Sladké sny - 20. kapitola

15. října 2014 v 12:00 | Hermi |  Sladké sny
Na téhle kapče jsem se zase docela dost nadřela, protože ta poslední scénka, to se mi fakt psát nechtělo. Každopádně jsem to napsala, tak doufám, že se vám to bude líbit, i když podle komentářů pochybuji, že to ještě vůbec někdo čte a už mám skoro hotovou další kapitolu. No, i kdyby to nikdo nečetl, tak mě to baví psát. Stejně už se to pomalu chýlí ke konci.
P.S.: Teamy už k tomu asi dělat nebudu, to nemá cenu...
P.P.S.: Ale hodím vám sem teamy na Déšť. Jen to ještě nemám promyšlené úplně do detailů, takže nejspíš časem nějaké přibudou...
P.P.P.S.: A Efinka se konečně rozhodla psát (a kreslit)!! I´m so happy!!



Nicol

Celý den se mi táhl jako ve zpomaleném filmu. Připadala jsem si unavená, nevyspalá a jako mrtvola, což bylo možná dobře. Člověk si musí zvykat. Snažila jsem se zbavit myšlenek na katastrofické scénáře, ale nešlo to. Nikdy to nešlo. V hlavě se mi pořád ukazovaly obrazy lidí a zvířat z mých snů a nemohla jsem si přestat představovat, co by se s nimi stalo, kdybych selhala.
Večer mi naopak všechno začalo připadat, jako zrychlené. Ale to bylo nejspíš mnou. Já jsem zběsile pobíhala z jedné místnosti do druhé, abych měla na zítra všechno hotové a mohla jít co nejdřív spát. A než jsem se v čase vůbec stačila zorientovat, bylo všechno hotovo a já, jako panenka, které vyndali baterky, unaveně klesla do postele.
Zavřela jsem oči. Přede mnou se rozlila černá prázdota. Ale oči už jsem znovu neotevřela. Napjatě jsem čekala, kdy se stane to, čeho jsem se nemohla dočkat celý den. Kdy už konečně zase usnu. Mohla jsem jen doufat, že už se neprobudím, než se to všechno vyřeší. Že se mi to podaří zvládnout všechno za jednu noc běžného času. Znělo to trochu neuvěřitelně, ale minimálně jsem se o to musela pokusit. Protože jakmile bych znovu usnula, riskovala bych, že v nevhodnou dobu, protože já na své usínání a probouzení nemám žádný vliv. A kdybych usnula ve chvíli, kdy se mi to hodí ze všeho nejméně, mohlo by se všechno zvrtnout, já bych zemřela, Mia aPercy by o ničem nevěděli až do chvíle, než by se temnota dostala k nim, Luke by buď zbytek života strávil ve sklepě, nebo na hřbitově, Sarah by žila stále v temnotě a Damon by zůstal vládcem už navždy. Tak tahle představa mi svírala hrudník v mučivém strachu, že už se ze mě nejen nikdy nestane královna, ale že už nikdy nebudu znovu normálně žít, v lidském světě. A pak mě napadlo, že možná nebudu moct žít v lidském světě, když ve světě snů budu královnou. Vlastně jsem vůbec netušila, jak se to dá udělat, abych mohla žít normální život a zároveň splnit povinnost. A jestli Saře řeknu, že bych ráda dala přednost běžnému životu, nejspíš mě zardousí. Ale na druhou stranu, to přece nemůže udělat, když jsem královna. A jak se to vůbec dělá - být královnou?
V úvahách jsem usnula. Opravdu, když chcete rychle usnout, myslím, že nejlepší způsob je přemýšlet. Potom usnete velice snadno. Před očima se mi tma jemně zvlnila jako počítačová animace a za ní prosvítal jiný obraz. Obraz na pozadí temného sklepení a fialové pavoučice. Zírala jsem do tváře Luka. Spěšně jsem se posadila a porozhlédla se okolo.
"Zmeškala jsem něco?," vyhrkla jsem rychle.
"Vlastně ani ne," odpověděla Sarah a prodrala se blíž ke mně.
"Výborně," oddechla jsem si, "A ty," ukázala jsem na Luka, "se už ani neopovažuj mě nechat někde samotnou! Nebo tě vsadím do vězení!" Sarah se rozesmála, ale Luke se na mě nechápavě díval. Mně už to taky nedalo a v tom momentě jsem se svíjela smíchy stejně jako pavoučice.
"Já vás nechci rušit, ale můžete mi konečně někdo vysvětlit, o co tady jde?" Luke se díval ze mě na Saru a ze Sary na mě. Pořád jsme se smály, takže jsme mu ani jedna nemohly říct, o co tu vlastně ve skutečnosti jde. Nakonec jsem se první přestala smát já a začala jsem s vysvětlováním. Bohužel mi to vůbec nešlo:
"Já…no…něco jsem zjistila," vypadlo ze mě nakonec. Upřel na mě zkoumavý pohled.
"Co?," ptal se možná až příliš zaujatě.
"No…já…nevím, jak bych to…" Sarah mě přerušila. Asi si myslela, že bych to nedokázala říct. A měla pravdu. Nedokázala bych to.
"Zjistily jsme, že je Nicol…," Taky jí dělalo problém to vysvětlit, "že je Nicol právoplatná…královna?" Odmlčela se.
"Já…nenazvala bych to královna, třeba prezidentka mi zní mnohem líp - " Luke mě přerušil.
"A co je potom…"
"Tvůj otec?," vmísila se do rozhovoru Sarah. Luke pobaveně přikývl.
"Magor?," zkusila to pavoučice.
"A především lhář," doplnila jsem.
"No, to by na něj sedělo," usmál se, jako by mu to najednou všechno začalo dávat smysl.
"Takže ty nám to věříš?," přesvědčila jsem se trochu vyvedená z míry. Čekala jsem, že se mu to bude zdát celé trochu zvláštní. Ale on z té informace vypadá nejméně zmatený z nás tří!
"Čekala jsem, že ti třeba bude připadat divné, že si jednoho dne jen tak přijdeme a pokusíme se ti namluvit, že tvůj otec je podvodník a lhář a že skutečná vládkyně je nějaká hloupá holka, co přišla před pár dny."
"Kdo tvrdil, že jsi hloupá?"
Zarazila jsem se.
"No…, řekla bych, že nemůžu teď vypadat jinak, než hloupě." Představila jsem si sama sebe, jak ve skutečnosti stojím na druhém konci místnosti a prohlížím si sebe, tedy sebe tam, kde jsem teď, jak hloupě se tvářím a jak hloupě celkově vypadám.
"To si nemyslím," konstatoval Luke a Sarah jen přikývla. Pak se mi začalo zdát, že něco vycítila. Nejdřív chvíli vypadala, že bude zvracet, i když netuším, jestli je možné, aby pavouci zvraceli, každopádně potom odešla. Někam…pryč. Osaměli jsme.
"Co jí je?," pozvedla jsem nechápavě obočí.
"Nemám tušení," pokrčil rameny.
Rozhodla jsem se změnit téma. Potřebovala jsem se o celé té věci dozvědět něco víc.
"Věděl jsi to?"
"Co?"
Myslím, že moc dobře věděl, co.
"Že jsem královna."
Zamyslel se, přičemž pohledem hypnotizoval kamenné dlaždice na zemi.
"Něco jsem tušil."
"Cože?," vyhrkla jsem možná až příliš nahlas, "Proč jsi mi nic neřekl?!"
"Tak zaprvé jsem to vůbec nevěděl jistě - "
"I tak jsi mi to mohl říct!," přerušila jsem ho.
"A za druhé," nevnímal mě, "jsem věděl, že jestli je to pravda, tak se to dříve nebo později stejně dozvíš."
"Ale to nic nemění na tom, že jsi mi mohl alespoň něco říct!," protestovala jsem.
"Pochop to, víš, co by to pro tebe bylo za šok, a tím spíš, kdyby to nebyla pravda!"
"I tak to byl docela šok," konstatovala jsem. Přitáhl si mě k sobě a objal mě. Odtáhla jsem se. Vždyť mi nic neřekl! Nikdo mi nic neřekl! Já tu byla jediná, kdo nic nevěděl! Komu nic neřekli! Měla jsem strašnou chuť něco rozbít. Nebo do něčeho praštit. Jen jsem nevěděla, do čeho, protože nebylo nic po ruce. Možná bych mu mohla dát pěstí, napadlo mě. Ale na druhou stranu, to už by mě asi nikdy nepolíbil, kdybych mu jednu vrazila. A sluší se něco takového na královnu? A chci já vůbec být královna? Povzdechla jsem si.
"Co kdybych nechtěla být královna?," zeptala jsem se.
"Musela bys vládu předat někomu jinému."
"Někomu jinému? Komu?"
"To je přece na tobě," pousmál se.
"Chtěla by ses vlády zbavit?"
"Chtěla," přikývla jsem, "Nedokázala bych vládnout."
"Vím o dvou lidech, kterým ji rozhodně nepředávej," radil.
"Kterým?," zajímalo mě. Ale předem jsem věděla, že jeden z nich bude Damon.
"Damonovi a mně," usmál se ještě víc.
"A proč ne tobě?"
A proč už je, sakra, zase tak blízko?
"Nejspíš proto, že jsem na tom tak nějak stejně jako ty. Mám dojem, že vláda je snad to jediné, na co nejsem stavěný."
"Tak nějak."
Už jsem zase cítila na tváři jeho dech. No to snad ne! Co to už zase dělám? Já se prostě nemůžu jednou chovat normálně! Ne, já se musím zamilovat do syna chlápka, co mě nejen chce zabít, ale k tomu se ještě vydává za krále! Jak typické!
"Takže jsme na stejné straně?"
"To se neví," odpověděla jsem tiše.
"Ale ví," a pak už jsem tak nějak nic nevnímala, což byla možná až příliš velká chyba.

Sarah

Odešla jsem ven. Zpátky do chodby. Zase. Prostě jsem se vypařila. To bylo asi to nejjednodušší a nejspolehlivější řešení, protože něco viselo ve vzduchu. Dvě věci.
Ta první z nich byla, že se zřejmě zase každou chvíli začnou ocucávat a ta druhá byla něco jiného. Něco, co mi říkalo, že bych měla udělat opak. Že bych tam měla pro jistotu zůstat. Ale i mé instinkty někdy prostě zklamou, a tak jsem si řekla, že pokud se vážně nechci pozvracet, že bude inteligentní prostě zase zmizet.
Chtěla jsem se znovu podívat do knihovny. A měla jsem navíc ještě další podivný pocit. Pocit, který mi říkal, že bych se tam měla vrátit. Že tam něco najdu. Nebo se mi prostě jen něco vyjasní. A na rozdíl od toho předchozího pocitu, teď jsem měla dojem, že svým instinktům můžu věřit.
Kráčela jsem zase chodbou a málem narážela do stěn, protože nebylo vidět na krok. Nenáviděla jsem tmu. Člověk nikdy nic nevidí. Po chvíli chůze se ale v chodbě objevila trocha světla. Prosvítala zpoza zavřených dřevěných dveří. Byly zašlé a staré, ale přesto příliš těžké, abych je otevřela. Všimla jsem si drobné skulinky mezi dveřmi a chladnou zdí a protáhla se dovnitř.
Vypadalo to tam stejně, jako když jsme odešly. Nic se nezměnilo. Ani jsem nečekala, že se něco změní. Cíleně jsem vyšplhala na podstavec a doufala, že na něm najdu otevřenou knihu. Byla tam, ale zavřená a já věděla, že ji neotevřu. Rozhlédla jsem se okolo. Přede mnou se ve tmě rýsovalo přízračné modré světlo. Slezla jsem z podstavce a najednou zírala do tváře královny. Bývalé královny. Čekala jsem něco, ale ne něco takového. Překvapeně jsem zamrkala a uklonila se, jak jen mi to pavoučí tělo dovolilo. Královna se pousmála.
"Vítej, Saro. Čekala jsem tě."
"Proč?," vyhrkla jsem stále ještě vyvedená z míry.
"Potřebuji ti něco říci, ale Nicol by to neměla slyšet. Čekala jsem, až přijdeš sama."
Přikývla jsem. "Vy jste hologram?"
"Já ne. Ale tento obraz ano. Je naprogramovaný. Je naprogramovaný už po tisíciletí."
"To nejspíš nikdy nepochopím. Nikdy nepochopím, jak se mohlo něco naprogramovat, ještě než se to stalo."
"To ani nemusíš. Ale k věci - Dnes se Nicol vrátí domů už navždy."
Znovu jsem přikývla. Tomu jsem rozuměla. Bylo to naprogramované před dávnými časy. Čemu jsem ale nerozuměla a zřejmě nikdy neporozumím, jak mohla vědět, kolik času bude Nicol potřebovat k sesazení Damona. A pak mě to napadlo.
"Znamená to, že Nicol se nestane královnou?"
"Stane. Ale jen nakrátko. Dokud vládu nepředá někomu dalšímu." Tak tomu už jsem skutečně nerozuměla. Jak mohla tohle vědět před tisícem let, když se to ještě ani v současnosti nestalo? Ne, to bych mohla nejspíš chápat jen, kdybych byla královna. Ale možná ani ona nechápe zákonitosti světa snů. Ale co, vždyť jsou to sny. Všechno je možné. Tady nikdy nic není takové, jaké to ve skutečnosti vypadá.
"A ještě něco," pokračovala královna, "Něco s ní pošlu zpátky. Ale jen jestli sama dokáže rozluštit, jak se zpátky dostat."
"Ona se nedostane zpátky jen tak sama od sebe?"
"Ne. Musí něco udělat."
"A jak se dá dostat zpátky? Co musí udělat?"
"Nesmím ti to říct podle předem daných pravidel. Řekla bys jí to."
"To není jisté. Ale asi ano, udělala bych to.
"Ale ona na to musí přijít sama."
"A co se stane, jestli na to nepřijde?"
"Nedostane se domů. Nikdy. Nebo alespoň dokud to nevymyslí. Ale je otázkou, jestli do té doby nebude po ní."
"To ji chcete zabít?"
"Ne," odvětila s kamennou tváří.
"Tak proč?"
"Co proč?"
"Proč jste to tak nastavila?"
"I královna má své povinnosti. Nastavení si kladlo podmínky. Pokud se muselo do lidského světa přenést více objektů, něco se muselo obětovat. Volný přístup do reality."
"A Damon? Co s ním?"
"Dočkej času. Nicol sama rozhodne. Ona je královna. Zatím."
"Takže se to stane všechno ještě dnes?," ujistila jsem se.
Přikývla a pousmála se.
"Přála bych si vás poznat doopravdy," řekla jsem popravdě.
"I já tebe. Bohužel mi do toho něco vlezlo," sarkasticky se pousmála.
"Před mnoha sty lety. Ale já vás pomstím. Jednou. Já se ho jednoho dne zbavím. Slibuju."
"O tom nepochybuji. A stejně tak vůbec nepochybuji, že to bude ještě dnes. Hodně štěstí."
"Na shledanou," řekla jsem ještě, než jsem vyšla ven ze dveří a znovu mě obklopila tma.
Uvažovala jsem o tom všem, co jsem se dozvěděla. Měla jsem strašné nutkání přemýšlet o tom, kde se tam vzala, ale bylo mi naprosto jasné, že nemám nejmenší šanci to pochopit. Všechno to bylo nastavené ještě, než jsem se narodila. A že jsem pěkně stará. Tak jsem přemýšlela o Nicol a o tom, co s ní chce poslat domů. Nebo koho. Napadlo mě, že tím mohla myslet i někoho.
A co když se to všechno zvrtne? Co když nenajde východ? A koho zvolí svým nástupcem? Luka? To mi přijde jako hloupost. Jako pořádná hloupost. Luka si opravdu nedokážu představit na trůnu. I když k tomu zřejmě podle Damona směřoval celý jeho život. A já byla ráda, že jednou někdo Damona vystřídá, ale přesto jsem si nikdy nedokázala představit Luka, jak vládne.
Vyšla jsem do chodby a doufala, že až tam přijdu, už se nebudou ocucávat. A doufala jsem, že mé tušení nebylo správné a že se mezitím něco nestalo, protože o by byla značná komplikace.

Nicol

Seděli jsme na zemi a líbali se. Poměrně dost jsme se líbali. To se mi ještě nikdy nestalo. Nedokázala jsem popadnout dech. Možná až nepřirozeně jsem se na něj natiskla a zaryla mu prsty do vlasů. Možná proto Sarah odešla. Já sama ještě před pár lety, kdybych něco takového viděla, asi bych se pozvracela, takže Saře docela rozumím. Přesto jsem se prostě už zase nedokázala ovládnout. A ten sebevrah mě v tom ještě podporuje. A to se mi honilo hlavou, ještě než se stalo něco horšího. Něco, co jsem absolutně nečekala.
V tom se ozval zvuk kamene posunujícího se po kameni. Otevíraly se kamenné dveře. Leknutím jsem se od něj odtrhla. Ne, nechtěla jsem to udělat, ale okolnosti mi nedaly jinou možnost. Jistě jsem byla úplně rudá. Vtom se ozval zvuk klapajících nohou po kamenné podlaze a já se prudce otočila. Z chodby na druhé straně místnosti vyšla Sarah.
Ale na to jsem v té chvíli ani nepomyslela, protože jsem se rychle znovu otočila zpět a zírala přímo do tváře Damona.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Efi Efi | 16. října 2014 v 15:59 | Reagovat

Veery pretty, Hermiona! Maybe she will leave that world with Mia? I want next chapter/s now! Quickly!
P.S.: I want more informations about kissing!

2 Hermi Hermi | Web | 16. října 2014 v 17:27 | Reagovat

Nečekáš doufám, že ti to řeknu? A další kapču očekávej příští týden. Stejně to nikdo nečte...
P.S.: Smůůůlaaa... :-D

3 Efi Efi | 16. října 2014 v 19:00 | Reagovat

*představ si Vyorálkův výraz (smajl)* Hanino!
P.S.: Ale no tak! Máš takový talent, ale nevyužíváš ho naplno! Víš, o co jsi čtenáře připravila?! No táák! Popiš to víc! Trochu nechutného slohu ti neuškodí!

4 *Jackeey* *Jackeey* | Web | 17. října 2014 v 6:47 | Reagovat

Páni, moc krásné :O :) Nechtěla bys být affs? :) pokud ano, byla bych ráda kdybys mi napsala na blog :)

5 Hermi Hermi | Web | 17. října 2014 v 21:42 | Reagovat

[3]: Jo jasně! Nechutný sloh! To by se ti líbilo, co? Tak si to piš sama, když to chceš mít nechutný...! :-P

6 Kate Černobílá Kate Černobílá | Web | 19. října 2014 v 19:18 | Reagovat

Dokonalá kapitola! Jsem zvědavá, koho si teda bude Nicol moct vzít domů a kdo bude místo ní vládnout. Osobně už trošku tuším, tak uvidíme, jestli jsem si tipla správně :)

7 Hermi Hermi | Web | 19. října 2014 v 20:21 | Reagovat

[6]: Super! Uzavíráme sázky! Kdybych mohla spoilerovat, tak bych ti pomohla. Takže pokud se NEchceš dozvědět nápovědu, přestaň číst právě teď.
A pokud se ji chceš dozvědět, tak tady je: Kdo řekl, že si s sebou může vzít jen jednu osobu/věc? Královna přeci řekla, že pro přepravu více objektů, ale neudala počet...:-D

8 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 27. října 2014 v 8:43 | Reagovat

Hm...takže jsem si tipla správně...
Jinak,  opravdu nádhera. Věř nebo ne, hrozně jsem se u toho nasmála. Jen tak dále!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama