Robot, úvod

16. května 2014 v 18:49 | Hermi |  Robot
Po Efiném naléhání jsem se rozhodla přidat i Robota a to i přesto, že vím, že jste to už asi všichni četli. Jinak dodávám, že už to mám napsané celé a má to pětatřicet kapitol a úvod. A pak si taky nemůžu odpustit poznámku, že to není žádná klasická slaďárna, ani to nemá příliš velký happyend. Ale to už asi víte...tak pokud chcete, tak si to můžete přečíst znovu...a pokud jste to ještě nečetli, tak proč si to nepřečíst taky, ne? Tak, a tady je úvod.



Když jsem se ráno s žuchnutím probudila, došlo mi, že jsem spadla z postele a že kdybych byla z masa a kostí, jako většina lidí, pěkně bych si natloukla. Ono když je člověk z větší části ze železa, má to i své výhody. Mezi ně patří fakt, že vás to nebolí, když sebou křachnete o zem. Horší už je pak skutečnost, že se vám kluci posmívají, kolik vážíte. Třeba já jsem relativně štíhlá, ale i přes mou postavu vážím asi sto padesát kilo. Sen každého člověka i robota. A další nevýhoda je to, že pomalu začínám reznout. Ty kolenní matky už nejsou tak nablýskané a šrouby na klíčních kostech taky začínají ztrácet svůj bývalý lesk.
Podlaha mírně zakřupala, když jsem se zvedala. Jakoby sténala pod mojí tíhou. I to mi připomnělo, že mám na sobě jen asi pět kilo masa. Něco na hlavě a něco na břiše. Ostatní je kov. Ne, nenarodila jsem se s tím, ale měla jsem jako malá nějakou... ...nemoc. U nás to funguje tak, že když je potřeba člověku něco amputovat, tak už se to neřeší tolik, jako dřív. Prostě je z něj polorobot. takzvaný kyborg. Jako ze mě. Problém je ale v tom, že mě se nikdo neptal, jestli chci být robotka nebo ne. Copak se taky dá domluvit se tříletým dítětem?
Dřevo zapraskalo, když jsem se rozespale opřela o rám dveří a mnula si skutečné nerobotí oči. Ty hnědé s odleskem khaki barvy. Ty, které mi jako jedny z mála věcí zůstaly. Pak jsem pomalu vykročila směrem ke kuchyni. Ale daleko jsem nedošla. Nic jsem sice necítila, ale věděla jsem, že jsem o něco zakopla. A v mžiku jsem byla zpátky na zemi. Jo, to jsem celá já! Vždycky si musím namlátit tu jedinou část těla, kde mě to bolí - bradu. Ohlédla jsem se, co mi to stálo v cestě a zpozorovala malý váček. Malý kožený váček. Natáhla jsem se pro něj a rozvázala ho.
Uviděla jsem něco, co jsem nedokázala identifikovat. Něco malého, bílého. Popadla jsem papírek, co u toho byl.
"M13," přečetla jsem nahlas. M13? Co je to. Vztáhla jsem ruku a chtěla to sebrat, ale něco mě zezadu pevně uchopilo a znemožnilo mi to další pohyby. Moje kovové tělo pod náporem zapraskalo a já se bezmyšlenkovitě otočila a praštila za
sebe druhou, volnou rukou. Netrefila jsem NĚCO, ale NĚKOHO. Tedy... v rámci možností... vlastně to, podle kovového nárazu, byl robot. Ohlédla jsem se. Ano. Byl to robot. Úplný. Neživý. Víc jako já, než všichni ostatní. Víc robot, než člověk. Jako já. Ale na něm vlastně nebylo vůbec nic lidského. 'Hromada šrotu', pomyslela jsem si. Byl to poměrně mladý robot. Podle mého odhadu tak... dvacet, pětadvacet let. Jako já.
Když jsem ho vší silou praštila, zaúpěl bolestí a popadl se za nohu. Mně sice nic nebolí, když se praštím do kovové části těla, ale já se s tím na rozdíl od něj nenarodila. Využila jsem momentu překvapení a kopla ho. Propadla jsem váček s tou podivnou věcí a vyndala ji.
"Nedotýkej..." To bylo posledni , co jsem slyšela. Cosi mě odmrštilo několik metrů daleko a já ztratila vědomí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Efi Efi | 19. května 2014 v 15:04 | Reagovat

Muhahá a jupí!!! :-D

2 Hermi Hermi | 19. května 2014 v 19:59 | Reagovat

Cssss! :-D

3 Efi Efi | 21. května 2014 v 8:40 | Reagovat

[2]: Hodná čarodějnická Vanička, hodná... :-D

4 Anachíné Anachíné | 22. května 2014 v 17:30 | Reagovat

vyste fakt divny!
kazite komenty velevazene Rebecce!

5 Hermi Hermi | 22. května 2014 v 18:07 | Reagovat

To víš... :-D

6 C.V.O.K. C.V.O.K. | E-mail | Web | 6. října 2014 v 13:34 | Reagovat

Hej! JA som to nečítala! Tak to neflákaj a pekne krásne sa vráť k tomu pridávaniu. Vyzerá to totiž mega super dobre!
Som fanúšik fantasitky, predovšetkým dobrého sci-fička. A toto vyzerá viac zaujímavo, ako väčšina prvých kapitol čo som dnes čítala. Žeby som konečne našla niečo pravé pre moje rozmaznané chúťky? Takže ona je kyborg. Dobre - tak viac robot ako človek. Je to mierne vtipné... A akčné. Muhahah! To sa mi páči! Veľmi veľmi veľmi!

7 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 27. října 2014 v 9:00 | Reagovat

Víš, co by mě zajímalo? Jak to je s emocemi. Ale pochopila jsem, že asi přemýšlí jako člověk, viď?
Jinak, já jsem to také nečetla, a zaujalo mě to. Zbožňuji příběhy, kde figurují roboti. Hned si jdu přečíst pokračování!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama