Sladké sny - 16. kapitola

12. září 2014 v 13:00 | Hermi |  Sladké sny
Dnes mám jen jednu poznámku: Měla jsem strašný nutkání u toho "Co je na tom, sakra pozitivního?!" Napsat jako odpověď "Třeba to, jak se roztomile vztekáš." Ale to bych ukradla Kate z Trollů. Už bohatě stačí, že dostávám výtlem u každého "Nenávidím tě.", které kdy kdo řekne.



Sarah

"Neruším vás náhodou?" S úsměvem jsem vešla dovnitř a nechala dveře, pokud se tomu dalo říkat dveře, aby se za mnou samy zavřely.
Vůbec nevypadali, že by se něco stalo. Normálně se bavili, nebo možná jen tak přátelsky hádali o kravinách. Když jsem zevnitř slyšela hlasy, prostě jsem tam šla. A myslím, že jsem měla zůstat venku, protože jsem jim překazila poměrně vtipný rozhovor. Tedy, já ho neslyšela, ale usuzovala jsem tak, protože se oba culili jako blázni. Jen jsem teď litovala, že jsem nerozuměla ani slovu z toho, co předtím říkali. Škoda. Snad příště.
"N-ne…," vykoktala překvapeně Nicol.
"To je dobře, protože potřebujeme pár věcí probrat," odvětila jsem, uznávám, trochu přehnaně přísně.
"Jakých…věcí?," vyptával se prozměnu Luke.
"Třeba proč tady sedíme jako šílenci na zemi, místo, abychom se snažili utéct jednomu skutečnému šílenci," slyšela jsem, jak říkám a až později mi přišlo, že skutečně působím, jako nějaká dost naštvaná učitelka, co si měří žáky vražedným pohledem přes obroučky velkých černých brýlí, přísně posunutých dolů po kořeni nosu.
"Na tom něco bude," odtušila ta blondýna a já měla zase jednou, po dlouhé době, trochu chuť si ji dát k svačině.
"Takže…co budeme dělat?," nadhodila jsem trochu mírněji, než jako typická pavoučí učitelka.
"Ehm…," zamyslel se Luke, "Nejdřív by nebylo úplně od věci dostat Nicol pryč odsud." Prstem ukázal na podlahu pod sebou. Na dívčin souhlas (případně nesouhlas) ani nečekal. Ale myslím, že se trochu přepočítal.


Nicol

"Cože?!," zaječela jsem, "Mě odsud nikdo nedostane! Já nikam nejdu!" Myslela jsem to vážně. Od Luka jsem se teď nehodlala vzdálit ani na pět metrů. Já prostě nikam nejdu. A Sarah mi taky tak nějak přirostla k srdci…svým způsobem. Tedy jen ve chvílích, kdy se mě nesnažila sežrat, nebo mi tím nevyhrožovala. To ale neměnilo vůbec nic na tom, že se odsud nehnu. Ani na krok. Ale Luke se se mnou zřejmě na toto téma nehodlal vybavovat. Ucítila jsem, jak mě něco zvedá ze země. A do háje. On se fakt zbláznil!
"Hned mě polož!," mlátila jsem zuřivě nohama v prázdném vzduchu, což mi logiky bylo houby platné. Sarah umírala smíchy. Ha, ha. Velmi vtipné!
"Chci dolů! Okamžitě!" Jako bych mluvila do dubu. Žádná reakce. Evidentně mě odnášel zpět do chodby, kterou jsme se Sarou přišly. Ale mně to zase tolik nevadilo. Jen mi vadila ta myšlenka, ke které to pomalu, ale jistě směřuje - chce mě dostat pryč odsud. Domů. Ale bez něj. Bez něj domů nechci! Ne, ne, ne, ne, ne! To mu přece musí dojít! Copak on by mě jen tak hodil do jiného světa, jako bych byla kus hadru?!
Tak jsem sebou mlela, až jsem se mu vykroutila a on mě upustil na kamennou podlahu, až to prásklo. Už se po mně natahoval, že mě znovu zvedne a odnese až do chodby, ale já se bleskovou rychlostí postavila na nohy a tvrdohlavě prohlásila, že nikam nejdu.
"Na to se tě ale nikdo neptal," opáčil s praštěným úšklebkem.
"Ale tebe by měl zajímat můj názor!"
"To chceš, aby bylo po tobě?! Není lepší vrátit se do reality?"
Zamyslela jsem se.
"Lepší být mrtvá tady, než opuštěná v realitě," konstatovala jsem se sklopeným zrakem, "Mimo to, je to jen sen."
Můj první argument přešel bez povšimnutí, i když na něm bylo dost vidět, že se přemáhá, aby na to nic neřekl, ale nakonec odpověděl jen na to druhé.
"To si jen myslíš. Není to normální sen." A pak mě to napadlo. Co když to je jako s tím škrábancem od Percyho? Zamrazilo mě.
"Znamená to…že když zemřu tady, tak i ve skutečnosti?," zeptala jsem se pomalu a tiše, jako bych se bála něčeho neexistujícího, co by mě mohlo slyšet a využít toho.
"Přesně tak," potvrdil.
"Ale to na situaci vůbec nic nemění," konstatovala jsem suše a naprosto nezaujatě, "Chci tu zůstat, jak už jsem řekla, i za cenu toho, že to nemusím přežít."
"Ale já to nechci."
"Já se tě na tvůj názor neptala!"
"Já tebe taky ne!"
"Ale jde tu o mě, můj názor je důležitější!"
"Je to pro tvé dobro…"
"Tak dost!" Sařin hlas se rozlehl místností a několikanásobně tak přehlušil ty naše. "Tohle hádání nikam nevede," dodala ještě, "Měli byste sklapnout a chvíli mě poslouchat." A docílila, čeho chtěla. Zmlkli jsme téměř okamžitě. Musím uznat, že z ní šel trochu strach.
"Jak dostaneme Nicol ven?," zeptala se Luka. To už to ve mně vřelo! Ona se přidá k tomu…zrádci!
"Já nechci ven!," ječela jsem, ale pavoučici to bylo zjevně úplně ukradené. Otočila se na mě se zlostným výrazem ve tváři.
"Zmlkni konečně!"
Luke mě znovu popadl a jako nějaký bodyguard tentokrát skutečně vynesl ven ze dveří.
"Počkej tady," přikázal.
"To mě ani nenapadne," protestovala jsem, "nehodlám se od tebe vzdálit ani na pět metrů," přednesla jsem svou myšlenku. Chytila jsem ho za předloktí, když se chtěl vrátit s Saře, aby mohli konečně prodiskutovat celou záležitost bez mého věčného otravování, a ani na chvíli jsem neuvažovala o tom, že bych ho ještě někdy pustila. Povzdechl si a objal mě.
"To bude dobrý." Neplánovala jsem to, ale přeci jen jsem jeho ruku nakonec pustila. Také jsem si povzdechla a teď jsem samozřejmě, jako malá holčička, seděla na zemi a čekala, až se ti dva konečně dohodnou. No hrůza!
Uvažovala jsem, co asi Mia a Percy. Co když se vydali za mnou? A co když přijdou, až já tu už nebudu? Znovu mi přeběhl mráz po zádech. Ne, nejdřív se budu muset postarat o ně. Bez nich domů taky nechci. A co bude s Damonem? A s Lukem a se Sarou? Ne, teď rozhodně nebyla dobrá doba na to odejít a už nikdy se nevrátit. Ale ti dva uvnitř zřejmě měli úplně jiný názor. Slyšela jsem je. Sarah nejspíš vytáhla ten plánek chodeb.
"Zbláznil ses?! Tamtudy to nepůjde. Vždyť je tam Damon!," křičel zděšeně Sařin hlas.
"Ehm…A co třeba sem?"
"Ne, to taky nejde…proč jenom všechny cesty končí na tom stejném místě?"
"Všechny ne. Podívej. Tady - sem vedou jen tři chodby."
"A nebyla by tu nějaká místnost, do které vede jen jedna chodba?," zjišťovala pavoučice.
"Ne," odpověděl jednoduše Luke.
"Tak asi budeme muset použít tuhle."
Neviděla jsem, kam ukázala, ale předpokládala jsem, že se mi rozhodnutí nebude líbit. Stále jsem, trochu naštvaná, seděla vzdorovitě na kamenné podlaze chodby. A byla jsem naštvaná právem. Přivřené kamenné dveře z kusu zdi se teď otevřely dokořán a za nimi jsem rozpoznala Luka se Sarou. No sláva! Dohodli se? A jak? Počítala jsem se scénářem, že ať už se dohodli jakkoliv, líbit se mi to nabude tak jako tak. Alespoň ne všechno.
A jak jsem teď tak poslouchala, tak zrovna ta část, kde Sarah řekla "Pokusíme se tě v pořádku dostat domů." se mi zamlouvala mnohem více, než věta "Teď se rozdělíme.", kterou pronesl Luke. Bohužel jsem samozřejmě ani v nejmenším neměla na výběr. Logicky jsem začala hlasitě protestovat:
"Tak to ani náhodou! Jak jsem řekla - nehnu se od tebe ani na pět metrů" - to bylo na Luka - "A od tebe se mi taky zrovna dvakrát nechce" - to bylo zase na Saru - "Když pomyslím, co všechno se tu může potulovat! Ne, já ani náhodou nikam nejdu! Natož ještě sama!"
Luke se až příliš podivně usmál. Nějak jako Já jsem strašně geniální namyšlenej trotl, co tě má přece moc rád, a tudíš by tě ani náhodou nenechal pobíhat po paláci, když tu můžeš natrefit na jeho psychopatického otce. A pak prohlásil:
"Ale ty přece nepůjdeš sama. Myslel jsem, že se rozdělíme stylem ´Já půjdu sám a ty půjdeš se Sarou´."
Zírala jsem na něj jako opařená.
"Cože?!"
Hlas mi stoupnul hned o několik oktáv.
"Co ti zase vadí? Myslel jsem, že se od Sary nehneš ani na pět metrů...alespoň tak jsi to před chvílí řekla."
"Já jsem ale řekla, že se nehnu od tebe! A to jsem myslela mnohem vážněji, než že se nehnu od Sary! I když musím uznat, že jít někam s ní je mnohem lepší, než jít někam sama."
Teď už se můj nepřirozeně vysoký hlas rozléhal v ozvěně celou chodbou.
"Alespoň něco pozitivního, ne?"
Tak teď už to ve mně vážně vřelo. Kdybych měla pokličku, myslím, že už by pod náporem páry poletovala vysoko ve vzduchu někde u stropu.
"Co je na tom, sakra, pozitivního?!," vykřikla jsem naštvaně a zděšeně zároveň.
"To, že nepůjdeš nikam sama," odpověděl s ledovým klidem. Ale já zuřila.
"Já ale vážně nikam nejdu!"
"Ale jdeš!"
"Nejdu!"
"Tak dost, vy dva!," přerušil nás zase učitelsky přísný hlas patřící velké pavoučici, "Už zase?! To se musíte pořád hádat?!"
"Jde mi o její dobro!," bránil se Luke.
"O moje dobro?!," pokračovala jsem v hádce a vůbec si nevšímala Sary, "Kdyby ti šlo o moje dobro, tak bys mě nechal jít s tebou!"
"To není pravda! Kvůli bezpečnosti nemůžeme jít všichni najednou!"
"Naopak!," odporovala jsem vzdorovitě, "Kvůli bezpečnosti bychom se měli držet u sebe, tak je potom mnohem menší pravděpodobnost, že si nás někdo všimne!"
"Ty to vůbec nechápeš! - au!" Luke se popadl za nohu. Už už jsem chtěla odseknout něco ve smyslu Chápu to moc dobře!, ale v tu chvíli mnou projela strašná bolest a já klesla na kolena. Ta bolest pocházela z mé levé nohy, konkrétně z lýtka. Když jsem vystřelila pohledem k místu, kde jsem ještě před chvílí měla nohu a uviděla pyšně se šklebící Saru.
"Řekla jsem, že to stačí, ne?," pronesla teď spíš mateřským, než učitelským tónem.
"No jo," sýpala jsem. Noha mě strašně bolela. Luke seděl zády opřený ke zdi a tvářil se minimálně tak zmučeně jako já.
"Byl v tom kousnutí snad jed?," zeptal se zděšeně s pohledem upřeným na Saru.
"Ne," odpověděla prostě, "I bez jedu moje kousnutí obvykle dost bolí. Ale jejich velký a jediný problém je, že brzy bolet přestanou a stopy po nich zmizí hned po tom. Což znamená, že tak do čtvrt hodiny jste zase úplně v pořádku. To ovšem nemůžu říct za předpokladu, že se budete dál takhle hádat," pohrozila nakonec. Pohlédla jsem na svou bosou nohu pod špinavou, trochu potrhanou, kdysi bílou sukní. Kousanec pěkně krvácel. Kdybych to necítila a hned po tom neviděla Saru, přísahala bych, že mě kousnul upír. Stopy po vniknutí kusadel pod kůži byly jasně znatelné. A z rány se řinula krev.

"Řekni, že tam nezůstane jizva!," vykřikla jsem s naštvaným pohledem na Saru.

"Ehm, no, nedá se vyloučit, že tam…něco málo zůstane. Ale nemělo by to být nic dramatického." Snažila se mě uklidnit, ale já už měla opravdu dost.

"Co?! Tak já kvůli tobě budu ještě nadosmrti žít s jizvou na noze?!" Ne, že by to bylo něco zase tak moc dramatického, ale v tu chvíli už by mě dokázalo vytočit naprosto cokoliv. Luke se ke mně mezitím nějak dostal, což mě dost překvapilo, protože jestli ho noha bolela stejně jako mě, řekla bych, že by neměl být schopný pohybu. Každopádně mě chytil kolem ramen a pronesl:

"Klid." To už mě sice úplně iritovalo, ale radši jsem zakončila svoje rozčilování větou:

"Tak to pěkně děkuju."

Sarah jen s omluvným úsměvem sklopila pohled a já si pomyslela, proč jsem ji nezašlápla už v té chodbě.

Vtom se Luke zvedl a párkrát poklepal na zeď. Divila jsem se, že vůbec může stát. Taky jsem se pokusila postavit, a opravdu. Sarah měla pravdu. Bolest rychle ustupovala a já už mohla chodit. Rána teď už zaschla, takže mi ani nestihla příliš ušpinit sukni. Zavrávorala jsem, ale udržela jsem se na nohou. V tu chvíli se ale před Lukem otevřela dosud skrytá chodba, a než jsem stačila něco namítnout, nebo ho zadržet, zmizel v temnotě.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Anachíné Anachíné | Web | 13. září 2014 v 12:53 | Reagovat

Aha, tak tady jsou Sladké Sny! Dobře!
Pobavilo mě to. To jsi tam měla napsat, to s tím vztekáním. Je to dost dobré. :D Nemám, co bych řekla dál. Kapitola je moc hezká. Škoda, že Luke nemůže žít doopravdy. To by Nicky skákala radostí do stropu. :DD

P.S.: Dneska zveřejním deníček a při troše štěstí zítra Corrie. :)

2 Hermi Hermi | Web | 14. září 2014 v 20:19 | Reagovat

[1]: :-D
Jo, když já nechtěla kopírovat...
Děkuji...a...k tomu, že nemůže žít doopravdy...taky jsem nad tím uvažovala...no...uvidíme, jak to nakonec dopadne, protože už jsem zase málem spoilerovala! A - ano, mám dojem, že by ten strop prorazila. XD

P.S.: Jj...Super! Hlavně Corrie už se prostě nemůžu dočkat!

3 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 26. října 2014 v 17:12 | Reagovat

Nádherná kapitola, opravdu. Ta hádka mezi Lukem a Nicol mě hrozně rozesmála.
Mimochodem, nemyslím si, že bys kopírovala kate. Uznávám, že podobné obraty používá, ale podle mě by měl každý psát to, co mu přijde pod ruku. Pokud bychom se stále měli ohlížet, jestli tuto vět a tamtu už někdo nepoužil, nenapsali bychom ani čárku.
Hned si jdu přečíst pokračování, protože mě tato povídka nesmírně baví.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama