Červenec 2014

Sladké sny - 14. kapitola

26. července 2014 v 12:15 | Hermi |  Sladké sny


Percy



Zírajíc do temné černoty jsem vešel dovnitř. Mia mne po celou tu dobu pozorně sledovala. A když jsem pokračoval v chůzi směrem vpřed, pomalu vykročila za mnou. Slyšel jsem jen, jak se její chodidla otiskují do jemné hlíny pár kroků za mými zády. Do hlíny, která nikdy neviděla denní světlo. Tak hluboko jsme už byli. A brzy už jsem nic neviděl. Nevím, jak Mia, ale já nic. Jen tmu. Slepě jsem kráčel vpřed a Mia mě stejně slepě následovala.
"Percy?," ozvalo se za mnou.
"Ano?," otočil jsem se na Miu, kterou jsem ovšem nemohl vidět. Jen jsem slyšel, jak rychle vyděšeně oddechuje, když se zastavila a zřejmě jen civěla do prázdna.
"Co tady vlastně děláme?"
Zamyslel jsem se. Neměl jsem ponětí. Jen…mě sem něco táhlo. Něco mi říkalo, že bychom to tu měli prozkoumat. Třeba něco najdeme. Ale odpovědět jsem nedokázal. Zavrtěl bych hlavou, ale věděl, jsem, že mě Mia stejně neuvidí. Ale asi to tušila. Přesto jsem sklopil pohled a tiše připustil:
"Nevím."
Mia si povzdechla a už jsem úplně viděl, jak se otočila, že půjde zpátky.
"Ale," vyhrkl jsem nejdříve a pokračoval o poznání klidněji, "přijde mi, že bychom tu mohli něco najít."
"Něco najít?!," rozčilila se Mia, "Leda tak pár netopýrů!"
"Říkej si, co chceš," namítl jsem, "ale já vím, že tady něco je."
"Není!," hádala se dál Mia, ale já ji neposlouchal. Už jsem pokračoval v chůzi. Hlína za mnou odlétala a mnohdy končila na miiném obličeji. Ta zuřivě oddechovala a hnala se za mnou.


***


Prudce jsem zastavil. Chodidla se mně i Mie ostře zařízla do měkké půdy a hlína obloukem prudce vzlétla do vzduchu. Mžoural jsem přivřenými víčky před sebe. A viděl Miu. Vyvalil jsem oči a skutečně. Přede mnou stála na všech čtyřech bílá kočka a upírala na mne pohled. A já ji doopravdy viděl.
"Co to…," slyšel jsem Miu. Pátravě jsem se rozhlédl okolo, ale zdroj světla jsem neviděl.
"Netuším," odvětil jsem a vydal se ještě vpřed. Přede mnou teď byla zatáčka. Doufal jsem, že za ní je něco, co pomůže vysvětlit to světlo, které se tak náhle rozlilo po okolí.
"Ale třeba bude něco za tou zatáčkou," dodal jsem.
Mia přikývla.
"Možná," prohodila ještě, než jsem já zmizel za zatáčkou. Po chvíli se jeskynní chodbou rozlehlo.
"Přišel jsi na něco?" To se Mia ptala, když už jí asi byla dlouhá chvíle. Pomalu jsem se vrátil a řekl jí pravdu:
"Neviděl jsem zdroj světla, ale světlo zesilovalo. Když půjdeme touhle cestou pořád rovně, měli bychom brzy na světlo narazit."
"Dobře," souhlasila, "ale stejně si myslím, že bychom se měli vrátit."
"Já ale prostě chci zjistit, co to tam je. Třeba nám to nějak pomůže," naléhal jsem.
"Vždyť jo, vždyť jo…," kývala Mia neochotně hlavou. Ale souhlasila. A to bylo hlavní. A vydali jsme se dál.


Mia


Stále jsem jednoduše nechápala, co vedlo Percyho k tomu, abychom se tu jako blázni procházeli po nějaké jeskyni. Mou jedinou útěchou byl pro tuto chvíli jen příslib světla. Světla, které by rozjasnilo nejen tmu na místě, kde jsem se právě nacházela, ale veškerou temnotu posledních dní. Příslib světla, které by mi alespoň trochu pozvedlo náladu. Věděla jsem, že by to dokázalo téměř jakékoliv světlo a nejlépe to denní, ale věděla jsem, že už jdeme tou úzkou dlouhou jeskynní chodbou možná hodiny a že sluneční světlo je až příliš daleko. Tak jsem jen doufala, že Percyho instinkty nelžou, a že skutečně najdeme něco, co se může hodit. Nebo někoho… Natolik jsem se ponořila do vlastních úvah, že jsem skoro zapomněla, kde to vlastně jsem, a hlavně - čí vinou tady jsem. Před sebou jsem viděla jen Percyho šedivý ocas a kraje vlastních bílých tlapek, které opatrně našlapovaly do měkké vlhké hlíny. Matné bledé světlo odrážející se od kamenných stěn chodby vrhalo na zdi protáhlé stíny, které najednou vypadaly skoro jako z jiného světa. Prohlížela jsem si jako v zrcadle svůj dlouhý protáhlý stín hned vedle sebe a viděla jsem matně černou siluetu se zdviženou hlavou. Ano, to jsem byla já. Po celou dobu mne stále provázela má typická vysoko zdvižená hlava s majestátně uhlazenými vousky a nadýchanýma pyšnýma ušima.
Světlo postupně měnilo barvu a sílilo. Už nebylo vybledlé a bílé. Teď dostávalo žlutý, až skoro oranžový nádech. Nebylo pochyb, že pochází z ohně. Co ale ten oheň vydávalo, zůstávalo záhadou.
"Percy?," sykla jsem tiše, jako bych se bála, že můj hlas uslyší něco, co by mě slyšet nemělo. Percy se otočil s tázavým výrazem ve tváři. Sice jsem ho úplně neviděla v příšeří, které kolem panovalo, ale některé rysy v obličeji, jako pozvednuté nadočnicové oblouky, jsem viděla zcela zřetelně.
"Je tam oheň," prohlásila jsem nakonec s jistými obavami v hlase.
"No a?," upřel na mě zkoumavý pohled.
"No a…no…," nebylo snadné to říct, když jsem viděla, jak moc Percy chce zjistit, co tam je, "co když je tam něco…zlýho?," vyhrkla jsem nakonec.
"Mio," zničil mou teorii káravým hlasem, "nebuď jak malá." Povzdechla jsem si a pokračovala.
"Nesem jako malá, jen mám základní pud sebezáchovy, který ty asi postrádáš. Co když je tam vážně něco, o čem by bylo lepší nevědět?"
"A co když je tam něco, co nám pomůže?," setřel mě jedinou větou.
"Víš co?," odpověděla jsem a snažila se působit jako někdo, kdo nadevše miluje kompromisy, "tak se vsadíme. Půjdeme tam, a když tam najdeme něco užitečného, tak tě příště poslechnu. Když ale ne, budeš poslouchat příště ty mě." A dodala jsem ještě o poznání tišeji: "Pokud se toho dožijeme." Percy s úsměvem přikývl a šli jsme zase dál.
Věděla jsem, že už se situace musí brzy vyjasnit. Že už brzy narazíme na zdroj světla. Před námi byla právě zatáčka, za níž nebylo vidět. Zastavila jsem se a koukala dopředu. Kamenná stěna, která se právě tyčila před námi byla ozářená oranžovými plameny, které olizovaly až strop a objevovaly se v pravidelných intervalech.
"Percy!," sykla jsem tiše a má slova téměř zanikla v syčení plamenů, "Stůj!"
Percy mě poslechl a jako by mu všechno právě došlo, zacouval za mnou. Oba jsme zhypnotizovaně hleděli na protější zeď. Vždy byl chvíli klid, pak se najednou ozvalo táhlé zasyčení a my sebou trhli. A objevily se plameny, které jsme vlastně neviděli. Jen jejich odraz. Nakonec se Percy odhodlal k činu a pomalými kroky se vydal vpřed. Chtěla jsem ho zadržet, ale nedal by si to vymluvit. Tak jsem se vydala za ním.


Naproti mně se do výše tyčil mohutný rudě zbarvený drak. Křídla měl sice úhledně složená podél těla, ale musela být obrovská. Ze své velikosti úměrně veliké tlamy čouhalo několik řad zažloutlých, ale na pohled ostrých zubů a z nozder čišel nekonečný proud ohně. Dva páry končetin hrozivě vystupovaly z těla a majestátně držely neuvěřitelně mohutné tělo.
Polkla jsem. Přišli jsme zrovna ve chvíli, kdy proud ohně opadl a chystal se nový.
"Dobře, Mio," šeptal tiše Percy, "Vyhrála jsi. A teď…UTEČ!"
Neváhala jsem, otočila se a o překot utíkala směrem ven. Těsně za námi se hnal rpoud ohně, který se ne a ne rozplynout ve vzduchu. Notak…! Už by měl zmizet! Nakonec mi bylo je trochu horko, ale spálená jsem nebyla, i když můj bílý kožíšek si toho dost vytrpěl, když byl vystaven tak dlouho na pospas kouři z ohně.
"Spokojený?!," vyjela jsem na Percyho, když jsme byli už dost daleko od nebezpečí.
"Jo," ušklíbl se.
"Takže příště žádný tmavý chodby v jeskyních a hlavně - žádný draci! Rozuměl jsi? Jestli chceš riskovat svůj život, tak si klidně riskuj, ale mě do toho v žádném případě nezatahuj!"
"No jo," prohodil Percy, jako by ho můj bezpečnostní výklad vůbec nezajímal. Prskla jsem vzteky a předešla ho. A ani jsem se neohlédla. Doufala jsem nejen, že budu brzy venku, ale i že mu brzy zmizím z očí. Už jsem ho nemohla ani vidět. Při představě, že skončím rozžvýkaná - možná ani to ne - v žaludku draka se mi zvedal žaludek. A když jsem už nechtěla ani vidět jeho, nebylo nutné, aby on viděl mě. Poposkočila jsem a radostně, že nejsem oběd draka a popoběhla dopředu. Jak je ten život krásný!


Damon

Pořád mnou cloumal vztek. Chodil jsem sem a tam po místnosti a čas od času do něčeho naštvaně kopnul. Věděl jsem, že s Lukem a Sarou to není jen tak v pořádku. Oni něco vědí. Oba dva. To by vysvětlovalo, proč se Sarah před chvílí tvářila tak rozpačitě. Chvíli jsem nad tím přemýšlel. Není její místo v cele? Nebo v nějakém temném zákoutí v paláci? Ironie. Palác žádná temná zákoutí nemá. Je takový celý. Sešlý, zchátralý a…temný. Usmál jsem se sám pro sebe. Už chybí jen, aby takový byl celý kraj. Celý svět. Už chybí jen tak málo. Jen jedna hloupá dívka. A zase jsem si tím vším připomněl, že zmizela. Neustále jsem přemýšlel, jak se to mohlo stát. A nemohl jsem se zbavit pocitu, že v tom má prsty i Sarah, i Luke. A pak mě to napadlo. Co když ji má Sarah ještě u sebe? Co když utekla za pomoci Sary a Sarah ji někam vede? A co když ji chce dovést ven? Zděsil jsem se a rozběh se směrem, kterým odešla pavoučice. Jenomže jsem se octl ve staletí staré kuchyni, o které jsem snad ani nevěděl, že tu je, a Sarah nikde. Jen zotvírané skříňky, dříve snad na jídlo, a omlácené kamenné zdi. Pomalým krokem jsem prošel kolem dokola po obvodu celé místnosti a sem tam střídavě poťukával na některé kamenné cihly. Pokud se to tak dalo nazvat. Ale neúčinkovalo to. Pořád jsem si představoval, že když klepnu na tu správnou, rozevře se přede mnou dosud skrytá tajná chodba, kterou zřejmě Sarah s Nicol uprchly, jenomže ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, nic se nestalo a já byl najednou čím dál tím zoufalejší.

A najednou jsem zakopl o nějaký kámen. Kámen, který někdo opatrně vyndal z podlahy. Pod ním teď byla jen trocha hlíny. Ale trápila mě dost závažná otázka - co tam bylo, než sem přišla Sarah? Přeci jenom, ona se tu odedávna poměrně slušně vyznala, ale možná si už nevěděla rady. Možná tady našla něco, co jí pomohlo se v tajných chodbách paláce vyznat. Možná na to jen tak narazila, ale možná ne. Třeba o tom věděla. Že by mapa? O žádné jsem nikdy neslyšel. Ale mně se tady zatajuje valná většina věcí. Věřil jsem, že o tom Sarah věděla. Ale mně stačilo jedno - zjistit tu hádanku, kterou na tom kusu papíru mohla vyčíst. Co tam mohlo být napsané? Něco zmáčknout? Za něco zatáhnout? Nebo jen, jak jsem původně myslel, na něco poklepat? Ale na co? Ano, nakonec jsem se vrátil ke své původní teorii a procházel se okolo stěny přímo přede mnou.
"Kdybych tvořil tajnou chodbu," přemýšlel jsem nahlas, "Jak bych ji jenom schoval? A kam?" Slyšet svůj vlastní hlas bylo do jisté míry uklidňující. Neustále jsem přecházel sem a tam a zkoušel úplně všechno, co mě napadlo. Ale marně.

Malá jarní soutěž 2

21. července 2014 v 18:34 | Efi |  Jednodílné

(Malý napovedený pokus o banner. Ve Wordu se to dělá opravdu těžko.)

Běžela jsem rozkvetlou loukou, na kterou dopadala zlatavá zář zapadajícího slunce. Ptáci se schovali, květiny uzavřely své květy. Slunce jsem pomalu ztrácela z dohledu. Všude se rozhostila neproniknutelná tma. Neviděla jsem ani na krok. Ale běžela jsem. Stále jsem běžela.
Věděla jsem, že neuteču. Byla to hra na kočku a myš. Ano, to jsem já, ta šedá myška. Bez naděje. Věděla jsem, že jsem lapená. Že nemám pramalou šanci se zachránit. Ale zastavit se, by pro mne znamenalo okamžitou smrt. A prohru.
Nevnímám žahavé doteky kopřiv. Necítím sladkou vůni jarního rána. S temnými myšlenkami se prodírám lučním porostem. Neslyším. Nevidím. Jsem jen já. Můj život. Neexistuje bolest. Ani štěstí. Nic. Nic není důležité. Nic není podstatné.
Miliony lidí mají rádi jaro. Barevné květiny. Vůně. Krásné slunečné počasí. Veselý zpěv ptáků. Ale co když se jejich serenády promění v pohřební píseň?
Uslyšela jsem výstřel. A nad loukou se nesl srdceryvný výkřik. Nepoznávala jsem svůj hlas. Mé tělo už mi nepatřilo. V šatech prosáklých krví jsem se zhroutila do rozkvetlých levandulí.
Život je boj.
Buď budete žít.
Nebo zemřete.
Co pro mne znamená jaro?
Konvalinky potřísněné krví.
To je mé jaro.

Malá jarní soutěž 1

21. července 2014 v 18:22 | Hermi |  Jednodílné

Takže...po dlouhé době jsem se nakonec rozhodla napsat Malou jarní soutěž, kterou vymyslela Clara Black já se do ní rozhodla zapojit. A...musím dodat, že je to DOST krátký a ani to není nijak zvláště povedený, tak ani nevím, jestli se to někomu z vás bude chtít číst...no nic, stejně to sem dám:







Jaro. Jaro rozkvetlo po celém okolí. Obklopily mne květy rozličných barev a tvarů. Světem se teď nesly tisíce neidentifikovaných květinových vůní, které palčivě dráždí v nose. Kraj se schoval do růžové barvy. Avšak ani to mne pranic netěšilo. Hnala jsem se levandulí provoněnou ulicí, šílenou rychlostí, div že jsem nenarazila do stánku s květinami. Jako by snad někdo chtěl na jaře kupovat květiny! Tohle vážně nechápu! Vždyť si je mohou natrhat na louce! A s touto myšlenkou jsem o překot uháněla zlatavým sluncem zalitou ulicí a nic už mě nemělo zastavit. Problém byl jinde. Květiny a jaro mě nezajímaly z pádného důvodu. Neměla jsem oči pro nic, co bylo okolo. Zajímalo mne spíš to, co jsem nechávala za zády. Několik podivných mužů mne už skoro čtvrt hodiny sledovalo. Když jsem si jich poprvé všimla, zrychlila jsem krok. Přesně z tohohle jsem vždycky strašně vyděšená. Málem jsem dostala infarkt, když jsem spatřila, že mne pronásledují. Nyní jsem již několik minut běžela. Rychlostí blesku jsem utíkala ulicemi a uličkami, jak jen nejrychleji to šlo. Muži za mnou nemluvili, nebylo je slyšet, ale bylo je vidět. Na konci hlavní třídy jsem zabočila doleva a rázem se všechny mé představy o jasném teplém jaru rozplynuly, jako mlha nad jezerem. Zaběhla jsem do temné cihlové uličky, kterou svíraly stěny několika domů. Nebyla tam okna, dveře. Nebylo tam nic. Jen kamenné, či cihlové zdi, které mrazivě chladily na dotek. Zatočila se mi hlava. Opřela jsem se o jednu ze stěn, které mne psychicky svíraly a omezovaly, až jsem skoro nedokázala dýchat. Když jsem za sebou znovu zahlédla na zemi několik tmavých stínů, rozběhla jsem se uličkou, nehledě na to, kam vede. Nyní jsem věděla, že naše město má i temná zákoutí a že pod rouškou květin se skrývá něco strašlivého. Ulička byla slepá. Bezmocně jsem se svezla k zemi. A čekala.

Kterak myška ke svému ocásku přišla (aneb brutální básnička)

16. července 2014 v 10:09 | Efi (Hermi) |  Jednodílné
1) Nemáme ponětí do které rubriky to dát, tak jsme to strčila mezi jednodílné
2) Naše první básnička...! XD
3) Brutální básnička, kterou jsem tak nějak začala psát já a Hermiona mi ji tak trochu pomohla dopsat.
P.S.:Původně to měla být pohádka, úkol z Informatiky.

Tak, tady to je:



Bylo nebylo,
v jedné díře
myšička malá
sedí tiše.

Sedí,
smutně kouká,
vítr jí do ouška
písničku brouká

Proč myška smutná je?
Pokládáte otázku.
Odpověď prostá je -
je bez ocásku.

Skryta před světem
chrání ji skrýš,
vždyť nemá ocásek!
tak jaká to myš?

Kouká se na ranku,
ta ještě krvácí.
Trápí ji výčitky,
"Ocásky se neztrácí!"

Vylézá z prohlubně,
tlapičky od krve
omyje v potoce,
fousky si rve.

Potůček rudě se
krví zbarví,
proč nemá ocásek
jako tarbík?

Přesmutně pláče
myšička malá,
proč nemá ocásek,
jak by si přála?

Myšičce ocásek
nedává spát,
už se snad nikdy
nebude smát.

Každá dnes myška
svůj ocásek má,
třeba jí některá
ocásek dá.

Myška se plouží
se svěšenou hlavou,
na potůčku kačeny
přešťastně plavou.

Každá má pernatý
ocásek svůj,
myška ho musí mít
též, stůj, co stůj.

Cestičkou proti ní
jde myška jiná,
naše myš najednou
toho si všímá.

Druhá myš ocásek
má až na zem,
myška se mračí,
závidí rázem.

Přitočí se k myšce,
malinko škubne,
pahýlek po ocásku
té druhé rudne.

Myšička ocásek
v ruce si drží
a druhá myšička
to nevydrží.

Rozběhne se pryč,
zoufale pláče,
jinak si počíná
ale myš naše.

Chudinka,
dlouho je bez ocásku,
v noře své použije
lepící pásku.

Chudinka ocásek
nešikovně lepí,
touha po něm jí
mozek zaslepí.

Myšičky dokážou
zle krást občas,
nauč se proto
hlídat si svůj ocas!

Robot - 5. kapitola

10. července 2014 v 21:41 | Hermi |  Robot



"Panebože!" Zprudka jsem se otočila. Věděla jsem, kdo to je. Chytil mě za loket, jako předtím. Pohybem ruky jsem se mu vyvlékla.
"Jak...jak víš...?," vykoktala jsem překvapeně. Vlastně jsem už skoro zapomněla, jak se jmenuju. Ale nikdy jsem si nemyslela, že své jméno uslyším z úst robota. Zvláště teď, v době války. Vyděšeně jsem ustoupila o několik kroků dozadu. Ten robot se snažil tvářit přátelsky, ale já věděla, že jeho přítomnost pro mě (alespoň prozatím) neznamená nic dobrého. I když musím přiznat, že se mi docela líbil.
Pomalu šel za mnou a já ustupovala dál a dál. Už už se mi z hrdla dral výřik, když promluvil.
"Stůj. Nejsem tu, abych ti ublížil." To říká on?! On, který mě vedl rovnou do záhuby?!
"Vlastně jsem nikdy nechtěl, aby tě zabili," dodal. Nevěřila jsem mu. Nikdy jsem mu nevěřila a ani jsem neplánovala mu věřit. Navíc jsem prostě nedokázala pochopit, proč by se vracel, jestli mě nechtěl zabít a jak se sem dostal.
Ano. Byl to ten robot, co nechtěl, abych sahala na M13, kterého jsem praštila a který se bavil s Amy za dveřmi toho sklepa, kam mě zavřeli.
"Ne! Nesahej na mě!," vykřikla jsem a mimoděk udělala další krok zpět. Vyschlo mi v krku. Narazila jsem totiž na studenou stěnu a už jsem neměla kam couvat.
Díval se na mě upřeným pohledem. Tiskla jsem se zády ke zdi a on se neustále přibližoval.
"Neboj," chytil mě za předloktí a přitáhl blíž. Posadil se jakoby to byl jeho dům. Jenomže byl můj. A přestože jsem ho nepozvala, nebyla bych to hostitelka, kdybych se také neposadila. Sedla jsem si asi metr od něj a doufala, že se o něm už konečně něco dozvím. Po chvilce jsem si nervozně odkašlala a naklonila hlavu mírně na stranu. Upřeně se na mě podíval.
"Ehm....já jsem Robert," prohlásil po chvilce a podal mi kovovou ruku.
"Jo...já Rebecca...," řekla jsem i když to věděl.
"A... Co tu vůbec děláš?," zeptala jsem se.
"No, chtěl jsem se ti omluvit za to, co se stalo...a za Amy. Je trochu...cholerická."
"Trochu," kývla jsem, jako bych naznačovala, že to není jenom trochu. A nikdy nebude.
"A co to vůbec znamená Robert?"
"Robotická elektricky řízená technologie," odpověděl.
"Aha..." Konečně! Tak už vím, co je zač a jak se jmenuje. Slušnej začátek... Nahnul se ke mně a odhrnul mi z čela
pramen vlasů. Cítila jsem, jak jeho pohled uvízl na strupu po té "nehodě" s minirobůtkem.
"To nic..." zareagovala jsem dřív, než se stačil zeptat. Jenom kývl a opřel se zpět do křesla.

Sladké sny - 13. kapitola

9. července 2014 v 11:21 | Hermi |  Sladké sny




Damon



Zase mi kazí plány. Jak jsem mohl čekat. Jak jsem si jen mohl myslet, že se mě nepokusí oblafnout a že se mu nepodaří utéct? Tím jsem se ale momentálně nehodlal zabývat. Co mi ale vadilo ještě mnohem více, byl fakt, že někoho potkal. Lépe řečeno potkal někoho, koho potkat neměl. Vězně. Vězeňkyni. Mohl jsem si jen domýšlet, co všechno provedl, ale doufat jsem mohl v jediné - že nenechal utéct mou jedinou šanci na lepší život v temnotě, že jí nedal svobodu. Ale čím déle jsem setrvával na stejném místě a zíral do temnoty, tím více jsem začínal věřit, že si jen něco nalhávám. Jako vždy. Stál jsem tak u cely a přemítal, a ani mne nenapadlo, že bych se třeba mohl podívat do cely, kde měla být ta dívka. Nebyl jsem vůbec schopný normálního myšlení. Nakonec mi to došlo a já se zděšeně vrhnul k tlustým kovovým mřížím. Příjemně chladily na dotek, ale já si toho nevšímal. Zíral jsem přes mříže dovnitř, ale nic jsem neviděl. Jen černou prázdnotu. Byla pryč. Zmizela. Otevřel jsem dveře cely a vběhl dovnitř. Ohmatával jsem stěny, abych našel nějakou chodbu, kterou by mohla utéct, nějakou únikovou cestu, ale nikde jsem nic nenašel. Ani ji ne. Měl jsem sto chutí Luka uškrtit. Bez milosti. Zařval jsem vzteky na celý palác. To se mi jen zdá. Jen zdá...



Nicol



Otřásl mnou náhlý výkřik. Leknutím jsem se až zachvěla. Přede mnou se rozprostírala svoboda. Tichá a úžasná svoboda, která i když se nacházela stále ještě uvnitř paláce, nebyla jsem už vězněm. Mé zajetí mělo blíž k volnosti, ke skutečné svobodě. Takové, kterou jsem nedávno tak snadno pozbyla...

Zatřepala jsem hlavou, abych z ní vyhnala ty myšlenky, a kolem uší mi švihlo několik proudů zlatavě světlých vlasů. Už nebyly tak pěkné, jako bývaly kdysi. Teď získávaly spíše šedavý nádech od prachu a několika pavučin, kterými tu byla pokryta snad každá zeď v paláci, jako tenkou záclonkou, co chrání před nezvanými hosty. Dříve jsem mívala překrásné slámově zbarvené lokny splývající až pod lopatky, nyní to byly jen zacuchané ulepené pramínky, které díky svému současnému stavu, sahaly sotva tam, co dřív. Uboze jsem si povzdechla a upřela pohled na Saru. Ta už se na mne dívala všema osmi očima. Zamyslela jsem se. Pomohla mi. Ale potom jsem si vzpomněla, že mne chtěla sežrat. Mlčela jsem. Stále jsem nevěděla, jestli jí můžu věřit. A vzpomněla jsem si na Luka. Ten milý obličej mi ihned vytanul na mysli. I když trochu jakoby v mlžném oparu. Zamrkala jsem a do očí se mi nahrnuly slzy. Nevypustila jsem je ven, jen jsem netušila, kde se tam vzaly. Proč? Možná na mne jen dolehla tíha situace, možná je toho na mě moc. Ale teď jsem prostě nesměla klesat na mysli. Ne teď, ne tady.
"Chtěla bys vidět Luka, co?," usmála se provokativně Sarah.
"Koho? Teda -," vykoktala jsem, když mne tím probrala ze zamyšlení. Netušila jsem, co odpovědět.
"Ne," odpověděla jsem nakonec rozhodně.
"Áále nepovídej," protáhla pavoučice, "Vidím ti to na očích."
Na očích? Zamyslela jsem se. Na mých očích může vidět leda tak smutek, nebo bezradnost.
"Možná…," připustila jsem nakonec.
"Tak vidíš," kývla, "Já ti to říkala."
Dívala se na mne stále stejně a já jí stále stejně nedůvěřovala, ale ona dobře uhodla, na co myslím a já jí musela věřit alespoň to, že mne bezpečně dovede někam, kde se mě někdo nepokusí zabít. Byla bych jí skutečně vděčná, kdyby mne znovu zavedla, za Lukem. Chtěla jsem ho vidět znovu. A vědět, že se mu kvůli mně nic nestalo. A navíc jsem se v jeho přítomnosti cítila bezpečně…bezpečněji.

Rozhlédla jsem se okolo sebe. Nacházela jsem se v nějaké místnosti…snad to bývala kuchyň? Ale pochybovala jsem, že obyvatelé paláce něco jedí, ale možná se tu dříve skutečně vařilo něco, co někdo doopravdy jedl. Netušila jsem, jestli je ve snu potřeba jíst, ale každopádně se mi najednou začínalo zdát, že mám hlad. Došla jsem pomalými kroky ke zbytkům jídelního stolu, ale prošla kolem něj téměř bez povšimnutí. Skrčila jsem se u nějaké skříňky a otevřela dvířka. Vyběhlo na mne několik krys. A vymetená skříňka zela prázdnotou. Smůla. Nic k jídlu jsem nenašla. Tak jsem se jen stejně pomalými kroky vrátila za Sarou.
"Co to provádíš?," ptala se.
"Hledám jídlo," odpověděla jsem trochu nepřítomně.
"To nevíš," zatvářila se, jako bych byla úplně blbá, "že tu už několik set let nikdo nic nejí?"
"Já…jen jsem to chtěla zkusit."
Přikývla a povzdechla si.
"A dřív tu někdo něco jedl?," došel mi najednou význam jejích slov.
"Dřív," zamyslela se, "Dřív…" a zmlkla. Jako by něco tajila. Netrvala jsem na své otázce, protože jsem dobře věděla, že mi neodpoví. Znovu si povzdechla.
"Jdeme?"
"Kam zase?" Ale pak mi to došlo. Vždyť jsem chtěla vidět Luka.
"Ahá," kývla jsem na znamení toho, že jsem to konečně pochopila.
Sarah se beze slova obrátila a vydala se k nejbližším a jediným dřevěným dveřím, které byly zasazené do holé kamenné stěny. Jednou ze svých osmi nohou je obratně otevřela a vyšla ven. Mně nechala na průchod ven jen malou škvírku, pomohla jsem si tedy rukou. Otevřela jsem dveře ještě více a ty jen táhle zaskřípaly. Zastavila jsem se.
"Jdeš?," otočila se Sarah.
"Jdu," odpověděla jsem a ten krok směřující ven ze dveří dokončila. A octla jsem se v nějaké úzké kamenné chodbičce, jejíž stěny byly skutečně až příliš blízko. Utiskovaly mne a já se snažila co nejrychleji uniknout pryč. Ale Sarah šla pomalu. Noha střídala nohu a my se obě pomalu přibližovaly k dalším dveřím. Ještě kousek… …už jen kousíček… došla jsem ke dveřím a už už se natahovala po zrezlé klice. Ale Sarah mne šeptem zarazila.
"Stůj!"
"Proč?," pozvedla jsem nechápavě obočí.
"Půjdu první, není tu bezpečno. A já mám jasné rozkazy." Už jsem si začínala myslet, že jí na mně skutečně záleží, ale jakmile dodala, že má jasné rozkazy, veškeré mé představy se rozplynuly. Ale kliku jsem pustila a ustoupila pomalu o krok zpět.
"Běž," řekla jsem. A Sarah pomalu otevřela dveře. Jen na škvírku. Ale v ten moment se palácem rozlehl další výkřik následovaný tříštěním čehosi, co se podobalo dřevu o kámen. Mohla jsem si jen představovat, co zvuk způsobilo. Před očima jsem úplně viděla na zemi ležící kámen a nějaký kus dřeva, který se rozpadá na kousky, když byl pod tlakem naražen na kámen. Sarah, která jediná viděla, co se stalo doopravdy, chtěla začít couvat, ale nestihla to.
"Saro?," rozlehlo se mezi kamennými stěnami. A pavoučice stačila jen mezi zuby sotva slyšitelně procedit tlumené:
"Vidíš, takhle jsem to myslela."
A víc jsem toho ani neslyšela. O překot jsem utíkala chodbou zpátky a sotva jsem za sebou stihla zabouchnout dřevěné dveře, než se ozvalo něco dalšího.
"Kde je?!"



Sarah



Na otázku Kde je? teď pro mě existovala jediná, i když lživá odpověď.
"Nevím," opáčila jsem.
"Ale víš!," křičel Damon v záchvatu zuřivosti, "Ty i Luke něco víte! Oba dva! Ale jste oba stejní! Stejně vychytralí! A mlčíte!"
"Já nic nevím," zopakovala jsem rozhodně.
"Lžeš!," zpražil mne ostrým pohledem, "Všichni lžete! Já měl jedinou šanci! Jedinou šanci! A vy jste mě o ni připravili! Ven!" On mě poslal ven? Jako pryč? Ukázal rukou na dveře, kterými jsem přišla a já do nich zacouvala a zabouchla je sama sobě přímo před nosem. Srdce mi divoce bušilo a já se bála. Opravdu jsem se bála. Nevěřila jsem tomu, protože jsem se vždy ochotně poddávala představě, že pavoučice, jako já se nebojí ničeho. Ale když jsem teď cítila, jak se mi klepou všechny nohy tak, že skoro nedovedu stát a slyšela své srdce bušit nejen v krku, ale až na spáncích, byla jsem nenávratně přesvědčena, že má pověst nebojácného pavouka je rázem tatam. Tam. Někde daleko, někde v prachu, nebo v temnotě mysli lidí. Zapomenutá a zatracená. Pryč.

Pozadu jsem cupitala směrem vzad uzounkou chodbičkou a stále nespouštěla pohled ze dveří, které skrývaly zdroj mého náhlého pocitu strachu - Damona, který by neváhal, kdyby měl možnost se mě nadobro zbavit. Možná jsem byla jen příliš paranoidní, jen příliš zaujatá, ale strach jsem měla. Jen se slovy
"Tudy to nepůjde" a omluvným výrazem jsem zacouvala zpět do bývalé kuchyně, kde se v koutě beze slova krčila Nicol. Asi měla jen z toho rozhovoru mezi mnou a Damonem podobný strach, jako já. Ale já to, alespoň pro tuto chvíli, odmítala dát najevo. Tvářila jsem se naprosto profesionálně a jediné, co jsem nechala vyplout na povrch, byly snad jen drobné obavy. Doufala jsem, že si Nicol nevšimla mých až podezřele rozklepaných a zšedlých končetin a stářím sešlého a svraštělého čela - pokud se tomu tak dalo říkat u pavoučice.
"Tak co budeme dělat?," ptala se ta dívka. To uhodila hřebíček na hlavičku.
"No jo!," vykřikla jsem, "Co budeme dělat?!" S děsem v očích si mne prohlížela, jako bych byla nějaká pomyslná hlava nějakého pomyslného týmu o dvou členech a právě mi došly nápady. Tedy - v jednom by to souhlasilo - ano, právě mi došly nápady. Tak. A co teď?
"Pššt!," okřikla mě, "sama jsi přece říkala, že máme být zticha, ne?"
"To je pravda," přisvědčila jsem o poznání tišeji, "Ale musíme se rychle zdekovat, než mu dojde, že vážně něco vím."
"Neznáš nějakou tajnou chodbu?," nadhodila, "Ale nějakou užitečnou."
Zamyslela jsem se.
Ne.
Ano.
Možná…
Sakra! Já už si nic nepamatuju!
"Ne," začala jsem, "Ale tohle by mohlo," a odklopila jsem jednu z kamenných dlažebních kostek na zemi. Nikdy jsem pořádně nepochopila, proč proboha někdo schovává staré plánky chodeb v kuchyni! Ale možná to bylo jen proto, že by to nikdo nečekal. Sáhla jsem nohou dovnitř vzniklého otvoru a vytáhla zšedlou obálku. A z ní jsem vytáhla snad ještě zšedlejší papír. Nebo možná pergamen. Prostě něco, na co se dalo psát. A znalecky si prohlížela do něj vpitý inkoust. Chodby a chodbičky na něm zachycené se klikatily do všech stran a zákoutí paláce.
"Tak," zašvitořila ta dívka, "Kudy půjdem, paní velitelko?" Zpražila jsem ji přísným pohledem, ale neudržela jsem se a rozesmála se. A za chvíli už jsme se smály obě.
"Asi tudy." Ukázala jsem na jednu chodbu zobrazenou na mapce, "Píšou tu levá ze, E5 třikrát, G7 dvakrát."
"A co to znamená?," ptala se.
"To se ptáš mě?," vyděsila jsem se.
"Vlastně…jo," odvětila posmutněle. Nakonec se vydala hledat řešení k protější zdi. Byla to od dveří ta vlevo. Nepřikládala jsem tomu příliš velkou důležitost, ale ona zřejmě ano.
"Co tam píšou?," otázala se a při tom švihla hlavou, když ji otočila směrem ke mně. Zopakovala jsem jí návod.
"Levá zeď, E5 třikrát, G7 dvakrát."
A ona odpočítala odshora písmena a zleva čísla na každou dlažební kostku. Potom jen třikrát poklepala na tu, která vycházela na vzniklé souřadnice na E5 a dvakrát na G7. A kostky se pohnuly. A najednou se přímo před námi rozevřel vchod do nějaké chodby. To se dalo čekat.
"Jednoduše geniální," utrousila jsem, když jsem, když jsem procházela kolem té dívky a ona za mnou zašla do chodby. Zrovna když se za námi zavřel průchod, uslyšela jsem i přes kamennou hradbu bouchnutí dřevěných dveří. Ještě, že mám mapku u sebe.
"Musíme pospíchat, než na to přijde," křikla jsem a hnala se dopředu chodbou.
"Kdo?," neslo se ozvěnou za mnou, ale já na nic neslyšela. A hnala se dál.

Sladké sny - 12. kapitola

3. července 2014 v 13:24 | Hermi |  Sladké sny





Luke

Popadl mne za ramena a vší silou odmrštil několik metrů daleko. Sotva jsem se udržel na nohou.
"Co si to dovoluješ?!," křičel na mě z plných plic. Pokud nějaké měl.
"Jakým právem mi kazíš veškeré plány?" Polkl jsem. Nevypadalo to se mnou moc dobře. Viděl jsem to přinejmenším na další dva dny ve sklepě. Možná i více. Ale tady problém nebyl. Ten byl někde úplně jinde. On najde Nicol a tím zkazí všechny plány mně. Ne teda že bych měl nějaké plány, je to spíš tak trochu improvizace na místě, ale měl bych ji stejně dostat ven. Nezaslouží si být vězněm. To si nezaslouží nikdo. Snad jen kromě mého otce. Pár let za mřížemi by ho naučilo nezavírat lidi do tmavých cel plných pavouků. Drze a povýšeně jsem se na něj podíval. Zlostné černé oči se na mne upíraly, jako by ony samy měly moc mne zničit. To ony byly to jediné, v čem jsem se podobal otci. A to bylo dobře. Nechtěl jsem se mu podobat. V ničem. Ale ty oči…vždy mě prozradily. Kdybych mohl, nejraději bych mu je vyškrábal. Zrcadlil se v nich můj obličej. Pozorně jsem si prohlížel sám sebe a při tom vzpomínal, jestli mi Sarah někdy vyprávěla o nějaké tajné chodbě. Určitě jich zná stovky, uklidňoval jsem sám sebe, musí jich tu být tolik. Musí křižovat palác jako sařina pavučina. Nakonec jsem přestal uvažovat a odhodlal se odpovědět otci na otázku.
"Jakým právem?" Snažil jsem se působit co nejvíc sebejistě, ale před ním to prostě nešlo.
"No zřejmě právem, které povoluje kazit plány?," zkusil jsem to a modlil se, abych ho tím co nejméně vytočil. Aniž by cokoliv řekl, popadl mne za rameno a táhl za sebou. Nakonec mne vší silou prohodil dveřmi a já spočinul na studené podlaze sklepa. Byl jsem zase tam, kde jsem začal. Ach jo. Proč já mám vždycky tu největší smůlu? Mohl jsem znovu prolézt okýnkem. Ale v tu chvíli se veškeré mé naděje zhroutily k zemi jako domeček z karet. Otec přešel k okénku ve stěně a jen mávl rukou. Až teď jsem si všiml, že na zemi leží několik cihel. Ty se nejdříve jen zachvěly, ale potom se zvedly do vzduchu a poslušně odpluly na volné místo. Úplně ho zacpaly. Nezůstala ani jediná volná škvírka. Tak bylo po okénku a tak i po možnosti úniku. A po mně.
Když otec odešel, opřel jsem se zády o studenou zeď. A přemýšlel. Znovu. Nelitoval jsem toho, co jsem udělal. Nelitoval jsem svého útěku ani malého výletu. Přec jen to nebylo k ničemu. Potkal jsem Nicol. Ale asi bude brzy po ní tak jako tak. A já měl plné ruce práce sám se sebou a se svým otcem. Ale zaúkoloval jsem Saru. Znovu jsem si v hlavě začal omílat tu starou známou otázku. Kolik chodeb tu existuje? A kolik z nich vede zrovna z té cely, kde byla uvězněná Nicol? A hlavně - kolik z nich Sarah zná? Toho jsem se obával nejvíc. Co když se pavoučici nepovede dostat Nicol ven? Co mám udělat já? Já, co jsem tu zavřený v nějakém divném sklepě, kde jsem strávil polovinu svého dětství? A teď jsem mohl jen doufat, že Sarah vykoná svou práci tak, jak má.



Sarah

Nemohla jsem neuposlechnout příkazu. Vedla jsem tu dívku tajnou chodbou, která po staletí nebyla využita. Od rohu k rohu se častokrát táhly pavučiny z vláken tlustých jako lidské zápěstí. Mnoho z nich jsem poznávala. Byla to moje práce. Často. Velice často. Chyběly mi ty časy, kdy jsem bývala svobodná pavoučice bez pána nade mnou a bez života v nadvládě. Ty časy, kdy jsem mohla svobodně dýchat a prosmýčit každou chodbičku v paláci. Ty časy byly ale nenávratně pryč. Teď se objevilo něco, čemu nikdo z obyvatel paláce nedokázal čelit. A usídlilo se to tu na další stovky let. Damon. Vládce, kterému se tu všechno muselo podřídit. Čelit mu je nepředstavitelné. Nebezpečí, které číhá v tomto paláci, sílí a s každou objetí sílí i něco jiného. Strach zbylých obyvatel. Těch, co zůstali. A pak mi to došlo. Vždyť já se málem z vlastního hladu a vlastní touhy po jídle málem připravila o roky snahy vypudit Damona ze zámku.
Když podpořím Luka a pomůžu té dívce utéct, mám naději, že všechno bude
jednou lepší. Jednou. Znělo to tak, jako že si budu muset počkat ještě alespoň pár set let. Ale já byla ochotná to obětovat. A počkat si. Já byla vždycky trpělivá.
Za sebou jsem bez přestání slyšela klapavé kroky lidských nohou po studené kamenné podlaze. Stále jsem ji vedla tou jedinou temnou chodbičkou, o které jsem dosud věděla jen já. Doteď jsem byla ta jediná, co měla alespoň ponětí, že tu nějaké chodby jsou. Od dob, co palác zabral pro vlastní úmysly Damon, zůstala jsem jediná, která měla stále v paměti ty cestičky a chodby. V paláci se jich nacházely stovky. A jen Luke ode mne vědě, že tu nějaké jsou. Téměř z každé místnosti vedla chodba. Smůla byla, že Damon vždy Luka zavíral do jedné a té samé místnosti, ze které žádná chodba nevedla. Přede mnou se rozprostírala obrovská pavučina přes celou chodbu. Obratně jsem proskočila dírou mezi vlákny a nechala jsem tu dívku, která se mi stále poslušně držela v zádech, se v tom pěkně vymáchat. Zřejmě věděla, že něco není úplně v pořádku. Tlustá vlákna jí přehrazovala cestu přímo před očima, ale ve tmě nebylo nic vidět. Já ale vycítila přítomnost kterékoliv pavučiny. Zastavila jsem se a pozorně sledovala stín té dívky za mnou, jak si poradí s pavučinou. Ona ale něco tušila. Vztáhla ruce před sebe a pomalu pokračovala v chůzi. Rukou zavadila o jedno pavoučí vlákno. Bylo pořádně tlusté. Netušila jsem, jestli to byla moje práce, ale jestli ano, byla jsem na sebe skutečně pyšná. Takové pavučiny jsem tkala v časech svého největšího rozkvětu a v časech mého mládí. Každé vlákno bylo tlusté skoro jako lidské zápěstí. Ta pavučina byla obrovská. Myslím, že už nikdy nedokážu pochopit, jak jsem něco takového mohla utkat. Ta dívka škubala rukou, aby se vymotala z pavučiny, ale jako každý hmyz si svou situaci ještě zhoršila. Lukova slova mi stále zněla v hlavě. Žádná svačina, žádná svačina… Bojovala jsem s otravným nutkáním jeho rozkazu neuposlechnout a zbavit se té dívky, ale tohle jsem nemohla udělat. Přivírala jsem oči a tiskla k sobě kusadla. Všech osm nohou mne svrbělo. Ne, ne, ne, nesmíš!, přikazovala jsem si v duchu. Polkla jsem a rozhodla se. Neudělám to. Taková nebudu. Přikradla jsem se k dívce a opatrně jsem jediným pohybem jediné končetiny oddělila přilepené vlákno od její ruky. Tak jsem jí pomohla se z pavučiny vyprosit. Byla chytrá. Podruhé už opatrně hledala díru v pavučině, nenechala se znovu chytit. Po chvilce našla jednu dostatečně velkou, aby jí prolezla na druhou stranu, a obě jsme pokračovaly v cestě.
Ta chvíli stoupala, chvíli klesala, ale neskončila. Sama jsem po téhle zemi nešla už léta. Desetiletí. Tak dlouho jsem již tu chodbu nenavštívila. A když jsem ji nenavštívila já, tak ani nikdo jiný. Proto tu už mnoho desítek, možná dokonce i stovek let nikdo nebyl. A strašně to tu páchlo. Úplně jsem se oklepala, když mi to došlo. Zpropadeně!



Nicol


Ta pavoučice jménem Sarah mne za sebou vláčela už hezkých pár desítek metrů temnou zapomenutou chodbičkou, aniž by se mě zeptala, jestli o to stojím. To už bych možná raději chcípla v nějaké tmavé smrduté díře a neriskovala život v úplně stejně tmavé a smrduté díře s lidožravou pavoučicí.
"Nešlo by to…jinudy?," vypravila jsem ze sebe zadýchaně.
"Nešlo," odvětila Sarah a jako by nic pokračovala tiše dál.
"Proč ne?," naléhala jsem.
"Tak hele, holčičko," otočila se a jako ukazováčkem na mne mířila jednou ze svých osmi končetin, "Já jen plním rozkazy. Můžeš být jen ráda, že rozkaz zní, abych tě dovedla do bezpečí a nesežrala tě. Protože kdybych neměla výslovně zakázáno na cestě posvačit…" Ztichla. Polkla jsem. Zírala jsem do prázdna.
"Už tam budem?," pípla jsem nakonec tiše.
"Ne," odpověděla a já se znovu vydala za ní.

***

Odněkud jsem zaslechla zvuk, jako když syčí pára. Tma. Znovu mne obklopila tma. Někde se ozvalo zaskřípění. Jako by se posunoval kámen po kameni. Těžké žulové dveře se otevíraly. A za nimi čekalo světlo. Znovu světlo. Jako zhypnotizovaná jsem se vydala za ním. Za svobodou.



Percy

Mia utíkala polem a loukou. Nevšímala si mě, nevšímala si dalších slov, která pronesla sfinga jen tak mimochodem. A já musel utíkat za ní. Neslyšel jsem všechno, co bylo potřeba. Jen "Dostáváte se do krajů, kde zemřít znamená posloužit a být užitečný…" Sfinga ještě pokračovala a sypala jednu radu za druhou. My ji už ale neslyšeli. Kvůli Mie. Díky, Mio. Díky moc.
Řítil jsem se polem v jejích stopách a měl sto chutí ji zabít. Vždyť jdeme, nebo možná běžíme, někam, kde to neznáme. Pár užitečných rad by možná neuškodilo. Ale znám jednu namyšlenou bílou kočku, které je to všechno jedno. Je hloupá a zbrklá. S ní se někam vydat, to je peklo. Už jen ta informace, že se budu muset táhnout někam bůhvíkam s Miou a hledat Nicol mě málem připravila o život. Měl jsem už tehdy říct, že já nikam nejdu. A nikam jsem chodit ani neměl. Ale já hloupý, důvěřivý a vždy ochotný kocour jsem šel. Proč? Protože jsem v tom Miu přeci nemohl nechat. To bych si neodpustil.
Po nějaké době se začalo smrákat. Obloha se zatáhla šedivými mračny a my s Miou se jen tiše ploužili po prašné cestě, abychom nevzbudili nechtěnou pozornost. Před námi se vyrýsoval obrys jeskyně. Jen taková silueta v dáli. Čím dál více jsme se přibližovali k černavému vstupu dovnitř. Chtěli jsme ji obejít, ale nedalo nám to. Já sám bych nedokázal odejít bez toho, abych se podíval dovnitř. Třeba se tam skrývá něco užitečného. Nenapadlo mě v tu chvíli, že třeba taky ne. A už jsem se hnal k jeskyni. U vchodu mne přivítalo hejno netopýrů, a já jen omámeně zíral do černé prázdnoty.

Project about Half - Minute Horrors - *volné téma - Lunapark

3. července 2014 v 13:08 | Hermi |  Jednodílné
Tak...dostala jsem se zase po delší době k projektu od Ewiline - Half minute Horrors:
P.S.: A máme tu nepovedený zmršený banner...XD




Stála jsem na kopci za městem. Vlasy mi čeřil mírný poryv jarního větru. Slunce se schovalo za mraky a teplo, které doteď sálalo z oblohy, se najednou vytratilo, jako by tam nikdy nebylo a být nemělo. Lehce jsem se zachvěla zimou. Obloha pojednou ztmavla a krajina, která se doteď rozprostírala přede mnou, se najednou skryla ve stínech a ponořila se do tmy. A z ní, jako zázračný světélkující dar z nebes, vystoupil do oblak se tyčící lunapark. Nikdy jsem si ho tam nevšimla. A přitom tam musel stát odnepaměti. Zvláštní…
***
Upírala jsem zrak vysoko nad sebe. Tam, ve výšinách nebes jsem spatřila neuvěřitelně veliké ruské kolo. Zářilo a svítilo na kilometry daleko. Užasle jsem si ho prohlížela. Z podhledu vypadalo ještě mohutnější, než bylo ve skutečnosti. Nevím, jak mě to napadlo, ale rozběhla jsem se k němu, a už jsem postávala ve frontě na svezení. Tak mě to kolo uchvátilo.
Když jsem nastupovala do kabiny, podlaha pode mnou varovně zavrzala, jako by mi to chtěla rozmluvit a vlasy mi rozcuchal mírný poryv větru, který sliboval zradu. Zarazila jsem se. Jednou nohou uvnitř, druhou venku. Teď jsem ale nemohla couvnout. Teď ne. Váhavě jsem nastoupila. Vtom se dveře s táhlým zavrzáním přibouchly a já se stala vězněm kola. Vězněm pochybného lunaparku. Zšedlé okenní tabulky se zatřásly, když se kolo počalo otáčet a mně tu pořád něco nesedělo. Pořád mi něco přišlo strašně divné. Došlo mi to, když jsem pohlédla na lidi pod sebou a při tom se mi do zorného pole připletla jiná kabina. Jela jsem tu sama. Úplně sama. Jediná. A čím dál výš jsem byla, tím starší a rozvrzanější mi kolo připadalo. A nejen kolo. Celý lunapark. Sevřelo se mi hrdlo a já najednou jen těžko dýchala. Obloha se zatáhla zlověstnými mraky a všechna světla okolo zablikala a zhasla. Polkla jsem. Lidé pode mnou zmizeli a všude byly jen holé pláně, jako stvořené pro vítr. Najednou jako by lunapark zestárl o dvě stě let. A ruské kolo vypadalo čím dál tím zchátraleji. Znovu jsem polkla. "To se mi jen zdá," uklidňovala jsem se tichým roztřeseným hlasem. Ale nevěřila jsem mu. Nevěřila jsem sama sobě. Postřehla jsem, že se klepu. Že se třesu, jak ještě nikdy. Strachy zšedlýma ledovýma rukama jsem si zakryla ústa a stále zhypnotizovaně hleděla ven.
Zem pode mnou se mírně zachvěla. A já už byla úplně nahoře. Na vrchu celého kola. Ale nekochala jsem se překrásným výhledem, nebyla jsem šťastná. Hrůzou ochromená jsem zírala ven i v ten moment, kdy se kolo utrhlo z držadla, na kterém bylo dosud připevněné a těžce dosedlo na zem. A začalo se otáčet. Prorazilo hranice lunaparku několik krátkých vteřin po tom, co se utrhlo a já se nenávratně blížila k zemi. Nezbylo mi, než zavřít oči. Byla jsem v pasti. V pasti, kterou připravil lunapark.

Déšť - 2. kapitola

1. července 2014 v 13:04 | Hermi |  Déšť
Po dlouhém přemýšlení, co napsat, jsem se nakonec dokopala k další kapče Deště, i když jsem slibovala Sladké sny...momentálně je neustále promýšlím. Není to tak, že bych na ně zapomněla, to určitě ne. Ale pořád je tam ještě co zdokonalovat a pořád jsou tam drobné nevyřešené detaily a nechci, aby to dopadlo, jako v Robotovi, ze kterého nebylo nakonec ani pořádně patrné, kdo vyhrál válku. Takže mezitím, aby tu vůbec něco bylo, přidávám Déšť.





Stála jsem tváří v tvář matce, která na mne upírala povýšený pohled a já se jen dívala.
"Matko...," začala jsem tiše, ale ona mne úsečně přerušila.
"Nic neříkej. Od tebe nechi nic slyšet."
"Já jsem..."
"Nevážíš si rodiny, nectíš pravidla. Podívej se na své nohy, Laurelle!" Sklopila jsem pohled a ten spočinul na písčitém bahně, které se suše odlupovalo z mých nohou. Stydlivě jsem si stáhla sukni co nejníž, aby toho bylo co nejméně vidět, ale moje představy se nevyplnily. Nohy zůstaly vidět úplně stejně. Poníženě jsem si odhrnula pramen bílých vlasů z čela a znovu pohlédla na matku.
"Co mi k tomu řekneš?," pokračovala.
"Nic, matko," odpověděla jsem nakonec, i když jsem se musela docela přemáhat. Ale nyní už můj pohled znovu zabloudil někam úplně jinam. Slunce.
"Slunce...," zašeptala jsem.
"Cože?," nakrčila matka obočí.
"Ukázalo se slunce," zopakovala jsem a nevěřícně zírala oknem ven. Po tolika týdnech! Znovu tu bylo! Tolik mi chybělo! Doufala jsem, že i přestane pršet, ale mé prosby k nebi byly marné. Pršelo stále stejně. Tak, jako už týdny. Slunce se schovávalo za roušku dešťových kapek. Jen občas prosvítalo skrz hustou hradbu šedivých mraků. Přísný hlas mne vytrhl z veškerého snění.
"Laurelle! Musíš se přestat zajímat o to všechno venku! Voda stoupá, slunce je vidět čím dál méně! Nijak tomu nezabráníš!"
"Nikdy jsem si nemyslela, že tomu zabráním," vzdychla jsem tiše, "Jen jsem si chtěla naposledy užít pocitu nezaplavené země."
Na chvíli jsem se odmlčela.
"Proč jste mne sem vlastně zavolala?," pozvedla jsem bradu. Muselo to mít nějaký dost důležitý důvod. Matka se zamyslela. Asi uvažovala, jak mi to má říct.
"Laurelle...," začala, "Nikde není bezpečno, ale Země bude brzy zaplavena vodou a..." odmlčela se. Po chvíli pokračovala. "Nikdo z nás tu zřejmě dlouho nebude... ...a přála bych si, abyste s Marinou strávily zbytek života...někde jinde."
"Kde?!," vytřeštila jsem oči.
"Strýček Tim se nabídl, že se o vás postará."
"Cože?!," vykřikla jsem, "Dokážu se o sebe postarat sama!" Matčin pohled spočinul znovu na mých zablácených nohách.
"Nedokážeš."
Vrhla jsem Ne! Ona si ze mě dělá legraci! Nemůžu jen tak odjet! Ne, to nejde! Vždyť bez moře nedokážu žít! To prostě nejde! Do očí se mi draly slzy.
"Dobře," sklopila jsem pokorně zrak a odešla.



"Marino!," křičela jsem, "Kde jsi?!" Od té doby, co mne silou prostrčila dveřmi jsem ji neviděla. Zvláštní... Jemné sluneční paprsky prosvítaly oknem dovnitř, ale to bylo málo. Nedokázaly zastavit déšť, který se stále řítil z oblohy v nepravidelně seřazených časových intervalech. Mezi nimi jen kapalo, ale každý den alespoň třikrát přišla strašná průtrž mračen a lidé už ani nevycházeli ze svých domovů. Nikdy bych neřekla, že se lidé dokážou bát deště. Déšť bylo to jediné, co je vždy udržovalo při životě. Voda. Životodárná tekutina. Tak proč teď vzbuzuje hrůzu? Proč už ji nikdo nechce pít? Proč ji nikdo nekupuje, nikdo nechce? Ty otázky mne provázely již týdny, ale neustále nabíraly na významu. Čím dál více začínaly dávat smysl. Lidé se nesmí bát vody. To je přeci hloupost!
Rozrazila jsem dveře, až bouchly o stěnu do které byly přidělané. Panty zaskřípaly a vodou nasáklé dřevo zavrzalo. Venku se setmělo a slunce, které ještě před chvilkou posílalo zlaté světlo do všech koutů světa se již snad navždy schovalo za mraky.
"Marino!" Nepoznávala jsem vlastní hlas, který byl nesen větrem. "Marino, kde proboha jsi?!" Proběhala jsem celý dům. Marina nikde nebyla. Mohla být jedině venku. Běžela jsem tam, kde bylo možné, aby šla. Proto jsem se velikým obloukem vyhnula moři. Tam být nemohla. Určitě ne. Ona ne. V dálce jsem uviděla sad. Byl smáčený deštěm, stejně jako já. Doběhla jsem tam a našla Marinu. Seděla pod stromem z jehož listů kapala voda. Její světlé vlasy smáčel déšť stejně jako ty moje a já ji jen beze slova pozorovala.
"Marino?," promluvila jsem nakonec. Tázavě pozvedla obočí, jako by říkala ´Co se děje?´
"Máme odjet."
"Kam?!," zděsila se.
"Ke strýčkovi Timovi..."
"Cože?!," vykřikla. Déšť crčel z oblohy vesele dál a Marina na mne zírala jako zjara. "Vždyť ho skoro neznáme!"
"Já ho neznám vůbec...," doplnila jsem.
"Pak bychom neměly jezdit nikam. To ti řekla matka?" Přikývla jsem.
"Proč by nás posílala pryč?" Ale já měla trochu jiné myšlenky.
"Ty toho strýčka Tima znáš?," ptala jsem se s neskrývanou zvědavostí.
"Znám," odpověděla, "Jako malá jsem za ním s matkou občas jezdila.
"Kde bydlí?," pídila jsem se dál, "Je tam moře?"
"Laurelle...tebe pořád jen zajímá, jestli je tam moře, ale to, že se jeho hladina zvedla asi o třicet metrů za dva týdny, to je ti jedno! Za chvíli to může být půl kilometru!"
"K tomu nedojde," uklidňovala jsem vlastně nejspíš sama sebe, "Tak je tam moře?"
"Ano, je tam moře," uklidnila mne konečně Marina. Oddechla jsem si. Tak přeci jen je tam moře. Nebudu se cítit tak daleko od domova. A jestli chce matka umřít sama, tak prosím. Je to její volba.
"Měly bychom jít domů," navrhla jsem. Marina přikývla a podepřela se rukou, aby mohla vstát. Postavila se na nohy a vlhkou trávou a deštěm smáčená sukně se jí svěsila dolů až ke kotníkům.
"Půjdeme," souhlasila.
Loudaly jsme se směrem k domovu. Byly jsme obě úplně promočené. Strýček Tim? Stále jsem tomu nevěřila. Nechápala jsem to. Jak nás může vlastní matka poslat k někomu, koho neznáme? Pohlédla jsem do sestřiných modrých očí, ve kterých se zrcadlily ty mé. Plné děsu a nepochopení. Plné deště. Zvlhlé. Proč?


Zoufale jsem klesla na postel ve svém pokoji. Kolikrát se na ní ještě vyspím? Zavřela jsem oči a uvažovala. Tiše a nehnutě přemýšlela o smyslu deště. O smyslu vody. Proč stále tolik prší? Kde se bere všechna ta voda? Území moře se od minulého týdne rozrostlo snad o polovinu. Ale k čemu to je? Na Zemi je určité množství vody, přemýšlela jsem, a víc jí nikdy nebude...tak proč stále přibývá? Vždyť dešťová voda pochází z moře. A v moři je stále stejně vody. Jednou se nějaké množství vypaří, jindy se vrátí v podobě deště, ale jak může pršet týdny a týdny v kuse?
Nešlo mi to na rozum. Ledaže by se dělo něco v moři. Někde by přibývala voda. Ale kde by se tam proboha brala? Celé to vypadalo jako jeden velký blázinec. Nerozuměla jsem už snad vůbec ničemu. Rozhodla jsem se, že o tom přestanu tolik přemýšlet. Na přemýšlení jsou tu jiní. A mně bude lépe, když na to už konečně zapomenu. Stejně na tom nic nezměním, ani kdybych věděla, co je příčina.

Do pokoje najednou vtrhla Magdaléna, naše služebná. Jedna z mnoha.

"Slečno Laurelle, vaše matka přikazuje vám a sestře, abyste si zabalily vše, co potřebujete na cestu a na pobyt u strýce Tima. A máte se ustrojit. Za soumraku vyrazíte."

"Díky, Magdo," kývla jsem a upřela pohled do země. Služka už byla na odchodu.

"Počkej," zadržela jsem ji, "Ví o tom Marina?"

"Ví," odpověděla a odešla. Zoufale jsem sebou praštila na postel. To snad není možné! Už teď? Viděla jsem přímo před očima matku, jak odpovídá na mou otázku proč už teď: "Čím dříve, tím lépe. Kdo ví, kdy už tu nebudem."

Sehnula jsem se pod postel a vytáhla starý zaprášený kufr. Naházel jsem do něj jen to nejnutnější, a přesto byl plný po okraj. V hlavě jsem si opakovala, co nesmím zapomenout a na tu malou chvíli zapomněla na déšť a na slunce, které se ani na duhu nezmohlo. Když jsem měla sbaleno, zašla jsem za Marinou. Také se jí nechtělo odjíždět. Sotva jsme se to dozvěděly. Marina si oblékla sváteční šaty. Já jsem matce její "slušné oblečení" vždycky bojkotovala. Ani teď jsem neplánovala si na sebe vzít nějaké příliš krásné šaty. Zato Marina uposlechla rozkaz matky a už měla i sbaleno. Venku se snášel soumrak. Stíny se protahovaly a hladina moře v dálce tmavla. S kufry v rukou jsme nastoupily s Marinou do rozvrzané drožky a naposledy se rozloučily s matkou a všemi služebnými. Sbohem, domove. Je konec. Už tě nikdy neuvidím. Země se zaplaví a domov pohřbí pod mořem. Učiní ho hrobem všech lidí uvnitř. Nashle hrobe.. Usmála jsem se sama pro sebe. Ale ihned úsměv převálcoval můj nyní stálý smutný výraz. Nedokázala jsem uvěřit, že svůj domov opouštím. Drožka se drncavě rozjela a já navěky opustila to krásné sladké místo. Domov.