Alone - 3. kapitola

30. června 2014 v 20:20 | Hermi




Posadila jsem se na židli, aniž by mě zajímalo, co je k obědu, nebo jestli mám hlad. Protože já hlad neměla. Dneska ne. Podívala jsem se na své nohy vyčuhující zpod sukně. Nebyly zrovna moc hubené. Napadlo mě, že možná proto se se mnou ostatní nebaví, že možná proto jsem divná. Pohlédla jsem na výdejnu obědů. Já tam dnes nepůjdu. Sbalila jsem se a odešla. Nemělo to dneska cenu. A už nikdy. Rozhodla jsem se na obědy nechodit. Přeci jen by to chtělo trochu zhubnout. A navíc mě tu nikdo nevidí rád.

Doma jsem umírala touhou se najíst. To jediné, na co jsem dokázala myslet, bylo jídlo. Trvalo, než jsem se přesvědčila dát si k večeři půlku rohlíku. Víc jsem si nesměla dovolit. V noci jsem hlady nemohla usnout. Odporně mi kručelo v břiše. První noc byla strašná. Převalovala jsem se ze strany na stranu, z boku na bok a toužila na to všechno zapomenout. Nevnímat nic z toho. Nevnímat svůj hlad, který jsem stejně nechtěla utišit, nevnímat tu touhu být oblíbená a jedinečná. A už teď jsem dobře věděla, že zítra si školu odpustím. Doufala jsem, že už tam nikdy nebudu muset ani vkročit. Ale ne vždy se všechny představy vyplní tak, jak byste chtěli. Ráno jsem se probudila téměř s výkřikem na rtech. Hlad mne sžíral zevnitř, nedokázala jsem ani normálně myslet, svět se pro mě hroutil v základech. Sama jsem si pod sebou podřezávala záchranné zábrany. Vypouštěla na širé moře prázdné záchranné čluny. Umírala jsem hlady. Nevědomky jsem to v sobě dusila. Věděla jsem jen, že nechci nic jíst. Vytáhla jsem váhu a roztřeseně jsem se na ni postavila. Padesát. Ne, ne, ne… Míň…! V té době jsem začala uvažovat nad tím, kolik vážím. Začala jsem mít ten nervy drásající pocit, že jsem tlustá. Neustála jsem sama před sebou vypadala tlustá. A to i přesto, že má váha časem klesala. Do školy jsem toho dne nešla. A ani nikdy potom. Můj denní příjem potravy se snížil asi o polovinu. Nesnídala jsem, k obědu jsem jedla jen polévku, nebo kus housky a ani to ne k večeři. Naučila jsem se hlad nevnímat. Po najedení ve mně vždy jen stoupl pocit hladu. Proto jsem jedla čím dál tím méně. A váha jen klesala. Den po dni. Jednoho dne bylo venku sychravé počasí. Nechtělo se mi tam chodit. Už jsem venku nebyla několik dnů. Postavila jsem se a vykasala si tričko. Pohlédla jsem na své břicho. Vypouklé a…tlusté. Jako vždy. Viděla jsem na něm vždy něco, co tam nepatřilo. Něco navíc, co potřebovalo shodit. A hlad už jsem koro ani necítila. Toho pocitu jsem se zbavila. Nadobro. Doteď mě obíral o všechno. Obíral mě o volný život, o život bez mezí, bez hranic. Mohla jsem volně dýchat, když mě neomezoval on. Hlad. Byl tady, ale nemusela jsem o něm vědět. Nyní jsem žila denně o jednom rohlíku, nebo několika lžicích polévky. Počítala jsem si každou kalorii, každou drobnou živinu, kterou jsem nechala projít ochrannou bariérou svých úst a spočinout na jazyku. A toho dne jsem si řekla, že to ještě snížím. Nevěděla jsem, jak vysoko jsem tentokrát nasadila laťku. Netušila jsem, že na mě až tolik dolehla tíha situace. Neměla jsem ponětí, co mě postihlo. Nedocházelo mi, že to třeba není zdravé, že nejsem tak docela v pořádku. Nenapadlo mě, že se všechno může jednou zvrtnout a já se můžu ztratit v toku událostí. Mé jméno už nebude znát ani vítr, ztratí se v zapomnění. Můj hrob bude po mnoho let zavát sněhem a zasypán nejdříve vrstvou prachu a později vrstvou hlíny. Nevěděla jsem to. Mé břicho bylo sice ve skutečnosti propadlé a mé klíční kosti vylézaly z těla, jako by tam nepatřily, ale já byla vůči tomu slepá. Trávila jsem polovinu dne na váze a ta ukazovala čím dál méně. A já čím dál méně vycházela z domu a čím dál méně se stýkala s lidmi. Naproti tomu stále rostla má touha snížit svou hmotnost. Neustále jsem se snažila nevnímat ten jediný pocit - hlad. Bez něj by to bylo všechno jednodušší. Má váha se propadala níž a níž. Nejdřívě to bylo pětačtyřicet…pak čtyřicet…pětatřicet…a ještě míň. Můj život se pomalu, ale jistě hroutil. Níž a níž. Do hlubin zoufalství.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 28. října 2014 v 12:33 | Reagovat

Takže anorektička? Zrovna to jsem tedy nečekala...
Ale doufám, že se z toho nějak dostane, ne? Bude tato povídka mít ještě pokračování?

2 Efi Efi | E-mail | Web | 6. listopadu 2014 v 7:20 | Reagovat

No, vypořádala jsi se s tím pěkně, ale mně to přijde moc uspěchané. Tu anorexii bych dala třeba až do 6. kapitoly nebo klidně i víc. Ale jinak je to dobré.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama