SS - 22. kapitola

11. listopadu 2014 v 14:24 | Hermi |  Sladké sny

Nicol

Instinktivně jsem se zády natiskla na nedalekou zeď a rychle oddechovala. S vytřeštěnýma pomněnkově modrýma očima jsem sledovala nastalou situaci. Nikdo se ani nepohnul. Jeden na druhého jsme zírali všichni poněkud vyvedení z míry. Čekalo se, kdo se první pohne, nebo něco řekne. To obvykle spustí lavinu výkřiků nadávek a trestů. Proto se i pavoučice ve dveřích zarazila a ani nedýchala. Nikdo z nás ani nedýchal. Všichni tři - já, Luke a Sarah, jsme vyděšeně hleděli na Damona, který se právě objevil v dalších dveřích, naproti Saře a ani jsme nemrkli, protože jsme věděli, že stačí i ten nejdrobnější pohyb a je po nás. Ale pohnout jsme se nemuseli.
Člověk by řekl, že ta chvíle bude trvat věčnost, protože Damon očividně čekal, až ho někdo vyprovokuje a k tomu jsme se nehodlali dostat, jenže něco rozhodlo za nás. A věřte mi, že jsem myslela, že tentokrát to skutečně bude moje smrt.
Uslyšela jsem zabouchání na bránu. Rozlehlo se palácem. Odráželo se od stěn a bušilo mi do ušních bubínků. Neodbytné přesné nárazy o těžké zabedněné dřevo. Akustika tu byla vážně mizerná. Připadalo mi, že ten zvuk jde odevšad. Ze všech stran jsem slyšela bušení. Odráželo se od všech stěn. Rozbolela mě hlava, ale na to jsem v tu chvíli vůbec nechtěla myslet. Zděšená jsem zírala na tmavou postavu, jako z nějakého hororu a napjatě čekala, koho si zvolí za svou první oběť.
"Ty…!," místností se rozlehl hlasitý syčivý zvuk. Damon se pohnul. Mířil k Lukovi.
Luke udělal to samé, co já. Přiblížil se ke zdi a zrychlil se mu dech.
"No skvěle," procedil tiše mezi zuby. Damon vypadal, že tohle je teprve začátek začátku a že konec začátku vyvrcholí zaškrcením jeho vlastního syna, což jsem, ve svém vlastním zájmu, přece nemohla dopustit. Rychle jsem chňapla po lukovu zápěstí a v poslední chvíli ho silou strhla směrem k sobě. Proč v poslední chvíli? Protože v tu chvíli se na něj vrhnul Damon, ale protože v tu chvíli tam už Luke nebyl, Damon skončil na zemi. To mu ale vůbec nezabránilo pokračovat v sápání se na něj. A najednou to vůbec nevypadalo jako rvačka. Spíš jako dětská přetahovaná.
Ale hluk to byl, to se musí nechat. Damon křičel nadávky jen tak do vzduchu, jako smyslů zbavený, což nejspíš taky byl a sápal se na svého syna, ten se ho bezúspěšně snažil zastavit a já vlastně taky. Nebo se podílet na záchraně Luka před smrtí, protože to bylo to hlavní, co mě tady strašilo. Tady, v noci, ve snech.
No, a do toho všeho křiku ještě přidala Sarah, která ječela nejen ne příliš pěkné nadávky, ale dokonce bych přísahala, že jsem slyšela něco jako "Do toho!" a "Přidej!" No, to mi řekněte - má někdo šílenější sny, než já? Ono tu sice jde o život, ale vůbec to tak nevypadá. Spíš trochu jako fotbalový zápas.
A málem bych zapomněla. Jak se Damon sápal po Lukovi, Luke se snažil zachránit si holý život, já se snažila o to samé a Sarah fandila, tak do toho všeho se ještě palácem rozléhaly na nervy jdoucí rány, jak někdo dole bušil na bránu. Přísahala bych, že nás chtějí ti nezvaní hosté dohnat k nepříčetnosti. To nebude nic dobrého. Hlavně je, proboha, nikdo nepouštějte dovnitř…!
Percy

"Dost!," křičel jsem, že mě museli slyšet až na hřbitově. "To stačí, Mio!" Ale šedobílá kočka se odmítala vzdát a neustále bouchala na bránu jako šílená.
"Kdyby nám chtěli otevřít, tak nám už dávno otevřeli!," přesvědčoval jsem ji, ale ona mě absolutně nevnímala.
"Jsem snad vzduch? Hééj! Já jsem tady!," křičel jsem, ale ona nic. Jen bezcílně mlátila tlapkou do dveří, které viditelně nehodlaly povolit.
Po chvíli to Mia přeci jen vzdala a svezla se bezmocně do zšedivělé hlíny pod sebou.
"To nemá cenu," prohlásila vysíleně, "Tam se nedostaneme." A já si přisedl k ní.

Luke

Z jedné strany se po mně sápal můj otec, snažíce se mě uškrtit a do toho mě Nicol tahala na druhou stranu ve snaze mě uchránit před tím náhlým výbuchem vzteku.
"Zrádče!," rozlehlo se téměř do ticha, protože rány, které se doteď ozývaly, když někdo mlátil do dveří, ustaly stejně rychle, jako začaly. Damon nepřestával křičet.
"Zničil jsi všechno! Všechny moje plány! To snad nemyslíš vážně, ty idiote!"
Neodpověděl jsem. Rozhodně by to nepřispělo rozhovoru, což jsem koneckonců mohl posoudit, protože to Sarah celé napjatě poslouchala a v té chvíli možná až moc nahlas prohlásila: "Myslím, že to myslí vážně." A to mého otce dohnalo k naprostému šílenství a v té chvilce jsem měl fakt dojem, že to je moje poslední minuta. A Sarah si tam jen tak stála a pozorovala. No výborně. Tak to je konec!

Mia

Seděla jsem na zemi před dveřmi černého paláce se Percy vedle mě.
"Co teď?," vzdychla jsem tiše.
"Nepůjdeme zpátky?"
"Ne! Sám jsi to řekl! Nevážili jsme celou cestu jen tak, pro nic za nic! Vždyť mohlo být dávno po nás!"
"Máš pravdu," uznal po chvíli, "Jak se chceš teda dostat dovnitř?"
"To nevím. Napadá tě něco?"
Zamyslel se. "Já to půjdu omrknout kolem dokola, jestli nenajdu nějaký jiný vchod, o čemž sice silně pochybuji, ale co my víme. No a ty znovu zaboucháš. Třeba tentokrát otevřou." Ten plán se mi líbil.
"To nezní špatně," souhlasila jsem a pousmála se. Oba jsme vstali a já se ještě chvilku koukala, jak mi Percy mizí z dohledu, než se definitivně ztratil za rohem.
Znovu jsem začala bouchat na dveře a rány se znovu rozlehly okolím. Stále se nic nedělo a já netušila, jak dlouho ještě budu muset čekat, než mě někdo pustí dovnitř. Ale neplánovala jsem to vzdát. Znovu se mi vrátila má neodbytná hrdost, která mi dávala sílu dobývat se dovnitř. Už jsem to znovu byla já. Já se svou naléhavou urputností a bradou vzhůru, která se jen tak lehce nevzdá. A dnes už teprve ne.
Sarah

Doufala jsem, že se do té rvačky nebudu muset zapojit, že toho budu ušetřena, ale jak jsem to tak sledovala, čím dál tím více jsem se obávala, že si dělám plané naděje. Stále jsem se ani nehla od dveří, kterými jsem přispěchala zpátky z chodby vedoucí od knihovny. Tady to bylo samá chodba. Bylo tu víc tajných chodeb, než těch normálních. A štvalo mě, že jsem byla až moc stará na to, abych si pamatovala, kde která z nich je. A jak jsem tak uvažovala, znovu se začaly ozývat rány jako z děla. Myslela jsem, že mi praskne hlava. Bolela mě, jako střep. Uvažovala jsem, jestli je mám opustit a jít se podívat, který šílenec pořád tak neodbytně bouchá na bránu, nebo jestli to mám ignorovat a užít si rvačku, do které se, jak jsem stále ještě doufala, nebudu muset zapojit. Chtěla jsem si Damona nechat úplně nakonec. Doufala jsem, že to alespoň přežije, protože bych byla více než nadšená, kdybych to mohla být já, kdo to s ním skoncuje. Staletí mi lezl na nervy a teď jsem se ještě dozvěděla, že je to podvodník, lhář a vrah. To potěšení se ho zbavit mi přece prostě nemůžou upřít!
Ani náhodou!
"Haló!," ozvalo se z té hromady lidí na zemi, a mně došlo, že to řekl Damon. Okamžitě jsem si vybavila desítky podobných situací, kdy to zavolal. A vždy přicupital ten pitomý vlezlý malý brouček a splnil, co si jen ten magor zamanul. Od zabití dívky v cele, přes odrecitování obsahu celé knihovny až po kompletní přestavbu paláce. To už mi lezlo na mozek. A ten brouk tu byl znovu do několika sekund! Tak to už jsem kvetla!
"Přejete si?," trochu překvapeně sledoval celou nastalou situaci.
Damon na se na chvíli přestal snažit někoho zabít a odvětil:
"Běž se podívat, kdo to buší na bránu a případně se ho zbav!"
Zamrkala jsem. Co prosím?! Zbav se ho? Ano, prospělo by mi, kdyby přestali bouchat na bránu. Nebo alespoň mým pavoučím uším by to prospělo, ale bylo mi naprosto jasné, co tím Damon myslel, když řekl "Zbav se ho". Doslova. Jenže co když to je někdo, koho můžeme potřebovat? Co když se může hodit? Tak to teda ne! Dneska se nikdo nikoho zbavovat nebude! Nanejvýš tak já Damona. A to už je docela načase. Krutovláda skončila, na scénu přichází fialový pavouk. Třeste se!
Ten brouk už byl pomalu na cestě. Vyběhl z místnosti, až se mu za nožkama prášilo a já po něm sotva stihla vrhnout poslední nenávistný pohled. Však já ti to překazím, skrčku!
Damon se znovu vrátil k bývalé činnosti.
"Jdu tam!," křikla jsem.
"Ne!," odporovala Nicol, "Potřebujeme tě, co když…," sípala z posledních zbývajících sil, "Co když se to nezvládneme…?"
"Ale houby! Co když nám někdo tam venku může pomoct?," vysvětlila jsem svou myšlenku.
"Co když…ne…?"
"To nezjistíš, když se tam nepůjdu podívat!"
"Tak…dělej…"
Lišácky jsem se usmála od ucha k uchu a zaměřila protější dveře - ty, kterými zmizel ten poskok a ve kterých se prve zničehonic zjevil Damon. Vytahovat plánek jsem nemusela, bylo mi všechno jasné. Je tam další chodba. A začíná v té původní. Můj úsměv se ještě rozšířil, pokud to vůbec bylo možné a já se šílenou rychlostí rozběhla vpřed. Jen počkejte! Tohle bude ještě boj…!
Percy

Obcházel jsem palác kolem dokola. Za rohem nic nebylo. Jen pusto a prázdno. Černý palác byl holý a strohý ze všech světových stran. Nikde se nedalo podle ničeho orientovat. Tráva všude stejně šedivá, nebe stejně černé, obzor stejně ztracený v mlze… A nikde žádné dveře. Ať už otevřené nebo zavřené. Jen holá černá zeď. Stejně nedobytná jako celý palác. Ta vysoká stavba se tyčila do tak závratných výšek, že jsem nemohl dohlédnout vrcholu, ani kdybych si krk ukroutil.
Vtom jsem sebou škubnul. Byl jsem asi v polovině cesty od Mii. A k Mie, protože jsem šel do kruhu okolo paláce. Vysoký dívčí hlas se rozlehl okolím. Museli ho slyšet až u jezera s rusalkou. Jen já ale věděl, že to nebyl hlas dívčí, ale kočičí.
"Percy! Pojď sem!," křičela Mia.
Rozběhl jsem se vpřed, rychle jsem oběhl palác kolem dokola, přičemž jsem shledal, že tam žádné dveře skutečně nebyly a stanul před Miou. Zastavil jsem se a zíral na situaci:
Mia stojící s vytřeštěnýma očima před otevřenou branou, nějaký pochybný brouk s vystrčenou půlkou těla ze dveří. A oba najednou obrátili hlavu a pohlédli na mě.
"Konečně jsi tady!," vydechla Mia, "Vážně netuším, co si o tomhle myslet!"
"Tak to já taky ne," odvětil jsem, "Co chce?"
"Spíš co nechce - nechce nás pustit dovnitř…!," vykřikla uraženě.
"To bych se na toho hmyzáka podíval," prohlásil jsem a popošel blíž k nim.
"Kde se tu vůbec vzal?"
"Bouchala jsem na bránu," vysvětlila, "A on otevřel."
"Co tu chcete?," přerušil nás náhle brouk.
"Chceme jít dovnitř!," vykřikl jsem stylem "Vždyť je to přece úplně jasné!"
"Ale já vás nesmím pustit," řekl docela klidně.
"Proč ne?!"
"Rozkaz."
"Máte to ale podivné rozkazy…," začala Mia, ale on ji přerušil.
"Ten rozkaz pokračuje." Najednou vypadal docela jinak. Zlostně a děsivě. A za ním se začalo vynořovat množství hmyzu. Tak to je konec. Vždyť z nás nezbudou ani kostry! Jsme nahraní!
Poodstoupili jsme s Miou instinktivně o několik kroků zpět, ale to nám bylo málo platné, protože tím jsme jen zvětšili prostor pro všechny ty brouky, takže jsme je teď viděli všechny úplně jasně.
Byly jich stovky.
Vtom se znovu ozval hlas toho prvního:
"Rozkaz zněl: Zbavte se jich!"
Nato se jako na povel dala do pohybu celá odporná hmyzí armáda a já sotva dýchal. Jestli jsme přestáli úplně všechno a tady bídně zhyneme, tak to bude tedy pěkně hloupá smrt!
A najednou se ozvalo klapání nohou o kámen. Rychlé klapání. Podlaha v paláci byla z kamene, jak jsem předpokládal, ale tohle nebylo klapání normálních nohou. Nožek. Hmyzích nožek. Zatajil jsem dech a s očekáváním jsem zíral na dveře. Asi po dvou vteřinách to došlo i Mie a zaujala mou pozici - pohledem upřeně hypnotizovala dveře.
A v nich se objevila pavoučice. Fialová pavoučice. Osm dlouhatánských purpurových nohou jí vyčnívalo z těla a upírala na nás nespočet očí.
"Tak copak se to tu děje?," povýšeně se na nás podívala, i když to spíš směřovala k hmyzí armádě. Pohledem přelétla všechny. Mia se asi zbláznila, protože najednou jako by si s pavoučicí z oka vypadly. Mluvila k ní úplně stejně povýšeně, ačkoliv zrovna vůbec nebyla v pozici, kdy by si mohla dovolovat.
"Tihle nás obklíčili, nejsme tu proto, abychom vás ohrožovali."
Pavoučice ji zpražila pohledem ještě více nepřátelským a pokračovala:
"Kdo jste?"
"Já jsem Mia, a tohle je Percy. Hledáme jistou dívku."
"Ach, samozřejmě," vzdychla, "Vypadněte." To poslední patřilo hmyzu všeho druhu. Ti se ze zjevného strachu okamžitě stáhli.
"Já se jmenuji Sarah," dodala pavoučice, "Pojďte za mnou."
"Cože?!," vyhrkli jsme oba téměř unisono.
"No pojďte za mnou," zopakovala.
"Jak můžeme vědět, že nás třeba nesežereš?," zeptala se Mia trefně.
"Snadno," odvětila Sarah, "Kdybych vás chtěla sežrat, a věřte mi, že velice ráda, už bych to dávno udělala. A kdybych se vás jen tak chtěla zbavit, nechala bych vás téhle havěti. A mimoto, jistá dívka má potíže. Jdete jí pomoct nebo ne? To jste tak zbabělí?"
"Ne, jen nechceme riskovat. Po tom, co jsme došli až sem, je výlet s masožravou pavoučicí to poslední, co si smíme dovolit."
"Takže vy mi nevěříte?"
"Ne," pousmála se Mia, i když tady nebylo vůbec nic k smíchu. Zato pavoučice se také usmála a roztáhla svá enormní kusadla do prapodivného šklebu, za který by se nemusel stydět ani ten nejděsivější tvor na světě.
"Něco vám povím," řekla Sarah, "Před nějakou dobou, asi den, dva, sem přišla nějaká dívka. Říkala, že se jmenuje Nicol. Měla světlé vlasy a modré oči. Není to ona?"
Přikývli jsme.
"Tak už mi konečně věříte?"
"Ne úplně."
"Na tom nezáleží, protože ona potřebuje právě teď pomoct a my tady marníme čas hloupostmi!"
Mia si povzdechla.
"Jdeme s tebou."
A bylo rozhodnuto.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kate Černobílá Kate Černobílá | Web | 11. listopadu 2014 v 20:30 | Reagovat

Naprosto úžasné! Četla jsem to jedním dechem! A pomalu měním názor na Damona- je to blbec a toho brouka taky nemám ráda :) Ale Sarah a Mia jsou skvělé...u některých vět ze Sářina pohledu ("Krutovláda skončila, na scénu přichází fialový pavouk. Třeste se!") jsem se dokonce smála...
Opravdu se nemůžu dočkat další kapitoly!

2 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 11. listopadu 2014 v 20:52 | Reagovat

Nádherně dlouhá kapitola, nádherně moc Mii :-)
Ne, vážně, naprosto souhlasím s Kate, a ještě přidám pár svých dalších rozplývacích poznámek.
Tato kapitola byla opravdu napínavá. Navíc jde vidět, jak se stále lepšíš, každým písmenkem. Je obdivuhodné, že píšeš mnohem lépe než většina profesionálích autroů.
Také se mi moc líbí, jak akční scény popisuješ trochu hororovým stylem.
Jen tak dále, a také se nemohu dočkat pokračování!

3 Hermi Hermi | Web | 12. listopadu 2014 v 7:53 | Reagovat

Oběma moc děkuji! Damon je vážně záporná postava a k tomu ještě blbec! No a jak si to tak po sobě čtu, tak mě některé části taky docela dostávají! Já vůbec nevím, jak mě to napadlo! Konkrétně třeba to "Krutovláda skončila, na scénu přichází fialový pavouk. Třeste se!" :-D

4 Efi Efi | E-mail | Web | 15. listopadu 2014 v 17:37 | Reagovat

Jé, já jsem ti to vlastně neokomentovala...
Hani, ty mě vždycky dostaneš. Ty jejich hlášky! Musíš mě naučit psát a potom ještě vymýšlet hlášky, platí?
Bylo to úžasně napínavý. (Docela mě rozesmála představa rozzuřeného Damona, který honí Luka s Nicol. :-D) Napsala jsi úžasně. Prostě boží!
A pospěš si s další kapitolou. Jinak Georgii zítra nezveřejním! (Ha! Vidíš? Vydírám tě!)

5 Hermi Hermi | Web | 15. listopadu 2014 v 19:13 | Reagovat

[4]: No jo, já se taky nasmála...
Vždyť ty umíš vymýšlet hlášky líp než já! I když uznávám, že ten rozhovor v 7. kapitole Deště se mi docela povedl...
A moc děkuji!
No vidíš, naučila ses vydírat! Vyvěsíme vlajky! A opovaž se tu Georgii nezveřejnit! Já se TAK těšííím! [:tired:]  [:tired:] [:tired:]

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama