psaní Alone a já se ještě dneska, příp. zítra pokusím dopsat Hranici snů, takže to nebude zase taková nuda. Ale asi udělám anketu, co si myslíte a Mesce...protože to je taková hloupá, dost stará slátanina hloupostí...nevim, jestli vás to někoho baví číst, ale kdyžtak dejte vědět do komentářů...A taky dodávám, že tahle kapitola není přepsaná, takže je v původní verzi. To znamená, že to možná bude hodně praštěný, tak se moc nelekněte, ale hlášky, které jsou použity, jsou vesměs tak nějak z reálného života...(Proto jsou tak nudný...) (To s bezďákem ne!) No nic, přeji pěkné počtení...



Hermi:







Úterý, 30. 4.







Dneska je výjimečný den, kerýho se z celého roku bojím ze všeho nejvíc…
…30. dubna. To je den, kdy se pálí ČARODĚJNICE!!!
Takže jsem teoreticky v ohrožení života. A jsem na to sama. Jsem ve třídě jediná čarodějka.
Jako kdybych snad byla něco vyloženě hnusného…! Samotný den mi ani tak moc ničím nevadí, ale ta Efoxtra v tom dni, to je něco neuvěřitelnýho…! Letos mě chtěla upálit na záchodcích! Schválně, o co se pokusí za rok! Já sázím na upalování v učebně chemie. (Mají tam pokus "Upalování medvídků". To se hodí do skumavky gumík (Harribo) a cosi se s tim provede. Skončí to tak, že chudák méďa je spálenej na uhel.)
Ale bezkonkurenčně nejlepší to bylo ve třídě s naší třídní, Kořeněnou… Jó, s tou se člověk nenudí.
Byla výtvarka. Malovali jsme nějaké čarodějky a mohli jsme tam dát cokoliv. (S rozumem!) Takže první co bylo, že kdo nic neměl na zdobení obrázku, oškubal mě úplně celou od hlavy až k patě. Sebrali mi pavučiny i s pavouky, myšky, kusy
látky, vyškubali mi několik vlasů! (Na jedný mý myšce si Dan-Toy hrál na Cowboye, nebo co!) Ale to jsem zvládla.
Na tabuli byly vyvěšený omalovánky čarodějek pro inspiraci. A paní učitelka řekla:
"Vidíte, tady, to je moje vlastní foto v osmnácti," což byl opravdu dobrý vtip, protože ukázala na jeden z obrázků, na kterém se pyšnila nějaká mladá rozježená čarodějka turbo koštětem. Skoro bych řekla, že Efoxtra si myslela, že je to pravda. Jenže čarodějka jsem tu jenom já. Třída propukla v nezvladatelný smích. Kořeněný chvíli trvalo, než je uklidnila.
Pak jsme si ještě říkali, jak ten svátek vznikl a že původně prej nebyla žádná čarodějnice, ale moréna, čímž nejspíš paní učitelka udělala Efoxtřině pořádnou čáru přes rozpočet, ale dost mě vytočilo, když se mě ta duchajzna po výkladu zeptala, jestli můžu být její model…
"Jinak, kdo je to dneska ta čarodějka nebo moréna kromě učitelky a Hermi…?," zeptala se Kořeněná s jistým humorem, ale třída se zase začala chechtat, jak bláznivá, ale největší smích vypuknul, když se zeptala jednoho kluka, Mišalíka, kdo je to ta moréna. (asi chtěla slyšet, že to je symbol zimy, nebo tak něco…)
Znělo to asi takhle :
"Kdo je to moréna?"
"Normální čarodějka, jenže předvádí černou magii?" zkusil to Mišalík.
"Já jsem taky normální učitelka a předvádím tady snad černou magii…?"
-Výklad přerušila nepředstavitelná vlna smíchu-
Potom paní učitelka vytáhla model čarodějky a někdo se neudržel:
"Jéé, Barbiena!"
-vlna smíchu číslo dvě- (vlastně už číslo nevímkolik…)
No, dnešek byl prostě "směšný den".
A nejlepší věc, která ten den zakončila byla to, že Moc-malý prasečík, chtěl číslo na Nindžika. (Prasečík= měnič. Kluk, který se dřív mohl měnit, ale zaseklo se mu to zrovna, když se změnil na malý prase, takže měří dneska jenom padesát centimetrů.) Nindžik mu číslo dala, jenže to nebylo tak docela její číslo, ale číslo bezďáka (bezďák = bezdomovec), kterýmu Nindžik koupila mobil se simkou (simka=simkarta) přesně pro tento případ. Hovor (Ne horor!-Ikdyž Prasečík z toho asi horor měl…) vypadal asi takhle:
"Halo?"
"No? Škyt."
"Nindžiku, jsi v pořádku?"
"Hele, přines mi cigára a flašku piva, jo?"
"Nindžiku, je Ti něco?"
"Kdo mi to sakra volá?"
-TÍP…-
Málem jsem pukla smíchy.
Problém byl ovšem v tom, že po tomto incidentu Prasečík záhadně zmizel…
A nikdo nevěděl, jestli to zavinila Nindžik nebo někdo jiný…
(Ne, že by to snad někomu vadilo…, ale ta duchajzna… (Efoxtra) No, o tom až zítra…)











Efi:






30. 4. - Pálení čarodějnic!


Dneska to byla sranda! Malovali jsme čarodějnice… Jakto, že jsme byli ve škole? My jsme ve škole i o svátcích… Třeba se méně učíme… Ale fakt, dnes to byla prča!
A letos jsem chtěla Hermionu spálit na záchodcích… Škoda, nevyšlo to… A příští rok - nene… Nenapíšu to sem… Co kdyby si to Hermi přečetla? Pak by věděla, co má čekat… Ach jo, živ…
POSMRTNÝ život je těžký… Ale počkat - jak bych jí něco mohla provést?! Vždyť jde na Játračku… Na gympl… (gympl - gymnázium, Játračka - jedno gymnázium) Áááách jóóóóóóó!!!
Ale zpátky - o Vv (to všichni snad vědí: Vv = Výtvarka) jsme tedy malovali čarodějnice (byla to kombinovaná technika) a téměř nikdo si nepřinesl to, co měl. A kdo je ve třídě čarodějnice? Hermionka Volejová! A co všichni udělali? "Půjčili" si její "vybavení" (tzn. myšky, pavoučky, pavučinky, kousky oblečení… I vlasy jí trhali!). I Dan Toy si chtěl na obrázek nalepit myšku (živou!!! Chudáček…) a tak poprosil Drac Horvathovou, aby mu nějakou přinesla (na něj je moc velká…). Myška se v Draciině ruce vzpínala, ale bylo jí to málo platné… Navíc když jí Drac ukázala upíří tesáky… Myška ztichla a přestala se vzpouzet. Jakmile Drac myšku položila na stůl, Dan na ni vyskočil přepnul se cowboye a jezdil na myšce jak na mustangovi! Myška se vzpínala, cukala, stoupala si na zadní a dokonce se ho pokusila kousnout! Jenže Toy je Toy. Ten má mozek hračky. Nevzdal se. Malou myšku zkrotil. Dovedl malou myšku ke kalíšku s lepidlem a nechal ji, aby si v něm
vymáchala nožky a pak jí přivedl ke svému dílu. Znavená myška si lehla na koště čarodějnice…
Teď se vrátím v čase, abych zaznamenala "důležité" chvíle dnešního dne…
Paní učitelka vyvěsila na tabuli pár obrázků. Pak ukázala na jeden, na kterém byla mladší čarodějka s kudrnatými a rozježenými vlasy a bradavicí na nose, jejíž pýchou bylo krásné turbo koště… (Jistě sen každé čarodějky.) A prý: "A tohle jsem já v osmnácti", řekla paní učitelka. Ozval se burácivý smích. Já si nejdřív říkala "Huustýýý!", ale pak mi došlo, že je to (zřejmě) legrace a začla jsem se smát též. Pak nám Kořeněná říkala, že původně to nebyla čarodějnice, ale nějaká morana nebo morena (či duch ví co), čímž mi dost zkomplikovala mé "plány"… Pak se Kořeněná zeptala, kdo je vlastně v dnešní době ta čarodějka - morena…? Tedy krom učitelky a Hermi. Zase smích. Hahaha!!! Nejlepší ale bylo, jak se zeptala Mišalíka, kdo je tedy ta "morena". Jeho odpověď byla úžasná: "Čarodějnice, která provádí černou magii…?" Zas se třída smíchy
málem potrhala. Pak paní učitelka vytáhla… Něco jako model čarodějnice. Kdosi se neudržel a vykřkl něco jako: Jé, barbína! Další vlna smíchu…
Jojo, bezva den… Legrační den, směšný den… Jak to nazvat? Nu, a pak se nám ztratil Moc - Malý Prasečík… Duch ví, jestli za to může on sám, Roubik či ten bezďák, kterému volal… Uvidíme zítra.
(P.S.: Jsem duch, pro mne i stěny mají uši… Jakmile se nějaké dotknu, řekne mi, co "slyšela"… A jedna slyšela, že se Dan Toy zamiloval do té čarodějnice-"barbieny", že se přeměnil na mode nějakého svalovce v bikinách (hnusný pohled) a že tu čarodějku balil! No fakt! Vážně! Tak dobře klam… Dan šel do kabinetu, kde byla ta čarodějka a já tam taky byla, protože jsem s učitelkou řešila "hořící" Hermi (vona to kecla?!). No jo… Ale to s těma stěnama… To bych mohla… …To je jedno.

Meska, 2. kapitola

24. května 2014 v 18:48 | Hermi, Efi |  Meska
Takže...začala jsem tak nějak přepisovat Mesku, aby to znělo tak..(alespoň trochu) méně bláznivě, ale moc se mi to nedaří...no...posuďte sami...tady je další kapitola...a pokud to nechcete číst, tak dejte vědět do komentářů...i když to chcete číst, tak napište svůj názor do komentů, za každý příspěvek a názor jsem ráda...tak...tady je druhá kapitola, už přepsaná...:D

P.S.: Máme konečně nový banner...





Hermi:





Pondělí, 29. 4.


A protože deník se jmenuje deník od toho, že se píše denně, jsem tu zase já, Hermiona Volejová. (Fuj, musim si odvyknout furt všude říkat svoje jméno, jinak mě to jednou zabije a skončim jako Efoxtra!) Stýskalo se vám? Je fakt, že o víkendu jsem nepsala, ale to bude tím, že jsem prostě byla až moc zaneprázdněná…
Dneska Vám chci povědět, jak jsem vůbec přišla na tuhle školu. Na Mesku. (Vysvětlím: M.E.S.-E.K.= Monster Elementary school Efox Krásné.-Říkáme prostě "meska".)

Bylo to (možná se budete divit) ještě v pátek ráno. (Mimochodem, Efoxtra o tom blábolí celou dobu a rozhlašuje to po celý škole… Možná, že už se Vám to taky snažila vnutit…)

Přišla jsem do třídy a paní učitelka mi řekla, ať se posadím vedle nějakýho kluka. (ukázala na něj) Docela jsem to zvládla. S tímhle už jsem měla trochu zkušenosti… …A ostatně (naštěstí) snad nebyl ještě zdaleka nejhorší. (V porovnání se Srporukým Srpem…). A paní učitelka řekla:

"Dneska máme projekt "Poznání sama sebe", a tak bude nová žákyně pracovat s vámi. Vy se dozvíte něco nového o ní a ona zase něco o vás," což mě rozhodně ani v nejmenším nepotěšilo. Zvláště vzhledem k mému jménu.

Ale je jedna věc, kterou Sáruli Winxuli nikdy nezapomenu. Najednou se začala chichotat:

"Ona ji posadila vedle obludy, hihihi…" Byla to v jistém smyslu pravda, ale ta obluda nebyla vlastně zas tak moc "obludná". Dobře, jdu s pravdou ven. Ten kluk se jmenuje Pillárobluda… No a? No tak sedim s obludou, no. Jo a ještě jedna taková drobnost, kterou je dobré vědět - všichni kluci (včetně Obludy) jsou bezhlavě zamilovaní do Sárulky. Čím to jenom je?

Ale zpět k tématu, jen si poslechněte, co bylo dál…:

Musela jsem se představit, jenže jsem ještě nikomu o přestávce neřekla, jak se jmenuju, takže myslim, že to byl pro ně trochu šok… Přišla jsem před tabuli a řekla pár věcí o sobě. Zakončila jsem to tím, že jsem řekla, jak se jmenuju, tedy Hermiona Volejová.

Tu třída propukla v neuvěřitelný smích (To se dalo čekat. S mojí smůlou na jména…) Měli jste vidět, co dělali! Například Efoxtra se přestala ovládat a smíchy proletěla podlahou o patro níž. Sárule se malovala (líčila), Aňule se nabíjela o hodině a učitelka jí nic neřekla!!!

Asi proto, že se sama smála, jako pominutá. (Říkám si, to se směje ta pravá. Sama má křestní jméno Hermiona, Hermiona Kořeněná. Dost divný, žejo.

No, co se dá dělat, asi se smála tomu mýmu hloupýmu příjmení…) Nindžik rozmlátila nejenom svojí lavici, ale i všechna okna v učebně, Puding se smíchy propad za tou gebící se duchajznou Efoxtrou. (Měl ji zalehnout a byl by svatej pokoj!) To jsem se zas musela smát já. Adamovi-Ohnivýmu Smradamovi (to jméno mu taky moc nezávidim, ale na rozdíl od jiných si ho vybral víceméně sám.) tak tomu vzplanula lavice a nevím, co ještě…

Každopádně to byla óóóhromná legrace! (to bylo ironicky, takže nebyla!) Ha, ha!!! Jestli mi to vadilo? Jistěže mi to vadilo! Rozhodla jsem se udělat ve svém životě radikální změnu.

Prostě jsem zašla do kabinetu na vaření (jak já tomu říkám) srágor (srágora = lektvar) a zároveň skladu na přísady (prosím, ať tohle nečte nikdo z učitelů! To poslední, co potřebuju je vyhazov ze školy, do který jsem právě přišla!) Několika lehkýma kouzlama jsem oklamala strážné a sebrala, co mi přišlo pod ruku.

Chtěla jsem vyzkoušet matriku, jak mi o ní tenkrát někdo říkal, srágoru na změnu jména.

Pak jsem zašla na holčičí záchodky. Naštěstí tam nikdo nechodí, protože, jak jsem slyšela, tak si tam Efoxtra údajně čas od času trochu zastraší (ačkoliv ona sama to zapírá.)… To se mi teď hodilo.

Všechny přísady jsem tam donesla a kompletně všechny jsem je slátala dohromady… Řekla jsem si, že něco z toho vzejít musí. A taky vzešlo, jenže jsem neměla skoro vůbec žádné tušení, jak se taková matriková srágora vlastně vaří. Byl to spíš takový hokus-pokus.

V kotlíku to zatím jen slibně bublalo, když tu jsem najednou uslyšela podivný zvuky… (Strašně jsem se lekla! Hádejte, kdo to byl!)

Popravdě řečeno bych to strašení té Efoxtře klidně zbaštila, kdyby najednou nevyletěla z kabinky, kotlík nevybuchnul a nepostříkal ji celou zeleným slizem. Začala jsem se smát na celé kolo! A víte, co na tom všem bylo ze všeho nejlepší? Že ten sliz nešel dolů!!! To jsem se nasmála!!!!!!!!!! :D A víte, co ještě? Ona ani neproletěla zdí, protože ta "matrika" neprošla skrs!!!

Škoda jen, že už si nepamatuju, co všechno jsem do toho dala… Umíchala bych to znova. Myslím, že pár lidem by se to dost hodilo. Ikdyž…, jak tak přemýšlím…, radši ne. Mohla by to Efoxtra použít na mě.

Jinak Efoxtra byla u doktora a ten jí řekl, že to zítra sleze, což mě v jistém smyslu naštvalo, ale tomu nemůžete rozumět…

A když jsem Efoxtru viděla dneska naposledy, už byla zase vygebená, jak lázeňská veverka… No jo, co se dá dělat… …svět je krutej a krajně nespravedlivej!

Jo, ještě jedna věc. Závidim Efoxtře, že má tu dietu, aby skrz ní nepropadávalo jídlo. Ve školní jídelně vařej takový -nebudusevyjadřovat-, že už jim to nežerou ani prasata!!! viz. Prasečík (spolužák).



(P.S.: A to, že na ní (na Foxtru) brácha křičí "Slimáku" je absolutně JEJÍ problém, kterým se já nehodlám dále zabývat!-Taky už vám o tom říkala?)











Efi:






Pondělí, 29. 4.



Tak, jsem tu zas já. Měla bych tu být, protože deníky se píší denně. Nebo ne? Ale jistá si nejsem, na tyhle věci je lepší Hermi…

Ach, dnes je tááák nádherný den… Zdá se, že již celá škola ví vše o tom incedentu s 'Hermionou Volejovou'… Mám postaráno o zábavu na celý týden… A asi jsem si sem už napsala podrobnosti… Tak čím zaplním dnešní stránku? Oh... Už vím... Napíši sem to, za co Hermiajznu nenávidím…

Hermi si prý chtěla "údajně" změnit jméno (copak nezná matriky?!) a něco chtěla usrágorit... Nevím co, ale nějakej blivajz. A vařila to zrovna na mém plácku, na dívčích záchodcích (kam moc lidí poslední dobou nechodí... Čím to je?!) a chtěla jsem ji pořádně vystrašit. Tak jsem se připravila, navodila atmosféru a vyletěla z kabinky... A co se stalo? Proč mi to nevyšlo? Protože ten její "nápoj" vytryskl! Na koho?! Na mne! Zelenej blivajz! (Ani bych se nedivila, kdyby to udělala schválně!) Tak jsem šla do "své" kabinky a hledala tu pravou mastičku. Byla tam "Mast proti Duším uhrům", "Dezinfekce pro duchy", "Mast na popáleniny", "Odličování"... Zkusila jsem to "Odličování" - nic. "Dezinfekce" - nic. Zkusila jsem další - nic! Nešlo to dolů! Jestě jsem zkusila "Duší hebké ubrousky" a - nic...!!! Co na to Hermi? Válela se smíchy! Málem se udusila! Nejradši bych jí udělala to samý! Tak sem na ni vyplázla jazyk a letěla za školním ošetřovatelem. Ten řekl, že by to zítra mělo slézt...

Ale ZÍTRA! Až zítra!!! Ani Hermi nebyla nijak nadšená. Ale z jiného důvodu... Ta by byla nejraději, kdyby doktor řekl, že to nesleze! Proč, to se nedá pochopit… To je… Mezi mnou a Hermiajznou… Se kterou si to ještě vyřídím!!!

Nu co... Já si spravedlnost vybojuji… I kdyby mne mělo stát život (což naštěstí nebude, protože jsem mrtvá…). Dnes si zkusím zase užívat… Posmrtného života… Adios!



(P.S.: A kvuli tobě, Hermi, na mě brácha křičí "slimáku"!!! Jen počkej ve škole!!!)

Robot, 2. kapitola

24. května 2014 v 15:38 | Hermi |  Robot
Přidávám druhou kapitolu Robota a doufám, že se vám bude líbit, i když už jste ji asi četli...:D



Propalovaly mě tři páry ocelově šedých robotích očí. Nademnou se nakláněly tři šedivé siluety, které jsem přes ostré sluneční paprsky nebyla s to zahlédnout.
"Ale ale..." začala ta robotka medovým hlasem, "Kohopak to tu máme? Naše malá holčička si udělala výlet!"
Ucítila jsem pod krkem chladnou robotí ruku a v tom okamžiku mě zvedla asi deset centimetrů nad zem. Teď už jsem jí jasně viděla do očí. Neměla vlasy. Jen ocelové pláty střídané bledě modrými. Hlavu měla oválnou a oči jí strašidelně vystupovaly z hlavy. Jak jsem nyní viděla, byly modré, ale tak tmavě, že vypadaly skoro černé. Mračily se na mne a já se bála víc, než kdy jindy.
Než jsem si ji stihla pořádně prohlédnout, mrštila se mnou vší silou o zeď. Přiběhla ke mně a znovu mě zvedla několik centimetrů nad podlahu.
"Tak, ty jsi nás šmírovala?!" Zasyčela mi přímo do ucha, "Za to tě trest nemine!" A znovu mne hodila na zem, tak daleko, jak jen mohla. Potom už jsem nebyla ničeho schopná. Jen jsem mhouřila oči a v záplavě slz se snažila něco rozeznat. Ale viděla jsem jen stíny.
Náhle se jeden stín začal přibližovat ke mně s něčím v ruce. Začala jsem panikařit. Vždyť mě chtěli zabít! A udělají to!
"Nech ji být, Amy! Potřebujeme ji živou," uslyšela jsem hlas od jednoho stínu. Spadl mi kámen ze srdce. Nezabijí mě! Alespoň ne teď. Někdo mi přendal něco přes oči. Ani jsem se nebránila. Byla jsem jen šťastná, že mě prozatím nechají být. Snad...
Ucítila jsem, jak mě dva páry silných kovových rukou zvedají ze země a odnášejí pryč. Věděla jsem, že to ještě není konec.


Když jsem se probudila, strašně mě bolela hlava. Asi se mnou někde hodně praštili o zem. Protírala jsem si slepené oči a rozhlížela se kolem sebe. Vůbec jsem netušila, kde bych vlastně mohla být. Zaposlouchala jsem se a zpoza tlustých železných dveří jsem uslyšela slaboučký, ale rozhořčený Amyin hlas.
"Měli jsme ji zabít! Mohla zkazit neuvěřitelně drahou investici!"
A bezmála stejně tak rozhořčenou odpověď toho robota, kterého jsem ráno praštila do nohy:
"Má dost štěstí, že ji nezabilo rovnou M13!"
"Pche! Když ho má podle všeho zničit, tak jí asi nemohlo zabít...!"
"Kdo říká, že ho má zničit?! To jí nesmíme dovolit!"
"Nedovolíme, ale M13 taky ne. Ještě nemá plnou sílu, ale je to neuvěřitelně nebezpečná zbraň! Není radno se ho ani dotýkat. I to může člověka zabít! Jenom nevím, proč ji to nezabilo..."
"Možná bychom ji měli preventivně odstranit. Právě z toho důvodu..."
"NE!," vykřikl robot, což mě úplně vyvedlo z míry. Je to ROBOT! Myslela jsem, že mu bude úplně jedno, jestli mě nechají žít, nebo ne.
"Může se ještě hodit," dodal už tišeji.
V té chvíli jsem ale přestala poslouchat. Prohledávala jsem si totiž kapsy a doufala, že najdu něco, cokoliv, co by mi pomohlo dostat se odtamtud. Po chvíli jsem našla malý přívěšek. Možná nějaký amulet. Netušila jsem, k čemu mi bude, ale přesto jsem si ho tam ještě nechala. Nic jiného už jsem ale nenašla. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Kromě hliněné podlahy a kamenných stěn jsem nic neviděla - teda až na malé okénko ve zdi, skrz které prosvítalo dovnitř pár slunečních paprsků. Možná, že to byla moje záchrana. Zvedla jsem ruku, tak, abych na okénko dosáhla a bouchla jsem. Po místnosti se rozlehl hlasitý zvuk tříštícího se skla a já se skrčila pod sprškou střepů. Jen jsem doufala, že to vedle nebylo slyšet. Ale asi marně. Hlasy totiž dramaticky utichly a já se přikrčila do kouta. Slyšela jsem, jak se klíč otáčí v zámku a začala jsem panikařit. Co se mnou teď udělají? Jak dopadnu? Že já na tu divnou bílou věc ráno vůbec sahala...
Dveře se se skřípotem rozlétly a za nimi stál ten robot s Amy. S tou Amy, která mě ještě nedávno vší silou držela pod krkem a minimálně stejně silně pak hodila na zeď. Už jsem ani nedýchala. A čekala...

Sladké sny- 4. kapitola

23. května 2014 v 17:45 | Hermi |  Sladké sny
Tak...je tady už poměrně déle připravovaná další kapitola Sladkých snů, na které jsem se oproti těm předešlým docela nadřela...no...váš názor?





Nicol

Do postele jsem si lehala s pocitem, že jsem úplně blbá. Nedokázala jsem se s nimi ani rozloučit. A dneska budu mít určitě úplně jiný sen, v jiném světě, s jinými lidmi a zvířaty...strašně jsem se tam chtěla vrátit. Ten sen byl tak živý, jako žádný jiný, co se mi kdy zdál. Jako by se tenhle ani nezdál. Prsty jsem mimoděk přejela po jizvě na rameni. Nebyla tak velká, jak jsem původně myslela. Zdání klame. Nebo se zmenšila. Jisté ale bylo, že tam byla. Stále tam byla. Celý den. A po celou tu nekonečnou dobu mi připomínala, že se tam chci vrátit. Že chci zpátky a chci znovu vidět Miu a toho šedivého kocoura, co mi udělal ten škrábanec na ruce. A já se probudila! Byla jsem na sebe strašně naštvaná. A dneska jsem tak spěchala do postele, jak snad ještě nikdy. Na tom prostě něco bylo. To nebylo jen tak. Vážně, probudit se s jizvou na ruce, přičemž se vám předtím zdálo, jak vás poškrábal kocour, to není jen tak. Zmatená jsem si lehla a přikryla se. Nyní nezbývalo, než čekat. Čekat a spánek přijde. Ale tohle čekání bude dlouhé...

Mia

To čekání bylo k zbláznění. Neměla jsem tušení, co se s Nicol děje a i když jsem ji příliš neznala, bála jsem se o ni. A to nejen teď. Když jsem ji sem přivedla, měla jsem své důvody, které Percy zřejmě prostě nechápe. Ale to není moje chyba. To jemu nedochází, že je Nicol v nebezpečí. Sám mi to před lety řekl. Problém je v tom, že jeho zajímá jen to, že jsme v nebezpečí my. Je mu jedno, že by jí nikdo nepomohl. Já jsem sice značně hrdá a pyšná kočka a jsem si toho vědoma, ale jsem ochotna pomoct, když jde o něco tak vážného. A vím, že se něco chystá. Cítím to v kostech. Roky, možná desetiletí sem lidská noha nevkročila. Vím, že existuje nekonečně mnoho světů. Takových, jako je ten náš, ale je nanejvýš podivné, že se tu již po dlouhou dobu neobjevil člověk. A já vím, že je něco ve vzduchu.
V příšeří se něco pohnulo. Mýtinu v silném kruhu obemykaly stromy vysoké až několik desítek metrů a staré až několik tisíciletí. Pak mě napadlo, že v tom místě sedí Nicol. Přikradla jsem se tam a přikrčila se. Netušila jsem, co můžu očekávat. Jestli se mám bát, nebo je to jen ona. Ale brzy mi spadl kámen ze srdce. Ze tmy skutečně vystoupila dívka s copánky podivně stočenými a s vlasy slámové barvy. Posadila jsem se na zadní a začala vrtět ocasem, jako pes. Ale bylo mi to jedno. Uff! Oddechla jsem si.
"Co se ti to stalo?," ptala jsem se udiveně, když se Nicol přiblížila. Podívala se na mě jako na zjevení.
"Já...jsem byla vzhůru, probudila jsem se," odpověděla překvapeně. Asi si myslela, že něco vím. Ale já nevěděla nic.
"Cože jsi se...?"
"Probudila," zopakovala stále stejně tiše a značně nevěřícně. Ani jedna z nás nic nechápala.
"Opravdu to nevíte?," rozhlížela se po mýtině, ale pohledem narazila jedině na Percyho. Ten přišel blíž a změřil si ji pohledem.
"Já ano," prohlásil nakonec.
"Tys to celou dobu věděl?!," prskala jsem vzteky, "Tys celou dobu věděl, že jsme jen-" odmlčela jsem se. Přišlo mi to strašně neuvěřitelné. Jak se mohla probudit?! My se jí jen zdáli? Jsme jen hloupé sny! Jen iluze o jiném životě! Jen lidská představa!!
"-sny?," dokončila jsem s vyčítavým pohledem na Percyho.
"Jak jsi mi to mohl neříct, když jsi to věděl?!"
"Mio -" nechtěla jsem nic slyšet, nechtěla jsem, aby mi cokoliv říkal. Věděla jsem na čem jsem. Roky jsem žila na jedné mýtině s kocourem, co mi neřekl ani tu nejzákladnější věc - že jsem jenom sen! Jsem jenom malá hloupá bílá kočka, co se zdá! Mé sebevědomí kleslo na bod mrazu.
"Nemluv na mě!," křikla jsem rozčileně, "Měl jsi mluvit, dokud jsi měl šanci! Věděl jsi to! Ty jsi to věděl a já žila roky s vědomím, že jsem normální!"
"Nech mě ti to vysvětlit!," křikl, ale já nechtěla slyšet vůbec nic.
"Ne!," vykřikla jsem hlasitěji, než on a rozběhla se na druhý konec mýtiny. Jeho řeči jsem slyšet nepotřebovala.

Percy


Udělal jsem chybu a vím to, měl jsem Mie už dávno říct, že jsme sny a že náš svět je svět představ, kterému vládne podivná černě oděná postava lačnící po lidských duších. Ale neunesla by to. Stalo by se přesně to, co teď. Bylo to pro její dobro. Stál jsem teď u té dívky, co právě usnula. Nebo se probudila? Prostě se k nám vrátila. A jen si tiše prohlížela mýtinu. Jako by nevěřila, že je znovu tady. Mia mezitím přeběhla mýtinu a na jejím druhém konci se uzavřela do sebe. Ztichla a jen přemýšlela. A packou si mírně škubala za vousky. Byla to vždycky pořádně pxšná kočka. A když byla naštvaná, jako teď, odešla jednoduše trucovat. To pro ni bylo typické. Nechal jsem Miu Miou a obrátil se zpět k té dívce. Prohlížela si mě. Jako bych tam nepatřil. Odkašlal jsem si a začal:
"Já jsem Percy." Kývla a podála mi ruku, přičemž se značně skrčila, se slovy:
"Já jsem Nicol."
"A tamto," pohodil jsem hlavou směrem ke druhému konci travnatého plácku, "je moje kamarádka Mia."
"Já vím," přikývla Nicol, "Už mi to řekla." Posadil jsem se na zadní a upřel na ni zelené oči.
"O co tu vlastně jde?," ptala se mě.
"No...," zamyslel jsem se. Jak to jen vysvětlit?
"Ty se nacházíš ve snu." Přikývla, "A v tomto světě žijeme pod nadvládou a ani o tom nevíme. Valná většina obyvatel tu žije a ani neví, že jsou sny, nebo že jim tu někdo vládne. Jenomže já se jednou náhodou příliš vzdálil od lesa a souhrou náhod jsem zjistil několik důležitých informací." Tohle jsem jí neměl říkat. Neměl jsem jí říkat nic. Mia ji měla nechat tam, kde ji našla. Teď to bude všechno na nás.
"Informací? Jakých informací?," ptala se zvědavě. Nechtěl jsem jí to říct. Ale musel jsem.
"Jsi v nebezpečí," řekl jsem nakonec, "ve smrtelném nebezpečí."
Po tváři jí přelétl zděšený výraz.
"Proč?," vyhrkla.
"Ani my nejsme teď v bezpečí. Teď, když jsi tu ty. Je jen otázkou času, kdy tě najde."
"Ale kdo?"
"Damon. Náš vládce a hrozba. Pro nás pro všechny.





Černá růže začíná sesychat, kraje se noří do temnot. Stahují se mračna a květina neroste. Listy z ní opadávají, ztrácí barvu i všechen život. To je jediné a nenávratné znamení, že se chystá něco velkého. Že ve zdejších končinách už není bezpečno a že zdejší vladař se k něčemu chystá. Jeho cíly se blíží ke konci a završují se. Brzy nezbude ve světě snů žádná kapička světla, žádná louka zalitá sluncem a žádná živá příroda tak, jak tomu bylo doteď. Brzy se okolí ponoří do tmy a seschne, jako ta růže.


Robot, 1. kapitola

20. května 2014 v 15:05 | Hermi |  Robot
Co dodat? Je tu další kapitola Robota...



Skláněl se nademnou, když jsem se probudila. Pramen kovových vlasů mi spadl na tvář a popravdě - trochu jsem se lekla.
"Co - co to bylo?," vykoktala jsem.
"M13," odpověděl ten robot. Vrhla jsem na něj nechápavý pohled. M13! No skvěle! To vím taky! Vždyť je to tam napsaný! I když to on asi ví.
"A co to je M13?," naléhala jsem. On se na mě ale jen káravě podíval a odpověděl:
"Teď ještě není vhodný čas, abys to věděla."
"A kdo jsi ty?," prostě jsem chtěla nějaké logické vysvětlení toho, čeho jsem právě byla svědkem. Nebo možná...před pár hodinami?
"Jak dlouho jsem byla v bezvědomí?"
"Jen několik minut...," odpověděl ne příliš zaujatě na mou otázku. Docela se mi ulevilo. O moc jsem nepřišla. Počkat! O co jsem vlastně přišla?
"Co tady děláš?" zeptala jsem se překvapeně, když mi došlo, že se nacházíme ještě stále u mě doma.
"Já...," začal, "...Ty jsi robot?," obrátil.
"No...", nevěděla jsem, jak mu to vysvětlit. "Jsem tak nějak...napůl."
"Jo, to je vidět."
Celou dobu se na mě upřeně díval tím svým šedivě kovovým pohledem. Podepřela jsem se rukou, abych mohla vstát. Přiběhl ke mně a téměř surově mě odstrčil zpátky se slovy:
"Ne, ještě musíš ležet. Ještě ti nemůže být dobře."
"Že zrovna ty jsi na to takovej expert...!" zamumlala jsem naštvaně. Přece nestrávím zbytek života ležet na pohovce! Ne, vážně! Tohle nesnáším! Ale z mých myšlenek mě vytrhl jeho nepřerušený pohled na mě. Copak nemůže zírat jinam? Ale vždyť je to jenom robot. Takových je dvanáct do tuctu! Takových...kovových...šedivých...ošklivých... i když...on vlastně nebyl zase tak ošklivý. Vlastně možná vůbec. ...Ale neumí se kontrolovat. Před chvílí mi málem něco zlomil. V
tom jsem zpozorovala, že se zvedá a odchází. Na jednu stranu jsem byla ráda, že už od něj budu mít pokoj, ale na druhou stranu... nechtěla jsem ztratit milou společnost. Tedy, v rámci možností...Pomalu a se skřípěním jsem otevřela dveře, kterými odešel a vydala se za ním. Slyšela jsem vrzání dřevěných schodů a křoupání zábradlí. Našlapovala jsem tiše. Jako myška. Došla jsem k prvnímu schodu, zatímco on už byl dávno nahoře. Mírně jsem nadzdvihla kovovou nohu a...
...položila ji. Dřevo hlasitě zasípalo pod mou váhou a já znehybněla. Ani jsem nedýchala. Nahoře jsem zaslechla hlasy. Tiše, ale zřetelně o něčem vážně diskutovaly. Když jsem ale došlápla na schod, uvědomila jsem si, že ztichly. Nehybně jsem stála. Zavřela oči a modlila se. Slyšela jsem skřípavé otevírání dveří někde nahoře a zapraskání dřeva. Menší než podemnou, ale přesto slyšitelné. Po napjaté chvíli ticha se hlasy vrátily ke své bývalé činnosti. Začaly se znovu o něčem horečně dohadovat. Vydechla jsem si. Až teď jsem si uvědomila, že mě docela bolí hlava. To mám ještě z toho, jak mnou M13 mrštilo o zeď. Nadechla jsem se a vydechla. Natáhla jsem nohu a překročila ten schod, který podemnou tolik zapraskal. Druhý schod, ten nad ním se prohnul pod mou tíhou a zaúpěl. Ale méně. Znovu jsem znehybněla, ale hlasy nad schody se bavily dál. Zlehka jsem vyběhla zbývající schody a nahoře jsem zastavila. Ze kterých dveří to jen jde? Pomalu jsem obcházela všechny dveře v mezipatře a u jedněch z nich jsem se náhle zastavila. Tyhle to jsou. Černé dveře se vypínaly vysoko nad mou maličkost a byly mírně pootevřené. Ustoupila jsem o krůček do strany a na mou nohu dopadl úzký proužek světla. Hned jsem přešlápla zpátky, aby si toho náhodou někdo nevšiml. Naklonila jsem se ke dveřím a poslouchala...
"Já bych ji nechal žít..." To je hlas toho robota zezdola! To se baví o mně?
"Já ne! Je to jedna z nich!" vykřikl vysoký, ale zlověstný dívčí hlas. Ale podle barvy toho hlasu to nebyla žádná dívka, nýbrž robotka.
"Souhlasím," pokračoval další, evidentně také robotí hlas, "Ale jak to vysvětlíme šéfovi?"
"Řekneme, že... ...neřekneme nic."
"Ale dotkla se M13! To není jen..."
Víc už jsem neslyšela. Ztratila jsem rovnováhu a přepadla dopředu. Dveře se rozlétly a já vpadla nečekaně dovnitř.

Sladké sny - 3. kapitola

18. května 2014 v 18:43 | Hermi |  Sladké sny
Přidávám třetí kapču Sladkých snů, a snad už se to začne trochu rozjíždět...:D


Mia

Popravdě, tohle jsem skutečně nečekala. Z houští se na nás najednou plnou rychlostí vyřítil Percy. Kdo by to byl řekl? A Percy si tím definitivně zkazil první dojem u Nicol. Uštědřil jí několik ran packami do obličeje a aby toho nebylo málo, tak ještě krvavý škrábanec na rameni. Ale teď se Nicol tvářila nějak nepřítomně...jako by jí to bylo všechno úplně jedno. Jako zombie se doploužila ke spadlému kmeni jednoho stromu a těžce na něj klesla. Z ruky jí odkapávala čerstvá sytě červená krev a přebarvovala jasně zelenou trávu. Ale jako by jí to bylo úplně jedno. Zírala do prázdna. Daleko před sebe. Netušila jsem, co se jí dějě. Upřela jsem zmatený pohled na Percyho a ten mi ho úplně stejně opětoval. Ze všeho jsem si musela sednout do trávy a začít si olizovat kožíšek. Nic jiného mě v tu chvíli nenapadlo.

Nicol

Zprudka jsem rozrazila od sebe obě oční víčka. Posadila jsem se na posteli a snažila si vybavit veškeré události poslední noci. Nebo dne. Byl to jen sen? Často jsem mívala sny. A často jsem si na ně vzpomínala. Ale takovýhle sen, takhle živý, jsem ještě snad nikdy neměla. Zauvažovala jsem, co mě vzbudilo. Na okenní parapet tlumeně bubnovaly kapičky deště. Svítalo. Proč tak brzy? Proč jsem se nemohla probudit později? Ach jo! Co se to vlastně stalo? Pamatovala jsem si jen na Miu, se kterou jsem šla lesem a na louku zalitou sluncem. A nakonec jen takový výkřik do tmy - zelenou mýtinu. A na ní kocoura. Popelavě šedivého kocoura, který se na mě vrhá. Objala jsem se rukama kolem ramen. A vtom mi to došlo. Došlo mi, že něco není v pořádku. Na pravém rameni jsem nahmatala podlouhlou krvácející jizvu. Myslela jsem, že jsem blázen. Opravdový nefalšovaný blázen. To přeci musel být ten kocour! Šílenou rychlostí jsem vystartovala směrem k zrcadlu. Skutečně. Odrážela se v něm podlouhlá rudá jizva. Štípla jsem se do předloktí, abych se ujistila, že ještě stále nesním. Ne. Jediné, co mi odpovědělo, byla palčivá bolest a zarudlá kůže v místě štípnutí. Nevěřila jsem.

Percy

Vrátila se Mia. A přivedla si s sebou holku. Lidskou holku. To bych od ní nečekal. Ona, taková princezna si troufánás takhle ohrozit na životě a přivést k nám na mýtinu člověka. A teď si jen klidně lehla do měkké trávy a sem tam pozvedla jantarově žluté oči k nebi. Jako by nevěděla, že to nemůže dopadnout dobře. Tvářila se trochu neklidně, o čemž svědčilo také to její neustálé mrskání ocasem ze strany na stranu. To je celá ona. Nad ránem si odejde, že přespí v louce, nebo v poli a vrátí se, jako nějaká dáma až k poledni. A ještě přivede lidskou dívku! Celá Mia! Mohl jsem to čekat. Teď jen sem tam rozpačitě hodila pohled na ni a pak na mě. A ona jen nečinně seděla a civěla na kmen stromu přímo naproti ní přes mýtinu. Zvláštní. Bůhví proč se mi najednou vybavila jedna velice stará vzpomínka. Byla ale tak vryta do paměti, že jsem ji viděl před očima tak jasně, jako by se to stalo včera.
Kráčel jsem tmou zahalenou v mlze. Uši nastražené a neustále jsem se hbitě rozhlížel okolo. Tušil jsem, že nebyl dobrý nápad se tolik vzdalovat od našeho lesa. Přeci jen skýtal nemalou ochranu před okolním světem a málokdo zde tušil, kdo našemu světu vládne. Ani já to netušil. Dokud jsem ho nespatřil. Černě oděný a s podlouhlými nehty, jako smrt bledý se procházel tím místem. A sem tam přejel stejně bledou rukou po některém z...pomníčků? Z pomníků k hrobům? Došlo mi, že tu nemám, co dělat. V dálce z mlhy vystupovalo vysoké temné sídlo. Cítil jsem, jak se mi strachy rozklepaly nohy. Věděl jsem, že je zle. To stvoření, jež se dodnes neodvažuji nazývat člověkem si však pro sebe něco tiše mumlalo. Já tomu ale rozuměl. Zajímalo mne, co říká. Nedokázal jsem utéct. Pak ale zprudka otočil hlavu a upřel na mne děsivě bledý obličej s propadlýma očima barvy noční oblohy. Srdce se mi sevřelo a polil mě chlad. Nedokázal jsem se hnout. Přiblížil se ke mně. Nechodil, jen nějak plul asi pět centimetrů nad zemí. Stisklo se mi hrdlo a vydal jsem ze sebe jen přidušený výkřik. Než se však stačil přiblížit, byl jsem už pryč.
Ale věděl jsem jedno. Stačil jsem zaslechnout, jak se bavil sám se sebou. Věděl jsem teď vše, co jsem potřeboval. Byl to vládce nad naším světem. Světem snů. Nikdo tu nevěděl, že jsme jen pouhé sny v hlavách lidí. Že jsme iluze, o níž lidé nevědomky přemýšlí. Iluze o jiném světě. Iluze o světě, kde vládnou nočí můry. To stvoření, co jsem tam viděl, to byl vládce. Vládce snů hezkých, ale i těch zlých. Ale on byl ztělesněním snu zlého. Nikdy jsem to správně nechápal. Jak mohl být vládce obou tváří snu, když byl jen sen zlý? Ptal jsem se na to sám sebe tak dlouho, až jsem nalezl odpověď. Nedokáže potlačit dobré sny na jihu země. Příliš jsem se vzdálil od jižního hájku. A už to nikdy neudělám. Temný sever je příliš nepřátelský a hrozí nám tam ještě větší nebezpečí, než tady. A jediné, co jsem kdy Mie řekl z toho, co jsem se dozvěděl tehdy na hřbitově bylo, že nikdy nesmíme přivést do našeho světa člověka. A Mia neposlechla. Přivedla Nicol. A to se nám vymstí. Jednou ano. Ale to nebylo to jedné, co jsem tam zjistil. Mluvil o tom, že svět se mění, a že jakmile se zjeví člověk v naší říši doopravdy, že bude mít živý sen, skutečný sen, sen, co se nezdá, nastane čas pro temnotu a noční můry. A já už si dokázal z toho všeho domyslet, že Nicol se právě probudila. V realitě.




Damon

Procházel jsem se temnou místností. Obklopila mě tma. Světlo svíčky se odráželo od černých dlaždic na podlaze. Ta tmavá atmosféra mi vyhovovala. Vlastně jsem se v ní vyžíval. Bez ní to není ono. Když mám dožít život v osamění, tak ať, ale takhle. Černý plášť mi splýval od vysokého límce, přes ramena, až dolů, kde jeho okraje skoro olizovaly zem. Přešel jsem k oknu. Vyhlédl jsem ven a spatřil to jediné, co mě vždy uklidnilo. Rozlehlý hřbitov zastíněný mlhou. Pohled na něj mě uklidnil do nejvyšší možné míry. Avšak stejně rád jsem se po něm i procházel. Každé dětské tělo, co zde leželo mne naplnilo silou. Po celá tisíciletí jsem se snažil je shromáždit. A nyní už mi více než půl století chybělo jedno - poslední. Ale já jen tiše, trpělivě vyčkával.
Odtrhnul jsem pohled od okna, abych ho mohl upřít jiným směrem. Nedaleko okna stál stolek. Malý dřevěný, nevýrazný. Byl to jediný kus nábytku v mém paláci. A byl tu z dobrého důvodu. Nesl na sobě květinu. Velmi zvláštní květinu. Takovou, jakou nikdo nemá. Byla mi kdysi darována. Dokáže zrušit mé prokletí. Nebo alespoň dopomoci k jeho konci. Černá růže s živými okvětními lístky se vypínala do výšky. Dokázala oznámit, že je v království člověk. Jinými slovy, rostla tak dlouho, dokud se člověk v zemi snů neobjevil. A růst do té doby bude.





Daleko za lesy, loukami a vodami severu se rozprostírala krajina natolik nepřátelská, že se tam ničí noha neopovážila vkročit po dlouhá desetiletí. A uprostřed toho kraje se tyčil do závratné výšky černý palác s mnoha okny, ale žádnými dveřmi. A po jeho obvodu se táhl mlhou zahalený hřbitov. To byla obecně známá věc. Ovšem, co málokdo toho dne věděl bylo, že uprostřed nízkého dřevěného stolku v paláci stála černá květina. A z té květiny se pomalu uloupl jeden okvětní plátek. A s jistou elegancí se pomalu snesl k zemi.

Robot, úvod

16. května 2014 v 18:49 | Hermi |  Robot
Po Efiném naléhání jsem se rozhodla přidat i Robota a to i přesto, že vím, že jste to už asi všichni četli. Jinak dodávám, že už to mám napsané celé a má to pětatřicet kapitol a úvod. A pak si taky nemůžu odpustit poznámku, že to není žádná klasická slaďárna, ani to nemá příliš velký happyend. Ale to už asi víte...tak pokud chcete, tak si to můžete přečíst znovu...a pokud jste to ještě nečetli, tak proč si to nepřečíst taky, ne? Tak, a tady je úvod.



Když jsem se ráno s žuchnutím probudila, došlo mi, že jsem spadla z postele a že kdybych byla z masa a kostí, jako většina lidí, pěkně bych si natloukla. Ono když je člověk z větší části ze železa, má to i své výhody. Mezi ně patří fakt, že vás to nebolí, když sebou křachnete o zem. Horší už je pak skutečnost, že se vám kluci posmívají, kolik vážíte. Třeba já jsem relativně štíhlá, ale i přes mou postavu vážím asi sto padesát kilo. Sen každého člověka i robota. A další nevýhoda je to, že pomalu začínám reznout. Ty kolenní matky už nejsou tak nablýskané a šrouby na klíčních kostech taky začínají ztrácet svůj bývalý lesk.
Podlaha mírně zakřupala, když jsem se zvedala. Jakoby sténala pod mojí tíhou. I to mi připomnělo, že mám na sobě jen asi pět kilo masa. Něco na hlavě a něco na břiše. Ostatní je kov. Ne, nenarodila jsem se s tím, ale měla jsem jako malá nějakou... ...nemoc. U nás to funguje tak, že když je potřeba člověku něco amputovat, tak už se to neřeší tolik, jako dřív. Prostě je z něj polorobot. takzvaný kyborg. Jako ze mě. Problém je ale v tom, že mě se nikdo neptal, jestli chci být robotka nebo ne. Copak se taky dá domluvit se tříletým dítětem?
Dřevo zapraskalo, když jsem se rozespale opřela o rám dveří a mnula si skutečné nerobotí oči. Ty hnědé s odleskem khaki barvy. Ty, které mi jako jedny z mála věcí zůstaly. Pak jsem pomalu vykročila směrem ke kuchyni. Ale daleko jsem nedošla. Nic jsem sice necítila, ale věděla jsem, že jsem o něco zakopla. A v mžiku jsem byla zpátky na zemi. Jo, to jsem celá já! Vždycky si musím namlátit tu jedinou část těla, kde mě to bolí - bradu. Ohlédla jsem se, co mi to stálo v cestě a zpozorovala malý váček. Malý kožený váček. Natáhla jsem se pro něj a rozvázala ho.
Uviděla jsem něco, co jsem nedokázala identifikovat. Něco malého, bílého. Popadla jsem papírek, co u toho byl.
"M13," přečetla jsem nahlas. M13? Co je to. Vztáhla jsem ruku a chtěla to sebrat, ale něco mě zezadu pevně uchopilo a znemožnilo mi to další pohyby. Moje kovové tělo pod náporem zapraskalo a já se bezmyšlenkovitě otočila a praštila za
sebe druhou, volnou rukou. Netrefila jsem NĚCO, ale NĚKOHO. Tedy... v rámci možností... vlastně to, podle kovového nárazu, byl robot. Ohlédla jsem se. Ano. Byl to robot. Úplný. Neživý. Víc jako já, než všichni ostatní. Víc robot, než člověk. Jako já. Ale na něm vlastně nebylo vůbec nic lidského. 'Hromada šrotu', pomyslela jsem si. Byl to poměrně mladý robot. Podle mého odhadu tak... dvacet, pětadvacet let. Jako já.
Když jsem ho vší silou praštila, zaúpěl bolestí a popadl se za nohu. Mně sice nic nebolí, když se praštím do kovové části těla, ale já se s tím na rozdíl od něj nenarodila. Využila jsem momentu překvapení a kopla ho. Propadla jsem váček s tou podivnou věcí a vyndala ji.
"Nedotýkej..." To bylo posledni , co jsem slyšela. Cosi mě odmrštilo několik metrů daleko a já ztratila vědomí.

Meska - 1. kapitola

16. května 2014 v 15:51 | Hermi, Efi |  Meska


Takže, tohle je první kapitola "Mesky". Asi brzy pochopíte, co to Meska je a předem říkám: Není to monster high. Je to něco úúúplně jiného. A další věc je, že už je to poměrně starý, takže zaprvé nemáme nějak moc vychytané překlepy, a tak a za druhé, je to trochu praštěný...





Hermi:
Pátek, 26.4.







Takže… Já jsem Hermiona Volejová a konečně si píšu deník. To jméno je strašný, já vim, to vás můžu ujistit, že to vim. Naštěstí si můžu oddychnout a s úlevou říct, že jsem ho nevymyslela já… O tom ví svoje moje (ne-)kamarádka Efoxtra. Vlastně sejmenuje Efoxtra Ghosts a nemusí si stěžovat na to, jak je pokřtěná. Jó, svět není spravedlivej… …Obzvláště na mně se matka příroda POŘÁDNĚ vyřádila… …Vypadám strašně!!! Mám suchý vlasy, všude samou pihu a jediný, co umim je, že jako pošuk mávám nad hlavou přitroublým klacíkem a vařim srágory v kotlíku! Jo, a víte, co? Vlastně se vůbec nepodobám tý Hermioně z Harryho Pottera. A víte, co mě štve úplně ze všeho nejvíc? Že neexistuje žádnej lektvar na změnu jména! Teda, vlastně už se mi jednou někdo snažil nabulíkovat, že se to jmenuje matrika, ale to jsou určitě zas jenom kecy!

No nic. Řeknu vám alespoň něco o mých většinou úplně na hlavu padlých kamarádkách…:

Začnu Efoxtrou Ghosts, která byla na týhle škole z nás všech, jako první. Je tu už pátým rokem, je divná, cáklá a vlastně taky… …docela… …jaksi… …ehm… …mrtvá.

Doufám, že až jednou vyleze na denní světlo, všichni budou ječet: ´Pomóóóc!!! Zombííí!!!´ (Vim, že se to má psát zombie, ale opravdu dost těžko budou křičet: Pomóóóc!!! Zombiii!!!ééé!!!) Jenže tato skutečnost je bohužel krajně nepravděpodobná, protože není zombie, ale duch. Takže spíš budou křičet: "Pomóóóóóc!!! Důůůůůch!!!" Sice je to méně děsivé, ale taky ujde…

Tak, to bylo něco malilinko o mé (ne-) kamarádce (nebojte, tý si ještě užiju!) a pokračujeme k další, u který už snad nebude to (ne-). Teď vám představím moji další kamarádku, která se jmenuje Nindžik Roubik. Doufám, že tohle nebude číst (ale koneckonců je to můj deník. Proč by sem lezla?) -psst- Tak Nindžik Roubik bych se taky jmenovat nechtěla… Jinak je kamarádská, akorát do mě furt hustí to svoje nindžovský Hééja a Huuača. Jednou na mě zkusila jen tak mávnout tou svojí nindžovskou hůlkou, jakože se jenom procvičí a zastaví před mojí hlavou, jenomže ta hůlka jí co? VYKLOUZLA! A já pak měla na čele dva týdny bouli, jak kdyby mě vzala po hlavě kladivem! Vždyť to pořád řikám. Jó, svět je krutej!

Teď vám představím další z mých nejlepších kamarádek. Jmenuje se Sárulka Winxulka, ale někdy se jí říká Winxulka Chytrulka. Je to víla. Víla Winx. Nic proti ní (a celkově proti Winxkám,) ale závidim jí to, jak je krásná a hlavně, že může věčně nosit růžovou. Páááni! Ta je do růžový úúplnej blázen! Kdybych měla vyjmenovat všechny její růžový hadry (to jakože oblečení), tak jsem tu ještě zejtra. Teda, ne, že bych tu zejtra nebyla, ale takhle bych tu byla celej den v kuse. Jinak je dost chytrá, (což ostatně poznáte ze jména), kamarádská, nejlepší kámoška Efoxtry a nevim, co ještě…

Jako další a taky pro dnešek poslední v pořadí je Anka Franka Tatranka. Přátelský Frankenstein. Popravdě řečeno, to jméno jí taky moc nezávidim, ale vždycky se u něj potrhám smíchy. Myslim, že se taky potrháte. Jednou jsem tak poklidně pila z flašky a Anka si ze mě chtěla udělat legraci, tak tu mojí flašku zmáčkla a šťáva mi vlítla do pusy. Jenomže to nebyl konec. Měla jsem zrovna rýmu a jak mi šťáva vtryskla do pusy, rozesmála jsem se a vylítla mi z nosu nudle.-Trapas navždy- Jinak je Anka hodně kamarádská a srandovní. (Jenže na Efoxtru v některých věcech nemá prostě nikdo…)

A to je pro dnešek konec… Musim se jít učit ty šáhlý kouzelný formule, abych zejtra na hodině nevypadala, jako opravdovskej pošuckej pošuk! Tak zatím…









Efi:



Pátek, 26. 4.



Takže už si také píši deník. Doufám, že si ho nikdo nebude číst. Alespoň Hermi… Protože to, co si sem budu zapisovat by ji asi moc nepotěšilo. Hermi. Hermiona Volejová. To je tak úúúžasné jméno. Fakt. Tak dobře. Je úža pro posmívání.

Winxulka. Sárulka Winxulka. Winxulka Chytrulka… Bůh ví, jak ještě se jí říká. To už je pěkné. Také má podle toho schopnosti "Winx".

Nindžik Roubik. Tak takhle bych se jmenovat NECHTĚLA

Efoxtra Ghosts. Nechci se chlubit ale myslím, že toto jméno je ideální. Alespoň pro někoho. Pro mne. A také se tak jmenuji.

Teď si zapíši den, kdy sem na "Mesku" (Monster Elementary School Efox Krásné (-naše škola) přišla Hermi. Na ten den nesmím zapomenout!





Do třídy vešla nová dívka. Jedno oko jí zakrývala patka. Měla hnědé vlasy a oči. A staromódní oblečení.

"Ahoj!" řekla jsem jí.

"Ahoj…," řekla mírně nesměle.

Přišly další holky. A kluci si něco začali šeptat a smát se. A zazvonilo. Ani nám ta dívka neřekla, jak se jmenuje.

"Posaďte se," řekla paní učitelka, "Jistě jste si všimli, že tu máme novou studentku. Dnes máme projekt ´Poznání sama sebe´, a proto bude pracovat s vámi. Vy se něco dozvíte o ní, ona něco o vás. Prosím, posaď se tam!"

"Ona ji posadila vedle obludy!" Zašeptala Sárulka. Jo, vedle Pillárobludy…

Nebudu si sem psát všechny ty bláboly, co napsali ostatní, jen trochu toho, co napsala ONA.

Takže: Je jí jedenáct a studuje kouzla v Beďarovicích (Prý žádala o přeřazení do Bradavic) a jmenuje se… Hermiona Volejová! Krásné jméno. Nezávidím jí. Samozřejmě jsme se začali smát. Kluci se dusili smíchy (zvláště Puding).

A kdo se smál nejvíce? Náš třídní expert - JÁ. A možná jsem to trochu přehnala, protože jsem se propadla (ještěže se pod námi nikdo neučil, to by byl trapas) prolétla jsem zemí.









-Shrnutí, co se někomu stalo-co dělal:

Anka Franka Tatranka: No jo, ta se nesmála. Nabíjela se.

Adam Ohnivý Smradam: Smál se tak, až mu začala hořet lavice.

Puding: Propad se taky (ale prolomil podlahu)- málem spad na mě!

Pilárobluda: Zamazal od slizu celou lavici.

Sárulka Winxulka: Smála se. (Zdálo se mi, že se líčila?)

Nindžik Roubik: Upustila svá "fidlátka" (zbraně) a rozřízla si lavici.

(Další už ne, bylo by to moc dlouhé…)

A pro dnešek se loučím…

Sladké sny - 2. kapitola

15. května 2014 v 20:47 | Hermi |  Sladké sny



Nicol

"Jsem Mia," prskla tiše kočka a otřela si packou jemné chloupky za uchem. Zatím jsme skoro dorazily do nedalekého lesa. Nebyl velký, ale to jsem nemohla vědět. Z mého pohledu vypadal až hrůzostrašně rozlehlý. Táhl se do všech světových stran, do všech směrů a koutů. Do všech neznámých krajů a světů, i tam, kam lidská noha nevkročila. Táhl se desítky kilometrů daleko. Já ale myslela, že možná stovky, nebo tisíce. Nedokázala jsem určit, jak je les velký, když jsem viděla jen neustálou zeleň všude okolo.
"Já jsem Nicol," odpověděla jsem Mie, "Ale už jsem ti to řekla," dodala jsem.
"Já vím," mrskla neklidně ocasem, "Vždyť po tobě také nikdo nechce, abys to opakovala. Zatvářila se zase tak pyšně. Až jsem si řekla, že tohle snad ani není kočka. Rychle švihala ocasem ze strany na stranu a po chvíli na mě upřela jantarové oči
"Nejsem jen tak obyčejná kočka." Ale mně to říkat nemusela. Mluvící kočky přeci jen tak z nebe nepadají...nebo ano?

Mia

Možná to ještě nevíte, ale toho dne jsem potkala nějakou holku. Jmenuje se Nicol, nebo to alespoň o sobě tvrdí. A pochází odněkud...nevím. Ale je to tu pro ni tak cizí, že se koukala na náš malý hájek, jako by v něm bylo nepřeberné množství stromů, jako by to byl největší les, jaký kdy viděla! A přitom tu s Percym žijeme tak dlouho, že to tu známe jako své boty. Každý strom, každý ohnutý kořen, každou jedlou i jedovatou rostlinu. Jako své boty. To bychom třeba v některém ze smrkových lesů na severu nikdy nedokázali. A proto žijeme tady. Je nám tu tak skvěle, že se musíme starat nanejvýš o to, kde sehnat jídlo. Ale v lese je potravy dost. A když máme opravdu velký hlad, jsme ochotni se s Percym omezit i na lesní plody, které les nabízí výhradně býložravcům. Komu to ale vadí? Když nemůžeme jíst maso a nemáme ho kde vzít, znamená to, že zvířata tu nejsou. Nemohou tedy jíst lesní plody. Proto je za ně občas sníme my. Ale opakuji, že je to jedině v časech té nejvyšší nouze. Nouze, kdy není, co do úst vložit.
A s Nicol v zádech jsem teď pyšně kráčela po luční cestě, která přímo přecházela v cestu lesní. Konečně jsem se mohla před někým blýsknout, že to tu tak dobře znám. Přišla moje chvíle.

Nicol

Mia mě vedla tam, kam bych sama ani za nic nevkročila. Popravdě by mě to ani nenapadlo. Stromy ve smíšeném lese vrhaly dlouhé protáhlé stíny na cest, po které jsme s bílou kočkou pomalu kráčely. Následovala jsem ji opatrně, připravená na cokoliv. Snažila jsem se vzbudit co nejmenší rachot. Nepotřebovala jsem, aby mě nějaká namyšlená kočka komandovala, s jakou tichostí se mám pohybovat v prostředí lesa. Ale to nebylo to jediné, co jsem nechtěla. Kdo ví, co se na mě mohlo vyřítit v takovém lese...sovy? Netopýři? Něco mnohem horšího? Najednou jsem šlápla na větvičku a ta tiše praskla. Jenže kočičí uši slyší všechno.
"Pššt!," okřikla mě Mia, "Chováš se, jako slon v porcelánu!"
"Promiň," zašeptala jsem ještě tišeji, než ona. Myslela jsem to teď upřímně. Ne z nutnosti, abych se neukázala jako nezdvořilá hloupá "turistka". Ale můj strach neopadal. Bála jsem se stále stejně. Přikrčená jsem kráčela za Miou nekonečnou lesní pěšinou a netušila, kam mě vede. Věděla jsem jedno. Že se zřejmě brzy budu muset probudit.


Percy


Vzbudil jsem se k poledni. Slunce už stálo vysoko nad mýtinou a já si silou protáhl packy. Vysoké stromy se kolem mě tyčily a vytvářely mi tak nejen příjemnou barikádu a stín zdarma, ale i milou společnost. Packou jsem si protáhl do stran několik zkroucených fousků a převalil se na záda. Začal jsem tiše vrnět. Jak je to krásné, v létě na venkově. Tráva okolo mě tiše šustila a v korunách stromů mírně ševelilo listí. Vtom jsem zaregistroval změnu. Něco viselo ve vzduchu. Vlastně samotný vzduch visel všude okolo. Najednou se ani nehnul. Vítr ustal a listí přestalo šustit, stejně jako zelenkavá tráva všude kolem. Jen tiše stála na místě. Les poznal, že něco není v pořádku. Naježily se mi chlupy na zádech a já se potichu přikrčil pod stín několika stromů. Tvořily kruh kolem mýtiny a já ve stínu nebyl ani zbla vidět. Jen sem tam se pár šedých skvrn mihlo v příšeří okolí, když jsem se procházel tam, kde mě nebylo téměř vidět. A pak se mezi stromky kousek od mýtiny prodral sotva slyšitelný šelest. Skrčil jsem se a nyní mě nebylo vidět vůbec. Připravil jsem se ke skoku, natěšený si hned poránu provětrat kožíšek. Třeba to bude i něco k snídani. Vytasil jsem drápky a...skočil.