Déšť - 8. kapitola

26. listopadu 2014 v 14:00 | Hermi |  Déšť

Pomalými kroky jsem pokračovala ke svému pokoji a viditelně jsem si oddechla, když jsem za sebou zabouchla dveře a konečně na sobě přestala cítit jeho pohled. Zhroutila jsem se na postel. Z nějakého důvodu mi bylo příjemné vědět, že už se na mě nedívá. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu jsem se prostě cítila nesvá, když jsem věděla, že se mi do zad zavrtávají ty pronikavě zelené oči. Otřásla jsem se. Uf!
A v té chvíli jsem o tom všem prostě přestala přemýšlet. Vyčistila jsem si mysl a chvíli nato tvrdě usnula.

***
Probudilo mě zaťukání na dveře. Na moje dveře. Přesné, jasné a rázné. S velkými obtížemi jsem rozlepila oční víčka. Muselo být ještě brzo, venku sotva svítalo. Vtom se otevřely dveře a za nimi se objevil Tonnie. S těma svýma uhrančivýma zelenýma očima.
"Čas vstávat, slečinko." Vypadal, jako by se včera v noci nic nedělo. Jako by celou noc tvrdě spal a bylo mu úplně jedno, co se děje s tou novou "slečinkou". Neměla jsem sílu znuděně štěknout "Laurelle!". Sotva jsem mžourala do sluncem zalitého pokoje. Tonnie se rozesmál.
"Vypadáte jako byste celou noc prochodila po domě!"
Obdařila jsem ho zlostným pohledem. Hlavně že on taky! Ale uznávám, že na mě musel být celkem vtipný pohled. Dlouhé bílé vlasy rozcuchané a rozházené po polštáři, zarudlé unavené oči a v nich vražedný pohled.
Chvíli na mě jen tak zíral, ale ne zděšeně, spíš zkoumavě, a potom se otočil, a ještě než vyšel ven ze dveří, prohodil jakoby mimochodem:
"Snídaně je za patnáct minut ve velké jídelně v přízemí."
Ale pošuk to je!
***

Převlékla jsem se rychlostí blesku do něčeho inteligentního. To znamená, že jsem se projednou opravdu vybodla na jakékoliv zásady a natáhla na sebe džíny a tílko. Však ono to nikoho nezabije. Potom jsem si kartáčem přímo rvala vlasy, abych to všechno stihla, protože jsem se stále ještě pohybovala trochu jako mátoha po tom včerejším ponocování. A než uběhlo čtvrt hodiny, stála jsem v pozoru dole v hale a čekala, až dorazí někdo další.
Nečekala jsem zrovna dvakrát dlouho. Po chvilce se objevil strýček Tim s kamenným a naprosto nečitelným výrazem ve tváři. Ještě než stačil dojít až ke mně, vynořila se zpoza rohu Marina. Potom jsme společně zamířili do dané místnosti. Já bych tam totiž sama stejně nejspíš netrefila.
Vešli jsme do podélné prostorné místnosti s vysokým stropem, a uprostřed ní stál dlouhý stůl se spoustou židlí. Chvíli jsem čekala, že si k nám přisednou třeba i sluhové a služky, ale pak jsem si uvědomila, kde jsem, a že teď je ze mě dáma. Jistě. Samozřejmě. Pro dámu se nesluší, aby s ní stolovali podřadnější lidé. Na mysli mi vytanul Tonnie. Kde asi jí a bydlí ten? No, to mě nejspíš ani nemusí zajímat.
Vzhlédla jsem ke stolu. Ležela tam spousta všelijakého jídla. Až teď jsem si uvědomila, jaký mám hlad. Co nejrychleji jsem se usadila a čekala. Nemohla jsem začít jíst, dokud ostatní neseděli. Ne v tomhle domě. Ovšem v nebližší možné příležitosti jsem se natáhla přes stůl pro nějaký zvláštní druh pečiva a pustila se do jídla. Pak jsem si vzpomněla na moře.
"Mohla bych dnes k moři?," nadhodila jsem s tázavým pohledem upřeným na strýce.
"Samozřejmě. Ale někdo musí jít s tebou…Co to máš na sobě, Laurelle?"
"Ehm…džíny," odvětila jsem po chvíli.
"V téhle domácnosti budeš nosit šaty, děvče," rozkázal, i když to příliš jako rozkaz neznělo. "Běž se převléct."
S uraženým výrazem jsem vstala od stolu a vypochodovala z místnosti. Vylétla jsem po schodech nahoru jako řízená střela a vztekle zabouchla dveře do pokoje. A málem jsem dostala infarkt, když jsem se podívala na postel. Samozřejmě, že tam seděl Tonnie a v ruce držel jedny z mých nejhezčích šatů. Kde je vzal?! To se mi jako hrabal ve věcech?! No to teda potěš…! Vztekle jsem mu je vyrvala z ruky a on se jen nevinně zaculil.
"Co děláš v mým pokoji?!," vystartovala jsem vztekle, "A, ano! Teď už si oficiálně tykáme, protože nemáš právo se mi hrabat v oblečení, nemáš právo sedět na mojí posteli, nemáš právo mě oslovovat "slečinko", chodit do mýho pokoje, ani na mě takhle zírat!" Nepřehnala jsem to trochu? Ne, asi ne. Ne podle toho, jak se na mě dívá. Ani trochu vyděšeně nebo s respektem. Spíš pobaveně. Nebo jinak..? Ne, jinak rozhodně ne.
"To jste mohla vědět, že vás pošle se převléct, když si na sebe vezmete tohle…"
"Řekla jsem, že si tykáme," přešla jsem jeho námitku. "Když jsem taková bohatá slečinka, tak mám právo ti rozkazovat. A tohle je rozkaz."
"Chyba lávky. Tebe já poslouchat nehodlám." Vstal z postele a přešel blíž ke dveřím.
Zpražila jsem ho ledovým pohledem.
"Vypadni."
"Ani mě nehne." Založil si ruce na prsou a zády se opřel o zeď. A k tomu nasadil ten svůj typický úsměv. Tak to je konec.
Povzdechla jsem si, jak nejzoufaleji jsem to dokázala.
"Prosííím!," udělala jsem smutné oči, "Mohl by sis jít po svém a nechat mě se převléct?" Doufala jsem, že to znělo alespoň trochu prosebně, protože uvnitř jsem zuřila. Chvíli na mě zase tak zíral, pak se otočil a beze slova odešel z místnosti. Vida, zabralo to! Rychle jsem na sebe navlékla šaty, co vyhrabal a vydala se zpátky. Teď už jsem trefila. Nasadila jsem poněkud uraženecký výraz a nakráčela do jídelny jako opravdová dáma. Marina i strýček Tim tam stále byli. Znovu jsem se usadila na stejné místo a znovu začala jíst.
"Krásné šaty," pochválil mě strýček Tim. Mám dojem, že by tu došlo k vraždě, kdybych mu řekla, kdo je vybral.
"Děkuji," usmála jsem se.
"Em…," nevěděla jsem, jak začít, ale popoháněla mě touha vidět moře, "Mohla bych tedy dnes k moři, strýčku?"
"Ale samozřejmě," pousmál se velkoryse. Jo, jo!
"Ale někoho s tebou budu muset poslat…" Ou…
"Co třeba Anthonyho?!" Tak teď už toho mám právě dost! Doufám, že neviděl ten výraz ani strýček, ani Tonnie, protože Anthony by se svíjel smíchy a strýček by na mě zíral jako na šílence. Ne, já s tím magorem nikam nejdu! Ne, ne, ne, ne a ne! Ale na druhou stranu musím vidět moře. Bez toho prostě nepřežiju. Teď bylo na mně zvážit možnosti a podle nich se rozhodnout.
"É…no…tak…tak dobře!," povolila jsem nakonec s poraženeckým výrazem a strýček se znovu pousmál.
"Výborně. Můžete vyrazit po snídani. Dám Anthonymu vědět." Tak to ani nemusíš. Ten stejně slyší všechno.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 26. listopadu 2014 v 14:23 | Reagovat

Nechápu, co proti Anthonymu má. Chápu, že jí asi trochu překvapilo, že si jen tak sedl do jejího pokoje, ale jak jí řekl, měla vědět, že jí Tim pošle převléknout.
Vážně překrásná kapitola, jedna z nejlepších věcí, co jsi kdy napsala. Nemám snad žádnou výtku. Opravdu nádhera a jen tak dále!

2 Kate Černobílá Kate Černobílá | Web | 26. listopadu 2014 v 19:30 | Reagovat

Krásná kapitola! Já opravdu zbožňuji Laurelle i Anthonyho... A pořád ještě nedokážu odhadnout, jak to bude pokračovat :) Říct, že se těším na další kapitolu, by bylo slabé- já se jí nemůžu dočkat!

3 Hermi Hermi | Web | 27. listopadu 2014 v 16:08 | Reagovat

[1]: No, ona je trošku protizaujatá...Ono když si na začátku o někom uděláš obrázek, že je to debil, tak už se to těžko dává zpátky...Ale moc díky!

[2]: No, to, že nedokážeš odhadnout, jak to bude pokračovat, bude asi tím, že ten starý dům a pokračování spolu nijak významně nesouvisí...ani nechápu, jak mě to napadlo. :-D A upřímně, já se taky těším, až budu psát ty další rozhovory. Tohle mě nějak podezřele hodně baví...! XD

4 Efi Efi | 27. listopadu 2014 v 22:27 | Reagovat

Bezvadná kapitola! Jen musím říct, že Laurelle se občas chová trochu protivně. Zvlášť na Tonnieho. Chudáček, tohle si nezaslouží...
Když už jsem u Anthonyho - je prostě boží! Přesně jak jsem si ho představovala kašlu na Edwardy a Jaredy, tenhle je prostě bezkonkurenční!
A co Lauru tak táhne k moři? A proč to moře všude mají vyobrazované? Neříkej mi, že je Tim nějakej mořskej ocasák bez ocasu!

5 Hermi Hermi | Web | 29. listopadu 2014 v 20:32 | Reagovat

[4]: Ježiš! Prej kašlu na Edwardy a Jaredy! Děkuji. :-D
No, to se dozvíš...ale Tim je taková nevýrazná vedlejší postava...takovej strážce tajemství...:)

6 Orida Orida | Web | 30. listopadu 2014 v 21:56 | Reagovat

Kiežby bolo zaspávanie po nepríjemných myšlienkách tak jednoduché!

Ale pošuk! A ešte ju aj ráno zobudil. Sa divím, že po ňom ničo nehodila :D

Ach jo, ale keď džíny sú niekedy výhodnejšie než šaty! Hlavne na nočné potulky po starých domoch! Aj tak mám toho ich strýčka rada.... Taký správny prísny hradný pán.

A Tonnie je malý zelenooký šibal! :D Som zvedavá, ako sa ich vzťah bude vyvíjať a či sa o ňom dozvieme viac!

Všímaš si, všímaš? Nemám ti čo kritizovať! To je len pozitívne, nie? :D

7 Hermi Hermi | Web | 1. prosince 2014 v 14:28 | Reagovat

[6]: Moc děkuji! Popravdě, já jsem taky zvědavá, jak se jejich vztah bude vyvíjet... XD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama