Říjen 2014

Halloween

31. října 2014 v 18:49 | Hermi |  Jednodílné
Takže. Dnes je, jak ostatně známo, Halloween. Myslela jsem sice, že zveřejním SS, nebo Déšť, ale tohle mi prostě nedá. Já slibuju, že dopíšu alespoň jedno z toho a zveřejním to, ale teď jsem se prostě rozhodla napsat (překvapivě) další půlminutový horůrek. Zase na volné téma, ale tentokrát to nebude nic smysl nedávajícího, ale samozřejmě Halloween. A samozřejmě stará dobrá ich forma. Tak tady to je:
P.S.: Taky se vám zdá, že mám něco s mlhou…? Jako, uznávám, že to má svou atmosféru, ale asi už to trochu přeháním...
P.P.S.: Jo, a narychlo jsem splácala nějaký takový banner, tak proboha nedostaňte infarkt...!
P.P.P.S.: A ještě něco - díky bohu, že jsou to půlminutové horory. Tahle předmluva je skoro delší, než samotný článek!


Stála jsem úplně vzadu v přeplněné místnosti. Byl Halloween. Kdo by se nenechal přemluvit? Ale teď se mi to až tak úžasné nezdálo. Ano, slibovaná zábava byla, ale já si ji neužívala. Ne jako ostatní. Opřená zády o zeď jsem si znovu povzdechla. Hudba mi pulzovala v ušních bubíncích a několik světel se ve tmě třpytilo, jako mnoho očí nějaké příšery. Záměr. Od stropu se pohupovala všelijaká výstřední výzdoba a mé ruce stydly. I to byl záměr. Byly jako led. Strach. Pot mi tekl po tváři. Ledový a plný děsu.
Vtom jsem spatřila několik lidí, co šli ven. To se smí? Já myslela, že když jste jednou pozvaní, je vaší povinností zůstat až do konce. No nic, asi půjdu. Pomalými vyděšenými kroky jsem se táhla ke dveřím. Ale proklestit si cestu davem nebylo vůbec jednoduché. Proto jsem byla neuvěřitelně šťastná, když jsem vypadla ven a natáhla do plic čerstvý studený vzduch. Sice mi byla stále stejná zima, ale alespoň jsem mohla znovu dýchat…tedy do chvíle, než mi to došlo. Do chvíle, než mi došlo, jak to venku vypadá. Chvíle, kdy jsem věděla, že jsem měla zůstat uvnitř. Opuštěné seschlé místo zahalené do mlhy, to nebylo město, které jsem znala. Rychlými kroky jsem vyrazila. Směrem domů. Nebo jsem si alespoň myslela, že domů.
Cáry mlhy se táhly přede mnou, jako by říkaly, že tudy cesta nevede. Jenže podle nich nevedla nikudy. Zabočila jsem za roh a zrychlil se mi tep i dech. Tady jsem v životě nebyla! Tak to byl jiný roh? Spěšně jsem se vrátila, ale dveře, kterými jsem předtím vyšla, tam nebyly! Vlastně vůbec nic známého. Začala jsem propadat panice. Ruce jsem měla šedé strachy, krk sevřený. Nikde ani živáčka. Všude pusto, ticho…a mlha.
Spatřila jsem stín na zdi jedné z budov. Stín člověka. Chtěla jsem se vydat za ním, ale jak jsem bezděky couvala, šlápla jsem do nějaké kapaliny. Snad barva? A narazila jsem zády na zeď. Ne, to nebyla barva. To byla docela jistě krev. Do očí mi vhrkly slzy. Z půdy sálaly drobné kapičky vody, co se měnily v hustou neprostupnou zeď z mlhy. I přes ni jsem ale stále viděla matný obrys toho člověka. Shrbil se. Byl najednou snad poloviční a šel…po čtyřech… Zpoza rohu vyšel vlk. Zavřela jsem oči a přerývaně dýchala. Věděla jsem, že naposled. Sesula jsem se k zemi. Vtom jsem ucítila palčivou bolest a teplou krev. Ale věděla jsem, že je po všem až v momentě, kdy jsem si uvědomila, že nedýchám…

A ten půlminutový horůrek je trošku málo vzhledem k jeho délce, tak jsem si dovolila přidat ještě toto:
Asi před dvěma týdny jsem se rozhodla zase po dlouhé době něco nakreslit, tak jsem popadla čtvrtku, obyčejnou tužku a sedla si ke stolu - jenže jsem tak nějak netušila, co nakreslit. Tak jsem se ptala ségry. Prosím, omluvte její naprosto úžasně inteligentní vyjadřování, bude jí devět.
Já: "What should I draw?"
Ona: -nechápavý výraz-
Já: "Co mám nakreslit?!"
Ona: "Psa!"
Já: -výraz ve stylu "Jako vážně?!"-
Ona: "Tak Mrtvou nevěstu...!"
Já: "Ty jsi génius!"
Takže...znáte pohádku/film Corpse bride neboli Mrtvá nevěsta? Pokud ne, tak jedna (poměrně důležitá) hlavní postava se jmenuje Emily a je to (překvapivě) mrtvá nevěsta. Nebudu vykládat děj, to by bylo na dlouho, každopádně řeknu, že jsem ji opravdu nakreslila, aniž by mi došlo, že je to právě tak akorát na Halloween a i když tenhle svátek nijak zvlášť neslavím, rozhodla jsem se to tematicky zveřejnit.
A bohužel jsem ji teprve před chvílí dokreslila, takže nemám denní světlo, poněvadž je večer a venku tma. No a v tom se trochu špatně fotí. Omlouvám se, ale scanner fakt nemám. Tak proto je tak žlutá. Jinak je bílá, na čtvrtce, skoro v životní velikosti (na A3ce).
A - ano, vím, že jsem jí neměla dělat tak kulatou hlavu. Teď vypadá, chudinka, jako Gru z Já padouch...No, nakonec si není nijak zvláště podobná, ale co...je to mrtvola, ne? XD
Tak...
Moje Emily:

P.S.: Je vcelku jasné, že na krku má datum dne, kdy jsem ji začala kreslit, ale přijímám sázky, co má napsáno v oku.

Něco málo (více) o nás

28. října 2014 v 22:00 | Hermi |  Výkecy
Upřímně - váhala jsem, jestli to dát mezi "Co se jinam nevešlo", "Moudra mentálně postižených lidí", nebo "Výkecy" a nakonec jsem se, jak vidno rozhodla pro rubriku "Výkecy", tedy dlouhé slohovky, co se nikomu nechtějí číst.
A o co že vlastně jde? Je to prosté - popravdě, nečekaly jsme, že nám stoupne návštěvnost a počet spřátelených blogů, tak jsme sem ani nedávaly profil a tak, takže si možná říkáte, co jsme zač. Inu...
Já si říkám Hermi. Mé skutečné jméno je sice Hana, ale to je naprosto strašné. To už i Hermi zní líp, i když, přiznávám, poněkud dětsky. A jak to vzniklo? Když se podíváte na bannery v menu, uvidíte jeden černo-červený, který nese název "Meska". Je to banner od nedokončené povídky, kterou jsme začaly s Efi psát více než před dvěma lety (a věřte mi, byla jsem fakt mrňavá, takže to podle toho taky vypadá!) No, a to nás docela začalo bavit, a i když jsme to nedokončily, tak kdyby už nic, alespoň nám to dalo přezdívky: Hermi a Efi. Hermiona a Efoxtra. Jestli to není copyright? Ááále samozřejmě!
Je mi třináct let. Konečně.
Jsem až trochu nezvykle vysoká (Jediné pořádné přezdívky, co jsem kdy měla jsou Žirafa a Eiffelovka!), mám středně dlouhé tmavě hnědé vlasy (všichni tvrdí, že jsou černé! Blbost!) a hnědo-zelené oči (Jsou spíš hnědé...). A vypadám jako kostra, což potvrzuje fakt, že jsem poměrně hubená...
A co sem píšu? Vlastně všechny možné slátaniny, ale obvykle to dopadá jako fantasy. Doporučuji spíš efiny povídky, i když píše zatím jen jednorázovky a já mám dojem, že ji za to zabiju. Ale úžasně kreslí. Já občas taky něco nakreslím, ale obvykle to dopadá tak dvacetkrát hůř než to efino. Viděli jste jejího Lichouše? Prej Ponožkožralus Australus Lichus - lichožrout Australský! Já z ní nemohla! Ale zpět k mým povídkám: Úplně první, co se dá považovat jako něco existujícího, co jsem kdy v životě napsala, byla ročníková práce ze všech předmětů v páté třídě. V rámci individuálního vzdělávacího plánu. Myslela jsem, že to dopadlo katastrofálně, ale když jsem si to po sobě četla někdy nedávno, tak jsem shledala, že to zas tak moc hrozné není. Ale pořád je to příliš hrozné na to, abych to sem dávala. Bráním se tím, že zadání bylo dost těžké a že mi bylo deset.
Potom jsme s Efi napsaly Mesku. Pár kapitol tady (myslím) je, ale bylo nám asi jedenáct, když jsme to psaly, takže to zní vážně hrozně...od té doby se můj styl psaní opravdu dost změnil. Každopádně, mám Mesku "v archivu" až do nějaké deváté kapitoly. A rozhodně ji nebudu zveřejňovat.
A mé další veledílo byl Robot. To mi bylo jedenáct - dvanáct, když jsem ho psala a taky zní dost dětsky, i když už ne tolik, jako to všechno předchozí. No, a toho četly Efi a Anachíné z cooing of doves a myslela jsem, že už to nikdo číst nebude, tak jsem to sem ani nepřidávala, ale zase jsem začala, protože to pár lidí četlo.
Pak - než na to zase zapomenu - tu máme také (jak vidíte v menu) naši básničku o myšce. Osobně myslím, že se docela povedla. Zvláště začátek. Ten psala Efi. On to totiž byl úkol z informatiky a já to Efi pomohla dodělat. Varuji, je to trošku brutální. Ale to mělo být...
Dále tu máme Sladké sny. Dopsanou povídku, která má pětadvacet kapitol a asi 116 stránek (Ano, já to budu opakovat pořád dokola, protože je to zatím mé nejdelší dílo vůbec!) Doporučuji! A tím dělám reklamu sama sobě, což je dost špatný, takže jdu dál...
Déšť. Nečekala jsem u téhle povídky moc velký úspěch, ale oni ji snad všichni čtou! Já tomu nemůžu uvěřit! XD Je psaná trochu zastaralým způsobem a to jsem si myslela, že ne každému sedne. Ale zdá se, že to není tak hrozné. Tak poposkočím dál dřív, než se dostanu ke spoilerům.
A pak je tu povídka Mise, která mě strašně baví. No, co dodat...
A úplně na závěr mám ještě doporučení k půlminutovým hororům (Pavoučí královna - lidská pavučina, Figurína, Lunapark, Továrna na šílenství a Poslední dům nalevo) Je to projekt od Ewiline a mě i Efi docela baví psát horůrky, takže jsme se na nich (hlavně Efi, co?) docela vyřádily. Takže to stojí za přečtení...
P.S.: A ještě bych chtěla dodat, že je povídka Alone, která je teď tak nějak pozastavená, takže tu snad nemá cenu ani číct. Ona ji původně měla psát Efi, ale pak se na ni vybodla a dostala jsem ji rukou já. A já se na ni vybodla taky.
No, doufala jsem, že se i Efi vyjádří, ale ona není schopná ani pár větami popsat sama sebe, tak ji trochu popíšu já: Jmenuje se Eliška, její přezdívka vznikla (překvapivě) z Mesky, má dlouhé kudrnaté světle hnědé vlasy a modré oči (myslím...XD) A zatím nepíše žádnou kapitolovku, což mě štve, ale ty půlminutové horory stojí zato tak jako tak...
A teď uzavíráme sázky, co mi provede, že jsem popis její osobnosti zveřejnila bez jejího svolení...
Typuji upálení nebo oběšení...

Teamy

24. října 2014 v 19:39 | Hermi |  Déšť
Tak...Po nějaké dost dlouhé době jsem se konečně dokopala dodělat teamy k Dešti a původně jsem chtěla, aby vypadaly všechny přibližně stejné. Moc mi to nevyšlo, ale jde to. Nejhorší to bylo s písmem, protože je u všech stejné pozadí, ale odraz fotky/obrázku ovlivňuje trochu i barvu pozadí, tak někdy nebyla vidět černá, někdy modrá a někdy šedá. Prostě je to na nic bez grafických programů. No, nějak to vylezlo, tak mi napiště názor do komentářů.
A možná budu v průběhu povídky přidávat další teamy, protože se asi budou objevovat další postavy. Tuším, že minimálně jedna záporácká postava mi tam chybí, ale v brzké době bych ji měla dovymyslet. V podstatě už je skoro na světě, jen netuším, jak se bude jmenovat. A strýčka Tima jsem nedělala, protože je moc nudnej, není to tak moc důležitá postava...no...i když...no a blbě by se mi na něj hledal obrázek. A navíc pochybuji, že by si ho někdo dal do menu...
Tak, tady to je:
P.S.: Jak můžete vidět, je tam pár postav, co se v příběhu ještě neobjevily, ale brzy se tak stane...













Robot - 4. kapitola

23. října 2014 v 17:54 | Hermi |  Robot
Myslela jsem sice, že už to nikdo nečte, ale ukázalo se, že jsem neměla tak docela pravdu. Myslela jsem, že nikomu nebude vadit, že jsem tak nějak pozapomněla čtvrtou kapitolu, ale jak je vidět, napravuji to. Opravdu se omlouvám, že je to takhle idiotské.



Ten obrázek, co se mi naskytl byl neuvěřitelně děsivý. Tuhla při něm krev v žilách (kdyby nějaké byly...) vyschlo mi v krku a jen jsem jako omráčená stála a koukala na tu scenérii. Roboti proti lidem. Netušila jsem, co to má být. Přišla jsem o něco? Ne, vážně! V ulicích se proháněli lidé se zbraněmi v rukou a zoufale se bránili robotům. Těch ale bylo podstatně víc. Byla jsem víc než zděšená.

Okamžitě jsem se rozběhla směrem k domovu. Když jsem za sebou silně práskla dveřmi, sotva jsem popadala dech. Myslela jsem, že k tomuhle nikdy nedojde, ale zřejmě jsem se mýlila. A to šeredně. Mělo mě napadnout, že se to robotům nebude líbit, žít pod naší nadvládou. Vůbec to nebyl dobrý nápad lidí, postavit něco, co dokáže samostatně uvažovat. A já věděla něco, co ostatní ne. Roboti mají totiž ještě něco jiného, než obrovskou přesilu - M13. Neměla jsem sice ani ponětí, jak to vlastně funguje, ale věděla jsem jedno. Když mě to dokázalo na dotek odmrštit několik metrů daleko, co to teprve dokáže, až to někdo aktivuje, k nějakému...k nějaké aktivitě? To bude pravděpodobně konec lidstva.

Zoufale jsem se složila na pohovku. Popadla jsem ovladač a zapnula televizi.

"Roboti se obrátili proti lidem," hlásal hlas reportéra a já jen čekala, kdy řekne něco, co nevím.

"Obrovské stroje křižují naše území, z nebe padají..." Tím už mě naštvali. Já to všechno přeci věděla. Teda až na to, co padá z nebe. Ale to jsem opravdu vědět nepotřebovala. A ani nechtěla. Zavřela jsem oči a doufala, že až je otevřu, bude všechno jako dřív, Tak, jak to bylo. Ale věděla jsem, že je to nemožné. Že se schyluje k válce.



V tom strop prorazilo něco, čeho jsem se nesmírně lekla. Opravdu. Úplně jsem nadskočila. S křachnutím to dopadlo na dřevěnou podlahu a já mimoděk udělala dva kroky vzad. Vypadalo to jako když z nebe padají kroupy. Jestli to bylo to, o čem mluvili v televizi, tak jsem absolutně nechápala, v čem je to významné. Proč to vůbec zmiňují? Vrátila jsem se blíž k té podivné věci. Průsvitná, skoro bílá barva ledu se pomalu začínala měnit v šedou a led v kovové pláty. NEMÁTE PŘEDSTAVU, JAK VE MNĚ HRKLO! Momentálně už jsem měla robotů áááž po krk. Po zkušenostech s Amy... Ale z kroupu se rázem stal robůtek a jak jsem si ho prohlížela, ani jsem si neuvědomila, že jsem si k němu klekla. Popravdě, měřil asi deset centimetrů. Najednou vytáhl dosud skrytou ruku a štípl mě s ní do tváře. A když myslím štípl, tak to není, že by mi mírně sevřel kůži, ale on mi z tváře málem urval kus masa! Zapištěla jsem bolestí a z tváře mi odkapával potůček krve. Jakmile mě robot pustil, odkopla jsem ho jak nejdál jsem jen mohla. Odrazil se od zdi a vrátil ke mně. Jenomže uviděl jen mé kovové tělo, nahoru neviděl. A tak si myslel, že jsem jedna z nich. Strašně jsem si oddychla. A robot odjel ven z domu. Vůbec jsem ho nezajímala. Jen jsem si držela u tváře zakrvácený kapesník. Byla jsem ráda, že mě nechal. Totiž, když vás robot chce zabít, tak vás zabije. Jde přes mrtvoly. A to je nejhorší - roboti jsou ze železa. Nedokáží cítit. Neuprosíte je. Mají vás zabít, zabijí vás. Mají vás nechat, nechají vás. Proto jsme je sestrojili. Kvůli spolehlivosti. To nám pomohlo, to nás zničí. A u robotů to platí dvojnásob.



"Rebecco?," uslyšela jsem za sebou známý hlas a myslela jsem, že dostanu infarkt.

Sladké sny - 21. kapitola

19. října 2014 v 11:52 | Hermi |  Sladké sny
Dneska je to malinko delší...trochu jsem se rozepsala v té mlze a hřbitově, no...Ale jinak je tahle kapitola vlastně jen z pohledu Miy. Trochu jsem se prostě rozepsala, no...a je to trošku (ale jen maličko) hororový...



Mia


Udýchaní jsme doběhli s Percym pár set metrů dál a svalili se do zvlhlého šedého podrostu, co se jen stěží dal nazvat trávou. A nic jiného zde nerostlo, snad jen kromě vysokých bezlistých stromů s šedivou kůrou, které zlověstně natahovaly větve, jako pařáty do prázdnoty, doufajíce, že se jim do nich něco připlete a připraveny v nečekané chvíli sklapnout větvičky připomínající prsty a vytvořit smrtonosnou děsivou klec. Bohužel měly více než smůlu, že rostly zde, protože i mně tu v první chvíli něco nehrálo. Jakmile jsme překročili neexistující hranici jezera a proběhli hustou mlhou, otevřel se před námi zcela jiný svět. Došli jsme do místa, kde se bílé obláčky mění v šedá mračna, kde nic nežije a neroste. Zatřásla jsem se. Vypadalo to, jako by mi byla zima, ale nebylo to tak. Třásla jsem se strachy. Ptáci. To bylo to, co mi tu bylo divné. Nikde žádní ptáci. Nikde ani živáčka. Byli jsme tu jen my dva, úplně sami. Sami v holé bezútěšné pustině, kde se nechce žít nikomu a ničemu, kromě několika seschlých rostlin, které už nejspíš nejsou ani živé. Ticho mi hučelo v uších. Zatřásla jsem hlavou, abych ho zahnala, ale jakmile jsem ji zase napřímila, bylo to všechno zpět. Ta šedá barva, co nás obklopovala, ta prázdnota ztrácející se v mlze, to přízračné ticho, které zatajovalo všechno, ale neprozrazovalo nic. Ta mlčící děsivá pustina.
Pohlédla jsem na Percyho. Rozhlížel se okolo.
"Co se to stalo se světem?," zašeptala jsem tak tiše, jako bych se bála, že mě něco uslyší. Nebo možná naopak. Že mě tu nemá co slyšet.
"Nic," odvětil kocour stejně tiše, "Se světem za jezerem nic. Jen s tímhle není něco v pořádku."
"Kde je slunce?" Teď už jsem skoro vzlykala. Nikde na světě nepanovalo takhle depresivní počasí.
"Za mraky," zamyslel se s pohledem upřeným k obloze, kde neprosvítala už ani ta šedá. Ta mračna byla čistěčerná. Jako by se nasákla inkoustem. Nebo to byla černá a nehybná hladina dalšího jezera. Tentokrát toho, co se odráželo od toho skutečného.
"Ale kam zmizely mraky? Tohle nejsou mraky!," šeptala jsem zoufale.
"Pořád tam jsou. Jsou to pořád ty stejné mraky. Jen změnily barvu," uklidňoval mě. Zoufale jsem sklonila hlavu do trávy. Ne, ani tohle nebyla tráva. Ta šedá suchá stébla čehosi mi ani vzdáleně nepřipomínala trávu, jakou jsem znala - zelenou a živou. Tohle bylo jen nic. Jen pochybná rostlina, co byla určena, aby zakrývala pustou holou zem.
"Měli bychom jít dál," vzdychl Percy po chvíli.
"Ale co když už jdeme přeci jen pozdě?," namítla jsem.
"I kdybychom šli pozdě, přece jsme nevážili tak dlouhou cestu jen tak, úplně zbytečně, ne?"
"Já nevím. Jestli ale jdeme pozdě, tak už stejně ničemu nepomůžeme."
"Ale nemůžeme zjistit, jestli je pozdě, nebo ne, když se tam alespoň nepodíváme."
Na to jsem neměla co říct. Pomalu jsem se zvedla a viděla, že můj kdysi bílý kožíšek naprosto přišel o svou barvu a zšednul, jako celé okolí.
"Půjdeme," zavelela jsem ještě stále tiše a sklíčeně a Percy se také zvedl ze země. Vydali jsme se vstříc temnotě. Ještě větší temnotě, než v jaké jsme dosud byli. Ta děsivá tma, co nepropustí jediný sluneční paprsek, se rozprostírala všude kolem a my věděli, že jí musíme projít až do centra. Až do úplného středu, kde je vládce toho všeho. To jsem ještě nevěděla, že Damon přišel o svou vládu.
Vstříc nám přilétlo pár netopýrů. Cukla jsem sebou, jak jsem se lekla.
"Klid," uklidňoval mě Percy, "Jsou to jen netopýři." Přikývla jsem a pokračovala. V tu chvíli se mi zdálo, že jsme si vyměnili role. Já tu teď byla za toho ustrašeného poseroutku. Možná to bylo tím, že když jsem se rozhodla, že půjdeme Nicol najít, nevěděla jsem vůbec, do čeho jdu. Percy to věděl, protože už tady byl. Jednou se sem zatoulal, a doteď se divím, že to přežil. Vždyť my dva dohromady jsme měli co dělat, abychom vyvázli živí, a to ještě nejsme u cíle. Teprve teď se blížíme k té nejhorší části nočních mur. Věděla jsem to. Cítila jsem to v kostech. Ve vzduchu. V zatuchlém vzduchu, který jsem do sebe vtahovala nosem a pokoušela se identifikovat, do v něm cítím - zatuchlinu. A štiplavý pach rozkládajícího se masa mísící se s pachem hlíny. Nebyli jsme teď daleko od hřbitova.
"Co myslíš, že tam bude?"
"Na hřbitově?," zeptal se. Nejspíš mu to taky došlo. "Netuším. Pochybuji, že by nám neuchystal nějaké milé přivítání, ale možná, že tam opravdu nebude vůbec nic."
Zachvěla jsem se. Milé přivítání? Co by to mohlo být?
"C-co přesně m-myslíš tím milým přivítáním?," vykoktala jsem vyděšeně.
"To je otázka, co na nás pošle," odpověděl. Teď už jsem se nechvěla. Doslova jsem se třásla.
"Každopádně je téměř jasné, že nás nenechá jen tak projít. A blížíme se ke hřbitovu," dodal.
"Já vím," ujistila jsem ho.


Před námi se rozprostíraly holé pláně lemované stovky let starými kmeny dávno mrtvých stromů. Zšedlá hlína se zvedala do vzduchu v mračnech prachu a znemožňovala nám dohlédnout dál. Vše bylo přikryto rouškou mlhy, která se líně táhla v cárech před námi a končila v nedohlednu. Držela se při zemi. Ucítila jsem vlhkost. Mlha se srážela v drobné kapičky vody, které se mi usazovaly na tváři. Jemně jsem položila nohu před sebe a udělala krok vpřed. Vstoupila jsem do mlhy. Do té neprostupné hradby, přes kterou nebylo vůbec nic vidět. Percy se pomalu vydal za mnou. Věděla jsem, že to musíme dokázat projít, ale že to nebude snadné.

Pomalu jsem kladla jednu nohu před druhou a kráčela krajinou přikrytou mlhou. Byla bledá, jako smrt. Jako celý kraj, který sliboval jen smrt. To ticho mi hučelo v uších. Tlačilo mi na ušní bubínky a já se ho nemohla zbavit. To děsivé ticho, které nebylo ničím přerušeno, protože tu nebylo nic, co by ho dokázalo přerušit. Jen my, a my se neodvážili hlesnout. Cítila jsem, jak mě měkká šedá hlína propouští níž a níž do útrob země každým krokem. Při každém kroku jsem cítila, jak se rozestupuje a obemyká mi tlapku až ke kotníku. Vzduch zhoustl a ztěžkl. Sotva jsem dýchala. Zoufale jsem lapala po dechu čím dál více a to jsem šla skutečně pomalu.

V tom jsem v mlze zaostřila nějaký předmět. Nebyl daleko. Obdélník na úzké tyčce se pnul do vzduchu a byl vyšší než já. Došla jsem až k němu. Neodvážila jsem se na něj pohlédnout. Věděla jsem jen, že je to cedule. Něco na ní bylo napsáno, něco značila. Snad směr, cestu, nebo na ní bylo varování. Čekala jsem na Percyho. Bílá stěna ho stále nepropouštěla, až jsem se skutečně začínala bát. Ale po chvíli se na obzoru vynořil stín kočičího těla a já vydechla. Brzy byl Percy u mě a já se až teď odvážila podívat na ceduli. Mlčky jsme na ni zírali. Velkými písmeny na ní stálo: Je-li ti život milý, vrať se.
"Co to má znamenat?," zašeptala jsem hlasem na hranici slyšitelnosti.
"Není to jasné? Máme se vrátit."
"Já se nebudu vracet," řekla jsem rozhodně, ale stejně tichým hlasem.
"Já taky ne. Ale oni to chtějí."
"Je jasné, že to chtějí. Nemáme tu co pohledávat. Ale já jdu dál."
Percy mlčky přikývl a pokračoval mlhou dál. Šla jsem za ním. Nesebrala jsem odvahu promluvit. Šli jsme mlčky hodnou chvíli, ale najednou se mlha začala rozestupovat. Už netvořila vysokou souvislou stěnu před námi, ale pod námi. Neviděli jsme na zem. Zato jsme lépe viděli do dálky. Mlha se teď táhla v cárech před námi. Táhla se mezi drobnými kamennými předměty končícími v zemi.

Pomníčky.

Dorazili jsme na hřbitov.

To tiché a tajemné místo slibující smrt. Děsivá scenérie hrobů, křížů a pomníčků mnoho set let starých. Každý byl trochu nakřivo. Jen každý na jinou stranu. Některé byly bezejmenné, jiné nesly nápisy jmen lidí, kteří nežijí. A brzy možná ponesou i naše. Nebo padneme v zapomnění, jako anonymní návštěvníci, kteří nerozumně vsadili svůj život, aniž by uposlechli varování a vydali se do krajiny, co nosí smrt. Tiše tu stála a jen slabý hvízdavý vítr se proháněl mezi hroby. Stáli jsme tiše a nehnutě, stejně jako celý hřbitov. Neodvážili jsme se pohnout.
"Pokusíme se projít?," šeptla jsem tak tiše, že jsem chvíli uvažovala, jestli mě Percy vůbec slyšel.
Přikývl.
Vykročila jsem. Hlína měla úplně stejnou konzistenci jako předtím. Jen tu něco páchlo. Naprosto strašně. Maso. Hnijící maso. Oklepala jsem se. Neodvážila jsem se snad ani nadechnout.

Najednou jako bych něco zaslechla. Jemně jsem pohnula svým kočičím uchem a zavětřila. V tlamičce mě stále ještě dráždil ten odporný zápach. Nedokázala jsem se soustředit. Přesto jsem si ale byla neprosto jistá, že jsem něco slyšela. Otočila jsem se a rozhlédla se okolo. Široko daleko nikde nic, ale to mohlo být jen zdání, protože celé okolí přikrývala mlha. Sice jen pár centimetrů do výšky od země, ale přesto se dalo snadno něco drobného přehlédnout. Nakonec jsem se s pocitem, že se mi jen něco zdálo, obrátila zpět a znovu vykročila. Měla jsem takový divný pocit v žaludku. Jako by se mi svíraly útroby, protože jsem naprosto jistě věděla, že se mi v životě zdálo spoustu věcí, ale tohle ne. Tohle se mi nezdálo. Něco tu bylo, jen jsem to neviděla. Ale já to musela vidět. Musela jsem to vidět, abych se mohla bránit, protože jsem stejně dobře věděla, že to nemůže být nic dobrého. Šla jsem teď podstatně rychleji, abych to všechno měla za sebou, ale cítila jsem, jak mi strachy tuhnou nohy, jako by se najednou měnily v kusy sádry.
Vzduch se zachvěl. Pohnuly se mi fousky. Zavětřila jsem.

Zaslechla jsem šelest. Zprudka jsem se obrátila. Nic jsem neviděla, ale jako by se o drobný trs šedé trávy něco otřelo. Jako by o to zavadilo. Pod rouškou mlhy jsem ale nic neviděla.

Ozvaly se jiné zvuky. Chraplavé zvuky pocházející odněkud z té bílé stěny. Stála jsem strnule. Nehybně.
Pod mlhou jsem spatřila našedlou kůži. Vystupovala ven. Nořila se z hlíny. Sádrové nohy se zastavily. Odmítly mne nést dál. Výkřik mi ztuhl na rtech. Zadrhl se v krku. Stála jsem nehybně a zírala na to místo. V ústech jsem stále cítila pach tlejícího masa. Silnější než kdy předtím.

Stála jsem nehnutě. Střelila jsem pohledem po Percym. Tvářil se nejspíš stejně jako já. Stál jako přikovaný a zíral na zem.
"P-percy?," vykoktala jsem tichounce, "V-vidíš to, co j-já?" Zachvěla jsem se. Percy neodpovídal. Ani se nehnul.
Cáry mlhy se rozestupovaly a ukazovaly postavy, co ze sebe rychle shazovaly zbytky hlíny. Po chvíli se napřímily a mrtvolnou chůzí se některé z nich přibližovaly k nám. Vlasy jim visely do obličeje a odlupovala se z nich zaschlá zemina.
Jiné se nenamáhaly ani zvedat. Prostě se plazily po zemi a sápaly se nám po nohou. Já se ale nemohla strachy ani pohnout.
A ty ostatní se postavily, ale dál se nehýbaly. Přesto jsem ale ztuhlá strachy stála a zírala.
Vtom se mi okolo kotníku omotaly chladné a mrtvolně bledé prsty. Polil mě chlad. Zírala jsem na ruku, z níž se odlupovaly roky staré kousky kůže, a přejela jsem pohledem k jejímu majiteli. Majitelce. Mrtvá dívka s tmavými slepenými vlasy se na mě dívala prázdnýma zažloutlýma očima plnýma touhy zabíjet. Napadlo mě, že se na mě dívala hladově. Jako by staletí nejedla a já byla kus masa. Ale to ona byla kus masa. Kus hnijícího masa a naprosto nechutně smrděla. Bezděky jsem nakrčila čumáček. Její ruka mě studila a já se bála, co se stane teď. Celé to trvalo okamžik. Ruka sebou cukla a já se snadno zřítila na zem. Ruka mě začala stahovat k sobě.
V místě, odkud vylezla, zela hluboká díra. K ní se teď blížila. Se mnou. Stahovala mě tam. Už byla půlkou těla uvnitř, nohy jí zřejmě visely ve vzduchu, protože se vsadím, že ta jáma byla pěkně hluboká. A já do ní co chvíli měla spadnout.
Vzpírala jsem se, ale ta mrtvola měla pořádnou sílu. Nic jsem nezmohla. Věděla jsem, že pokud si na mně nesmlsnou, tak mě minimálně zahrabou pod zem.
"Percy?," vykřikla jsem konečně, "Pomoc!"
Ucítila jsem, jak mě něco táhne zpět, proti vůli ledové ruky. Ta byla nakonec donucena mě pustit. Vykřikla jsem. Ale vlastně už pozdě. Zdálo se, že je konečně po všem. Vydrápala jsem se na rozklepané kusy sádry - nohy - a následovala percyho skrz stahující se mrtvá těla, která už neměla koho se snažit zabít.
Konečně jsme stanuli, oba v bezpečí, na druhém konci hřbitova. Ztěžka jsem oddechovala. Nemohla jsem popadnout dech. Sesula jsem se do ledové hlíny a střelila pohledem po Percym. Dýchal stejně rychle jako já. Otočil hlavu a pousmál se.
"To nejhorší máme za sebou," konstatoval.
"Tak to zdaleka ne," přivřela jsem jedno oko a působila asi až trochu moc namyšleně. Ale to jsem působila vždycky. Sarkastická egoistka, to jsem já.
"Jsi moc pesimistická."
Tak to mě nenapadlo. "No, možná," připustila jsem, "Ale mám pravdu."
"Jo, to nejspíš jo," uznal.
"Tak teď kudy?"
"Myslím, že nad tím přemýšlet nemusíme."
"Proč?," vyhrkla jsem, ale hned jsem zase zmlkla. V dálce nad obzorem z mlhy vystupoval vysoký černý palác se spoustou věží, sem tam nějakým oknem, ale žádnými dveřmi.
"Vidíš?," pousmál se Percy, i když tu nebylo vůbec nic k smíchu. Vlastně jsme se nacházeli v dost žalostném stavu a v minimálně stejně tak žalostné pozici v naší cestě. Byli jsme skoro u cíle a přesto tak daleko od něj. Ještě jsme zdaleka neměli vyhráno a do toho mě navíc ještě zevnitř sžírala představa, že nejspíš stejně jdeme pozdě a celou cestu jsme absolvovali úplně zbytečně.
"Vidím," potvrdila jsem a sklopila pohled k zemi. Tak takhle vypadá konec. Konec všeho, v co jsme věřili. Tak jsem ztrácela poslední zbytky naděje, navzdory pravidlu, které říká, že naděje umírá poslední.
"Měli bychom jít," vzdychl Percy.
Přikývla jsem. A zvedla jsem se.


***


Už hodnou chvíli jsme se šourali úzkou zaprášenou cestou směrem k paláci. Byla pokryta černým prachem a vypadala až příliš bezútěšně. Nic tu nerostlo, stejně jako všude okolo. Se skloněnou hlavou a bolavýma nohama jsem vlekla tlapky po prachu na zemi a ten se ve spirálách vznášel a vířil všude okolo. Brzy se za mnou tvořila šedavá mračna. A ta se ztrácela v mlze.

"Už tam budem?," nadhodila jsem. Byla to spíš řečnická otázka vzhledem k tomu, že jsme měli palác neustále na očích, přímo před sebou.
"Za chvíli," zašeptal Percy trpělivě.
"Co budeme dělat, až tam přijdeme?"
"Zaboucháme na dveře."
"Na jaké?," namítla jsem, "Vždyť tam žádné nejsou."
"Tak na zeď?"
"Ty už jsi viděl někoho bouchat na zeď?"
"Všechno je jednou poprvé…"


***


A brzy jsme už skutečně stanuli téměř před vysokou stavbou, tyčící se do temných mračen.
"Je to dost velký," konstatovala jsem se šklebem na rtech.
"Co jsi čekala?," zašklebil se taky.
"Něco trochu menšího." Můj škleb se rozšířil do něčeho strašně ironického a jistě velmi vtipného. A muselo to působit dost egoisticky.
"Aha."
"Tak už víš, co budeme dělat?"
Teď se zašklebil nechápavě. "Co co budeme dělat?"
"Na co budeme klepat," vysvětlila jsem.
Mezitím jsme došli až úplně před palác. Byl vážně obrovský.
"To netuším." A hned, jak to dořekl, se začaly z černé stěny formovat mohutné stejně barevné dveře s velkým kovovým klepadlem.
"Tak to je taky možnost, se kterou jsme nepočítali," usmála jsem se.
"Jdem?"
"Jdem," odpověděla jsem a zaklepala na dveře.
Zvuk se ozvěnou roznesl nejen prázdnými chodbami paláce, ale i celým okolím až po hřbitov. Oznamoval, že přišli nezvaní hosté. Hosté, kteří chtějí také překazit plány.




Déšť - 5. kapitola

18. října 2014 v 21:00 | Hermi |  Déšť
Nevím, jestli vás tohle ještě baví vůbec číst, protože je to nepochopitelné a nedomyšlené, vzhledem k tomu, že se soustředím spíš na SS, ale i tak to zveřejňuji...



"Marino?" zeptala jsem se tiše a pohlédla na sestru, zoufale sedící na posteli a koukající do zdi.
"Laurelle!," vykřikla nadšeně, "Díkybohu, že jsi tady! To je hrůza! Já chci domů," začala si stěžovat a vstala z postele. Přešla ke mně.
"No, tak to jsi ještě neviděla můj pokoj…," snažila jsem se ji jako obvykle trumfnout, ale na tenhle pokoj jsem asi vážně neměla.
Vypadal dost podobně, jako ten můj. Pár starých kusů nábytku z minulého tisíciletí, těžké tmavé závěsy přes okno a všude asi centimetrová vrstva prachu. Byl sice prostorný, ale holý a prázdný. Působilo to tu strašně. A mnohem hůř, než u mě.
"Prosím, dostaň mě odsud!," vypadala, že nemá příliš daleko k slzám. A přešla mou námitku o pokoji. Nejspíš jí bylo úplně jedno, jak strašně vypadal můj pokoj, ale zajímalo ji spíš, jak špatně vypadá ten její.
Na to jsem nic neřekla.
"Co budeme dělat?," zeptala se nakonec neméně zoufale.
"Já nevím. Odsud se asi nedostaneme, takže bychom mohly uskutečnit původní plán," navrhla jsem.
"Původní plán?," zmateně svraštila obočí. Pokusila jsem se jí napovědět.
"Tenhle dům je starý možná i stovky let…"
"Takže ty ho chceš prozkoumat?," pochopila.
Přikývla jsem s lišáckým úsměvem na rtech.
"A myslíš, že je to nejlepší nápad?," ujistila se ještě.
"No," začala jsem schválně až příliš hraně smutně, "Jestli tady chceš do konce života, což nejspíš bude brzo, jak můžeš vidět, když se podíváš z okna, sedět na posteli a zírat do zdi, zatímco já budu sama prozkoumávat tajemství tohohle domu, a věř mi, že je jich nejspíš dost, tak prosím. Nikdo ti nebrání."
A zabralo to. Marina se pousmála a přešla ke dveřím.
"Dobře, tak jdeme."
Tak je to správně, sestřičko, pomyslela jsem si ještě, než jsem vyšla ven z vysokých černých dveří.
Chodba se nezměnila. Stále vypadala stejně. Tapety na zdech měly už něco málo za sebou, ale ty nejhorší vady na jejich kráse, byly s největší pravděpodobností zakryty překrásnými obrázky. Ano, těmi s mořem. Stále jsem si lámala hlavu, co říkají, co se mi snaží naznačit. Ale na nic jsem nepřišla. Jen, že to musí mít nějakou spojitost s mořem. I to byl také důvod, proč jsem se chtěla co nejdříve podívat k moři.
"Co ti vlastně chtěla Gabriela?," zeptala se Marina po chvíli chůze chodbou. Při zmínce o služce jsem se lehce zachvěla.
"Já nevím," odvětila jsem zamyšleně, "Tenhle dům, a možná nejen dům, má nějaké tajemství a nikdo zřejmě nechce, abych ho odhalila. Jenže já si nemůžu pomoct. Něco tu je a já prostě nevím, co. A to mi vadí."
"Kam tedy půjdeme? Co budeme prozkoumávat?"
"Chci nějaká fakta. Něco, kde by se daly zjistit věci z historie tohohle domu."
"Ehm," zamyslela se, "Co třeba půda?"
"A má tenhle dům vůbec půdu?"
"Všechny domy mají půdu," přesvědčovala mě.
"Tak dobře. Zbývá najít schody."
"Neměly by být buď někde extra na očích, nebo extra schované?"
Rozhlédla jsem se okolo.
"A co třeba támhle?" Ukázala jsem na tapisérii na stěně. I na ní byl obrázek moře. Jako na všem tady.
"Příliš nápadné, nezdá se ti? Tapisérie. To se používá snad všude."
"No právě. Proč ne i tady?" Přešla jsem k tapisérii a poodhrnula ji. Za ní se ukázaly chatrné dřevěné dveře s rezavou klikou.
"Ha!," vykřikla jsem potěšeně.
"Dobře, vyhrála jsi," zasmála se Marina, "Tak jdeme."
"Počkej," zastavila jsem ji rychle, "Proč mají půdu takhle schovanou? Co by mohli skrývat?"
"Nevím, ale pokud se to chceš dozvědět, být tebou tam jdu, než nás najde strýček. Vsadím se, že by radostí neskákal do stropu, kdyby zjistil, že tady čmucháme po domě."
"Vždyť už jdu," vzdychla jsem a otevřela dveře. Zaskřípaly a za nimi se ukázaly chatrné dřevěné schody vedoucí nahoru.
"Kdo jde první?," zeptala jsem se.
"Jen běž, byl to tvůj nápad," zašklebila se má sestra a já ji předešla dovnitř. Nadzvedla jsem si dlouhou sukni a vydala se po schodech. Skřípaly a vrzaly, až mi to rvalo uši, ale s tím jsem nic nemohla udělat. Přeci jen už měly něco za sebou.
Ocitla jsem se v patře. Ano, na půdě. Vrstva prachu tu pokrývala všechny věci. A bylo jich tu opravdu hodně. Spousta harampádí se povalovala na zemi a já se nestačila divit, kolik toho budeme muset prozkoumat. Za mnou se vynořila Marina.
"No páni!"
"Tak nějak," usmála jsem se, "Tady stoprocentně něco najdeme."
"Tak jdeme hledat, nebo umřu nudou."
Neodpověděla jsem. Místo toho jsem udělala několik kroků k nějaké komodě, evidentně pořádně staré. Všechno v tomhle domě vypadalo jako archeologická vykopávka. Včetně tohoto kusu nábytku. Když jsem vytáhla první šuplík, rozkašlala jsem se. Proč tady musí být všude tolik prachu? V šuplíku se nenacházelo nic nečekaného. Jen pár lejster, která jsem pročetla. Jen smlouvy o majetku a podobné doklady. V dalším šuplíku jsem objevila drahé šperky a odolala pokušení si je přivlastnit. Ale byly hezké. Přemýšlela jsem, komu asi patřily. A v posledním šuplíku bylo několik šatů jako z patnáctého století. Ne, že by mě to netěšilo, ale čekala jsem něco zajímavějšího. Marina mezitím hledala na druhém konci místnosti. Prohrabávala nějaké staré nepotřebné věci, které před nějakou dobou někdo odhodil, protože už je nepotřeboval.
"Laurelle?," ozvalo se najednou a já se prudce otočila na Marinu.
"Co?"
"Pojď se podívat sem." Přešla jsem k sestře a ta se skláněla nad starou dřevěnou truhlou.
"Co v ní asi je?"
"To nevím," odpověděla jsem, "Ale někdo zřejmě nechtěl, abychom to našly."
Najednou se ozvaly kroky a my se otočily. Za námi stál strýček Tim a během několika vteřin nás vyhnal z půdy. Však já se vrátím a zjistím, co je v té truhle…

Hvězdy nám nepřály - recenze

17. října 2014 v 13:00 | Hermi |  Recenze
Název: Hvězdy nám nepřály
Autor(ka): John Green
Rok vydání: 2013
Nakladatelství: Euromedia Group k. s. - Knižní klub
Série: -
Díl: -
Počet stráek: 236
Anotace: Jemu je sedmnáct, jí šestnáct. Potkají se a zamilují se do sebe. Ona má rakovinu v posledním stadiu, on ze souboje s rakovinou vyšel s amputovanou nohou. Ti dva se výborně doplňují, a navíc je spojuje osobitý pohled na život i na chorobu, která je postihla...
Jejich společná cesta trvá jen pár měsíců a jako každý velký milostný příběh končí smrtí.
Přesto kniha není o smrti. Je o lásce. O tom, že hrdinové nemusejí být zblízka takoví, jak jsme si je představovali, že svět není továrna na splněná přání a že opravdová statečnost nemusí vždycky zachraňovat lidstvo. O tom, že i za pár měsíců se dá prožít malá věčnost.

Myslím, že všichni znají děj téhle knihy: Hazel Grace Lancasterová má rakovinu a z donucení rodičů chodí na podpůrnou skupinu, která jí ale evidentně v ničem nepomáhá. Její matka si myslí, že si tam Hazel najde nějaké nové kamarády. Jednoho dne přivede Izák (kluk, co také chodí na podpůrnou skupinu, má taky rakovinu - něco s očima) na schůzku svého kamaráda Augusta Waterse, který už má rakovinu za sebou a je vcelku jasné, že Hazel a Augustus se do sebe zamilují. Pak se děje spousta věcí, jako že jedou do Amsterodamu, nebo že Hazel skončí v nemocnici, ale hlavní je, že to celé logicky končí smrtí.

Tohle moderní Romeo a Julie jsem si chtěla přečíst fakt dost dlouho a rozhodně nejsem zklamaná. Bylo to vtipné, děj rychle ubíhal a za pár dní jsem to měla přečtené. Ano, půjčovala jsem si to s tím, že vím, jak to skončí (Dostalo mě, že vzhledem k tomu, že je to knížka z knihovny, bylo na začátku, hned pod nápisem PRVNÍ KAPITOLA, tužkou připsáno: přestaň číst, dokud můžeš.) a taky jsem se z celé knihy nejméně těšila na ten konec. Bylo to dost smutný, ale to příliš neovlivnilo můj názor na knihu. Spousta vtipů mě rozesmála, ale nebudu spoilerovat. Ale říct můžu, že byly úžasné ty citáty, které jsou na obalu knížky. Každý z nich hraje v knize svou roli. Úžasná je třeba věta: "A já jsem se zamilovala, jako když člověk usíná: pomalu a pak najednou docela." nebo "Bolest se dožaduje procítění." "I za pár měsíců se dá prožít malá věčnost a některá nekonečna jsou větší než jiná." Já vůbec nechápu, jak na to ten autor přišel. Myslím, že můj názor na knihu je něco jako u cooing of doves, myslím ty smajlíky. Nejsem kopírák, ale výstižnější názor nemám. Když si to teď tak nechávám projít hlavou, tak to byla vážně naprosto fascinující knížka a dávám jí čtyři a půl z pěti hvězdiček (za ten konec...)


Sladké sny - 20. kapitola

15. října 2014 v 12:00 | Hermi |  Sladké sny
Na téhle kapče jsem se zase docela dost nadřela, protože ta poslední scénka, to se mi fakt psát nechtělo. Každopádně jsem to napsala, tak doufám, že se vám to bude líbit, i když podle komentářů pochybuji, že to ještě vůbec někdo čte a už mám skoro hotovou další kapitolu. No, i kdyby to nikdo nečetl, tak mě to baví psát. Stejně už se to pomalu chýlí ke konci.
P.S.: Teamy už k tomu asi dělat nebudu, to nemá cenu...
P.P.S.: Ale hodím vám sem teamy na Déšť. Jen to ještě nemám promyšlené úplně do detailů, takže nejspíš časem nějaké přibudou...
P.P.P.S.: A Efinka se konečně rozhodla psát (a kreslit)!! I´m so happy!!



Nicol

Celý den se mi táhl jako ve zpomaleném filmu. Připadala jsem si unavená, nevyspalá a jako mrtvola, což bylo možná dobře. Člověk si musí zvykat. Snažila jsem se zbavit myšlenek na katastrofické scénáře, ale nešlo to. Nikdy to nešlo. V hlavě se mi pořád ukazovaly obrazy lidí a zvířat z mých snů a nemohla jsem si přestat představovat, co by se s nimi stalo, kdybych selhala.
Večer mi naopak všechno začalo připadat, jako zrychlené. Ale to bylo nejspíš mnou. Já jsem zběsile pobíhala z jedné místnosti do druhé, abych měla na zítra všechno hotové a mohla jít co nejdřív spát. A než jsem se v čase vůbec stačila zorientovat, bylo všechno hotovo a já, jako panenka, které vyndali baterky, unaveně klesla do postele.
Zavřela jsem oči. Přede mnou se rozlila černá prázdota. Ale oči už jsem znovu neotevřela. Napjatě jsem čekala, kdy se stane to, čeho jsem se nemohla dočkat celý den. Kdy už konečně zase usnu. Mohla jsem jen doufat, že už se neprobudím, než se to všechno vyřeší. Že se mi to podaří zvládnout všechno za jednu noc běžného času. Znělo to trochu neuvěřitelně, ale minimálně jsem se o to musela pokusit. Protože jakmile bych znovu usnula, riskovala bych, že v nevhodnou dobu, protože já na své usínání a probouzení nemám žádný vliv. A kdybych usnula ve chvíli, kdy se mi to hodí ze všeho nejméně, mohlo by se všechno zvrtnout, já bych zemřela, Mia aPercy by o ničem nevěděli až do chvíle, než by se temnota dostala k nim, Luke by buď zbytek života strávil ve sklepě, nebo na hřbitově, Sarah by žila stále v temnotě a Damon by zůstal vládcem už navždy. Tak tahle představa mi svírala hrudník v mučivém strachu, že už se ze mě nejen nikdy nestane královna, ale že už nikdy nebudu znovu normálně žít, v lidském světě. A pak mě napadlo, že možná nebudu moct žít v lidském světě, když ve světě snů budu královnou. Vlastně jsem vůbec netušila, jak se to dá udělat, abych mohla žít normální život a zároveň splnit povinnost. A jestli Saře řeknu, že bych ráda dala přednost běžnému životu, nejspíš mě zardousí. Ale na druhou stranu, to přece nemůže udělat, když jsem královna. A jak se to vůbec dělá - být královnou?
V úvahách jsem usnula. Opravdu, když chcete rychle usnout, myslím, že nejlepší způsob je přemýšlet. Potom usnete velice snadno. Před očima se mi tma jemně zvlnila jako počítačová animace a za ní prosvítal jiný obraz. Obraz na pozadí temného sklepení a fialové pavoučice. Zírala jsem do tváře Luka. Spěšně jsem se posadila a porozhlédla se okolo.
"Zmeškala jsem něco?," vyhrkla jsem rychle.
"Vlastně ani ne," odpověděla Sarah a prodrala se blíž ke mně.
"Výborně," oddechla jsem si, "A ty," ukázala jsem na Luka, "se už ani neopovažuj mě nechat někde samotnou! Nebo tě vsadím do vězení!" Sarah se rozesmála, ale Luke se na mě nechápavě díval. Mně už to taky nedalo a v tom momentě jsem se svíjela smíchy stejně jako pavoučice.
"Já vás nechci rušit, ale můžete mi konečně někdo vysvětlit, o co tady jde?" Luke se díval ze mě na Saru a ze Sary na mě. Pořád jsme se smály, takže jsme mu ani jedna nemohly říct, o co tu vlastně ve skutečnosti jde. Nakonec jsem se první přestala smát já a začala jsem s vysvětlováním. Bohužel mi to vůbec nešlo:
"Já…no…něco jsem zjistila," vypadlo ze mě nakonec. Upřel na mě zkoumavý pohled.
"Co?," ptal se možná až příliš zaujatě.
"No…já…nevím, jak bych to…" Sarah mě přerušila. Asi si myslela, že bych to nedokázala říct. A měla pravdu. Nedokázala bych to.
"Zjistily jsme, že je Nicol…," Taky jí dělalo problém to vysvětlit, "že je Nicol právoplatná…královna?" Odmlčela se.
"Já…nenazvala bych to královna, třeba prezidentka mi zní mnohem líp - " Luke mě přerušil.
"A co je potom…"
"Tvůj otec?," vmísila se do rozhovoru Sarah. Luke pobaveně přikývl.
"Magor?," zkusila to pavoučice.
"A především lhář," doplnila jsem.
"No, to by na něj sedělo," usmál se, jako by mu to najednou všechno začalo dávat smysl.
"Takže ty nám to věříš?," přesvědčila jsem se trochu vyvedená z míry. Čekala jsem, že se mu to bude zdát celé trochu zvláštní. Ale on z té informace vypadá nejméně zmatený z nás tří!
"Čekala jsem, že ti třeba bude připadat divné, že si jednoho dne jen tak přijdeme a pokusíme se ti namluvit, že tvůj otec je podvodník a lhář a že skutečná vládkyně je nějaká hloupá holka, co přišla před pár dny."
"Kdo tvrdil, že jsi hloupá?"
Zarazila jsem se.
"No…, řekla bych, že nemůžu teď vypadat jinak, než hloupě." Představila jsem si sama sebe, jak ve skutečnosti stojím na druhém konci místnosti a prohlížím si sebe, tedy sebe tam, kde jsem teď, jak hloupě se tvářím a jak hloupě celkově vypadám.
"To si nemyslím," konstatoval Luke a Sarah jen přikývla. Pak se mi začalo zdát, že něco vycítila. Nejdřív chvíli vypadala, že bude zvracet, i když netuším, jestli je možné, aby pavouci zvraceli, každopádně potom odešla. Někam…pryč. Osaměli jsme.
"Co jí je?," pozvedla jsem nechápavě obočí.
"Nemám tušení," pokrčil rameny.
Rozhodla jsem se změnit téma. Potřebovala jsem se o celé té věci dozvědět něco víc.
"Věděl jsi to?"
"Co?"
Myslím, že moc dobře věděl, co.
"Že jsem královna."
Zamyslel se, přičemž pohledem hypnotizoval kamenné dlaždice na zemi.
"Něco jsem tušil."
"Cože?," vyhrkla jsem možná až příliš nahlas, "Proč jsi mi nic neřekl?!"
"Tak zaprvé jsem to vůbec nevěděl jistě - "
"I tak jsi mi to mohl říct!," přerušila jsem ho.
"A za druhé," nevnímal mě, "jsem věděl, že jestli je to pravda, tak se to dříve nebo později stejně dozvíš."
"Ale to nic nemění na tom, že jsi mi mohl alespoň něco říct!," protestovala jsem.
"Pochop to, víš, co by to pro tebe bylo za šok, a tím spíš, kdyby to nebyla pravda!"
"I tak to byl docela šok," konstatovala jsem. Přitáhl si mě k sobě a objal mě. Odtáhla jsem se. Vždyť mi nic neřekl! Nikdo mi nic neřekl! Já tu byla jediná, kdo nic nevěděl! Komu nic neřekli! Měla jsem strašnou chuť něco rozbít. Nebo do něčeho praštit. Jen jsem nevěděla, do čeho, protože nebylo nic po ruce. Možná bych mu mohla dát pěstí, napadlo mě. Ale na druhou stranu, to už by mě asi nikdy nepolíbil, kdybych mu jednu vrazila. A sluší se něco takového na královnu? A chci já vůbec být královna? Povzdechla jsem si.
"Co kdybych nechtěla být královna?," zeptala jsem se.
"Musela bys vládu předat někomu jinému."
"Někomu jinému? Komu?"
"To je přece na tobě," pousmál se.
"Chtěla by ses vlády zbavit?"
"Chtěla," přikývla jsem, "Nedokázala bych vládnout."
"Vím o dvou lidech, kterým ji rozhodně nepředávej," radil.
"Kterým?," zajímalo mě. Ale předem jsem věděla, že jeden z nich bude Damon.
"Damonovi a mně," usmál se ještě víc.
"A proč ne tobě?"
A proč už je, sakra, zase tak blízko?
"Nejspíš proto, že jsem na tom tak nějak stejně jako ty. Mám dojem, že vláda je snad to jediné, na co nejsem stavěný."
"Tak nějak."
Už jsem zase cítila na tváři jeho dech. No to snad ne! Co to už zase dělám? Já se prostě nemůžu jednou chovat normálně! Ne, já se musím zamilovat do syna chlápka, co mě nejen chce zabít, ale k tomu se ještě vydává za krále! Jak typické!
"Takže jsme na stejné straně?"
"To se neví," odpověděla jsem tiše.
"Ale ví," a pak už jsem tak nějak nic nevnímala, což byla možná až příliš velká chyba.

Sarah

Odešla jsem ven. Zpátky do chodby. Zase. Prostě jsem se vypařila. To bylo asi to nejjednodušší a nejspolehlivější řešení, protože něco viselo ve vzduchu. Dvě věci.
Ta první z nich byla, že se zřejmě zase každou chvíli začnou ocucávat a ta druhá byla něco jiného. Něco, co mi říkalo, že bych měla udělat opak. Že bych tam měla pro jistotu zůstat. Ale i mé instinkty někdy prostě zklamou, a tak jsem si řekla, že pokud se vážně nechci pozvracet, že bude inteligentní prostě zase zmizet.
Chtěla jsem se znovu podívat do knihovny. A měla jsem navíc ještě další podivný pocit. Pocit, který mi říkal, že bych se tam měla vrátit. Že tam něco najdu. Nebo se mi prostě jen něco vyjasní. A na rozdíl od toho předchozího pocitu, teď jsem měla dojem, že svým instinktům můžu věřit.
Kráčela jsem zase chodbou a málem narážela do stěn, protože nebylo vidět na krok. Nenáviděla jsem tmu. Člověk nikdy nic nevidí. Po chvíli chůze se ale v chodbě objevila trocha světla. Prosvítala zpoza zavřených dřevěných dveří. Byly zašlé a staré, ale přesto příliš těžké, abych je otevřela. Všimla jsem si drobné skulinky mezi dveřmi a chladnou zdí a protáhla se dovnitř.
Vypadalo to tam stejně, jako když jsme odešly. Nic se nezměnilo. Ani jsem nečekala, že se něco změní. Cíleně jsem vyšplhala na podstavec a doufala, že na něm najdu otevřenou knihu. Byla tam, ale zavřená a já věděla, že ji neotevřu. Rozhlédla jsem se okolo. Přede mnou se ve tmě rýsovalo přízračné modré světlo. Slezla jsem z podstavce a najednou zírala do tváře královny. Bývalé královny. Čekala jsem něco, ale ne něco takového. Překvapeně jsem zamrkala a uklonila se, jak jen mi to pavoučí tělo dovolilo. Královna se pousmála.
"Vítej, Saro. Čekala jsem tě."
"Proč?," vyhrkla jsem stále ještě vyvedená z míry.
"Potřebuji ti něco říci, ale Nicol by to neměla slyšet. Čekala jsem, až přijdeš sama."
Přikývla jsem. "Vy jste hologram?"
"Já ne. Ale tento obraz ano. Je naprogramovaný. Je naprogramovaný už po tisíciletí."
"To nejspíš nikdy nepochopím. Nikdy nepochopím, jak se mohlo něco naprogramovat, ještě než se to stalo."
"To ani nemusíš. Ale k věci - Dnes se Nicol vrátí domů už navždy."
Znovu jsem přikývla. Tomu jsem rozuměla. Bylo to naprogramované před dávnými časy. Čemu jsem ale nerozuměla a zřejmě nikdy neporozumím, jak mohla vědět, kolik času bude Nicol potřebovat k sesazení Damona. A pak mě to napadlo.
"Znamená to, že Nicol se nestane královnou?"
"Stane. Ale jen nakrátko. Dokud vládu nepředá někomu dalšímu." Tak tomu už jsem skutečně nerozuměla. Jak mohla tohle vědět před tisícem let, když se to ještě ani v současnosti nestalo? Ne, to bych mohla nejspíš chápat jen, kdybych byla královna. Ale možná ani ona nechápe zákonitosti světa snů. Ale co, vždyť jsou to sny. Všechno je možné. Tady nikdy nic není takové, jaké to ve skutečnosti vypadá.
"A ještě něco," pokračovala královna, "Něco s ní pošlu zpátky. Ale jen jestli sama dokáže rozluštit, jak se zpátky dostat."
"Ona se nedostane zpátky jen tak sama od sebe?"
"Ne. Musí něco udělat."
"A jak se dá dostat zpátky? Co musí udělat?"
"Nesmím ti to říct podle předem daných pravidel. Řekla bys jí to."
"To není jisté. Ale asi ano, udělala bych to.
"Ale ona na to musí přijít sama."
"A co se stane, jestli na to nepřijde?"
"Nedostane se domů. Nikdy. Nebo alespoň dokud to nevymyslí. Ale je otázkou, jestli do té doby nebude po ní."
"To ji chcete zabít?"
"Ne," odvětila s kamennou tváří.
"Tak proč?"
"Co proč?"
"Proč jste to tak nastavila?"
"I královna má své povinnosti. Nastavení si kladlo podmínky. Pokud se muselo do lidského světa přenést více objektů, něco se muselo obětovat. Volný přístup do reality."
"A Damon? Co s ním?"
"Dočkej času. Nicol sama rozhodne. Ona je královna. Zatím."
"Takže se to stane všechno ještě dnes?," ujistila jsem se.
Přikývla a pousmála se.
"Přála bych si vás poznat doopravdy," řekla jsem popravdě.
"I já tebe. Bohužel mi do toho něco vlezlo," sarkasticky se pousmála.
"Před mnoha sty lety. Ale já vás pomstím. Jednou. Já se ho jednoho dne zbavím. Slibuju."
"O tom nepochybuji. A stejně tak vůbec nepochybuji, že to bude ještě dnes. Hodně štěstí."
"Na shledanou," řekla jsem ještě, než jsem vyšla ven ze dveří a znovu mě obklopila tma.
Uvažovala jsem o tom všem, co jsem se dozvěděla. Měla jsem strašné nutkání přemýšlet o tom, kde se tam vzala, ale bylo mi naprosto jasné, že nemám nejmenší šanci to pochopit. Všechno to bylo nastavené ještě, než jsem se narodila. A že jsem pěkně stará. Tak jsem přemýšlela o Nicol a o tom, co s ní chce poslat domů. Nebo koho. Napadlo mě, že tím mohla myslet i někoho.
A co když se to všechno zvrtne? Co když nenajde východ? A koho zvolí svým nástupcem? Luka? To mi přijde jako hloupost. Jako pořádná hloupost. Luka si opravdu nedokážu představit na trůnu. I když k tomu zřejmě podle Damona směřoval celý jeho život. A já byla ráda, že jednou někdo Damona vystřídá, ale přesto jsem si nikdy nedokázala představit Luka, jak vládne.
Vyšla jsem do chodby a doufala, že až tam přijdu, už se nebudou ocucávat. A doufala jsem, že mé tušení nebylo správné a že se mezitím něco nestalo, protože o by byla značná komplikace.

Nicol

Seděli jsme na zemi a líbali se. Poměrně dost jsme se líbali. To se mi ještě nikdy nestalo. Nedokázala jsem popadnout dech. Možná až nepřirozeně jsem se na něj natiskla a zaryla mu prsty do vlasů. Možná proto Sarah odešla. Já sama ještě před pár lety, kdybych něco takového viděla, asi bych se pozvracela, takže Saře docela rozumím. Přesto jsem se prostě už zase nedokázala ovládnout. A ten sebevrah mě v tom ještě podporuje. A to se mi honilo hlavou, ještě než se stalo něco horšího. Něco, co jsem absolutně nečekala.
V tom se ozval zvuk kamene posunujícího se po kameni. Otevíraly se kamenné dveře. Leknutím jsem se od něj odtrhla. Ne, nechtěla jsem to udělat, ale okolnosti mi nedaly jinou možnost. Jistě jsem byla úplně rudá. Vtom se ozval zvuk klapajících nohou po kamenné podlaze a já se prudce otočila. Z chodby na druhé straně místnosti vyšla Sarah.
Ale na to jsem v té chvíli ani nepomyslela, protože jsem se rychle znovu otočila zpět a zírala přímo do tváře Damona.

Baletka

12. října 2014 v 17:11 | Efi |  Kreslení
Hermi chtěla, abych už konečně něco napsala. Nebo nakreslila. Nuže, rychlá kresbička baletky do školního projektu na němčinu. Baletka pro Hanku (která je, mimochodem, jaksi také baletka)
V hlavě mám i nápad na povídku. Uvidíme, jak to stihnu.

Déšť - 4. kapitola

6. října 2014 v 12:16 | Hermi |  Déšť
Dnes jsem se rozhodla přidat další kapitolu Deště, i když to nejspíš skoro nikdo nečte, ale prostě mi připadalo, že už tu dlouho žádná nebyla. A v tomto týdnu se pokusím ještě taky o Sladké sny.




Opatrně jsem si nadzvedla dlouhou sukni a stoupala za služkou po dlouhých točitých schodech, následovaná Marinou. Nastalo hrobové ticho. Tedy alespoň mezi námi. V sále pod schody to stále bzučelo veselými hlasy služebnictva, které si prostě nedokázalo přestat něco s neskrývaným nadšením sdělovat. Avšak ani jedna z nás tří nepromluvila po celou cestu nahoru do patra. S tázavým pohledem jsem se otočila na Marinu a ta pokrčila rameny. Bylo zábavné nic netušit. Jen trochu nepříjemné.

Když jsme stanuly o patro výš, služka konečně promluvila.

"Nacházíme se v prvním patře. Jsou zde ložnice, pokoje a jiné podobné místnosti. Zavedu vás každou do svého pokoje." Jmenovala se Gabriela, vzpomněla jsem si. Tak ji alespoň oslovoval strýc. Délku jejích světlých vlasů prozrazoval mohutný drdol, který měla smotaný na týlu a byla oblečena v modrobílých šatech, zřejmě to byl nějaký univerzální oblek pro služebnictvo. Široce se usmála a ukázala rovné bílé zuby. Potom se otočila na podpatku a vydala se chodbou směrem vpřed.

"Prosím, následujte mě," dodala ještě, než se nám zmizela za rohem. Popoběhla jsem, až mé drobné podpatky udělaly těžko popsatelný zvuk po koberci. Takové tlumené klapnutí. Za rohem jsem znovu spatřila Gabrielina záda a za mnou se vynořila Marina. Teď jsme už šly zase pomalu, i když služčino tempo by se dalo nazvat pomalým, jen s dost velkou nadsázkou.

Stěny byly ověšené rozličnými obrazy. Ale měly jedno společné - na každém z nich bylo moře. Ať už za slunce, za deště, za úsvitu nebo za soumraku. Nad jednou z mnoha vodních ploch se dokonce třpytil čirý měsíc a odrážel od průzračné černé hladiny bledé světlo.

"Kdo maloval ty obrazy?," zeptala jsem se. Gabriela sebou trhla a zastavila se. Potom se pomalu otočila a upřela na mě hluboké modré oči, jako dvě mlčenlivé studánky, které mají tajemství, co nesmí nikomu říct. Chvíli trvalo, než vysokým, ale tlumeným tichým hlasem odpověděla.

"Nezáleží na tom, kdo je maloval. Malovala je spousta různých malířů. Důležité je, co představují."

"Je tedy moře tolik důležité?"

Odpovědi jsem se nedočkala. Alespoň ne skutečné. Zdálo se mi, že pohnula hlavou, jako by přikývla, ale strnula uprostřed pohybu a zeširoka rozevřela oči, jako by si najednou něco uvědomila. Dvě mlčenlivé studánky se prohloubily a zmlkly ještě více. Nastalo znovu hrobové ticho.

Po nějaké chvíli se služka otočila a znovu se dala do pohybu.

"V čem je moře tak důležité?," naléhala jsem, ale ani teď jsem se odpovědi nedočkala.

"Prosím," nehodlala jsem se vzdát, "Chci to vědět." Gabriela se znovu zastavila a nohu, kterou se chystala položit před sebe, aby udělala další krok, stáhla opatrně zpátky.

"Zvědavost je velmi nebezpečná," řekla tichým zastřeným hlasem, "To si pamatujte, slečno." Aniž by se na mě otočila, se znovu dala do kroku. Já jsem, trochu překvapeně, a trochu zklamaně svěsila ramena. Měla jsem jisté obavy, že v příští době se nedozvím vůbec nic. Ani to, jestli má tenhle dům vůbec nějaké tajemství, natož jaké.

Po nějaké době jsme dorazily k vysokým tmavým dveřím, před kterými jsme se zastavily po vzoru Gabriely. Ta už se znovu zářivě usmívala.

"Slečna Marina," ukázala na dveře a otevřela je. "Zavazadla máte každá ve svém pokoji." Marina přikývla a vešla do pokoje. Gabriela za ní ochotně zaklapla dveře a beze slova pokračovala dál chodbou.

Když už jsme byly kus od Marinina pokoje, otočila se na mě. Byla přibližně stejně vysoká, jako já, možná jen o malinko menší. Měla hubenou postavu a ty modré šaty jí opravdu slušely. Šly jí k očím. Ty se teď na mě však upíraly, plné vzteku. Ano, ty dvě hluboké mlčící studánky.

"Nevím, o co vám jde, slečno," pronesla tichým zlověstným hlasem, "ale nepokoušejte se nic zjistit. Do toho vám nic není!" Zděšeně jsem na ni zírala. Ona se bez dalšího slova otočila a pokračovala v chůzi, dokud se nezastavila před podobnými dveřmi, jako byly ty od Marinina pokoje. Mlčky je otevřela a čekala, až vejdu dovnitř. Já pořád stála dost překvapená a vyvedená z míry. Nehodlala jsem vejít. Pokynula mi rukou. Teď jsem potlačila povzdech a udělala několik kroků vpřed, přičemž jsem se octla v nějaké podivné místnosti, což, soudě podle mého kufru stojícího u něčeho, co by se možná s notnou dávkou fantazie dalo nazvat postelí, byl můj nový pokoj. Uslyšela jsem klapnutí dveří, když za mnou Gabriela zavřela. Chtěla jsem se hned vrhnout zpátky, ale potlačila jsem svůj strach a udělala krok vpřed. Rozhlédla jsem se.

Daleké holé stěny a vysoký strop vypadaly bezútěšné a šedé, když jsem se na ně podívala. Zdály se, jako by tam nepatřily. Celý ten pokoj působil nekonečně depresivně, jako by do toho velkého paláce nepatřil. Jako by byl jediným důkazem stáří tohoto domu, i když jsem nepochybovala, že Marina dostala podobně vypadající.

Stále jsem zoufale zírala na tu místnost před sebou, zdráhajíce se uvěřit, že mám tady bydlet. Stálo tu jen pár kusů nábytku - stůl, jedna židle a postel - vypadajících jako z šestnáctého století. Ne, že by nebylo to všechno hezké, ale možná až příliš zastaralé. Dvě velká okna zakrývaly těžké tmavé závěsy, které byly prachem nejspíše i nasáklé. Rozkašlala jsem se, ale nevím, jestli to bylo kvůli tomu, že tam byl prach nebo kvůli těm závěsům, které mi připadaly, že se skládají spíš z prachu, než z látky. Vážně by potřebovaly vyprat. Přinutila jsem se k nim přejít a silou je roztáhnout. Zorné pole mi zšedlo a stejně barevné malé částečky teď poletovaly všude po pokoji. Ta scenérie byla značně děsivá. S roztaženými závěsy vstoupila do pokoje trocha světla. Prozařovalo vzduch svým zářivým jasem, který byl ale kvůli věčně šedivé a zatažené obloze mnohem slabší, než býval dříve. Stále pršelo. A snad už nikdy nemělo přestat.

Popošla jsem k posteli. S vybalováním jsem se nehodlala namáhat. Zoufale jsem klesla na tvrdou matraci a prohlížela se zchátralý kus nábytku. Kdysi lesklé hnědé dřevo bylo dnes zšedlé a, stejně jako většina místnosti, pokryté vrstvou prachu.

Uvažovala jsem, co teď. Mám několik možností. Třeba zůstat ležet a přemýšlet, jak dlouho to může trvat, než se všichni utopíme. Nebo ležet a přemýšlet o něčem jiném. Třeba proč nás matka poslala pryč. Ale z těch všech možností, co se nabízely, se mi nejvíc líbila jedna, která, na rozdíl od ostatních, nezačínala "ležet". Byla to ta, která říkala "Zvednout se a jít to tu prozkoumat". A to mě až neuvěřitelně lákalo. Tak jsem to provedla.

Pomalu jsem se zvedla. Postel pode mnou značně zavrzala, až jsem se lekla, aby se nerozpadla. Ale nestalo se. Přešla jsem ke dveřím a opatrně je otevřela. Vykoukla jsem škvírou na chodbu. Nikdo tam nebyl. Přestože o patro níž se to hemžilo lidmi, tady nahoře nebylo ani živé duše. I to se mi teď ale hodilo. Pochybuji, že by mě třeba Gabriela, nebo strýček Tim jen tak nechali potulovat se po domě bez dozoru. Zvláště po tom, co mi řekla Gabriela. Stále jsem tomu ani trochu nerozuměla. Co se mi snažila říct? Nemám prozkoumávat stoletá tajemství? Ale k čemu by pak tedy tajemství existovala, když ne k tomu, aby je člověk objevoval? Pokračovala jsem v kradmé chůzi chodbou. A znovu jsem pohlédla na ty podivné obrázky s mořem. Uvažovala jsem, co asi znamenají, ale na nic chytrého jsem nepřišla. Nakonec jsem stanula před stejnými dveřmi, jako byly ty moje. Věděla jsem, že tyhle patří k marininu pokoji. Potřebovala jsem za ní zajít a minimálně si s ní promluvit, co dál. Ale to, co teď bylo asi nedůležitější, byla má teorie, že mne v tom má sestra nenechá samotnou a půjde to tu obhlédnout se mnou. Nadechla jsem se, zlehka zaklepala a vešla.