Alone - 2. kapitola

19. června 2014 v 19:25 | Efi, Hermi


Nepromluvila jsem. Bála jsem se toho. Všichni přítomní na mne vrhali zlostné pohledy. Snad mi chtěli ublížit, zlámat ruce, nohy...snad mne chtěli zničit, abych přestala existovat. Snad je bavilo mne týrat, snad jim to přinášelo radost, vylévat si na mně vztek. Snad už mne nechtěli vidět...slyšet...vědět o mně. Nebo jen s veselými úšklebky netečně pozorovali ruch třídy. Myslela jsem, že už to mám za sebou, myslela jsem, že už mé utrpení skončí, ale pohledy přítomných se stále stáčely ke mně a nikdo ve třídě nedával pozor na nic jiného, než na mne. Protože já jsem ta černá ovce. Já jsem ta hloupá Ariana uzavřená do sebe. Bože, proč mi tohle děláš? Co jsem ti kdy udělala?! Ale ne. Proč já se snažím. Bůh není. Kdyby byl, tohle by nedopustil. Nikdy jsem nikomu neublížila, nikdy jsem na nikoho nebyla zlá, tak proč mám být týraná já? Proč zrovna já. Stále jsem plakala. Po tvářích mi stékal úzký pramínek slz a přestže jsem doufala, že je co nejméně vidět, všichni v potemnělé třídě viděli mé zarudlé oči a vlhké tváře. Nahnula jsem se ze židle dolů, abych dosáhla na kabelku, ve které jsem měla kapesník, ale dívka, co seděla přes uličku mou kabelku vzala dříve, než já a podržela ji ode mne tak daleko, abych na ni nedosáhla. Proč to dělá?
"Vrať mi ji!," sykla jsem tiše.
"Whiteová!," vykřikla učitelka, "Co se to tam děje?! Sedněte si!" Polkla jsem. Vždyť mi sebrala kabelku! Nemůžu ji jen tak nechat, aby mi dělala, co bude chtít! Ale musela jsem. Poslušně jsem si sedla a sklopila hlavu. Několik slz mi zase steklo po tváři a já už se jimi pomalu dusila. Bylo jich tolik! Nezastavitelný proud se mi řinul z očí a já nemohla nic dělat. Chtěla jsem, aby s tím přestali, aby se ke mně chovali, jako k ostatním. Proč...?

Když skončila hodina, šla jsem za tou dívkou, která mi sebrala tašku.
"Proč jsi to udělala?," ptala jsem se se zvlhlýma očima.
"Ty se ještě ptáš proč?!," osopila se na mne, "Nejsi nic jiného než hloupá holka, co ztrapňuje nejen sama sebe, ale i celou naši třídu!"
V afektu do mne strčila. Já zavrávorala a sesula se k zemi. To se už celá třída nakupila okolo a utvořila pravidelný kruh kolem mne a té dívky. Obcházela okolo mě a vrhala na mě zlostné a nenávistné pohledy. Jen jsem čekala, kdy mi něco udělá. Najednou vystartovala, popadla mě za ruku a párkrát profackovala, až jsem měla na obou tvářích rudé obtisky její dlaně. Konečně mě pustila. Ale kabelku mi nevrátila. Nebyla nic moc, ale svému účelu dobře sloužila a měla jsem v ní všechny věci...


Zazvonilo. Celý den jsem seděla v zadní lavici zahloubaná do svých vlastních myšlenek. Nikdy mne nezajímala škola. Doteď jsem dobře neznala jména svých spolužáků. Nikomu to nevadilo. Oni znali jen jak mne šikanovat a jak mi ubližovat. Při té představě se mi sevřelo hrdlo. Proto jsem nechtěla chodit do školy. Proto jsem ji tolik nenáviděla. Pomalu jsem se zvedla a počkala, až všichni odejdou ze třídy. Konec vyučování! Zdálo se, že ta chvíle snad už nikdy nepřijde. A přece přišla. Vypotácela jsem se ze dveří třídy a rukávem bolerka si utřela zbytky slz.
"Ariano?," ozval se docela tichý hlas, když jsem vyšla ven. A i přesto, že jsem ho odněkud znala, jsem se strašně lekla. Nečekala jsem, že by na mě ještě někdo čekal. Uviděla jsem jednoho kluka ze třídy. A nesl...mou kabelku? Ve strachu jsem ustoupila o krok vzad.
"Promiň," pokračoval ten kluk, "ze ty kalhotky, byl to jen vtip..." Ustoupila jsem ještě o krok dál. Přece teď nebudu brečet! Před klukem! Ale sklopila jsem hlavu a kývla s pohledem upřeným do země. Jako omluvu mi podával mou starou kabelku. Pozvedla jsem oči a vzala si ji od něj.
"Děkuju," zašeptala jsem tiše. A pak se otočil a odešel.
A já se pomalu vydala směrem k jídelně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 20. června 2014 v 17:41 | Reagovat

Ahój! :-D
Psaly jste mi o spřátelení. Bohužel momentálně si to nemůžu dovolit, ale budete v mém seznamu a snad k vám stihnu i zaskočit, ale nestíhám. O prázdninách to bude lepší, stejně se mnou ale moc nepočítejte do půlky července.
Pardon O:)

2 Hermi Hermi | Web | 20. června 2014 v 20:18 | Reagovat

Ok. I tak moc díky. :-D

3 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 28. října 2014 v 12:29 | Reagovat

Ve své podstatě to zní jako docela kýčovitá povídka o mnohokrát zpracovaném tématu, ale přesto se mi to líbí. Což je zvláštní, když většinou příběhy tohoto typu nečtu...
Ale miluji styl, jakým je to napsáno. Jsem opravdu zvědavá, jak to dopadne...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama