Alone - 1. kapitola

5. června 2014 v 20:05 | Efi, Hermi
Alone. Nová povídka na tomto blogu. Tohle je 1. kapitola a nevím, jak se to bude rozvíjet, to je víceméně na Efi...:D



Kráčela jsem tiše potemnělou ulicí. Nedokázala jsem myslet na nic jiného, než že mne ponížila. Ještě nikdy mi nic takhle nesrazilo sebevědomí. Najednou jsem věděla, že se mě všichni zřekli, že už nikoho nezajímám. Všem jsem teď byla ukradená. Ulici profoukl ledový severák a já se zachvěla zimou. Blížil se podzim. Na sobě jsem měla jen krátkou sukni a přes ramena přehozené bolerko. Když se uličkou znovu prohnal nápor větru, zablikalo jedno ze světel na lampě a já si přitáhla svůj chatrný oděv blíž k tělu. Přes rameno jsem nesla starou červenou kabelku, v níž se nyní nacházelo jen několik základních potřeb. Zmrzlými prsty jsem ji rozepla a zpozorovala, jak se třesou. Vytáhla jsem rudou rtěnku a několikrát si s ní nedbale přejela přes ústa. Třetí proud větru mi ji však vytrhl z ruky a odnesl ji několik metrů přede mne. Už ani vítr mne nemá rád! Sehnula jsem se a sebrala ji ze země. Byla rozlomená na dvě poloviny. Tiše jsem zaklela a při nejbližší příležitosti ji vyhodila do koše. Vztekle jsem si rozpustila ebenově černé vlasy a vítr je bez váhání popadl do náručí. Brzy mi létaly okolo hlavy a nekontrolovatelně švihaly do očí. Vtom jsem stanula před školou. Škola. Ta zatracená budova. Už nikdy jsem do ní nechtěla vkročit. Neměla jsem přátele, nebyla jsem úspěšná, nedokázala jsem nic. Nebyla jsem ani nijak oslnivě krásná, ani moderní. Ani přátelská, ba ani milá. Vkročila jsem přes práh a rozhlédla se okolo. Nikde ani živáčka. To se mi opravdu hodilo. Nepotřebovala jsem se zbytečně vystavovat nechtěné pozornosti. Vplížila jsem se do hlavní haly. Hodiny na oblouku, který se klenul přes místnost, ukazovaly půl deváté. Věděla jsem, že jdu pozdě. To byl záměr. Nepotřebovala jsem se ukazovat, nechtěla jsem se ukazovat. Najednou mě něco popadlo za loket a silou táhlo směrem ke třídě. Bránila jsem se, ale nebylo mi to nic platné. Pozvedla jsem hlavu vzhůru a uviděla zlostné školníkovy oči. Byl až příliš odhodlaný mě potrestat. Táhl mě vší silou po schodech nahoru a já se zuby nehty držela zábradlí. Marně. Vždy mě silně odtáhl a mé zpocené prsty sklouzly dolů. Snažila jsem se je zabrzdit nehty, ale ty jen nepříjemně zaskřípaly a sjely po hladké ploše, přičemž vydaly podobný zvuk, jako když škrábete po křídové tabuli.
"To je už potřetí tento týden!," křičel školník rozčileně, ale já ho nevnímala. Stále jsem se mu bezvýsledně snažila vykroutit. A najednou jsem si všimla, že stojíme před třídou. To ukončilo veškeré naše boje.
"To jsem zvědav," prohlásil, "Co si vymyslíš!" A s těmito slovy zaťukal na dveře a v zápětí mě prostrčil skrz. Vynořil se ve třídě ze stínů za mými zády, zatímco já tam jeho vinou neočekávaně vpadla. Oči všech přítomných se zvedly a upřely na mne.
"Ale, ale, slečno Whiteová!," začala medovým hlasem učitelka, "Copak to bude tentokrát? Baterie v budíku? Nebo autobus? Či snad návštěva u lékaře?"
"Zlomila se mi rtěnka," pípla jsem provinile a sklopila zrak. Věděla jsem, že to ani zdaleka nestačí, jako omluva pro pozdní příchod do školy, ale lepší nápad jsem neměla.
"Ariano Whiteová! To je tento týden již poněkolikáté, co jste přišla pozdě do školy! Ještě jednou se toto bude opakovat a bude nutné zavést kázeňská opatření! Sednout!" Výraz v učitelčině tpváři mluvil za vše. Pozvedla jsem zrak, ale když jsem spatřila to přísně svraštělé obočí, zase jsem ho sklopila a poslušně se vydala směrek ke své lavici. Cestou jsem byla terčem všestranného posměchu. Nebylo člověka, co by neutrousil poznámku typu ´socka´. Já na to ale byla zvyklá. Znáte ten pocit, když na vás z každé strany křičí jednu nadávku za druhou? Já ano. Učitelka jen sem tam prohodila pár slov se školníkem a jinak mne bez ustání propalovala ocelovým pohledem, jako by čekala, kdy se mi něco stane. A to, že se kluci smáli, jako pominutí bylo na denním pořádku. Proto mi to ani dnes nepřišlo nikterak zvláštní. Ale měla jsem to čekat. V tom okamžiku jsem zavadila nohou o nohu jednoho ze spolužáků a jak široká, tak dlouhá jsem se rozplácla na zemi. Udělal to schválně! Udělal! Ty myšlenky mi vířily hlavou a do očí se mi draly slzy. Učitelka vše se zájmem sledovala. Jak byla nespravedlivá!
"Hej, Whiteová!," ozvalo se z jedné z předních lavic, "Máš pěkný kalhotky!" Rychle jsem se postavila a stáhla si sukni, jak nejníž to jen šlo. Teď už mi po líci stékal úzký pramínek slz. Otřela jsem si ho hřbetem ruky a ke své lavici doběhla. Vyčerpaně jsem klesla na židli a hlavu složila do dlaní. A rozbrečela se.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Anachíné Anachíné | Web | 10. června 2014 v 17:42 | Reagovat

To já bych se teda rozbrečela taky.. Bože.. Ty vážně nemášvse svými postavami slitování! :-| :-D

2 Hermi Hermi | 10. června 2014 v 19:50 | Reagovat

Ale notak...důvod k sebevraždě musí být...! XD

3 Efi Efi | 12. června 2014 v 18:15 | Reagovat

[2]: Co?!

4 Hermi Hermi | 12. června 2014 v 21:12 | Reagovat

Ježiš! To byl vtip...!

5 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 28. října 2014 v 12:25 | Reagovat

Dokázala jsi to popsat tak uvěřitelně, že jsem málem zapomněla i dýchat. S podobnými problémy se potýká mnoho mladých lidí, a doufám, že hlavní hrdinka této povídky opravdu nespáchá sebevraždu.
Mělo to úžasnou atmosféru. Buď jedna z vás něco podobného zažila, nebo se umíte nesmírně vcítit do svých postav.
Jdu si hned přečíst pokračování, stejně jako ostatní vaše povídky se mi to líbí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama