Sladké sny - 7. kapitola

11. června 2014 v 14:49 | Hermi |  Sladké sny
Tak se mi sem povedlo dostat a napsat další kapču. Ale moc si nezvykejte, opakuji, že o prázdninách nejdříve se to zase naplno rozjede a do té doby uvidím...Zatím tedy - tady je 7. kapitola:



Mia

"Nicol!," křičela jsem a prodírala se hustým lesním porostem. Naše zlatá mýtina!, říkala jsem si. "Nicol!," zopakovala jsem hlasitěji. Běžela jsem a všechny čtyři packy mne začínaly dost bolet. Sotva jsem popadala dech. Nedokázala jsem se smířit s myšlenkou, že jdu pozdě. Že je Nicol pryč a s ní i naše jediná naděje na záchranu před temnotou. Prostě jsem jednoduše nevěřila, že to mohlo dopadnout takhle špatně. Už se mi začínaly drát do očí slzy, ale já je zadržela a připomněla si sama sebe a svou hrdost. Přece nemůžu brečet, to se nesluší. A tak jsem se jen dál hnala lesem a ani nevěděla kam. Ale vlastně ano. Vpřed. A taky zpátky. Zpátky k Nicol. A to i když jsem už nevěřila, že tam stále ještě je. To bylo prostě nemožné. Čím dál více jsem klesala na mysli a smutnila. Čím dál více jsem začínala věřit. Věřit, že jdu příliš pozdě. Někde daleko za mnou běžel Percy. Nedbala jsem na něj, teď mi to bylo všechno jedno. Chtěla jsem slyšet slova útěchy, chtěla jsem vědět, že ještě není pozdě. Moje bílá srst získávala šedavou barvu a to jsem ji nedávno čistila! Tolik už jsem se vyválela v bahně a špinavé vodě. A před náporem větviček, které mi nedbale švihaly přes oči a vlastně přes celý obličej jsem jen zlostně zavírala oči. Snažila jsem se co nejrychleji doběhnout k místu, kde se objevil Damon a to jsem neměla nejmenší tušení, kde to bylo. Potom jsem něco zaslechla. Tiché vzlyky se nesly vzduchem. Rozběhla jsem se tím směrem, kde jsem je zaslechla naposledy. Nezdály se nijak hlasité, ale žalostné a zoufalé. Možná ještě není pozdě, třeba je ještě trochu času. Nebyla jsem ale vůbec schopná určit, odkud jdou. Bezmocně jsem klesla do měkké trávy a svěsila hlavu. Tak jsem chvíli ležela a najednou jsem uslyšela něco trochu zřetelnějšího. Jakoby z dálky se ke mně blížil něčí hlas. Doufala jsem, že patřil Nicol. Modlila jsem se za to. Jinou možnost jsem neměla. Stále jsem ještě nedokázala přesně určit, odkud ho slyším. Zvedla jsem se tedy na nohy a nastražila uši. "Mio, Percy...," slyšela jsem. Odkud to jen jde? Teď už jsem jistě věděla, že ten hlas patřil Nicol. Udělala jsem několik kroků směrem, u kterého jsem měla malé tušení, že by mohl být ten správný. Potom jsem znovu něco zaslechla.
"Pomozte..." Ten tichý hlas mi řekl, že jsem správně vybrala směr. Vyšvihla jsem načechraný ocas vysoko do vzduchu, i přesto, že byl nasáklý rosou, která zbyla od časného slunného rána na zemi a rychle se rozběhla vpřed. Nohy se mi míhaly kolem sebe, jedna závratnou rychlostí střídala druhou a já nevnímala varovný vřískot ptáků, ani zlověstné cvrkání kobylek. Nepolevovala jsem a běžela dál. Teď už jsem neslyšela téměř nic. Jen tiché vzlyky. A i ty pojednou ustaly. To když jsem se plnou rychlostí vyřítila ze zarostlého okolí jedné menší mýtinky. Byl to spíš takový plácek mezi stromy. Nikdy jsem si toho pořádně nevšimla. A zvláště jsem netušila, že zrovna tady jsme narazili na Damona. A proto vzlyky ustaly a ve vzduchu se vznášel nyní jen podivný zápach. Srdce mi málem přestalo tlouci, když jsem uviděla tu spoušť. Vyšlapaná tráva jen zdůrazňovala dojem z toho všeho a mně bylo do breku. Přeci jen jsem nakonec přišla pozdě. Udělala jsem několik kroků vpřed a na něco jsem šlápla. Lekla jsem se. Když jsem si to zblízka řádně prohlédla, zjistila jsem, že to není kůra stromu, ani trocha hlíny. Tohle byl kus lidské kůže. A když jsem pozvedla hlavu, užasla jsem. To bylo to, co mi tu nesedělo. Kousky lidské kůže byly poházené po mýtině, jako kusy látky. Čím to? A byly dokonce pokryty hliněnou krustou. Zřejmě ležely dlouhé věky zakopané v zemi. Potom mne napadlo, že měl s sebou Damon mrtvé strážkyně. Možná je to jejich kůže. Jen jsem se modlila, aby to nebyla Nicolina kůže. To by byl velký problém. Nevím, jestli se její sny nějak promítají do skutečného života, ale jestli ano, nemůže jí potom hrozit skutečné smrtelné nebezpečí? Zoufale jsem se zhroutila do trávy a netečně pozorovala prosvítající sluneční paprsky a stromy, co je zakrývaly. A nade mnou se modralo pomněnkové nebe bez mráčku. Temnota odtáhla a už byl zase všude posvátný klid.


Percy


Prodíral jsem se větvemi za Miou. Rozběhla se pryč hned, jak dopadla na tvrdou zem. Je tak tvrdohlavá! Prostě na mě nemůže chvíli počkat, ona se musí drát skrz ostré šlahouny co nejrychleji dopředu jen, aby zachánila nějakou holku. A nedochází jí, že je jen malá bílá kočka. Ona nemůže nikomu pomoct, to prostě nedokáže. A já, chudák kocour, abych ji neustále respektoval a hnal se za ní všude, kde se žene ona. Nicol už nikdo nepomůže, říkal jsem Mie, že ji sem neměla vodit, nemělo to žádný dobrý účel, nemělo to smysl. Vždyť tím nás jen ohrozila. A Nicol by padla do spárů Damon tak, jako tak. Jen nám tím přihorší. K čemu? Packy už mne bolely, ušli jsme pěkných pár set metrů. Mia spíš uběhla. A jak jsme se sem dostali? Namám ponětí, jak to udělaly, ale ty Damonovy strážné nás násilím odtrhly od Nicoliny sukně a odhodily nepředstavitelně daleko. Možná je to jen jeden z mnoha důkazů, které budou následovat, že Damon má sílu všech mrtvých dívek, které zabil. Nevím, jestli je to nějak možné, ale myslím, že předal část své síly získané zabitím několika dívek, dvěma z nich - svým strážným. Ale jak to dokázal, to je mi stále záhadou. Jediný problém je, že stačí jedna dívka - stačí Nicol - a bude mít dost síly na to, aby celý náš svět proměnil v noční můru. V černou díru zející prázdnotou. Ale kdyby mu jen to stačilo. Ale já nevěřím, že zůstane jen u toho. Neznám ho, ale vím, že nemá dobré úmysly. Jde z něj strach a temnota. Bude chtít zabrat i jiné světy. Postupně všechny sny promění na noční můry a zůstane jen zlo. Kdo by tohle chtěl? A k tomu potřebuje zabít jedinou dívku. Nicol.

Běžel jsem za Miou, teď už jsem nešel. Věděl jsem, že už je daleko vepředu, ale naproti tomu jsem neměl nejmenší ponětí, kudy běžela. Možná něco slyšela. Možná ne. Možná ji vedl instinkt. Nebo pach hnijícího masa. Ta představa mne děsila. Naprázdno jsem polkl a abych tu myšlenku pustil z hlavy, pozvedl jsem bradu k díře mezi korunamy stomů, vysoko nademnou. Pohled na znovu modrou oblohu mne uklidnil. Mračna odtáhla a na nebi se zase slunce pyšnilo svou oslnivou září. Bylo po všem. Věděl jsem, že Mia přišla pozdě. Netušil jsem, co se stalo s Nicol, ale Damon ji ještě nemohl zabít. Nemohl jí ještě nic udělat. To by se nade mnou nemodrala čistá obloha a slunce nezářilo na celý les. To mi bylo jasné. Pokračoval jsem v běhu místy, kde jsem naposledy zahlédl Miin ocásek, ale brzy už jsem nevěděl, kudy dál. Začichal jsem. Ve větru se nesla známá vůně...a vůně něčeho nelidsky odporného. První vůně patřila Mie. Druhou jsem nedokázal identifikovat. Prošel jsem se mezi stromy, kde jsem se zastavil a zavětřil znovu. Vždycky jsem měl na rozdíl od Mii výborné čuchací schopnosti. Mia nikdy nevyčenichala ani hloupou myš. Byla ráda, když našla po čichu naši mýtinu, kde se pohybujeme a spíme už roky. Zato já jsem vždycky věděl, kterým směrem se vydat, nebo kde najít vhodnou kořist. Teď jsem zavětřil a ucítil vůni Mii přímo před sebou. Hodnou chvíli jsem šel a vůbec jsem netušil, jestli jdu správným směrem. Ale svým čichovým schopnostem jsem věřil. Už jsem musel brzy narazit na Miu. Pach zesiloval a já se zřejmě blížil. I druhý pach byl teď silnější. Stále jsem nevěděl, co je to za vůni, ale nic příjemného to skutečně nebylo. Věděl jsem ale, že už jsem blízko. Rozběhl jsem se směrem, kde byl pach nejsilnější a nedbaje ostré trávy a větví švihajících přes obličej jsem se hnal mezi stromy za Miou, abych něco nepropásl. A to i přesto, že jsem moc dobře věděl, že už jdu stejně pozdě. Věděl jsem, že už i Mia asi přišla pozdě. Přesto jsem tam chtěl být, než ji zase napadne nějaká šílenost. To by jí bylo dost podobné. Nakonec jsem se s jistou elegancí prodral hustým roštím mezi stromy a dostal se tak na malou mýtinu. Tam, přímo uprostřed, ležela malá kočka s bílou srstí - Mia a všude kolem byly poházené kousky čehosi...lidské kůže. Trvalo chvíli, než mi to došlo. A další chvíli trvalo, než mi došlo, že to ony jsou zdrojem podivného zápachu. Abych si ověřil svou teorii, sklonil jsem se k jednomu z nich a přičichl k němu. Znechuceně jsem nakrčil čumáček. Fuj! Ano, měl jsem pravdu. To byly ony, co tak smrděly na takovou dálku. A najednou jsem si všiml celkového dojmu zpustošené mýtiny. Podupaný travnatý porost a na něm nespočetné množství kousků kůže nasáklé hlínou, pokud to bylo vůbec možné. Pomalýmk kroky jsem se přiblížil k Mie. Ležela tam smutně, se sklopenou hlavou a strnulý pohled upírala do země. Lehl jsem si do trávy vedle ní a packou jí pozvedl bradu. Ale ona pohledem stejně uhnula. Tvrdohlavější kočku jsem snad v životě neviděl.
"Vždyť jsme to věděli," utěšoval jsem ji.
"Co jsme věděli?," špitla tiše a pohledem se mi stále vyhýbala.
"Že si pro ni přijde."
"Ale nedokázali jsme jí pomoct," namítala vyčítavě.
"Není to tvoje chyba," pokračoval jsem.
"Je," naléhala, "Měli jsme jí pomoct. Je to naše chyba." Přikývl jsem. Nechtěl jsem se hádat. A zvlášť teď.
"Nevrátíme se na mýtinu?," navrhl jsem. Mia zavrtěla hlavou a vousky se mi mihly přímo před obličejem.
"Je to naše chyba. Teď jí musíme pomoct," prohlásila rozhodně. Přesně tohle jsem nechtěl! Ona snad úplně zešílela.
"Zbláznila ses?! Nemáme nejmenší šanci!"
"Ale máme," odbyla mě a tím ukončila náš rozhovor. Zase bylo po jejím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Anachíné Anachíné | 11. června 2014 v 18:46 | Reagovat

Yay! Hermiono, cos to Nikolce provedla?! Vyklop to!
Jinak..
Kapitolka je (zase) úžasná a krásně napsaná! A máš to tam hezky popsaný.. Ale teda ta kůže.. Eh.
A ještě něco..
Nemohla bys mi (třeba), kdybys měla čas (hm, kdyby... :-D ), napsat povídku na přání Nebo třeba Efi.. Od té bych už tsdy taky ráda viděla.. :-D

2 Hermi Hermi | 11. června 2014 v 21:23 | Reagovat

No...nic...zatím...XD
A...děkuji...
No, klidně...akorát momentálně fakt není čas... počítala bych s tím tak nejdříve týden před prázdninami. Hm...a jaký bys chtěla téma a postavy...a vůbec všechno? Ať už to můžu začít promýšlet...
A Efi? Popravdě - já taky! Ona prostě není schopná nic napsat! Viď, Efino!

3 Katerííína Katerííína | E-mail | Web | 15. června 2014 v 11:08 | Reagovat

moc pěkné

4 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 18. října 2014 v 9:56 | Reagovat

Zůstala jsem na tuto kapitolu zírat s vytřeštěnýma očima. Nestalo se to, co si myslím, že se stalo, že ne? Tak hloupě to přece pokračovat nemůže!
Každopádně, jako vždy úchvatná kapitola. Jde také vidět, že toho o kočkách mnoho víš. Jen tak dále, a smekám před tvým talentem!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama