Sladké sny - 12. kapitola

3. července 2014 v 13:24 | Hermi |  Sladké sny





Luke

Popadl mne za ramena a vší silou odmrštil několik metrů daleko. Sotva jsem se udržel na nohou.
"Co si to dovoluješ?!," křičel na mě z plných plic. Pokud nějaké měl.
"Jakým právem mi kazíš veškeré plány?" Polkl jsem. Nevypadalo to se mnou moc dobře. Viděl jsem to přinejmenším na další dva dny ve sklepě. Možná i více. Ale tady problém nebyl. Ten byl někde úplně jinde. On najde Nicol a tím zkazí všechny plány mně. Ne teda že bych měl nějaké plány, je to spíš tak trochu improvizace na místě, ale měl bych ji stejně dostat ven. Nezaslouží si být vězněm. To si nezaslouží nikdo. Snad jen kromě mého otce. Pár let za mřížemi by ho naučilo nezavírat lidi do tmavých cel plných pavouků. Drze a povýšeně jsem se na něj podíval. Zlostné černé oči se na mne upíraly, jako by ony samy měly moc mne zničit. To ony byly to jediné, v čem jsem se podobal otci. A to bylo dobře. Nechtěl jsem se mu podobat. V ničem. Ale ty oči…vždy mě prozradily. Kdybych mohl, nejraději bych mu je vyškrábal. Zrcadlil se v nich můj obličej. Pozorně jsem si prohlížel sám sebe a při tom vzpomínal, jestli mi Sarah někdy vyprávěla o nějaké tajné chodbě. Určitě jich zná stovky, uklidňoval jsem sám sebe, musí jich tu být tolik. Musí křižovat palác jako sařina pavučina. Nakonec jsem přestal uvažovat a odhodlal se odpovědět otci na otázku.
"Jakým právem?" Snažil jsem se působit co nejvíc sebejistě, ale před ním to prostě nešlo.
"No zřejmě právem, které povoluje kazit plány?," zkusil jsem to a modlil se, abych ho tím co nejméně vytočil. Aniž by cokoliv řekl, popadl mne za rameno a táhl za sebou. Nakonec mne vší silou prohodil dveřmi a já spočinul na studené podlaze sklepa. Byl jsem zase tam, kde jsem začal. Ach jo. Proč já mám vždycky tu největší smůlu? Mohl jsem znovu prolézt okýnkem. Ale v tu chvíli se veškeré mé naděje zhroutily k zemi jako domeček z karet. Otec přešel k okénku ve stěně a jen mávl rukou. Až teď jsem si všiml, že na zemi leží několik cihel. Ty se nejdříve jen zachvěly, ale potom se zvedly do vzduchu a poslušně odpluly na volné místo. Úplně ho zacpaly. Nezůstala ani jediná volná škvírka. Tak bylo po okénku a tak i po možnosti úniku. A po mně.
Když otec odešel, opřel jsem se zády o studenou zeď. A přemýšlel. Znovu. Nelitoval jsem toho, co jsem udělal. Nelitoval jsem svého útěku ani malého výletu. Přec jen to nebylo k ničemu. Potkal jsem Nicol. Ale asi bude brzy po ní tak jako tak. A já měl plné ruce práce sám se sebou a se svým otcem. Ale zaúkoloval jsem Saru. Znovu jsem si v hlavě začal omílat tu starou známou otázku. Kolik chodeb tu existuje? A kolik z nich vede zrovna z té cely, kde byla uvězněná Nicol? A hlavně - kolik z nich Sarah zná? Toho jsem se obával nejvíc. Co když se pavoučici nepovede dostat Nicol ven? Co mám udělat já? Já, co jsem tu zavřený v nějakém divném sklepě, kde jsem strávil polovinu svého dětství? A teď jsem mohl jen doufat, že Sarah vykoná svou práci tak, jak má.



Sarah

Nemohla jsem neuposlechnout příkazu. Vedla jsem tu dívku tajnou chodbou, která po staletí nebyla využita. Od rohu k rohu se častokrát táhly pavučiny z vláken tlustých jako lidské zápěstí. Mnoho z nich jsem poznávala. Byla to moje práce. Často. Velice často. Chyběly mi ty časy, kdy jsem bývala svobodná pavoučice bez pána nade mnou a bez života v nadvládě. Ty časy, kdy jsem mohla svobodně dýchat a prosmýčit každou chodbičku v paláci. Ty časy byly ale nenávratně pryč. Teď se objevilo něco, čemu nikdo z obyvatel paláce nedokázal čelit. A usídlilo se to tu na další stovky let. Damon. Vládce, kterému se tu všechno muselo podřídit. Čelit mu je nepředstavitelné. Nebezpečí, které číhá v tomto paláci, sílí a s každou objetí sílí i něco jiného. Strach zbylých obyvatel. Těch, co zůstali. A pak mi to došlo. Vždyť já se málem z vlastního hladu a vlastní touhy po jídle málem připravila o roky snahy vypudit Damona ze zámku.
Když podpořím Luka a pomůžu té dívce utéct, mám naději, že všechno bude
jednou lepší. Jednou. Znělo to tak, jako že si budu muset počkat ještě alespoň pár set let. Ale já byla ochotná to obětovat. A počkat si. Já byla vždycky trpělivá.
Za sebou jsem bez přestání slyšela klapavé kroky lidských nohou po studené kamenné podlaze. Stále jsem ji vedla tou jedinou temnou chodbičkou, o které jsem dosud věděla jen já. Doteď jsem byla ta jediná, co měla alespoň ponětí, že tu nějaké chodby jsou. Od dob, co palác zabral pro vlastní úmysly Damon, zůstala jsem jediná, která měla stále v paměti ty cestičky a chodby. V paláci se jich nacházely stovky. A jen Luke ode mne vědě, že tu nějaké jsou. Téměř z každé místnosti vedla chodba. Smůla byla, že Damon vždy Luka zavíral do jedné a té samé místnosti, ze které žádná chodba nevedla. Přede mnou se rozprostírala obrovská pavučina přes celou chodbu. Obratně jsem proskočila dírou mezi vlákny a nechala jsem tu dívku, která se mi stále poslušně držela v zádech, se v tom pěkně vymáchat. Zřejmě věděla, že něco není úplně v pořádku. Tlustá vlákna jí přehrazovala cestu přímo před očima, ale ve tmě nebylo nic vidět. Já ale vycítila přítomnost kterékoliv pavučiny. Zastavila jsem se a pozorně sledovala stín té dívky za mnou, jak si poradí s pavučinou. Ona ale něco tušila. Vztáhla ruce před sebe a pomalu pokračovala v chůzi. Rukou zavadila o jedno pavoučí vlákno. Bylo pořádně tlusté. Netušila jsem, jestli to byla moje práce, ale jestli ano, byla jsem na sebe skutečně pyšná. Takové pavučiny jsem tkala v časech svého největšího rozkvětu a v časech mého mládí. Každé vlákno bylo tlusté skoro jako lidské zápěstí. Ta pavučina byla obrovská. Myslím, že už nikdy nedokážu pochopit, jak jsem něco takového mohla utkat. Ta dívka škubala rukou, aby se vymotala z pavučiny, ale jako každý hmyz si svou situaci ještě zhoršila. Lukova slova mi stále zněla v hlavě. Žádná svačina, žádná svačina… Bojovala jsem s otravným nutkáním jeho rozkazu neuposlechnout a zbavit se té dívky, ale tohle jsem nemohla udělat. Přivírala jsem oči a tiskla k sobě kusadla. Všech osm nohou mne svrbělo. Ne, ne, ne, nesmíš!, přikazovala jsem si v duchu. Polkla jsem a rozhodla se. Neudělám to. Taková nebudu. Přikradla jsem se k dívce a opatrně jsem jediným pohybem jediné končetiny oddělila přilepené vlákno od její ruky. Tak jsem jí pomohla se z pavučiny vyprosit. Byla chytrá. Podruhé už opatrně hledala díru v pavučině, nenechala se znovu chytit. Po chvilce našla jednu dostatečně velkou, aby jí prolezla na druhou stranu, a obě jsme pokračovaly v cestě.
Ta chvíli stoupala, chvíli klesala, ale neskončila. Sama jsem po téhle zemi nešla už léta. Desetiletí. Tak dlouho jsem již tu chodbu nenavštívila. A když jsem ji nenavštívila já, tak ani nikdo jiný. Proto tu už mnoho desítek, možná dokonce i stovek let nikdo nebyl. A strašně to tu páchlo. Úplně jsem se oklepala, když mi to došlo. Zpropadeně!



Nicol


Ta pavoučice jménem Sarah mne za sebou vláčela už hezkých pár desítek metrů temnou zapomenutou chodbičkou, aniž by se mě zeptala, jestli o to stojím. To už bych možná raději chcípla v nějaké tmavé smrduté díře a neriskovala život v úplně stejně tmavé a smrduté díře s lidožravou pavoučicí.
"Nešlo by to…jinudy?," vypravila jsem ze sebe zadýchaně.
"Nešlo," odvětila Sarah a jako by nic pokračovala tiše dál.
"Proč ne?," naléhala jsem.
"Tak hele, holčičko," otočila se a jako ukazováčkem na mne mířila jednou ze svých osmi končetin, "Já jen plním rozkazy. Můžeš být jen ráda, že rozkaz zní, abych tě dovedla do bezpečí a nesežrala tě. Protože kdybych neměla výslovně zakázáno na cestě posvačit…" Ztichla. Polkla jsem. Zírala jsem do prázdna.
"Už tam budem?," pípla jsem nakonec tiše.
"Ne," odpověděla a já se znovu vydala za ní.

***

Odněkud jsem zaslechla zvuk, jako když syčí pára. Tma. Znovu mne obklopila tma. Někde se ozvalo zaskřípění. Jako by se posunoval kámen po kameni. Těžké žulové dveře se otevíraly. A za nimi čekalo světlo. Znovu světlo. Jako zhypnotizovaná jsem se vydala za ním. Za svobodou.



Percy

Mia utíkala polem a loukou. Nevšímala si mě, nevšímala si dalších slov, která pronesla sfinga jen tak mimochodem. A já musel utíkat za ní. Neslyšel jsem všechno, co bylo potřeba. Jen "Dostáváte se do krajů, kde zemřít znamená posloužit a být užitečný…" Sfinga ještě pokračovala a sypala jednu radu za druhou. My ji už ale neslyšeli. Kvůli Mie. Díky, Mio. Díky moc.
Řítil jsem se polem v jejích stopách a měl sto chutí ji zabít. Vždyť jdeme, nebo možná běžíme, někam, kde to neznáme. Pár užitečných rad by možná neuškodilo. Ale znám jednu namyšlenou bílou kočku, které je to všechno jedno. Je hloupá a zbrklá. S ní se někam vydat, to je peklo. Už jen ta informace, že se budu muset táhnout někam bůhvíkam s Miou a hledat Nicol mě málem připravila o život. Měl jsem už tehdy říct, že já nikam nejdu. A nikam jsem chodit ani neměl. Ale já hloupý, důvěřivý a vždy ochotný kocour jsem šel. Proč? Protože jsem v tom Miu přeci nemohl nechat. To bych si neodpustil.
Po nějaké době se začalo smrákat. Obloha se zatáhla šedivými mračny a my s Miou se jen tiše ploužili po prašné cestě, abychom nevzbudili nechtěnou pozornost. Před námi se vyrýsoval obrys jeskyně. Jen taková silueta v dáli. Čím dál více jsme se přibližovali k černavému vstupu dovnitř. Chtěli jsme ji obejít, ale nedalo nám to. Já sám bych nedokázal odejít bez toho, abych se podíval dovnitř. Třeba se tam skrývá něco užitečného. Nenapadlo mě v tu chvíli, že třeba taky ne. A už jsem se hnal k jeskyni. U vchodu mne přivítalo hejno netopýrů, a já jen omámeně zíral do černé prázdnoty.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 19. října 2014 v 17:53 | Reagovat

Uf. Jsem ráda, že to Luke přežil. Zajímalo by mě, proč ho vlastně Damon rovnou nezabije.
Chudáček Nicol. doufám, že Sarah opravdu dodrží rozkaz.
Ale nevětší chudák je samozřejmě Percy. Dostat de facto zadarmo tolik rad od Svingy, a on si je ani nemůž vyslěchnout...
Jako vždy nádherná kapitola. Moc se těším, až si přečtu další!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama