Červen 2014

Alone - 3. kapitola

30. června 2014 v 20:20 | Hermi




Posadila jsem se na židli, aniž by mě zajímalo, co je k obědu, nebo jestli mám hlad. Protože já hlad neměla. Dneska ne. Podívala jsem se na své nohy vyčuhující zpod sukně. Nebyly zrovna moc hubené. Napadlo mě, že možná proto se se mnou ostatní nebaví, že možná proto jsem divná. Pohlédla jsem na výdejnu obědů. Já tam dnes nepůjdu. Sbalila jsem se a odešla. Nemělo to dneska cenu. A už nikdy. Rozhodla jsem se na obědy nechodit. Přeci jen by to chtělo trochu zhubnout. A navíc mě tu nikdo nevidí rád.

Doma jsem umírala touhou se najíst. To jediné, na co jsem dokázala myslet, bylo jídlo. Trvalo, než jsem se přesvědčila dát si k večeři půlku rohlíku. Víc jsem si nesměla dovolit. V noci jsem hlady nemohla usnout. Odporně mi kručelo v břiše. První noc byla strašná. Převalovala jsem se ze strany na stranu, z boku na bok a toužila na to všechno zapomenout. Nevnímat nic z toho. Nevnímat svůj hlad, který jsem stejně nechtěla utišit, nevnímat tu touhu být oblíbená a jedinečná. A už teď jsem dobře věděla, že zítra si školu odpustím. Doufala jsem, že už tam nikdy nebudu muset ani vkročit. Ale ne vždy se všechny představy vyplní tak, jak byste chtěli. Ráno jsem se probudila téměř s výkřikem na rtech. Hlad mne sžíral zevnitř, nedokázala jsem ani normálně myslet, svět se pro mě hroutil v základech. Sama jsem si pod sebou podřezávala záchranné zábrany. Vypouštěla na širé moře prázdné záchranné čluny. Umírala jsem hlady. Nevědomky jsem to v sobě dusila. Věděla jsem jen, že nechci nic jíst. Vytáhla jsem váhu a roztřeseně jsem se na ni postavila. Padesát. Ne, ne, ne… Míň…! V té době jsem začala uvažovat nad tím, kolik vážím. Začala jsem mít ten nervy drásající pocit, že jsem tlustá. Neustála jsem sama před sebou vypadala tlustá. A to i přesto, že má váha časem klesala. Do školy jsem toho dne nešla. A ani nikdy potom. Můj denní příjem potravy se snížil asi o polovinu. Nesnídala jsem, k obědu jsem jedla jen polévku, nebo kus housky a ani to ne k večeři. Naučila jsem se hlad nevnímat. Po najedení ve mně vždy jen stoupl pocit hladu. Proto jsem jedla čím dál tím méně. A váha jen klesala. Den po dni. Jednoho dne bylo venku sychravé počasí. Nechtělo se mi tam chodit. Už jsem venku nebyla několik dnů. Postavila jsem se a vykasala si tričko. Pohlédla jsem na své břicho. Vypouklé a…tlusté. Jako vždy. Viděla jsem na něm vždy něco, co tam nepatřilo. Něco navíc, co potřebovalo shodit. A hlad už jsem koro ani necítila. Toho pocitu jsem se zbavila. Nadobro. Doteď mě obíral o všechno. Obíral mě o volný život, o život bez mezí, bez hranic. Mohla jsem volně dýchat, když mě neomezoval on. Hlad. Byl tady, ale nemusela jsem o něm vědět. Nyní jsem žila denně o jednom rohlíku, nebo několika lžicích polévky. Počítala jsem si každou kalorii, každou drobnou živinu, kterou jsem nechala projít ochrannou bariérou svých úst a spočinout na jazyku. A toho dne jsem si řekla, že to ještě snížím. Nevěděla jsem, jak vysoko jsem tentokrát nasadila laťku. Netušila jsem, že na mě až tolik dolehla tíha situace. Neměla jsem ponětí, co mě postihlo. Nedocházelo mi, že to třeba není zdravé, že nejsem tak docela v pořádku. Nenapadlo mě, že se všechno může jednou zvrtnout a já se můžu ztratit v toku událostí. Mé jméno už nebude znát ani vítr, ztratí se v zapomnění. Můj hrob bude po mnoho let zavát sněhem a zasypán nejdříve vrstvou prachu a později vrstvou hlíny. Nevěděla jsem to. Mé břicho bylo sice ve skutečnosti propadlé a mé klíční kosti vylézaly z těla, jako by tam nepatřily, ale já byla vůči tomu slepá. Trávila jsem polovinu dne na váze a ta ukazovala čím dál méně. A já čím dál méně vycházela z domu a čím dál méně se stýkala s lidmi. Naproti tomu stále rostla má touha snížit svou hmotnost. Neustále jsem se snažila nevnímat ten jediný pocit - hlad. Bez něj by to bylo všechno jednodušší. Má váha se propadala níž a níž. Nejdřívě to bylo pětačtyřicet…pak čtyřicet…pětatřicet…a ještě míň. Můj život se pomalu, ale jistě hroutil. Níž a níž. Do hlubin zoufalství.

Meska - 4. kapitola

29. června 2014 v 14:22 | Hermi, Efi |  Meska
Tak fakt nevím, jestli vás tyhle roky starý povídky, jako Meska ještě vůbec alespoň trochu baví, ale...

Hermi:






Středa, 1. 5.

U nás se chodí do školy i o svátky… …To by to školství jeden nakop!
Takže...

Po tom, co Prasečík záhadně zmizel, jsem nevěřila vlastním očím ani uším. Nikdo ze třídy ho od té chvíle neviděl. A když píšu nikdo, tak myslím opravdu NIKDO.

Obluda - Nic.

Srporuký Srp - Nic.

Fantom K. D. - Nic.

Smeťák - Nic. Nejspíš byl vážně zaměstnaný šťouráním se v odpaďáku (odpaďák = odpadkový koš)

Nikdo nic.

A ještě jedna důležitá věc: Protože Efoxtra je od přírody badatelka a detektivka, rozhodla se ho jít hledat. Taky se mi zdá, že by bylo fajn ho najít. Ani by mi tolik nevadilo, že Efoxtra se rozhodla a od rozhodnutí neodstoupí, ale spíš mi už víc vadí, že další den (to jako dneska) přišla do školy v detektivském oblečení a s něčím, co nazvala "detektor malých prasátek". Nejspíš to někde vyštrachala nebo sama vymyslela a vyrobila. A prý včera večer přečetla všechny knihy, co na intru měla (má). Samozřejmě, že jí to ani v nejmenším nevěřím. Všechny knihy světa přece nejsou o padesáticentimetrových prasatech! (Tolik totiž měří Moc-Malý Prasečík, což už jsem asi řekla.) A víte, co je nejlepší? Že si dokonce přinesla lupu! Jako, kdyby chtěla Prasečíka najít lupou! Někdy ji prostě nechápu… A dneska mi řekla:

"Co sis přinesla ty?"

No, to mě definitivně dopálilo. A řekla jsem jí:

"Foxtro, Efoxtro. Prasečíka lupou nenajdeš."

"Nevim, proč bych si podle tebe nemohla přinýst lupu. Náhodou nám pomůže najít důležitý detaily." Ještě, kdyby byla taky tak laskavá a vysvětlila mi, co jsou to ty detaily…

A taky vám povím, co se nám (a mně) stalo po škole:

Vyšly jsme si do parku. Já, Nindžik, Efoxtra, Winxulka a Anka.

Sedly jsme si na lavičky a povídaly si. O tom, jakej by byl život bez Prasečíka, o tom, že Efoxtra bude chtít v blízké době navštívit svojí maminku (a vůbec, celou rodinu), o tom, jak jsme tu každá dlouho a odkud pocházíme (já jsem toho o nich přece moc nevěděla), a tak podobně… Když vtom k nám přišla nějaká holka. Po pravdě řečeno to byla spolužačka ze třídy, B. Ullva, jenže jsme se s ní zatím moc nebavily (alespoň já ne), a tak jsme se daly všechny s B. Ullvou do řeči. B. Ullva je kamarádská obludička s jedním velkým okem. Vypadá sice prapodivně, ale je to docela milá holka. Akorát bych ji asi nechtěla vidět brečet…

Nemělo by se říkat krokodýlí slzy, ale B. Ullviny slzy.

Z Efoxtry ještě neslezl všechen sliz, a tak se jí B. Ullva zeptala:

"Co to máš tady za flek?," ukázala prstem, "Jakobys ztrácela průhlednost…"

"No dovol?," řekla dopáleně Efoxtra, "Průhlednost naštěstí zatím neztrácím…!"

A tak jsem B. Ullvě řekla o příhodě s matrikou a ona mi řekla, že matrika opravdu existuje. Jenže Efoxtře se nelíbilo, že jsem povyprávěla B. Ullvě její příhodu se zeleným slizem, ale jak byla duch, nemohla mě praštit. Vypadalo to asi takhle: Deset bodů za průlet žaludkem, padesát bodů za průlet hlavou (znáte přece Harryho Pottera, ne?), až se definitivně naštvala, popadla kabelku a flákla mě s ní po hlavě. Mám tam bouli, že mi nikdo neuvěří, že mi ji udělal duch. Jinak matrika je prý nějaký takový dům, kam přijdeš, řekneš jim, že chceš změnit jméno a oni ti ho změněj. Tak jsem se rozhodla změnit si definitivně jméno. Ta Efoxtra mi taky nic neřekne! Šla jsem na matriku a první, na co se mě ta paní zeptala bylo, co prý to mám na čele. To mě totálně vytočilo a navěky jsem zanevřela na duchy a rozhodla jsem se, že Efoxtru speciálně budu navždy bojkotovat! No nic.

Paní na matrice se mě zeptala, co potřebuju. Řekla jsem jí, že bych chtěla změnit jméno a ona se mě zeptala, jak prý bych se chtěla jmenovat. Řekla jsem, že jakkoli. Klidně Hermiona Grangerová a že si sbaím kufry a odjedu do bradavic. Pardon, to je asi s velkým… …do Bradavic. A víte, co mi řekla?! Představte si to, ona mi řekla, že takhle se jmenovat nemůžu, že tohle jméno je už obsazený! Tak, v ten den jsem zavrhla i Harryho Pottera. (Věděli jste, že to znamená DOTĚRNÝ HRNČÍŘ?:D)

Tak jsem tý paní řekla, že se budu jmenovat třeba Hermiona Růžová. (Růžová! Krásná barva! Teda alespoň pro někoho… …Pro mě.) Ona teda řekla, že můžu a chtěla po mně něco, čemu říkala podpis… …Absolutně netuším, co to znamená. Nevíte to? Hledala jsem to na Čarooglu, Bleznamu i na Pavoukopedii, ale nikde nic. Tam taky člověk nic nenajde…(Ani duch.) …ale… …To je jedno… …Zvláštní, protože jsem se vloupala i na Ghoostgle a tam taky nic… (To je Google pro duchy.) No, tak v tu chvíli jsem kompletně zavrhla všechny B. Ullvy s obříma očníma bulvama, praštila jsem jim s tim a už nikdy nejdu na MATRIKU!!! Loučí se s vámi vaše Hermiona (bohužel navždy) Volejová.

A mimochodem… …hezký 1. máj!






Efi:




Středa, 1. 5.

Takže nám zmizel Moc Malý Prasečík… Myslím, že by bylo docela dobrý ho najít… Třeba dostanu i pochvalu! (…i když o tom krajně pochybuji…) Takže jsem si do školy přinesla notes a vyptávala se, kdy kdo Prasečíka viděl na posled -

Obludák: "Asi… Vo čarodějnicích…"

Srporuký: "Nevim…"

Fantom K. D.: "No… Včera… Asi."

Smiťák : (vylezl z koše) "Co-o?"

Nindžik: "Grrr! Nevim!!!" řekla a hodila po mně nějaký… Nevim-jak-se-tomu-říká, což proletělo skrz mne… (Což jí mileráda oplatím… Později.) Inu, to je teď vedlejší…

Došlo mi, že takhle to nepůjde - musela bych se vyptat celé školy (možná celého kraje nebo hřbitova! Ikdyž… Na hřbitov bych se kouknout mohla…). Tak jsem si následující den přinesla detektivní oblečení a detektor malých prasátek (oblečení mi ušila mamka, detektor byl nejspíš na hledání klíčů… Inu, trochu jsem ho předělala.). A ještě jsem přečetla všechny knížky, co mám na intru! (A to se nevytahuji, nevychloubám ani nelžu!) Sice všechny nebyly o padesáti centimetrových prasatech… Ale to je fuk. A taky jsem si přinesla lupu… Co si přinesla Hermi? Nic! Jí to nezajímá! Csssss!!! A co mi na to řekla? Že prý Prasečíka nenajdu lupou! Snad jsem jí svou odpovědí dost zazdila. Doufám. A Hermi něřeknu, jaké hledám detaily…

No, teď ta nepříjemnější část - šly jsme já, Hermi, Sárul, Nindžik a Anka do parku, sedly si na lavičku a povídaly si. Nindžik říkala, jak volno je jí bez Prasete, já říkala, že bych ráda brzy navštívila svou rodinu, Sárul vyprávěla o tom, jak je to těžké pořád vypadat krásně a snášet pohledy kluků, Anka říkala, že má špatný dotek, Hermi zas, že ať jde kamkoli, ať dělá cokoli, má nějakou smůlu na Obludu… A pak tak celkově - odkud pocházíme, co rády děláme, jak jsme na intru dluho. Nu, a pak k nám přišla B. Ullva (spolužačka). Popis: Holka s obrovskou oční bulvou přes celý obličej (jestli se to, co má na hlavě dá považovat za obličej), jinak v hezkém a elegantním oblečení. Je vysoká a hnědovlasá. Povaha: Veselá a milá. (Nechtějte jí vidět brečet… Nebo alespoň když brečí nebuďte poblíž.) Tak jsme se bavily všechny - i s Bárou Ullvou. A potom B. Ullva vyvalila bulvu, ukázala na mne a zeptala se, co to tam mám za flek, že se jí zdá, že nějak ztrácím průhlednost. Ještě tam byl flek od "toho" incidentu aneb zelený sliz. (Už to tam dávno nemělo být! Co to máme ve škole za doktory?!) Odsekla jsem jí svým obvyklým "No dovol!" a dodala, že průhlednost snad ještě neztrácím. No a naše Hermionka jí řekla něco o matrice. (Že by už věděla, co to je? Zřejmě ne…) Až později mi došlo, že jde o příhodu se slizem, takže bylo pozdě cokoli udělat. Bára jí řekla, že matrika vážně existuje ('No neříkej', myslela jsem si), že je to dům, kde jsou různý spisy - datum narození, rod/původ, atp. - a že tam přijdeš a můžeš si změnit jméno ('No ne asi!'). Ale že Hermióna řekla to o tom slizu (nebo matrice, to je fuk) někomu dalšímu, to už mne fakt vytočila! Chtěla jsem jí dát facku - ale zkus si to, když jsi duch. Jak to říkala Uršula? Deset bodů za průlet žaludkem? Padesát za průlet hlavou? Tak takhle to asi bylo. To mne samozřejmě vytočilo ještě víc, takže jsem popadla tašku a flákla s ní Hermi přes hlavu. (Měla tam kráásnou bouli, která kráásně měnila barvy!) A pak jsme šly na pokoj… Bez Hermi… Ta si šla změnit jméno… Schválně, jestli jí uznaj Grangerová… A jestli pojede do Bradavic… Doufám, že ne… Uvidím zítra… :(

Sladké sny - 11. kapitola

29. června 2014 v 11:35 | Hermi |  Sladké sny
No...takže...
Jak jsem říkala, o prázdninách zintenzivním přidávání Sladkých snů, protože mám teď mnohem víc času. Jen ještě není úplně jisté, jestli budu mít celé prázdniny připojení k internetu (nedělejte si iluze - nebudu XD) Ale budu se snažit...Budu se snažit přidávat na blog alespoň průměrně jeden článek denně. Ale bohužel, budou týdny, kdy se na net prostě nedostanu :(
P.S.: Kdyžtak do komentů napiště, která povídka vás baví číst nejvíc, abych věděla, co přesně mám psát. Od každé povídky v menu je něco v rozepsaných, takže...
P.P.S.: Pokusím se dokopat Efi k tomu, aby taky už konečně něco napsala. Zatím má v rozepsaných první odstavec té nové povídky. Jak světoborné! Pokrok! Ale teď už k povídce...




Nicol

"Luku!" Děsivě chladný hlas se rozléhal prázdnými chodbami paláce. "Luku!," ozvalo se silněji a hlasitěji. Až jsem sebou trhla. Něco v temnotě přede mnou se pohnulo. To se Luke otáčel a už už chtěl utéct, když jsem přiběhly ke mřížím zpět.
"Co to bylo?," ptala jsem se vyděšeně.
"Tohle," odpověděl, když se otočil zpět, "byl můj otec."
"Hledá tě?," ptala jsem se, i když jsem dobře znala odpověď
"Přesněji řečeno chce zabít. Nebo alespoň dost dobře zmrzačit."
"Tak to jsme na tom stejně," usmála jsem se.
"Saro!," rozlehlo se celou. Veliká pavoučice přiklusala ke mřížím.
"Ano?"
"Chci, abys ji dostala ven," přikázal Luke.
"Samozřejmě," přikývla Sarah.
"A žádná svačina!," dodal výhružně.
Sarah znovu kývla a popadla mne za lem sukně.
"Pojď za mnou."
Popoběhla ke stěně, kterou jsem ve tmě vůbec neviděla a silou mě táhla za sebou. Nakonec jsem stanula přímo za ní a zírala před sebe. Sarah poklepala na několik kamenů zazděných v podlaze, přičemž využila všech svých osmi nohou a otevřely se před ní tajné dveře.
"Jak jsi to...," začala jsem, "věděla?!"
"Snadno," odvětila, "Žiju tady už několik desítek let. Myslíš si, že to tady neznám?"
"Ne…," zavrtěla jsem hlavou rozhodně.
"Ne?," zasmála se a vydala se temnou chodbou, která se před ní ukázala. Polkla jsem. Mám jít za ní? Ale co Luke? Naposledy jsem se ohlédla. Zdálo se mi, že vzduch okolo mě je čím dál tím studenější, že slibuje temnotu a chlad. Nemůžu tam Luka jen tak nechat...nebo ano? Nechtělo se mi. Luke asi vycítil ve vzduchu nejistotu, i když mě neviděl.
"Běž, Nicol...," pobídl mě naposledy. Zamžourala jsem do tmy. Nechtělo se mi, ale nedaleko se ozval uši drásající výkřik, co se vkrádal až do morku kostí.
"Luku!" To mě trochu probralo. Polkla jsem. Nadechla se a vydechla. A vydala se do temné chodby za Sarou.


Mia

Seděli jsme s Percym ve stínu stromu a já si více než konečně užívala odpočinku. Nedokázala jsem přiznat, že jsem už nemohla dál. Tolik by utrpěla má důstojnost. Neustále jsem se snažila vypadat alespoň trochu více snášenlivě než Percy. Občas to sice příliš nešlo, ale jinak se mi to dařilo docela slušně. A Percy vypadal značně zmateně. Ale teď spíš naštvaně. Vypila jsem téměř všechnu vodu. A zbytek předtím vylila. Ale byla to nehoda. Zakopla jsem. Myslím, že nebylo úplně inteligentní nosit vodu v tlamičce, ale co jsem měla dělat? Po všech čtyřech končetinách chodím. No nic. Snažila jsem se vytěsnit z hlavy myšlenky na vodu a nahradit je myšlenkami na Nicol. Přemýšlela jsem, kudy dál.
"Percy," oslovila jsem ho tiše.
"Hm?," odvětil zamručením.
"Nepamatuješ si vážně ani trochu, kudy se tam jde?"
"Mio!," vykřikl, "Myslel jsem, že už tě to přešlo! Ne, nevím!"
"Takže se vydáme na cestu..." Nebyl důvod čekat. Zasloužený odpočinek byl nyní za námi a dlouhá cesta ještě před námi. Vstala jsem a misku na vodu zahodila do trávy. Byla přeci z přírodních materiálů. A nebyl důvod ji tahat s sebou. Percy se na mne podíval takovým pohledem, co jasně říkal Aby ses nezbláznila!, Ale já ho vytrvale ignorovala. Místo toho jsem jen konzervativně prohlásila:
"Musíme najít Nicol, tak sebou pohni..."
"Ale notak!," vymlouval se, "Nemůžeme tu alespoň ještě chvilku zůstat?"
"Nemůžeme!," křikla jsem přísně a naprosto rozhodně. A Percy se neochotně zvedl. A vydali jsme se dál.

***

Šli jsme stále dál a dál, až už i mne bolely packy. Cesta prášila a Percy se náhle rozkašlal. Zvedl se oblak prachu a z něj se najednou vynořilo prapodivné stvoření. Lví tělo a packy tvořily úžasný kontrast s orlíma křídlama a tomu všemu majestátně kralovala lidská hlava, jakoby vytesaná z kamene. Tak strnulá vypadala. Sfinga. Chytré bájné stvoření, neoblomné, jako by skutečně z kamene bylo. Věděla jsem, že nám nepomůže, ale bála jsem se, že se nás snadno zbaví, když nenavážeme řeč a nebudeme dostatečně milí.
"Ehm," přemýšlela jsem, jak začít, když nás sfinga spatřila, "Paní...sfingo..."
"Ano?," pohlédla na mne povýšeně z výšky.
"Já...chtěla jsem se zeptat...jestli náhodou nevíte...jestli jste tu neviděla..."
Percy mi pomohlo to doříct.
"Jestli jste tuý neviděla nějaký palác."
"Možná ano, možná ne," odvětila sfinga, "To záleží na tom, co mi za to dáte." Polkla jsem. Co bude chtít?
"Ale to zase záleží na tom, co chcete dostat," odvětila jsem nakonec.
"Tak řekněme...dám vám jednoduchou otázku. Hádanku. Když ji zodpovíte, pustím vás a možná vám i poradím, kudy dál."
"A co když ji nezodpovíme?," ptal se nedůvěřivě a vyděšeně Percy.
"Pak...," usmála se děsivě, "si s vámi udělám, co já sama uznám za vhodné."
"Dobře," souhlasila jsem za nás za oba, "Jaká je otázka?"
Sfinga se zamyslela. A po chvíli povídala:

"Všechno se tam může stát,
temný les a letní louka
Stačí ke spánku se dát -
Avšak nikdy nesmíš vstát."

Zírala jsem na sfingu jako omráčená. Byla jsem přesvědčená, že tady naše cesta končí. Tiše jsem se uklidňovala. To není přeci zase tak těžká hádanka. Ale ne. Je. Percy na mne vrhal pohledy plné děsu. Věděla jsem, že je s námi konec. Konec. Znělo to tak děsivě. Tak neprostupně. Je konec. Konec. Percy ke mně přišel a žďuchnul mě do ramene.
"Notak, Mio. Musíme přemýšlet."
"Můžete to, prosím, zopakovat?," obrátila jsem se ke sfinze. Ta se usmála a zopakovala hádanku:

"Všechno se tam může stát,
temný les a letní louka
Stačí ke spánku se dát -
Avšak nikdy nesmíš vstát."

"Všechno se tu může stát...?," přemýšlela jsem nahlas, "To může být spousta věcí... Temný les, letní louka..." Ihned se mi vybavila naše louka a náš hájek. My? Domov? Ale všichni nemají takový domov...Stačí se dát ke spánku? Spánek? Všechno se může stát ve spánku? Ve snech? "Sny?," vydechla jsem nahlas. "Sny!, Jsou to sny!"
Sfinga souhlasně pokývala hlavou. "Výborně." A Percy mne poplácal packou po rameni. "Skvěle," prohlásil. Tak to nakonec přece jenom nebylo tak těžké.
"Tak," prohlásila jsem, "teď nám povězte, kudy se vydat."
Sfinga pokývla a usmála se.
"Daleko na severu sídlí Damon, vládce, ve svém paláci. Vydejte se na sever a běžte stále tím směrem. Přejděte pohoří deseti kopců, jezero hadů, až dorazíte k zapovězenému hřbitovu. Odtamtud už vám k paláci zbývá jen kousek."
Rozběhla jsem se severním směrem a se slovy "Mnohokrát děkujeme!" jsem pádila vpřed. A Percy za mnou.




Robot - 4. kapitola

27. června 2014 v 14:32 | Hermi

Tak...po dlouhé době zase přidávám další kapitolu Robota, ale vás to už asi moc nebaví číst, tak kdyžtak dejte vědět do komentů...


Ten obrázek, co se mi naskytl byl neuvěřitelně děsivý. Tuhla při něm krev v žilách (kdyby nějaké byly...) vyschlo mi v krku a jen jsem jako omráčená stála a koukala na tu scenérii. Roboti proti lidem. Netušila jsem, co to má být. Přišla jsem o něco? Ne, vážně! V ulicích se proháněli lidé se zbraněmi v rukou a zoufale se bránili robotům. Těch ale bylo podstatně víc. Byla jsem víc než zděšená.
Okamžitě jsem se rozběhla směrem k domovu. Když jsem za sebou silně práskla dveřmi, sotva jsem popadala dech. Myslela jsem, že k tomuhle nikdy nedojde, ale zřejmě jsem se mýlila. A to šeredně. Mělo mě napadnout, že se to robotům nebude líbit, žít pod naší nadvládou. Vůbec to nebyl dobrý nápad lidí, postavit něco, co dokáže samostatně uvažovat. A já věděla něco, co ostatní ne. Roboti mají totiž ještě něco jiného, než obrovskou přesilu - M13. Neměla jsem sice ani ponětí, jak to vlastně funguje, ale věděla jsem jedno. Když mě to dokázalo na dotek odmrštit několik metrů daleko, co to teprve dokáže, až to někdo aktivuje, k nějakému...k nějaké aktivitě? To bude pravděpodobně konec lidstva.
Zoufale jsem se složila na pohovku. Popadla jsem ovladač a zapnula televizi.
"Roboti se obrátili proti lidem," hlásal hlas reportéra a já jen čekala, kdy řekne něco, co nevím.
"Obrovské stroje křižují naše území, z nebe padají..." Tím už mě naštvali. Já to všechno přeci věděla. Teda až na to, co padá z nebe. Ale to jsem opravdu vědět nepotřebovala. A ani nechtěla. Zavřela jsem oči a doufala, že až je otevřu, bude všechno jako dřív, Tak, jak to bylo. Ale věděla jsem, že je to nemožné. Že se schyluje k válce.

V tom strop prorazilo něco, čeho jsem se nesmírně lekla. Opravdu. Úplně jsem nadskočila. S křachnutím to dopadlo na dřevěnou podlahu a já mimoděk udělala dva kroky vzad. Vypadalo to jako když z nebe padají kroupy. Jestli to bylo to, o čem mluvili v televizi, tak jsem absolutně nechápala, v čem je to významné. Proč to vůbec zmiňují? Vrátila jsem se blíž k té podivné věci. Průsvitná, skoro bílá barva ledu se pomalu začínala měnit v šedou a led v kovové pláty. NEMÁTE PŘEDSTAVU, JAK VE MNĚ HRKLO! Momentálně už jsem měla robotů áááž po krk. Po zkušenostech s Amy... Ale z kroupu se rázem stal robůtek a jak jsem si ho prohlížela, ani jsem si neuvědomila, že jsem si k němu klekla. Popravdě, měřil asi deset centimetrů. Najednou vytáhl dosud skrytou ruku a štípl mě s ní do tváře. A když myslím štípl, tak to není, že by mi mírně sevřel kůži, ale on mi z tváře málem urval kus masa! Zapištěla jsem bolestí a z tváře mi odkapával potůček krve. Jakmile mě robot pustil, odkopla jsem ho jak nejdál jsem jen mohla. Odrazil se od zdi a vrátil ke mně. Jenomže uviděl jen mé kovové tělo, nahoru neviděl. A tak si myslel, že jsem jedna z nich. Strašně jsem si oddychla. A robot odjel ven z domu. Vůbec jsem ho nezajímala. Jen jsem si držela u tváře zakrvácený kapesník. Byla jsem ráda, že mě nechal. Totiž, když vás robot chce zabít, tak vás zabije. Jde přes mrtvoly. A to je nejhorší - roboti jsou ze železa. Nedokáží cítit. Neuprosíte je. Mají vás zabít, zabijí vás. Mají vás nechat, nechají vás. Proto jsme je sestrojili. Kvůli spolehlivosti. To nám pomohlo, to nás zničí. A u robotů to platí dvojnásob.

"Rebecco?," uslyšela jsem za sebou známý hlas a myslela jsem, že dostanu infarkt.

Sladké sny - 10. kapitola

26. června 2014 v 20:18 | Hermi |  Sladké sny

Luke

Pomalu jsem kráčel zakázanou částí paláce, aniž bych tušil, kde jsem. Pravda je, že i když jsem většinu částí paláce vůbec neměl znát, řadu jsem jich už dávno prozkoumal. Jenže tady jsem snad ještě nikdy nebyl. Zvláštní. Zeširoka jsem rozevíral oči, abych toho viděl co nejvíce, ale tma byla tak veliká, že mi nepomohlo nic. Modlil jsem se, aby otec nezjistil, že tady jsem, ale toho já nezajímám. Ta myšlenka mě uklidnila. Nikdy jsem ho nezajímal. Bože. Rukou jsem prohrábl a tím snadno zničil několik pavučin. Jejich tlustá lepivá vlákna se táhla za mou rukou a aniž bych je viděl, jsem je trhal a neopatrně ničil. Snad je to Sařina práce? Sarah. Velká pavoučice žijící v našem paláci. Když jste většinu času zavření v nějaké díře, potkáte občas tvory....jako je ona. Tká své velikosti úměrně tlustá vlákna, která se za ní táhnou dlouhé metry daleko a leze nejen po zdech a po stropě, ale úplně všude. Mnohdy se odváží i na zem. Často dlouhou dobu nic nejí, ale nakonec vždy najde něco k jídlu. Ani není nijak zvláště milá, ale dá se to vydržet...Když se nemůžu bavit s nikým jiným...
Mé lehké pomalé kroky vydávaly klapavé zvuky, které se rozléhaly tmou. Polkl jsem. Nijak zvláště hlasitě, ale tady bylo slyšet všechno. Ten zvuk se rozlehl a ozvěnou nesl zakázanou částí paláce, kde bych správně vůbec neměl být. Polkl jsem znovu. Strachy se mi začaly třást ruce. Pomalu chladly a ztrácely barvu. Věděl jsem to. Nemusel jsem je ani vidět. Viděl jsem, jak se jejich jinak pleťová barva pomalu mění na bílou. Přecházela několika odstíny. Byla stále světlejší. Co když to otec přeci jen zjistí? Co když má své špehy? Stále je pánem toho hradu a já jen jeho poddaným. Nikoli synem. Já jsem jen hloupým přehlíženým sluhou. Fackovacím panákem. Znával jsem ho, když býval dobrým otcem. Ale to se ještě nehonil po lesích za divnými stvořeními, o kterých jsem já slýchal jen z vyprávění. Lidé. Nikdy jsem nespatřil skutečného člověka. Ledovýma rukama jsem nahmatal zdi okolo sebe. Byly nebezpečně blízko. Ale nebál jsem se. Odmala jsem v tomto prostředí vyrůstal. Došel jsem až k nějakým...celám? Byly zamřížované. Ale prázdné. Vtom jsem uslyšel tiché vzlyky. Udělal jsem několik kroků tím směrem. Po těchto zrezlých mřížích lezla Sarah. Olízla si pavoučí ústa a pohlédla na mě.
"Dnes mám bohatou svačinku," utrousila.
"Skutečně?," předstíral jsem překvapení, "Jakou?"
"Lidskou dííívku!," protáhla a hlavou kývla směrem do tmy v cele za jejíž mřížemy se nacházela. Zamžoural jsem do černé barvy, která mne obestírala kolem dokola a spatřil siluetu postavy. Shrbené postavy zoufale sedící uvnitř.
"Saro!," křikl jsem, "Tu jíst nebudeš! Zavolej ji..." A Sarah se tiše odplížila.

Nicol

Když jsem otevřela oči, zděsila jsem se. Stále jsem se nacházela na stejném místě a živě jsem si pamatovala, co se stalo. Ze všech stran se ještě stále rojili brouci a já jen čekala, kdyuž bude po všem. Najednou jsem uslyšela klapavé kroky směrem ke mně. Stáhl se mi žaludek a já se strachy úplně roztřásla. Upírala jsem zrak před sebe, ale nic jsem ve tmě neviděla. Vůbec nic. Po podlaze okolo mě něco přeběhlo. Lekla jsem se a odsunula se co nejdál od místa, kde se ozval ten zvuk. Ale i tak jsem najednou ucítila nepříjemné mravenčení na ruce, kterou jsem byla opřená o studenou zem. Něco po mně jezlo nahoru. Zoufale jsem se to snažila setřást, ale žádného úspěchu jsem nedocílila. Měla jsem smůlu. Cítila jsem jen, jak se drobné ledově studené nožky zabořují do podobně prochladlé kůže na rukou, a jak na ni vnášejí drobné částečky špíny a nečistot. Věděla jsem, že je to tu. Že už tomu nezabráním. Podle klapavého zvuku drobných nožiček, který se ozýval všude okolo, mi už nezbývalo mnoho času. Vtom jsem ale ucítila, že mravenčení se přesunulo na rameno. A pak jsem uslyšela tichý šepot.
"Máš se okamžitě dostavit ke mřížím cely, to je rozkaz!," sykl dívčí hlas nějakého brouka. Nebo spíš...broučice? Uvažovala jsem chvíli, jestli to není past. Přemýšlela jsem, ale byla jsem nyní s myšlenkami v koncích a netušila, jak dál. Povzdechla jsem si a zrovna ve chvíli, kdy ustal klapot nožek a všichni přítomní brouci se připravili na hody, jsem se postavila a vydala vyděšenými pomalými kroky vpřed. Přitom jsem jen snaživě zírala do tmy a pokoušela se cokoliv vidět. Jen nějaký náznak toho, že se mi nechystá ještě horší smrt, než to vypadá. Prosím... Najednou jsem uviděla černý obrys nějakého...člověka? Já už se asi skutečně zbláznila. Ne, člověk to být nemohl. Ne v zemi snů. Ale možno říct, že to byl nějaký člověku velice podobný tvor. Do tváře jsem mu neviděla, ale přes ni viselo několik pramenů vlasů. Nedokázala jsem rozeznat barvu, ale nebyly úplně černé, ani úplně světlé. Víc jsem toho neviděla. Nezastavovala jsem se a nezadržitelně se blížila k mřížím. Polkla jsem. Ještě kousek. Už chybí jen kousíček a buďto je se mnou konec...nebo nevím. Uvažovala jsem v tu dobu o věcech, které se mi dnes jeví, jako hlouposti, ale byla jsem k smrti vyděšená, hladová a únavou polomrtvá. Pohozený kus klacku v zamřížované cele na pospas kůrovcům. Tak jsem si připadala. Mrtvá. Zoufalá. Nahraná. Na hranici života a smrti. Mrtvá, ale stále při životě. Živořící. Došla jsem až k mřížím, které mne dělily od té bytosti a pohlédla skrz. Usmívaly se na mne dvě čistě černé milé oči. Stála jsem jako omráčená. Jako by mne přikovali k zemi. Znovu jsem polkla.
"Kdo jsi?," ptala jsem se tiše, se zvědavým a neustálým pohledem v očích.
"Jsem Luke," odvětil stejně tiše, ale mile. Se zájmem si mne prohlížel, "A ty?," dodal nakonec.
Nevěděla jsem, na kolik mu mohu věřit, nevěděla jsem, kolik mu toho mám o sobě prozradit, ale jméno jsem mu určitě říci mohla.
"Jsem Nicol," šeptla jsem.
"Pěkné jméno," odpověděl. Nevěděla jsem, co na to říct. Tak jsem se jen usmála.
Usmál se taky a naklonil hlavu na stranu. Stále si mě ještě upřeně prohlížel. Zdálo se mi, že ještě nikdy neviděl člověka. Přitom jsem byla skoro stejná, jako byl on. Přesto jsem si ho ale prohlížela se stejným neskrývaným zájmem, jako on mne. Viděla jsem v jeho temně černých očích něco, co jinde ne. Možná to byla jen schopnost mi nějak pomoct. Nebo jen touha si mne pořádně prohlédnout za denního světla. Byla to zvláštní bytost. Ta chvíle trvala snad celou věčnost. Ale najednou jsem znovu uslyšela klapání drobných nožiček o podlahu cely a zachvěla se. Přitiskla jsem se zády k mřížím, nedbala jsem toho, že je za nimi ten nově příchozí. Upřela jsem pohled do tmy, která se nyní jen hemžila drobnými stvořeními. Proboha! To je můj konec!, říkala jsem si v duchu a nahlas jen polkla. Cítila jsem, jak krev, která mi proudila do žil pomalu chladne, jak se vytrácí její rudá barva a mění se na fialovou. Jak mé tělo ledově studí na dotek, zatímco bez života leží na zemi temné cely. Představovala jsem si, jak mi brouci svými drobnými ústy prořezávají dírky a chodbičky v těle a jak si vůbec nevšímají, že stydnu, že ze mne vyprchávají poslední zbytky života.
Když několik drobounkých brouků vylezlo po mém těle vzhůru, zachvěla jsem se hrůzou. To ale uviděl Luke. Vždyť jsem ho teď poznala! Věděla jsem, že s tím nic neudělá ani kdyby chtěl. Proto jsem nevěřila vlastním uším, když vykřikl:
"Zmizte! To je rozkaz!" A všichni brouci ze mě slezli dolů, div si neublížili a o překot utíkali do všech svých děr. Věřil mi natolik, že mi zachránil život! Zírala jsem. Otočila jsem se zpět tak, abych Lukovi dobře viděla do očí a opět spatřila tu překrásnou černou barvu.
"J-j-jak jsi to...," vykoktala jsem nechápavě. Dlouze se na mne zadíval, jako by si rozmýšlel svou odpověď a nakonec promluvil. Tiše, ale zřetelně.
"Poslouchají mě." Zírala jsem na něj a nevěřila. Jakto?, ptala jsem se sama sebe. Nakonec jsem jen tiše zašeptala:
"Děkuju..." a ustoupila o krok zpět do nekonečné tmy. Po kouskách mne celou pohltila a celá jsem se ztratila. Poslední, co jsem viděla, byly jeho oči, lesknoucí se ve tmě.


Damon

Miloval jsem vůni strachu uvnitř svého paláce. Konečně tu byla cítit znovu. Po tolika letech. Konečně se cely znovu zalily životem a děsem lidské dívky. Životem, který zanedlouho vyhasne. V hlavě jsem si znovu a znovu přehrával ten citát. Ten jeden a jediný citát, který dával najevo jedné dívce, že jí mnoho času života již nezbývá. Každé své oběti jsem připravil originální smrt. Zde leží jejich těla, na mém hřbitově jejich duše. Zamysli se, jak dlouho tu ještě zůstaneš. A přemýšlej nad jedinečností své smrti. Neslyšně jsem přemýšlel. Vydal jsem jediný němý rozkaz ke smrti. K zabití jediné dívky. Mohla už být mrtvá? Mohla. Ale nemusela. Ze všech mých úvah mne vytrhl jediný zvuk. Klap-klap-klapání drobných nožek o zem. Slyšel jsem, že se blíží někdo, kdo byl v mé přítomnosti velice vítaný. Za rohem se objevil jeden z brouků žijících v mém paláci. Věděl jsem, že je jich tu hodně a nikdy jsem se s tím vědomím úplně nesmířil, neměl jsem je rád. Ale tenhle jediný mne udržoval při myšlence, že mohou být všichni užiteční. A teď jsem to viděl. Zřejmě mi přišl předat zprávu o smrti té dívky. Už jsem jen čekal, kdy dorazí k mému majestátnímu...trůnu? A kdy řekne tu jedinou větu. Je mrtvá. Ta dvě prostá slova mi stačila ke štěstí. Víc jsem již nepotřeboval. Vychutnával jsem si ten pocit, jak sílím, když ona slábne. Jak jen čekám na tu jedinou zprávu, že je už po všem. Ten pocit byl nadevše. K nezaplacení. Brouk se již přiblížil ke mně na pár metrů blízko, ale já byl zvyklý, aby přišel blíž. Ještě jsem čekal, ale on jako by se bál udělat krok vpřed. Tedy jsem začal:
"Neseš zprávu?" On se zatvářil zděšeně a odmlčel se. Po chvíli povídal:
"Pane...váš syn..."
"Co je s mým synem?!," otázal jsem se již značně naštvaně. O Lukovi jsem raději nechtěl ani slyšet.
"Překazil plány. Brání nám v útoku..."
To mi stačilo. "Cože?!," vykřikl jsem a postavil se. Tedy spíš vyhoupl do vzduchu. A vydal se směrem ke sklepení s jedinými slovy.
"Luku!"





Informační článek

26. června 2014 v 19:37 | Hermi (Efi) |  Co se jinam nevešlo

Takže...první věc, kterou bych ráda sdělila všem (asi třem lidem XD) kteří chodí na náš blog, je docela důležitá. Zavádíme tzv. informační články, které jsou tu logicky od toho, aby vás o něčem informovaly. Kdo by to řekl! A není to tu jen tak. Dneska mám docela důležitou informaci, kterou, řekla bych, nelze jen tak přehlédnout:
A tím se tedy dostáváme ke druhé věci, kterou bych velice ráda sdělila. BUDE SE NÁM MĚNIT DESIGN! Přesněji řečeno - budeme mít na blogu nový lay od Dincie, která je vyrábí a jsou naprosto úúúžasné! Ten, který vyráběla Efi se jí nějak...znelíbil? Viď, Efi? To je ten současný černo-fialový. Osobně na něm nevidím nic špatného, ale (promiň, Efi) musím uznat, že laye od Dincie jsou prostě nepřekonatelné! A že i ten, který doufám budeme mít, je dokonce o trochu hezčí, než ten současný. Osobně mám ale tenhle strašně ráda a myslím, že se mi po něm bude docela stýskat. Zato Efi vypadá, že je úplně v pohodě a že jí nedělá žádný větší problém rozloučit se se starým designem blogu. T5o nechápu! Vždyť je úžasnej! A navíc ho dělala ona sama! Ach jo! A další poměrně důležitá informace se týká téměř všeho výše uvedeného - nemám ponětí, kdy nový design přijde...XD I to se stává...může to trvat den, dva, týden, ale klidně i měsíc...až to bude, tak to bude. Ale já si klidně počkám. A myslím, že Efi taky. A doufám, že to bude už brzy, protože, věřte mi, je vážně překrásný...!

P.S.: A k tomu všemu výše se vztahuje ještě jedna doplňující informace: Tím, že se změní design blogu, budeme muset měnit téměř všechno po vzhledové stránce, tzn. barvu písma (snad ne bannery!), ikonku blogu, styl písma (např. písmo v menu), atd...pokusíme se o to co nejrychleji...ale nic neslibuji. Přeci jen, je to docela dost velká změna. No co...dodávám jen, že se nemůžu dočkat, až nový lay přijde!

Sladké sny - 9. kapitola

21. června 2014 v 19:23 | Hermi |  Sladké sny

Percy

Udýchaný jsem doběhl na naši mýtinu. Sotva jsem pletl packama a vousky se mi potem lepily jeden ke druhému. Mia mě poslala pro několik základních věcí a tvrdila, že ona sama dojde pro vodu. Vsadil bych ocas, že se rozvalí někde na poli a bude si klidně užívat slunečného dne mezi zlatavými obilnými klasy. Ano. Celá Mia! Tak jsem ji znával, to byla ona. Pobral jsem všechno, co jsem pobrat měl, nesl jsem některé věci v tlamičce, jiné na zádech, či šikovně připevněné k některým z končetin. A už jsem se běžel podívat na pole. Brzy jsem stanul na úzké cestě, která oddělovala od sebe louku a pole a plynule přecházela v cestu lesní. Rozhlédl jsem se. Znovu. Mia nikde nebyla. Zvláštní...tohle se jí nepodobá. V pražícím poledním slunci se klasy kymácely ze strany na stranu i přesto, že bylo právě úplné bezvětří. Nebo to byl jen klam? Pomalu a rozvážně jsem udělal několik kroků vpřed a vtom jsem uviděl Miu. Vycházela zrovna z lesa a v tlamičce nesla...nádobu s vodou! Nevěřil jsem. Tak nakonec přeci jenom nelhala! Opravdu šla pro vodu! Najednou se mi zdálo, že jí Nicol skutečně docela přirostla k srdci. Uznávám - byl docela problém, že jsme ji nechaly padnout do spárů Damonovi, ale nečekal bych, že taková slečinka, jako Mia se ji bude chtít vydat hledat. Překvapilo mě to. Ale Nicol jsme stejně teď museli najít. Tak jako tak. Příliš možností volby nám nezbývalo. Ta myšlenka mne vytrhla z veškerých mých úvah a upřel jsem pohled na Miu, která se blížila ke mně po zaprášené cestě.
"Sehnala jsi vodu?," ptal jsem se, už když jsem uviděl, že se blíží jen tak, aby řeč nestála.
"Cho vigích?," šišlala s plnou tlamičkou. Co vidím? Asi nechtěla slyšet, že vidím ji, a to i když jsem toho viděl docela dost. Nakonec jsem ale prohlásil:
"Nádobu s vodou."
"Chprávně!," šišlala dál Mia. Opatrně, aby vodu nevylila, vydala se po cestě před námi. S bradičkou pěkně nahoru vytrvale balancovala krok po kroku, ale vtom šlápla na kámen a všechna její snaha byla v okamžiku tatam. Natáhla se jak široká, tak dlouhá na zemi a polovinu vody vylila. Pod jejím tělem se vytvořila malá loužička a Mia na poslední chvíli zachránila zbytek.
"No co…," začal jsem, "Trocha vody nikomu neuškodí." Mia mne zpražila naštvaným pohledem a já tedy ještě dodal: "A miska byla hluboká dost, tohle nám bude stačit." Tak se Mia zvedla, popadla misku znovu do tlamičky a pokračovala v cestě.
"Jak je ko vůbech galeko?," ptala se po chvilce.
"Typoval bych tak tři dny cesty," odpověděl jsem a Mia kývla.
"A kugy che tam jde?," pokračovala.
"Netuším."
"Tys tam už byl," opáčila, když si položila misku s vodou na zem, jako by svalovala vinu za to, že nevíme, kudy se vydat, na mě, "Veď nás. Veď mě," řekla nakonec rozhodně. Dost mě to naštvalo. Já tam sice už byl, ale když jsem šel tam, zabloudil jsem, a když jsem šel zpátky, utíkal jsem, jako o život, aniž bych alespoň trochu tušil, kudy. A teď, o tolik let později po mně Mia chce, abych si vybavil cestu!
"A navíc máš přeci výborný čich, ne?," dodala.
"Tak čich?!," naštval jsem se. Tohle byla ta poslední kapka. Ta nejposlednější kapička, díky které přetekly veškeré hráze.
"Víš co, Mio? Už jsi někdy zkoušela po čichu najít nějaké místo, které je od tebe daleko tři dny cesty?!"
"Proto už bys pomalu mohl začít," zpražila mě přísným pohledem, ačkoliv neměla nejmenší důvod. Já jí ale pohled opětoval a ona tedy popadla do pusy misku s vodou, která zbyla a obrátila:
"Dobche, kdych nechkech, povegu nách já." Otočila se na pacce a rozhlédla okolo. Její pohled padl na drobný klacík, který ležel přímo uprostřed cesty. Popadla ho do ruky a já jen sledoval, jak ho naostřuje o kámen a následně pokládá na zem a roztáčí dokola. Klacík se zastavil a jeho naostřený hrot ukázal přímo do nedalekého pole před námi.
"Půjgeme tudy," prohlásila a kývla hlavou směrem, kterým směřoval klacík.
"Jak myslíš," vzdychl jsem nezaujatě, "Tak tedy tudy."


***


Po nějaké té chvíli cesty polem jsme stanuli opět na cestě. Prášilo se z ní a v horkém poledním slunci nebylo nic úplně ideální, ale byl jsem za ni rád. Stále to byla jedna z lepších variant. Nerovná půda na poli a zlatavé klasy, které neustále šimraly na tvářích, mě doháněly k šílenství. Mia byla ale úplně v klidu. Zase jsem si začínal říkat, že ji nepoznávám. To já byl z nás dvou ten vyrovnanější, klidnější. Naproti tomu Mia bývala vždycky praštěná, cholerická a věčně vyšilující. Teď se zřejmě snažila působit klidně a jinak, než normálně, ale nešlo jí to. Občas ´vypadla z role´ a začala se chovat cholericky, jako za starých časů. A zrovna teď kráčela s hlavou vzhůru a v tlamičce ještě stále nesla misku. A vyšli jsme z pole. Konečně.
Rozvalil jsem se bez miina souhlasu na zem, přímo do stínu velikého stromu u cesty. Byl to baobab. Tyčil se do závratné výšky a ani deset lidí by jeho kmen nedokázalo obejmout. Tak byl veliký. Skoro jsem nedokázal zaklonit hlavu dost na to, abych viděl až do koruny. Přece se mi to nakonec podařilo. Ale musel jsem ustoupit o krok dozadu. Neměl normální korunu. Jen několik do všech stran se tyčících větví bez listí.
"Mio!," houkl jsem na ni, "Nezastavíme se na chvíli?" Mia chvíli protestovala. Namítala, že musíme co nejrychleji najít Nicol, že za chvíli už může být pozdě, ale nakonec jsem ji přemluvil k několikaminutovému odpočinku ve stínu stromu. Rozvalili jsme se oba pod stromem a bylo najednou takové horko, že jsme si nemohli pomoci a vypili jsme všechnu zbylou vodu. A odpočívali.


Nicol


Veškeré obrazy okolo mě se začaly protahovat, rozmazávat a vpíjet samy do sebe. Vtom jsem otevřela oči a uvědomila si, co se to stalo. Seděla jsem doma na posteli a zpocená ztěžka oddechovala. Všechno mi došlo. Probudila jsem se. No to snad...ano! Super! Jsem vzhůru! Už mi nejde o život! Rázem jsem se postavila a radostí začala poskakovat po pokoji. Zarazila jsem se při pohledu na zrcadlo. Jizva po škrábnutí se hojila. Už skoro nebyla vidět, ale připomněla mi, že se mi po nich bude stýskat. A pak mi to došlo. Uprostřed skoku jsem se zarazila a s bouchnutím dopadla na zem. Jednou jsem se tam už přeci vrátila! Kdo mi zaručí, že se tam nevrátím zas?
Celý den uběhl strašně rychle. Málem jsem se ztratila v toku událostí. Málem mě dění okolo úplně pohltilo. Byla jsem tedy alespoň částečně ráda, když jsem si mohla na chvíli od toho všeho odpočinout. Lehla jsem si do postele, nebo jsem do té postele sebou spíš líně praštila, na tom nesejde. A nakonec mi natolik ztěžkla víčka, že jsem je musela zavřít a doufat, že se mé nejtajnější tužby vyplní a já se už nikdy nedostanu zpět.

Déšť - 1. kapitola

20. června 2014 v 20:17 | Hermi |  Déšť

Pršelo...
Déšť...
Kapky vody...
V dlouhých provazcích se táhly k zemi...
Voda...
Moře...
Jeho hladina stoupala každou minutou...
Taktéž jezera...
Řeky...
I potoky...
Potůčky se měnily v potoky...
Říčky v řeky...
A stále pršelo...
Bez přestání pršelo...

Stála jsem u moře. U obrovského moře a vlasy mi smáčel déšť. Každým okamžikem se čím dál více nasakovaly vodou, až zplihly a nyní již visely z ramen až po zadek dolů v úzkých slepených provazcích. Sledovala jsem ohromnou vodní plochu před sebou. Každou chvíli se zvětšovala. Dešťová voda ji rozšiřovala a lidi trýznil strach. A stále pršelo. Já jen dokázala sledovat, jak stoupá hladina vod. Jak stoupá hladina moře. Mé mokré vlasy popadl do náručí vítr a snažil se je vysušit. Ale nešlo mu to. Dlouhé mokré provazce vlasů lítaly ze strany na stranu po celém nábřeží, kde jsem stála. Po nějaké době je ale vítr skutečně skoro vysušil. Už dostaly zpět svou ztracenou barvu. Bílou.
"Laurelle!," Slyšela jsem z dálky Marinin hlas. Otočila jsem se zády k moři. Marina se ke mně blížila rychlými ráznými kroky místy, kde ještě byly trochu znatelné mé stopy, přestože už je téměř úplně rozmočil déšť.
"Co to děláš?," naklonila hlavu na stranu, když už byla u mě a upřela na mne vyčítavý pohled, "Ty té vody nemáš dost?" Pozvedla jsem hlavu k šedavým mrakům a nechala si dešťovou vodu skapávat na obličej. Z brady mi kapky stékaly dolů a já se úplně zabrala do této činnosti plné rozjímání. Zapomněla jsem na Marinu. Náhlý výkřik dívčího hlasu mne probral.
"Laurelle! Slyšíš mě vůbec?!"
"C-co?," obrátila jsem se na ni, "Slyším..."
"Ne, neslyšíš! Ignoruješ mě!," křičela nasupeně.
"Ale ne...," vzdorovala jsem a pozvedla dlaně k nebi, které už po dlouhé týdny nevidělo slunce. Chtěla jsem si ještě naposledy užít toho pocitu stát na pevné zemi. Na písčité zemi před modravou hladinou moře. Ještě několik dalších týdnů provoněných vůní deště a pevnina nezůstane. Naše děti nebudou vědět, co to je, nikdy se ve škole nebudou už učit ze starých map. Ty už se nikdy nepoužijí, protože nebudou potřeba. Svět se změní. Zavládne bída a hlad. Bůhví, jestli tady ještě za pár let budeme. Už asi ne. Svět se zatopí vodou. Sladká se smísí se slanou, sůl se ztratí ve vodě, která zaplaví Zemi, zůstanou jen nepatrné ostrůvky pevniny, jen pár suchých náhorních plošinek, které zbyly. Chtěla bych vidět ten tající led pod náporem a přívaly vody, až moře ve svém rozrůstání dorazí k zasněženým vrcholkům hor. A brzy už ani ty ostrůvky nezbydou. Brzy se zaplaví veškerá známá pevnina a lidstvo vymře. Lidstvo vymře. Ta věta mi zněla neuvěřitelně. Provázela mne všude. Zněla mi v uších, nedokázala jsem se jí zbavit. Proto jsem přestala uvažovat a nechala déšť, aby mne naposledy uklidnil, než přinese zkázu lidstvu. Aby mi naposledy zchladil žhnoucí obličej a pomohl mi se dostat z katastrofických myšlenek. Marina mne celou tu dobu napjatě sledovala. Celou dobu na mě zírala, jako bych nebyla úplně normální. Jako by nebylo běžné, aby lidé stály na širé pláni, nebo před mořem, nechli si kotníky máchat ve slané vodě a tváře smáčet deštěm. Tvářila se, jako bych byla divná. Odjakživa. Ano, možná jsem nebyla nikdy úplně normální. Koneckonců - kolik lidí má přirozeně bílé vlasy po pás, kolik z nich miluje vodu a nechá sebou cloumat vichřicí nesoucí kapky deště. Ale já byla ještě normální. Bylo to v mezích normy. Nebyla jsem blázen. Ale Marina se na mne po celý život tvářila, jako bych k ní vůbec nepatřila. Jako bych nebyla normální. Jako bych nebyla její sestra.
Marina sama měla dlouhé světlé vlasy, ale jejich bledá barva se nikdy nevyrovnala mé čistě bílé. A zatímco ona mne vždy propalovala pohledem pomněnkově modrých očí, já měla oči pronikavě zelené a pohledy jsem jí vytrvale oplácela. Obě jsme měly vysokou štíhlou postavu, jako stvořenou k pohybu ve vodě, ale Marina, ačkoliv podle moře dostala jméno, toho nikdy nevyužívala a vodu neměla tolik ráda. Já ale využívala toho daru za nás za obě. I její jméno jsem tím nezneuctila a nenechala padnout v zapomnění. Ale ona mi to nikdy neoplácela štěstím. Měla mne ráda, to bylo vidět, ale zároveň se mnohdy chovala chladně a bez špetky pochopení. Nyní si zhluboka oddychla.
"Laurelle...," začala, "Matka tě chce vidět. Chce vidět, že takhle nemarníš svůj drahocenný čas." Zase matka. Matka. Byla úplně stejná, jako Marina. Bez špetky pochopení. A otce jsem nepoznala. Musela jsem žít v rodině, která nedokáže pochopit mou touhu vidět denně moře. Jeho zelenomodrou záři, co se rozplývá v západu a východu slunce, jehož odraz stoupá po hladině každou hodinou výš a výš. Poslední dobou matka zřejmě doufala, že přestanu navštěvovat pobřeží, kvůli prudkým neustálým dešťům. Jak bych ale mohla. Vím, že jí tím kazím život. I Marině, ale nedokážu žít bez vědomí, že mám na blízku velkou vodní plochu. Moře. To mi dávalo od úsvitu do soumraku sílu přežít. Neustále.
"Laurelle, už se konečně prober!," křikla Marina, "Nemůžeš strávit zbytek života tady! Sama."
"Proč ne?," otočila jsem se na ni a pohlédla jí do modrých očí.
"A proč ano?! Laurelle, ty jsi tak dětinská!" Tak dětinská! Já jsem dětinská! Táhne mi na sedmnáct, ale stále jsem dětinská!
"Nejsem dětinská!," odvětila jsem nasupeně, "Jsem zcela normální!"
Marina si povzdechla ještě zoufaleji, než prve a popadla mne za ruku. Přesněji - za zápěstí. A nyní mě už táhla silou směrem k našemu domu. Bosé nohy se mi bořily do písku a prolamovala jsem se v pase, když jsem se jí snažila vyprostit, ale měla jsem smůlu. Sestře jsem se nevyvlékla. Táhla mne rychle vpřed a já pomalu nestíhala ani protestovat. Škubala jsem sebou a doufala jsem, že vyklouznu Marině z mokrých rukou, ale marně. Dotáhla mne násilím až domů a prostrčila dveřmi. Tam se mne ujaly služky. Najednou jsem si úplně představovala, jak se Marina úpějíc tiché "Konečně" s bouchnutím sesula na domovní dveře zvenčí a ztěžka oddechovala. Celá ona. A když mne služky alespoň vysušily od deště, prostrčily mne dalšími dveřmi a já stanula přímo před matkou.



Alone - 2. kapitola

19. června 2014 v 19:25 | Efi, Hermi


Nepromluvila jsem. Bála jsem se toho. Všichni přítomní na mne vrhali zlostné pohledy. Snad mi chtěli ublížit, zlámat ruce, nohy...snad mne chtěli zničit, abych přestala existovat. Snad je bavilo mne týrat, snad jim to přinášelo radost, vylévat si na mně vztek. Snad už mne nechtěli vidět...slyšet...vědět o mně. Nebo jen s veselými úšklebky netečně pozorovali ruch třídy. Myslela jsem, že už to mám za sebou, myslela jsem, že už mé utrpení skončí, ale pohledy přítomných se stále stáčely ke mně a nikdo ve třídě nedával pozor na nic jiného, než na mne. Protože já jsem ta černá ovce. Já jsem ta hloupá Ariana uzavřená do sebe. Bože, proč mi tohle děláš? Co jsem ti kdy udělala?! Ale ne. Proč já se snažím. Bůh není. Kdyby byl, tohle by nedopustil. Nikdy jsem nikomu neublížila, nikdy jsem na nikoho nebyla zlá, tak proč mám být týraná já? Proč zrovna já. Stále jsem plakala. Po tvářích mi stékal úzký pramínek slz a přestže jsem doufala, že je co nejméně vidět, všichni v potemnělé třídě viděli mé zarudlé oči a vlhké tváře. Nahnula jsem se ze židle dolů, abych dosáhla na kabelku, ve které jsem měla kapesník, ale dívka, co seděla přes uličku mou kabelku vzala dříve, než já a podržela ji ode mne tak daleko, abych na ni nedosáhla. Proč to dělá?
"Vrať mi ji!," sykla jsem tiše.
"Whiteová!," vykřikla učitelka, "Co se to tam děje?! Sedněte si!" Polkla jsem. Vždyť mi sebrala kabelku! Nemůžu ji jen tak nechat, aby mi dělala, co bude chtít! Ale musela jsem. Poslušně jsem si sedla a sklopila hlavu. Několik slz mi zase steklo po tváři a já už se jimi pomalu dusila. Bylo jich tolik! Nezastavitelný proud se mi řinul z očí a já nemohla nic dělat. Chtěla jsem, aby s tím přestali, aby se ke mně chovali, jako k ostatním. Proč...?

Když skončila hodina, šla jsem za tou dívkou, která mi sebrala tašku.
"Proč jsi to udělala?," ptala jsem se se zvlhlýma očima.
"Ty se ještě ptáš proč?!," osopila se na mne, "Nejsi nic jiného než hloupá holka, co ztrapňuje nejen sama sebe, ale i celou naši třídu!"
V afektu do mne strčila. Já zavrávorala a sesula se k zemi. To se už celá třída nakupila okolo a utvořila pravidelný kruh kolem mne a té dívky. Obcházela okolo mě a vrhala na mě zlostné a nenávistné pohledy. Jen jsem čekala, kdy mi něco udělá. Najednou vystartovala, popadla mě za ruku a párkrát profackovala, až jsem měla na obou tvářích rudé obtisky její dlaně. Konečně mě pustila. Ale kabelku mi nevrátila. Nebyla nic moc, ale svému účelu dobře sloužila a měla jsem v ní všechny věci...


Zazvonilo. Celý den jsem seděla v zadní lavici zahloubaná do svých vlastních myšlenek. Nikdy mne nezajímala škola. Doteď jsem dobře neznala jména svých spolužáků. Nikomu to nevadilo. Oni znali jen jak mne šikanovat a jak mi ubližovat. Při té představě se mi sevřelo hrdlo. Proto jsem nechtěla chodit do školy. Proto jsem ji tolik nenáviděla. Pomalu jsem se zvedla a počkala, až všichni odejdou ze třídy. Konec vyučování! Zdálo se, že ta chvíle snad už nikdy nepřijde. A přece přišla. Vypotácela jsem se ze dveří třídy a rukávem bolerka si utřela zbytky slz.
"Ariano?," ozval se docela tichý hlas, když jsem vyšla ven. A i přesto, že jsem ho odněkud znala, jsem se strašně lekla. Nečekala jsem, že by na mě ještě někdo čekal. Uviděla jsem jednoho kluka ze třídy. A nesl...mou kabelku? Ve strachu jsem ustoupila o krok vzad.
"Promiň," pokračoval ten kluk, "ze ty kalhotky, byl to jen vtip..." Ustoupila jsem ještě o krok dál. Přece teď nebudu brečet! Před klukem! Ale sklopila jsem hlavu a kývla s pohledem upřeným do země. Jako omluvu mi podával mou starou kabelku. Pozvedla jsem oči a vzala si ji od něj.
"Děkuju," zašeptala jsem tiše. A pak se otočil a odešel.
A já se pomalu vydala směrem k jídelně.

Chceš patřit mezi naše Affs?

17. června 2014 v 7:05 | Hermi, Efi |  Co se jinam nevešlo
Chceš patřit mezi SB Our stories?

Pokud chceš být naše Affs, napiš do komentářů odpovědi na níže uvedené otázky:

Jaká je tvoje přezdívka?
Adresa tvého blogu?
Zaměření blogu?
Čteš nějaké naše povídky? Pokud ano, jaké?
Pokud chceš, odpověz: Proč se chceš spřátelit?
Jak často (PŘIBLIŽNĚ!) budeš obíhat? (Byly bychom rády, kdybys obíhal/a alespoň jednou - dvakrát za týden, ale pokud to nejde, tak se alepoň snaž co nejčastěji...)

Říkám, že nemáme rády fanblogy o komkoliv, ale pokud to bude snesitelný člověk, můžeme o vás uvažovat. Nejraději ale máme blogy se zaměřením na literaturu, a to jakoukoli. Ohledně obíhání - nerady vidíme komentáře, jako Pěkný..., nebo Super. Byly bychom rády, kdybyste napsali alespoň jednou za čas něco jiného, třeba názor na postavy, na povídku, na cokoliv. Jinak - nezavádíme takové to "Když budeš obíhat ty, budu obíhat taky", nemáme to rády a myslím, že zdaleka nejsme samy.