Robot - 7. kapitola

6. listopadu 2014 v 16:07 | Hermi |  Robot


Měla jsem to dokonale vymyšlené, ale stejně měl můj plán velké mezery. Například jsem sice věděla, že se chci zbavit M13, ale neměla jsem nejmenší ponětí, jak. Může mě to zabít. Musela jsem si to ještě promyslet. Těžký úkol. Možná, že jsem to neměla dělat. Co když... Tu myšlenku jsem ihned zplašila. Jestli něco neudělám, tak skončí lidstvo ve známé podobě. Popadla jsem tužku na oči a udělala si na každé tváři dvě čáry pod sebou. Když už tu tužku mám, tak proč ji nepoužít.
Věděla jsem, že se musím vrátit tam, odkud jsem utekla, ale jak se tam dostat? Taky velká mezera v plánu. Když jsem procházela podchodem, uslyšela jsem známý hlas. Hlas, při kterém tuhla krev v žilách úplně sama. Amyin hlas. Vyschlo mi v krku. Ten známý vysoký hlas. Nemyslela jsem si, že ho uslyším zrovna tady. Odhodlala jsem se k dalšímu tichému krůčku.
PRASK! Ten zvuk byl slyšet v celém podchodu. Koukla jsem se pod sebe. Pod svou nohou jsem uviděla dvě rozlomené poloviny větvičky. "Sakra!," zaklela jsem tiše. Přitiskla jsem se zády k vlhké zdi a ani nedýchala. Rozhlížela jsem se okolo sebe, ale ve tmě nebylo možné cokoliv zahlédnout. Stála jsem jako svařená se zemí. Nedokázala jsem si přiznat, že už tam asi nikdo není. Pak jsem něco zaslechla. Něco tichého a vzdáleného. Ale stejně jsem to slyšela. A zase. Tentokrát mnohem blíž. Instinktivně jsem se skrčila a těsně nad hlavou mě minula něčí kovová ruka. Silně narazila do časem zašlých cihel a já slyšela tiché zaúpění. Amy! Zatímco robotka se zřejmě chytila za ruku a tiše syčela bolestí, vysprintovala jsem z podchodu.

Nezastavila jsem se, dokud jsem nestála přede dveřmi toho domu. Já jsem ale hloupá! Přece nepůjdu hlavním vchodem! Ne, vážně! Občas si připadám úplně šílená. Ale trochu mě uklidňovala skutečnost, že v domě není Amy. Horší už bylo smířit se s vědomím, že možná právě stojí za mnou. Ohlédla jsem se. Ne. Nebyla tam. Spadl mi kámen ze srdce.
Nezastavuj, nezastavuj, opakovala jsem si v duchu, když jsem se plížila temnými chodbami domu. Jeho patra se pnula do výšky a spletité chodbičky se jako v labyrintu kroutily a stáčely každá jinam. Doufala jsem, že najdu cestu ven. Pak mě něco napadlo. Já věděla, že si mám vzít s sebou tužku. I když byla na oči. Vyndala jsem ji a spolu s ní baterku. Na zemi jsem tužkou udělala malou čárku a o pár metrů dál další. Tak jsem pokračovala až na konec chodby. Končila vysokými dveřmi. Končily v nedohlednu. Viděla jsem, že mají hodně složitý bezpečnostní systém. Naprosto nenarušitelný. Tam je asi M13. Možná. Ale nezjistím to, když se tam nepodívám. Baterkou jsem si posvítila na zamknuté dveře. Ještě, že jsem si tu tužku vzala! Strčila jsem ji zadním koncem do klíčové dírky a mírné cvaknutí mi oznámilo, že se povedlo přesně to, co jsem chtěla. Vrátila jsem tužku do kapsy a vykročila vpřed. Do dveří, které se přede mnou se skřípotem otevřely.
Našlapovala jsem zlehka na kamennou podlahu a zhasla baterku, aby něco nespustila, třeba nějaký alarm. Nepochybně tu nějaký byl. To mi připomnělo, že na takových místech obvykle bývá laserový alarm. Nehodlala jsem jít dál a ponechat náhodě, jestli nějaký spustím. Potřebovala jsem něco sypkého. Ale na rozdíl od tužky na oči jsem si pudr navzala. Pak jsem dostala nápad. Popadla jsem konec lana, které jsem vytáhla z batohu a kovovým nehtem jsem ho asi dva milimetry uřízla. Rozsypalo se na prášek. Výborně! Tak jsem pokračovala, dokud jsem neměla prášku plnou hrst. Ano, trochu se mi ho prosypalo skrz kovové součástky dlaně, ale zbylo ho tam přeci jen dost. Rozhodila jsem ho před sebe a neměla jsem jinou možnost. Rozsvítila jsem baterku. Ta ukázala mnoho hustě se přes sebe křížících paprsků. Uff! Ještě, že mě to napadlo! Teď ještě vymyslet, jak se přes ně dostat. Nadechla jsem se a vydechla. Tohle zvládnu. Přece nejsem...no...prostě to zvládnu, řekla jsem si a vydala se vstříc svítivým červeným paprskům.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 7. listopadu 2014 v 8:34 | Reagovat

Tuto kapitolu jsem vlastně přečetla již včera, ale teprve nyní jsem se dostala k okomentování.
Nevidím tam žádnou závažnou chybu. Snad jen některé formulace mi trochu nedávají smysl, ale vím, co jsi tím myslela, takže se to dá překousnout.
Hned ten první odstavec mě rozesmál: "Například jsem sice věděla, že se chci zbavit M13, ale neměla jsem nejmenší ponětí, jak." To je moc dobrý plán, a jistě vyjde :-)
Jinak, konec je skutečně napínavý a nemohu se dočkat pokračování. Jen tak dále, píšeš opravdu úžasně...

2 cod cod | 7. listopadu 2014 v 17:58 | Reagovat

j nám lto, blog cooing od dva se rusii.

3 Hermi Hermi | Web | 7. listopadu 2014 v 21:29 | Reagovat

[1]: Popravdě - já už to mám napsané celé poměrně dlouho a nějak jsem se nedostala k tomu to po sobě číst, natož přepisovat, takže vem v úvahu, že když jsem tohle psala, bylo mi asi deset. A je to nepřepisovaný originál. Takže to místy zní trochu kostrbatě...

[2]: Cože? Proč?!

4 Aires Aires | Web | 8. listopadu 2014 v 21:35 | Reagovat

Mám radost z další skvělé kapitolky :)Ta první věta mě pobavila :D

5 Hermi Hermi | 9. listopadu 2014 v 16:55 | Reagovat

Děkuji.

6 C.V.O.K. C.V.O.K. | E-mail | Web | 10. listopadu 2014 v 19:42 | Reagovat

Hola hou! Moja obľúbená poviedka od Hermi! A ako inak úplne skvelá. Taká akčná a napínavá... V tej pasáži v tunely som strachom ani nedýchala! Amy je fakticky potvora... A to sa ešte vyjadrjem slušne :/ Inu, našej hrdinke nechýba odhodlanie a dobré nápady takže som zvedavá na pokračovanie, v ktorom sa dozvieme čo sa za tajnými dverami nachádza. (hej. ja jej verím. ona to dá. síce neviem ako, - ty už na niečo prídeš- ale dá! :D)

7 Hermi Hermi | Web | 12. listopadu 2014 v 8:01 | Reagovat

[6]: Popravdě - já už si ani nepamatuju, o čem to vlastně je! XD Ne, tak trochu jo, ale já asi příštích pár kapitol srazím do jednoho článku, protože je to hrozně nezáživná část...no...ale děkuji. A - ano, Amy má být potvora. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama