Pomalu jsem kráčela děsivě prázdnou místností. Zvuk mých kroků se rozléhal palácem, jako ty průzračné kapičky vody, které časem spadají na tvrdou zem z ranních pavučin. Tma mne obklopovala a tiše, nehnutě se převalovala prázdnými místnostmi. Rozlehlý palác svíral stěnami vše živé i mrtvé uvnitř. Veškeré světlo, co sem kdy proniklo, bylo utlumeno přívalem temnoty. Život i smrt tu byly na denním pořádku. Žít nebo zemřít? Odpověď je jediná - pavučina.
Na hranici života. Tam jsem byla. A se mnou ta jediná pavučina. Moje pavučina. Pnula se do závratných výšek nekonečného stropu a končila v nedohledné dáli. Věděla jsem, že jen ona mne dokáže zbavit utrpení a skončit můj život. Můj život za hranicí snesitelnosti.
Osm purpurových nohou se mihlo ve stínu paláce a klapalo po kamenných dlaždicích. Já byla královnou svého osamělého světa. Světa, kde vládla pavoučí vlákna. Dlouhou fialovou končetinou jsem kopla do čehosi, co se mi připletlo do cesty. Tvrdě to narazilo do stěny a dutě bouchlo. Možná i křachlo a rozbilo se. A pak mi to došlo. Byla to lidská lebka. Mé smrtonosné sídlo skýtalo jen smutek. Upřela jsem pohled na obrys pavučiny přede mnou. Jako by se něco pohnulo v temnotě. Pozvedla jsem svou lidskou bradu a zaposlouchala se. Mé nohy se téměř mimoděk rozkmitaly a donesly mne dál. Blíž k pavučině. K pavučině z nezvykle tlustých vláken. Z lidských těl. Nyní už byl všude posvátný klid. Ticho a tma.
Vtom se se skřípěním pootevřely těžké vstupní dveře. S proužkem světla vstoupil někdo dovnitř. Nevěděla jsem, co to dělám, vedla mě kletba. Ztratila jsem kontrolu nad svým tělem. To se tiše skrylo do podloubí a pohltil ho stín. Mé oči zářivě mžouraly tmou a já cítila, že se ke mně blíží nějaký člověk. Modlila jsem se za sebe. Ne! Už ne! Nechtěla jsem zabíjet, ale mé tělo mi dalo jasně najevo, že já jsem oproti kletbě malý pán.
"Haló?," rozlehlo se kamennou halou. Nohy se mi daly do pohybu. Už jsem tam byla. Předním párem končetin jsem ve vteřině sevřela nic netušící oběť a zakousla se do ní. Vstříkla jsem jed, aniž bych chtěla. Cítila jsem, jak sebou mírně škube. Jako by říkal: Ne, ne... Tiše sípal z posledních zbytků života, ale můj ocelový stisk nepovoloval. Vysála jsem mu z těla i poslední kapičku krve. Tak lahodné krve... Zase jsem to byla já. Vrátila se mi kontrola nad tělem. A v rukou jsem svírala mrtvé tělo. Vzteky jsem jím mrštila do pavučiny. Přichytilo se tam, mezi ostatní mrtvá těla. A já se vplížila do přítmí stínů.
Hermi | 12. května 2014 v 20:29 | 
A naše ženiální básnička:
Ty chceš, abych se zase bála pavouků, co? A prokletejch lidí!