V zajetí květů - 2. kapitola

22. září 2014 v 13:00 | Hermi |  V zajetí květů
Inu...dnes jsem tu ještě s další kapitolou "V zajetí květů", kterou píšu na přání Anachíné. Jen bych ráda řekla, že:
1) První kapča byla spíš takový prolog, tohle už má tři A4ky a netuším, jak dlouhé budou další kapitoly, ale asi tak do třetiny už mám tu povídku rozplánovanou. A tím se dostávám ke druhému bodu.
2) Anachíné, ty jsi psala, že má být Robin 16 let. Tak si asi říkáš, proč je jí sedm? No, rozhodla jsem se to pojmout tak nějak od začátku a provedu to stylem: 7-16 let bude tak do první třetiny a pak, dál, to bude už šestnáctiletá Robin. No, to uvidíš...potřebuju to pojmout vlastním stylem. XD
Pěkné počtení...


Robin se rozkašlala, když se okolo ní zvířilo množství prachu a kolem prstů na rukou se jí začaly pomalu formovat sotva znatelné chomáčky zlatavého světla s nádechem jasně zelené barvy. Rychle strhla ruce dolů, zatnula pěsti a doufala, že se tentokrát nic nestane. Vtom ji znovu začalo šimrat v nose a ona věděla, že kýchne. Snažila se to potlačit, přivřela oči a pěst sevřela, až jí zbělely klouby. Přesto se místností znovu rozlehlo prudké a hlasité "Hepčí!" a spousta částeček poletujícího prachu hned změnila svou polohu. Jen asi vteřinu po tom místnost prozářilo jasné oslnivé světlo a ze stěn začaly rašit slabé větvičky. Z prachu vystoupila Robinina matka, v rukou držela bledě modré dětské šaty a pohled upírala na dívku, co stála uprostřed větví, které stále rostly. A čím byly delší, tím byly i tlustší. Nejtlustší z nich byla už větší než lidské zápěstí. A stále rostly. Mimoto z nich začalo rašit zářivě zelené listí. Dívčina matka kličkovala záplavou lístků a větví neexistujících stromů, až byly tak blízko, že se jí dotýkaly. Musela je odstrkovat, ale ony se nedaly. Tiskly se na ni jako neproniknutelná bariéra a ona už se nemohla skoro ani pohnout. Šaty byly na cáry.

"Robin!," vykřikla zoufale, "Zastav to!"

Dívka se zděšeně tiskla ke zdi.

"Jak?" Horečně máchala rukama před vlastním obličejem a snažila se vrátit rostoucí větve zpátky. Bez výsledku.

"Jakkoliv!," vykřikla matka a větve ji sevřely tak, že už skoro nemohla dýchat, "Ale rychle!"

Robin přerývaně dýchala, strachy se celá třásla. Ruce se jí zoufale míhaly před obličejem. Byly studené a bledé jako smrt. Ne! Jestli rychle něco neudělá, přijde o matku. O mámu. O tu jedinou osobu, která s ní ještě neztratila trpělivost. O jediný záchytný bod. Větve už byly tak hustě propletené mezi sebou, že dívka svou mámu neviděla. Jedna osoba se v tom moři šlahounů snadno skryla. Robin ale sotva mohla vědět, jestli už není pozdě. Z očí se jí nezadržitelně hrnuly slzy a smívaly jí z tváří usazený prach. Úzké vlhké potůčky si razily cestu směrem k bradě, taženy silou gravitace, ale neskapaly dolů. Zarudlýma očima už jen sotva mžourala záplavou dřeva a listí. A vzlykala čím dál hlasitěji. Větve už neměly kam dál růst, když se začaly stáčet směrem k ní. Natiskla se na chladnou bezbarvou zeď a hlasité vzlyky se teď nesly celou místností. Větve se natahovaly a sápaly po Robin a téměř už byly u ní, když vykřikla "Ne!", jako když se probudíte ze zlého snu. Větve se začaly stahovat. Za hlasitého praskání se kroutily a stáčely do zdí, kde končily. Z dívčiných rukou se linulo zářivé žluto-zelené světlo, které dávalo větvím sílu růst, ale i sílu stahovat se opačným směrem. Robin byla zděšená silou sama sebe. Neuměla si představit, že by jedna malá dívka, jako ona mohla dokázat přimět trávu růst, pučet listy, rozkvétat květy…ale zabíjet lidi, ničit domy, města…Stále plakala a ruce držela daleko před obličejem, jako by snad věřila, že ji mohou dokázat ochránit před tím vším. Doufala teď v jediné - že větve, které se v místnosti tak náhle objevily kvůli ní a stejně tak její vinou tak rychle mizely, ještě nestihly rozmačkat její matku. Plna očekávání teď už zase vzlykala jen tiše a zírala do temnoty zahalené prachem. Větve mizely stejnou rychlostí a stejnou silou, jako se předtím objevily. Robin teď stáhla ruce zpět a jen si jimi rychle otřela vlhké tváře. Větve se roztáhly směrem od sebe a zmizely ve zdech. Dívka znovu uviděla svou matku. Ta se ale bezvládně sesula k zemi. Robin se znovu nezadržitelně rozplakala a rozběhla se k ní.

"Mami?!," zjišťovala, jestli máma odpoví. Ale nestalo se tak.

"Mami?!" Zkusila to znovu. Žádná reakce. To už se jí znovu z očí hrnuly hořké slzy.

"Ale notak!," vykřikla smutně, zděšeně a naštvaně zároveň. Pozvedla dlaň směrem ke stropu a usilovně se soustředila. Chvíli se nic nedělo. Pak se ale na její dlani skutečně objevilo jasně zelené světlo a z něj se jako kouzlem pomalu vynořila jakási květina. Bylo zřejmé, že dokáže léčit. Ale vypadala dost exoticky, a navíc to vyl jen samotný květ. Robin byla ale šťastná za jakýkoliv, i když jen skutečně pramalý úspěch. Opatrně položila květ matce na čelo a doufala, že se něco stane.



V Miromeně, zemi, kde byla možná jakákoliv kouzla, se skutečně občas stal zázrak. Lidé tam obvykle věřili i na něco víc, než jen na zázraky. Věřili v magii, která dokázala vládnout světu. Čas od času se i úplně prachobyčejným rodičům narodilo skutečně prazvláštní dítě, na kterém bylo již od narození vidět, že je předurčeno k něčemu velkému. K něčemu docela jinému, než je sekání dříví v přilehlých lesích, nebo denní postávání u plotny.

Alice, matka Robin, dobře věděla, že jednoho dne bude pozdě. Když se Robin narodila, nevypadala snad ani jako člověk, než vůbec jako někdo z rodiny. Ebenově černé vlasy jí narostly tak, že dnes už jí spadaly po pás a žádný člověk neměl rudo-hnědé oči. Vypadala magicky již na první pohled. Alice pochopila, že to bude problém. Jen doufala, že by se mohla splést, že by Robin mohla být jen normální dívka, jako každá jiná. Ale krutě se zmýlila. Nenaučila svou dceru zacházet s mocí, která jí byla přidělena, a teď jde jim oběma o život. A nejen jim. Všem, co přichází do kontaktu s Robin. Nikdo není v bezpečí.

Robin mezitím rostla jen do krásy. Pevný culík z lesklých zdravých vlasů se nad pasem stáčel do loken a spíše upírsky rudé, než hnědé oči teď byly ještě více uhrančivé, než když byla mladší. A to jí bylo teprve sedm let! Alice se každým dnem více hrozila času, kdy Robin dosáhne věku patnácti let. V době kolem patnácti, šestnácti let bývá moc člověka nejsilnější, pokud nějakou má. A tu stejnou sílu bude mít, až dokud nezestárne. V momentě, kdy začne stárnout, někdy okolo padesátého roku věku, začne stárnout i moc toho člověka a postupně o ni přichází. Těsně před smrtí je z něj zase normální člověk, jako všichni ostatní.

Alice byla neuvěřitelně nešťastní, když zjistila, že tento osud čeká i její dceru, a pokusila se zatajit, že je tu možnost, aby měla kouzelnou moc. Od chvíle, co se Robin narodila, měla přece Alice ještě alespoň sedm let, než by se něco stalo. S přibývajícími lety se ale strachovala čím dál více a posledních pár měsíců byla jako na trní. Bála se chvíle, kdy to přijde, a přitom dobře věděla, že ta chvíle jednou musí nastat. Přesto odmítla sama sobě Robin připravit na chvíli, kdy se to stane a nejen, že to nevěřila sama sobě, ale ani to neřekla nikomu jinému. Teď ale věděla, že musí rychle něco udělat, než bude skutečně pozdě. Než někdo doopravdy přijde o život.



Alice zakašlala a otevřela oči. Přerývaně se nadechla a pohlédla na svou dceru.

"Mami!," vykřikla Robin a vrhla se matce okolo krku. Ta se pomalu posadila a sundala si z čela květinu.

"Velmi dobře," pochválila Robin. Ta se pyšně usmála.

"Alespoň něco."

"Samozřejmě," usmála se Alice, "Je to pokrok."



***


Potemnělou noční ulicí se ve svitu lamp plížila osamocená postava v kápi. Jako dlouhý černý stín se posouvala čím dál blíže onoho domu. Na rohu se však zastavila a sundala kápi. Byl to muž. Zastřené světlo lamp mu osvítilo bledou tvář. Pozvedl dlaň a jako by někomu pokynul. Nikdo tam však nestál. Místo toho se ze země začaly zvedat drobné kořínky, které doposud nebyly vůbec vidět. Sápaly a plazily se skrz kamenné dlaždice tvořící chodník a nakonec dosáhly na stěnu domu. Lezly a lezly výš a výš. Vtom z nich začalo rašit světle zelené listí. Tvář toho cizince se ani nepohnula. Jako by nebyla skutečná. Jako by to byla jen kamenná maska, která zakrývá realitu. Od přítmí stínů se odlepil stín samostatný. A jako kouzlem se zjevila druhá záhadná postava zahalená rouškou tajemství.

"Přišel jste?," rozlehl se potemnělou ulicí ženský hlas.

"Co ode mě chcete?," vyštěkl muž, díky němuž porostl dům břečťanem během minuty, jako by tam rostl několik let.

"Vidím, že svou magii ovládáte velmi dobře," přešla žena jeho otázku.

"Samozřejmě, že ano. O co jde?"

"Je to prosté," začala žena, "Jde o mou dceru."

"Vaši dceru?," nechápal muž.

"Má dcera má stejnou magii jako vy. Bojím se o ni a bojím se o sebe. Chci, abyste ji naučil, jak s magií zacházet."

Muž jen sotva znatelně přikývl a se slovy "Přijdu zítra" zmizel v přítmí stínů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 27. října 2014 v 21:07 | Reagovat

Tato kapitola má úchvatnou atmosféru, zvláště ten konec.
Jinak, hrozně se mi líbí, jak popisuješ myšlenky postav. Budeš se smát, ale zaujal mě charakter Alice. Ne, že by mi byla sympatická, ale je to zajímavá postava.
Moc se těším na pokračování (bude brzy?)!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama