Robot - 6. kapitola

14. září 2014 v 14:30 | Hermi |  Robot



Ztěžka jsem se zvedla a slyšela jsem, jak moje kovové panty křuply. Jo. Stárnu a reznu. Co se dá dělat. Robert jen seděl a propaloval mě upřeným pohledem. Jako obvykle. Už jsem si na to docela zvykla.

Ignorujíc ho jsem sebrala ovladač na televizi a zmáčkla červené tlačítko. Televize se zapnula.

"Já už asi půjdu," zvedl se Robert. I jeho klouby zapraskaly. Těšilo mě, že nejsem jediná, kdo rezne. Kývla jsem na souhlas.

Když jsem za ním zabouchla dveře, doufala jsem, že už mě dneska žádné překvapení nečeká. Toho večera se rychle setmělo. Pohroužila jsem se do svých myšlenek. Zavřela jsem oči.

Když jsem je otevřela, ležela jsem někde, kde jsem ještě nikdy nebyla. Kolem mě se zvedl oblak hlíny. Posadila jsem se na prašné zemi. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Nikde nikdo. Vstala jsem. Teď jsem viděla mnohem dál. Asi sto metrů předemnou stála obrovská armáda humanidů - robotů podobných člověku. Ucouvla jsem několik metrů dozadu a ohlédla se. Za mnou stála minimálně tak velká lidská armáda. Srdce se mi rozbušilo závratnou rychlostí. Věděla jsem, co bude následovat. Obě armády se rozběhly proti sobě, tedy přímo na mě. Když už byly jen pár metrů ode mne, vykřikla jsem.

Probudila jsem se s výkřikem a celá zpocená. Ten sen byl úplně živý. Úplně skutečný. Ztěžka jsem oddychovala. Postavila jsem se a opláchla si obličej. Polkla jsem. Napadlo mě, jestli to nebyla nějaká...vidina. Jestli se to buď už nestalo, nebo se to teprve stane. Doufala jsem, že pravda není ani jedno z toho, ale zároveň jsem věděla, že si lžu. Stane se to. A jestli ne to, tak něco mnohem horšího. To, co si dnes všichni myslí, že je válka je jen ticho před bouří. Ta se teprve chystá, protože v záloze je zbraň. M13. Já, jako jediný člověk, biť poločlověk, jsem věděla, že tohle je jen začátek. Tohle možná bude konec lidstva. Ten sen, co jsem viděla byl živý. A TO, co jsem viděla nesmím dopustit. Pokud se to ještě nestalo. Ale já věřila, že se stane ještě něco mnohem horšího. A jestli má někdo zemřít, tak já. Mně bude nejmenší škoda. Když to neudělám já, tak nikdo jiný. Když ne já, tak nikdo. Udělám to.

Zvedla jsem se a začala schánět všechno, co se může hodit.





BATERKA - odškrtla jsem slovo na seznamu napsané hůlkovým písmem a strčila jsem do batohu malou stříbřitě šedivou baterku.

LANO - Samo sebou svázané lano leželo vedle toho samého batohu, do kterého jsem uklidila baterku. Odškrtla jsem slovo a dala lano do batohu.

ZÁPALKY - zase stejně napsané slovo. V kapse jsem nahmatala krabičku sirek. "Máme...," prohlásila jsem unaveně a odškrtla další slovo.

NŮŽ - Můj starý kapesní nožík. Otervřela jsem ho a prohlédla si jeho nablýskanou čepel. Čistá a neporušená. Vložila jsem nožík taky do batohu.

VODA - vodu jsem taky odškrtla a vložila do batohu. Ten jsem zapnula a dala si ho na záda. Nebyl tak těžký, jak jsem myslela. Zase jsem ho sundala a převlékla se. Teď jsem měla na sobě hnědé kalhoty a béžové tričko. Tmavé vlasy jsem si svázala hnědočernou stuhou, aby mi nelétaly do očí.

Nakonec jsem usoudila, že bude rozumné se nejdříve najíst. Snědla jsem pár soust čehosi, co jsem vyštrachala v lednici a hodila si na záda batoh. Je čas vyrazit. Odhadovala jsem, že může být něco kolem půlnoci. To mi připomnělo, že jsem původně plánovala si vzít hodinky. V rychlosti jsem je popadla a šoupla do kapsy. A pak mi to došlo. Já snad nikdy nevyrazím! Vysprintovala jsem po schodech nahoru a našla kalhoty, do kterých jsem dala sirky. Přendala jsem je do těch kalhot, které jsem právě měla na sobě a pozhasínala všechna světla v domě. Zamkla jsem na dva západy a klíč schovala pod rohožku. Doufala jsem, že se sem ještě někdy vrátím. Odešla jsem beze stopy, bez vzkazu, bez čehokoliv.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Efi Efi | 14. září 2014 v 20:00 | Reagovat

Něco mi říká, že už jsem to četla... A že jsem se k tomu vyjádřila... Můj názor je stále steejný! :D

2 Hermi Hermi | Web | 14. září 2014 v 20:16 | Reagovat

[1]: To znamená pozitivní? Děkuji! Ale přijde mi to starý...a...chtělo by to přepsat...a jak teď říkáš ty, přijde mi to kýčovitý.

3 C.V.O.K. C.V.O.K. | E-mail | Web | 6. října 2014 v 14:08 | Reagovat

Heej! To už odchádza? Ako ho môže nechať odísť? Ja mám na jazyku TOĽKO otázok! To predsa nemyslíš vážne :| pocker face. Kto to je? Čo je M13? Prečo boli u nej doma? A podobne. No tákk... Chcem odpovede, lebo táto atmosféra tajomna je hrozne ťažká :D
Inak sa nám z hlavnej hrdinky stal Rebel. Wooohou! Páči sa mi... Tak veľa šťastia želám...
A autorke vyjadrujem nadšené pochvaly - fakt podarené dielko. Pekne, jednoducho napísané, originálny dej, super vykreslená atmosféra... Teším sa na pokračovanie! Dúfam že ma nenecháš dlho čakať ;)

4 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 27. října 2014 v 13:08 | Reagovat

Mně to nepřipadá kýčovité ani trochu. Naopak, připadá mi to naprosto úžasné. Zajímalo by mě, kam vlastně odchází, o co jde dělat. Také mám v hlavě milióny otázek...
Jen jsem moc nepochopila tu část s oblečením. Kdy si převlékla kalhoty, že nechala sirky v jiných? Nějak jsem to nezaregistrovala.
Naprosto úžasná kapitola. Jen tak dále, a opravdu se nemůžu dočkat pokračování!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama