Září 2014

Zelená jako smaragd - recenze

29. září 2014 v 12:00 | Hermi |  Recenze

Varování: Může obsahovat spoilery!!


Autor(ka): Kerstin Gierová
Rok vydání: 2013
Nakladatelství: CooBoo
Série: Láska nezná čas (Drahokamy)
Díl: třetí
Počet stran: 409


Anotace: Gwendolyn má zlomené srdce. Zdá se, že Gideonovo vyznání lásky bylo jen pouhou fraškou, aby šel na ruku jejich úhlavnímu nepříteli, hrozivému hraběti Saint Germainovi. Ale pak se stane něco naprosto nepochopitelného a Gwendolynin svět je vzhůru nohama. Ji i Gideona čeká dech beroucí úprk do minulosti, a taky menuety, paruky, kordy a divoké pronásledování a nad tím vším se vznáší otázka, zda se dá stav pokojové fontány vůbec léčit...
(Pozn.: Xemerius se velmi obává, že nikoli.)

Gwenny a Gideon se připravují na velký ples v osmnáctém století, ale Gwendolyn jen stále brečí, protože jí v předchozím díle hrabě Saint Germain řekl, že pověřil Gideona to nějak zařídit, aby se do něj (do Gideona) Gwenny zamilovala. Kolik je na tom pravdy (nechci spoilerovat, ale vám už asi dochází, že je to pěkná hovadina, a že si měl hrabě vybrat někoho jiného, než Gideona, protože bylo jasné, že ten pitomec se zamiluje taky XD), se čtenář dozví asi ve třetině knihy, když proběhne onen ples. ( - Má nejoblíbenější část knížky!) A tam se kromě spousty dalších věcí stane taky něco, čemu nikdo nerozumí. Gwenny, její nejlepší kamarádku Leslie, Gideona, Gideonova bratra a pár dalších lidí čeká rozplétání celého příběhu, ale nakonec se přeci jen doberou pravdy a konečně se po třech dílech všechno vysvětlí.

U téhle knížky mě totálně dostala anotace! Já věděla, že poslední díl bude nejlepší z celé trilogie! A co že je na té anotaci tak úžasného? No, je to trochu nanic, vzhledem k tomu, že ten, kdo nečetl alespoň předchozí díl, to nemá nejmenší šanci pochopit, každopádně já to vysvětlím: Jde o to A nad tím vším se vznáší otázka, zda se dá stav pokojové fontány vůbec léčit...(Pozn.: Xemerius se velmi obává, že nikoli.) Totiž - "stav pokojové fontány" je stav, ve kterém se Gwenny náchází většinu knihy. Tuto hlášku pronesl Xemerius (Gwenny vidí duchy a Xemerius je duch chrliče.), když Gwendolyn v jednom kuse brečela, že ji Gideon nemá rád. A úplně mě dostalo, jak se v jedné scéně rozbrečela i Gwenny i její máma (Já NEBUDU spoilerovat...! Jinak bych k té matce ještě něco dodala...) a Xemerius: "A jéje! A teď jsou tu dvě pokojové fontány! Dobíhající model Niagarské vodopády byl očividně ve slevě!" Já jsem musela přestat číst a pořádně se vytlemit.)
Dál už stačí jen říct, že se mi z celé knihy asi nejvíc líbila ta scéna úplně na konci plesu (So cute...!) a pak ta scéna, kdy opilá Charlotte stála na stole a zpívala na karaoke Paparazzi! Já z toho prostě nemohla! A pak jsem se taky smála asi půl hodiny u scény "Přišel Glum a chce Gwendolyn." (Kdo nečetl, nepochopí...Ale trochu to vysvětlím: Řekla to Gwenina dvanáctiletá sestra Caroline, když přišel Gideon. Myslím ale, že do Gluma má FAKT daleko...jo, a Gwenin třináctiletý brácha Nick prohlásil: "To je skvělý, miláššššššššku! Na toho se rozhodně musím podívat!")

Tentokrát (už zase) nemám ABSOLUTNĚ co vytknout a knížce dávám pět z pěti hvězdiček. Obvykle nejsem tak velkorysá, ale myslím, že mám dvě nové nejoblíbenější trilogie. Drahokamy a sérii Silber. :D


Modrá jako safír - recenze

26. září 2014 v 13:00 | Hermi |  Recenze
Název: Modrá jako safír
Autor(ka): Kerstin Gierová
Rok vydání: 2012
Nakladatelství: CooBoo
Série: Láska nezná čas (Drahokamy)
Díl: Druhý
Počet stránek: 350
Anotace: Být čerstvě zamilovaná v minulosti vážně není dobrý nápad. To si přinejmenším myslí šestnáctiletá Gwendolyn, novopečená cestovatelka časem. Koneckonců mají s Gideonem docela jiné starosti. Například jak zachránit svět. Nebo jak se naučit tančit menuet (A ani jedno není vůbec snadné!). Gwen má sice po svém boku několik dobrých rádců, ale když se Gideon začne chovat tajuplně, je jí jasné, že musí své hormony co nejdříve dostat pod kontrolu, jinak z toho, že láska nezná čas, nezbude vůbec nic!

Gwendolyn se zamilovala do svého společníka v cestování časem, Gideona de Villierse. Není ale vůbec jisté, jestli taky on miluje ji a Gwendolyn stále uvažuje, jestli může mít také rád její namyšlenou sestřenici Charlotte. Na to ale není příliš čas, protože Gwendolyn se musí připravovat na další setkání s hrabětem Saint Germainem v minulosti. A protože se předpokládalo, že na místě Gwendolyn bude její sestřenka Charlotte, Gwenny neví vůbec nic o tom, kdo v osmnáctém století obléhal Gibraltar,jak se tančí menuet, nebo jak správně drží vějíř. Do toho musí ještě pravidelně elapsovat - přenést se strojem času do minulosti, aby vypotřebovala svou denní dávku přemisťování časem a během dne se nekontrolovaně nepřenášela. A k tomu všemu ještě ona a její nejlepší kamarádka Leslie pátrají na vlastní pěst a snaží se získat více informací. Když se ale Gideon začne chovat podivně, je jasné, že něco tuší. A Gwendolyn se po malém soaré musí přichystat ještě na něco mnohem horšího, na velký ples v osmnáctém století...

Gwenny se teď musí naučit, jak se chovat v minulosti. Všechno, co se kdy v té době stalo, jak se dámy chovaly, jak se držel vějíř (došli k názoru, že Gwenny vějíř nepotřebuje, protože by se s ním stejně do konce života nenaučila zacházet), jak se tančil menuet, atd... A to všechno proto, že hrabě Saint Germain nařídil, že chce Gwendolyn blíže poznat, a že se má v doprovodu Gideona v daný den dostavit na soaré a několik dní potom na skutečný ples. Gwenny má co dělat, aby to všechno včas zvládla. Ale má na to Xemeriuse. Gwenny totiž odmalička vidí duchy a Xemerius je duch chrliče. Tedy, on sám neustále tvrdí, že je démon, ale jisté je, že toho ví mnohem více, než Gwendolyn a některé z řečí, které stále vede jsou nejen pravdivé, ale často i vtipné. Prostě Xemerius je úžasná postava, bez které by se kniha neobešla.
A potom nastane den soaré. Nebudu spoilerovat, jen řeknu, že to Gwenny víceméně přežije v pořádku. XD A musí se začít chystat na ples.

Tahle kniha se mi líbila možná ještě více, než první díl, i když ten byl také úžasný. Vlastně u všech tří dílů jsem pravidelně dostávala výtlemy a všechny tři byly napínavé. Jediné, co, tak už mi trošku splynuly dohromady, takže pracně vzpomínám, co bylo v tomto díle, a co až ve třetím. No nic, soaré bylo skoro určitě ještě v tomto díle a ples na sto procent ve trojce. Hm...No nic. Co dodat? Prostě senzační knížka a dala bych jí (stejně jako prvnímu dílu) pět z pěti hvězdiček, jenže kde jsou hvězdičky? V tahu! Já tu Efinu zastřelím! Jisté ale je, že hvězdičky nemáme, takže dávám zatím jen pět z pěti bodů:

5/5


Sladké sny - 18. kapitola

24. září 2014 v 13:00 | Hermi |  Sladké sny
Takže...dnes jsem tu zase s další kapitolou Sladkých snů, která je z většiny z pohledu Damona. Původně měla být jen z pohledu Damona, ale pak mi došlo, že by to bylo dost nedomyšlené, tak jsem tam vrazila ještě Nicol. Jinak, v téhle kapitole se toho dost vysvětluje, je to spíš taková Damonova rekapitulace předchozího tisíciletí, tak doufám, že to není tak těžké všechno pochopit, každopádně se nám díky tomu docela pohne děj, což je super. :D A chcete teda ty teamy, nebo ne???
P.S.: Byla jsem trochu líná to po sobě kontrolovat, tak mi kdyžtak dejte vědět, kdyby tam byl nějaký překlep, pravopisná chyba, nebo jiná hovadina...



Nicol



Stála jsem v chodbě a stále upřeně zírala na místo, kde jsem naposledy viděla Luka. No to snad ne! Vrhla jsem částečně vyděšený a částečně naštvaný pohled na Saru, která se stále usmívala, jako by to byla součást plánu. A taky že asi byla. Jenom mi o té části a o tom plánu nikdo nic neřekl. Supěla jsem vzteky. Ach bože! Teď jsem se celá otočila zády k těm dveřím a znovu pohlédla na pavoučici.
"Tak," pronesla jsem rezignovaně a povzdechla si, "Jaký je plán?"
"Plán je především nenechat se chytit, popřípadě zabít," vysvětlila, "Ale součástí plánu je taky něco jako Najít další tajnou chodbu, která končí ve stejné místnosti, jako ta, kterou jde Luke, vydat se jí a tím pádem rychle zdrhnout, než Damonovi dojde, jaká kombinace se musí vyťukat na zeď, aby se otevřela, a než mu dojde, že se tou chodbou musí vydat, aby nás chytil."
"Dobře. Takže to je plán a). A co když ten plán selže? Co je plán b)?"
"Nemáme plán b). Plán b) zní Zdrhat a pokusit se přežít."
"Aha. Tak to je skutečně naprosto geniální," odfrkla jsem si naštvaně.
"Máš snad lepší nápad?," optala se Sarah.
Zavrtěla jsem hlavou.
"Tak vidíš. Hodláš tady stát jako solný sloup a nechat se zabít, nebo se se mnou pokusíš co nejrychleji najít tu chodbu a minimálně stejně tak rychle se pomocí ní dostat do dané místnosti?"
"Beru druhou možnost," pousmála jsem se.
"Výborně," usmála se Sarah, "Ta chodby by měla být někde tady." Nohou ukázala na protější zeď.
"Tak to bychom ji měly co nejdříve najít. Máš mapu?," napadlo mě. Sarah vytáhla zmuchlaný papír a chvíli do něj upřeně hleděla. Potom zvedla pohled, podívala se na mě a řekla:
"A3, F7." Zaklepala jsem na každou z kostek ve zdi jednou a opravdu se přede mnou otevřely dveře do chodby.
"Tak, to by bylo," poznamenala fialová pavoučice.
"Nejsou tam žádná rozcestí, že ne?," ujistila jsem se předem, aby se Sarah když tak rovnou podívala do mapy, kudy máme jít.
"Nejsou, neboj," odpověděla a já přikývla.
"Je tam jen jedna odbočka. Vede do knihovny. Možná by neuškodilo se tam na chvíli zastavit."
"Nemáme se držet plánu a snažit se dostat se tam co nejrychleji?," namítla jsem. Ale Sarah se nedala.
"Tohle přece nemůže uškodit."
"Tak dobře," souhlasila jsem a vešly jsme do chodby. Dveře se za námi s tichým klapnutím zavřely.




Damon



Poklepával jsem střídavě několikrát na různé dlažební kostky na zemi i na stěně. Bezvýsledně. Nakonec jsem ale poklepal třikrát na nějakou kostku a potom na jinou dvakrát. Čekal jsem, že se zase nic nestane, proto jsem sebou strašně trhnul, když se přede mnou otevřela tmavá chodba. Alespoň to mě potěšilo. Nejen to, že tam byla, ani jen to, že jsem ji našel, ale to, jak vypadala. Alespoň, že v mém paláci jsou stále všechny chodby takové. Černé, špinavé a plné pavučin. Jako celý můj palác. To Luke nikdy neschvaloval, jenže i to byl jeden z důvodů, proč bylo ode mne rozumné ho zamykat do sklepení. Tam si mohl klidně zasázet růžové kytičky a pěstovat králíčky. Já to ale nevěděl a nemuselo mě to tedy zajímat. Luke. Luke mě odjakživa nezajímal. Sotva se naučil mluvit, už mě otravoval. Myslel jsem, že když bude denně slýchat o mých plánech a bude vyrůstat v temnotě zdí tohoto paláce, naučí se brát vážně smysl mého, a tedy i jeho, života. Jenže jsem se v tomto ohledu dosti přepočítal. Vlastně jsem se přepočítal úplně. Když jsem v tom Luka nechal vyrůstat, akorát se mu to znechutilo. Už když mu bylo nějakých sedm, osm let, věděl jistě, že nechce být jako já. A to mě štvalo. A čím více jsem ho nenáviděl, kvůli jeho zkažené duši, tím více to začínal pociťovat. Bohužel platí přísloví "Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá". Začal se ke mně chovat stejně jako já k němu. Chladně a nevšímavě. Naštěstí, já měl nad ním stále ještě navrch. On totiž nikdy neměl oprávnění mě zavřít do sklepa. Když tedy opomenu fakt, že na rozdíl ode mě žádný sklep nemá. Zato já jich mám plný palác. A nadmíru rád toho využívám. Už odmala jsem ho zavíral do všelijakých sklepení, ale po nějaké době mi došlo, že by bylo přeci jen mnohem jednodušší, kdybych ho zavíral stále do toho stejného. Myslím, že se tam s někým baví. Jednou jsem chtěl vejít a pustit ho ven alespoň na hodinu, aby nemohl říct, že ho skutečně nikdy nepustím ven a zastavil jsem se za dveřmi, když jsem uslyšel hlasy. Když jsem však otevřel dveře, asi desetiletý Luke seděl na zemi sklepení a díval se do prázdna. Široko daleko nikde nikdo. To mi bylo poněkud podivné. Ale myslím, že to nemůže být nic, co by mě mohlo jakkoliv ohrozit, ať už se bavil s kýmkoliv. Nejhorší to všechno ale bylo, když se ten malý nevděčník dostal do puberty! Posledních pár let jsem si myslel, že to snad bude moje smrt. Když jsem říkal, že od té doby, co začal mluvit, mi začal plnohodnotně oplácet mé chování, netušil jsem ještě, co se stane později. Teď má svou hlavu. Když totiž začal dospívat, začal se chovat úplně stejně jako já. Jen tak nějak ještě stále zastával tu špatnou stranu. A to mu zůstalo doteď. Odmítl pochopit, že nejlepší je temnota, která nic necítí, nic ji nebolí. Temnota je černá. Krásná. A smí být na světě jen ona. Ona jediná. On ale odmítl uznat důležitost mého chápání světa a ponechal si svůj zatvrzelý názor. A přitom byl ještě schopný se o tom se mnou denně hádat. Občas jsem měl strašlivé nutkání ho zavřít do sklepa a otevřít teprve až z něj bude kostra. Ale pořád jsem tak nějak v hloubi duše doufal, že z něj jednoho dne bude dobrý syn. Že pochopí to, co chápu já a že po mně zdědí pomyslný trůn i s vládou nad světem snů. Také jsem od začátku pevně doufal, že pokud se to nepovede mně, tak převezme můj úkol, který jsem nedokázal splnit včas. Jenže pokud to s ním půjde tahle dál, pořád od desíti k pěti, za chvíli bude tolik nenávidět to, co jsem já pracně vybudoval, že místo aby to dokončil, to akorát tak co nejrychleji zničí.

Kráčel jsem dlouhou černou chodbou a nepotřeboval jsem žádné světlo. Líbila se mi tma. A líbilo se mi uvažovat. Dlouho jsem jen tak šel a vzpomínal, ale nakonec jsem vycítil přítomnost dveří. Třikrát jsem zaklepal na zeď a k mému údivu se skutečně otevřela, jako by to byly dveře. Vešel jsem dovnitř. Okamžitě jsem dobře věděl, kde to jsem. Tohle bylo sklepení, kam jsem zavřel Luka. Jediný problém byl v tom, že tu teď nebyl. Jakto? Je tu snad nějaká jiná chodba, kterou mohl uniknout? A stále mi ještě vrtalo hlavou, kde je ta dívka.

Nevím, co to je. Nějaká věštba, nebo nějaké proroctví. Za ta staletí, co tu žiji, jsem to už stihl zapomenout. Když jsem sem ale přišel, rozhodl jsem se porušit veškerá pravidla a zůstat žít tady. Bylo to možná i před několika tisíci let. Za tu dobu jsem dokázal všemu porozumět, a to nejen ze starých spisů. Pochopil jsem, že existuje nekonečně mnoho světů snů a já se nacházím v jednom z nich. Také jsem se dozvěděl, že každý z těchto světů je někým spravován. Nějakou bytostí, ať už je jakákoliv. Tato bytost má právo pozměnit svět snů k obrazu svému. Může ho tedy libovolně přetvářet. V tom jí ale brání jisté hranice. Každý má nějaké meze přetváření světa, které lze jen skutečně těžko překročit. Když je svět předurčen spíše k poskytování pěkných snů, než nočních mur, není jeho vládce oprávněn ho na noční můry zcela přetvořit. Může pouze z části a to se mi povedlo. Část mého světa, okolo mého paláce, až někam za hřbitov, je plná zlých snů. Přesto je to ale jen malý kousek tohoto světa. Jižní kraje jsou zalité sluncem a živé, jako nic jiného. Ale já to chtěl změnit. Protože každé pravidlo, každá hranice má nějakou malou mezeru. Nějakou výjimku.

Dlouho jsem pátral, jak obejít zákon, udávající, že vládce smí svůj svět přetvářet podle svého mínění jen do určité, předem stanovené míry. A přeci jen jsem něco našel. Sice mi trvalo staletí to zjistit, ale dokázal jsem to. Měl jsem pravdu. Skutečně existovala výjimka. Některé světy totiž mají své legendy. Něco, co už jejich obyvatelé třeba dávno zapomněli, ale přesto je to stále pravda. A tak jsem znovu začal pátrat. Tentokrát po legendě, která říkala, jak lze obejít zákony světů snů. A i tu jsem nakonec našel. Sdělovala, že pokud daný svět snů navštíví lidská dívka a vládci tohoto světa se ji podaří zabít, může svět přetvářet naprosto libovolně. Ale to musí dokázat desetkrát. Musí dokázat zabít deset dívek, které se kdy objeví ve světě snů. Jenže každou z nich musí zabít jinak. A já věděl, že to chci a musím dokázat. A že to dokážu.

Hlavní problém ovšem byl, že je tolik říší snů, že je velmi malá pravděpodobnost, že do jednoho takového světa zavítá člověk častěji, než jednou za padesát let. Mnohdy se v některých světech neobjeví člověk ani jednou za pět set let. Já měl ale štěstí. Devět dívek se mi skutečně podařilo zabít asi za tisíc let. To je skutečně štěstí. Myslím, že ta legenda tak byla vymyšlena přesně takhle proto, že s někdo myslel, že mě to omrzí, snažit se o něco, co může trvat i tisíce let. To se ale spletli, protože já jsem velmi trpělivý. Posledních pár desetiletí jsem byl jako na trní, kdy se tu objeví další člověk. A doufal jsem, že to bude dívka. Ta by totiž byla desátá. Poslední. Teď tu je, ale já nemám nejmenší tušení, kde. Měl jsem ji. Už jsem ji našel, ale ona unikla. Díky Lukovi. Já vždycky doufal, že mi jednou můj syn bude přeci jen k užitku, ale zatím mi odjakživa jen kazí všechny plány, a když už zbývá jen nepatrný kousek k vítězství, tak mi překazí úžasnou teatrální smrt pro tu lidskou dívenku. Měla až nebývalé štěstí. Zato Luka bych teď nejradši zabil taky. Zatím ho ale potřebuji jen někam uklidit, než se všechno vyřeší. Než zjistím, co skrývá Sarah, čeho je Luke schopný a co udělal. A než zjistím, kde ta dívka je a hlavně, co je zač. Za posledních pár dní jsem totiž nabyl jisté podezření. A myslím, že nejsem příliš daleko od pravdy…

Zamyšlený jsem se vrátil zpět do chodby. Nechtělo se mi hloupě klepat na další čtyři zdi a čekat, kdy se některá z nich otevře. Přemýšlel jsem, kam bych mohl jít. Jenže mě jednou, po dlouhé době, zase vůbec nic nenapadalo. Nevěděl jsem co teď. Jestli mám jít hledat nejdřív pavoučici, tu dívku, nebo Luka. Rozhodl jsem se, že je to stejně jedno, že půjdu první chodbou, kterou objevím a s touto myšlenkou jsem se rozhlédl okolo. Pohledem jsem zavadil o jakési pootevřené dveře. Nebo pootevřenou zeď. Prostě to stejné, čím jsem předtím vešel do sklepení, kde měl být zamčený Luke, jen to byl jiný otevírací kus stěny. Přistoupil jsem k němu a snažil se ho odsunout. Opřel jsem se do něj celou svou vahou a po chvilce se skutečně začaly podivné dveře otevírat. Za nimi jsem spatřil další chodbu. Úplně stejnou, jen vedla jiným směrem. Bylo vidět, že tu před nedávnem někdo šel. V prachu byly patrné stopy lidských chodidel. To byl nejspíš Luke. Ale jak přišel na to, že tu ta chodba je, to už jsem nevěděl. Zvláštní. Věděl jsem ale, že stejně na konci této chodby něco bude. Nějaká místnost. Proto nemusím spěchat. Můj syn odtamtud stejně nemá kam utéct. Šel jsem pomalu. Opravdu pomaloučku a užíval si vzhledu chodeb v mém paláci. Bylo to tady opravdu nádherné. Temné, špinavé, zastaralé, černé. Prostě úžasné…

Znovu jsem se ponořil do svých myšlenek…

To podezření ohledně té dívky…Je to prosté. Týká se to také mého příchodu do tohoto světa snů. Já totiž nejsem právoplatný vládce této říše. Nikdy jsem nebyl. Nikdo z obyvatel tu ale naštěstí nežije dost dlouho na to, aby si pamatoval, že tu kdysi vládl někdo jiný. Někdo, koho jsem se jednoduše zbavil.

Když jsem se sem prvně dostal, netrvalo mi příliš dlouho, než jsem se dozvěděl, kdo tuto zemi spravuje. Byla to žena. Nebo alespoň vypadala jako žena. Teď už ale vůbec nezáleží na tom, co to bylo za stvoření. Hlavní je, že měla dceru. Malou dceru. Byl jí sotva rok, když jsem sem přišel. Po nějaké době mi ale došlo, o co má cenu usilovat. Došlo mi, že tady stojí za to usilovat o trůn. O vládu nad tímto světem. Věděl jsem ale, že skutečná královna mi dobrovolně vládu nepředá. Nikdy. To by nikdy neudělala. Odjakživa spoléhala na to, že vládu nad světem předá jednou svým dětem, až budou dostatečně velké na to, to pochopit. A ten rok už skutečně počítala s tím, že trůn jednou zdědí její dcera. A já věděl, že pokud si chci zajistit minimálně doživotní vládu nad touto zemí, musím to provést chytře. Musím je zabít obě dvě. To byla jediná možnost, jak to udělat, abych měl jistotu, že mi už nic nezkříží plány.

S čím jsem však nepočítal, bylo, že někdo královně vyzradil mé plány. A pokud jí je nikdo nevyzradil, tak netuším, jak, přišla na to sama. To už nejspíš zůstane záhadou navždy. To by nevadilo. Jenže královna dostala naprosto šílený nápad. Ukrýt svou dceru v lidském světě. A zařídit to tak, aby, až bude dostatečně stará, vrátila se do tohoto světa a ujala se vlády. Myslím, že se jí povedlo to nastavit tak, že se dívka bude probouzet zpět do lidského světa, ale vždy když usne, zase se sem vrátí. A když jsem poprvé viděl tuhle dívku, první, co mě napadlo, bylo, že to určitě musí být ona. Byla jí tak neuvěřitelně podobná. Podobná královně, kterou jsem nakonec skutečně odstranil. Ale její dceru jsem nenašel. Jediné, co mi vrtalo hlavou, bylo, že je to už více než tisíc let, co se to stalo. Jak by tedy mohla být teprve teď dost stará na to, aby se ujala vlády? Jediné rozumné vysvětlení, které mě napadlo, znělo: Ve světě snů ubíhá čas úplně jinak, než v lidském světě. A já tomu věřil. Protože to byla nejspíš pravda.


Po nějaké době jsem dorazil na konec chodby. Chránily ho další těžké kamenné dveře, které zase vypadaly, jako stěna. To vzbuzovalo dojem, že je chodba slepá. Zamrkal jsem ve tmě. Dobrá, měl jsem tmu skutečně rád, ale v některých věcech byla skutečně velice nepraktická. Například v tom, že v ní není nic vidět. To mě dost štvalo. Porozhlédl jsem se okolo a zahlédl temný obrys čehosi. Louče. Natáhl jsem ruku a louči popadl. V tom okamžiku se rozsvítila jasným světlem, které se rozlilo po celé chodbě. Oslepilo mě. Uslzenýma očima jsem zamžoural do bývalé temnoty a najednou jsem vše viděl o mnoho zřetelněji. Skvěle. Viděl jsem dveře zcela jasně. Byly úplně stejné, jako ty předchozí.

Teď ještě zbývá k tomu všemu vymyslet, kolikrát se musí zaťukat na tyhle dveře, aby se otevřely.

Třikrát. Zkusil jsem třikrát, ale nic se nastalo. Vůbec nic. Absolutně bez reakce. Jen zvuk dutého zabouchání rukou o kámen se rozlehl chodbou. A znovu. Ani čtyřikrát zabouchat nestačilo. A co pětkrát? Pětka je přece podobně magické číslo, jako trojka. I když trojka se využívá mnohem častěji. Inu, za pokus nic nedám. Nadechl jsem se a zabouchal pětkrát na kamenné dveře.

V zajetí květů - 2. kapitola

22. září 2014 v 13:00 | Hermi |  V zajetí květů
Inu...dnes jsem tu ještě s další kapitolou "V zajetí květů", kterou píšu na přání Anachíné. Jen bych ráda řekla, že:
1) První kapča byla spíš takový prolog, tohle už má tři A4ky a netuším, jak dlouhé budou další kapitoly, ale asi tak do třetiny už mám tu povídku rozplánovanou. A tím se dostávám ke druhému bodu.
2) Anachíné, ty jsi psala, že má být Robin 16 let. Tak si asi říkáš, proč je jí sedm? No, rozhodla jsem se to pojmout tak nějak od začátku a provedu to stylem: 7-16 let bude tak do první třetiny a pak, dál, to bude už šestnáctiletá Robin. No, to uvidíš...potřebuju to pojmout vlastním stylem. XD
Pěkné počtení...


Robin se rozkašlala, když se okolo ní zvířilo množství prachu a kolem prstů na rukou se jí začaly pomalu formovat sotva znatelné chomáčky zlatavého světla s nádechem jasně zelené barvy. Rychle strhla ruce dolů, zatnula pěsti a doufala, že se tentokrát nic nestane. Vtom ji znovu začalo šimrat v nose a ona věděla, že kýchne. Snažila se to potlačit, přivřela oči a pěst sevřela, až jí zbělely klouby. Přesto se místností znovu rozlehlo prudké a hlasité "Hepčí!" a spousta částeček poletujícího prachu hned změnila svou polohu. Jen asi vteřinu po tom místnost prozářilo jasné oslnivé světlo a ze stěn začaly rašit slabé větvičky. Z prachu vystoupila Robinina matka, v rukou držela bledě modré dětské šaty a pohled upírala na dívku, co stála uprostřed větví, které stále rostly. A čím byly delší, tím byly i tlustší. Nejtlustší z nich byla už větší než lidské zápěstí. A stále rostly. Mimoto z nich začalo rašit zářivě zelené listí. Dívčina matka kličkovala záplavou lístků a větví neexistujících stromů, až byly tak blízko, že se jí dotýkaly. Musela je odstrkovat, ale ony se nedaly. Tiskly se na ni jako neproniknutelná bariéra a ona už se nemohla skoro ani pohnout. Šaty byly na cáry.

"Robin!," vykřikla zoufale, "Zastav to!"

Dívka se zděšeně tiskla ke zdi.

"Jak?" Horečně máchala rukama před vlastním obličejem a snažila se vrátit rostoucí větve zpátky. Bez výsledku.

"Jakkoliv!," vykřikla matka a větve ji sevřely tak, že už skoro nemohla dýchat, "Ale rychle!"

Robin přerývaně dýchala, strachy se celá třásla. Ruce se jí zoufale míhaly před obličejem. Byly studené a bledé jako smrt. Ne! Jestli rychle něco neudělá, přijde o matku. O mámu. O tu jedinou osobu, která s ní ještě neztratila trpělivost. O jediný záchytný bod. Větve už byly tak hustě propletené mezi sebou, že dívka svou mámu neviděla. Jedna osoba se v tom moři šlahounů snadno skryla. Robin ale sotva mohla vědět, jestli už není pozdě. Z očí se jí nezadržitelně hrnuly slzy a smívaly jí z tváří usazený prach. Úzké vlhké potůčky si razily cestu směrem k bradě, taženy silou gravitace, ale neskapaly dolů. Zarudlýma očima už jen sotva mžourala záplavou dřeva a listí. A vzlykala čím dál hlasitěji. Větve už neměly kam dál růst, když se začaly stáčet směrem k ní. Natiskla se na chladnou bezbarvou zeď a hlasité vzlyky se teď nesly celou místností. Větve se natahovaly a sápaly po Robin a téměř už byly u ní, když vykřikla "Ne!", jako když se probudíte ze zlého snu. Větve se začaly stahovat. Za hlasitého praskání se kroutily a stáčely do zdí, kde končily. Z dívčiných rukou se linulo zářivé žluto-zelené světlo, které dávalo větvím sílu růst, ale i sílu stahovat se opačným směrem. Robin byla zděšená silou sama sebe. Neuměla si představit, že by jedna malá dívka, jako ona mohla dokázat přimět trávu růst, pučet listy, rozkvétat květy…ale zabíjet lidi, ničit domy, města…Stále plakala a ruce držela daleko před obličejem, jako by snad věřila, že ji mohou dokázat ochránit před tím vším. Doufala teď v jediné - že větve, které se v místnosti tak náhle objevily kvůli ní a stejně tak její vinou tak rychle mizely, ještě nestihly rozmačkat její matku. Plna očekávání teď už zase vzlykala jen tiše a zírala do temnoty zahalené prachem. Větve mizely stejnou rychlostí a stejnou silou, jako se předtím objevily. Robin teď stáhla ruce zpět a jen si jimi rychle otřela vlhké tváře. Větve se roztáhly směrem od sebe a zmizely ve zdech. Dívka znovu uviděla svou matku. Ta se ale bezvládně sesula k zemi. Robin se znovu nezadržitelně rozplakala a rozběhla se k ní.

"Mami?!," zjišťovala, jestli máma odpoví. Ale nestalo se tak.

"Mami?!" Zkusila to znovu. Žádná reakce. To už se jí znovu z očí hrnuly hořké slzy.

"Ale notak!," vykřikla smutně, zděšeně a naštvaně zároveň. Pozvedla dlaň směrem ke stropu a usilovně se soustředila. Chvíli se nic nedělo. Pak se ale na její dlani skutečně objevilo jasně zelené světlo a z něj se jako kouzlem pomalu vynořila jakási květina. Bylo zřejmé, že dokáže léčit. Ale vypadala dost exoticky, a navíc to vyl jen samotný květ. Robin byla ale šťastná za jakýkoliv, i když jen skutečně pramalý úspěch. Opatrně položila květ matce na čelo a doufala, že se něco stane.



V Miromeně, zemi, kde byla možná jakákoliv kouzla, se skutečně občas stal zázrak. Lidé tam obvykle věřili i na něco víc, než jen na zázraky. Věřili v magii, která dokázala vládnout světu. Čas od času se i úplně prachobyčejným rodičům narodilo skutečně prazvláštní dítě, na kterém bylo již od narození vidět, že je předurčeno k něčemu velkému. K něčemu docela jinému, než je sekání dříví v přilehlých lesích, nebo denní postávání u plotny.

Alice, matka Robin, dobře věděla, že jednoho dne bude pozdě. Když se Robin narodila, nevypadala snad ani jako člověk, než vůbec jako někdo z rodiny. Ebenově černé vlasy jí narostly tak, že dnes už jí spadaly po pás a žádný člověk neměl rudo-hnědé oči. Vypadala magicky již na první pohled. Alice pochopila, že to bude problém. Jen doufala, že by se mohla splést, že by Robin mohla být jen normální dívka, jako každá jiná. Ale krutě se zmýlila. Nenaučila svou dceru zacházet s mocí, která jí byla přidělena, a teď jde jim oběma o život. A nejen jim. Všem, co přichází do kontaktu s Robin. Nikdo není v bezpečí.

Robin mezitím rostla jen do krásy. Pevný culík z lesklých zdravých vlasů se nad pasem stáčel do loken a spíše upírsky rudé, než hnědé oči teď byly ještě více uhrančivé, než když byla mladší. A to jí bylo teprve sedm let! Alice se každým dnem více hrozila času, kdy Robin dosáhne věku patnácti let. V době kolem patnácti, šestnácti let bývá moc člověka nejsilnější, pokud nějakou má. A tu stejnou sílu bude mít, až dokud nezestárne. V momentě, kdy začne stárnout, někdy okolo padesátého roku věku, začne stárnout i moc toho člověka a postupně o ni přichází. Těsně před smrtí je z něj zase normální člověk, jako všichni ostatní.

Alice byla neuvěřitelně nešťastní, když zjistila, že tento osud čeká i její dceru, a pokusila se zatajit, že je tu možnost, aby měla kouzelnou moc. Od chvíle, co se Robin narodila, měla přece Alice ještě alespoň sedm let, než by se něco stalo. S přibývajícími lety se ale strachovala čím dál více a posledních pár měsíců byla jako na trní. Bála se chvíle, kdy to přijde, a přitom dobře věděla, že ta chvíle jednou musí nastat. Přesto odmítla sama sobě Robin připravit na chvíli, kdy se to stane a nejen, že to nevěřila sama sobě, ale ani to neřekla nikomu jinému. Teď ale věděla, že musí rychle něco udělat, než bude skutečně pozdě. Než někdo doopravdy přijde o život.



Alice zakašlala a otevřela oči. Přerývaně se nadechla a pohlédla na svou dceru.

"Mami!," vykřikla Robin a vrhla se matce okolo krku. Ta se pomalu posadila a sundala si z čela květinu.

"Velmi dobře," pochválila Robin. Ta se pyšně usmála.

"Alespoň něco."

"Samozřejmě," usmála se Alice, "Je to pokrok."



***


Potemnělou noční ulicí se ve svitu lamp plížila osamocená postava v kápi. Jako dlouhý černý stín se posouvala čím dál blíže onoho domu. Na rohu se však zastavila a sundala kápi. Byl to muž. Zastřené světlo lamp mu osvítilo bledou tvář. Pozvedl dlaň a jako by někomu pokynul. Nikdo tam však nestál. Místo toho se ze země začaly zvedat drobné kořínky, které doposud nebyly vůbec vidět. Sápaly a plazily se skrz kamenné dlaždice tvořící chodník a nakonec dosáhly na stěnu domu. Lezly a lezly výš a výš. Vtom z nich začalo rašit světle zelené listí. Tvář toho cizince se ani nepohnula. Jako by nebyla skutečná. Jako by to byla jen kamenná maska, která zakrývá realitu. Od přítmí stínů se odlepil stín samostatný. A jako kouzlem se zjevila druhá záhadná postava zahalená rouškou tajemství.

"Přišel jste?," rozlehl se potemnělou ulicí ženský hlas.

"Co ode mě chcete?," vyštěkl muž, díky němuž porostl dům břečťanem během minuty, jako by tam rostl několik let.

"Vidím, že svou magii ovládáte velmi dobře," přešla žena jeho otázku.

"Samozřejmě, že ano. O co jde?"

"Je to prosté," začala žena, "Jde o mou dceru."

"Vaši dceru?," nechápal muž.

"Má dcera má stejnou magii jako vy. Bojím se o ni a bojím se o sebe. Chci, abyste ji naučil, jak s magií zacházet."

Muž jen sotva znatelně přikývl a se slovy "Přijdu zítra" zmizel v přítmí stínů.

Rudá jako rubín - recenze

20. září 2014 v 12:00 | Hermi |  Recenze

Yep, yep! Moje první recenze! Tak doufám, že se vám bude líbit, a brzy přidám recenze na další díly téhle trilogie.

Název: Rudá jako rubín
Autor(ka): Kerstin Gierová
Rok vydání: 2012
Nakladatelství: CooBoo
Série: Láska nezná čas (Drahokamy)
Díl: první
Počet stráek: 335


Anotace: Žít v rodině, která je samé tajemství není pro šestnáctiletou Gwendolyn zrovna snadné. Jednoho dne se s ní zatočí svět a ona se rázem ocitne ve známé ulici, jenže téměř sto let před svým narozením. Vzápětí pochopí, že tím největším rodinným tajemstvím je ona sama. Zbývá jí ale ještě pochopit, jaké nebezpečí člověku hrozí, když se zamiluje napříč časem.

Gwendolyn Shepherdová žije v rodině, která má neskutečně mnoho tajemství a Gwenny většině z nich vůbec nerozumí. Ví jen něco málo o tom, že její sestřenice Charlotte bude moci, až dosáhne věku šestnácti let, cestovat časem. Nositel tzv. časocestovacího genu se obvykle poprvé přenese časem někdy po dosažení šestnáctého roku věku a pokud nechce několikrát denně nekontrolovatelně skákat v čase do různých dob, musí praidelně "elapsovat" - přenést se pomocí "Chronografu", stroje času, do nějaké klidné minulosti a tam strávit třeba čtyři hodiny v kuse. Cituji z knihy: Nekontrolovaná cesta časem se zpravidla ohlašuje pocitem závratě v hlavě, žaludku a/nebo nohou několik minut, někdy také hodin, nebo dokonce dní dopředu. Mnozí nositelé genu vypovídali také o bolestech hlavy.
První skok v čase - nazývaný též iniciační skok - se zpravidla odehrává mezi 16. a 17. rokem věku nositele genu.
Gwendolyn své závratě a bolesti hlavy připisuje spíše přepracování, než cestování časem, protože celá rodina ví, že díky datu jejího narození zdědila gen Charlotte. Gwendolyn se narodila o den později. Když se ale Gwenny přenese časem, vyjde najevo, že to ona zdědila gen, a ne Charlotte. Gwendolyn se dostává do společnsti Strážců a potkává Gideona, dalšího cestovatele časem. A od té doby je všechno čím dál tím zamotanější...

Na tuhle knížku jsem se naprosto strašně těšila, protože jsem četla "První stříbrnou knihu snů" od té stejné autorky a prostě jsem se od ní nemohla odtrhnout. Jen napjatě čekám na další díl. A proto jsem si chtěla přečíst tuhle sérii, která vypadala taky moc pěkně. U tohoto dílu (jako u spousty knih) trochu mate anotace - konkrétně takové to "Zbývá jí ještě zjistit, jaké nebezpečí člověku hrozí, když se zamiluje napříč časem." A proč je to matoucí? Protože když se řekne, že se zamiluje napříč časem, člověk si představí, že se zamiluje do někoho, kdo žil v minulosti, ale ona se zamiluje do Gideona, který žije ve stejné době, jako ona, ale také cestuje časem. To mi tedy přšlo trochu nedomyšlené, ale jinak není knize téměř co vytknout. Nebyl tam žádný dlouhý rozjezd, už od první stránky to bylo tak napínavé, že jsem to přečetla za jediný den. Navíc to bylo úžasně vtipné. Občas jsem musela na chvíli přestat číst, pořádně se vysmát a pak až pokračovat, protože tohle bylo opravdu úžasné! Také je knížka docela složitá na pochopení a na konci se stejně žádná z otázek pořádně nevysvětlí. Na to si musí čtenář počkat až na konec třetího dílu. Když totiž zodpovíte jednu otázku, objeví se několik dalších a přeci jen, cestování časem je docela složité téma. Ale autorka to zvládla naprosto perfektně a je na čtenářích, jestli všechno správně pochopí, nebo ne. Knihu rozhodně všem vřele doporučuji. Byla napínavá a přitom vtipná, prostě naprosto perfektní.

A nastává malý problém - nemáme hvězdičky na hodnocení - to si vyřiďte s Efinou! Ta je nejdřív měla, pak je někam zahrabala a asi před týdnem mi napsala mail: "Mám je!" A poslala mi je jako přílohu. Výsledek je, že ty hvězdičky nemáme ani jedna, takže než je najdeme, tak budu dávat body:

5/5

Sladké sny - 17. kapitola

19. září 2014 v 16:21 | Hermi |  Sladké sny
Než přejdu k povídce, mám jeden dotaz...nebo prosbu: Chcete k téhle povídce teamy? Jo, já vím, je to fakt brzo XD, ale pár jsem jich už udělala...chcete je nebo ne?
Jo...dneska jsem se asi zcvokla, ale celé čtyři stránky jsou z pohledu Mii. Netuším, proč jsem chudáka Percyho vynechala, no, prostě je to tak, já už to přepisovat fakt nebudu. A ta rusalka je jen takové rozptýlení od běžného děje. Nic závažného. :D



Mia

Strnule jsem stála na místě a dívala se na svět. Bylo všude tak krásně. Slunce se usmívalo na svět tou svou překrásnou zlatavou září. Ptáci vesele poletovali v nekonečně vzdálených korunách stromů a štěbetali, jako by nebylo v okolí desítek tisíc mil okolo nic, čeho by se mohli bát. Bohužel to nebyla tak docela pravda.
Na pomněnkově modrém nebi by se nenašel ani jediný obláček. To jsem zjistila, když jsem pohlédla k obloze. Ale když se můj pohled stočil k horizontu, ihned jsem svůj unáhlený názor přehodnotila. Teď nebylo pochyb, že tam jdeme. Severním směrem, nad obzorem, se táhlo neproniknutelně husté pásmo mračen, které sláblo směrem k nám. Nad námi už bylo nebe čistě modré. To byla ovšem jen chabá útěcha, když jsem si vzpomněla, že nemůžeme jít jiným směrem, než vpřed. A vpřed znamenalo na sever. Jedině tam. Protože jedině tam byla Nicol. A já ji stále ještě chtěla najít. To my jsme jí to tak nějak neřekli včas. Měli jsme jí to prostě říct dřív, když byl ještě čas. My jsme jí to řekli. Ale bylo už příliš pozdě. A byla to moje chyba. Všechno byla moje chyba. Nedokázala jsem přestat zírat směrem k obzoru. Ta mračna byla tak neuvěřitelně děsivá. Jejich barva plynule přecházela z jasně bílé přes popelavě šedou až skoro k temně černé.
"Podívej," pokynula jsem hlavou směrem k těm mračnům a pohlédla na Percyho.
"Myslel jsem, že ty se mnou nemluvíš," prohodil. Chtěl mě tak akorát našvat.
"Ale notak!," vykřikla jsem, "Přece dobře víš, že na tohle fakt nemáme teď ani trochu čas. Jestli na něco, tak na hledání Nicol. A ta je tam. Tak se koukej vzpamatovat. Dokonce ani já, tak vznešená (nehodlala jsem použít slovo pyšná) kočka, nejsem natolik hloupá, že bych se ve chvíli, kdy jsme sotva unikli drakovi a jdeme pro lidskou dívku přes půl světa snů, zdržovala hádkami o hloupostech!," vychrlila jsem ze sebe jedním dechem. Percy na mě pár vteřin nepřítomně zíral, pak se nadechl a odpověděl:
"Vždyť jo, tak co jsi chtěla?"
"Vidíš ty mraky?," pozvedla jsem obočí. Nebo to, co mají kočky místo toho. A pohlédla jsem znovu k horizontu.
"Co je s nimi?," nechápal. Povzdechla jsem si.
"Podívej se pořádně…" Svraštil čelo a nechápavě zavrtěl hlavou. "Nepřijde ti to zvláštní? Nic, bílá, šedá a pak černá? A navíc je to směrem na sever ještě čím dál tím tmavší? Nic?"
"Myslíš, že už víme, kudy jít," usoudil nakonec.
"Přesně tak," potvrdila jsem, "Je to severním směrem. Není pochyb, že už nebudeme potřebovat rady sfingy, i kdybychom překročili bludný kořen."
"Ten přeci neexistuje," poznamenal.
"Jeden kocour mi kdysi zatajil, že žijeme ve snu. A jedna sfinga mi kdysi řekla, že se tu může stát cokoliv. A myslím, že takový bludný kořen klidně můžeme potkat. A mimo to, neznáš slovo metafora?"
"No dobře…"
"Takže můžeme už konečně vyrazit?," zeptala jsem se lehce jízlivě.
"Samozřejmě, princezno Mio!" Tak tohle už bylo pěkně jízlivé! Pořádně ironické. Prskla jsem a se zdviženým ocasem se vydala vstříc té spoustě černých mračen.

***

Nad hlavami se nám táhly na cáry natrhané mraky, které jako by se sápaly po nebi a chtěly na stejné cáry roztrhat i ty zbytky modré oblohy, která ještě zůstala nad námi. Já ale musela upřeně zírat vpřed. Jen vpřed a nikdy zpět, pokud chci ještě někdy vidět Nicol. Noha střídala nohu, tlapka tlapku. Šla jsem vedle Percyho se zdviženým ocáskem a, jako vždy, načechranou srstí. Jen už nebyla tak docela čistá. Jedna skvrna se skvěla přesně vedle druhé a celý kožíšek tak působil místo bílého šedě. Netušila jsem, kdy ho budu moci znovu vyčistit.


Vtom se přímo před námi z mlžného oparu vynořilo rozlehlé jezero. Jeho jasně modro-šedá hladina se leskla a odrážely se od ní mraky. Možná proto byla tak šedivá. Jakmile se lesklé nehybné hladiny něco dotklo, velká rozlehlá kola se rozutekla do všech koutů a okrajů vodní plochy.
Najednou se to stalo. Opravdu se rozběhla po hladině obrovská kola a z místa, kde se objevila poprvé se něco začalo vynořovat. Nejdřív jsem viděla jen trochu zeleného listoví, ale později jsem si uvědomila, že jsem se mýlila. Vůbec to nebyla žádná vodní rostlina. Byly to vlasy. Podivné vlasy jakési ještě mnohem podivnější bytosti, která se pomalu, ale jistě vynořovala z hlubin a my z ní viděli stále více. Když už byla z vody venku skoro po pás, všimla jsem si, že je teprve asi v polovině jezera, i když se k nám přibližovala. Byla to žena. To, co jsem považovala za listy, byly dlouhé vlnité kadeře, které jí spadaly až do vody. Celé její tělo bylo porostlé nějakým žabincem, či co to bylo, a nic jiného na sobě neměla. Jen ta rostlina ji zahalovala. Začínala vyrůstat na holeních a končila na hrudi, pod krkem, jako nějaké šaty. Když už byla ta dívka dostatečně blízko, abych si ji mohla prohlédnout ještě o něco důkladněji, zpozorovala jsem, že má mezi prsty blány. To už byla od nás skutečně jen pár metrů. Sevřel se mi žaludek. Skutečně jsem se jí docela bála. Její pleť nasáklá vodou byla mrtvolně bledá a ona sama vypadala, jako by dokázala každou chvíli vztáhnout ruku, popadnout mě a stáhnout hluboko pod hladinu. Mimoděk jsem ucouvla zpátky. Neusmála se, aby mi dokázala, že se mýlím. Jen dále neslyšně stála ve vodě a propalovala mě a Percyho ledově studeným pohledem. Teď už se ani nehýbala. Byla téměř u břehu. Viděla jsem vodnaté oči, jako korálky a velké roztažené zorničky, zvyklé na tmu vodní hlubiny. Úzké rty držela sevřené a nějaká vodní rostlina se jí pnula už i na nepřirozeně plochém nose.
Byla to rusalka.
Pozorovala nás a neřekla při tom ani slovo. Naklonila jsem se k Percymu, abych zašeptala něco, jako že musíme hned vyrazit, ale rusalka rychle přerušila můj úmysl.
"Co pohledáváte v těchto končinách?," zeptala se majestátním hlubokým hlasem, který pročísl vzduch a vnesl ozvěnu do ticha.
"Já…," vydechla jsem. Nevěděla jsem, co říct. Mám jí snad říct pravdu? Vůbec jsem jí nevěřila, ale Percy jí zřejmě důvěřoval o mnoho více.
"Jdeme do paláce Damona," vyhrkl rychle.
Šťouchla jsem do něj packou, ale bylo už pozdě.
"Do paláce Damona, říkáte?," zopakovala rusalka až příliš zaujatě, "Víte jistě, že je to bezpečné?"
"Musíme tam jít," konstatovala jsem neoblomně, "Jdeme hledat jistou dívku."
"Dívku?," vydechla, "Lidskou dívku?!" Přikývla jsem. "Lidská noha sem nevkročila po staletí. A teď…máme šanci žít. Skutečně žít!"
"Vidíš?," sykla jsem na Percyho, "Je stejně posedlá, jako Damon! Jdeme!" Ale Percy mě neposlouchal. Zíral na rusalku jako na zjevení, a tak jsem ho musela probrat.
"Hej! Percy!," zašeptala jsem naléhavě a snažila se, aby nás rusalka neslyšela. Přeci jen jsem o těch potvorách něco málo věděla, "Víš, co rusalky běžně dělají? Stahují lidi pod vodu a topí je!"
"Ale já jsem přece kocour!," bránil se.
"Omluvilo by tě jedině, kdybys řekl, že jsi ryba, ale to nejsi!," prskla jsem vztekle, "Měj se na pozoru."
"Nemusím se mít na pozoru před ní!," odporoval.
"Jak myslíš," odvětila jsem rádoby nezaujatě, ale ve skutečnosti jsem nejen zuřila, ale dost jsem se o Percyho bála, protože to, co jsem předtím prohlásila o rusalkách, byla svatá pravda. Stahují pod hladinu nejen lidi. Ale kdyby je jen topily! Nic se neví přesně, ale kolují zvěsti, že nejdřív stáhnou člověka pod hladinu, potom počkají, až se udusí a pořádně se nasákne vodou a nakonec ho snědí. Aby se najedly, jsou schopné prý vylézt i na souši. Jen nedokážou chodit po pevné zemi, když kolem nich není voda. Nikdy jsem se ještě s rusalkou nesetkala, zvláště proto, že žijeme s Percym v lese, a tam není ani žádná velká vodní plocha, natož aby tam žily rusalky. Ale slyšela jsem o těchto stvořeních mnoho - a ne všechno z toho byly pověsti. Udržovala jsem si bezpečnou vzdálenost. Nechtěla jsem nic ponechat náhodě. Ale Percy nejspíš ano. Stál teď až podezřele blízko břehu. Proč jsem si toho nevšimla?
"Percy!," sykla jsem znovu, "Vrať se!" Ale šedivý kocour mě neposlouchal. Nejspíš ještě neslyšel o rusalkách. Nebo nepozná rusalku, i když stojí přímo před ní. Nebo…
"Něco pro vás mám," pronesla ta zrádná potvora. C-c-cože?! Co pro nás může mít rusalka? Uvažovala jsem. Z vlasů jí stále crčela voda. Upírala jsem na ni podezíravý pohled plný vřelé nenávisti. A pak mě to napadlo. Co když je to nějaká léčka? Třeba by tahle rusalka nepohrdla pěknou šťavnatou kočkou…Při tom pomyšlení jsem se oklepala. Žaludek se mi strachy stáhl ještě víc. Zelenovlasá žena nám pokynula rukou porostlou žabincem smíchaným s listy leknínů a Percy udělal krok vpřed. A další. On se snad zbláznil! Nepřítomně a ohromeně jsem ho pozorovala. On opravdu jde k té příšeře, která běžně požírá nevinná stvoření? A jen tak? Zatřepala jsem hlavou. Konečně jsem se vzpamatovala z šoku.
"Percy!," zaječela jsem nahlas, "Stůj!" Ignoroval mě. "Zastav!," křičela jsem a můj hlas se rozléhal po celé délce jezera. Rusalka se zrádně usmála a natáhla prázdnou dlaň. Percy stál asi krok od břehu.
"Ne!," zaječela jsem a strhla Percyho zpátky přesně v té chvíli, kdy po něm Rusalka chňapla vlhkou rukou. Na obličej mi dopadlo pár kapek ledové vody. Těsně ho minula. Vystoupila z vody na břeh a klopýtala naším směrem.
"Uteč!," vykřikla jsem a Percy mě konečně poslechl. Mlžný opar nad jezerem ještě zhoustl a teď nepropustil nejen světlo, ale ani žádný obraz. Rusalka už nás v mlze nemohla vidět. Oba jsme zmizeli v dáli.

Robot - 6. kapitola

14. září 2014 v 14:30 | Hermi |  Robot



Ztěžka jsem se zvedla a slyšela jsem, jak moje kovové panty křuply. Jo. Stárnu a reznu. Co se dá dělat. Robert jen seděl a propaloval mě upřeným pohledem. Jako obvykle. Už jsem si na to docela zvykla.

Ignorujíc ho jsem sebrala ovladač na televizi a zmáčkla červené tlačítko. Televize se zapnula.

"Já už asi půjdu," zvedl se Robert. I jeho klouby zapraskaly. Těšilo mě, že nejsem jediná, kdo rezne. Kývla jsem na souhlas.

Když jsem za ním zabouchla dveře, doufala jsem, že už mě dneska žádné překvapení nečeká. Toho večera se rychle setmělo. Pohroužila jsem se do svých myšlenek. Zavřela jsem oči.

Když jsem je otevřela, ležela jsem někde, kde jsem ještě nikdy nebyla. Kolem mě se zvedl oblak hlíny. Posadila jsem se na prašné zemi. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Nikde nikdo. Vstala jsem. Teď jsem viděla mnohem dál. Asi sto metrů předemnou stála obrovská armáda humanidů - robotů podobných člověku. Ucouvla jsem několik metrů dozadu a ohlédla se. Za mnou stála minimálně tak velká lidská armáda. Srdce se mi rozbušilo závratnou rychlostí. Věděla jsem, co bude následovat. Obě armády se rozběhly proti sobě, tedy přímo na mě. Když už byly jen pár metrů ode mne, vykřikla jsem.

Probudila jsem se s výkřikem a celá zpocená. Ten sen byl úplně živý. Úplně skutečný. Ztěžka jsem oddychovala. Postavila jsem se a opláchla si obličej. Polkla jsem. Napadlo mě, jestli to nebyla nějaká...vidina. Jestli se to buď už nestalo, nebo se to teprve stane. Doufala jsem, že pravda není ani jedno z toho, ale zároveň jsem věděla, že si lžu. Stane se to. A jestli ne to, tak něco mnohem horšího. To, co si dnes všichni myslí, že je válka je jen ticho před bouří. Ta se teprve chystá, protože v záloze je zbraň. M13. Já, jako jediný člověk, biť poločlověk, jsem věděla, že tohle je jen začátek. Tohle možná bude konec lidstva. Ten sen, co jsem viděla byl živý. A TO, co jsem viděla nesmím dopustit. Pokud se to ještě nestalo. Ale já věřila, že se stane ještě něco mnohem horšího. A jestli má někdo zemřít, tak já. Mně bude nejmenší škoda. Když to neudělám já, tak nikdo jiný. Když ne já, tak nikdo. Udělám to.

Zvedla jsem se a začala schánět všechno, co se může hodit.





BATERKA - odškrtla jsem slovo na seznamu napsané hůlkovým písmem a strčila jsem do batohu malou stříbřitě šedivou baterku.

LANO - Samo sebou svázané lano leželo vedle toho samého batohu, do kterého jsem uklidila baterku. Odškrtla jsem slovo a dala lano do batohu.

ZÁPALKY - zase stejně napsané slovo. V kapse jsem nahmatala krabičku sirek. "Máme...," prohlásila jsem unaveně a odškrtla další slovo.

NŮŽ - Můj starý kapesní nožík. Otervřela jsem ho a prohlédla si jeho nablýskanou čepel. Čistá a neporušená. Vložila jsem nožík taky do batohu.

VODA - vodu jsem taky odškrtla a vložila do batohu. Ten jsem zapnula a dala si ho na záda. Nebyl tak těžký, jak jsem myslela. Zase jsem ho sundala a převlékla se. Teď jsem měla na sobě hnědé kalhoty a béžové tričko. Tmavé vlasy jsem si svázala hnědočernou stuhou, aby mi nelétaly do očí.

Nakonec jsem usoudila, že bude rozumné se nejdříve najíst. Snědla jsem pár soust čehosi, co jsem vyštrachala v lednici a hodila si na záda batoh. Je čas vyrazit. Odhadovala jsem, že může být něco kolem půlnoci. To mi připomnělo, že jsem původně plánovala si vzít hodinky. V rychlosti jsem je popadla a šoupla do kapsy. A pak mi to došlo. Já snad nikdy nevyrazím! Vysprintovala jsem po schodech nahoru a našla kalhoty, do kterých jsem dala sirky. Přendala jsem je do těch kalhot, které jsem právě měla na sobě a pozhasínala všechna světla v domě. Zamkla jsem na dva západy a klíč schovala pod rohožku. Doufala jsem, že se sem ještě někdy vrátím. Odešla jsem beze stopy, bez vzkazu, bez čehokoliv.

Sladké sny - 16. kapitola

12. září 2014 v 13:00 | Hermi |  Sladké sny
Dnes mám jen jednu poznámku: Měla jsem strašný nutkání u toho "Co je na tom, sakra pozitivního?!" Napsat jako odpověď "Třeba to, jak se roztomile vztekáš." Ale to bych ukradla Kate z Trollů. Už bohatě stačí, že dostávám výtlem u každého "Nenávidím tě.", které kdy kdo řekne.



Sarah

"Neruším vás náhodou?" S úsměvem jsem vešla dovnitř a nechala dveře, pokud se tomu dalo říkat dveře, aby se za mnou samy zavřely.
Vůbec nevypadali, že by se něco stalo. Normálně se bavili, nebo možná jen tak přátelsky hádali o kravinách. Když jsem zevnitř slyšela hlasy, prostě jsem tam šla. A myslím, že jsem měla zůstat venku, protože jsem jim překazila poměrně vtipný rozhovor. Tedy, já ho neslyšela, ale usuzovala jsem tak, protože se oba culili jako blázni. Jen jsem teď litovala, že jsem nerozuměla ani slovu z toho, co předtím říkali. Škoda. Snad příště.
"N-ne…," vykoktala překvapeně Nicol.
"To je dobře, protože potřebujeme pár věcí probrat," odvětila jsem, uznávám, trochu přehnaně přísně.
"Jakých…věcí?," vyptával se prozměnu Luke.
"Třeba proč tady sedíme jako šílenci na zemi, místo, abychom se snažili utéct jednomu skutečnému šílenci," slyšela jsem, jak říkám a až později mi přišlo, že skutečně působím, jako nějaká dost naštvaná učitelka, co si měří žáky vražedným pohledem přes obroučky velkých černých brýlí, přísně posunutých dolů po kořeni nosu.
"Na tom něco bude," odtušila ta blondýna a já měla zase jednou, po dlouhé době, trochu chuť si ji dát k svačině.
"Takže…co budeme dělat?," nadhodila jsem trochu mírněji, než jako typická pavoučí učitelka.
"Ehm…," zamyslel se Luke, "Nejdřív by nebylo úplně od věci dostat Nicol pryč odsud." Prstem ukázal na podlahu pod sebou. Na dívčin souhlas (případně nesouhlas) ani nečekal. Ale myslím, že se trochu přepočítal.


Nicol

"Cože?!," zaječela jsem, "Mě odsud nikdo nedostane! Já nikam nejdu!" Myslela jsem to vážně. Od Luka jsem se teď nehodlala vzdálit ani na pět metrů. Já prostě nikam nejdu. A Sarah mi taky tak nějak přirostla k srdci…svým způsobem. Tedy jen ve chvílích, kdy se mě nesnažila sežrat, nebo mi tím nevyhrožovala. To ale neměnilo vůbec nic na tom, že se odsud nehnu. Ani na krok. Ale Luke se se mnou zřejmě na toto téma nehodlal vybavovat. Ucítila jsem, jak mě něco zvedá ze země. A do háje. On se fakt zbláznil!
"Hned mě polož!," mlátila jsem zuřivě nohama v prázdném vzduchu, což mi logiky bylo houby platné. Sarah umírala smíchy. Ha, ha. Velmi vtipné!
"Chci dolů! Okamžitě!" Jako bych mluvila do dubu. Žádná reakce. Evidentně mě odnášel zpět do chodby, kterou jsme se Sarou přišly. Ale mně to zase tolik nevadilo. Jen mi vadila ta myšlenka, ke které to pomalu, ale jistě směřuje - chce mě dostat pryč odsud. Domů. Ale bez něj. Bez něj domů nechci! Ne, ne, ne, ne, ne! To mu přece musí dojít! Copak on by mě jen tak hodil do jiného světa, jako bych byla kus hadru?!
Tak jsem sebou mlela, až jsem se mu vykroutila a on mě upustil na kamennou podlahu, až to prásklo. Už se po mně natahoval, že mě znovu zvedne a odnese až do chodby, ale já se bleskovou rychlostí postavila na nohy a tvrdohlavě prohlásila, že nikam nejdu.
"Na to se tě ale nikdo neptal," opáčil s praštěným úšklebkem.
"Ale tebe by měl zajímat můj názor!"
"To chceš, aby bylo po tobě?! Není lepší vrátit se do reality?"
Zamyslela jsem se.
"Lepší být mrtvá tady, než opuštěná v realitě," konstatovala jsem se sklopeným zrakem, "Mimo to, je to jen sen."
Můj první argument přešel bez povšimnutí, i když na něm bylo dost vidět, že se přemáhá, aby na to nic neřekl, ale nakonec odpověděl jen na to druhé.
"To si jen myslíš. Není to normální sen." A pak mě to napadlo. Co když to je jako s tím škrábancem od Percyho? Zamrazilo mě.
"Znamená to…že když zemřu tady, tak i ve skutečnosti?," zeptala jsem se pomalu a tiše, jako bych se bála něčeho neexistujícího, co by mě mohlo slyšet a využít toho.
"Přesně tak," potvrdil.
"Ale to na situaci vůbec nic nemění," konstatovala jsem suše a naprosto nezaujatě, "Chci tu zůstat, jak už jsem řekla, i za cenu toho, že to nemusím přežít."
"Ale já to nechci."
"Já se tě na tvůj názor neptala!"
"Já tebe taky ne!"
"Ale jde tu o mě, můj názor je důležitější!"
"Je to pro tvé dobro…"
"Tak dost!" Sařin hlas se rozlehl místností a několikanásobně tak přehlušil ty naše. "Tohle hádání nikam nevede," dodala ještě, "Měli byste sklapnout a chvíli mě poslouchat." A docílila, čeho chtěla. Zmlkli jsme téměř okamžitě. Musím uznat, že z ní šel trochu strach.
"Jak dostaneme Nicol ven?," zeptala se Luka. To už to ve mně vřelo! Ona se přidá k tomu…zrádci!
"Já nechci ven!," ječela jsem, ale pavoučici to bylo zjevně úplně ukradené. Otočila se na mě se zlostným výrazem ve tváři.
"Zmlkni konečně!"
Luke mě znovu popadl a jako nějaký bodyguard tentokrát skutečně vynesl ven ze dveří.
"Počkej tady," přikázal.
"To mě ani nenapadne," protestovala jsem, "nehodlám se od tebe vzdálit ani na pět metrů," přednesla jsem svou myšlenku. Chytila jsem ho za předloktí, když se chtěl vrátit s Saře, aby mohli konečně prodiskutovat celou záležitost bez mého věčného otravování, a ani na chvíli jsem neuvažovala o tom, že bych ho ještě někdy pustila. Povzdechl si a objal mě.
"To bude dobrý." Neplánovala jsem to, ale přeci jen jsem jeho ruku nakonec pustila. Také jsem si povzdechla a teď jsem samozřejmě, jako malá holčička, seděla na zemi a čekala, až se ti dva konečně dohodnou. No hrůza!
Uvažovala jsem, co asi Mia a Percy. Co když se vydali za mnou? A co když přijdou, až já tu už nebudu? Znovu mi přeběhl mráz po zádech. Ne, nejdřív se budu muset postarat o ně. Bez nich domů taky nechci. A co bude s Damonem? A s Lukem a se Sarou? Ne, teď rozhodně nebyla dobrá doba na to odejít a už nikdy se nevrátit. Ale ti dva uvnitř zřejmě měli úplně jiný názor. Slyšela jsem je. Sarah nejspíš vytáhla ten plánek chodeb.
"Zbláznil ses?! Tamtudy to nepůjde. Vždyť je tam Damon!," křičel zděšeně Sařin hlas.
"Ehm…A co třeba sem?"
"Ne, to taky nejde…proč jenom všechny cesty končí na tom stejném místě?"
"Všechny ne. Podívej. Tady - sem vedou jen tři chodby."
"A nebyla by tu nějaká místnost, do které vede jen jedna chodba?," zjišťovala pavoučice.
"Ne," odpověděl jednoduše Luke.
"Tak asi budeme muset použít tuhle."
Neviděla jsem, kam ukázala, ale předpokládala jsem, že se mi rozhodnutí nebude líbit. Stále jsem, trochu naštvaná, seděla vzdorovitě na kamenné podlaze chodby. A byla jsem naštvaná právem. Přivřené kamenné dveře z kusu zdi se teď otevřely dokořán a za nimi jsem rozpoznala Luka se Sarou. No sláva! Dohodli se? A jak? Počítala jsem se scénářem, že ať už se dohodli jakkoliv, líbit se mi to nabude tak jako tak. Alespoň ne všechno.
A jak jsem teď tak poslouchala, tak zrovna ta část, kde Sarah řekla "Pokusíme se tě v pořádku dostat domů." se mi zamlouvala mnohem více, než věta "Teď se rozdělíme.", kterou pronesl Luke. Bohužel jsem samozřejmě ani v nejmenším neměla na výběr. Logicky jsem začala hlasitě protestovat:
"Tak to ani náhodou! Jak jsem řekla - nehnu se od tebe ani na pět metrů" - to bylo na Luka - "A od tebe se mi taky zrovna dvakrát nechce" - to bylo zase na Saru - "Když pomyslím, co všechno se tu může potulovat! Ne, já ani náhodou nikam nejdu! Natož ještě sama!"
Luke se až příliš podivně usmál. Nějak jako Já jsem strašně geniální namyšlenej trotl, co tě má přece moc rád, a tudíš by tě ani náhodou nenechal pobíhat po paláci, když tu můžeš natrefit na jeho psychopatického otce. A pak prohlásil:
"Ale ty přece nepůjdeš sama. Myslel jsem, že se rozdělíme stylem ´Já půjdu sám a ty půjdeš se Sarou´."
Zírala jsem na něj jako opařená.
"Cože?!"
Hlas mi stoupnul hned o několik oktáv.
"Co ti zase vadí? Myslel jsem, že se od Sary nehneš ani na pět metrů...alespoň tak jsi to před chvílí řekla."
"Já jsem ale řekla, že se nehnu od tebe! A to jsem myslela mnohem vážněji, než že se nehnu od Sary! I když musím uznat, že jít někam s ní je mnohem lepší, než jít někam sama."
Teď už se můj nepřirozeně vysoký hlas rozléhal v ozvěně celou chodbou.
"Alespoň něco pozitivního, ne?"
Tak teď už to ve mně vážně vřelo. Kdybych měla pokličku, myslím, že už by pod náporem páry poletovala vysoko ve vzduchu někde u stropu.
"Co je na tom, sakra, pozitivního?!," vykřikla jsem naštvaně a zděšeně zároveň.
"To, že nepůjdeš nikam sama," odpověděl s ledovým klidem. Ale já zuřila.
"Já ale vážně nikam nejdu!"
"Ale jdeš!"
"Nejdu!"
"Tak dost, vy dva!," přerušil nás zase učitelsky přísný hlas patřící velké pavoučici, "Už zase?! To se musíte pořád hádat?!"
"Jde mi o její dobro!," bránil se Luke.
"O moje dobro?!," pokračovala jsem v hádce a vůbec si nevšímala Sary, "Kdyby ti šlo o moje dobro, tak bys mě nechal jít s tebou!"
"To není pravda! Kvůli bezpečnosti nemůžeme jít všichni najednou!"
"Naopak!," odporovala jsem vzdorovitě, "Kvůli bezpečnosti bychom se měli držet u sebe, tak je potom mnohem menší pravděpodobnost, že si nás někdo všimne!"
"Ty to vůbec nechápeš! - au!" Luke se popadl za nohu. Už už jsem chtěla odseknout něco ve smyslu Chápu to moc dobře!, ale v tu chvíli mnou projela strašná bolest a já klesla na kolena. Ta bolest pocházela z mé levé nohy, konkrétně z lýtka. Když jsem vystřelila pohledem k místu, kde jsem ještě před chvílí měla nohu a uviděla pyšně se šklebící Saru.
"Řekla jsem, že to stačí, ne?," pronesla teď spíš mateřským, než učitelským tónem.
"No jo," sýpala jsem. Noha mě strašně bolela. Luke seděl zády opřený ke zdi a tvářil se minimálně tak zmučeně jako já.
"Byl v tom kousnutí snad jed?," zeptal se zděšeně s pohledem upřeným na Saru.
"Ne," odpověděla prostě, "I bez jedu moje kousnutí obvykle dost bolí. Ale jejich velký a jediný problém je, že brzy bolet přestanou a stopy po nich zmizí hned po tom. Což znamená, že tak do čtvrt hodiny jste zase úplně v pořádku. To ovšem nemůžu říct za předpokladu, že se budete dál takhle hádat," pohrozila nakonec. Pohlédla jsem na svou bosou nohu pod špinavou, trochu potrhanou, kdysi bílou sukní. Kousanec pěkně krvácel. Kdybych to necítila a hned po tom neviděla Saru, přísahala bych, že mě kousnul upír. Stopy po vniknutí kusadel pod kůži byly jasně znatelné. A z rány se řinula krev.

"Řekni, že tam nezůstane jizva!," vykřikla jsem s naštvaným pohledem na Saru.

"Ehm, no, nedá se vyloučit, že tam…něco málo zůstane. Ale nemělo by to být nic dramatického." Snažila se mě uklidnit, ale já už měla opravdu dost.

"Co?! Tak já kvůli tobě budu ještě nadosmrti žít s jizvou na noze?!" Ne, že by to bylo něco zase tak moc dramatického, ale v tu chvíli už by mě dokázalo vytočit naprosto cokoliv. Luke se ke mně mezitím nějak dostal, což mě dost překvapilo, protože jestli ho noha bolela stejně jako mě, řekla bych, že by neměl být schopný pohybu. Každopádně mě chytil kolem ramen a pronesl:

"Klid." To už mě sice úplně iritovalo, ale radši jsem zakončila svoje rozčilování větou:

"Tak to pěkně děkuju."

Sarah jen s omluvným úsměvem sklopila pohled a já si pomyslela, proč jsem ji nezašlápla už v té chodbě.

Vtom se Luke zvedl a párkrát poklepal na zeď. Divila jsem se, že vůbec může stát. Taky jsem se pokusila postavit, a opravdu. Sarah měla pravdu. Bolest rychle ustupovala a já už mohla chodit. Rána teď už zaschla, takže mi ani nestihla příliš ušpinit sukni. Zavrávorala jsem, ale udržela jsem se na nohou. V tu chvíli se ale před Lukem otevřela dosud skrytá chodba, a než jsem stačila něco namítnout, nebo ho zadržet, zmizel v temnotě.

V zajetí květů - 1. kapitola

11. září 2014 v 17:52 | Hermi |  V zajetí květů
Tak...zaprvé se Efi tvářila, že mě asi ukamenuje, když do půl dne něco nezveřejním, a zadruhé mi někdy (asi před měsícem XD) Anachíné psala, jestli jsem nezapomněla na tu povídku, co má u mě "objednanou". Takže, mám zatím jednu kapitolu - logicky první, a je trapně krátká. A pak taky nemám nejmenší ponětí, kdy se mi podaří napsat další kapču a jak se mi povede s erformou. Řeknu vám, mně se strašně dobře píše ichformou a erforma mi trochu vadí, ale chtěla jsem to alespoň zkusit. Za pokus nic nedám. Tak, tady to je, ale je to trochu divný:
P.S.: Efi se taky tvářila, že tím, že mám něco zveřejnit asi myslela Sladké sny, ale k těm se dostanu až...za chvíli? Ale tím není vůbec jisté, že tu šestnáctku dopíšu dneska. Tak, dost už kecání, ať mě neukamenuje ještě Anachíné.



Jen stát a sledovat zkázu. Jen tiše přihlížet. Jen sledovat tu matnou záři vycházející z vlastních dlaní, co dodává sílu růst tomu všemu okolo. Robin se nedokázala dál dívat na tu spoušť, co nadělala, nedokázala uvěřit, že je to její vina. Ale mohla jen nečinně přihlížet.

Rok 1999, království Miromena




Sedmiletá Robin stála jako přikovaná k podlaze a pohled upírala daleko před sebe. Stála tam matka v hradbě trnitých šlahounů, která obháněla místnost kolem dokola a Robin dokázala jen udiveně přihlížet. Nakonec pozvedla dlaně a podržela si je několik centimetrů před obličejem. Šílená strachy sama ze sebe si je prohlížela. Nedokázala si racionálně vysvětlit, co právě viděla. Před krátkým okamžikem jí z obou dlaní v záplavě vzteku vyšlehly tlusté kořenovité šlahouny jakési rostliny. Teď obrůstaly místnost kolem dokola a rašily z nich ostré trny. Byly veliké, jako pěst a samy šlahouny byly pomalu tlustší, než dívenka. Ta svěsila ruce a usedavě se rozplakala. Matka podlezla jeden podivně zakroucený kořen a opatrně se vydala směrem k dcerce. Ta ustoupila o krok dozadu. Nic nechápala. Matka k ní ale došla a starostlivě ji objala.
"C-co to bylo?," zašeptala tiše.
"Já nevím," vzlykala Robin. Matka přikývla a ztichla. Věděla, že to není normální, že se s tím musí něco dělat. To ale Robin ještě netušila. Když matku pustila, pohlédla jí do utrápené tváře. Co bude dělat? Znovu a znovu si prohlížela své dětské ruce. Vypadaly úplně normálně. Jako každé dlaně, co kdy viděla. Tak proč dokážou něco takového? Ustoupila několik kroků od matky. Pozvedla před sebe ruku a natáhla ukazováček. Zavřela oči a tiskla k sobě obě oční víčka, jako by se mělo něco stát. Taky se mělo něco stát, jenže nestalo. Čekala, že se bude opakovat to, co předtím, ale nic. Nikde nic. Ani stopy po tom, že by se mělo něco stát. Jen po tom, že se něco stalo. Šlahouny tam stále byly. Stále se táhly po obvodu celé místnosti několikrát dokola a pnuly nahoru až ke stropu. Robin si jich nevšímala a stále se o něco snažila. Zoufale a čím dál silněji máchala rukou před obličejem a doufala, že se stane něco, co jí potvrdí, že ještě není blázen. Jenže se stále nic nedělo. Nic. Prstem mířila stále před sebe a nic se nehnulo, nic nebylo vidět.

"Sakra!," vykřikla dětským hláskem a už se chtěla otočit, když jí ze vztyčeného ukazováku vyletělo několik zelených lístků takovou rychlostí, že narazily do protější stěny a až potom se pomalu snesly na dřevěnou podlahu. Teď byla Robin ještě zmatenější.

"Jakto?," obrátila se k matce, ale ta na ni upírala pohled nejen nechápavý, ale také plný strachu. Robin věděla, že tam by pomoc hledat neměla, protože se jí nedočká, ale byla to její matka. Do zarudlých očí se dívence znovu draly slzy. Rozběhla se s napřaženýma rukama k matce, ale ta uhnula a Robin sáhla do vzduchoprázdna. "Mami?," zašeptala vyděšeně. Matka udělala jeden krok směrem k Robin, ale bála se stále stejně. Robin se k ní vrhla a naštěstí se nic nestalo. Matka dceru opatrně objala kolem ramen a ta se znovu rozplakala.

Reklamy a podobně

5. září 2014 v 13:51
Veškeré reklamy, pozvánky ny blogy, upomínky, prosby o hlas a podobně pod tento článek, jinak budou nemilosrdně smazány. }:)