Déšť - 3. kapitola

31. srpna 2014 v 17:41 | Hermi |  Déšť
Tak jsem se do konce týdne přeci jen dokopala k další kapitole Deště a představte si - já napsala dokonce i patnáctku Sladkých snů. Ale nevím, jestli jsem s ní úplně spokojená...hm...možná ji ještě dneska zveřejním, ale nelíbí se mi. (Ale vím minimálně o jednom člověku, kterému se to líbit bude.)
Tak zpět k Dešti - je to trochu divný, ale začíná mě to bavit.





Výhled nebyl nijak moc velký. Stmívalo se. Zírala jsem z okna drožky - nic jiného nemohlo jezdit za doby velké vody - a sledovala nehybnou hladinu moře. Zlehka na ni dopadaly dešťové kapky a tvořily sotva znatelné kroužky z vody. Ty se roztahovaly, jak jen mohly, až se nakonec úplně rozplynuly. Smutný osud vody, která utone ve vodě. Ale nepoučena to zkouší znovu a znovu. A nebesa sem stále posílají nové a nové kapky vody. Kapky deště. Deště, co se nakonec přeci jen ztratí v moři. Ale ne, neztratí. On zaplaví Zemi. Možná, že zrovna nad tím nebesa pláčou. A nedokážou přestat. Sklonila jsem hlavu a pohled upřela na dřevěnou podlahu drožky. Nebylo to všechno hloupé? Teď lidé nejezdili auty, protože se o ně báli. Nebyla to hloupost? Prostě nechápali, že o auta stejně přijdou. Povzdechla jsem si. Sbohem, domove. Mám teď už jen Marinu.
"Laurelle?," slyšela jsem tichý hlas vedle sebe.
"Ano?," vzdychla jsem v odpověď Marině.
"Co tam budeme dělat?," ptala se tichým a trochu vyděšeným hlasem.
"Já nevím," přiznala jsem vrtíc hlavou, "Asi to, co vždycky."
"Co když nepůjde dělat to, co vždycky?," namítla.
"Není ten dům náhodou starý?," napadlo mě najednou.
"Přes sto let, říkala matka," potvrdila Marina.
"Můžeme ho prozkoumat," usmála jsem se tajemně a Marina přikývla.
A zase jsme jely tiše, nehnutě a znuděně. Dala jsem možnost strachu, aby mne prostoupil až do morku kostí. Ten ledový chlad se podobal vodě, která ho vzbuzovala. Tvořily dokonalou děsuplnou dvojici, která naháněla husí kůži celému světu. A mně taky. Zachvěla jsem se. Prostoupil mnou chlad. Znovu jsem vrhla tentokrát vyděšený pohled ven z okna a spatřila moře. Já ho vždycky mívala tak ráda, ale teď…jsem nějak nevěděla, co si o něm mám myslet. Voda se v něm líně převalovala a tvořila drobné vlnky, jako chomáčky prachu na hladině. Písek na břehu se leskl kapkami vody. Sladké studené vody…
Drožka drncavě zastavila, koně hlasitě zaržály a Marina trochu nedočkavě, trochu vystrašeně otevřela dvířka. Vyhlédla ven a zůstala stát na místě. A já nechtěla ven, chtěla jsem zůstat sedět a zírat na moře. Na azurové vlnky, co čeřily hladinu, na dešťové kapky, co se snášely do té mořské hlubiny. Neměla jsem v úmyslu vystoupit.
"Laurelle!," zaslechla jsem, "Pojď přeci ven!" Znělo to radostně. Možná že se tady Marině přeci jen zalíbilo. To byl jediný ubohý plamínek naděje, který jsem měla, když jsem vystupovala a upírala pohled na obrovský starý dům.

Částečně mě uchvátila ta důstojnost, s jakou si stál jen tak pyšně uprostřed holé planiny, ale z části jsem byla nekonečně zklamaná z obrovské mohutné a možná až příliš staré stavby.
"Budeme ho moct prozkoumat," zářila Marina. Povzdechla jsem si.
"Tobě se nelíbí, Laurelle?," zjišťovala.
Chtělo se mi vykřiknout "Ne! Jak by mohl?!" a odjet zpět domů, ale to už se k nám rychlými kroky blížila vysoká tmavá postava ve stínu domu. Naposledy jsem si tu stavbu prohlédla.
Tmavá fasáda zakrývala pravděpodobně staletí staré cihly a drolila se ze zdí. Okna byla v tuto denní dobu již přibouchnutá okenicemi, ale zmocňovalo se mě neblahé tušení, že ani za světla nebývají otevřená - vypadala skutečně staletí stará, ve stylu něčeho, co jsem nedokázala identifikovat. Stejný dojem dělaly i dveře. Těžké veliké dvoukřídlé a černé. Působily děsivým dojmem v kontrastu s Marinou, která se mi dostala do zorného pole. Vysoké věže stavby jako by sahaly až do nebes. Toužila jsem je prozkoumat, podívat se, jaká skrývají tajemství, ale bála jsem se, že na tak ošuntělém domě nic moc zajímavého nenajdu.
Rezignovaně jsem svěsila ramena a upřela pohled na tu postavu, co se k nám blížila přes zašlý dvůr. Možná kdysi býval krásný, ale odhadovala bych, že nejméně před padesáti lety. Ze zamyšlení mě probral dívčí hlas.
"Laurelle, pojď sem, přeci!" Po hlase jsem poznala svou sestru. Povzdechla jsem si a vydala se za ní, vstříc té pochybné tmavé postavě. Ocitla jsem se ve stínu, který vrhal dům. Déšť nám smáčel vlasy. Mně a Marině. Tomu člověku pod podivnou kapucí podivné pláštěnky ne. Už poněkolikáté v životě jsem byla šťastná, že nikdo nedokáže číst moje myšlenky. Kdyby Marina věděla, co si myslím o domě a o svém podivném strýčkovi, asi by mi byla bývala vlepila facku. (Tedy pokud by na to nebyla nucena vystát frontu - pravděpodobně by stála hned za strýčkem). Zastavila jsem se u nich a trapné ticho mi hučelo v uších.
"Pojďte se přeci schovat," rozřízl ho mužský hlas.
"Em…," nevěděla jsem, co na to říci, "Děkujeme," vyhrkla jsem nakonec a následovala jeho i Marinu dovnitř.
Vešli jsme dvoukřídlými dveřmi, které nám podržel nějaký překvapivě pěkně oblečený chlapík - nejspíš někdo ze služebnictva. Bílé vlasy jsem měla, stejně jako všechno oblečení, úplně promočené deštěm, a tak jsem byla ráda za to, že tam bylo alespoň teplo. A sucho. Víc už jsem si nemohla přát. Služebný z domova se belhal za námi se zavazadly, tak jsem si od něj to své beze slova převzala a šťouchla do Mariny, abych jí připomněla, že by měla nejspíš udělat to samé. Sestra se probrala a popadla svůj malý kufřík s několika nejnutnějšími věcmi.

Strýček Tim (předpokládala jsem, že to byl on, i když jsem ho nikdy předtím neviděla) ze sebe mezitím sundal pláštěnku, nebo co to bylo a upřeně si nás prohlížel.
"Vítejte, děvčata," pronesl nakonec pohřebně, jako bychom byli v patnáctém století a jeho sídlo byl nově dostavěný zámek podle nejmodernější architektury. Rozmáchlým gestem ukázal na velkou halu, kde se to hemžilo služebnými jako ve středověku.
"Toto je hlavní hala a všichni ti lidé jsou služebnictvo," Takže jsem měla pravdu! V duchu jsem zajásala. "No není to nádherné?," dodal strýc.
"Podobné, jako u nás. Jen je jich u nás podstatně méně," podotkla Marina zcela trefně, přičemž dala slyšitelný důraz na slovo podstatně. Souhlasně jsem přikývla a přidala se.
"Ale je to u nás také podstatně menší." To mi vlastně došlo až ve chvíli, kdy jsem to řekla nahlas. Náš dům nebyl malý. Byl také poměrně starý a kdysi to bývalo nějaké panské sídlo. Jenže tady jsem skoro nedohlédla na zdobený strop, pozlacené schodiště se táhlo donekonečna a stěny mi mávaly na pozdrav ze záhadných dálek. No skvěle.
"Odložte si věci tady, provedu vás po domě," prohlásil strýc.
"Chtěl jste říct po tomhle paláci," opravila Marina.
"Nesmysl," vyvrátil její tvrzení, "Jen jste vyrostly v chudých poměrech."
"No, to bych zrovna neřekla…," začala jsem, ale nenechal mě domluvit:
"Nikdy nezpochybňujte mé názory, prosím." A tak jsem zmlkla. Mlčky jsme si s Marinou odložily kufry a mokré oblečení na věšák (a k němu), který stál hned u dveří, a stejně němě jsme následovaly podivínského chlápka, kterého jsme nazývaly strýčkem.
"Zde je kuchyně," ukazoval na otevřené dveře, ke kterým jsme právě došli, "ale vy tam nechoďte. Pro bohaté mladé dámy se nehodí zírat do kuchyně." Tak to byla pro mě novinka. Ze dne na den se ze mě stala bohatá a navíc ještě dáma! Doma jsem často lezla za Magdalénou do kuchyně a koukala se, jak vaří. Říkala, že se mi to jednoho dne bude hodit. To byla další věc, co mi připomněla, že strýček Tim není ani Magdaléna, ani naše matka. Z toho prvního jsem byla docela nešťastná, to druhé už mi zase tolik nevadilo.
"A smějí bohaté mladé dámy chodit k moři?," zeptala jsem se prozíravě. Strýček se zamyslel a po chvíli odpověděl:
"Ano, ale ne bosy, a nejlépe v doprovodu." Cože?!
"A počítá se sestra jako doprovod?" Odpovědi na tuhle otázku jsem se nedočkala. Bezděky jsem pokračovala v chůzi za strýcem a ten pak už jen ukazoval vlevo a vpravo a postupně jsme míjeli spoustu "salónků" a "jídelen" nebo nějaké "ložnice" a tak. Nakonec se Marina neudržela:
"A ve které z těch asi sto padesáti ložnic budeme spát my?"
"Zní to, mladá dámo, jako byste chtěly spát obě v té samé," namítl strýček.
"A…ne snad?," vyhrkla jsem.
"Pokud na tom trváte…," povolil.
"Počkat!," vykřikla má sestra, "My jsme byly zvyklé mít doma každá svůj pokoj. Ale počítaly jsme s tím, že tady budeme spát obě v tom stejném. A nevěděly jsme, že máte tolik volných pokojů." Přesně tak jsem to myslela.
Strýc se zamyslel. Po chvíli odpověděl:
"Opakuji - vyrostly jste v chudých poměrech. Teď jste bohaté mladé dámy, a tedy máte nárok na svůj vlastní pokoj. Každá."
Nevěděla jsem, jestli o to stojím. Co když bude můj pokoj vypadat jako celá z dvanáctého století? Co když tam nebudu chtít spát sama, protože se budu bát…já nevím…netopýrů? Co když tam budou jiné potvory? Netušila jsem, jestli chci mít svou vlastní ložnici.
"A chceme každá svůj pokoj?," obrátila jsem se na Marinu.
"Já nevím," odvětila, "Asi ano."
Přikývla jsem místo odpovědi.
"Výborně," prohlásil strýček Tim, "Gabrielo!" Po schodech přicupitala drobná mladá dívka, ne příliš bohatě oblečená, nejspíš služka.
"Gabriela vás provede nahoře a ukáže vám vaše pokoje. Vaše zavazadla už tam jsou," řekl strýc spíše Gabriele, než nám, a my se vydaly za ní nahoru po schodech.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kate Černobílá Kate Černobílá | Web | 1. září 2014 v 20:22 | Reagovat

To je úplně úžasné! Má to takovou tu atmosféru starých domů... a "Kdyby Marina věděla, co si myslím o domě a o svém podivném strýčkovi, asi by mi byla bývala vlepila facku. (Tedy pokud by na to nebyla nucena vystát frontu - pravděpodobně by stála hned za strýčkem)." mě opravdu rozesmálo...
Strašně se těším na další kapitolu!

2 Hermi Hermi | Web | 2. září 2014 v 7:22 | Reagovat

[1]: Moc děkuji. Jsem vážně moc ráda, že se ti to líbí.

3 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 16. října 2014 v 17:54 | Reagovat

Omlouvám se za takové otázky, ale není mi jasná ještě jedna věc- když u nich stále prší, proč si ještě Marina a Laurelle nepořídily nějaké pláštěnky nebo něco na ten způsob?
Jinak je to ale opravdu nádherná kapitola s úchvatnou atmosférou. Také souhlasím s Kate.
Jen tak dále!

4 Hermi Hermi | Web | 17. října 2014 v 22:11 | Reagovat

[3]: No, neříkala jsem, že je to nedomyšlené? XD Ale určitě nějaké mají. Jen jim (minimálně Laurelle) déšť prostě nevadí.)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama