Sladké sny - 5. kapitola

29. května 2014 v 20:33 | Hermi |  Sladké sny
Dneska je kapča docela krátká, ale konečně se to začíná rozjíždět...

Mia

Nebyla jsem si úplně jistá, čeho chce Percy docílit, ale začal najednou šílenou rychlostí pobíhat sem a tam po mýtině a něco si mumlal. Rychle a nesrozumitelně si něco mumlal pod vousky a Nicol zoufale klesla do měkké trávy. Mléčně bílá sukně se jí nasákla rosou a zplihla, přičemž bez nadsázky úplně ztratila veškerou svou nadýchanost. To jsem nechtěla dovolit udělat své bělounké srsti, proto jsem ji bez přestání pečlivě olizovala a čistila. A nevnímala jsem, že Percy začíná mumlat již alespoň trochu srozumitelně. Teď čas od času procedil nějaké pohřební hlouposti typu. "Všichni umřeme", až jsem si toho přeci jen nakonec všimla. Zvedla jsem hlavu připravená něco říct, a vtom mi došlo, že s ním vlastně nemluvím. Tedy jsem se elegantně zvedla, přičemž jsem vysoko vyšvihla načechraný ocas a kráčela přes mýtinu směrem k Nicol.
"Můžeš mi říct, co ho to popadlo?," ptala jsem se jí, když jsem se svezla do trávy před ni.
"Asi mu teprve teď došla vážnost situace," odvětila, "Ale já to pořád nějak nechápu..."
Upřela jsem na ni zlatavé oči a jako dáma si přehodila jednu packu přes druhou.
"Inu," začala jsem, když jsem se ze sedu přesunula do lehu, "Já toho také příliš nevím, ale vím, že jsme měli zajistit, aby ses nikdy nedostala do našeho světa. Protože když se sem jednou dostaneš, není cesty návratu."
Po celou dobu, kdy jsem mluvila se jí čím dál více rozšižovaly zorničky a hluboké oči se na mne čím dál více upíraly. A já nehnula ani brvou. Jen jsem tiše pokračovala.
"Ale teď jsi tady a hrozí ti neuvěřitelné nebezpečí. Nám všem."
"Ale proč?," nechápala.
"Protože náš vládce tě potřebuje. Ale nechtěj vědět k čemu..."
"K čemu?" Její zvědavost neznala mezí a zvědavý výraz v její tváři neopadal. Věděla jsem, že jí to musím říct. Ale já to nevěděla. Věděla jsem jen to, co mi řekl Percy.
"Percy!," vykřikla jsem a z druhého konce mýtiny mi odpověděl rozčilený hlas:
"Co je?"
"Potřebuji vědět, co se tenkrát stalo!"
"Kdy tenkrát?" Percy se pomalu přibližoval k nám a jako by už tušil, kam tím mířím.
"Ty myslíš...?"
"Ano. Tenkrát. Jak jsi mi o tom neřekl."
"Mio,...já jsem ti to chtěl -" Přerušila jsem ho.
"Řekni, co se tenkrát stalo! Hned!" Percy se odmlčel a pak tiše začal.
"No...šel jsem někam, už ani nevím, kam. Vím ale, že jsem se dostal až příliš daleko. Neměl jsem se tolik vzdalovat, ale už bylo pozdě. Úplně mi dřevěněly nohy. Přede mnou se rozprostíral kraj zahalený do hluboké mlhy. A když jsem zvedl hlavu, uviděl jsem vysoký černý palác, který z ní vystupoval. A před sebou, v mlze, nespočet pomníčků a náhrobků a kolem nich se procházela vysoká shrbená, černě oděná postava. A ten tvor si něco mumlal."
Přerušila jsem ho.
"Co? Co si mumlal?," naléhala jsem neodbytně. Potřebovala jsem to vědět. Nejen kvůli Nicol, ale i kvůli sobě. Percy se odmlčel, jako by váhal, jestli to má říct nakonec se rozhodl a zašeptal tak rychle, až skoro nesrozumitelně:
"Že je konečně vládcem a že až získá poslední lidskou dívku, zbydou už jen noční můry."


Nicol


Konečně jsem chápala pravý smysl věcí. Konečně mi došlo, že mi jde o život. Mia si zděšeně překryla packami ústa, jako by potlačila výkřik a Percy se vrátil ke své bývalé činnosti. Začal znovu pobíhat sem a tam po mýtině a vykřikovat nějaké podivné útržky vět, nebo jen nějaká zvláštní uskupení slov.
"Co to děláš?!," křikla Mia po chvíli.
"Balím," odvětil zaneprázdněně šedivý kocour.
"Zbláznil ses?! Proč?!"
Najednou mi to všechno v hlavě naskočilo.
"Musíme vypadnout," zaječela jsem, "HNED!"
Mia se rychlostí blesku dostala na nohy a Percy ztuhnul.
"Je tady," zašeptal, "Blíží se."
Polkla jsem. Na prázdno. Lesem se šířil chlad. Nepředstavitelný chlad, co se vkrádal až do morku kostí. Přejel mi přes záda a na chvíli mne úplně paralizoval. Ztuhla jsem stejně, jako Percy. A tíha situace viditelně dolehla i na Miu. Vtom jsem se nekontrolovatelně rozběhla vpřed a popadla obě kočky pod břichem. Táhla jsem je s sebou.
"Pust mě!," křičela Mia, "Půjdu po svých!" Ale já nehodlala ztrácet čas. Každá minuta byla drahá. Každá vteřina se platila zlatem. V korunách stromů listí ševelilo, že se blíží nebezpečí a já věděla, že musíme okamžitě zmizet.
Nakonec jsem obě kočky přeci jen pustila a nechala je běžet samotné.
"Utíkejte!," vykřikla jsem zděšeně, když chlad zesiloval. Nedokázala jsem zůstat klidná. Ruce se mi klepaly, jako zběsilé a v hrdle mi úplně vyschlo. Nebyla jsem teď schopná absolutně ničeho.
"Ty musíš utíkat," křičel Percy, "Nicol, poběž!" To mě probudilo. Mé nohy se daly do pohybu a jedna střídala druhou. A pak jsem ho uviděla. Plul několik centimetrů nad zvlhlou lesní trávou. Až nyní jsem si všimla, že se obloha prosvítající nad vrcholky stromů zlověstně zatáhla. A to jen umocňovalo zlověstnost toho zjevení. Černě oblečený, s prázdným, ale přesto zlověstným výrazem ve tváři zabíjel vše živé, co se mu postavilo do cesty. Pouhým dotekem. V patách mu šel pár strážců. Vypadali, že ani nejsou živí. Byli to...byly to dvě dívky! Mrtvé dívky, rozcuchané vlasy jim visely přes obličej a malátná chůze jasně naznačovala, že k nim nepatřím. Oděny byly do stejné barvy, jako jejich pán, a jako osobní strážci ho následovaly na každém kroku. Stuhla jsem a zírala na ten výjev.
"Nicol," uslyšela jsem zašeptat Miu, "Musíme pryč."
Zamrkala jsem a uvědomila si, že tu stojím, jako solný sloup a zírám na tvora, který mě chce zabít. A ten nyní zvedl oči a upřel na mne ledový pohled. Ztuhla jsem a neschopna se pohnout, zírala před sebe.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Evie S. Evie S. | Web | 31. května 2014 v 16:39 | Reagovat

Nemám vo zvyku čítať príbehy po česky, ale toto mi nedá neprečítať :D

2 Hermi Hermi | 3. června 2014 v 15:11 | Reagovat

Děkuju moc...:-D

3 Simix Simix | Web | 3. června 2014 v 19:49 | Reagovat

Moc pěkný blog :)

4 Efi Efi | 4. června 2014 v 21:58 | Reagovat

[3]: Děkujeme...

Ach jo, Hanko? Nemáš nápad, co bych mohla napsat? Nějaké téma? Já už sem chci také přidat nějaký článek...

5 Hermi Hermi | Web | 5. června 2014 v 20:06 | Reagovat

Mám, ale to chci psát JÁ!!! To ti neřeknu...ale zkusím něco vymyslet... :-?

6 Hermi Hermi | Web | 6. června 2014 v 19:23 | Reagovat

Tak třeba...o dracích? O surikatách? O tý holce, co byla druhá, když se hlásila do tý hudební skupiny, jak jí odešla kamarádka, atp...

7 Efi Efi | E-mail | Web | 16. července 2014 v 9:57 | Reagovat

[6]: ? ? ? O jaké holce?

8 Hermi Hermi | Web | 21. července 2014 v 17:50 | Reagovat

[7]: Ale nic...

9 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 18. října 2014 v 9:40 | Reagovat

Já nevím, co ti k tomu říct, Hermi. Je to tak úžasné, že nemám slov. Opravdu, jedna z nejlepších věcí, co jsem kdy četla, a to obvykle kritizuji, co se dá. Kdyby toto byla tištěná kniha, tak bych jí neustále prohlašovala za jednu ze svých nerjoblíbenějších. Miluji kočky, sarkastické postavy, a příběhy s takovým příjemným...přírodním (?) nádechem. No, a toto splňuje vše. Zkrátka nádhera.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama