Déšť - 1. kapitola

20. června 2014 v 20:17 | Hermi |  Déšť

Pršelo...
Déšť...
Kapky vody...
V dlouhých provazcích se táhly k zemi...
Voda...
Moře...
Jeho hladina stoupala každou minutou...
Taktéž jezera...
Řeky...
I potoky...
Potůčky se měnily v potoky...
Říčky v řeky...
A stále pršelo...
Bez přestání pršelo...

Stála jsem u moře. U obrovského moře a vlasy mi smáčel déšť. Každým okamžikem se čím dál více nasakovaly vodou, až zplihly a nyní již visely z ramen až po zadek dolů v úzkých slepených provazcích. Sledovala jsem ohromnou vodní plochu před sebou. Každou chvíli se zvětšovala. Dešťová voda ji rozšiřovala a lidi trýznil strach. A stále pršelo. Já jen dokázala sledovat, jak stoupá hladina vod. Jak stoupá hladina moře. Mé mokré vlasy popadl do náručí vítr a snažil se je vysušit. Ale nešlo mu to. Dlouhé mokré provazce vlasů lítaly ze strany na stranu po celém nábřeží, kde jsem stála. Po nějaké době je ale vítr skutečně skoro vysušil. Už dostaly zpět svou ztracenou barvu. Bílou.
"Laurelle!," Slyšela jsem z dálky Marinin hlas. Otočila jsem se zády k moři. Marina se ke mně blížila rychlými ráznými kroky místy, kde ještě byly trochu znatelné mé stopy, přestože už je téměř úplně rozmočil déšť.
"Co to děláš?," naklonila hlavu na stranu, když už byla u mě a upřela na mne vyčítavý pohled, "Ty té vody nemáš dost?" Pozvedla jsem hlavu k šedavým mrakům a nechala si dešťovou vodu skapávat na obličej. Z brady mi kapky stékaly dolů a já se úplně zabrala do této činnosti plné rozjímání. Zapomněla jsem na Marinu. Náhlý výkřik dívčího hlasu mne probral.
"Laurelle! Slyšíš mě vůbec?!"
"C-co?," obrátila jsem se na ni, "Slyším..."
"Ne, neslyšíš! Ignoruješ mě!," křičela nasupeně.
"Ale ne...," vzdorovala jsem a pozvedla dlaně k nebi, které už po dlouhé týdny nevidělo slunce. Chtěla jsem si ještě naposledy užít toho pocitu stát na pevné zemi. Na písčité zemi před modravou hladinou moře. Ještě několik dalších týdnů provoněných vůní deště a pevnina nezůstane. Naše děti nebudou vědět, co to je, nikdy se ve škole nebudou už učit ze starých map. Ty už se nikdy nepoužijí, protože nebudou potřeba. Svět se změní. Zavládne bída a hlad. Bůhví, jestli tady ještě za pár let budeme. Už asi ne. Svět se zatopí vodou. Sladká se smísí se slanou, sůl se ztratí ve vodě, která zaplaví Zemi, zůstanou jen nepatrné ostrůvky pevniny, jen pár suchých náhorních plošinek, které zbyly. Chtěla bych vidět ten tající led pod náporem a přívaly vody, až moře ve svém rozrůstání dorazí k zasněženým vrcholkům hor. A brzy už ani ty ostrůvky nezbydou. Brzy se zaplaví veškerá známá pevnina a lidstvo vymře. Lidstvo vymře. Ta věta mi zněla neuvěřitelně. Provázela mne všude. Zněla mi v uších, nedokázala jsem se jí zbavit. Proto jsem přestala uvažovat a nechala déšť, aby mne naposledy uklidnil, než přinese zkázu lidstvu. Aby mi naposledy zchladil žhnoucí obličej a pomohl mi se dostat z katastrofických myšlenek. Marina mne celou tu dobu napjatě sledovala. Celou dobu na mě zírala, jako bych nebyla úplně normální. Jako by nebylo běžné, aby lidé stály na širé pláni, nebo před mořem, nechli si kotníky máchat ve slané vodě a tváře smáčet deštěm. Tvářila se, jako bych byla divná. Odjakživa. Ano, možná jsem nebyla nikdy úplně normální. Koneckonců - kolik lidí má přirozeně bílé vlasy po pás, kolik z nich miluje vodu a nechá sebou cloumat vichřicí nesoucí kapky deště. Ale já byla ještě normální. Bylo to v mezích normy. Nebyla jsem blázen. Ale Marina se na mne po celý život tvářila, jako bych k ní vůbec nepatřila. Jako bych nebyla normální. Jako bych nebyla její sestra.
Marina sama měla dlouhé světlé vlasy, ale jejich bledá barva se nikdy nevyrovnala mé čistě bílé. A zatímco ona mne vždy propalovala pohledem pomněnkově modrých očí, já měla oči pronikavě zelené a pohledy jsem jí vytrvale oplácela. Obě jsme měly vysokou štíhlou postavu, jako stvořenou k pohybu ve vodě, ale Marina, ačkoliv podle moře dostala jméno, toho nikdy nevyužívala a vodu neměla tolik ráda. Já ale využívala toho daru za nás za obě. I její jméno jsem tím nezneuctila a nenechala padnout v zapomnění. Ale ona mi to nikdy neoplácela štěstím. Měla mne ráda, to bylo vidět, ale zároveň se mnohdy chovala chladně a bez špetky pochopení. Nyní si zhluboka oddychla.
"Laurelle...," začala, "Matka tě chce vidět. Chce vidět, že takhle nemarníš svůj drahocenný čas." Zase matka. Matka. Byla úplně stejná, jako Marina. Bez špetky pochopení. A otce jsem nepoznala. Musela jsem žít v rodině, která nedokáže pochopit mou touhu vidět denně moře. Jeho zelenomodrou záři, co se rozplývá v západu a východu slunce, jehož odraz stoupá po hladině každou hodinou výš a výš. Poslední dobou matka zřejmě doufala, že přestanu navštěvovat pobřeží, kvůli prudkým neustálým dešťům. Jak bych ale mohla. Vím, že jí tím kazím život. I Marině, ale nedokážu žít bez vědomí, že mám na blízku velkou vodní plochu. Moře. To mi dávalo od úsvitu do soumraku sílu přežít. Neustále.
"Laurelle, už se konečně prober!," křikla Marina, "Nemůžeš strávit zbytek života tady! Sama."
"Proč ne?," otočila jsem se na ni a pohlédla jí do modrých očí.
"A proč ano?! Laurelle, ty jsi tak dětinská!" Tak dětinská! Já jsem dětinská! Táhne mi na sedmnáct, ale stále jsem dětinská!
"Nejsem dětinská!," odvětila jsem nasupeně, "Jsem zcela normální!"
Marina si povzdechla ještě zoufaleji, než prve a popadla mne za ruku. Přesněji - za zápěstí. A nyní mě už táhla silou směrem k našemu domu. Bosé nohy se mi bořily do písku a prolamovala jsem se v pase, když jsem se jí snažila vyprostit, ale měla jsem smůlu. Sestře jsem se nevyvlékla. Táhla mne rychle vpřed a já pomalu nestíhala ani protestovat. Škubala jsem sebou a doufala jsem, že vyklouznu Marině z mokrých rukou, ale marně. Dotáhla mne násilím až domů a prostrčila dveřmi. Tam se mne ujaly služky. Najednou jsem si úplně představovala, jak se Marina úpějíc tiché "Konečně" s bouchnutím sesula na domovní dveře zvenčí a ztěžka oddechovala. Celá ona. A když mne služky alespoň vysušily od deště, prostrčily mne dalšími dveřmi a já stanula přímo před matkou.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kate Černobílá Kate Černobílá | Web | 19. srpna 2014 v 20:41 | Reagovat

Úžasná kapitola, na můj vkus sice trochu krátká, ale přesto se mi moc líbí! Má to takovou krásnou apokalyptickou atmosféru...déšť, který zničí lidstvo...třeba se to opravdu jednou stane.
Jdu si přečíst další kapitolu!

2 Hermi Hermi | Web | 22. srpna 2014 v 22:12 | Reagovat

Děkuji moc. No...krátká? Já vím, že ty píšeš delší, ale já ze sebe obvykle nejsem schopná vyždímat víc, takže to je pro mě normální délka. Ale jsem moc ráda, že se ti to líbí!

3 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 16. října 2014 v 17:38 | Reagovat

Popravdě, na tuto kapitolu jsem se podívala hlavně kvůli...jak se říká té věci, tomu obrázku, který má povídku reprezentovat. ale mám na mysli tu...mořskou vílu?
Něco mi říká, že to bude více než apokalyptický příběh. Hrozně mě to zaujalo, možná ještě více než Sladké sny. Jen tak dále!

4 Hermi Hermi | Web | 17. října 2014 v 22:07 | Reagovat

[3]: Říká se tomu banner. Jo, ta mořská víla tam není jen tak pro srandu smajlíkům (jak říká Efi) a brzy se to celé rozjede. Ale i přesto to chci mít krááásně apokalyptické... :-D

5 terezka terezka | 23. listopadu 2014 v 16:38 | Reagovat

[2]:Já dělám taky podobně dlouhé povídky.a mimochodem máte moc hezký blog

6 Hermi Hermi | Web | 7. prosince 2014 v 19:52 | Reagovat

[5]: Díky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama