Déšť - 7. kapitola

18. listopadu 2014 v 14:53 | Hermi |  Déšť
Tak, popravdě, u téhle kapitoly jsem se pořádně nasmála! Jak se vám líbí Tonnie?
Pozn.: Anthonyho si kompletně celého vyfantazírovala Efi, takže případné reklamace k ní. XD Ne, Tonnie je úžasnej. Trochu švihlej, ale úžasnej! Váš názor...?


"Mmmm!," lepší zvuk mi má zakrytá ústa vyloudit nedovolila. Chvíli jsem zvažovala, jestli by bylo chytřejší tomu neznámému člověku tu ruku olíznout nebo do ní kousnout, protože jsem teď netoužila po ničem jiném, než aby mě konečně pustil. Nemohla jsem dýchat. Nakonec jsem ho prostě chytila za nadloktí a tu ruku si odtáhla od úst.
"To si mám vyložit jak? Záchrana nebo únos?," zjišťovala jsem poněkud rozhořčeně. Vlastně jsem ani netušila, s kým to mluvím. Podle svalů na rukou jsem soudila, že to byl muž.
Rozhlédla jsem se kolem. Všude byla zase neproniknutelná tma. Musel mě zatáhnout do nějakého skrytého prostoru nebo tajné chodby. A konečně odpověděl.
"Pokud bys tam chtěla zůstat, tak nejspíš únos, ale nepřál bych ti to."
"Co by se stalo? Výbuch vzteku?"
"Nejlépe jen výbuch vzteku. I když bych asi počítal jen s tím, vzhledem k tomu, že jste taková bohatá slečinka."
"No to tedy nejsem!," ohradila jsem se dotčeně.
"Psst!," sykl, "Uslyší vás!"
Naštvaně jsem si odfrkla.
"A mimochodem, jste bohatá slečinka. Viděla jste své šaty? Nebo svůj pokoj?"
"Můj pokoj stojí za starou bačkoru a tyhle šaty? No, jestli chcete, mile ráda si je s vámi vyměním!"
"Tak to bych vám nepřál vidět můj pokoj."
"Ne. Horší už to být nemůže."
"Co?," zeptal se ten hlas ve tmě.
"Nejdřív začne neúnavně pršet. Potom mě a mou sestru úplně bezdůvodně odvezou pryč z domova a pryč od moře. A teď jsem zavřená ve tmě s nějakým pošukem a nerozumím vůbec ničemu!"
"Pevně doufám, že tím pošukem jste nemyslela mě."
"Ne, podlahu," prskla jsem. A pak mi něco došlo.
"Počkat! Jak můžeš vědět, jak vypadá můj pokoj?!"
"Takže my už si tykáme? Pěkný začátek…"
"Co?!," vytřeštila jsem oči, "Ne! Já jsem…chtěla…," koktala jsem, "Chci říct…kdy jste viděl můj pokoj?!"
"Pracuju tady," odpověděl jako by nic. Úplně jsem viděla, jak ve tmě pokrčil rameny.
"Aha." Tak to se asi uvidíme častěji. Bohužel…
"Jak zní vaše jméno, ctěná šlechtično?," zeptal se, aby přerušil náhle nastalé ticho. Zauvažovala jsem, jestli mu ho říct, ale nakonec jsem si usmyslela, že by to bylo přeci jen trochu nezdvořilé, tak jsem to vyklopila:
"Laurelle. A naposled - nejsem šlechtična!"
"Já jsem Tonnie."
Nikdy nejspíš nepochopím, jak tenkrát mohl vidět ten můj nechápavý výraz.
"Anthony," vysvětlil.
"Jo tááák," protáhla jsem.
"Můžu se vás na něco zeptat?" Trochu mě to vyvedlo z míry, ale proč ne?
"Hm?"
"Vy máte vážně bílé vlasy?" Tak tohle mě totálně vyvedlo z míry. Chvíli jsem uvažovala, co odpovědět, nebo jsem spíš uvažovala, proč se ptá na takovou pitomost.
"Bohužel ano," odvětila jsem nakonec. Chvíli bylo ticho. Podle zvuků jsem dedukovala. Nejspíš přitiskl jedno ucho na dveře, kterými mě vytáhl ven z půdy. Zapraskalo dřevo a pak - ticho.
"Nic tam neslyším," konstatoval.
"Tak můžu jít ven, ne?," nadchla jsem se.
"Ne, počkej," řekl a bez vysvětlení dveře pootevřel. Potom vyšel ven a dveře nechal na škvírku. A mě nechal za nimi. Mhouřila jsem oči, abych prohlédla skrz úzkou štěrbinu do místnosti, kde byla už zase úplná tma.
A náhle se tam rozsvítilo.
Trhla jsem sebou, ale ani jsem nedutala. Vtom jsem zaslechla hlas.
"Anthony?! Co tu děláš?"
Ten hlas patřil strýčkovi. Až teď jsem si uvědomila, že ve zpocené dlani stále ještě pevně svírám papíry, co jsem našla.
"Nic, pane," odvětil Tonnie sebejistě a já slyšela kroky mířící pryč. A za nimi další. Strýčkovy. Tak proto! Schoval se tam a čekal. A když vyšel Anthony, rozhodl se ho vyprovodit pryč, takže jsem měla cestu volnou! Geniální! Kdo by to byl řekl, že zrovna jeho něco takového napadne…?
Ani jsem nedýchala a čekala, až kroky dozní. Přemýšlela jsem, proč mi pomohl. Vždyť tohle je můj boj. A vždyť mě vůbec nezná! Chvíli jsem tak stála a potom, nakonec, otevřela dveře s táhlým zaskřípáním a porozhlédla se po prázdné půdě. Byla tu znovu tma. Pomalými kroky jsem se vydala vpřed. Do něčeho jsem kopla. Ale nenamáhala jsem se zkoumat, co to bylo. Prostě jsem pokračovala. Pak jsem došla k chodbičce se schody. S těmi schody, které vedly zpět ke dveřím z druhé strany zdi skrytými tapisérií. Tam panovalo šero, ale díky několika svíčkám na připevněným na zdech tu nebyla úplná tma. Opatrně jsem sešla schody. Nikdy jsem nechápala pointu toho, proč svítíme svíčkami. Já si svíčku na půdu vzala z jediného důvodu - protože baterky nemáme a normální světlo tu prostě není. Ale musela jsem se naučit být velmi ostražitá, protože kdykoliv mohlo něco od svíčky chytnout. Konečně jsem stanula znovu u dveří vedoucích do chodby. Do oficiálně existující části domu. Otevřela jsem dveře a odhrnula tapisérii. Vyšla jsem ven na chodbu a znovu stanula v nějakém stínu. V něčím stínu. V chodbě se svítilo.
Pozvedla jsem hlavu a dívala se tomu člověku do očí. Je to zvláštní, ale v té chvíli jsem naprosto jistě věděla, že je to Anthony.
Měl delší, ale ne úplně dlouhé ebenově černé vlasy a upíral na mě pronikavě zelené oči. Polkla jsem.
"Podívejme, naše bohatá slečinka se uráčila vrátit se do postele a přestat přidělávat práci sluhům," pousmál se provokativně.
"Laurelle," opravila jsem ho rázně, "Ano. Tyhle papíry jsou všechno, co jsem potřebovala. Už můžeš klidně spát." Pozvedla jsem zašlé papíry, co jsem našla na půdě před obličej a pubertální úsměv mu vrátila.
"Tak tedy dobrou noc, Laurelle." Toho tónu hlasu při vyslovení mého jména jsem si nemohla nevšimnout. Chtěl mě jenom víc naštvat. Ale já jsem si přísahala, že se vytočit nenechám. Mohlo mu být tak osmnáct, ale choval se jako malý kluk. Potlačila jsem úsměv.
"Dobrou," prohlásila jsem suše a odebrala se do pokoje. Ale jedno jsem si odpustit prostě nemohla. Když jsem okolo něj procházela, vrazila jsem do něj ramenem. Úmyslně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Orida Orida | Web | 18. listopadu 2014 v 17:12 | Reagovat

Pretože, keď mi niekto narve cez ústa ruku v temnom podkroví starého domu, určite je moja prvá myšlienka tú ruku olíznuť :D :D Bože, ja to dievča zbožňujem :D

A ten dialóg? Perfektné! Viem, že do teba väčšinou džubem a možno aj tu nájdem niečo, na čo ťa budem taktne upozorňovať, ale proste musím obdivovať ľudí, ktorí vedia písať vtipné dialógy, lebo mne to nikdy nešlo :) Máš u mňa malé bezvýznamné plus.

Aha... takže oni už nie sú na povale o.O To tam nejak ani nebolo spomenuté, či? Stále som si myslela, že sa krčia niekde medzi tými haraburdami.
Počkať, už sú sviečky na stenách a nie na schodoch?

Jo, jo, Tonnie je zlatíčko :D Teším sa na jeho ďalšie "scénky"

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 18. listopadu 2014 v 18:30 | Reagovat

Máš pravdu, Tonnie je úžasný, naprosto, a nemůžu se dočkat dalších scén s ním.
Já bych měla jen jednu maličkou výtku- kostrbatost některých vět. Jako například: "Měl delší, ale ne úplně dlouhé ebenově černé vlasy a upíral na mě pronikavě zelené oči. " Tak jaké tedy ty vlasy měl? K čelistem? Po ramena? Delší?
Ale jinak naprosto v každém slovíčku souhlasím s Oridou. Máš to krásně vymyšlené, a nesmírně se těším na pokračování!

3 Efi Efi | E-mail | Web | 18. listopadu 2014 v 18:50 | Reagovat

Nádhera. Při čtení jsem se celou dobu idiotsky culila. :D
Já ti vážně závidím, že dokážeš vymýšlet takové rozhovory. Fakt - každý tvůj dialog je alespoň trochu vtipný, nauč mne to. Jinak ty rozhovory mezi Parkem a Margetkou budou vážně kostrbaté a trapné... A to nechceš, že ne?! :D
Napsala jsi to bazvadně (ale to jsem věděla už po tom úryvku, co jsi mi posílala), sice pár věcí tam opravdu bylo maličko kostrbatých (a milerád se píše dohromady :-D Ale já ti tam nechci hledat chyby, sama jich mám v textech hodně a korektor, co sám píše s chybami - to by byla ostuda. :D), ale je to vážně ženiální! (Joo, taky bych chtěla vědět, kam až má ty vlasy dlouhé! Tak? :D)
A mimochodem - řekni prosímtě Laurelle, ať mi nebalí MÉHO Tonnieho. Děkuji mnohokrát.

4 Hermi Hermi | Web | 19. listopadu 2014 v 13:53 | Reagovat

[1]: Já myslím, že jsem tam všechno psala, jako kde jsou a tak, ale nevadí. Budu si dávat pozor, aby to tam bylo konkrétně vypsané. Děkuji.

[2]: Jo, to jsem celá já. Jak už sis nejspíš všimla, ze srdce nenávidím popisy člověka! Na to je lepší Efi. Teda Efi je tak úžasně obdařená úplně vším, že minimálně v češtině a dalších asi deseti školních předmětech jí jde úplně všechno. Ano, včetně popisů postavy. To mě baví popisovat spíš krajinu nebo tak něco. Ale ty vlasy má jen o něco kratší než k čelistem. Jak bys to popsala? Myslíš, že je inteligentní napsat "O něco kratší než k čelistem"? No, rozhodně to zní líp než to, co tam je. Budu se snažit. Děkuji.

[3]: No jo. To milerád, za to může word (Já ráda svádím všechno na druhé...), protože mi to tam dělá ty vlnovky, že je to špatně a člověk pak nikdy neví, jestli je to opravdu špatně, nebo to to slovo prostě nezná. Ale děkuji za připomenutí. :-D
A Laurelle ho nebalí! Zatím...XD No jo, řeknu jí to. :D A taky mu řeknu o těch knížkách místo květin... :-D

5 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 19. listopadu 2014 v 15:26 | Reagovat

[4]: Word má asi takový slovník, jako desetileté dítě...
Jinak, nemyslím si, že by ti popisy postav přímo nešly. já osobně bych tedy přece jen délku těch vlasů určila. Když je má o něco kratší než k čelistem, tak je má po uši, ne snad?

6 Efi Efi | E-mail | Web | 19. listopadu 2014 v 17:09 | Reagovat

[4]: Já na Word nespoléhám. Ty opravy vážně za nic nestojí.
Ale jo, balí. Ani to nevíš, ale balí! :D
Řekneš? :3 Ty jsi zlatíčko! xD
A ty popisy ti jdou, jen by třeba chtěly trochu víc rozvést. Ale rozhodně nejsou lepší než ty mé.

7 Kate Černobílá Kate Černobílá | Web | 19. listopadu 2014 v 17:35 | Reagovat

To je prostě bezchybné! Ty dialogy ti opravdu jdou, celou dobu jsem se musela usmívat jako blbeček :)

Laurelle je strašně fajná, ale Tonnie je naprosto bezkonkureční :) Moje nová nejoblíbenější postava...

Je pravda, že jedna nebo dvě kostrbatosti, jak říkaly Karin a Efi...ale to vem čert, já bych si jich ani nevšimla :)

8 Hermi Hermi | Web | 20. listopadu 2014 v 18:05 | Reagovat

[5]: No jo, díky! XD

[6]: No tak možná trošku, no...! (Nene, nebalí ho a basta!)

[7]: Mockrát děkuji!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama