Srpen 2014

Sladké sny - 15. kapitola

31. srpna 2014 v 18:04 | Hermi |  Sladké sny
Tak...zvedá se mi žaludek z toho, že tuhle kapitolu vůbec zveřejňuju (Doufám, že jsi s tou romantikou spokojená, Pájo, když už jsem se s tím měsíc dřela a měsíc se mi z toho dělalo zle!) A ani bych se nedivila, kdybyste u toho závěrečnýho rozhovoru dostali výtlem, protože já se TAK tlemila, když jsem to psala! Ale mám to od Efi schváleno. Psala jsem jí, jestli můžu udělat trapnej rozhovor mezi Lukem a Nicol a ona odepsala, že jo...tak jsem to tam dala.
Sečteno a podtrženo - kdyby něco, tak tuhle kapitolu jsem vůbec nepsala já, jo!
P.S.: Teď si to čtu znova a upřímně, lidi, asi se ze mě poblejete! No co, stejně bych to jednou musela zveřejnit...



Nicol



Klopýtala jsem chodbou za Sarou, která sama dobře nevěděla, kam ta chodba vede. Nebo ano? Hlavní byl ale fakt, že jsem se chtě nechtě musela nechat vést, protože jsem se tady ani trochu nevyznala. A už jsem chtěla konečně vidět nějakou známou tvář, která nepatří pavoučici. Chtěla jsem vidět Luka. Bylo mi jedno, že ho skoro neznám, věděla jsem, že jemu věřit můžu. Netušila jsem, kde teď je, ale doufala jsem, že mě tam Sarah dovede.
Chodba se postupně svažovala, ale strop začal dříve. Brzy jsem už musela sklánět hlavu, abych se vešla svou výškou do chodby. S tím Sarah neměla problém. Jen se dál nekontrolovatelně hnala chodbou, a jen sem tam něco utrousila, jako "Pospěš si" nebo "Honem", ale evidentně ji ani trochu nezajímalo, že mně začíná být v chodbě těsno.
"Už tam budem?," neudržela jsem se po nějaké době.
"Nevím," odsekla úsečně pavoučice, "jsem tu taky poprvé." Naklonila jsem se nad ni, když jsem ji konečně dohnala a ona pochopila můj úmysl a vytáhla mapu. Zaujatě jsem do ní zírala.
"Ve které jsme chodbě?," ptala jsem se.
"V téhle," ukázala na jednu z čárek na plánku.
"A co je tady?," pokračovala jsem v otázkách. Natáhla jsem prst, a ten spočinul na drobném obdélníčku, co byl koncem té chodby, kterou jsme právě šly.
"Sklep," rozlehlo se ozvěnou v chodbě.
"Takže bychom brzy měly dojít do nějakého sklepa?," ujistila jsem se, jestli to všechno dobře chápu.
"Přesně tak," přisvědčila Sarah.
"A co tam najdeme?," pídila jsem se vytrvale.
"Především klid. Ale co jinak, to uvidíš," odvětila. A od té chvíle nastalo zase hrobové ticho, které panovalo po celou dobu. Po celý zbytek cesty staletí starou kamennou chodbou. Nakonec jsme ve tmě, kterou jen občas rozjasnila louče s plápolajícím hřejivým ohněm, narazily na tvrdou stěnu ze stejného materiálu, jako všechny ostatní. Ovšem tahle nám stála v cestě.
"Co teď?," vrhla jsem na Saru tázavý pohled.
"Co já vím," zpražila mě.
"Tak se koukni do té mapy!," připomněla jsem už skoro naštvaně.
"A jó…," vzpomněla si Sarah a vytáhla zmuchlaný kus papíru.
"Píšou tu…," mhouřila oči v matném světle ohně, "…třikrát?" Neotálela jsem a třikrát zabouchala na kamennou zeď před námi. Ta zachrčela a začala se odsunovat. Do tmavé chodby začaly vnikat paprsky světla, které pocházelo z místnosti, do které jsme najednou snadno viděly, a tančily po studených zdech. Zírala jsem dovnitř. Přehlédla jsem celou místnost jediným pohledem. Zahlédla jsem toho nepočítaně. Ty myšlenky mi sotva prolétly hlavou. Drobné okénko vysoko u stropu, sláma na zemi, několik kusů nábytku, a…chvíli jsem stála s otevřenou pusou…
…shrbená postava sedící u zdi. Srdce mi zaplesalo. Konečně. Nekontrolovatelně jsem se usmála. A aniž bych to vnímala, jsem se vydala vpřed.
Sarah mi stále stála v patách, když jsem už stála skoro u zdi, na konci místnosti. Byl to skutečně nějaký sklep? Ale co tady v tom případě dělal Luke? Možná to, co já předtím dělala v cele. A možná jen seděl, nebo jen zíral do země. To byla taky možnost hodná zvážení. A možná ne zrovna ve správné chvíli, mi došlo, jak je vlastně hezký. I když kouká do země a sedí ve sklepě. Tomu jsem se taky musela usmát. Ale úsměv jsem ihned potlačila, jakmile vzhlédl a jeho pohled spočinul na mě. Po tváři se mu také rozlil úsměv a já už se také déle neudržela. Nevím, čím to bylo. Jestli jsem se usmívala své předchozí představě, nebo jeho přítomnosti. A pak mi došlo, že je to prostě jen sen. Ale i přesto jsem cítila, jak můj žaludek udělal kotrmelec. Možná dokonce několik kotrmelců za sebou. Polkla jsem, abych zahnala všechny ty představy a možná i realitu…ale vždyť to nebyla realita. Nic z toho nebyla realita. Tiše jsem si povzdechla. Teď jsem byla Lukovi tak blízko, že mi nezbývalo, než se posadit. Těžce jsem dopadla na tvrdé kamenné kachličky vedle něj. Sarah možná něco vytušila dřív, než jsem se k té myšlence dostala já sama, a vrátila se do chodby. Jejích osm pavoučích nohou jen několikrát kleplo o kamennou podlahu a já jen viděla, jak se za ní zavírají dveře. Těžké kamenné dveře. Nebo kus stěny. Jak se to vezme. Polkla jsem a zírala před sebe. Nenašla jsem odvahu se na něj podívat. Přes obličej mi spadlo několik pramínků světlých vlasů, takže jsem ani neměla důvod se na něj dívat. Když jsem nenašla sílu vlasy odhrnout, abych na něj viděla. V té představě jsem chvíli zůstala, dokud jsem neucítila ledově chladnou ruku pod bradou a nezjistila, že se má hlava, stejně jako můj pohled pomalu zvedá, a že mi vlasy padají do dosti nepraktické pozice. Alespoň pro tuto chvíli, kdy jsem chtěla, aby zůstaly tam, kde byly. Trvalo celou věčnost, než mi došlo, že za to může Luke. Zoufale jsem přemáhala touhu si vlasy zase shrnout do obličeje, ale Luke asi pochopil moje úmysly a než jsem stihla cokoliv udělat, pro jistotu mi vlasy zastrčil za ucho. Sakra! Tak tohle nevyšlo. Teď jsem nemohla nic, než zírat do těch překrásných černých očí. Počkat! Vážně jsem si právě pomyslela, že jsou překrásné? No a co, vždyť je to pravda! …Jen upřeně zírat. Bez smyslu, bez důvodu. A pak jsem si uvědomila, že znovu drží v ruce mou bradu. Chtěla jsem se odtáhnout, ale najednou to prostě nešlo. Sotva jsem dýchala. A je dost možné, že jsem chvílemi dýchání úplně ignorovala. Pak jsem se přeci jen nadechla. Ta situace se mi najednou nějak vymkla. Ale nedokázala jsem se pohnout. Všechno ve mně křičelo, že dělám něco, co bych dělat neměla, ale nedokázala jsem se už ovládnout. Ale vždyť jsem vlastně nic nedělala. Byla jsem prostě už jen příliš blízko. A stále blíž. Pořád mě přitahoval blíž a blíž k sobě, ale byla to moje chyba, já se nebránila. Ale vždycky tu byla možnost hodit vinu za to všechno na Luka. Přesto jsem poslušně seděla s pohledem upřeným na něj a v tom jsem byla tak blízko, že jsem na tváři cítila jeho teplý dech. Nevnímala jsem nic. Svět pro mne přestal na ten moment existovat, na tu chvíli se přestal otáčet. Nebo se mi to zdálo. Byla jsem jako ve snu. Byla jsem ve snu, stále jsem přesvědčovala sama sebe, že se mi to všechno jen zdá. Ale část mne věděla, že je to šílenost, ale ten sen existuje. A já se jen stále přibližovala, aniž bych tomu docela věřila, až už najednou nebylo, kam. Pomalu jsem se zlehka dotkla jeho měkkých rtů. Nevnímala jsem teď nic, než jeho teplý dech na tváři. Teď jsem věděla, že to není sen. Alespoň ne obyčejný. Nemohl být. Ale pořád jsem si kladla otázku: Proč tu vlastně jsem? Proč já?


Sarah


Nikdo mě nevyhodil ven, ale já jsem pro jistotu stejně odešla sama od sebe. Ono by to dříve nebo později stejně přišlo. A já se nepotřebovala na to dívat. I když ještě nebylo jisté, že kdybych tam zůstala, tak by se to stalo, ale prostě jsem tam raději nechtěla stát a tupě na ně zírat. To by nebylo zrovna příliš slušné. Ach jo, mělo mi to dojít dřív. Byla jsem na sebe trochu naštvaná, že mě to nenapadlo už na začátku, ale skutečnost, že se tam vevnitř s největší pravděpodobností ocucávají, mi až zase tolik nevadila. Vlastně jsem to měla čekat. Stejně mi vždycky vrtalo hlavou, jak Damon přišel k synovi. A pak mi bylo dost líto Luka, který by v říši snů nejspíš nikdy neměl potkat žádnou…vhodnou dívku. No, ale mohl si vybrat nějakou, kterou se jeho otec nesnaží zabít. Takových je bohužel nedostatek. Jenže bez komplikací by byl život příliš velká nuda. Ano, připouštím - tohle byla trochu větší komplikace, ale pořád se to dalo zvládnout. Měla jsem je oba docela ráda. S Lukem jsem se vídala sice, už když byl dítě, ale poslední dobou se minimálně zdvojnásobily jeho pobyty ve sklepě, takže jsem si s ním mohla povídat častěji. A s Nicol jsem se sžila, když jsem byla donucena přestat myslet na možnost, že se stane mou svačinou. Tedy když jsem ji byla donucena živou dopravit do prozatímního bezpečí (a přitom ji nesníst). Několikrát jsem měla nutkání to udělat, ale pak jsem si představila, co by na to řekl Luke. Myslím, že by mě minimálně rozšlápl, ale nabízí se i možnost, že by mě přivázal k mučednickému kůlu. A hned po mučení rozšlápl. Ale přiznám se, že mě i přesto nenapadlo, že by oni dva…no dobře, tak už jsem asi hloupá. Jo, jasně. Měla jsem vědět, že když je tu kluk a dostane se sem holka, že to nemůže dopadnout jinak. Ale neměla jsem nejmenší ponětí, jak dlouho tady budu muset stát. Nakonec jsem se uchýlila do strategické pozice za dveřmi a poslouchala, jestli třeba nezačnou mluvit, nebo tak. Asi ne. Ale stejně jsem tak nějak zalezla do stínu a čekala.


Luke


Sakra! Myslel jsem, že ji můj otec dřív zabije, než se stane tohle. Měl jsem ji nechat v té cele. Ale to by to s největší pravděpodobností nepřežila. Ale co na tohle řekne otec? No potěš! Hádám, že nebude zrovna skákat do stropu radostí. A jak bych mu to asi měl vysvětlit? A jak bych to měl vysvětlit sám sobě? No jo, když já už se prostě nemohl udržet! To bylo příšerné nutkání. A čekal jsem, že mi alespoň vlepí facku! To by mě probralo. Myslím, že by mě to dokonale probralo, a kdybych se v budoucnu něco takového chystal udělat znovu, odradilo by mě pomyšlení, že dostanu další. Tak proč mě jen tak nechala to udělat? Ach bože, je to jen polibek, to není konec světa!, domlouval jsem v duchu sám sobě. Ale stejně mě otec zabije, jestli to zjistí. A co na tom bylo nejhorší - nemůžu říct, že by to bylo nepříjemné. Počítal jsem s tím, že se to moje ztřeštěné já pokusí minimálně ještě jednou zopakovat. A začínal jsem se obávat, že mé normální já taky. Co to se mnou je?
Odtáhl jsem se od Nicol a ta trochu zalapala po dechu. Já vlastně taky.
"Co to bylo?," oddechovala ztěžka.
"No," Co se sakra říká holce v takové situaci?!
"Připouštím, že jsem se trochu nechal unést…"
"Jo, to je vidět," odpověděla s úsměvem, "Jen jsem to trochu nečekala."
Jo, to je vidět, pomyslel jsem si, ale nahlas jsem nic neřekl. Jen jsem přikývl.
"Takže…ses prostě jen nechal unést...ehm...kouzlem okamžiku?," ověřovala si.
"Víceméně."
"Takže ne úplně?" Nenávidím tyhle rozhovory. Ale bavilo mě si s ní povídat o ničem.
"Přesně tak," potvrdil jsem. Vlastně skoro vůbec, jen tak trochu to bylo okamžikem. Spíš mě prostě napadlo, že by to mohlo být dobrý. A vůbec mi v tu chvíli nedošlo, že tohle je předposlední fáze šílenství - ta poslední je blázinec.
"Takže, proč jsi mě políbil?," zeptala se nakonec. To jsem přesně čekal!
"Tenhle rozhovor ztrácí smysl," podotkl jsem zcela trefně. Která holka se ptá, proč ji kluk políbil? Protože chtěl!
"Neodbíhej od tématu!," smála se. Velmi vtipný rozhovor.
"Copak tobě se to nelíbilo?," usmál jsem se. Přeci jen mě to odbíhání od tématu nějak bavilo.
"To jsem neřekla," prohlásila, "Já se ptala, proč jsi to udělal."

Vtom se otevřely dveře a vešla Sarah.




Déšť - 3. kapitola

31. srpna 2014 v 17:41 | Hermi |  Déšť
Tak jsem se do konce týdne přeci jen dokopala k další kapitole Deště a představte si - já napsala dokonce i patnáctku Sladkých snů. Ale nevím, jestli jsem s ní úplně spokojená...hm...možná ji ještě dneska zveřejním, ale nelíbí se mi. (Ale vím minimálně o jednom člověku, kterému se to líbit bude.)
Tak zpět k Dešti - je to trochu divný, ale začíná mě to bavit.





Výhled nebyl nijak moc velký. Stmívalo se. Zírala jsem z okna drožky - nic jiného nemohlo jezdit za doby velké vody - a sledovala nehybnou hladinu moře. Zlehka na ni dopadaly dešťové kapky a tvořily sotva znatelné kroužky z vody. Ty se roztahovaly, jak jen mohly, až se nakonec úplně rozplynuly. Smutný osud vody, která utone ve vodě. Ale nepoučena to zkouší znovu a znovu. A nebesa sem stále posílají nové a nové kapky vody. Kapky deště. Deště, co se nakonec přeci jen ztratí v moři. Ale ne, neztratí. On zaplaví Zemi. Možná, že zrovna nad tím nebesa pláčou. A nedokážou přestat. Sklonila jsem hlavu a pohled upřela na dřevěnou podlahu drožky. Nebylo to všechno hloupé? Teď lidé nejezdili auty, protože se o ně báli. Nebyla to hloupost? Prostě nechápali, že o auta stejně přijdou. Povzdechla jsem si. Sbohem, domove. Mám teď už jen Marinu.
"Laurelle?," slyšela jsem tichý hlas vedle sebe.
"Ano?," vzdychla jsem v odpověď Marině.
"Co tam budeme dělat?," ptala se tichým a trochu vyděšeným hlasem.
"Já nevím," přiznala jsem vrtíc hlavou, "Asi to, co vždycky."
"Co když nepůjde dělat to, co vždycky?," namítla.
"Není ten dům náhodou starý?," napadlo mě najednou.
"Přes sto let, říkala matka," potvrdila Marina.
"Můžeme ho prozkoumat," usmála jsem se tajemně a Marina přikývla.
A zase jsme jely tiše, nehnutě a znuděně. Dala jsem možnost strachu, aby mne prostoupil až do morku kostí. Ten ledový chlad se podobal vodě, která ho vzbuzovala. Tvořily dokonalou děsuplnou dvojici, která naháněla husí kůži celému světu. A mně taky. Zachvěla jsem se. Prostoupil mnou chlad. Znovu jsem vrhla tentokrát vyděšený pohled ven z okna a spatřila moře. Já ho vždycky mívala tak ráda, ale teď…jsem nějak nevěděla, co si o něm mám myslet. Voda se v něm líně převalovala a tvořila drobné vlnky, jako chomáčky prachu na hladině. Písek na břehu se leskl kapkami vody. Sladké studené vody…
Drožka drncavě zastavila, koně hlasitě zaržály a Marina trochu nedočkavě, trochu vystrašeně otevřela dvířka. Vyhlédla ven a zůstala stát na místě. A já nechtěla ven, chtěla jsem zůstat sedět a zírat na moře. Na azurové vlnky, co čeřily hladinu, na dešťové kapky, co se snášely do té mořské hlubiny. Neměla jsem v úmyslu vystoupit.
"Laurelle!," zaslechla jsem, "Pojď přeci ven!" Znělo to radostně. Možná že se tady Marině přeci jen zalíbilo. To byl jediný ubohý plamínek naděje, který jsem měla, když jsem vystupovala a upírala pohled na obrovský starý dům.

Částečně mě uchvátila ta důstojnost, s jakou si stál jen tak pyšně uprostřed holé planiny, ale z části jsem byla nekonečně zklamaná z obrovské mohutné a možná až příliš staré stavby.
"Budeme ho moct prozkoumat," zářila Marina. Povzdechla jsem si.
"Tobě se nelíbí, Laurelle?," zjišťovala.
Chtělo se mi vykřiknout "Ne! Jak by mohl?!" a odjet zpět domů, ale to už se k nám rychlými kroky blížila vysoká tmavá postava ve stínu domu. Naposledy jsem si tu stavbu prohlédla.
Tmavá fasáda zakrývala pravděpodobně staletí staré cihly a drolila se ze zdí. Okna byla v tuto denní dobu již přibouchnutá okenicemi, ale zmocňovalo se mě neblahé tušení, že ani za světla nebývají otevřená - vypadala skutečně staletí stará, ve stylu něčeho, co jsem nedokázala identifikovat. Stejný dojem dělaly i dveře. Těžké veliké dvoukřídlé a černé. Působily děsivým dojmem v kontrastu s Marinou, která se mi dostala do zorného pole. Vysoké věže stavby jako by sahaly až do nebes. Toužila jsem je prozkoumat, podívat se, jaká skrývají tajemství, ale bála jsem se, že na tak ošuntělém domě nic moc zajímavého nenajdu.
Rezignovaně jsem svěsila ramena a upřela pohled na tu postavu, co se k nám blížila přes zašlý dvůr. Možná kdysi býval krásný, ale odhadovala bych, že nejméně před padesáti lety. Ze zamyšlení mě probral dívčí hlas.
"Laurelle, pojď sem, přeci!" Po hlase jsem poznala svou sestru. Povzdechla jsem si a vydala se za ní, vstříc té pochybné tmavé postavě. Ocitla jsem se ve stínu, který vrhal dům. Déšť nám smáčel vlasy. Mně a Marině. Tomu člověku pod podivnou kapucí podivné pláštěnky ne. Už poněkolikáté v životě jsem byla šťastná, že nikdo nedokáže číst moje myšlenky. Kdyby Marina věděla, co si myslím o domě a o svém podivném strýčkovi, asi by mi byla bývala vlepila facku. (Tedy pokud by na to nebyla nucena vystát frontu - pravděpodobně by stála hned za strýčkem). Zastavila jsem se u nich a trapné ticho mi hučelo v uších.
"Pojďte se přeci schovat," rozřízl ho mužský hlas.
"Em…," nevěděla jsem, co na to říci, "Děkujeme," vyhrkla jsem nakonec a následovala jeho i Marinu dovnitř.
Vešli jsme dvoukřídlými dveřmi, které nám podržel nějaký překvapivě pěkně oblečený chlapík - nejspíš někdo ze služebnictva. Bílé vlasy jsem měla, stejně jako všechno oblečení, úplně promočené deštěm, a tak jsem byla ráda za to, že tam bylo alespoň teplo. A sucho. Víc už jsem si nemohla přát. Služebný z domova se belhal za námi se zavazadly, tak jsem si od něj to své beze slova převzala a šťouchla do Mariny, abych jí připomněla, že by měla nejspíš udělat to samé. Sestra se probrala a popadla svůj malý kufřík s několika nejnutnějšími věcmi.

Strýček Tim (předpokládala jsem, že to byl on, i když jsem ho nikdy předtím neviděla) ze sebe mezitím sundal pláštěnku, nebo co to bylo a upřeně si nás prohlížel.
"Vítejte, děvčata," pronesl nakonec pohřebně, jako bychom byli v patnáctém století a jeho sídlo byl nově dostavěný zámek podle nejmodernější architektury. Rozmáchlým gestem ukázal na velkou halu, kde se to hemžilo služebnými jako ve středověku.
"Toto je hlavní hala a všichni ti lidé jsou služebnictvo," Takže jsem měla pravdu! V duchu jsem zajásala. "No není to nádherné?," dodal strýc.
"Podobné, jako u nás. Jen je jich u nás podstatně méně," podotkla Marina zcela trefně, přičemž dala slyšitelný důraz na slovo podstatně. Souhlasně jsem přikývla a přidala se.
"Ale je to u nás také podstatně menší." To mi vlastně došlo až ve chvíli, kdy jsem to řekla nahlas. Náš dům nebyl malý. Byl také poměrně starý a kdysi to bývalo nějaké panské sídlo. Jenže tady jsem skoro nedohlédla na zdobený strop, pozlacené schodiště se táhlo donekonečna a stěny mi mávaly na pozdrav ze záhadných dálek. No skvěle.
"Odložte si věci tady, provedu vás po domě," prohlásil strýc.
"Chtěl jste říct po tomhle paláci," opravila Marina.
"Nesmysl," vyvrátil její tvrzení, "Jen jste vyrostly v chudých poměrech."
"No, to bych zrovna neřekla…," začala jsem, ale nenechal mě domluvit:
"Nikdy nezpochybňujte mé názory, prosím." A tak jsem zmlkla. Mlčky jsme si s Marinou odložily kufry a mokré oblečení na věšák (a k němu), který stál hned u dveří, a stejně němě jsme následovaly podivínského chlápka, kterého jsme nazývaly strýčkem.
"Zde je kuchyně," ukazoval na otevřené dveře, ke kterým jsme právě došli, "ale vy tam nechoďte. Pro bohaté mladé dámy se nehodí zírat do kuchyně." Tak to byla pro mě novinka. Ze dne na den se ze mě stala bohatá a navíc ještě dáma! Doma jsem často lezla za Magdalénou do kuchyně a koukala se, jak vaří. Říkala, že se mi to jednoho dne bude hodit. To byla další věc, co mi připomněla, že strýček Tim není ani Magdaléna, ani naše matka. Z toho prvního jsem byla docela nešťastná, to druhé už mi zase tolik nevadilo.
"A smějí bohaté mladé dámy chodit k moři?," zeptala jsem se prozíravě. Strýček se zamyslel a po chvíli odpověděl:
"Ano, ale ne bosy, a nejlépe v doprovodu." Cože?!
"A počítá se sestra jako doprovod?" Odpovědi na tuhle otázku jsem se nedočkala. Bezděky jsem pokračovala v chůzi za strýcem a ten pak už jen ukazoval vlevo a vpravo a postupně jsme míjeli spoustu "salónků" a "jídelen" nebo nějaké "ložnice" a tak. Nakonec se Marina neudržela:
"A ve které z těch asi sto padesáti ložnic budeme spát my?"
"Zní to, mladá dámo, jako byste chtěly spát obě v té samé," namítl strýček.
"A…ne snad?," vyhrkla jsem.
"Pokud na tom trváte…," povolil.
"Počkat!," vykřikla má sestra, "My jsme byly zvyklé mít doma každá svůj pokoj. Ale počítaly jsme s tím, že tady budeme spát obě v tom stejném. A nevěděly jsme, že máte tolik volných pokojů." Přesně tak jsem to myslela.
Strýc se zamyslel. Po chvíli odpověděl:
"Opakuji - vyrostly jste v chudých poměrech. Teď jste bohaté mladé dámy, a tedy máte nárok na svůj vlastní pokoj. Každá."
Nevěděla jsem, jestli o to stojím. Co když bude můj pokoj vypadat jako celá z dvanáctého století? Co když tam nebudu chtít spát sama, protože se budu bát…já nevím…netopýrů? Co když tam budou jiné potvory? Netušila jsem, jestli chci mít svou vlastní ložnici.
"A chceme každá svůj pokoj?," obrátila jsem se na Marinu.
"Já nevím," odvětila, "Asi ano."
Přikývla jsem místo odpovědi.
"Výborně," prohlásil strýček Tim, "Gabrielo!" Po schodech přicupitala drobná mladá dívka, ne příliš bohatě oblečená, nejspíš služka.
"Gabriela vás provede nahoře a ukáže vám vaše pokoje. Vaše zavazadla už tam jsou," řekl strýc spíše Gabriele, než nám, a my se vydaly za ní nahoru po schodech.

Informační článek /2

27. srpna 2014 v 16:50 | Hermi

Takže...dnes jsem tu s dalším informačním článkem. Není toho moc, ale přeci jen to chtělo napsat...

1) Jak jste si jistě všichni všimli, máme nový design. Lay je od Dincie, která je má fakt moc krásné. A ještě u některých předchozích kapitol (u většiny) různých povídek není změněná barva písma, takže pokud to opravdu nemůžete vystát, zkopírujte si to jinam (např. do wordu - stejně myslím, že to nikdo nečte), ale my se to budeme snažit co nejrychleji dát do pořádku. Tolik k novému dessu.

2) Jak zřejmě vidíte, Efi se KONEČNĚ dokopala k dalšímu půlminutovému hororu, což je neuvěřitelně úžasné! (Varování: Nečíst před obědem, příp. před spaním) A je to na Efi docela dost dlouhé, což se fakt super! Ještě by to chtělo nějakou kapitolovku a bude to ideální! XD

3) Brzy si do menu nejspíš hodíme nějaké teamy k povídkám na jiných blozích (na WFS a ewiline) a rovnou říkám, že kdyby měla teamy i Kate Černobílá, tak je to URČITĚ Alezallen z Trollů! Tak...uvidíme, co vybereme.

4) Tak něja jsem si myslela, že zvládnu přidávat na blog i o prázdninách (myslela jsem, že i víc než během roku) a chvíli mi to opravdu šlo - asi do půlky července. Pak začaly tábory, dovolené, atd. a už nebyl čas, takže se budu snažit, ale nikdy nesmíte brát vážně, když něco slibuju, protože ani já obvykle nemám nejmenší ponětí, jak to bude, takže...během tohohle týdne (á! Už zase slibuju něco, co možná nesplním!) se pokusím dopsat trojku Deště, a Efi po mně chtěla Sladké sny. Jenže ohledně těch, ty asi stihnu až během školního roku, teď mám trochu...nabitý program.

...a jinak je na blogu pořád co upravovat a dodělávat, ale my to zvládnem...jednou. Tak zatím. :D

Project about Half-Minute Horrors - Poslední dům nalevo

26. srpna 2014 v 19:32 | Efi |  Jednodílné
Po dlouhé době jsem konečně něco napsala. Sice to není nijak dlouhé (je to však nejdelší článek, který jsem na tento blog napsala a na půl minuty to asi nebude), povedené ani strašidelné (možná maličko trochu brutální), ale psaní těhle minihororů mne uklidňuje. Relax.