Déšť - 5. kapitola

18. října 2014 v 21:00 | Hermi |  Déšť
Nevím, jestli vás tohle ještě baví vůbec číst, protože je to nepochopitelné a nedomyšlené, vzhledem k tomu, že se soustředím spíš na SS, ale i tak to zveřejňuji...



"Marino?" zeptala jsem se tiše a pohlédla na sestru, zoufale sedící na posteli a koukající do zdi.
"Laurelle!," vykřikla nadšeně, "Díkybohu, že jsi tady! To je hrůza! Já chci domů," začala si stěžovat a vstala z postele. Přešla ke mně.
"No, tak to jsi ještě neviděla můj pokoj…," snažila jsem se ji jako obvykle trumfnout, ale na tenhle pokoj jsem asi vážně neměla.
Vypadal dost podobně, jako ten můj. Pár starých kusů nábytku z minulého tisíciletí, těžké tmavé závěsy přes okno a všude asi centimetrová vrstva prachu. Byl sice prostorný, ale holý a prázdný. Působilo to tu strašně. A mnohem hůř, než u mě.
"Prosím, dostaň mě odsud!," vypadala, že nemá příliš daleko k slzám. A přešla mou námitku o pokoji. Nejspíš jí bylo úplně jedno, jak strašně vypadal můj pokoj, ale zajímalo ji spíš, jak špatně vypadá ten její.
Na to jsem nic neřekla.
"Co budeme dělat?," zeptala se nakonec neméně zoufale.
"Já nevím. Odsud se asi nedostaneme, takže bychom mohly uskutečnit původní plán," navrhla jsem.
"Původní plán?," zmateně svraštila obočí. Pokusila jsem se jí napovědět.
"Tenhle dům je starý možná i stovky let…"
"Takže ty ho chceš prozkoumat?," pochopila.
Přikývla jsem s lišáckým úsměvem na rtech.
"A myslíš, že je to nejlepší nápad?," ujistila se ještě.
"No," začala jsem schválně až příliš hraně smutně, "Jestli tady chceš do konce života, což nejspíš bude brzo, jak můžeš vidět, když se podíváš z okna, sedět na posteli a zírat do zdi, zatímco já budu sama prozkoumávat tajemství tohohle domu, a věř mi, že je jich nejspíš dost, tak prosím. Nikdo ti nebrání."
A zabralo to. Marina se pousmála a přešla ke dveřím.
"Dobře, tak jdeme."
Tak je to správně, sestřičko, pomyslela jsem si ještě, než jsem vyšla ven z vysokých černých dveří.
Chodba se nezměnila. Stále vypadala stejně. Tapety na zdech měly už něco málo za sebou, ale ty nejhorší vady na jejich kráse, byly s největší pravděpodobností zakryty překrásnými obrázky. Ano, těmi s mořem. Stále jsem si lámala hlavu, co říkají, co se mi snaží naznačit. Ale na nic jsem nepřišla. Jen, že to musí mít nějakou spojitost s mořem. I to byl také důvod, proč jsem se chtěla co nejdříve podívat k moři.
"Co ti vlastně chtěla Gabriela?," zeptala se Marina po chvíli chůze chodbou. Při zmínce o služce jsem se lehce zachvěla.
"Já nevím," odvětila jsem zamyšleně, "Tenhle dům, a možná nejen dům, má nějaké tajemství a nikdo zřejmě nechce, abych ho odhalila. Jenže já si nemůžu pomoct. Něco tu je a já prostě nevím, co. A to mi vadí."
"Kam tedy půjdeme? Co budeme prozkoumávat?"
"Chci nějaká fakta. Něco, kde by se daly zjistit věci z historie tohohle domu."
"Ehm," zamyslela se, "Co třeba půda?"
"A má tenhle dům vůbec půdu?"
"Všechny domy mají půdu," přesvědčovala mě.
"Tak dobře. Zbývá najít schody."
"Neměly by být buď někde extra na očích, nebo extra schované?"
Rozhlédla jsem se okolo.
"A co třeba támhle?" Ukázala jsem na tapisérii na stěně. I na ní byl obrázek moře. Jako na všem tady.
"Příliš nápadné, nezdá se ti? Tapisérie. To se používá snad všude."
"No právě. Proč ne i tady?" Přešla jsem k tapisérii a poodhrnula ji. Za ní se ukázaly chatrné dřevěné dveře s rezavou klikou.
"Ha!," vykřikla jsem potěšeně.
"Dobře, vyhrála jsi," zasmála se Marina, "Tak jdeme."
"Počkej," zastavila jsem ji rychle, "Proč mají půdu takhle schovanou? Co by mohli skrývat?"
"Nevím, ale pokud se to chceš dozvědět, být tebou tam jdu, než nás najde strýček. Vsadím se, že by radostí neskákal do stropu, kdyby zjistil, že tady čmucháme po domě."
"Vždyť už jdu," vzdychla jsem a otevřela dveře. Zaskřípaly a za nimi se ukázaly chatrné dřevěné schody vedoucí nahoru.
"Kdo jde první?," zeptala jsem se.
"Jen běž, byl to tvůj nápad," zašklebila se má sestra a já ji předešla dovnitř. Nadzvedla jsem si dlouhou sukni a vydala se po schodech. Skřípaly a vrzaly, až mi to rvalo uši, ale s tím jsem nic nemohla udělat. Přeci jen už měly něco za sebou.
Ocitla jsem se v patře. Ano, na půdě. Vrstva prachu tu pokrývala všechny věci. A bylo jich tu opravdu hodně. Spousta harampádí se povalovala na zemi a já se nestačila divit, kolik toho budeme muset prozkoumat. Za mnou se vynořila Marina.
"No páni!"
"Tak nějak," usmála jsem se, "Tady stoprocentně něco najdeme."
"Tak jdeme hledat, nebo umřu nudou."
Neodpověděla jsem. Místo toho jsem udělala několik kroků k nějaké komodě, evidentně pořádně staré. Všechno v tomhle domě vypadalo jako archeologická vykopávka. Včetně tohoto kusu nábytku. Když jsem vytáhla první šuplík, rozkašlala jsem se. Proč tady musí být všude tolik prachu? V šuplíku se nenacházelo nic nečekaného. Jen pár lejster, která jsem pročetla. Jen smlouvy o majetku a podobné doklady. V dalším šuplíku jsem objevila drahé šperky a odolala pokušení si je přivlastnit. Ale byly hezké. Přemýšlela jsem, komu asi patřily. A v posledním šuplíku bylo několik šatů jako z patnáctého století. Ne, že by mě to netěšilo, ale čekala jsem něco zajímavějšího. Marina mezitím hledala na druhém konci místnosti. Prohrabávala nějaké staré nepotřebné věci, které před nějakou dobou někdo odhodil, protože už je nepotřeboval.
"Laurelle?," ozvalo se najednou a já se prudce otočila na Marinu.
"Co?"
"Pojď se podívat sem." Přešla jsem k sestře a ta se skláněla nad starou dřevěnou truhlou.
"Co v ní asi je?"
"To nevím," odpověděla jsem, "Ale někdo zřejmě nechtěl, abychom to našly."
Najednou se ozvaly kroky a my se otočily. Za námi stál strýček Tim a během několika vteřin nás vyhnal z půdy. Však já se vrátím a zjistím, co je v té truhle…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 18. října 2014 v 22:28 | Reagovat

Páni. Tato povídka mě opravdu začíná bavit. Vůbec netuším, co bude dále, a to většinou odhadnu hned. Právě proto se mi to tak líbí.
Půda, moře...jsem zvědavá, jak spolu všechno souvisí. Napadá mě, že tato povídka začíná být trochu i detektivka .-)
No, každopádně, nemyslím si, že je to nedomyšlené. já tento příběh opravdu zbžňuji. al íbí se mi nekterá z tvých slovních spojení...

2 Hermi Hermi | Web | 19. října 2014 v 9:55 | Reagovat

[1]: Děkuji. No, minimálně částečně nedomyšlené to je. Hlavně konec nemám domyšlený. A asi to nebude nějak závratně dlouhá povídka.
A detektivka? Tak trochu. Nejspíš se z toho stává takové pátrání po pravdě. Ale divím se, že vás to ještě neomrzelo.
A to, že netušíš, jak to bude pokračovat, je nejspíš tím, že já to taky nevím. XD Ne, tak částečně to vím, ale snažím se dovymyslet ten pitomej konec. Takže asi budu psát spíš SS, protože ty už budou končit a už je mám domyšlený. Ale i tak díky. Jsem moc ráda, že to někdo čte.

3 Orida Orida | Web | 20. října 2014 v 9:11 | Reagovat

Zrazu mám chuť ísť sa túlať po nejakom starom záhadnom dome :D Rozvíja sa to pekne.

4 Hermi Hermi | Web | 20. října 2014 v 14:32 | Reagovat

[3]: Děkuji.

5 Efi Efi | 20. října 2014 v 17:11 | Reagovat

Bezvadně! Vyvíjí se to jen k lepšímu! Takové klidné pochmurné sídlo obestřené záhadami, co? :D Každopádně jsi to napsala moc hezky. Možná, že by to pokořilo SS? Uvidíme...
P.S.: Takže Tonie? (Nebo Tonnie, to je fuk.) Už se těším! V který to bude kapitole?

6 Hermi Hermi | Web | 20. října 2014 v 20:14 | Reagovat

[5]: No jo. To se ještě uvidí...
P.S.: Tonnie. Em...nevím, ale řekla bych, že v sedmý... :-D

7 Kate Černobílá Kate Černobílá | Web | 22. října 2014 v 20:25 | Reagovat

Dokonalá kapitola! No tak, nenapínej nás, co je v té truhle? :) Ne, jen to prosím neříkej, ráda si to přečtu spíše v příštích kapitolách, na které se hrozně těším!

A také by mě zajímalo, jakou úlohu v tom nakonec bude hrát moře...

8 Hermi Hermi | Web | 23. října 2014 v 15:51 | Reagovat

[7]: No jo, hned v příští kapitole se to dozvíš. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama