Sladké sny - 11. kapitola

29. června 2014 v 11:35 | Hermi |  Sladké sny
No...takže...
Jak jsem říkala, o prázdninách zintenzivním přidávání Sladkých snů, protože mám teď mnohem víc času. Jen ještě není úplně jisté, jestli budu mít celé prázdniny připojení k internetu (nedělejte si iluze - nebudu XD) Ale budu se snažit...Budu se snažit přidávat na blog alespoň průměrně jeden článek denně. Ale bohužel, budou týdny, kdy se na net prostě nedostanu :(
P.S.: Kdyžtak do komentů napiště, která povídka vás baví číst nejvíc, abych věděla, co přesně mám psát. Od každé povídky v menu je něco v rozepsaných, takže...
P.P.S.: Pokusím se dokopat Efi k tomu, aby taky už konečně něco napsala. Zatím má v rozepsaných první odstavec té nové povídky. Jak světoborné! Pokrok! Ale teď už k povídce...




Nicol

"Luku!" Děsivě chladný hlas se rozléhal prázdnými chodbami paláce. "Luku!," ozvalo se silněji a hlasitěji. Až jsem sebou trhla. Něco v temnotě přede mnou se pohnulo. To se Luke otáčel a už už chtěl utéct, když jsem přiběhly ke mřížím zpět.
"Co to bylo?," ptala jsem se vyděšeně.
"Tohle," odpověděl, když se otočil zpět, "byl můj otec."
"Hledá tě?," ptala jsem se, i když jsem dobře znala odpověď
"Přesněji řečeno chce zabít. Nebo alespoň dost dobře zmrzačit."
"Tak to jsme na tom stejně," usmála jsem se.
"Saro!," rozlehlo se celou. Veliká pavoučice přiklusala ke mřížím.
"Ano?"
"Chci, abys ji dostala ven," přikázal Luke.
"Samozřejmě," přikývla Sarah.
"A žádná svačina!," dodal výhružně.
Sarah znovu kývla a popadla mne za lem sukně.
"Pojď za mnou."
Popoběhla ke stěně, kterou jsem ve tmě vůbec neviděla a silou mě táhla za sebou. Nakonec jsem stanula přímo za ní a zírala před sebe. Sarah poklepala na několik kamenů zazděných v podlaze, přičemž využila všech svých osmi nohou a otevřely se před ní tajné dveře.
"Jak jsi to...," začala jsem, "věděla?!"
"Snadno," odvětila, "Žiju tady už několik desítek let. Myslíš si, že to tady neznám?"
"Ne…," zavrtěla jsem hlavou rozhodně.
"Ne?," zasmála se a vydala se temnou chodbou, která se před ní ukázala. Polkla jsem. Mám jít za ní? Ale co Luke? Naposledy jsem se ohlédla. Zdálo se mi, že vzduch okolo mě je čím dál tím studenější, že slibuje temnotu a chlad. Nemůžu tam Luka jen tak nechat...nebo ano? Nechtělo se mi. Luke asi vycítil ve vzduchu nejistotu, i když mě neviděl.
"Běž, Nicol...," pobídl mě naposledy. Zamžourala jsem do tmy. Nechtělo se mi, ale nedaleko se ozval uši drásající výkřik, co se vkrádal až do morku kostí.
"Luku!" To mě trochu probralo. Polkla jsem. Nadechla se a vydechla. A vydala se do temné chodby za Sarou.


Mia

Seděli jsme s Percym ve stínu stromu a já si více než konečně užívala odpočinku. Nedokázala jsem přiznat, že jsem už nemohla dál. Tolik by utrpěla má důstojnost. Neustále jsem se snažila vypadat alespoň trochu více snášenlivě než Percy. Občas to sice příliš nešlo, ale jinak se mi to dařilo docela slušně. A Percy vypadal značně zmateně. Ale teď spíš naštvaně. Vypila jsem téměř všechnu vodu. A zbytek předtím vylila. Ale byla to nehoda. Zakopla jsem. Myslím, že nebylo úplně inteligentní nosit vodu v tlamičce, ale co jsem měla dělat? Po všech čtyřech končetinách chodím. No nic. Snažila jsem se vytěsnit z hlavy myšlenky na vodu a nahradit je myšlenkami na Nicol. Přemýšlela jsem, kudy dál.
"Percy," oslovila jsem ho tiše.
"Hm?," odvětil zamručením.
"Nepamatuješ si vážně ani trochu, kudy se tam jde?"
"Mio!," vykřikl, "Myslel jsem, že už tě to přešlo! Ne, nevím!"
"Takže se vydáme na cestu..." Nebyl důvod čekat. Zasloužený odpočinek byl nyní za námi a dlouhá cesta ještě před námi. Vstala jsem a misku na vodu zahodila do trávy. Byla přeci z přírodních materiálů. A nebyl důvod ji tahat s sebou. Percy se na mne podíval takovým pohledem, co jasně říkal Aby ses nezbláznila!, Ale já ho vytrvale ignorovala. Místo toho jsem jen konzervativně prohlásila:
"Musíme najít Nicol, tak sebou pohni..."
"Ale notak!," vymlouval se, "Nemůžeme tu alespoň ještě chvilku zůstat?"
"Nemůžeme!," křikla jsem přísně a naprosto rozhodně. A Percy se neochotně zvedl. A vydali jsme se dál.

***

Šli jsme stále dál a dál, až už i mne bolely packy. Cesta prášila a Percy se náhle rozkašlal. Zvedl se oblak prachu a z něj se najednou vynořilo prapodivné stvoření. Lví tělo a packy tvořily úžasný kontrast s orlíma křídlama a tomu všemu majestátně kralovala lidská hlava, jakoby vytesaná z kamene. Tak strnulá vypadala. Sfinga. Chytré bájné stvoření, neoblomné, jako by skutečně z kamene bylo. Věděla jsem, že nám nepomůže, ale bála jsem se, že se nás snadno zbaví, když nenavážeme řeč a nebudeme dostatečně milí.
"Ehm," přemýšlela jsem, jak začít, když nás sfinga spatřila, "Paní...sfingo..."
"Ano?," pohlédla na mne povýšeně z výšky.
"Já...chtěla jsem se zeptat...jestli náhodou nevíte...jestli jste tu neviděla..."
Percy mi pomohlo to doříct.
"Jestli jste tuý neviděla nějaký palác."
"Možná ano, možná ne," odvětila sfinga, "To záleží na tom, co mi za to dáte." Polkla jsem. Co bude chtít?
"Ale to zase záleží na tom, co chcete dostat," odvětila jsem nakonec.
"Tak řekněme...dám vám jednoduchou otázku. Hádanku. Když ji zodpovíte, pustím vás a možná vám i poradím, kudy dál."
"A co když ji nezodpovíme?," ptal se nedůvěřivě a vyděšeně Percy.
"Pak...," usmála se děsivě, "si s vámi udělám, co já sama uznám za vhodné."
"Dobře," souhlasila jsem za nás za oba, "Jaká je otázka?"
Sfinga se zamyslela. A po chvíli povídala:

"Všechno se tam může stát,
temný les a letní louka
Stačí ke spánku se dát -
Avšak nikdy nesmíš vstát."

Zírala jsem na sfingu jako omráčená. Byla jsem přesvědčená, že tady naše cesta končí. Tiše jsem se uklidňovala. To není přeci zase tak těžká hádanka. Ale ne. Je. Percy na mne vrhal pohledy plné děsu. Věděla jsem, že je s námi konec. Konec. Znělo to tak děsivě. Tak neprostupně. Je konec. Konec. Percy ke mně přišel a žďuchnul mě do ramene.
"Notak, Mio. Musíme přemýšlet."
"Můžete to, prosím, zopakovat?," obrátila jsem se ke sfinze. Ta se usmála a zopakovala hádanku:

"Všechno se tam může stát,
temný les a letní louka
Stačí ke spánku se dát -
Avšak nikdy nesmíš vstát."

"Všechno se tu může stát...?," přemýšlela jsem nahlas, "To může být spousta věcí... Temný les, letní louka..." Ihned se mi vybavila naše louka a náš hájek. My? Domov? Ale všichni nemají takový domov...Stačí se dát ke spánku? Spánek? Všechno se může stát ve spánku? Ve snech? "Sny?," vydechla jsem nahlas. "Sny!, Jsou to sny!"
Sfinga souhlasně pokývala hlavou. "Výborně." A Percy mne poplácal packou po rameni. "Skvěle," prohlásil. Tak to nakonec přece jenom nebylo tak těžké.
"Tak," prohlásila jsem, "teď nám povězte, kudy se vydat."
Sfinga pokývla a usmála se.
"Daleko na severu sídlí Damon, vládce, ve svém paláci. Vydejte se na sever a běžte stále tím směrem. Přejděte pohoří deseti kopců, jezero hadů, až dorazíte k zapovězenému hřbitovu. Odtamtud už vám k paláci zbývá jen kousek."
Rozběhla jsem se severním směrem a se slovy "Mnohokrát děkujeme!" jsem pádila vpřed. A Percy za mnou.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 19. října 2014 v 17:45 | Reagovat

Skvělé! Mám slabost pro Sfingy, zvláště pak pro ty, které pokládají hádanky.
Opravdu nádherná kapitola. Jen mě mrazí v zádech. Bojím se, co se stane Lukovi. A ještě více si oblibuji Miu.

2 Hermi Hermi | Web | 21. října 2014 v 19:38 | Reagovat

[1]: Děkuji. Jo, Mia je dobrý charakter. Baví mě psát z jejího pohledu. A sfinga? Jen takové spestření...:-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama