Robot, 1. kapitola

20. května 2014 v 15:05 | Hermi |  Robot
Co dodat? Je tu další kapitola Robota...



Skláněl se nademnou, když jsem se probudila. Pramen kovových vlasů mi spadl na tvář a popravdě - trochu jsem se lekla.
"Co - co to bylo?," vykoktala jsem.
"M13," odpověděl ten robot. Vrhla jsem na něj nechápavý pohled. M13! No skvěle! To vím taky! Vždyť je to tam napsaný! I když to on asi ví.
"A co to je M13?," naléhala jsem. On se na mě ale jen káravě podíval a odpověděl:
"Teď ještě není vhodný čas, abys to věděla."
"A kdo jsi ty?," prostě jsem chtěla nějaké logické vysvětlení toho, čeho jsem právě byla svědkem. Nebo možná...před pár hodinami?
"Jak dlouho jsem byla v bezvědomí?"
"Jen několik minut...," odpověděl ne příliš zaujatě na mou otázku. Docela se mi ulevilo. O moc jsem nepřišla. Počkat! O co jsem vlastně přišla?
"Co tady děláš?" zeptala jsem se překvapeně, když mi došlo, že se nacházíme ještě stále u mě doma.
"Já...," začal, "...Ty jsi robot?," obrátil.
"No...", nevěděla jsem, jak mu to vysvětlit. "Jsem tak nějak...napůl."
"Jo, to je vidět."
Celou dobu se na mě upřeně díval tím svým šedivě kovovým pohledem. Podepřela jsem se rukou, abych mohla vstát. Přiběhl ke mně a téměř surově mě odstrčil zpátky se slovy:
"Ne, ještě musíš ležet. Ještě ti nemůže být dobře."
"Že zrovna ty jsi na to takovej expert...!" zamumlala jsem naštvaně. Přece nestrávím zbytek života ležet na pohovce! Ne, vážně! Tohle nesnáším! Ale z mých myšlenek mě vytrhl jeho nepřerušený pohled na mě. Copak nemůže zírat jinam? Ale vždyť je to jenom robot. Takových je dvanáct do tuctu! Takových...kovových...šedivých...ošklivých... i když...on vlastně nebyl zase tak ošklivý. Vlastně možná vůbec. ...Ale neumí se kontrolovat. Před chvílí mi málem něco zlomil. V
tom jsem zpozorovala, že se zvedá a odchází. Na jednu stranu jsem byla ráda, že už od něj budu mít pokoj, ale na druhou stranu... nechtěla jsem ztratit milou společnost. Tedy, v rámci možností...Pomalu a se skřípěním jsem otevřela dveře, kterými odešel a vydala se za ním. Slyšela jsem vrzání dřevěných schodů a křoupání zábradlí. Našlapovala jsem tiše. Jako myška. Došla jsem k prvnímu schodu, zatímco on už byl dávno nahoře. Mírně jsem nadzdvihla kovovou nohu a...
...položila ji. Dřevo hlasitě zasípalo pod mou váhou a já znehybněla. Ani jsem nedýchala. Nahoře jsem zaslechla hlasy. Tiše, ale zřetelně o něčem vážně diskutovaly. Když jsem ale došlápla na schod, uvědomila jsem si, že ztichly. Nehybně jsem stála. Zavřela oči a modlila se. Slyšela jsem skřípavé otevírání dveří někde nahoře a zapraskání dřeva. Menší než podemnou, ale přesto slyšitelné. Po napjaté chvíli ticha se hlasy vrátily ke své bývalé činnosti. Začaly se znovu o něčem horečně dohadovat. Vydechla jsem si. Až teď jsem si uvědomila, že mě docela bolí hlava. To mám ještě z toho, jak mnou M13 mrštilo o zeď. Nadechla jsem se a vydechla. Natáhla jsem nohu a překročila ten schod, který podemnou tolik zapraskal. Druhý schod, ten nad ním se prohnul pod mou tíhou a zaúpěl. Ale méně. Znovu jsem znehybněla, ale hlasy nad schody se bavily dál. Zlehka jsem vyběhla zbývající schody a nahoře jsem zastavila. Ze kterých dveří to jen jde? Pomalu jsem obcházela všechny dveře v mezipatře a u jedněch z nich jsem se náhle zastavila. Tyhle to jsou. Černé dveře se vypínaly vysoko nad mou maličkost a byly mírně pootevřené. Ustoupila jsem o krůček do strany a na mou nohu dopadl úzký proužek světla. Hned jsem přešlápla zpátky, aby si toho náhodou někdo nevšiml. Naklonila jsem se ke dveřím a poslouchala...
"Já bych ji nechal žít..." To je hlas toho robota zezdola! To se baví o mně?
"Já ne! Je to jedna z nich!" vykřikl vysoký, ale zlověstný dívčí hlas. Ale podle barvy toho hlasu to nebyla žádná dívka, nýbrž robotka.
"Souhlasím," pokračoval další, evidentně také robotí hlas, "Ale jak to vysvětlíme šéfovi?"
"Řekneme, že... ...neřekneme nic."
"Ale dotkla se M13! To není jen..."
Víc už jsem neslyšela. Ztratila jsem rovnováhu a přepadla dopředu. Dveře se rozlétly a já vpadla nečekaně dovnitř.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Efi Efi | 21. května 2014 v 8:34 | Reagovat

Furt to je boží!

2 Hermi Hermi | 21. května 2014 v 15:11 | Reagovat

Dyť už jsi to četla!

3 Efi Efi | 22. května 2014 v 13:25 | Reagovat

[2]: NO a?!
...furt to je boží!

4 Anachíné Anachíné | 22. května 2014 v 17:30 | Reagovat

Miluju, miluju! to je tak boziii!!! :-D

5 Hermi Hermi | 22. května 2014 v 18:05 | Reagovat

Moc děkuju...

6 C.V.O.K. C.V.O.K. | E-mail | Web | 6. října 2014 v 13:41 | Reagovat

POčkaj chvíľku... Kovové vlasy? Seriózne? :D Hej! Tak to už je trošku uletené nie? :D :-D
Inak ten tajomný rozhovor sa mi vôbec nepáči... Neveští nič dobré...

7 Hermi Hermi | Web | 22. října 2014 v 20:22 | Reagovat

[6]: On to ještě někdo čte??! XD Ale jo, je to trochu střelené...

8 C.V.O.K. C.V.O.K. | E-mail | Web | 22. října 2014 v 22:30 | Reagovat

[7]: jasné že číta! to vieš... keď tvrdneš pol dňa zatvorená na intráku... a knihy sú veľmi drahé... a v knižnici si už v ten deň raz bola... tak človek rád siahne po online čítaní... :P

9 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 27. října 2014 v 9:04 | Reagovat

Začínám tušit, co se bude dít dále...
Jen bych se konečně ráda dozvěděla, co je to to M13. Ale asi to nebude nic bezpečného, viď?
Jako vždy krásná kapitola!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama