Robot - 4. kapitola

27. června 2014 v 14:32 | Hermi

Tak...po dlouhé době zase přidávám další kapitolu Robota, ale vás to už asi moc nebaví číst, tak kdyžtak dejte vědět do komentů...


Ten obrázek, co se mi naskytl byl neuvěřitelně děsivý. Tuhla při něm krev v žilách (kdyby nějaké byly...) vyschlo mi v krku a jen jsem jako omráčená stála a koukala na tu scenérii. Roboti proti lidem. Netušila jsem, co to má být. Přišla jsem o něco? Ne, vážně! V ulicích se proháněli lidé se zbraněmi v rukou a zoufale se bránili robotům. Těch ale bylo podstatně víc. Byla jsem víc než zděšená.
Okamžitě jsem se rozběhla směrem k domovu. Když jsem za sebou silně práskla dveřmi, sotva jsem popadala dech. Myslela jsem, že k tomuhle nikdy nedojde, ale zřejmě jsem se mýlila. A to šeredně. Mělo mě napadnout, že se to robotům nebude líbit, žít pod naší nadvládou. Vůbec to nebyl dobrý nápad lidí, postavit něco, co dokáže samostatně uvažovat. A já věděla něco, co ostatní ne. Roboti mají totiž ještě něco jiného, než obrovskou přesilu - M13. Neměla jsem sice ani ponětí, jak to vlastně funguje, ale věděla jsem jedno. Když mě to dokázalo na dotek odmrštit několik metrů daleko, co to teprve dokáže, až to někdo aktivuje, k nějakému...k nějaké aktivitě? To bude pravděpodobně konec lidstva.
Zoufale jsem se složila na pohovku. Popadla jsem ovladač a zapnula televizi.
"Roboti se obrátili proti lidem," hlásal hlas reportéra a já jen čekala, kdy řekne něco, co nevím.
"Obrovské stroje křižují naše území, z nebe padají..." Tím už mě naštvali. Já to všechno přeci věděla. Teda až na to, co padá z nebe. Ale to jsem opravdu vědět nepotřebovala. A ani nechtěla. Zavřela jsem oči a doufala, že až je otevřu, bude všechno jako dřív, Tak, jak to bylo. Ale věděla jsem, že je to nemožné. Že se schyluje k válce.

V tom strop prorazilo něco, čeho jsem se nesmírně lekla. Opravdu. Úplně jsem nadskočila. S křachnutím to dopadlo na dřevěnou podlahu a já mimoděk udělala dva kroky vzad. Vypadalo to jako když z nebe padají kroupy. Jestli to bylo to, o čem mluvili v televizi, tak jsem absolutně nechápala, v čem je to významné. Proč to vůbec zmiňují? Vrátila jsem se blíž k té podivné věci. Průsvitná, skoro bílá barva ledu se pomalu začínala měnit v šedou a led v kovové pláty. NEMÁTE PŘEDSTAVU, JAK VE MNĚ HRKLO! Momentálně už jsem měla robotů áááž po krk. Po zkušenostech s Amy... Ale z kroupu se rázem stal robůtek a jak jsem si ho prohlížela, ani jsem si neuvědomila, že jsem si k němu klekla. Popravdě, měřil asi deset centimetrů. Najednou vytáhl dosud skrytou ruku a štípl mě s ní do tváře. A když myslím štípl, tak to není, že by mi mírně sevřel kůži, ale on mi z tváře málem urval kus masa! Zapištěla jsem bolestí a z tváře mi odkapával potůček krve. Jakmile mě robot pustil, odkopla jsem ho jak nejdál jsem jen mohla. Odrazil se od zdi a vrátil ke mně. Jenomže uviděl jen mé kovové tělo, nahoru neviděl. A tak si myslel, že jsem jedna z nich. Strašně jsem si oddychla. A robot odjel ven z domu. Vůbec jsem ho nezajímala. Jen jsem si držela u tváře zakrvácený kapesník. Byla jsem ráda, že mě nechal. Totiž, když vás robot chce zabít, tak vás zabije. Jde přes mrtvoly. A to je nejhorší - roboti jsou ze železa. Nedokáží cítit. Neuprosíte je. Mají vás zabít, zabijí vás. Mají vás nechat, nechají vás. Proto jsme je sestrojili. Kvůli spolehlivosti. To nám pomohlo, to nás zničí. A u robotů to platí dvojnásob.

"Rebecco?," uslyšela jsem za sebou známý hlas a myslela jsem, že dostanu infarkt.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama