Sladké sny - 10. kapitola

26. června 2014 v 20:18 | Hermi |  Sladké sny

Luke

Pomalu jsem kráčel zakázanou částí paláce, aniž bych tušil, kde jsem. Pravda je, že i když jsem většinu částí paláce vůbec neměl znát, řadu jsem jich už dávno prozkoumal. Jenže tady jsem snad ještě nikdy nebyl. Zvláštní. Zeširoka jsem rozevíral oči, abych toho viděl co nejvíce, ale tma byla tak veliká, že mi nepomohlo nic. Modlil jsem se, aby otec nezjistil, že tady jsem, ale toho já nezajímám. Ta myšlenka mě uklidnila. Nikdy jsem ho nezajímal. Bože. Rukou jsem prohrábl a tím snadno zničil několik pavučin. Jejich tlustá lepivá vlákna se táhla za mou rukou a aniž bych je viděl, jsem je trhal a neopatrně ničil. Snad je to Sařina práce? Sarah. Velká pavoučice žijící v našem paláci. Když jste většinu času zavření v nějaké díře, potkáte občas tvory....jako je ona. Tká své velikosti úměrně tlustá vlákna, která se za ní táhnou dlouhé metry daleko a leze nejen po zdech a po stropě, ale úplně všude. Mnohdy se odváží i na zem. Často dlouhou dobu nic nejí, ale nakonec vždy najde něco k jídlu. Ani není nijak zvláště milá, ale dá se to vydržet...Když se nemůžu bavit s nikým jiným...
Mé lehké pomalé kroky vydávaly klapavé zvuky, které se rozléhaly tmou. Polkl jsem. Nijak zvláště hlasitě, ale tady bylo slyšet všechno. Ten zvuk se rozlehl a ozvěnou nesl zakázanou částí paláce, kde bych správně vůbec neměl být. Polkl jsem znovu. Strachy se mi začaly třást ruce. Pomalu chladly a ztrácely barvu. Věděl jsem to. Nemusel jsem je ani vidět. Viděl jsem, jak se jejich jinak pleťová barva pomalu mění na bílou. Přecházela několika odstíny. Byla stále světlejší. Co když to otec přeci jen zjistí? Co když má své špehy? Stále je pánem toho hradu a já jen jeho poddaným. Nikoli synem. Já jsem jen hloupým přehlíženým sluhou. Fackovacím panákem. Znával jsem ho, když býval dobrým otcem. Ale to se ještě nehonil po lesích za divnými stvořeními, o kterých jsem já slýchal jen z vyprávění. Lidé. Nikdy jsem nespatřil skutečného člověka. Ledovýma rukama jsem nahmatal zdi okolo sebe. Byly nebezpečně blízko. Ale nebál jsem se. Odmala jsem v tomto prostředí vyrůstal. Došel jsem až k nějakým...celám? Byly zamřížované. Ale prázdné. Vtom jsem uslyšel tiché vzlyky. Udělal jsem několik kroků tím směrem. Po těchto zrezlých mřížích lezla Sarah. Olízla si pavoučí ústa a pohlédla na mě.
"Dnes mám bohatou svačinku," utrousila.
"Skutečně?," předstíral jsem překvapení, "Jakou?"
"Lidskou dííívku!," protáhla a hlavou kývla směrem do tmy v cele za jejíž mřížemy se nacházela. Zamžoural jsem do černé barvy, která mne obestírala kolem dokola a spatřil siluetu postavy. Shrbené postavy zoufale sedící uvnitř.
"Saro!," křikl jsem, "Tu jíst nebudeš! Zavolej ji..." A Sarah se tiše odplížila.

Nicol

Když jsem otevřela oči, zděsila jsem se. Stále jsem se nacházela na stejném místě a živě jsem si pamatovala, co se stalo. Ze všech stran se ještě stále rojili brouci a já jen čekala, kdyuž bude po všem. Najednou jsem uslyšela klapavé kroky směrem ke mně. Stáhl se mi žaludek a já se strachy úplně roztřásla. Upírala jsem zrak před sebe, ale nic jsem ve tmě neviděla. Vůbec nic. Po podlaze okolo mě něco přeběhlo. Lekla jsem se a odsunula se co nejdál od místa, kde se ozval ten zvuk. Ale i tak jsem najednou ucítila nepříjemné mravenčení na ruce, kterou jsem byla opřená o studenou zem. Něco po mně jezlo nahoru. Zoufale jsem se to snažila setřást, ale žádného úspěchu jsem nedocílila. Měla jsem smůlu. Cítila jsem jen, jak se drobné ledově studené nožky zabořují do podobně prochladlé kůže na rukou, a jak na ni vnášejí drobné částečky špíny a nečistot. Věděla jsem, že je to tu. Že už tomu nezabráním. Podle klapavého zvuku drobných nožiček, který se ozýval všude okolo, mi už nezbývalo mnoho času. Vtom jsem ale ucítila, že mravenčení se přesunulo na rameno. A pak jsem uslyšela tichý šepot.
"Máš se okamžitě dostavit ke mřížím cely, to je rozkaz!," sykl dívčí hlas nějakého brouka. Nebo spíš...broučice? Uvažovala jsem chvíli, jestli to není past. Přemýšlela jsem, ale byla jsem nyní s myšlenkami v koncích a netušila, jak dál. Povzdechla jsem si a zrovna ve chvíli, kdy ustal klapot nožek a všichni přítomní brouci se připravili na hody, jsem se postavila a vydala vyděšenými pomalými kroky vpřed. Přitom jsem jen snaživě zírala do tmy a pokoušela se cokoliv vidět. Jen nějaký náznak toho, že se mi nechystá ještě horší smrt, než to vypadá. Prosím... Najednou jsem uviděla černý obrys nějakého...člověka? Já už se asi skutečně zbláznila. Ne, člověk to být nemohl. Ne v zemi snů. Ale možno říct, že to byl nějaký člověku velice podobný tvor. Do tváře jsem mu neviděla, ale přes ni viselo několik pramenů vlasů. Nedokázala jsem rozeznat barvu, ale nebyly úplně černé, ani úplně světlé. Víc jsem toho neviděla. Nezastavovala jsem se a nezadržitelně se blížila k mřížím. Polkla jsem. Ještě kousek. Už chybí jen kousíček a buďto je se mnou konec...nebo nevím. Uvažovala jsem v tu dobu o věcech, které se mi dnes jeví, jako hlouposti, ale byla jsem k smrti vyděšená, hladová a únavou polomrtvá. Pohozený kus klacku v zamřížované cele na pospas kůrovcům. Tak jsem si připadala. Mrtvá. Zoufalá. Nahraná. Na hranici života a smrti. Mrtvá, ale stále při životě. Živořící. Došla jsem až k mřížím, které mne dělily od té bytosti a pohlédla skrz. Usmívaly se na mne dvě čistě černé milé oči. Stála jsem jako omráčená. Jako by mne přikovali k zemi. Znovu jsem polkla.
"Kdo jsi?," ptala jsem se tiše, se zvědavým a neustálým pohledem v očích.
"Jsem Luke," odvětil stejně tiše, ale mile. Se zájmem si mne prohlížel, "A ty?," dodal nakonec.
Nevěděla jsem, na kolik mu mohu věřit, nevěděla jsem, kolik mu toho mám o sobě prozradit, ale jméno jsem mu určitě říci mohla.
"Jsem Nicol," šeptla jsem.
"Pěkné jméno," odpověděl. Nevěděla jsem, co na to říct. Tak jsem se jen usmála.
Usmál se taky a naklonil hlavu na stranu. Stále si mě ještě upřeně prohlížel. Zdálo se mi, že ještě nikdy neviděl člověka. Přitom jsem byla skoro stejná, jako byl on. Přesto jsem si ho ale prohlížela se stejným neskrývaným zájmem, jako on mne. Viděla jsem v jeho temně černých očích něco, co jinde ne. Možná to byla jen schopnost mi nějak pomoct. Nebo jen touha si mne pořádně prohlédnout za denního světla. Byla to zvláštní bytost. Ta chvíle trvala snad celou věčnost. Ale najednou jsem znovu uslyšela klapání drobných nožiček o podlahu cely a zachvěla se. Přitiskla jsem se zády k mřížím, nedbala jsem toho, že je za nimi ten nově příchozí. Upřela jsem pohled do tmy, která se nyní jen hemžila drobnými stvořeními. Proboha! To je můj konec!, říkala jsem si v duchu a nahlas jen polkla. Cítila jsem, jak krev, která mi proudila do žil pomalu chladne, jak se vytrácí její rudá barva a mění se na fialovou. Jak mé tělo ledově studí na dotek, zatímco bez života leží na zemi temné cely. Představovala jsem si, jak mi brouci svými drobnými ústy prořezávají dírky a chodbičky v těle a jak si vůbec nevšímají, že stydnu, že ze mne vyprchávají poslední zbytky života.
Když několik drobounkých brouků vylezlo po mém těle vzhůru, zachvěla jsem se hrůzou. To ale uviděl Luke. Vždyť jsem ho teď poznala! Věděla jsem, že s tím nic neudělá ani kdyby chtěl. Proto jsem nevěřila vlastním uším, když vykřikl:
"Zmizte! To je rozkaz!" A všichni brouci ze mě slezli dolů, div si neublížili a o překot utíkali do všech svých děr. Věřil mi natolik, že mi zachránil život! Zírala jsem. Otočila jsem se zpět tak, abych Lukovi dobře viděla do očí a opět spatřila tu překrásnou černou barvu.
"J-j-jak jsi to...," vykoktala jsem nechápavě. Dlouze se na mne zadíval, jako by si rozmýšlel svou odpověď a nakonec promluvil. Tiše, ale zřetelně.
"Poslouchají mě." Zírala jsem na něj a nevěřila. Jakto?, ptala jsem se sama sebe. Nakonec jsem jen tiše zašeptala:
"Děkuju..." a ustoupila o krok zpět do nekonečné tmy. Po kouskách mne celou pohltila a celá jsem se ztratila. Poslední, co jsem viděla, byly jeho oči, lesknoucí se ve tmě.


Damon

Miloval jsem vůni strachu uvnitř svého paláce. Konečně tu byla cítit znovu. Po tolika letech. Konečně se cely znovu zalily životem a děsem lidské dívky. Životem, který zanedlouho vyhasne. V hlavě jsem si znovu a znovu přehrával ten citát. Ten jeden a jediný citát, který dával najevo jedné dívce, že jí mnoho času života již nezbývá. Každé své oběti jsem připravil originální smrt. Zde leží jejich těla, na mém hřbitově jejich duše. Zamysli se, jak dlouho tu ještě zůstaneš. A přemýšlej nad jedinečností své smrti. Neslyšně jsem přemýšlel. Vydal jsem jediný němý rozkaz ke smrti. K zabití jediné dívky. Mohla už být mrtvá? Mohla. Ale nemusela. Ze všech mých úvah mne vytrhl jediný zvuk. Klap-klap-klapání drobných nožek o zem. Slyšel jsem, že se blíží někdo, kdo byl v mé přítomnosti velice vítaný. Za rohem se objevil jeden z brouků žijících v mém paláci. Věděl jsem, že je jich tu hodně a nikdy jsem se s tím vědomím úplně nesmířil, neměl jsem je rád. Ale tenhle jediný mne udržoval při myšlence, že mohou být všichni užiteční. A teď jsem to viděl. Zřejmě mi přišl předat zprávu o smrti té dívky. Už jsem jen čekal, kdy dorazí k mému majestátnímu...trůnu? A kdy řekne tu jedinou větu. Je mrtvá. Ta dvě prostá slova mi stačila ke štěstí. Víc jsem již nepotřeboval. Vychutnával jsem si ten pocit, jak sílím, když ona slábne. Jak jen čekám na tu jedinou zprávu, že je už po všem. Ten pocit byl nadevše. K nezaplacení. Brouk se již přiblížil ke mně na pár metrů blízko, ale já byl zvyklý, aby přišel blíž. Ještě jsem čekal, ale on jako by se bál udělat krok vpřed. Tedy jsem začal:
"Neseš zprávu?" On se zatvářil zděšeně a odmlčel se. Po chvíli povídal:
"Pane...váš syn..."
"Co je s mým synem?!," otázal jsem se již značně naštvaně. O Lukovi jsem raději nechtěl ani slyšet.
"Překazil plány. Brání nám v útoku..."
To mi stačilo. "Cože?!," vykřikl jsem a postavil se. Tedy spíš vyhoupl do vzduchu. A vydal se směrem ke sklepení s jedinými slovy.
"Luku!"




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 18. října 2014 v 22:43 | Reagovat

Docela o Luka začínám mít strach. Něcom iříká, že bez trestu nevyvázne. A přitom jsem si ho tak oblíbila!
Zkrátka, opravdu mě tato povídka baví, ale to oprakuji neustále, viď? Smekám před tebou, a jen tak dále!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama