Sladké sny - 15. kapitola

31. srpna 2014 v 18:04 | Hermi |  Sladké sny
Tak...zvedá se mi žaludek z toho, že tuhle kapitolu vůbec zveřejňuju (Doufám, že jsi s tou romantikou spokojená, Pájo, když už jsem se s tím měsíc dřela a měsíc se mi z toho dělalo zle!) A ani bych se nedivila, kdybyste u toho závěrečnýho rozhovoru dostali výtlem, protože já se TAK tlemila, když jsem to psala! Ale mám to od Efi schváleno. Psala jsem jí, jestli můžu udělat trapnej rozhovor mezi Lukem a Nicol a ona odepsala, že jo...tak jsem to tam dala.
Sečteno a podtrženo - kdyby něco, tak tuhle kapitolu jsem vůbec nepsala já, jo!
P.S.: Teď si to čtu znova a upřímně, lidi, asi se ze mě poblejete! No co, stejně bych to jednou musela zveřejnit...



Nicol



Klopýtala jsem chodbou za Sarou, která sama dobře nevěděla, kam ta chodba vede. Nebo ano? Hlavní byl ale fakt, že jsem se chtě nechtě musela nechat vést, protože jsem se tady ani trochu nevyznala. A už jsem chtěla konečně vidět nějakou známou tvář, která nepatří pavoučici. Chtěla jsem vidět Luka. Bylo mi jedno, že ho skoro neznám, věděla jsem, že jemu věřit můžu. Netušila jsem, kde teď je, ale doufala jsem, že mě tam Sarah dovede.
Chodba se postupně svažovala, ale strop začal dříve. Brzy jsem už musela sklánět hlavu, abych se vešla svou výškou do chodby. S tím Sarah neměla problém. Jen se dál nekontrolovatelně hnala chodbou, a jen sem tam něco utrousila, jako "Pospěš si" nebo "Honem", ale evidentně ji ani trochu nezajímalo, že mně začíná být v chodbě těsno.
"Už tam budem?," neudržela jsem se po nějaké době.
"Nevím," odsekla úsečně pavoučice, "jsem tu taky poprvé." Naklonila jsem se nad ni, když jsem ji konečně dohnala a ona pochopila můj úmysl a vytáhla mapu. Zaujatě jsem do ní zírala.
"Ve které jsme chodbě?," ptala jsem se.
"V téhle," ukázala na jednu z čárek na plánku.
"A co je tady?," pokračovala jsem v otázkách. Natáhla jsem prst, a ten spočinul na drobném obdélníčku, co byl koncem té chodby, kterou jsme právě šly.
"Sklep," rozlehlo se ozvěnou v chodbě.
"Takže bychom brzy měly dojít do nějakého sklepa?," ujistila jsem se, jestli to všechno dobře chápu.
"Přesně tak," přisvědčila Sarah.
"A co tam najdeme?," pídila jsem se vytrvale.
"Především klid. Ale co jinak, to uvidíš," odvětila. A od té chvíle nastalo zase hrobové ticho, které panovalo po celou dobu. Po celý zbytek cesty staletí starou kamennou chodbou. Nakonec jsme ve tmě, kterou jen občas rozjasnila louče s plápolajícím hřejivým ohněm, narazily na tvrdou stěnu ze stejného materiálu, jako všechny ostatní. Ovšem tahle nám stála v cestě.
"Co teď?," vrhla jsem na Saru tázavý pohled.
"Co já vím," zpražila mě.
"Tak se koukni do té mapy!," připomněla jsem už skoro naštvaně.
"A jó…," vzpomněla si Sarah a vytáhla zmuchlaný kus papíru.
"Píšou tu…," mhouřila oči v matném světle ohně, "…třikrát?" Neotálela jsem a třikrát zabouchala na kamennou zeď před námi. Ta zachrčela a začala se odsunovat. Do tmavé chodby začaly vnikat paprsky světla, které pocházelo z místnosti, do které jsme najednou snadno viděly, a tančily po studených zdech. Zírala jsem dovnitř. Přehlédla jsem celou místnost jediným pohledem. Zahlédla jsem toho nepočítaně. Ty myšlenky mi sotva prolétly hlavou. Drobné okénko vysoko u stropu, sláma na zemi, několik kusů nábytku, a…chvíli jsem stála s otevřenou pusou…
…shrbená postava sedící u zdi. Srdce mi zaplesalo. Konečně. Nekontrolovatelně jsem se usmála. A aniž bych to vnímala, jsem se vydala vpřed.
Sarah mi stále stála v patách, když jsem už stála skoro u zdi, na konci místnosti. Byl to skutečně nějaký sklep? Ale co tady v tom případě dělal Luke? Možná to, co já předtím dělala v cele. A možná jen seděl, nebo jen zíral do země. To byla taky možnost hodná zvážení. A možná ne zrovna ve správné chvíli, mi došlo, jak je vlastně hezký. I když kouká do země a sedí ve sklepě. Tomu jsem se taky musela usmát. Ale úsměv jsem ihned potlačila, jakmile vzhlédl a jeho pohled spočinul na mě. Po tváři se mu také rozlil úsměv a já už se také déle neudržela. Nevím, čím to bylo. Jestli jsem se usmívala své předchozí představě, nebo jeho přítomnosti. A pak mi došlo, že je to prostě jen sen. Ale i přesto jsem cítila, jak můj žaludek udělal kotrmelec. Možná dokonce několik kotrmelců za sebou. Polkla jsem, abych zahnala všechny ty představy a možná i realitu…ale vždyť to nebyla realita. Nic z toho nebyla realita. Tiše jsem si povzdechla. Teď jsem byla Lukovi tak blízko, že mi nezbývalo, než se posadit. Těžce jsem dopadla na tvrdé kamenné kachličky vedle něj. Sarah možná něco vytušila dřív, než jsem se k té myšlence dostala já sama, a vrátila se do chodby. Jejích osm pavoučích nohou jen několikrát kleplo o kamennou podlahu a já jen viděla, jak se za ní zavírají dveře. Těžké kamenné dveře. Nebo kus stěny. Jak se to vezme. Polkla jsem a zírala před sebe. Nenašla jsem odvahu se na něj podívat. Přes obličej mi spadlo několik pramínků světlých vlasů, takže jsem ani neměla důvod se na něj dívat. Když jsem nenašla sílu vlasy odhrnout, abych na něj viděla. V té představě jsem chvíli zůstala, dokud jsem neucítila ledově chladnou ruku pod bradou a nezjistila, že se má hlava, stejně jako můj pohled pomalu zvedá, a že mi vlasy padají do dosti nepraktické pozice. Alespoň pro tuto chvíli, kdy jsem chtěla, aby zůstaly tam, kde byly. Trvalo celou věčnost, než mi došlo, že za to může Luke. Zoufale jsem přemáhala touhu si vlasy zase shrnout do obličeje, ale Luke asi pochopil moje úmysly a než jsem stihla cokoliv udělat, pro jistotu mi vlasy zastrčil za ucho. Sakra! Tak tohle nevyšlo. Teď jsem nemohla nic, než zírat do těch překrásných černých očí. Počkat! Vážně jsem si právě pomyslela, že jsou překrásné? No a co, vždyť je to pravda! …Jen upřeně zírat. Bez smyslu, bez důvodu. A pak jsem si uvědomila, že znovu drží v ruce mou bradu. Chtěla jsem se odtáhnout, ale najednou to prostě nešlo. Sotva jsem dýchala. A je dost možné, že jsem chvílemi dýchání úplně ignorovala. Pak jsem se přeci jen nadechla. Ta situace se mi najednou nějak vymkla. Ale nedokázala jsem se pohnout. Všechno ve mně křičelo, že dělám něco, co bych dělat neměla, ale nedokázala jsem se už ovládnout. Ale vždyť jsem vlastně nic nedělala. Byla jsem prostě už jen příliš blízko. A stále blíž. Pořád mě přitahoval blíž a blíž k sobě, ale byla to moje chyba, já se nebránila. Ale vždycky tu byla možnost hodit vinu za to všechno na Luka. Přesto jsem poslušně seděla s pohledem upřeným na něj a v tom jsem byla tak blízko, že jsem na tváři cítila jeho teplý dech. Nevnímala jsem nic. Svět pro mne přestal na ten moment existovat, na tu chvíli se přestal otáčet. Nebo se mi to zdálo. Byla jsem jako ve snu. Byla jsem ve snu, stále jsem přesvědčovala sama sebe, že se mi to všechno jen zdá. Ale část mne věděla, že je to šílenost, ale ten sen existuje. A já se jen stále přibližovala, aniž bych tomu docela věřila, až už najednou nebylo, kam. Pomalu jsem se zlehka dotkla jeho měkkých rtů. Nevnímala jsem teď nic, než jeho teplý dech na tváři. Teď jsem věděla, že to není sen. Alespoň ne obyčejný. Nemohl být. Ale pořád jsem si kladla otázku: Proč tu vlastně jsem? Proč já?


Sarah


Nikdo mě nevyhodil ven, ale já jsem pro jistotu stejně odešla sama od sebe. Ono by to dříve nebo později stejně přišlo. A já se nepotřebovala na to dívat. I když ještě nebylo jisté, že kdybych tam zůstala, tak by se to stalo, ale prostě jsem tam raději nechtěla stát a tupě na ně zírat. To by nebylo zrovna příliš slušné. Ach jo, mělo mi to dojít dřív. Byla jsem na sebe trochu naštvaná, že mě to nenapadlo už na začátku, ale skutečnost, že se tam vevnitř s největší pravděpodobností ocucávají, mi až zase tolik nevadila. Vlastně jsem to měla čekat. Stejně mi vždycky vrtalo hlavou, jak Damon přišel k synovi. A pak mi bylo dost líto Luka, který by v říši snů nejspíš nikdy neměl potkat žádnou…vhodnou dívku. No, ale mohl si vybrat nějakou, kterou se jeho otec nesnaží zabít. Takových je bohužel nedostatek. Jenže bez komplikací by byl život příliš velká nuda. Ano, připouštím - tohle byla trochu větší komplikace, ale pořád se to dalo zvládnout. Měla jsem je oba docela ráda. S Lukem jsem se vídala sice, už když byl dítě, ale poslední dobou se minimálně zdvojnásobily jeho pobyty ve sklepě, takže jsem si s ním mohla povídat častěji. A s Nicol jsem se sžila, když jsem byla donucena přestat myslet na možnost, že se stane mou svačinou. Tedy když jsem ji byla donucena živou dopravit do prozatímního bezpečí (a přitom ji nesníst). Několikrát jsem měla nutkání to udělat, ale pak jsem si představila, co by na to řekl Luke. Myslím, že by mě minimálně rozšlápl, ale nabízí se i možnost, že by mě přivázal k mučednickému kůlu. A hned po mučení rozšlápl. Ale přiznám se, že mě i přesto nenapadlo, že by oni dva…no dobře, tak už jsem asi hloupá. Jo, jasně. Měla jsem vědět, že když je tu kluk a dostane se sem holka, že to nemůže dopadnout jinak. Ale neměla jsem nejmenší ponětí, jak dlouho tady budu muset stát. Nakonec jsem se uchýlila do strategické pozice za dveřmi a poslouchala, jestli třeba nezačnou mluvit, nebo tak. Asi ne. Ale stejně jsem tak nějak zalezla do stínu a čekala.


Luke


Sakra! Myslel jsem, že ji můj otec dřív zabije, než se stane tohle. Měl jsem ji nechat v té cele. Ale to by to s největší pravděpodobností nepřežila. Ale co na tohle řekne otec? No potěš! Hádám, že nebude zrovna skákat do stropu radostí. A jak bych mu to asi měl vysvětlit? A jak bych to měl vysvětlit sám sobě? No jo, když já už se prostě nemohl udržet! To bylo příšerné nutkání. A čekal jsem, že mi alespoň vlepí facku! To by mě probralo. Myslím, že by mě to dokonale probralo, a kdybych se v budoucnu něco takového chystal udělat znovu, odradilo by mě pomyšlení, že dostanu další. Tak proč mě jen tak nechala to udělat? Ach bože, je to jen polibek, to není konec světa!, domlouval jsem v duchu sám sobě. Ale stejně mě otec zabije, jestli to zjistí. A co na tom bylo nejhorší - nemůžu říct, že by to bylo nepříjemné. Počítal jsem s tím, že se to moje ztřeštěné já pokusí minimálně ještě jednou zopakovat. A začínal jsem se obávat, že mé normální já taky. Co to se mnou je?
Odtáhl jsem se od Nicol a ta trochu zalapala po dechu. Já vlastně taky.
"Co to bylo?," oddechovala ztěžka.
"No," Co se sakra říká holce v takové situaci?!
"Připouštím, že jsem se trochu nechal unést…"
"Jo, to je vidět," odpověděla s úsměvem, "Jen jsem to trochu nečekala."
Jo, to je vidět, pomyslel jsem si, ale nahlas jsem nic neřekl. Jen jsem přikývl.
"Takže…ses prostě jen nechal unést...ehm...kouzlem okamžiku?," ověřovala si.
"Víceméně."
"Takže ne úplně?" Nenávidím tyhle rozhovory. Ale bavilo mě si s ní povídat o ničem.
"Přesně tak," potvrdil jsem. Vlastně skoro vůbec, jen tak trochu to bylo okamžikem. Spíš mě prostě napadlo, že by to mohlo být dobrý. A vůbec mi v tu chvíli nedošlo, že tohle je předposlední fáze šílenství - ta poslední je blázinec.
"Takže, proč jsi mě políbil?," zeptala se nakonec. To jsem přesně čekal!
"Tenhle rozhovor ztrácí smysl," podotkl jsem zcela trefně. Která holka se ptá, proč ji kluk políbil? Protože chtěl!
"Neodbíhej od tématu!," smála se. Velmi vtipný rozhovor.
"Copak tobě se to nelíbilo?," usmál jsem se. Přeci jen mě to odbíhání od tématu nějak bavilo.
"To jsem neřekla," prohlásila, "Já se ptala, proč jsi to udělal."

Vtom se otevřely dveře a vešla Sarah.



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Vyjící lišta Vyjící lišta | Web | 2. září 2014 v 15:14 | Reagovat

A hele, slibovaný trapný rozhovor je tu. :D Pěkný. :D Prý: "Takže, proč jsi mě políbil?," zeptala se nakonec. To jsem přesně čekal!
"Tenhle rozhovor ztrácí smysl," podotkl jsem zcela trefně. Která holka se ptá, proč ji kluk políbil? Protože chtěl! :DD

2 Hermi Hermi | Web | 2. září 2014 v 17:28 | Reagovat

Vyjící lišta?! XD
Jo...no jo, já se u toho nasmála!
Díky. :-D

3 Anachíné Anachíné | Web | 13. září 2014 v 13:31 | Reagovat

Co jaká lišta? :D
Tak jsem se nasmála. A trošku červenala. Ale četla jsem i horší věci (tzn. větší romatiku, chápeme?). Ale super!

4 Hermi Hermi | Web | 14. září 2014 v 20:49 | Reagovat

[3]: Asi to mělo být Liška. XD
Jo, já se taky nasmála...a málem se poblila...a byla jsem určitě úplně rudá, když jsem to psala. Ani nevěřím, že jsem to psala já. XD
Jj...A díky moc. :-D

5 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 24. října 2014 v 16:25 | Reagovat

Ten rozhovor byl všechno, jen ne trapný. Naopak, řadí se k mým nejoblíbenějším částem této povídky. Miluji romantické scény...ačkoli...nešli na to příliš ychle?
U posledního odstavce sjem měla lehký úsměv na rtech. Smála bych se nahlas, ale byla jsem přiliš dojata z toho polibku.
Opravdu krása. I zbytek kapitoly byl nádherný, jako vždy. Jen tak dále!

6 Hermi Hermi | Web | 26. října 2014 v 9:31 | Reagovat

[5]: Díky. A jo, docela dost rychle. Ale kdybych to měla ještě protahovat, tak by ta povídka měla čtyřicet kapitol a já už bych nevěděla, i čem tam psát...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama