Sladké sny - 3. kapitola

18. května 2014 v 18:43 | Hermi |  Sladké sny
Přidávám třetí kapču Sladkých snů, a snad už se to začne trochu rozjíždět...:D


Mia

Popravdě, tohle jsem skutečně nečekala. Z houští se na nás najednou plnou rychlostí vyřítil Percy. Kdo by to byl řekl? A Percy si tím definitivně zkazil první dojem u Nicol. Uštědřil jí několik ran packami do obličeje a aby toho nebylo málo, tak ještě krvavý škrábanec na rameni. Ale teď se Nicol tvářila nějak nepřítomně...jako by jí to bylo všechno úplně jedno. Jako zombie se doploužila ke spadlému kmeni jednoho stromu a těžce na něj klesla. Z ruky jí odkapávala čerstvá sytě červená krev a přebarvovala jasně zelenou trávu. Ale jako by jí to bylo úplně jedno. Zírala do prázdna. Daleko před sebe. Netušila jsem, co se jí dějě. Upřela jsem zmatený pohled na Percyho a ten mi ho úplně stejně opětoval. Ze všeho jsem si musela sednout do trávy a začít si olizovat kožíšek. Nic jiného mě v tu chvíli nenapadlo.

Nicol

Zprudka jsem rozrazila od sebe obě oční víčka. Posadila jsem se na posteli a snažila si vybavit veškeré události poslední noci. Nebo dne. Byl to jen sen? Často jsem mívala sny. A často jsem si na ně vzpomínala. Ale takovýhle sen, takhle živý, jsem ještě snad nikdy neměla. Zauvažovala jsem, co mě vzbudilo. Na okenní parapet tlumeně bubnovaly kapičky deště. Svítalo. Proč tak brzy? Proč jsem se nemohla probudit později? Ach jo! Co se to vlastně stalo? Pamatovala jsem si jen na Miu, se kterou jsem šla lesem a na louku zalitou sluncem. A nakonec jen takový výkřik do tmy - zelenou mýtinu. A na ní kocoura. Popelavě šedivého kocoura, který se na mě vrhá. Objala jsem se rukama kolem ramen. A vtom mi to došlo. Došlo mi, že něco není v pořádku. Na pravém rameni jsem nahmatala podlouhlou krvácející jizvu. Myslela jsem, že jsem blázen. Opravdový nefalšovaný blázen. To přeci musel být ten kocour! Šílenou rychlostí jsem vystartovala směrem k zrcadlu. Skutečně. Odrážela se v něm podlouhlá rudá jizva. Štípla jsem se do předloktí, abych se ujistila, že ještě stále nesním. Ne. Jediné, co mi odpovědělo, byla palčivá bolest a zarudlá kůže v místě štípnutí. Nevěřila jsem.

Percy

Vrátila se Mia. A přivedla si s sebou holku. Lidskou holku. To bych od ní nečekal. Ona, taková princezna si troufánás takhle ohrozit na životě a přivést k nám na mýtinu člověka. A teď si jen klidně lehla do měkké trávy a sem tam pozvedla jantarově žluté oči k nebi. Jako by nevěděla, že to nemůže dopadnout dobře. Tvářila se trochu neklidně, o čemž svědčilo také to její neustálé mrskání ocasem ze strany na stranu. To je celá ona. Nad ránem si odejde, že přespí v louce, nebo v poli a vrátí se, jako nějaká dáma až k poledni. A ještě přivede lidskou dívku! Celá Mia! Mohl jsem to čekat. Teď jen sem tam rozpačitě hodila pohled na ni a pak na mě. A ona jen nečinně seděla a civěla na kmen stromu přímo naproti ní přes mýtinu. Zvláštní. Bůhví proč se mi najednou vybavila jedna velice stará vzpomínka. Byla ale tak vryta do paměti, že jsem ji viděl před očima tak jasně, jako by se to stalo včera.
Kráčel jsem tmou zahalenou v mlze. Uši nastražené a neustále jsem se hbitě rozhlížel okolo. Tušil jsem, že nebyl dobrý nápad se tolik vzdalovat od našeho lesa. Přeci jen skýtal nemalou ochranu před okolním světem a málokdo zde tušil, kdo našemu světu vládne. Ani já to netušil. Dokud jsem ho nespatřil. Černě oděný a s podlouhlými nehty, jako smrt bledý se procházel tím místem. A sem tam přejel stejně bledou rukou po některém z...pomníčků? Z pomníků k hrobům? Došlo mi, že tu nemám, co dělat. V dálce z mlhy vystupovalo vysoké temné sídlo. Cítil jsem, jak se mi strachy rozklepaly nohy. Věděl jsem, že je zle. To stvoření, jež se dodnes neodvažuji nazývat člověkem si však pro sebe něco tiše mumlalo. Já tomu ale rozuměl. Zajímalo mne, co říká. Nedokázal jsem utéct. Pak ale zprudka otočil hlavu a upřel na mne děsivě bledý obličej s propadlýma očima barvy noční oblohy. Srdce se mi sevřelo a polil mě chlad. Nedokázal jsem se hnout. Přiblížil se ke mně. Nechodil, jen nějak plul asi pět centimetrů nad zemí. Stisklo se mi hrdlo a vydal jsem ze sebe jen přidušený výkřik. Než se však stačil přiblížit, byl jsem už pryč.
Ale věděl jsem jedno. Stačil jsem zaslechnout, jak se bavil sám se sebou. Věděl jsem teď vše, co jsem potřeboval. Byl to vládce nad naším světem. Světem snů. Nikdo tu nevěděl, že jsme jen pouhé sny v hlavách lidí. Že jsme iluze, o níž lidé nevědomky přemýšlí. Iluze o jiném světě. Iluze o světě, kde vládnou nočí můry. To stvoření, co jsem tam viděl, to byl vládce. Vládce snů hezkých, ale i těch zlých. Ale on byl ztělesněním snu zlého. Nikdy jsem to správně nechápal. Jak mohl být vládce obou tváří snu, když byl jen sen zlý? Ptal jsem se na to sám sebe tak dlouho, až jsem nalezl odpověď. Nedokáže potlačit dobré sny na jihu země. Příliš jsem se vzdálil od jižního hájku. A už to nikdy neudělám. Temný sever je příliš nepřátelský a hrozí nám tam ještě větší nebezpečí, než tady. A jediné, co jsem kdy Mie řekl z toho, co jsem se dozvěděl tehdy na hřbitově bylo, že nikdy nesmíme přivést do našeho světa člověka. A Mia neposlechla. Přivedla Nicol. A to se nám vymstí. Jednou ano. Ale to nebylo to jedné, co jsem tam zjistil. Mluvil o tom, že svět se mění, a že jakmile se zjeví člověk v naší říši doopravdy, že bude mít živý sen, skutečný sen, sen, co se nezdá, nastane čas pro temnotu a noční můry. A já už si dokázal z toho všeho domyslet, že Nicol se právě probudila. V realitě.




Damon

Procházel jsem se temnou místností. Obklopila mě tma. Světlo svíčky se odráželo od černých dlaždic na podlaze. Ta tmavá atmosféra mi vyhovovala. Vlastně jsem se v ní vyžíval. Bez ní to není ono. Když mám dožít život v osamění, tak ať, ale takhle. Černý plášť mi splýval od vysokého límce, přes ramena, až dolů, kde jeho okraje skoro olizovaly zem. Přešel jsem k oknu. Vyhlédl jsem ven a spatřil to jediné, co mě vždy uklidnilo. Rozlehlý hřbitov zastíněný mlhou. Pohled na něj mě uklidnil do nejvyšší možné míry. Avšak stejně rád jsem se po něm i procházel. Každé dětské tělo, co zde leželo mne naplnilo silou. Po celá tisíciletí jsem se snažil je shromáždit. A nyní už mi více než půl století chybělo jedno - poslední. Ale já jen tiše, trpělivě vyčkával.
Odtrhnul jsem pohled od okna, abych ho mohl upřít jiným směrem. Nedaleko okna stál stolek. Malý dřevěný, nevýrazný. Byl to jediný kus nábytku v mém paláci. A byl tu z dobrého důvodu. Nesl na sobě květinu. Velmi zvláštní květinu. Takovou, jakou nikdo nemá. Byla mi kdysi darována. Dokáže zrušit mé prokletí. Nebo alespoň dopomoci k jeho konci. Černá růže s živými okvětními lístky se vypínala do výšky. Dokázala oznámit, že je v království člověk. Jinými slovy, rostla tak dlouho, dokud se člověk v zemi snů neobjevil. A růst do té doby bude.





Daleko za lesy, loukami a vodami severu se rozprostírala krajina natolik nepřátelská, že se tam ničí noha neopovážila vkročit po dlouhá desetiletí. A uprostřed toho kraje se tyčil do závratné výšky černý palác s mnoha okny, ale žádnými dveřmi. A po jeho obvodu se táhl mlhou zahalený hřbitov. To byla obecně známá věc. Ovšem, co málokdo toho dne věděl bylo, že uprostřed nízkého dřevěného stolku v paláci stála černá květina. A z té květiny se pomalu uloupl jeden okvětní plátek. A s jistou elegancí se pomalu snesl k zemi.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Efi Efi | 19. května 2014 v 14:53 | Reagovat

Hm, tak skočil na obě... Dobře...
Kapitolka je boží, těším se na další! Těším? Nemůžu se dočkat! Ani nevíš, jak ti zavidím ten talent s jakým píšeš. Mě to nějak nejde. Po tom co mi Tatranka řekla, že jsou "kýčovitý" mi všechno, co napíšu připadá divné.
Začínám se trochu o Niky bát... Když se probudila a měla tu jizvu - znamená to, že kdyby ji někdo v tom snu zabil, zemřela by doopravdy? Hádám že jo. Nebo ne? Ale jo, určitě jo...
Je mi líto, že to nikdo nečte... Neví, o co přichází! Grrr!

2 Hermi Hermi | 19. května 2014 v 19:58 | Reagovat

Jj... :-D
Díky...a tvoje povídky nejsou kýčovitý! Tatranka kecá! Četla jsem tvoji továrnu na šílenství. Teda...myslím, že bys ji měla dopsat...tak jinak, myslím, že ji MUSÍŠ dopsat!!
A...bát? Takže tě to fakt baví? Super! To jsem moc ráda! :-D A, jo. Kdyby ji ve snu zabili, zemřela by.
Čtou WFS. Tomu se tohle nevyrovná... :-(

3 Kate Černobílá Kate Černobílá | Web | 4. října 2014 v 20:45 | Reagovat

Krásná kapitolka! Nevím sice jak, ale stihla jsem si úplně oblíbit Damona...No jo, trpím nezdravou slabostí pro mluvící kočky/temné postavy (nejlépe záporáky)...

4 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 17. října 2014 v 14:38 | Reagovat

Je to opravdu překrásná kapitola. Stejně jako Efi nesmírně obdivuji tvůj styl a talent.
Já mám stále nejradši Miu, nemohu si pomoct. Hlavně se mě, prosím, neptej proč, zkrátka miluji takový typ postav.
Moc se těším, až si přečtu další kapitoly, a tato povídka se rychle stává jednou z mých nejoblíbenějších!

5 Hermi Hermi | Web | 17. října 2014 v 21:53 | Reagovat

[3]: No, tak pochopím, když si někdo oblíbí Miu, nebo tak někoho, ale Damona...? Toho psychopata? No, jak myslíš, ale klaďáka z něj udělat nehodlám. Jen počkej, až se dozvíš, co je zač...XD
[4]: Děkuji mnohokrát...!
No jo, Mia...Typická nezapomenutelná postava...namyšlená, ale pořád klaďačka...alespoň tak bych chtěla, aby působila. Doufám, že se mi to daří a jsem moc ráda, že se ti to líbí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama