Sladké sny - 19. kapitola

1. října 2014 v 14:25 | Hermi |  Sladké sny
Dneska je to (na mě) trochu delší, ale doufám, že vás to neodradí od čtení...


Sarah


Obě jsme rychlou chůzí kráčely chodbou. Tma nás úplně obklopila a ani jedna z nás neviděla na krok. Neviděla jsem nic, jen jsem slyšela kroky lidských nohou po zemi. Tak jsem věděla, že jde Nicol vedle mě.
Vtom se chodbou rozlilo jasné světlo pocházející z ohně a já instinktivně přimhouřila všech osm očí. Když jsem konečně mohla normálně vidět, pohlédla jsem na Nicol. V ruce držela hořící louči.
"Kde jsi ji vzala?," optala jsem se překvapeně.
"Tady na zdi," ukázala na kovový držák na stěně.
"Ale jak jsi ji zapálila?"
"Zapálila se sama," vysvětlila. Ani jsem se nedivila. Vždyť jsme ve světě snů. Takové věci jsou tu běžné. Jak chytré. Louče, co se dokáže sama zapálit, jakmile se jí někdo dotkne. Zajímalo by mě, který vládce to vymyslel. Popravdě, už mnohokrát mě napadlo, kdo tu vládl před Damonem. Za svého mládí jsem slyšela několik historek o tom, že Damon se nějak šikovně zbavil předchozí vládkyně. Ty legendy říkaly, že ta vládkyně měla dceru, a že ta jednoho dne přijde a znovu se ujme vlády nad krajem. Vždy jsem doufala, že se toho jednou dožiju. Nejvyšší čas se zbavit Damona. A něco mi říká, že se ten čas blíží. Proč jsem se o něj vlastně nepostarala už dřív já? Já nevím. Zřejmě proto, že jsem se ho trochu bála a možná taky proto, že jsem to chtěla přenechat právoplatné vládkyni, která, jak jsem doufala, brzy přijde. Ale nesporně bych toho byla schopná.
"Aha," vzdychla jsem v odpověď, zabraná do svých vlastních myšlenek. Najednou mě něco napadlo. Málem jsem se zastavila uprostřed kroku a zalapala po dechu.
"Ty jsi vždycky žila normálně?" vydechla jsem ještě stále překvapená svou úvahou. Vždyť on to určitě musel celou dobu vědět!
"Jak normálně?," pozvedla obočí a pohlédla na mě.
"No," nevěděla jsem, jak jí to jen vysvětlit, "Vždy jsi žila v lidském světě? A narodila ses skutečně těm lidem, co se vydávali za tvé rodiče?"
"Nevěděla jsem, že je jiný svět, než lidský."
"Samozřejmě! Těch je - "
"Myslím," přerušila mě, "že mí rodiče mě adoptovali. Ale nikdy mi to neřekli. A nikdy jsem z nich nedokázala dostat, co mi zamlčeli. Ale odmalička jsem tušila, že vědí něco, co já ne."
"Já teď taky," konstatovala jsem suše, "Pojď. Je to důležité." Rychlým krokem jsem ji předešla a kráčela teď asi metr před ní. Ona mě zmateně následovala. Myslím, že teď nic nechápala. Zato já teď konečně všechno pochopila. Nakonec už jsem byla tak rychlá, že za mnou Nicol musela skoro běžet. Musela jsem se co nejrychleji dostat do knihovny a všechno zjistit. Znělo to neuvěřitelně. Celé to bylo naprosto neuvěřitelné. Znamenalo by to, že to, co se tisíce let povídá, je pravda. Že se vrtila skutečná vládkyně. Sotva jsem popadala dech, když jsem stanula přede dveřmi do knihovny, dívka stála přímo za mnou.
"Co tady vlastně děláme? Vážně, neměly bychom - "
"Ne. Tohle je teď ze všeho nejdůležitější," řekla jsem rozhodně.
"Ale Luke - " Zase jsem ji nenechala domluvit.
"Ne. I Luke počká. Protože si potřebuju něco ověřit. Jestli je to pravda, tak jen ty máš moc zastavit Damona."
"Já? Co je to za hloupost?," vytřeštila oči. Myslím, že teď vypadala přesně tak, jako já, když mi to došlo. Otázku jsem nechala nezodpovězenou viset ve vzduchu. Nicol otevřela těžké zaprášené dveře a já vešla, s tichým klapáním nohama o zem, dovnitř.
Všude stály police po okraje plné knih. Sahaly až ke stropu. Na všech ležela asi centimetrová vrstva prachu. Nicol se rozkašlala, čímž zvířila ještě více drobných částeček. Všude byla tma, ani trocha světla si sem nenašla cestu. Jak dlouho to je, co jsem tu byla naposled. Jak dlouho už je pryč sláva kdysi nablýskaného drahého nábytku, dnes pohřbeného v zapomnění.
Pomalu jsem obcházela regály a police až po okraj nacpané knihami. Bylo jich tam plno. Tohle byla největší knihovna, co jsem kdy viděla. I když se musím přiznat, že nejspíš taky jediná, kterou jsem kdy viděla. Knihy byly seřazeny podle abecedy. Ale ne podle jména autora, nýbrž podle názvu knihy. To mě docela udivilo, když jsem o tom slyšela poprvé. Neznám žádnou jinou knihovnu, ale i přesto vím, že se knihy řadí podle prvního písmena jména autora. Tady nejspíš všechny knihy napsal jeden a ten samý člověk. Koneckonců, jestli to tak skutečně je, měl na to nejspíš tisíce let. Tady se totiž stárne přeci jen o trochu jinak, než v lidském světě. Obešla jsem police a hledala knihu s názvem Kronika světa snů. K… Hledala jsem písmeno k. H… J… K. Tady. Nicol mi stála za zády. Asi tři skříně se spoustou polic nesly označení K.
"Je tam nějaká kronika?," zeptala jsem se a můj hlas se rozlehl pustou místností v němé ozvěně. Nicol v šeru mhouřila oči.
"Tady," zašeptala po chvíli a vytáhla tlustou knihu v kožených deskách. Stejně jako všechno v této místnosti, měla na sobě tlustou vrstvu prachu. Dívka poodešla s knihou v rukách o kus dál a položila ji na podstavec určený ke čtení. Pomalu a opatrně rozevřela zažloutlé stránky. Nebyly zažloutlé, byly úplně žluté. Čas se na nich patřičně podepsal. Vylezla jsem na podstavec a zírala na velká písmena před svým obličejem. Nicol podržela louči nad textem.
"Píšou tu…vznik říše…bla, bla, bla," začala.
"Přeskoč to," navrhla jsem. Otevřela knihu někde za půlkou a znovu se začetla.
"Přišel Damon…Do té doby vládla královna…je tu její fotka, nebo obrázek…měla- "
"Stop!," vykřikla jsem, "Řekla jsi obrázek?! Ukaž!" Nicol položila prst na ilustraci v knize. Usměvavá mladá žena se světlými vlasy a dolíčky ve tvářích se na mě dívala, když jsem pohlédla do knihy. Nicol se také zřejmě až teď podívala pořádně, protože hrůzou téměř zkameněla.
"To..to..," vykoktala překvapeně a třeštila oči, "Vždyť ta je mi tak podobná!"
"Jak by taky ne," pousmála jsem se, "Vždyť je to tvoje matka."
"Co?! Moje matka?"
"Tedy byla. Dokud…no…čti dál." Nicol byla sice stále stejně vyvedená z míry, ale četla:
"Královna Tara byla dne 22. 8. roku 5844 zavražděna. Nikdo, ale vlastně každý věděl, kdo to udělal. Po tomto incidentu se také Damon ujal vlády. Stále ovšem existují spekulace o tom, že královnina rok stará dcera, Nicol, přežila. Nikdo však netuší, kam se ztratila. Královna ji údajně ukryla na bezpečné místo…"
"Tak už věříš?," pousmála jsem se. Přikývla, ale nepodívala se na mě. Civěla do zdi.
"Takže já mám právo zabít Damona?," ptala se.
"Především ho sesadit. Ty jsi dědička trůnu. Ale zabil tvou matku. Pokud jde o pomstu, myslím, že i zabít ho smíš."
"No, to jsou dost podivné zákony," konstatovala, "A nemohla bys s ním něco provést ty?"
"Nesmím. On je vládce, nikdo mu nesmí ublížit, leda by to on sám nařídil," vysvětlila jsem.
"Ale kdo řekl, že on je vládce?," lišácky se usmála, "On je přeci vládcem do doby, než se vrátí skutečná dědička trůnu. A ty sama jsi před chvílí řekla, že jsem to já. Což jednoduše znamená, že jsem se právě vrátila."
Páni, ta holka je fakt chytrá!
"Dobře, vaše veličenstvo," pronesla jsem s trochou ironie v hlase, "Co navrhujete?"
"Nejdřív jít za Lukem…a jestli mi ještě jednou řekneš "Veličenstvo", tak tě nejspíš dám rozčtvrtit," dodala a obě jsme se rozesmály, i když na dané situaci vůbec nic vtipného nebylo.
***
Šly jsme chodbou osvícenou dohořívající loučí. Dlouho a dlouho. Opravdu to nebyla krátká chodba. Co chvíli jsem se zastavovala a dívala se do mapy. Nicol mi připadala nějaká nervózní. Možná toho na ni bylo trochu moc. Tomu bych se ani tolik nedivila. I na mě toho bylo dost. Zjistit, že se konečně vrátila skutečná královna a že stejně nehodlá s Damonem nic udělat, takže to nakonec vypadá, že se o něj budu muset postarat sama. Opravdu mě už napadlo, že bych se o něj mohla postarat, aby konečně přestal prudit, ale pak jsem si řekla, že trpělivost přináší růže a počkala jsem na tuto chvíli. Teď jsem věděla, že nadešel čas, kdy můžu konečně použít nejen svou pavučinu, ale i kousnutí s jedem. A jako bonus, si dokonce konečně můžu dát něco k jídlu…!
Znovu jsem se zastavila a houkla na Nicol, aby zastavila taky. Vytáhla jsem mapu a podívala se už asi po desáté, jestli tu někde není, kam špatně odbočit. Královna (na to označení si snad nikdy nezvyknu) se zastavila a zatvářila se nějak nezúčastněně. Potom se pomalu posadila k temné kamenné zdi a zírala do prázdna. Leknutím jsem málem upustila mapu. Nebo jsem ji možná opravdu upustila. Teď mi ale nezbylo nic jiného, než stát a zírat úplně stejně jako ona.


Nicol

Otevřela jsem oči a zírala jsem do stropu. Do bílého, bezútěšně holého stropu. Ne! Ne, teď ne! Ale kdybych teď usnula, tak se probudím zase, třeba za půl hodiny běžného času, a to znamená jen pár hodin času ve světě snů. Mohla bych se probudit třeba zrovna, když to budu nejméně potřebovat! Ne, teď byl snad ten nejlepší čas, kdy jsem se mohla probudit. Ale mohla jsem jen doufat, že Saru ze mě neklepne pepka. Ale čím více jsem nad tím tak uvažovala, tím více jsem se klonila k názoru, že se to zřejmě stane. Mohla jsem se teď jen modlit, aby jí došlo, že můžu usnout a probudit se. Ale jestli půjde rovnou za Lukem, tak je klepne pepka oba, protože Luke to nejspíš neví. Ale nemohla jsem s tím nic dělat. Jen jít brzy spát.
Vstala jsem z postele a převlékla se. Celé tělo jsem měla poseté jizvami a modřinami. Největší byla ta na rameni od Percyho a ta od Sařina kousnutí. Ale i spousta dalších modřin se vyjímala hlavně na mých končetinách. Doufala jsem, že alespoň některé ze všech těch jizev časem zmizí. Povzdechla jsem si. Může to být ještě horší?


Sarah

Netušila jsem, co se stalo.
"Nicol?," optala jsem se stále dost překvapeně. Žádná odpověď.
"Co se to…?," větu jsem nedokončila. Stejně nikdo nereagoval. Uvažovala jsem, co bych měla dělat. Nebo co se stalo. Pak mě napadlo, že se tam psalo, že se bude pravidelně probouzet. Co když se probudila? Znamená to, že když se ve skutečném světě probudí, tak tady se dostane do takového transu? Nic jsem nechápala. Pak jsem si ale vybavila její slova. Jít za Lukem. Samozřejmě. To teď bude alespoň trochu inteligentní. Když už nikdo, tak Luke pomůže…snad…
Běžela jsem dlouhou černou chodbou. Louči držela v ruce Nicol, ale ta zůstala sedět v chodbě, opřená o zeď s nepřítomným výrazem upřeným do zdi. No co, stejně bych tu louči neunesla. Vždyť jsem přeci pavouk. S tou myšlenkou, stále dost vyvedená z míry a k tomu všemu ještě udýchaná, jsem dorazila ke dveřím, kterými končila chodba. Tedy spíš k té stěně, která mi bránila v další chůzi. Věděla jsem, že na ni musím zabouchat, aby se otevřela, ale kolikrát, to už jsem nevěděla. Mapu jsem taky nechala u Nicol. Jistě, to mě taky mohlo napadnout, ale to já ne. Teď jsem musela typovat. Já nevím, tak třeba dvakrát? To snad ještě nikde nebylo, ne? Musela jsem jen doufat, že to nebude obvyklá kombinace, co mi připomíná šachy. "Pěšec na E5." No, co se dá dělat. I kdyby to tahle kombinace byla, stejně bych tak vysoko na zeď nedosáhla. Někdy si uvědomuji nedostatky toho, že tenhle palác nevystavěli pro pavouky, až příliš pozdě. Na výběr stejně nemám. Bez dalšího otálení jsem dvakrát zabouchala na zeď a ta se k mému velkému překvapení otevřela. Zůstala jsem užasle zírat. No nejsem já geniální?
Uvnitř seděl Luke zase na studené zemi a nejspíš už napjatě čekal, kdy přijdeme. Myslím, že jeho chodba byla stejně kratší, takže by tu byl dřív, i kdybychom se cestou nestavily v knihovně. Knihovna! No jistě! Měla bych mu říct, co jsme zjistily, ale pak mi došlo, že Nicol je teď rozhodně důležitější. A tím spíš, když je královna. Když Luke viděl, že jsem sama, vrhl po mně nechápavý pohled a já se chtě nechtě musela dát do vysvětlování.
"Ehm…Nicol…ona…" Sakra! Takhle to nepůjde! "Je v chodbě. Nevím, co se stalo, ale mám takové…podezření. Ale tak jako tak bys tam měl jít." Teď se na mě díval ještě zmateněji, ale když slyšel, co jsem řekla, okamžitě vstal a šel do chodby. Rychle jsem ho předběhla, aby věděl, kudy jít, ale to byla pěkná blbost, protože tu stejně žádné odbočky nebyly.
"A to jsi ji tam jako nechala samotnou?!," zděsil se Luke. To mě doteď vůbec nenapadlo.
"Ups. Jo. Já…mě to fakt nenapadlo."
Povzdechl si. "A co se jí vlastně stalo?"
"Já přesně nevím. Ale, jsme svět snů a ona je člověk…tedy není…tedy…Ach jo! To je tak zatraceně složité!"
"Co tím chceš říct?"
"Že se možná probudila. Že je tohle pro ni jenom sen."
"No…" zastavil se "To máš asi pravdu…Ale stejně bychom ji měly co nejrychleji dostat do té místnosti, odkud jsme právě odešli…"
"…Pravděpodobně další sklep," usoudila jsem.
"Nejspíš," potvrdil.
"A co tedy budeme dělat, jestli se něco zvrtne?," zeptala jsem se jen tak, jako by nic.
"Co by se mělo zvrtnout?"
"No, to že se Nicol "probudila", dost komplikuje celou naši situaci. Co když nás mezitím najde Damon?"
Jako by se zarazil, ale nezastavil se. Nejspíš jsem se zeptala správně.
"Nevím. To bude spontánní reakce."
"Zbláznil ses? Myslíš, že se před Damonem ubráníš jen nějakou spontánní reakcí?!," vykřikla jsem skoro jako nějaká jeho učitelka obrany, která se mu právě chystá dát pětku, protože řekl pořádnou pitomost, "Vždyť jsi mu ukradl jedinou možnost na výhru, o kterou se snaží už asi tisíc let! Zabije tě, až na tebe narazí! Nehledě na to, že Nicol je stále v tom podivném bezvědomí!"
"Tak můžeme zabít my jeho."
Zoufale jsem si povzdechla. On se snad vážně zbláznil.
"Myslíš, že ho dokážeš zabít? Vždyť je to ještě stále vládce!" Záměrně jsem použila ještě stále, protože jsem dobře věděla, že za pár dní už tomu tak nejspíš nebude. Ale to by musel vyjít náš plán, který se momentálně hroutí.
"Ne," odpověděl s ledovým klidem, "Ale ty ano." A pak mi došlo, jaký šílený plán ho napadl. Pokud nás najde Damon, tak se ho já rovnou zbavím a všechno bude vyřešeno. No jistě! Já jsem tady totiž hlavní nájemní vrah! Ale uznávám, že jsem se ho chtěla zbavit už pěkně dlouho. Ona ta představa nezní úplně špatně. Třeba je to dobrý plán. Ale třeba to taky nevyjde. Teď bude stačit se modlit, aby nebyl právě vymyšlený plán b) potřeba. A uvažovala jsem, jestli mu smím něco udělat. Jistě, je to vládce už nejspíš jen nakrátko, ale pořád ještě vládne a tím pádem nejspíš nejsem oprávněna mu ublížit. Ale no co, když tak to bude spontánní reakce. Nebo sebeobrana. Nebo obojí.
"Tak dobře," uznala jsem, "Snad to nebudeme muset použít." Ale to už jsme došli k Nicol. Seděla tam, jako když jsem ji opouštěla, opřená o zeď zírající do té protější. Luke si k ní kleknul a prohlížel si ji. Z jejího nic neříkajícího pohledu bylo naprosto jasné, že zírá do prázdna. Luke ale na nic zvláštního nečekal, popadl ji do náruče a vydal se s ní zpátky. Ano, taky dobrá možnost. Pousmála jsem se a cupitala za ním.

***

V chodbě byla tma. Mám dojem, že Nicol vypadla louče z ruky, když ji Luke zvedal ze země, takže jsme stejně neměli, čím svítit. Možná, že na stěnách byly cestou nějaké další, ale vždyť už to byl jen kousek. Myslím, že to stejně nemělo cenu tápat po zdech a hledat zdroj světla. Obdivuju Nicol, že ho předtím našla tak rychle.
Brzy jsme došli do toho sklepa. Luke Nicol opatrně položil na zem a ta ještě stále nezavřela oči. Po celou dobu civěla do prázdna. Sklonil se nad ni a políbil ji na čelo. Ble, tak tohle jsem opravdu vidět nemusela. Teď jsem byla ráda, že mi nedovolil nic sníst, protože bych je asi poblila. Ach bože. Tak už to bývá, když se v paláci objeví holka. Křivě jsem se pousmála. Nikdo nikdy neví, co se může stát.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dan Dan | E-mail | Web | 5. října 2014 v 0:52 | Reagovat

Ahoj,volám sa Dan, niekedy dávno som pridával na svoj blog moju tvorbu :) Po dlhšom čase som začal s aktívnym písaním, a pridal som prvú časť poviedky :) Začína sa ako pravý historický, vojnový príbeh, no neskôr to naberie fantasy/sci-fi prvky. Bol by som rád, ak by si sa na to mrkla/mrkol, ak sa ti chce :) Chcem v nej pokračovať, a potrebujem názor viacerých ľudí, čo je na nej dobre a čo zle, čo by bolo treba zmeniť. Jednoduchu pozitívnu/negatívnu kritiku, aby som sa mohol zlepšovať :)
Poviedka je zo začiatku trochu naturalistická, no ja veľmi nerád prikrášľujem veci, ktoré pekné nie sú :D Ak budeš ochotný/á, môžeš mi nechať nejaký komentár :) Vopred ďakujem za ochotu. S pozdravom Dan ;)Poviedka tu: http://my-fantasy-writing.blog.cz/1410/spqr-1-cast

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 26. října 2014 v 22:58 | Reagovat

Nádherná, opravdu úžasná kapitola. doufám, že to dobře dopadne, a Nicol se tedy stane vládkyní. Jen by mě stále zajímalo, co se stane s Damonem...
Tato povídka mě opravdu nesmírně baví. Je to jedna z nejlepších věcí, co jsem kdy četla. Jen tak dále!

3 Hermi Hermi | Web | 24. listopadu 2014 v 20:48 | Reagovat

[2]: Moc a moc děkuji!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama