Sladké sny - 8. kapitola

16. června 2014 v 14:57 | Hermi |  Sladké sny
Tak...objevují se nám nové postavy. Prosím, do komentářů názor, pokud možno. A nejen na nové postavy, ale na celou kapču...XD
P.S.: Čí myslíte, že je Luke syn? Je to sice celkem jasný, ale neva...





Nicol



Rukama jsem tápala v nekonečné tmě. Ale po chvíli jsem narazila na studenou cihlovou zeď. Všude byla jen neprostupná tma a já v ní nebyla s to cokoliv zahlédnout. Nakonec jsem usoudila, že se s největší pravděpodobností nacházím v nějaké cele. Od chvíle, co jsem zmizela z lesa, jsem se snažila si utřídit myšlenky a zjistit, co se vlastně stalo. Nedařilo se mi to, máchala jsem rukama ve tmě a nakonec jsem narazila ještě na mříže. Ano, byla to cela. Co mi ale vrtalo hlavou, byl podivný zápach a hlavně - tma. Přes mříže přece muselo proniknout nějaké světlo. A jestli jsem v nějaké místnosti plné cel…Nějaké světlo tu být musí. I kdyby mělo pocházet jen z nějaké louče. Očima jsem pátrala po okolí. Trvalo, než si zvykly na tmu. Ještě nedávno jsem byla v lesíku, kde skrz stromy přímo prosvítaly jasné sluneční paprsky a který byl zalitý světlem. Najednou jsem na nějakém temném místě, kde není jediná kapka slunečního svitu, kde není nic, co by mi umožnilo jakkoliv vidět. Nakonec mé oči přeci jen přivykly tmě a já uviděla cihlové zdi okolo a šedavé mříže před sebou. Ovšem, musela jsem uznat, že to ještě nebylo nejhorší. Mohlo to dopadnout podstatně hůř. Mohl tu stále se mnou být Damon, mohl mi něco udělat. Mohly tu být jeho mrtvé strážné. Hlavou mi vířily mé naivní představy, že z toho třeba ještě vyváznu živá. Jak jsem zamyšleně hleděla přes mříže ven, spatřila jsem v hluboké tmě kromě několika krys také desítky dalších cel. Skutečně. Měla jsem pravdu. Ta moje však vypadala speciálně pro něco určená. Jako by měla svůj hlavní a důležitý účel. S tou myšlenkou jsem se prudce otočila a mé světlé vlasy švihly přes ocelové mříže. Mžourala jsem přivřenými víčky do tmy a nic jsem neviděla. Měla jsem dojem, že je naproti mně jen protější stěna. Byla. Ale stěna nebyla to jediné, co teď bylo přede mnou. To jsem ale netušila. Zaslechla jsem nějaký šramot. Tím více mne to vyvedlo z míry, když bylo všude okolo celou dobu takové mrtvolné ticho. Snad to byla jen další krysa. To jsem ale tehdy nemohla vědět. Nemohla jsem tušit, že mi zatím ještě nehrozí takové nebezpečí, že to teprve přijde… Zuřivě jsem rozevírala oči, abych něco zahlédla v neprostupné tmě, ale marně. Nic. Tma. Tma, tma a tma. Sem tam se jen něco šustlo. Sevřely se mi útroby, vyschlo mi v krku. Natiskla jsem se na mříže zády a sledovala. Nakonec jsem se přeci jen odhodlala udělat krok vpřed. A další. Když se nic nedělo, vydala jsem se plynulou chůzí dál. Byla jsem zvědavá, jestli něco uvidím. Jestli mi stěna, kterou stále nevidím, pomůže trochu více pochopit situaci. Ledové ruce se mi klepaly. Netušila jsem, že mne od smrti dělí jen několik minut. Stále jsem pokračovala v chůzi vpřed. A čím dál více zrychlovala. A najednou jsem o něco zakopla. Dutě to bouchlo. A já se natáhla na tvrdou zem. Když jsem se zvedla, podívala jsem se, o co jsem zakopla. Na zemi ležela dřevěná rakev. Polekala jsem se, když jsem ji uviděla. Rozhlédla jsem se okolo a ve tmě zahlédla několik dalších rakví. Počítala jsem je. Devět. Devět…A já jsem desátá…poslední. S jistou předtuchou jsem jednu z nich otevřela. Panty zaskřípaly ošklivým ohlušujícím tónem a já potlačila výkřik. Ohněm popálené a jako uhel černé tělo nějaké dívky se rozpadalo uvnitř. Byla už mrtvá. Už dlouho. Sotva jsem dýchala. Srdce mi bušilo závratnou rychlostí až v krku. Nevěřícně jsem zotvírala ostatní rakve. Jedna mrtvá dívka byla příliš hubená, zřejmě zemřela hlady, jiná měla otlačený provaz na krku, někdo ji uškrtil. Jak dopadnu já? Zděsila jsem se. Prohnala jsem se mezi rakvemi a rukama narazila na protější zeď. Mžourala jsem tmou a uviděla velkou bílou ceduli. Víc jsem nedokázala vidět. Najednou jsem ale zaregistrovala změnu. Okolo mě se rozlilo světlo. Pocházelo z ohně. Někdo zapálil louče. A já nyní mohla přečíst slova na bílé ceduli přede mnou. Stál tam nápis rudým písmem. Krví. Četla jsem nahlas.

"Každé své oběti jsem připravil originální smrt. Zde leží jejich těla, na mém hřbitově jejich duše. Zamysli se, jak dlouho tu ještě zůstaneš. A přemýšlej nad jedinečností své smrti…" ztichla jsem. Smrti? Jedinečnost? Zprudka jsem se otočila a znovu upřela pohled do tmy. Uslyšela jsem klapání drobných nožek o kamennou zem. Tušila jsem, co se stane. Ze všech stran se na mne sbíhaly desítky a stovky zvířat. Brouků. Už jsem si představovala, jak mi rozežírají vnitřnosti, viděla jsem, jak mi odtrhávájí z těla kusy masa a odnášejí je do svých děr a dírek. Zatočila se mi hlava a mžitky před očima se ještě zvětšily. Představila jsem si svou zuboženou, okousanou kostru ležící na dně rakve v tomhle sklepě a doufala, že se vrátím domů, že se probudím. Ale věděla jsem, že si jen něco nalhávám. Věděla jsem, že já už se neprobudím nikdy. Posadila jsem se na studenou zem, která sloužila za hrob devíti dívkám a jen čekala, kdy k nim přibude desátá.


Sarah


Spouštěla jsem se od stropu temné a vlhké cely. Má vlákna byla pevná dost, nemusela jsem se bát, že se přetrhnou. Osm útlých nožek vydalo klapavý zvuk, když přeběhlo přes kamennou podlahu poté, co se poprvé dotklo země. Včas jsem ještě stihla přeběhnout napříč celou, než se celá místnost zaplnila brouky rozličných barev a velikostí. Takhle se nevyrojili už roky. To budou hody. Natáhla jsem pavučinu mezi všemi rohy. Byla ve tmě úplně neviditelná. A přímo do ní se hnaly stovky brouků. Nejedla jsem už týdny. Stála jsem uprostřed neprostupné hradby z pavoučích vláken a jen je sledovala. Mrkla jsem všema osmi očima, abych si vyčistila zorné pole a viděla toho víc, jenže některé fígly proti tmě prostě nepomáhají. No nic. Musela jsem si vystačit sama. I tak jsem ale cítila přítomnost něčeho podivně zvláštního. Něco takového jsem tu cítila jen devětkrát. Jen devětkrát za život...člověk. Rozběhla jsem se po obvodu pavučiny a rozhlížela se okolo. Tak proto je tu tolik brouků. Tolik masožravých brouků. Vzduch byl zase provoněný nádechem smrti. Už zase. Už po desáté. Otočila jsem se zády k pavučině. Přímo naproti mně seděla shrbená postava a objímala si rukama kolena. Hm...


Luke


Pěstmi jsem bušil na dveře od sklepa. Jak mě sem může zavřít? Je tohle vůbec otec? Odpověď jsem dobře znal. Není. Tohle není otec. Přerývaně jsem dýchal a už mne bolely ruce. Vzdal jsem to. Posadil jsem se zády k železným dveřím a ztěžka oddechoval. Lidé říkají "Dvacet let se o mě staral...", ale já říkám "Dvacet let mě tyranizoval a nestaral se o mě." Taková je pravda. Člověk, co vás denně zavírá do sklepa, abyste mu nerušili kořist není ani váš otec, ani normální. Sakra! Praštil jsem pěstmi do kamenné země, až zrudly a překrvily se. Proč mne nepustí ven? Chci si taky hrát na kočku a myš! On už tu hru hraje po desáté! Proč to jednou nemůžu zkusit já? Ne že by mě nějak lákalo to, co mého otce, ale chci se alespoň dostat ven! On si lítá po lesích a já sedím zatím tady, ve studeném sklepě, jako odložený kus nábytku. Nikoho nezajímám. Od smrti matky už nikoho nezajímám. Střelil jsem pohledem přímo proti sobě, jako bych chtěl zhypnotizovat tu zeď, co tam stála a prohrábl si světle hnědé vlasy. Najednou mi pohled utkvěl na malém okně, spíš okénku. Na moment jsem si představil sám sebe, jak se snažím protlačit skrz, ale čím více jsem si tu myšlenku převaloval v hlavě, tím více jsem začínal věřit, že je reálná. Zvedl jsem se a začal horlivě hledat nějaký stupínek. Proboha, co to mám za otce, už ani normální bedýnky ve sklepě nemá! Ach jo! Povalil jsem skříň na bok a doufal, že to otec neuslyší. Postavil jsem se na ni a hleděl oknem ven. Opravdu nebylo velké. A vedlo do části paláce, kam mě otec nikdy nepouštěl. Byl to můj klíč ke svobodě. Postavil jsem se na špičky a rukama se přitáhl nahoru. Netrvalo dlouho a byl jsem velku. A bez žádných velkých potíží. Proč mě tohle nenapadlo dřív? Tvrdě jsem dopadl nohama na studenou zem a podepřel se rukama, když jsem šel až do dřepu. Napřímil jsem se a rozhlédl se okolo. Neměl jsem nejmenší ponětí, kde se nacházím. Nějaká tajná část paláce? Nebo je tajná jen pro mě? Pomalu jsem kráčel bez hlesu temnou chodbou a rozhlížel se okolo. Všude kolem mě byly zamřížované cely. Jedna děsivější, než druhá. Jaká je pravděpodobnost, že jsou prázdné. Sevřel se mi žaludek. Co když jsem sem neměl chodit z nějakého pádného důvodu? Ale otci jsem nikdy nevěřil. Byl pro mě cizím člověkem. Věděl jsem, že by byl schopný mi lhát jen proto, že má s celami své úmysly a nechce, aby mu je někdo pokazil. Proto jsem ho nenáviděl, proto jsem ho za otce nepovažoval.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Efi Efi | 16. června 2014 v 15:45 | Reagovat

Takže Luke je Damonův syn... Pěkný... A jsi tedy s bannerem spokojená? Nebo ho mám předělat? Stále zastávám názor, že mi bannery nejdou...

2 Efi Efi | E-mail | Web | 16. června 2014 v 18:09 | Reagovat

A ještě... Luke je mi sympatický a je mi ho líto... Ta pavoučice... Jak to je... Sarah taky nevypafá špatně. Pavouky nijak v oblibě nemám (tím ji nechci urazit), ale ona vypadá... Přijatelně... :-D
Kapitola je samozřejmě úžasná (jako vždycky, už mě to nebaví furt do kola psát, ale co mám dělat?) a stále se děsím toho, co zase uděláš Niky... Tyrane... :-D

3 Hermi Hermi | 16. června 2014 v 20:11 | Reagovat

Takže...ano, máš pravdu, je to Damonův syn...a stále nevím, jak k tomu došlo, že má chlápek, co lítá 10 centimetrů nad zemí s mrtvýma strážnýma, syna, ale to se ještě domyslí...A s bannerem jsem spokojená, je krásnej!

4 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 18. října 2014 v 10:06 | Reagovat

Luke se rychle stal mým oblíbencem. Nechápu, jak mu Damon mohl něco takového provést. Musí být úplně bezcitný.
Sarah také docela ujde, ačkoli nevím, jestli si dokážu oblíbit pavouka. Přijde mi zajímavé, že to píšeš i z jejího pohledu.
Je to opravdu zajímavé, a jsem moc zěvdavá, jak to bude pokračovat!

5 Hermi Hermi | Web | 23. října 2014 v 20:43 | Reagovat

[4]: No jistě! Záporák, ne? XD
No, Sarah je poměrně důležitá postava, protože tím, že píšu z více pohledů, tak v podstatě každý z nich něco zjistí, ale nikdo neví všechno. Zato čtenáři se to krásně poskládá jako skládačka. A na pavouka si rychle zvykneš. Taky jsem si zvykla. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama