Sladké sny- 4. kapitola

23. května 2014 v 17:45 | Hermi |  Sladké sny
Tak...je tady už poměrně déle připravovaná další kapitola Sladkých snů, na které jsem se oproti těm předešlým docela nadřela...no...váš názor?





Nicol

Do postele jsem si lehala s pocitem, že jsem úplně blbá. Nedokázala jsem se s nimi ani rozloučit. A dneska budu mít určitě úplně jiný sen, v jiném světě, s jinými lidmi a zvířaty...strašně jsem se tam chtěla vrátit. Ten sen byl tak živý, jako žádný jiný, co se mi kdy zdál. Jako by se tenhle ani nezdál. Prsty jsem mimoděk přejela po jizvě na rameni. Nebyla tak velká, jak jsem původně myslela. Zdání klame. Nebo se zmenšila. Jisté ale bylo, že tam byla. Stále tam byla. Celý den. A po celou tu nekonečnou dobu mi připomínala, že se tam chci vrátit. Že chci zpátky a chci znovu vidět Miu a toho šedivého kocoura, co mi udělal ten škrábanec na ruce. A já se probudila! Byla jsem na sebe strašně naštvaná. A dneska jsem tak spěchala do postele, jak snad ještě nikdy. Na tom prostě něco bylo. To nebylo jen tak. Vážně, probudit se s jizvou na ruce, přičemž se vám předtím zdálo, jak vás poškrábal kocour, to není jen tak. Zmatená jsem si lehla a přikryla se. Nyní nezbývalo, než čekat. Čekat a spánek přijde. Ale tohle čekání bude dlouhé...

Mia

To čekání bylo k zbláznění. Neměla jsem tušení, co se s Nicol děje a i když jsem ji příliš neznala, bála jsem se o ni. A to nejen teď. Když jsem ji sem přivedla, měla jsem své důvody, které Percy zřejmě prostě nechápe. Ale to není moje chyba. To jemu nedochází, že je Nicol v nebezpečí. Sám mi to před lety řekl. Problém je v tom, že jeho zajímá jen to, že jsme v nebezpečí my. Je mu jedno, že by jí nikdo nepomohl. Já jsem sice značně hrdá a pyšná kočka a jsem si toho vědoma, ale jsem ochotna pomoct, když jde o něco tak vážného. A vím, že se něco chystá. Cítím to v kostech. Roky, možná desetiletí sem lidská noha nevkročila. Vím, že existuje nekonečně mnoho světů. Takových, jako je ten náš, ale je nanejvýš podivné, že se tu již po dlouhou dobu neobjevil člověk. A já vím, že je něco ve vzduchu.
V příšeří se něco pohnulo. Mýtinu v silném kruhu obemykaly stromy vysoké až několik desítek metrů a staré až několik tisíciletí. Pak mě napadlo, že v tom místě sedí Nicol. Přikradla jsem se tam a přikrčila se. Netušila jsem, co můžu očekávat. Jestli se mám bát, nebo je to jen ona. Ale brzy mi spadl kámen ze srdce. Ze tmy skutečně vystoupila dívka s copánky podivně stočenými a s vlasy slámové barvy. Posadila jsem se na zadní a začala vrtět ocasem, jako pes. Ale bylo mi to jedno. Uff! Oddechla jsem si.
"Co se ti to stalo?," ptala jsem se udiveně, když se Nicol přiblížila. Podívala se na mě jako na zjevení.
"Já...jsem byla vzhůru, probudila jsem se," odpověděla překvapeně. Asi si myslela, že něco vím. Ale já nevěděla nic.
"Cože jsi se...?"
"Probudila," zopakovala stále stejně tiše a značně nevěřícně. Ani jedna z nás nic nechápala.
"Opravdu to nevíte?," rozhlížela se po mýtině, ale pohledem narazila jedině na Percyho. Ten přišel blíž a změřil si ji pohledem.
"Já ano," prohlásil nakonec.
"Tys to celou dobu věděl?!," prskala jsem vzteky, "Tys celou dobu věděl, že jsme jen-" odmlčela jsem se. Přišlo mi to strašně neuvěřitelné. Jak se mohla probudit?! My se jí jen zdáli? Jsme jen hloupé sny! Jen iluze o jiném životě! Jen lidská představa!!
"-sny?," dokončila jsem s vyčítavým pohledem na Percyho.
"Jak jsi mi to mohl neříct, když jsi to věděl?!"
"Mio -" nechtěla jsem nic slyšet, nechtěla jsem, aby mi cokoliv říkal. Věděla jsem na čem jsem. Roky jsem žila na jedné mýtině s kocourem, co mi neřekl ani tu nejzákladnější věc - že jsem jenom sen! Jsem jenom malá hloupá bílá kočka, co se zdá! Mé sebevědomí kleslo na bod mrazu.
"Nemluv na mě!," křikla jsem rozčileně, "Měl jsi mluvit, dokud jsi měl šanci! Věděl jsi to! Ty jsi to věděl a já žila roky s vědomím, že jsem normální!"
"Nech mě ti to vysvětlit!," křikl, ale já nechtěla slyšet vůbec nic.
"Ne!," vykřikla jsem hlasitěji, než on a rozběhla se na druhý konec mýtiny. Jeho řeči jsem slyšet nepotřebovala.

Percy


Udělal jsem chybu a vím to, měl jsem Mie už dávno říct, že jsme sny a že náš svět je svět představ, kterému vládne podivná černě oděná postava lačnící po lidských duších. Ale neunesla by to. Stalo by se přesně to, co teď. Bylo to pro její dobro. Stál jsem teď u té dívky, co právě usnula. Nebo se probudila? Prostě se k nám vrátila. A jen si tiše prohlížela mýtinu. Jako by nevěřila, že je znovu tady. Mia mezitím přeběhla mýtinu a na jejím druhém konci se uzavřela do sebe. Ztichla a jen přemýšlela. A packou si mírně škubala za vousky. Byla to vždycky pořádně pxšná kočka. A když byla naštvaná, jako teď, odešla jednoduše trucovat. To pro ni bylo typické. Nechal jsem Miu Miou a obrátil se zpět k té dívce. Prohlížela si mě. Jako bych tam nepatřil. Odkašlal jsem si a začal:
"Já jsem Percy." Kývla a podála mi ruku, přičemž se značně skrčila, se slovy:
"Já jsem Nicol."
"A tamto," pohodil jsem hlavou směrem ke druhému konci travnatého plácku, "je moje kamarádka Mia."
"Já vím," přikývla Nicol, "Už mi to řekla." Posadil jsem se na zadní a upřel na ni zelené oči.
"O co tu vlastně jde?," ptala se mě.
"No...," zamyslel jsem se. Jak to jen vysvětlit?
"Ty se nacházíš ve snu." Přikývla, "A v tomto světě žijeme pod nadvládou a ani o tom nevíme. Valná většina obyvatel tu žije a ani neví, že jsou sny, nebo že jim tu někdo vládne. Jenomže já se jednou náhodou příliš vzdálil od lesa a souhrou náhod jsem zjistil několik důležitých informací." Tohle jsem jí neměl říkat. Neměl jsem jí říkat nic. Mia ji měla nechat tam, kde ji našla. Teď to bude všechno na nás.
"Informací? Jakých informací?," ptala se zvědavě. Nechtěl jsem jí to říct. Ale musel jsem.
"Jsi v nebezpečí," řekl jsem nakonec, "ve smrtelném nebezpečí."
Po tváři jí přelétl zděšený výraz.
"Proč?," vyhrkla.
"Ani my nejsme teď v bezpečí. Teď, když jsi tu ty. Je jen otázkou času, kdy tě najde."
"Ale kdo?"
"Damon. Náš vládce a hrozba. Pro nás pro všechny.





Černá růže začíná sesychat, kraje se noří do temnot. Stahují se mračna a květina neroste. Listy z ní opadávají, ztrácí barvu i všechen život. To je jediné a nenávratné znamení, že se chystá něco velkého. Že ve zdejších končinách už není bezpečno a že zdejší vladař se k něčemu chystá. Jeho cíly se blíží ke konci a završují se. Brzy nezbude ve světě snů žádná kapička světla, žádná louka zalitá sluncem a žádná živá příroda tak, jak tomu bylo doteď. Brzy se okolí ponoří do tmy a seschne, jako ta růže.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Anachíné Anachíné | 27. května 2014 v 7:15 | Reagovat

Jestli se Nicol něco stane tak si mě nepřej!!!! [:tired:]

2 Hermi Hermi | Web | 28. května 2014 v 7:38 | Reagovat

Co s tím všichni pořád máte?! Nic se jí nestane!

3 Kate Černobílá Kate Černobílá | Web | 4. října 2014 v 20:51 | Reagovat

A Mie se také nic nestane, že ne? :) A opravdu bys mě dostala, kdyby se něco stalo Damonovi, to bych se asi rozbrečela...i Percyho mám ráda, jen na Nicol mám trošku neutrální názor...
Jinak, úplně úžasná kapitola. Ten nápad psát o snech je opravdu strašně zajímavý.

4 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 17. října 2014 v 14:43 | Reagovat

Opravdu nádhera. Hrozně se mi líbí, jak umíš rozpitvat myšlenky jednotlivých postav. Zvláště to, že žádná nepřemýšlí stejně, s čímž mám já osobně problém. Opravdu doufám, že se nic nestane NIKOMU.
Ohledně postav- mám to podobně jako kate, akorát že, jak jsem již zmínila, mám nejradši Miu...

5 Hermi Hermi | Web | 17. října 2014 v 21:56 | Reagovat

[3]: Ne, Mie se nic nestane, neboj. A...o Damona se neboj...nehodlám se ho zbavit nějak zvláště brutálně...XD Ne, je to prostě záporák, no...

[4]: Díky! A já si až doteď myslela, že to působí všechno úplně stejně, a že nejde rozeznat, kdo je kdo, když si nepřečteš nahoře, z kterého pohledu je to psané - jinými slovy, že všichni přemýšlí stejně...A rozpitvávání myšlenek, to je moje...XDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama