Sladké sny - 17. kapitola

19. září 2014 v 16:21 | Hermi |  Sladké sny
Než přejdu k povídce, mám jeden dotaz...nebo prosbu: Chcete k téhle povídce teamy? Jo, já vím, je to fakt brzo XD, ale pár jsem jich už udělala...chcete je nebo ne?
Jo...dneska jsem se asi zcvokla, ale celé čtyři stránky jsou z pohledu Mii. Netuším, proč jsem chudáka Percyho vynechala, no, prostě je to tak, já už to přepisovat fakt nebudu. A ta rusalka je jen takové rozptýlení od běžného děje. Nic závažného. :D



Mia

Strnule jsem stála na místě a dívala se na svět. Bylo všude tak krásně. Slunce se usmívalo na svět tou svou překrásnou zlatavou září. Ptáci vesele poletovali v nekonečně vzdálených korunách stromů a štěbetali, jako by nebylo v okolí desítek tisíc mil okolo nic, čeho by se mohli bát. Bohužel to nebyla tak docela pravda.
Na pomněnkově modrém nebi by se nenašel ani jediný obláček. To jsem zjistila, když jsem pohlédla k obloze. Ale když se můj pohled stočil k horizontu, ihned jsem svůj unáhlený názor přehodnotila. Teď nebylo pochyb, že tam jdeme. Severním směrem, nad obzorem, se táhlo neproniknutelně husté pásmo mračen, které sláblo směrem k nám. Nad námi už bylo nebe čistě modré. To byla ovšem jen chabá útěcha, když jsem si vzpomněla, že nemůžeme jít jiným směrem, než vpřed. A vpřed znamenalo na sever. Jedině tam. Protože jedině tam byla Nicol. A já ji stále ještě chtěla najít. To my jsme jí to tak nějak neřekli včas. Měli jsme jí to prostě říct dřív, když byl ještě čas. My jsme jí to řekli. Ale bylo už příliš pozdě. A byla to moje chyba. Všechno byla moje chyba. Nedokázala jsem přestat zírat směrem k obzoru. Ta mračna byla tak neuvěřitelně děsivá. Jejich barva plynule přecházela z jasně bílé přes popelavě šedou až skoro k temně černé.
"Podívej," pokynula jsem hlavou směrem k těm mračnům a pohlédla na Percyho.
"Myslel jsem, že ty se mnou nemluvíš," prohodil. Chtěl mě tak akorát našvat.
"Ale notak!," vykřikla jsem, "Přece dobře víš, že na tohle fakt nemáme teď ani trochu čas. Jestli na něco, tak na hledání Nicol. A ta je tam. Tak se koukej vzpamatovat. Dokonce ani já, tak vznešená (nehodlala jsem použít slovo pyšná) kočka, nejsem natolik hloupá, že bych se ve chvíli, kdy jsme sotva unikli drakovi a jdeme pro lidskou dívku přes půl světa snů, zdržovala hádkami o hloupostech!," vychrlila jsem ze sebe jedním dechem. Percy na mě pár vteřin nepřítomně zíral, pak se nadechl a odpověděl:
"Vždyť jo, tak co jsi chtěla?"
"Vidíš ty mraky?," pozvedla jsem obočí. Nebo to, co mají kočky místo toho. A pohlédla jsem znovu k horizontu.
"Co je s nimi?," nechápal. Povzdechla jsem si.
"Podívej se pořádně…" Svraštil čelo a nechápavě zavrtěl hlavou. "Nepřijde ti to zvláštní? Nic, bílá, šedá a pak černá? A navíc je to směrem na sever ještě čím dál tím tmavší? Nic?"
"Myslíš, že už víme, kudy jít," usoudil nakonec.
"Přesně tak," potvrdila jsem, "Je to severním směrem. Není pochyb, že už nebudeme potřebovat rady sfingy, i kdybychom překročili bludný kořen."
"Ten přeci neexistuje," poznamenal.
"Jeden kocour mi kdysi zatajil, že žijeme ve snu. A jedna sfinga mi kdysi řekla, že se tu může stát cokoliv. A myslím, že takový bludný kořen klidně můžeme potkat. A mimo to, neznáš slovo metafora?"
"No dobře…"
"Takže můžeme už konečně vyrazit?," zeptala jsem se lehce jízlivě.
"Samozřejmě, princezno Mio!" Tak tohle už bylo pěkně jízlivé! Pořádně ironické. Prskla jsem a se zdviženým ocasem se vydala vstříc té spoustě černých mračen.

***

Nad hlavami se nám táhly na cáry natrhané mraky, které jako by se sápaly po nebi a chtěly na stejné cáry roztrhat i ty zbytky modré oblohy, která ještě zůstala nad námi. Já ale musela upřeně zírat vpřed. Jen vpřed a nikdy zpět, pokud chci ještě někdy vidět Nicol. Noha střídala nohu, tlapka tlapku. Šla jsem vedle Percyho se zdviženým ocáskem a, jako vždy, načechranou srstí. Jen už nebyla tak docela čistá. Jedna skvrna se skvěla přesně vedle druhé a celý kožíšek tak působil místo bílého šedě. Netušila jsem, kdy ho budu moci znovu vyčistit.


Vtom se přímo před námi z mlžného oparu vynořilo rozlehlé jezero. Jeho jasně modro-šedá hladina se leskla a odrážely se od ní mraky. Možná proto byla tak šedivá. Jakmile se lesklé nehybné hladiny něco dotklo, velká rozlehlá kola se rozutekla do všech koutů a okrajů vodní plochy.
Najednou se to stalo. Opravdu se rozběhla po hladině obrovská kola a z místa, kde se objevila poprvé se něco začalo vynořovat. Nejdřív jsem viděla jen trochu zeleného listoví, ale později jsem si uvědomila, že jsem se mýlila. Vůbec to nebyla žádná vodní rostlina. Byly to vlasy. Podivné vlasy jakési ještě mnohem podivnější bytosti, která se pomalu, ale jistě vynořovala z hlubin a my z ní viděli stále více. Když už byla z vody venku skoro po pás, všimla jsem si, že je teprve asi v polovině jezera, i když se k nám přibližovala. Byla to žena. To, co jsem považovala za listy, byly dlouhé vlnité kadeře, které jí spadaly až do vody. Celé její tělo bylo porostlé nějakým žabincem, či co to bylo, a nic jiného na sobě neměla. Jen ta rostlina ji zahalovala. Začínala vyrůstat na holeních a končila na hrudi, pod krkem, jako nějaké šaty. Když už byla ta dívka dostatečně blízko, abych si ji mohla prohlédnout ještě o něco důkladněji, zpozorovala jsem, že má mezi prsty blány. To už byla od nás skutečně jen pár metrů. Sevřel se mi žaludek. Skutečně jsem se jí docela bála. Její pleť nasáklá vodou byla mrtvolně bledá a ona sama vypadala, jako by dokázala každou chvíli vztáhnout ruku, popadnout mě a stáhnout hluboko pod hladinu. Mimoděk jsem ucouvla zpátky. Neusmála se, aby mi dokázala, že se mýlím. Jen dále neslyšně stála ve vodě a propalovala mě a Percyho ledově studeným pohledem. Teď už se ani nehýbala. Byla téměř u břehu. Viděla jsem vodnaté oči, jako korálky a velké roztažené zorničky, zvyklé na tmu vodní hlubiny. Úzké rty držela sevřené a nějaká vodní rostlina se jí pnula už i na nepřirozeně plochém nose.
Byla to rusalka.
Pozorovala nás a neřekla při tom ani slovo. Naklonila jsem se k Percymu, abych zašeptala něco, jako že musíme hned vyrazit, ale rusalka rychle přerušila můj úmysl.
"Co pohledáváte v těchto končinách?," zeptala se majestátním hlubokým hlasem, který pročísl vzduch a vnesl ozvěnu do ticha.
"Já…," vydechla jsem. Nevěděla jsem, co říct. Mám jí snad říct pravdu? Vůbec jsem jí nevěřila, ale Percy jí zřejmě důvěřoval o mnoho více.
"Jdeme do paláce Damona," vyhrkl rychle.
Šťouchla jsem do něj packou, ale bylo už pozdě.
"Do paláce Damona, říkáte?," zopakovala rusalka až příliš zaujatě, "Víte jistě, že je to bezpečné?"
"Musíme tam jít," konstatovala jsem neoblomně, "Jdeme hledat jistou dívku."
"Dívku?," vydechla, "Lidskou dívku?!" Přikývla jsem. "Lidská noha sem nevkročila po staletí. A teď…máme šanci žít. Skutečně žít!"
"Vidíš?," sykla jsem na Percyho, "Je stejně posedlá, jako Damon! Jdeme!" Ale Percy mě neposlouchal. Zíral na rusalku jako na zjevení, a tak jsem ho musela probrat.
"Hej! Percy!," zašeptala jsem naléhavě a snažila se, aby nás rusalka neslyšela. Přeci jen jsem o těch potvorách něco málo věděla, "Víš, co rusalky běžně dělají? Stahují lidi pod vodu a topí je!"
"Ale já jsem přece kocour!," bránil se.
"Omluvilo by tě jedině, kdybys řekl, že jsi ryba, ale to nejsi!," prskla jsem vztekle, "Měj se na pozoru."
"Nemusím se mít na pozoru před ní!," odporoval.
"Jak myslíš," odvětila jsem rádoby nezaujatě, ale ve skutečnosti jsem nejen zuřila, ale dost jsem se o Percyho bála, protože to, co jsem předtím prohlásila o rusalkách, byla svatá pravda. Stahují pod hladinu nejen lidi. Ale kdyby je jen topily! Nic se neví přesně, ale kolují zvěsti, že nejdřív stáhnou člověka pod hladinu, potom počkají, až se udusí a pořádně se nasákne vodou a nakonec ho snědí. Aby se najedly, jsou schopné prý vylézt i na souši. Jen nedokážou chodit po pevné zemi, když kolem nich není voda. Nikdy jsem se ještě s rusalkou nesetkala, zvláště proto, že žijeme s Percym v lese, a tam není ani žádná velká vodní plocha, natož aby tam žily rusalky. Ale slyšela jsem o těchto stvořeních mnoho - a ne všechno z toho byly pověsti. Udržovala jsem si bezpečnou vzdálenost. Nechtěla jsem nic ponechat náhodě. Ale Percy nejspíš ano. Stál teď až podezřele blízko břehu. Proč jsem si toho nevšimla?
"Percy!," sykla jsem znovu, "Vrať se!" Ale šedivý kocour mě neposlouchal. Nejspíš ještě neslyšel o rusalkách. Nebo nepozná rusalku, i když stojí přímo před ní. Nebo…
"Něco pro vás mám," pronesla ta zrádná potvora. C-c-cože?! Co pro nás může mít rusalka? Uvažovala jsem. Z vlasů jí stále crčela voda. Upírala jsem na ni podezíravý pohled plný vřelé nenávisti. A pak mě to napadlo. Co když je to nějaká léčka? Třeba by tahle rusalka nepohrdla pěknou šťavnatou kočkou…Při tom pomyšlení jsem se oklepala. Žaludek se mi strachy stáhl ještě víc. Zelenovlasá žena nám pokynula rukou porostlou žabincem smíchaným s listy leknínů a Percy udělal krok vpřed. A další. On se snad zbláznil! Nepřítomně a ohromeně jsem ho pozorovala. On opravdu jde k té příšeře, která běžně požírá nevinná stvoření? A jen tak? Zatřepala jsem hlavou. Konečně jsem se vzpamatovala z šoku.
"Percy!," zaječela jsem nahlas, "Stůj!" Ignoroval mě. "Zastav!," křičela jsem a můj hlas se rozléhal po celé délce jezera. Rusalka se zrádně usmála a natáhla prázdnou dlaň. Percy stál asi krok od břehu.
"Ne!," zaječela jsem a strhla Percyho zpátky přesně v té chvíli, kdy po něm Rusalka chňapla vlhkou rukou. Na obličej mi dopadlo pár kapek ledové vody. Těsně ho minula. Vystoupila z vody na břeh a klopýtala naším směrem.
"Uteč!," vykřikla jsem a Percy mě konečně poslechl. Mlžný opar nad jezerem ještě zhoustl a teď nepropustil nejen světlo, ale ani žádný obraz. Rusalka už nás v mlze nemohla vidět. Oba jsme zmizeli v dáli.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 26. října 2014 v 17:30 | Reagovat

Jé! Rusalky zbožňuji, Ne, vážně, nesměj se mi. Ne, že bych měla ráda ty bytosti, ale přijde mi fascinující o nich číst. Jak asi víš, rozepsala jsem něco podobného (ne, Loriel není přímo Rusalka, ale to pochopíš).
Jinak, toto je jedna z mých nejoblíbenějších kapitol, už kdyby jen proto, že je celá psána z pohledy Mii. Kéž by takových bylo více!
Jen tak dále a moc se těším, až si přečtu pokračování!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama