Sladké sny - 21. kapitola

19. října 2014 v 11:52 | Hermi |  Sladké sny
Dneska je to malinko delší...trochu jsem se rozepsala v té mlze a hřbitově, no...Ale jinak je tahle kapitola vlastně jen z pohledu Miy. Trochu jsem se prostě rozepsala, no...a je to trošku (ale jen maličko) hororový...



Mia


Udýchaní jsme doběhli s Percym pár set metrů dál a svalili se do zvlhlého šedého podrostu, co se jen stěží dal nazvat trávou. A nic jiného zde nerostlo, snad jen kromě vysokých bezlistých stromů s šedivou kůrou, které zlověstně natahovaly větve, jako pařáty do prázdnoty, doufajíce, že se jim do nich něco připlete a připraveny v nečekané chvíli sklapnout větvičky připomínající prsty a vytvořit smrtonosnou děsivou klec. Bohužel měly více než smůlu, že rostly zde, protože i mně tu v první chvíli něco nehrálo. Jakmile jsme překročili neexistující hranici jezera a proběhli hustou mlhou, otevřel se před námi zcela jiný svět. Došli jsme do místa, kde se bílé obláčky mění v šedá mračna, kde nic nežije a neroste. Zatřásla jsem se. Vypadalo to, jako by mi byla zima, ale nebylo to tak. Třásla jsem se strachy. Ptáci. To bylo to, co mi tu bylo divné. Nikde žádní ptáci. Nikde ani živáčka. Byli jsme tu jen my dva, úplně sami. Sami v holé bezútěšné pustině, kde se nechce žít nikomu a ničemu, kromě několika seschlých rostlin, které už nejspíš nejsou ani živé. Ticho mi hučelo v uších. Zatřásla jsem hlavou, abych ho zahnala, ale jakmile jsem ji zase napřímila, bylo to všechno zpět. Ta šedá barva, co nás obklopovala, ta prázdnota ztrácející se v mlze, to přízračné ticho, které zatajovalo všechno, ale neprozrazovalo nic. Ta mlčící děsivá pustina.
Pohlédla jsem na Percyho. Rozhlížel se okolo.
"Co se to stalo se světem?," zašeptala jsem tak tiše, jako bych se bála, že mě něco uslyší. Nebo možná naopak. Že mě tu nemá co slyšet.
"Nic," odvětil kocour stejně tiše, "Se světem za jezerem nic. Jen s tímhle není něco v pořádku."
"Kde je slunce?" Teď už jsem skoro vzlykala. Nikde na světě nepanovalo takhle depresivní počasí.
"Za mraky," zamyslel se s pohledem upřeným k obloze, kde neprosvítala už ani ta šedá. Ta mračna byla čistěčerná. Jako by se nasákla inkoustem. Nebo to byla černá a nehybná hladina dalšího jezera. Tentokrát toho, co se odráželo od toho skutečného.
"Ale kam zmizely mraky? Tohle nejsou mraky!," šeptala jsem zoufale.
"Pořád tam jsou. Jsou to pořád ty stejné mraky. Jen změnily barvu," uklidňoval mě. Zoufale jsem sklonila hlavu do trávy. Ne, ani tohle nebyla tráva. Ta šedá suchá stébla čehosi mi ani vzdáleně nepřipomínala trávu, jakou jsem znala - zelenou a živou. Tohle bylo jen nic. Jen pochybná rostlina, co byla určena, aby zakrývala pustou holou zem.
"Měli bychom jít dál," vzdychl Percy po chvíli.
"Ale co když už jdeme přeci jen pozdě?," namítla jsem.
"I kdybychom šli pozdě, přece jsme nevážili tak dlouhou cestu jen tak, úplně zbytečně, ne?"
"Já nevím. Jestli ale jdeme pozdě, tak už stejně ničemu nepomůžeme."
"Ale nemůžeme zjistit, jestli je pozdě, nebo ne, když se tam alespoň nepodíváme."
Na to jsem neměla co říct. Pomalu jsem se zvedla a viděla, že můj kdysi bílý kožíšek naprosto přišel o svou barvu a zšednul, jako celé okolí.
"Půjdeme," zavelela jsem ještě stále tiše a sklíčeně a Percy se také zvedl ze země. Vydali jsme se vstříc temnotě. Ještě větší temnotě, než v jaké jsme dosud byli. Ta děsivá tma, co nepropustí jediný sluneční paprsek, se rozprostírala všude kolem a my věděli, že jí musíme projít až do centra. Až do úplného středu, kde je vládce toho všeho. To jsem ještě nevěděla, že Damon přišel o svou vládu.
Vstříc nám přilétlo pár netopýrů. Cukla jsem sebou, jak jsem se lekla.
"Klid," uklidňoval mě Percy, "Jsou to jen netopýři." Přikývla jsem a pokračovala. V tu chvíli se mi zdálo, že jsme si vyměnili role. Já tu teď byla za toho ustrašeného poseroutku. Možná to bylo tím, že když jsem se rozhodla, že půjdeme Nicol najít, nevěděla jsem vůbec, do čeho jdu. Percy to věděl, protože už tady byl. Jednou se sem zatoulal, a doteď se divím, že to přežil. Vždyť my dva dohromady jsme měli co dělat, abychom vyvázli živí, a to ještě nejsme u cíle. Teprve teď se blížíme k té nejhorší části nočních mur. Věděla jsem to. Cítila jsem to v kostech. Ve vzduchu. V zatuchlém vzduchu, který jsem do sebe vtahovala nosem a pokoušela se identifikovat, do v něm cítím - zatuchlinu. A štiplavý pach rozkládajícího se masa mísící se s pachem hlíny. Nebyli jsme teď daleko od hřbitova.
"Co myslíš, že tam bude?"
"Na hřbitově?," zeptal se. Nejspíš mu to taky došlo. "Netuším. Pochybuji, že by nám neuchystal nějaké milé přivítání, ale možná, že tam opravdu nebude vůbec nic."
Zachvěla jsem se. Milé přivítání? Co by to mohlo být?
"C-co přesně m-myslíš tím milým přivítáním?," vykoktala jsem vyděšeně.
"To je otázka, co na nás pošle," odpověděl. Teď už jsem se nechvěla. Doslova jsem se třásla.
"Každopádně je téměř jasné, že nás nenechá jen tak projít. A blížíme se ke hřbitovu," dodal.
"Já vím," ujistila jsem ho.


Před námi se rozprostíraly holé pláně lemované stovky let starými kmeny dávno mrtvých stromů. Zšedlá hlína se zvedala do vzduchu v mračnech prachu a znemožňovala nám dohlédnout dál. Vše bylo přikryto rouškou mlhy, která se líně táhla v cárech před námi a končila v nedohlednu. Držela se při zemi. Ucítila jsem vlhkost. Mlha se srážela v drobné kapičky vody, které se mi usazovaly na tváři. Jemně jsem položila nohu před sebe a udělala krok vpřed. Vstoupila jsem do mlhy. Do té neprostupné hradby, přes kterou nebylo vůbec nic vidět. Percy se pomalu vydal za mnou. Věděla jsem, že to musíme dokázat projít, ale že to nebude snadné.

Pomalu jsem kladla jednu nohu před druhou a kráčela krajinou přikrytou mlhou. Byla bledá, jako smrt. Jako celý kraj, který sliboval jen smrt. To ticho mi hučelo v uších. Tlačilo mi na ušní bubínky a já se ho nemohla zbavit. To děsivé ticho, které nebylo ničím přerušeno, protože tu nebylo nic, co by ho dokázalo přerušit. Jen my, a my se neodvážili hlesnout. Cítila jsem, jak mě měkká šedá hlína propouští níž a níž do útrob země každým krokem. Při každém kroku jsem cítila, jak se rozestupuje a obemyká mi tlapku až ke kotníku. Vzduch zhoustl a ztěžkl. Sotva jsem dýchala. Zoufale jsem lapala po dechu čím dál více a to jsem šla skutečně pomalu.

V tom jsem v mlze zaostřila nějaký předmět. Nebyl daleko. Obdélník na úzké tyčce se pnul do vzduchu a byl vyšší než já. Došla jsem až k němu. Neodvážila jsem se na něj pohlédnout. Věděla jsem jen, že je to cedule. Něco na ní bylo napsáno, něco značila. Snad směr, cestu, nebo na ní bylo varování. Čekala jsem na Percyho. Bílá stěna ho stále nepropouštěla, až jsem se skutečně začínala bát. Ale po chvíli se na obzoru vynořil stín kočičího těla a já vydechla. Brzy byl Percy u mě a já se až teď odvážila podívat na ceduli. Mlčky jsme na ni zírali. Velkými písmeny na ní stálo: Je-li ti život milý, vrať se.
"Co to má znamenat?," zašeptala jsem hlasem na hranici slyšitelnosti.
"Není to jasné? Máme se vrátit."
"Já se nebudu vracet," řekla jsem rozhodně, ale stejně tichým hlasem.
"Já taky ne. Ale oni to chtějí."
"Je jasné, že to chtějí. Nemáme tu co pohledávat. Ale já jdu dál."
Percy mlčky přikývl a pokračoval mlhou dál. Šla jsem za ním. Nesebrala jsem odvahu promluvit. Šli jsme mlčky hodnou chvíli, ale najednou se mlha začala rozestupovat. Už netvořila vysokou souvislou stěnu před námi, ale pod námi. Neviděli jsme na zem. Zato jsme lépe viděli do dálky. Mlha se teď táhla v cárech před námi. Táhla se mezi drobnými kamennými předměty končícími v zemi.

Pomníčky.

Dorazili jsme na hřbitov.

To tiché a tajemné místo slibující smrt. Děsivá scenérie hrobů, křížů a pomníčků mnoho set let starých. Každý byl trochu nakřivo. Jen každý na jinou stranu. Některé byly bezejmenné, jiné nesly nápisy jmen lidí, kteří nežijí. A brzy možná ponesou i naše. Nebo padneme v zapomnění, jako anonymní návštěvníci, kteří nerozumně vsadili svůj život, aniž by uposlechli varování a vydali se do krajiny, co nosí smrt. Tiše tu stála a jen slabý hvízdavý vítr se proháněl mezi hroby. Stáli jsme tiše a nehnutě, stejně jako celý hřbitov. Neodvážili jsme se pohnout.
"Pokusíme se projít?," šeptla jsem tak tiše, že jsem chvíli uvažovala, jestli mě Percy vůbec slyšel.
Přikývl.
Vykročila jsem. Hlína měla úplně stejnou konzistenci jako předtím. Jen tu něco páchlo. Naprosto strašně. Maso. Hnijící maso. Oklepala jsem se. Neodvážila jsem se snad ani nadechnout.

Najednou jako bych něco zaslechla. Jemně jsem pohnula svým kočičím uchem a zavětřila. V tlamičce mě stále ještě dráždil ten odporný zápach. Nedokázala jsem se soustředit. Přesto jsem si ale byla neprosto jistá, že jsem něco slyšela. Otočila jsem se a rozhlédla se okolo. Široko daleko nikde nic, ale to mohlo být jen zdání, protože celé okolí přikrývala mlha. Sice jen pár centimetrů do výšky od země, ale přesto se dalo snadno něco drobného přehlédnout. Nakonec jsem se s pocitem, že se mi jen něco zdálo, obrátila zpět a znovu vykročila. Měla jsem takový divný pocit v žaludku. Jako by se mi svíraly útroby, protože jsem naprosto jistě věděla, že se mi v životě zdálo spoustu věcí, ale tohle ne. Tohle se mi nezdálo. Něco tu bylo, jen jsem to neviděla. Ale já to musela vidět. Musela jsem to vidět, abych se mohla bránit, protože jsem stejně dobře věděla, že to nemůže být nic dobrého. Šla jsem teď podstatně rychleji, abych to všechno měla za sebou, ale cítila jsem, jak mi strachy tuhnou nohy, jako by se najednou měnily v kusy sádry.
Vzduch se zachvěl. Pohnuly se mi fousky. Zavětřila jsem.

Zaslechla jsem šelest. Zprudka jsem se obrátila. Nic jsem neviděla, ale jako by se o drobný trs šedé trávy něco otřelo. Jako by o to zavadilo. Pod rouškou mlhy jsem ale nic neviděla.

Ozvaly se jiné zvuky. Chraplavé zvuky pocházející odněkud z té bílé stěny. Stála jsem strnule. Nehybně.
Pod mlhou jsem spatřila našedlou kůži. Vystupovala ven. Nořila se z hlíny. Sádrové nohy se zastavily. Odmítly mne nést dál. Výkřik mi ztuhl na rtech. Zadrhl se v krku. Stála jsem nehybně a zírala na to místo. V ústech jsem stále cítila pach tlejícího masa. Silnější než kdy předtím.

Stála jsem nehnutě. Střelila jsem pohledem po Percym. Tvářil se nejspíš stejně jako já. Stál jako přikovaný a zíral na zem.
"P-percy?," vykoktala jsem tichounce, "V-vidíš to, co j-já?" Zachvěla jsem se. Percy neodpovídal. Ani se nehnul.
Cáry mlhy se rozestupovaly a ukazovaly postavy, co ze sebe rychle shazovaly zbytky hlíny. Po chvíli se napřímily a mrtvolnou chůzí se některé z nich přibližovaly k nám. Vlasy jim visely do obličeje a odlupovala se z nich zaschlá zemina.
Jiné se nenamáhaly ani zvedat. Prostě se plazily po zemi a sápaly se nám po nohou. Já se ale nemohla strachy ani pohnout.
A ty ostatní se postavily, ale dál se nehýbaly. Přesto jsem ale ztuhlá strachy stála a zírala.
Vtom se mi okolo kotníku omotaly chladné a mrtvolně bledé prsty. Polil mě chlad. Zírala jsem na ruku, z níž se odlupovaly roky staré kousky kůže, a přejela jsem pohledem k jejímu majiteli. Majitelce. Mrtvá dívka s tmavými slepenými vlasy se na mě dívala prázdnýma zažloutlýma očima plnýma touhy zabíjet. Napadlo mě, že se na mě dívala hladově. Jako by staletí nejedla a já byla kus masa. Ale to ona byla kus masa. Kus hnijícího masa a naprosto nechutně smrděla. Bezděky jsem nakrčila čumáček. Její ruka mě studila a já se bála, co se stane teď. Celé to trvalo okamžik. Ruka sebou cukla a já se snadno zřítila na zem. Ruka mě začala stahovat k sobě.
V místě, odkud vylezla, zela hluboká díra. K ní se teď blížila. Se mnou. Stahovala mě tam. Už byla půlkou těla uvnitř, nohy jí zřejmě visely ve vzduchu, protože se vsadím, že ta jáma byla pěkně hluboká. A já do ní co chvíli měla spadnout.
Vzpírala jsem se, ale ta mrtvola měla pořádnou sílu. Nic jsem nezmohla. Věděla jsem, že pokud si na mně nesmlsnou, tak mě minimálně zahrabou pod zem.
"Percy?," vykřikla jsem konečně, "Pomoc!"
Ucítila jsem, jak mě něco táhne zpět, proti vůli ledové ruky. Ta byla nakonec donucena mě pustit. Vykřikla jsem. Ale vlastně už pozdě. Zdálo se, že je konečně po všem. Vydrápala jsem se na rozklepané kusy sádry - nohy - a následovala percyho skrz stahující se mrtvá těla, která už neměla koho se snažit zabít.
Konečně jsme stanuli, oba v bezpečí, na druhém konci hřbitova. Ztěžka jsem oddechovala. Nemohla jsem popadnout dech. Sesula jsem se do ledové hlíny a střelila pohledem po Percym. Dýchal stejně rychle jako já. Otočil hlavu a pousmál se.
"To nejhorší máme za sebou," konstatoval.
"Tak to zdaleka ne," přivřela jsem jedno oko a působila asi až trochu moc namyšleně. Ale to jsem působila vždycky. Sarkastická egoistka, to jsem já.
"Jsi moc pesimistická."
Tak to mě nenapadlo. "No, možná," připustila jsem, "Ale mám pravdu."
"Jo, to nejspíš jo," uznal.
"Tak teď kudy?"
"Myslím, že nad tím přemýšlet nemusíme."
"Proč?," vyhrkla jsem, ale hned jsem zase zmlkla. V dálce nad obzorem z mlhy vystupoval vysoký černý palác se spoustou věží, sem tam nějakým oknem, ale žádnými dveřmi.
"Vidíš?," pousmál se Percy, i když tu nebylo vůbec nic k smíchu. Vlastně jsme se nacházeli v dost žalostném stavu a v minimálně stejně tak žalostné pozici v naší cestě. Byli jsme skoro u cíle a přesto tak daleko od něj. Ještě jsme zdaleka neměli vyhráno a do toho mě navíc ještě zevnitř sžírala představa, že nejspíš stejně jdeme pozdě a celou cestu jsme absolvovali úplně zbytečně.
"Vidím," potvrdila jsem a sklopila pohled k zemi. Tak takhle vypadá konec. Konec všeho, v co jsme věřili. Tak jsem ztrácela poslední zbytky naděje, navzdory pravidlu, které říká, že naděje umírá poslední.
"Měli bychom jít," vzdychl Percy.
Přikývla jsem. A zvedla jsem se.


***


Už hodnou chvíli jsme se šourali úzkou zaprášenou cestou směrem k paláci. Byla pokryta černým prachem a vypadala až příliš bezútěšně. Nic tu nerostlo, stejně jako všude okolo. Se skloněnou hlavou a bolavýma nohama jsem vlekla tlapky po prachu na zemi a ten se ve spirálách vznášel a vířil všude okolo. Brzy se za mnou tvořila šedavá mračna. A ta se ztrácela v mlze.

"Už tam budem?," nadhodila jsem. Byla to spíš řečnická otázka vzhledem k tomu, že jsme měli palác neustále na očích, přímo před sebou.
"Za chvíli," zašeptal Percy trpělivě.
"Co budeme dělat, až tam přijdeme?"
"Zaboucháme na dveře."
"Na jaké?," namítla jsem, "Vždyť tam žádné nejsou."
"Tak na zeď?"
"Ty už jsi viděl někoho bouchat na zeď?"
"Všechno je jednou poprvé…"


***


A brzy jsme už skutečně stanuli téměř před vysokou stavbou, tyčící se do temných mračen.
"Je to dost velký," konstatovala jsem se šklebem na rtech.
"Co jsi čekala?," zašklebil se taky.
"Něco trochu menšího." Můj škleb se rozšířil do něčeho strašně ironického a jistě velmi vtipného. A muselo to působit dost egoisticky.
"Aha."
"Tak už víš, co budeme dělat?"
Teď se zašklebil nechápavě. "Co co budeme dělat?"
"Na co budeme klepat," vysvětlila jsem.
Mezitím jsme došli až úplně před palác. Byl vážně obrovský.
"To netuším." A hned, jak to dořekl, se začaly z černé stěny formovat mohutné stejně barevné dveře s velkým kovovým klepadlem.
"Tak to je taky možnost, se kterou jsme nepočítali," usmála jsem se.
"Jdem?"
"Jdem," odpověděla jsem a zaklepala na dveře.
Zvuk se ozvěnou roznesl nejen prázdnými chodbami paláce, ale i celým okolím až po hřbitov. Oznamoval, že přišli nezvaní hosté. Hosté, kteří chtějí také překazit plány.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 27. října 2014 v 8:55 | Reagovat

Tato kapitola se mi líbila už proto, že je psána z pohledu Mii :-)
Ne, vážně. Obvykle nemám ráda popisování takovýchto hororových zombie, ale ty jsi to podala tak, že jsem ti to i uvěřila.
A mimochodem, dostal mě Percy, když stáli před tím hřbitovem. Místo aby se Miu pokusil utěšit, ještě více jí vyděsil :-)

2 Hermi Hermi | Web | 27. října 2014 v 9:57 | Reagovat

[1]: No jo, já jsem si s tím prostě musela vyhrát a udělat z toho horůrek...XD A jo, Percymu obvykle něco trvá. A Mia je málokdy vyděšená nebo potřebuje pomoct, ona si většinou všechno vyřeší sama, takže jim to tak nějak nevadí...no...
A i mně se líbí Mia. Řekla bych, že je to asi ta nejvýraznější postava a prostě mě strašně baví psát z jejího pohledu. XD

3 Kate Černobílá Kate Černobílá | Web | 3. listopadu 2014 v 17:30 | Reagovat

Já vím, že čtu teda pěkně opožděně, ale teď jsem si to přečetla... a abych řekla pravdu, nikdy jsem si nemyslela, že se mi bude takhle líbit něco, kde jsou z blízka popisováni zombíci :) Ale je to úplně úžasné! Ty horrory ti jdou :)
A to, že tam hodně, hodně vystupuje Mia, tomu ještě přidává...mám velice ráda i Percyho, ale Mia je má nejoblíbenější postava...

4 Hermi Hermi | Web | 5. listopadu 2014 v 15:23 | Reagovat

[3]: Děkuji, děkuji, děkujiiii! No, jdou mi, když to není zase tak nutné, ale když mám cíleně napsat horor, tak to vždycky stojí zanic...A abych pravdu řekla, tak mám ze všech postav asi taky nejradši Miu. Nevím proč, prostě je to tak. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama