Project about Half-Minute Horrors - Poslední dům nalevo

26. srpna 2014 v 19:32 | Efi |  Jednodílné
Po dlouhé době jsem konečně něco napsala. Sice to není nijak dlouhé (je to však nejdelší článek, který jsem na tento blog napsala a na půl minuty to asi nebude), povedené ani strašidelné (možná maličko trochu brutální), ale psaní těhle minihororů mne uklidňuje. Relax.



Zaťatými pěstmi jsem zběsile mlátila do bílých dveří přede mnou. Tupé kovové rány se rozléhaly pokojem. Svezla jsem se na zem a rozhlédla. Má cela byla bílá a pustá. Marně jsem se v tom bílém nic pokoušela najít strop . A raději jsem ani nezjišťovala, na čem že vlastně ležím. Jediný záchytný bod byly ty dveře. Obrovské bílé mosazné dveře bez kliky.

Ztrácela jsem se v bludišti městských uliček. Možná jsem si měla zmapovat terén nebo za sebe prostě házet drobky. Místo toho jsem, promrzlá na kost, dál pochodovala hlučným velkoměstem, hledajíce dům, z kterého ještě nikdo nevyšel ven.
Alespoň ne celý...

Vzdala jsem to a bez odporu jsem se svezla k zemi. Stále ještě při vědomí jsem umučeně přejela pohladem po zarudlých rukách a pomalu jsem pokračovala dál k nohám. Které tam nebyly. Lépe řečeno byly, ale válely se asi tři metry ode mne.

Když jsem se vymotala z rušných ulic, stanula jsem před poslední řadou domů v mé obci. Za ní se rozprostírjí jen pusté pláně, ovinuté nekonečnou šedou silnicí. Z pestrých, červených, žlutých nebo šedých domů, mne zaujal poslední dům zleva. Zářivé bílý. S rudým křížem nad vchodovými dveřmi, z kterého, s pravidelnými intervaly, neustále odkapávala barva.

Kap, kap, kap...

V karmínové krvi pochmurně ležely mé dvě dolní končetiny, obklopené pustým bílým prostorem. Který nemá začátek ani konec. Byla jsem jen já. Jen moje nohy. A ty dveře.

Tohle je ono? Nevím, co jsem čekala. Možná několik šedých budov s označením "sektor A" nebo "sektor D7" a s obrovskou blikající tabulí "NEMOCNICE".

Kap, kap, kap...

Aspoň tu značku by tu mohli mít...

Kap, kap, kap...

Nebo parkoviště...

Palčivá bolest v místech, kde bývaly mé nohy, pomalu ustávala. Se zájmem jsem začala zkoumat spodek svého těla. Dělala jsem na pitevně, lidské maso mne fascinuje. Končetiny byly od těla odděleny jediným, přesným seknutím. Člověk, který něco takového udělá, musí mít sílu, aby takto přesekl i kost, a opravdu silný žaludek.

Se špatným pocitem jsem zavřela dveře a vydala se dlouhou chodbou. Pode mnou se jasně leskly bílé dlaždice a já stanula před nevelkými dvěřmi s nápisem "Sklad 24".

Ve dveřích se objevila rusovlasá sestra a s úšklebkem sledovala, jak se třesu v rohu místnosti, tisknouce si oddělené nohy na prsa. Prsty pokynula dvojici mužů s nosítky. A kolem mne se rozprostřela tma...

Se zatajeným dechem jsem nakoukla do místnosti. V té chvíli za mnou vypískla jakási žena. Otočila jsem se. Naproti mě stála bledá, o pár let mladší dívka s dlouhým copem rudých vlasů. Na sobě měla světle růžové šaty a zvláštní bílou zástěrku. Ztravotní sestra se usmála a pokynula mi, abych šla za ní do čekárny. Nepřítomně jsem ji následovala. V pokoji byly úhledně seřazené zavařovací sklenice velikosti XL. Všechny plné lidských orgánů.

Mé oči si počaly přivykat na ostré světlo. Nade mnou se skláněla pětice bíle oděných doktorů. Naklonil se blíže a řízl. Místo řeči se ozval jen tichý chrapot.
"Jazyk, jak nepořebné..." Se zděšením jsem pozorovala, jakmi z úst vytahuje zkrvavenou oválnou placku a láskyplně ji ukládá do tlusté sklenice.
Se zlomyslným úšklebkem si mne prohlédl.
"Máte krásné oči, slečno."
Z úst se mi vydral krátký skřek.

Má mysl byla otupená bolestí.
Nevěděla jsem už, co následovalo.
Střeva.
Játra...
Srdce.

Bolest se tišila a já se začínala cítit šťastně.

Bude ze mě kompot...

***

V čekárně se pokoušel šestiletý klučina vyprostit z matčina sevření. Zalykal se slzami, prosil. Se slovy: "Já tam nechci, mamí" se vzdal a poslušně se svezl na lavičku. Věděl, že teď to přijde. Bude jenom píchnutí. Jako od včeličky...
Ve dveřích se objevila mladá sestřička s rudými vlasy. Se zářivým úsměvem na tváři se rozhlédla.
"Kdo je další na řadě?"

Nejsem si jistá, jestli je to přehledné. A jestli někdo dokážě pochopit, oč tu jde. :D
P.S.: Kompot - to jen tak pro spestření... ;)
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hermi Hermi | Web | 26. srpna 2014 v 19:47 | Reagovat

Já...no fůj! To je...strašný! Já bych spíš doporučila nečíst před obědem, než před spaním, ale budiž...i tak je to hnusný! A nechutný! A suprový! Jsem strašně ráda, že jsi konečně něco napsala! Yepeeeeee! A je to konečně pěkně dlouhý...výborně, elisabetko, výborně! :-D

2 Efi Efi | Web | 26. srpna 2014 v 21:38 | Reagovat

[1]:!Pozor, pozor!
Nečíst před spaním a před obědem.
Následky si čistíte sami. :-D
Děkuji, děkuji, děkuji. Já jsem také ráda. Psaní mě baví. A tohle se mi i celkem povedlo. No jo, dlouhé. Oprvadu půlminutový horor. :D
Ještě jednou dík. Ale asi jsi jediná, kdo si to přečte, pochválí, nebo tak něco.

3 Kate Černobílá Kate Černobílá | Web | 27. srpna 2014 v 9:42 | Reagovat

Ble, ještě teď z toho mám husí kůži...ale to byl účel, ne? Opravdu povedený horror, ta výtraha nečíst před obědem je opravdu na místě :)

4 Kate Černobílá Kate Černobílá | Web | 27. srpna 2014 v 9:43 | Reagovat

[3]: Oprava překlepu- mělo tam být "výstraha", ne "výtraha". Omlouvám se.

5 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 28. října 2014 v 8:17 | Reagovat

Ale "výtraha" zní krásně, ne? :-)
Na můj vkus to opravdu bylo až moc krvavé. Ne, že by se mi to nelíbilo, ale přece jen mám radši méně sadistické povídky.
Ale to už je věc vkusu. Už jsem říkala, že miluji tvůj styl psaní?

6 Efi Efi | E-mail | Web | 5. listopadu 2014 v 17:36 | Reagovat

[3]: Ach ano, bych to účel. :D Děkuji.

[5]: Ovšem. Výtraha. Jak krásné české slovo! :D
To se omlouvám. Já nic, já sadista. Myšlenky se prostě občas proderou ven. Co naplat.
A děkuji!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama