Malá jarní soutěž 1

21. července 2014 v 18:22 | Hermi |  Jednodílné

Takže...po dlouhé době jsem se nakonec rozhodla napsat Malou jarní soutěž, kterou vymyslela Clara Black já se do ní rozhodla zapojit. A...musím dodat, že je to DOST krátký a ani to není nijak zvláště povedený, tak ani nevím, jestli se to někomu z vás bude chtít číst...no nic, stejně to sem dám:







Jaro. Jaro rozkvetlo po celém okolí. Obklopily mne květy rozličných barev a tvarů. Světem se teď nesly tisíce neidentifikovaných květinových vůní, které palčivě dráždí v nose. Kraj se schoval do růžové barvy. Avšak ani to mne pranic netěšilo. Hnala jsem se levandulí provoněnou ulicí, šílenou rychlostí, div že jsem nenarazila do stánku s květinami. Jako by snad někdo chtěl na jaře kupovat květiny! Tohle vážně nechápu! Vždyť si je mohou natrhat na louce! A s touto myšlenkou jsem o překot uháněla zlatavým sluncem zalitou ulicí a nic už mě nemělo zastavit. Problém byl jinde. Květiny a jaro mě nezajímaly z pádného důvodu. Neměla jsem oči pro nic, co bylo okolo. Zajímalo mne spíš to, co jsem nechávala za zády. Několik podivných mužů mne už skoro čtvrt hodiny sledovalo. Když jsem si jich poprvé všimla, zrychlila jsem krok. Přesně z tohohle jsem vždycky strašně vyděšená. Málem jsem dostala infarkt, když jsem spatřila, že mne pronásledují. Nyní jsem již několik minut běžela. Rychlostí blesku jsem utíkala ulicemi a uličkami, jak jen nejrychleji to šlo. Muži za mnou nemluvili, nebylo je slyšet, ale bylo je vidět. Na konci hlavní třídy jsem zabočila doleva a rázem se všechny mé představy o jasném teplém jaru rozplynuly, jako mlha nad jezerem. Zaběhla jsem do temné cihlové uličky, kterou svíraly stěny několika domů. Nebyla tam okna, dveře. Nebylo tam nic. Jen kamenné, či cihlové zdi, které mrazivě chladily na dotek. Zatočila se mi hlava. Opřela jsem se o jednu ze stěn, které mne psychicky svíraly a omezovaly, až jsem skoro nedokázala dýchat. Když jsem za sebou znovu zahlédla na zemi několik tmavých stínů, rozběhla jsem se uličkou, nehledě na to, kam vede. Nyní jsem věděla, že naše město má i temná zákoutí a že pod rouškou květin se skrývá něco strašlivého. Ulička byla slepá. Bezmocně jsem se svezla k zemi. A čekala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 28. října 2014 v 8:09 | Reagovat

Já tedy doufám, že se jí nic nestane. Že se z toho nějak vykroutí!
Ale tato povídka má úžasnou atmosféru. Nejprve takovou veselou, učiněně jarní, a pak trochu hororovou. Krása.
Jen tak dále!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama