Déšť - 2. kapitola

1. července 2014 v 13:04 | Hermi |  Déšť
Po dlouhém přemýšlení, co napsat, jsem se nakonec dokopala k další kapče Deště, i když jsem slibovala Sladké sny...momentálně je neustále promýšlím. Není to tak, že bych na ně zapomněla, to určitě ne. Ale pořád je tam ještě co zdokonalovat a pořád jsou tam drobné nevyřešené detaily a nechci, aby to dopadlo, jako v Robotovi, ze kterého nebylo nakonec ani pořádně patrné, kdo vyhrál válku. Takže mezitím, aby tu vůbec něco bylo, přidávám Déšť.





Stála jsem tváří v tvář matce, která na mne upírala povýšený pohled a já se jen dívala.
"Matko...," začala jsem tiše, ale ona mne úsečně přerušila.
"Nic neříkej. Od tebe nechi nic slyšet."
"Já jsem..."
"Nevážíš si rodiny, nectíš pravidla. Podívej se na své nohy, Laurelle!" Sklopila jsem pohled a ten spočinul na písčitém bahně, které se suše odlupovalo z mých nohou. Stydlivě jsem si stáhla sukni co nejníž, aby toho bylo co nejméně vidět, ale moje představy se nevyplnily. Nohy zůstaly vidět úplně stejně. Poníženě jsem si odhrnula pramen bílých vlasů z čela a znovu pohlédla na matku.
"Co mi k tomu řekneš?," pokračovala.
"Nic, matko," odpověděla jsem nakonec, i když jsem se musela docela přemáhat. Ale nyní už můj pohled znovu zabloudil někam úplně jinam. Slunce.
"Slunce...," zašeptala jsem.
"Cože?," nakrčila matka obočí.
"Ukázalo se slunce," zopakovala jsem a nevěřícně zírala oknem ven. Po tolika týdnech! Znovu tu bylo! Tolik mi chybělo! Doufala jsem, že i přestane pršet, ale mé prosby k nebi byly marné. Pršelo stále stejně. Tak, jako už týdny. Slunce se schovávalo za roušku dešťových kapek. Jen občas prosvítalo skrz hustou hradbu šedivých mraků. Přísný hlas mne vytrhl z veškerého snění.
"Laurelle! Musíš se přestat zajímat o to všechno venku! Voda stoupá, slunce je vidět čím dál méně! Nijak tomu nezabráníš!"
"Nikdy jsem si nemyslela, že tomu zabráním," vzdychla jsem tiše, "Jen jsem si chtěla naposledy užít pocitu nezaplavené země."
Na chvíli jsem se odmlčela.
"Proč jste mne sem vlastně zavolala?," pozvedla jsem bradu. Muselo to mít nějaký dost důležitý důvod. Matka se zamyslela. Asi uvažovala, jak mi to má říct.
"Laurelle...," začala, "Nikde není bezpečno, ale Země bude brzy zaplavena vodou a..." odmlčela se. Po chvíli pokračovala. "Nikdo z nás tu zřejmě dlouho nebude... ...a přála bych si, abyste s Marinou strávily zbytek života...někde jinde."
"Kde?!," vytřeštila jsem oči.
"Strýček Tim se nabídl, že se o vás postará."
"Cože?!," vykřikla jsem, "Dokážu se o sebe postarat sama!" Matčin pohled spočinul znovu na mých zablácených nohách.
"Nedokážeš."
Vrhla jsem Ne! Ona si ze mě dělá legraci! Nemůžu jen tak odjet! Ne, to nejde! Vždyť bez moře nedokážu žít! To prostě nejde! Do očí se mi draly slzy.
"Dobře," sklopila jsem pokorně zrak a odešla.



"Marino!," křičela jsem, "Kde jsi?!" Od té doby, co mne silou prostrčila dveřmi jsem ji neviděla. Zvláštní... Jemné sluneční paprsky prosvítaly oknem dovnitř, ale to bylo málo. Nedokázaly zastavit déšť, který se stále řítil z oblohy v nepravidelně seřazených časových intervalech. Mezi nimi jen kapalo, ale každý den alespoň třikrát přišla strašná průtrž mračen a lidé už ani nevycházeli ze svých domovů. Nikdy bych neřekla, že se lidé dokážou bát deště. Déšť bylo to jediné, co je vždy udržovalo při životě. Voda. Životodárná tekutina. Tak proč teď vzbuzuje hrůzu? Proč už ji nikdo nechce pít? Proč ji nikdo nekupuje, nikdo nechce? Ty otázky mne provázely již týdny, ale neustále nabíraly na významu. Čím dál více začínaly dávat smysl. Lidé se nesmí bát vody. To je přeci hloupost!
Rozrazila jsem dveře, až bouchly o stěnu do které byly přidělané. Panty zaskřípaly a vodou nasáklé dřevo zavrzalo. Venku se setmělo a slunce, které ještě před chvilkou posílalo zlaté světlo do všech koutů světa se již snad navždy schovalo za mraky.
"Marino!" Nepoznávala jsem vlastní hlas, který byl nesen větrem. "Marino, kde proboha jsi?!" Proběhala jsem celý dům. Marina nikde nebyla. Mohla být jedině venku. Běžela jsem tam, kde bylo možné, aby šla. Proto jsem se velikým obloukem vyhnula moři. Tam být nemohla. Určitě ne. Ona ne. V dálce jsem uviděla sad. Byl smáčený deštěm, stejně jako já. Doběhla jsem tam a našla Marinu. Seděla pod stromem z jehož listů kapala voda. Její světlé vlasy smáčel déšť stejně jako ty moje a já ji jen beze slova pozorovala.
"Marino?," promluvila jsem nakonec. Tázavě pozvedla obočí, jako by říkala ´Co se děje?´
"Máme odjet."
"Kam?!," zděsila se.
"Ke strýčkovi Timovi..."
"Cože?!," vykřikla. Déšť crčel z oblohy vesele dál a Marina na mne zírala jako zjara. "Vždyť ho skoro neznáme!"
"Já ho neznám vůbec...," doplnila jsem.
"Pak bychom neměly jezdit nikam. To ti řekla matka?" Přikývla jsem.
"Proč by nás posílala pryč?" Ale já měla trochu jiné myšlenky.
"Ty toho strýčka Tima znáš?," ptala jsem se s neskrývanou zvědavostí.
"Znám," odpověděla, "Jako malá jsem za ním s matkou občas jezdila.
"Kde bydlí?," pídila jsem se dál, "Je tam moře?"
"Laurelle...tebe pořád jen zajímá, jestli je tam moře, ale to, že se jeho hladina zvedla asi o třicet metrů za dva týdny, to je ti jedno! Za chvíli to může být půl kilometru!"
"K tomu nedojde," uklidňovala jsem vlastně nejspíš sama sebe, "Tak je tam moře?"
"Ano, je tam moře," uklidnila mne konečně Marina. Oddechla jsem si. Tak přeci jen je tam moře. Nebudu se cítit tak daleko od domova. A jestli chce matka umřít sama, tak prosím. Je to její volba.
"Měly bychom jít domů," navrhla jsem. Marina přikývla a podepřela se rukou, aby mohla vstát. Postavila se na nohy a vlhkou trávou a deštěm smáčená sukně se jí svěsila dolů až ke kotníkům.
"Půjdeme," souhlasila.
Loudaly jsme se směrem k domovu. Byly jsme obě úplně promočené. Strýček Tim? Stále jsem tomu nevěřila. Nechápala jsem to. Jak nás může vlastní matka poslat k někomu, koho neznáme? Pohlédla jsem do sestřiných modrých očí, ve kterých se zrcadlily ty mé. Plné děsu a nepochopení. Plné deště. Zvlhlé. Proč?


Zoufale jsem klesla na postel ve svém pokoji. Kolikrát se na ní ještě vyspím? Zavřela jsem oči a uvažovala. Tiše a nehnutě přemýšlela o smyslu deště. O smyslu vody. Proč stále tolik prší? Kde se bere všechna ta voda? Území moře se od minulého týdne rozrostlo snad o polovinu. Ale k čemu to je? Na Zemi je určité množství vody, přemýšlela jsem, a víc jí nikdy nebude...tak proč stále přibývá? Vždyť dešťová voda pochází z moře. A v moři je stále stejně vody. Jednou se nějaké množství vypaří, jindy se vrátí v podobě deště, ale jak může pršet týdny a týdny v kuse?
Nešlo mi to na rozum. Ledaže by se dělo něco v moři. Někde by přibývala voda. Ale kde by se tam proboha brala? Celé to vypadalo jako jeden velký blázinec. Nerozuměla jsem už snad vůbec ničemu. Rozhodla jsem se, že o tom přestanu tolik přemýšlet. Na přemýšlení jsou tu jiní. A mně bude lépe, když na to už konečně zapomenu. Stejně na tom nic nezměním, ani kdybych věděla, co je příčina.

Do pokoje najednou vtrhla Magdaléna, naše služebná. Jedna z mnoha.

"Slečno Laurelle, vaše matka přikazuje vám a sestře, abyste si zabalily vše, co potřebujete na cestu a na pobyt u strýce Tima. A máte se ustrojit. Za soumraku vyrazíte."

"Díky, Magdo," kývla jsem a upřela pohled do země. Služka už byla na odchodu.

"Počkej," zadržela jsem ji, "Ví o tom Marina?"

"Ví," odpověděla a odešla. Zoufale jsem sebou praštila na postel. To snad není možné! Už teď? Viděla jsem přímo před očima matku, jak odpovídá na mou otázku proč už teď: "Čím dříve, tím lépe. Kdo ví, kdy už tu nebudem."

Sehnula jsem se pod postel a vytáhla starý zaprášený kufr. Naházel jsem do něj jen to nejnutnější, a přesto byl plný po okraj. V hlavě jsem si opakovala, co nesmím zapomenout a na tu malou chvíli zapomněla na déšť a na slunce, které se ani na duhu nezmohlo. Když jsem měla sbaleno, zašla jsem za Marinou. Také se jí nechtělo odjíždět. Sotva jsme se to dozvěděly. Marina si oblékla sváteční šaty. Já jsem matce její "slušné oblečení" vždycky bojkotovala. Ani teď jsem neplánovala si na sebe vzít nějaké příliš krásné šaty. Zato Marina uposlechla rozkaz matky a už měla i sbaleno. Venku se snášel soumrak. Stíny se protahovaly a hladina moře v dálce tmavla. S kufry v rukou jsme nastoupily s Marinou do rozvrzané drožky a naposledy se rozloučily s matkou a všemi služebnými. Sbohem, domove. Je konec. Už tě nikdy neuvidím. Země se zaplaví a domov pohřbí pod mořem. Učiní ho hrobem všech lidí uvnitř. Nashle hrobe.. Usmála jsem se sama pro sebe. Ale ihned úsměv převálcoval můj nyní stálý smutný výraz. Nedokázala jsem uvěřit, že svůj domov opouštím. Drožka se drncavě rozjela a já navěky opustila to krásné sladké místo. Domov.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 16. října 2014 v 17:45 | Reagovat

Mohu se na něco zeptat? asi mi to jen nedošlo, ale když je u strýčka Tima také moře, proč se tam stěhují? Nezatopí je to tak jako tak?
Jinak, opravdu překrásná kapitola s úžasnou atmosférou. Zbožňuji tvůj styl psaní, a máš nesmírnou slovní zásobu. Jen tak dále, a smekám!

2 Hermi Hermi | Web | 17. října 2014 v 22:09 | Reagovat

[1]: No, složité. Zaprvé je jejich matka tak trochu divná. Hlavní důvod, proč je tam přestěhovala je, aby mohla zemřít sama a v klidu. Další věc je, (což nehraje zase takovou roli), že strýček Tim má dům sice na dohled od moře, ale ne jen pár kroků. Zato doma ho měly sestry hned za barákem, takže by je to zatopilo dřív. Ale jak říkám, je to jen vedlejší důvod. A mimoto jsem je tam prostě potřebovala dostat...XD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama