Sladké sny - 9. kapitola

21. června 2014 v 19:23 | Hermi |  Sladké sny

Percy

Udýchaný jsem doběhl na naši mýtinu. Sotva jsem pletl packama a vousky se mi potem lepily jeden ke druhému. Mia mě poslala pro několik základních věcí a tvrdila, že ona sama dojde pro vodu. Vsadil bych ocas, že se rozvalí někde na poli a bude si klidně užívat slunečného dne mezi zlatavými obilnými klasy. Ano. Celá Mia! Tak jsem ji znával, to byla ona. Pobral jsem všechno, co jsem pobrat měl, nesl jsem některé věci v tlamičce, jiné na zádech, či šikovně připevněné k některým z končetin. A už jsem se běžel podívat na pole. Brzy jsem stanul na úzké cestě, která oddělovala od sebe louku a pole a plynule přecházela v cestu lesní. Rozhlédl jsem se. Znovu. Mia nikde nebyla. Zvláštní...tohle se jí nepodobá. V pražícím poledním slunci se klasy kymácely ze strany na stranu i přesto, že bylo právě úplné bezvětří. Nebo to byl jen klam? Pomalu a rozvážně jsem udělal několik kroků vpřed a vtom jsem uviděl Miu. Vycházela zrovna z lesa a v tlamičce nesla...nádobu s vodou! Nevěřil jsem. Tak nakonec přeci jenom nelhala! Opravdu šla pro vodu! Najednou se mi zdálo, že jí Nicol skutečně docela přirostla k srdci. Uznávám - byl docela problém, že jsme ji nechaly padnout do spárů Damonovi, ale nečekal bych, že taková slečinka, jako Mia se ji bude chtít vydat hledat. Překvapilo mě to. Ale Nicol jsme stejně teď museli najít. Tak jako tak. Příliš možností volby nám nezbývalo. Ta myšlenka mne vytrhla z veškerých mých úvah a upřel jsem pohled na Miu, která se blížila ke mně po zaprášené cestě.
"Sehnala jsi vodu?," ptal jsem se, už když jsem uviděl, že se blíží jen tak, aby řeč nestála.
"Cho vigích?," šišlala s plnou tlamičkou. Co vidím? Asi nechtěla slyšet, že vidím ji, a to i když jsem toho viděl docela dost. Nakonec jsem ale prohlásil:
"Nádobu s vodou."
"Chprávně!," šišlala dál Mia. Opatrně, aby vodu nevylila, vydala se po cestě před námi. S bradičkou pěkně nahoru vytrvale balancovala krok po kroku, ale vtom šlápla na kámen a všechna její snaha byla v okamžiku tatam. Natáhla se jak široká, tak dlouhá na zemi a polovinu vody vylila. Pod jejím tělem se vytvořila malá loužička a Mia na poslední chvíli zachránila zbytek.
"No co…," začal jsem, "Trocha vody nikomu neuškodí." Mia mne zpražila naštvaným pohledem a já tedy ještě dodal: "A miska byla hluboká dost, tohle nám bude stačit." Tak se Mia zvedla, popadla misku znovu do tlamičky a pokračovala v cestě.
"Jak je ko vůbech galeko?," ptala se po chvilce.
"Typoval bych tak tři dny cesty," odpověděl jsem a Mia kývla.
"A kugy che tam jde?," pokračovala.
"Netuším."
"Tys tam už byl," opáčila, když si položila misku s vodou na zem, jako by svalovala vinu za to, že nevíme, kudy se vydat, na mě, "Veď nás. Veď mě," řekla nakonec rozhodně. Dost mě to naštvalo. Já tam sice už byl, ale když jsem šel tam, zabloudil jsem, a když jsem šel zpátky, utíkal jsem, jako o život, aniž bych alespoň trochu tušil, kudy. A teď, o tolik let později po mně Mia chce, abych si vybavil cestu!
"A navíc máš přeci výborný čich, ne?," dodala.
"Tak čich?!," naštval jsem se. Tohle byla ta poslední kapka. Ta nejposlednější kapička, díky které přetekly veškeré hráze.
"Víš co, Mio? Už jsi někdy zkoušela po čichu najít nějaké místo, které je od tebe daleko tři dny cesty?!"
"Proto už bys pomalu mohl začít," zpražila mě přísným pohledem, ačkoliv neměla nejmenší důvod. Já jí ale pohled opětoval a ona tedy popadla do pusy misku s vodou, která zbyla a obrátila:
"Dobche, kdych nechkech, povegu nách já." Otočila se na pacce a rozhlédla okolo. Její pohled padl na drobný klacík, který ležel přímo uprostřed cesty. Popadla ho do ruky a já jen sledoval, jak ho naostřuje o kámen a následně pokládá na zem a roztáčí dokola. Klacík se zastavil a jeho naostřený hrot ukázal přímo do nedalekého pole před námi.
"Půjgeme tudy," prohlásila a kývla hlavou směrem, kterým směřoval klacík.
"Jak myslíš," vzdychl jsem nezaujatě, "Tak tedy tudy."


***


Po nějaké té chvíli cesty polem jsme stanuli opět na cestě. Prášilo se z ní a v horkém poledním slunci nebylo nic úplně ideální, ale byl jsem za ni rád. Stále to byla jedna z lepších variant. Nerovná půda na poli a zlatavé klasy, které neustále šimraly na tvářích, mě doháněly k šílenství. Mia byla ale úplně v klidu. Zase jsem si začínal říkat, že ji nepoznávám. To já byl z nás dvou ten vyrovnanější, klidnější. Naproti tomu Mia bývala vždycky praštěná, cholerická a věčně vyšilující. Teď se zřejmě snažila působit klidně a jinak, než normálně, ale nešlo jí to. Občas ´vypadla z role´ a začala se chovat cholericky, jako za starých časů. A zrovna teď kráčela s hlavou vzhůru a v tlamičce ještě stále nesla misku. A vyšli jsme z pole. Konečně.
Rozvalil jsem se bez miina souhlasu na zem, přímo do stínu velikého stromu u cesty. Byl to baobab. Tyčil se do závratné výšky a ani deset lidí by jeho kmen nedokázalo obejmout. Tak byl veliký. Skoro jsem nedokázal zaklonit hlavu dost na to, abych viděl až do koruny. Přece se mi to nakonec podařilo. Ale musel jsem ustoupit o krok dozadu. Neměl normální korunu. Jen několik do všech stran se tyčících větví bez listí.
"Mio!," houkl jsem na ni, "Nezastavíme se na chvíli?" Mia chvíli protestovala. Namítala, že musíme co nejrychleji najít Nicol, že za chvíli už může být pozdě, ale nakonec jsem ji přemluvil k několikaminutovému odpočinku ve stínu stromu. Rozvalili jsme se oba pod stromem a bylo najednou takové horko, že jsme si nemohli pomoci a vypili jsme všechnu zbylou vodu. A odpočívali.


Nicol


Veškeré obrazy okolo mě se začaly protahovat, rozmazávat a vpíjet samy do sebe. Vtom jsem otevřela oči a uvědomila si, co se to stalo. Seděla jsem doma na posteli a zpocená ztěžka oddechovala. Všechno mi došlo. Probudila jsem se. No to snad...ano! Super! Jsem vzhůru! Už mi nejde o život! Rázem jsem se postavila a radostí začala poskakovat po pokoji. Zarazila jsem se při pohledu na zrcadlo. Jizva po škrábnutí se hojila. Už skoro nebyla vidět, ale připomněla mi, že se mi po nich bude stýskat. A pak mi to došlo. Uprostřed skoku jsem se zarazila a s bouchnutím dopadla na zem. Jednou jsem se tam už přeci vrátila! Kdo mi zaručí, že se tam nevrátím zas?
Celý den uběhl strašně rychle. Málem jsem se ztratila v toku událostí. Málem mě dění okolo úplně pohltilo. Byla jsem tedy alespoň částečně ráda, když jsem si mohla na chvíli od toho všeho odpočinout. Lehla jsem si do postele, nebo jsem do té postele sebou spíš líně praštila, na tom nesejde. A nakonec mi natolik ztěžkla víčka, že jsem je musela zavřít a doufat, že se mé nejtajnější tužby vyplní a já se už nikdy nedostanu zpět.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kateríína Kateríína | Web | 24. června 2014 v 14:02 | Reagovat

To je úžasné!! :OO Moc krásně napsaný

2 Hermi Hermi | Web | 22. srpna 2014 v 15:45 | Reagovat

Děkuji.

3 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 18. října 2014 v 22:35 | Reagovat

Já Miu prostě zbožňuji!
Jinak, jsem opravdu napjatá, jak to dopadne. Něco mi říká, že Nicol se tam dostane více, než by si přál kdokoliv.
Vrhám se na další kapitolu, protože mě to opravdu baví.
Jen mi nen ítak úlně jisté, jak mia v zubech dokázala nést misku, a také nakreslit tlapkou obrazec, ale očekávám, že to se nějak vysvětlí...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama