Sladké sny - 6. kapitola

8. června 2014 v 21:13 | Hermi |  Sladké sny
Tak...je tu další kapča Sladkých snů. Špatná zpráva je, že teď tak nějak moc nestíhám, protože ve škole v jednom kuse píšeme písemky, nebo máme přehrávky v hudebce, atp... Takže se to zase rozjede naplno až tak o prázdninách. Je mi líto, rychleji povídky přidávat prostě neumím...A Pak mám na závěr jednu trochu lepší zprávu: Připravuji další povídku. Nevím, co z toho vyleze, zatím to promýšlím, tak snad brzy...Slibuji, že do prázdnin začnu...a slibuji, že hned jak to půjde zintenzivním přidávání Sladkých snů...:D





Damon

Uviděl jsem ji přímo naproti sobě. Vypadala zbytečně příliš…živá. A to jsem prostě nemohl dopustit. Luskl jsem děsivě šedivými prsty s dlouhými podobně zbarvenými nehty a stráž přímo za mými zády mne předešla dopředu. Sledoval jsem, jak se pomalu blíží k té dívce a ona jen stojí a zhypnotizovaně se na ně dívá. Nemusel jsem ani nic dělat. Odepsala se sama. Mně stačilo ji jen odchytit. Nyní jsem si ale všiml dvou koček, co se pokoušely ji probrat z údivu. Sněžně bílá kočka něco hlasitě říkala, ba snad i křičela a naproti tomu popelavě šedivý kocour ji silou tahal za sukni. Přestože jsem věděl, že mi zatím nemusí nijak vadit, protože nic nedokážou, ale to bylo prozatím, představa, že bych kvůli nim ztratil celou svou vytouženou kořist, mě sžírala v hloubi duše. Proto jsem na ně po celou dobu hleděl skrz prsty. Nakonec už mne úplně vytočili a já jen mávnul rukou. Mé strážné zrychlily svůj posun směrem k dívce a už už byly u ní. Jedna z nich popadla bílou kočku a odhodila ji několik metrů od dívky. Kočka zlostně zamňoukala a mlátila kolem sebe packami s vystrčenými drápky. Nebylo jí to však nic platné. A podobný osud potkal také šedivého kocoura. Teď byli daleko. Mám velmi dobré strážné. Jsou to dvě dívky. Dvě dívky stejné, jako je tahle. Jen jsou již mrtvé. Potřebuji jejich životní sílu k naplnění mých úmyslů. Mám úmysly pro někoho děsivé, avšak pro mne reálné a dobré. Všem pomůže, když už nebudou mít v co věřit a když sny se přestanou dělit na ty dobré a zlé. Šťastných snů už bylo dost. Nastupuje čas pro noční můry, kterých já budu teď již právoplatným vládcem. A potřebuji k tomu jedinou dívku. Nicol.


Nicol

Stála jsem jako přitavená k zemi a rychlým těkavým pohledem jsem neschopna ničeho sledovala dění okolo. Mia s Percym mě ještě donedávna silně škubali, cukali a tahali za lem sukně, ale teď všechny tyto vjemy ustaly. Mia a Percy zmizeli a já se prostě nedokázala ohlédnout, abych viděla, co se s nimi stalo. Ne teď. Jen jsem upřeně zírala před sebe. Na to zjevení přede mnou. Zpozorovala jsem, že pozvedlo něco podobného ruce s příliš dlouhými nehty a mávlo s tím směrem ke mně. Nyní jsem si všimla, že se mrtvolné strážné v pozadí pohnuly. A mířily ke mně. Byly blíž a blíž. Zprvu tedy stály úplně vzadu, ale teď mi došlo, že nebyly celou dobu tam. Možná že ony mohou za zmizení Mii a Percyho. Nedokázala jsem se pohnout. Vyschlo mi v krku a nohy zdřevěněly. Nyní jsem ale uslyšela podivný šelest, co se šířil lesem. Jako by se k nám blížilo nějaké zvíře. Jako by mu přes oči švihaly ostré trnité větve a pod nohama křupaly větvičky, jedna za druhou. Vtom z houští vyskočila rozzuřená Mia a v zádech se jí držel Percy. To mě konečně probralo. Mia křičela zlostné výhružky všude okolo. To jí bylo velmi podobné. Asi se cítila dotčená, že s ní takhle mrštili do křoví. Tedy - předpokládala jsem, že s ní mrštili do křoví. Rozběhla jsem se za ní, zatímco ona se jen v mžiku obrátila na bělostné pacce a utíkala pryč. O to jí celou dobu šlo. Probrat mě a zmizet. Jen jsem se naposledy rozhlédla po lese. Percy už také běžel, co mu packy stačily a já neviděla důvod, proč zastavovat. Vlasy mi zčeřil vítr, který se náhle zvedl jakoby vinou té černé bytosti přede mnou a rozfoukával mou bílou sukni do všech světových stran. Dosud jsem netušila, co si mám o tom tvoru myslet. Je to snad ten Damon? Vládce snů? Ale nevypadal, že by mě nějak zvlášť chtěl zabít. Ale zdání mnohdy klame. Toho jsem si byla dobře vědoma, a proto jsem si udržovala uctivou vzdálenost. Nebo možná jen bezpečnou vzdálenost. To mi však už bylo málo platné. Otočila jsem se a znovu připravila k běhu. Koruny nademnou zlověstně zašuměly a já ucítila nad zápěstím ledově chladný stisik. Prudce jsem se otočila. Copy mi spadaly dolů a počaly se rozplétat. Nevnímala jsem je. Mou ruku svírala v pevném sevření ruka jiná. Cizí. Byla mrtvolně bledá a její teplota se blížila nule. Prosebně jsem pozvedla obličej ke korunám stromů a s pocitem, že naposledy, jsem se zhluboka svobodně nadechla. Potom i mou druhou ruku sevřela jiná, ale nejinak studená a já se v jejím pevném ledovém sevření mírně zachvěla. Došla mi vážnost situace. Prudce jsem se obrátila jejím směrem a vlasy mne švihly v plné rychlosti přes líce. Za ruce mě nyní držely obě mrtvé strážné. Z jejich končetin se odlupovala kůže a vpíjel se do ní lehce nahnědlý nádech barvy hlíny. Toho jsem si všimla až teď. A dávno už ne bílé oči zlověstně vystupovalyz hlavy každé z nich. Toho vzezření jsem se dost lekla. Najednou jsem něco uslyšela. Bylo to z dálky, ale blížilo se to. Někdo volal mé jméno. To asi Mia zjistila, že tam nejsem. Bála jsem se. Mé útroby se sevřely a já tušila, že se něco chystá. Darmo jsem se nyní snažila vyprostit ze sevření mrtvých dívek, darmo jsem nyní zadržovala slzy.
"Mio...,"šeptala jsem zoufale, "Percy..." Po tváři mi stekla kapka vody. To se prolomily hráze v mých očích a já jen čekala, co bude dál. "Pomozte," pokračovala jsem v slzách. A to i když jsem dobře věděla, že mě ani jeden z nich neslyší. Stále jsem se nevzdávala a škubala rukama na všechny strany. Snažila jsem se, jak to jen šlo, ale nic mi nepomohlo. Ocelový stisk nepovoloval. Nohy se mi míhaly v ostré lesní trávě přikryté rouškou rosy a světlé vlasy v rozcuchaných prstencích švihaly kolem uší. Nic.Vtom mne ledové ruce začaly táhnout směrem k Damonovi. Předpokládala jsem, že to byl on. Černě oděná postava s dlouhými nehty a mrtvými strážci - to musel být on. Zachvěla jsem se. Jestli mu padnu do spárů, je se mnou amen. Alespoň kdyby to byl skutečný sen. Jenže tenhle sen se nezdá. Ne tak, jako ty ostatní. Tenhle je skutečný. A s touto myšlenkou, s těmito slovy, co mi ozvěnou zněly v uších jsem již zůstala. V tu chvíli jsem zmizela neznámo kam, neznámo jak. Ale podivné bylo, že se mnou i Damon a ocelový stisk jeho věrných strážkyň.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Anachíné Anachíné | Web | 10. června 2014 v 17:50 | Reagovat

Krásné a úžasné! Já už nevím, co bych dál psala!

2 Hermi Hermi | 10. června 2014 v 19:49 | Reagovat

Děkuji, děkuji. Kdy bude další kapča Corrie? A co bych teď měla napsat? Nějak to nestíhám. Mám psát spíš Sny, Alone, Mesku, novou povídku, nebo horory? :-?

3 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 18. října 2014 v 9:48 | Reagovat

Nádhera, opravdu nádhera. Jak jsem již říkala umíš přenádherně popisovat emoce, ale miluji i tvé akčnější scény. Začínám tento příběh opravdu milovat, hlavně se mi líbí, jak se to tam hemží kočkami.
Jen tak mimochodem- je Damon opravdu tak...zlý, jak vypadá?
Jdu si nedočkavě přečíst pokračování. Jen tak dále!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama