SS - 23. kapitola

28. listopadu 2014 v 12:00 | Hermi |  Sladké sny
Tak...tohle je spíš takový jeden dlouhý rozhovor. No nic, snad vás to ještě neomrzelo tolik, co mě, protože mě už to moc nebaví psát, ale když mi do konce chybí tak dvě nebo tři kapitoly, tak se mi nějak nechce s tím seknout. Každopádně to musím dopsat z více důvodů. To bude chtít sáhodlouhý informační článek... Inu...snad to stihnu co nejdřív...


Mia

Vydali jsme se s Percym za pavoučicí. Vypadala zvláštně, i když netvrdím, že my ne. Jen musel být vtipný pohled na průvod fialové pavoučice a dvou koček v těsném závěsu za ní. Třásla jsem se po celém těle. Neměla jsem ani nejmenší tušení, jestli je to strachy, nebo jen zimou a tou nekonečně depresivní atmosférou tady, všude kolem.
"Přidejte," komandovala nás v jednom kuse Sarah. Proč taky ne, že? Nebyli jsme zrovna v pozici, kdy by mělo smysl dělat problémy.
"Proč?," vyhrkla jsem, když už nás takhle popohnala minimálně podesáté.
"A proč ne?," rýpla si posměvačně. No jistě, jen nás vytáčej! Tím si pomůžeš!
"Vyklop to! Co se děje!," křikla jsem vytočeně.
Neviděla jsem to, ale bylo mi naprosto jasné, že se v té tmě zaculila.
"Povím vám jeden příběh," prohlásila. Mlčela jsem.
"Kdysi dávno, před mnoha tisíci lety, vládl v jednom království mír a klid. Panovala tam moudrá a laskavá královna, a ta spravovala svou zemi, jak nejlépe dokázala. Tak, že byli všichni šťastní. A ta královna měla dceru. Jednoho dne však do království zavítal jistý cizinec. Zpočátku nic neznal a nevěděl, jak to tu chodí, ale po nějaké době mu všechno došlo, a začal usilovat o trůn. A dostal spásný nápad. Kdyby se šikovně zbavil královny i malé princezny, mohl by dosednout na trůn a nikdo by mu v tom nebránil. A proto královnu zabil. Byla tu však ještě její dcera, po které dlouho pátral, ale nemohl ji najít. Dlouho kolovaly zvěsti, že ji královna ukryla na bezpečné místo, dokud nevyroste, a že až ten čas nastane, ona se vrátí a zachrání svůj lid před tím krutým tyranem. A ona se vrátila. Vrátila se a připravila ho o trůn. Ale potřebuje pomoct. Od vás."
Vrhla jsem na Percyho tázavý pohled a on mi ho jednoduše vrátil.
"No co tak koukáte?," vykřikla pavoučice, "Je to pravda! Tak sebou koukejte mrsknout, než bude pozdě!"
Trochu jsem sebou škubla při pomyšlení na to, že je to vážně pravda, ale nezbylo mi než přidat na rychlosti a prostě běžet. Světe, div se, ta pavoučice byla snad rychlejší, než my dva s Percym dohromady!
"Kdo je ta princezna?," vyhrkla jsem zadýchaně, i když jsem se oprávněně bála, že znám odpověď. Pavoučice po mně hodila takový trochu přemoudřelý pohled a pousmála se:
"Kdoby? Nicol."
Mé obavy se potvrdily.
"Takže ona je teď královna?," ujistila jsem se.
"Jak se to vezme. Na tuhle věc má každý jiný názor. Většina lidí i nelidí si myslí, že ano. Tedy ovšem pokud nebereš Damona jako většinu."
"Aha," kývla jsem, jako že jsem to pochopila, "Damon si myslí, že je pořád ještě vládce."
"Technicky vzato, on ještě stále je vládce. Ale je poněkud hloupé být vládcem, kterého nikdo neuznává. Všem je to už jedno, vládkyně je Nicol. A i kdyby nebyla, může se jí stát, až Damon zemře."
"Damon zemře?," vyvalil oči Percy. I já se tvářila poněkud zmateně.
"Ano, a to již brzy. Přísahám vám, že za ta léta trápení a mučení to stálo. Teď nadešel čas pomsty a já vás ho sama osobně milostivě zbavím."
"Chudák," smála jsem se ironicky.
"Na co tím narážíš?," sykla podrážděně Sarah.
"Na to, jak jsi děsivá a s největší pravděpodobností taky jedovatá," vysvětlil Percy.
"Ale notak, poserové," smála se, "Vždyť jsem fialová!"

Luke

Zoufale jsem se snažil uniknout otci dřív, než ho napadne něco opravdu šíleného. Šílenějšího než mě zavřít do temného sklepení plného pavouků. Bránil jsem se všemi končetinami.
Najednou jasem ale zůstal zírat rovně před sebe, protože Damon se prostě postavil a upíral pohled někam mimo mě. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co se z toho pohledu dá vyčíst a že je upřený za mě. Byl to nenávistný, krutý a sadistický pohled upřený na Nicol. Na Nicol, která stála přímo za mnou. No tak to pardon, ale tohle vážně ne! Do bodyguarda jsem měl asi docela daleko, ale i tak jsem si stoupl před Nicol a žádná z myšlenek, co mi proudily hlavou, ani okrajově nezmiňovala "Pustit ho k ní".
"Já jsem tady král a vládce," pronesl tiše a překvapivě poměrně klidně, "A nikdo mi to nemůže vzít. Ne dokud žiju."
Obrátil jsem se na Nicol. Ta se na něj jen vyděšeně dívala, ale neříkala nic. V tom se ozval hlas odněkud zezadu.
"Kdybys ty, ty jeden starý blázne, a že jsi tedy pořádně starý, si hleděl svého a nezajímal se o ostatní, možná by ti bylo bývalo došlo, že ona není vládkyní, dokud jsi vládcem ty."
Všichni přítomní v místnosti se otočili za hlasem a všichni v tu stejnou chvíli až příliš dobře věděli, kdo ta slova pronesl. Sarah. A ta nejspíš sama dobře věděla, že je to sebevražda. Ale neměla důvod se bát. Právě teď měla nejspíš v úmyslu vydráždit Damona, jak nejvíc to jen bylo možné.
Pousmál jsem se a typicky jsem naklonil hlavu na stranu. Tak teď to bude ještě velmi zajímavé.
Až teď jsem si něčeho všiml - ona nebyla sama. V patách jí stály dvě kočky. Tedy kočka a kocour. Bílá kočka a šedý kocour. I když jsem tedy musel uznat, že ta kočka už moc bílá nebyla.
A v tu samou chvíli, co to došlo mně, vypískla něco Nicol a bez ohledu na všechny ostatní (a zvláště na Damona) vylítla směrem k Saře a dvěma kočkám a křičela "Mio! Percy!" Měl jsem sto chutí se dlaní praštit do čela. Jí tu víceméně jde o život a řeší dvě kočky! Tak to je konec.
"Saro, kdo to je?," zeptal jsem se jakoby mimochodem.
"Mia a Percy," odvětila, "Našla jsem je před branou. Mám dojem, že by nám mohli pomoct."
"To určitě mohli," konstatoval jsem, "Ale ty bys mohla taky!"
"Ehm…prosím?"
"Nechceš se ho třeba zbavit rovnou?"
"To nemůžu," prohlásila k mému úžasu a překvapení.
"Co? Proč ne?"
"Protože tím bych zbavila Nicol nároku na trůn."
"No jo," došlo mi, "To je pravda. Ale jak to tedy uděláš?"
"To se vyřeší potom."
A v tom nastalém zmatku nikdo nevěnoval pozornost Damonovi. Ten působil trochu jako páté kolo u vozu.
A pak ho to napadlo. Palác měl naprogramovatelnou autodestrukci. No, na to, jak byl starý, docela dobré vybavení. Problém byl v tom, že Damon byl se svou napůl pevnou a napůl plynnou existencí schopen přežít spoustu věcí. Výbuch nevyjímaje. Čekal jsem, kdy mu to dojde a upřímně jsem doufal, že se tak nestane. Trochu jsem přestřelil.
Můj otec jen zmáčknul nějakou cihličku ve zdi, ta se posunula směrem dovnitř, a bylo. Podivné tikání odpočítávalo čas. To tady jako bylo celou dobu tlačítko na samozničení a nikdo mi o tom nic neřekl? Cože? A to je jako v každé místnosti? Já se v tom, upřímně řečeno, trochu ztrácím. Chodba sem, chodba tam, jedno tlačítko tady, druhé zase tamhle… Jestli já bych si neměl dát pauzu…?
Rychle jsem se rozběhl k Nicol a těm dvěma kočkám.
"Zaprvé, kdo je zase tohle?"
"To jsou Mia a Percy," odvětila zcela klidně a s úsměvem, "A zadruhé…?"
"Jo! A zadruhé musíme zmizet!"
"Proč?"
"Protože jsem právě zjistil, že můj otec je nejen vrah a obyčejný šílenec, ale že by měl vyhledat pomoc psychiatra. Tohle vážně není normální."
"Jo, to víme."
"Kdože?," vyhrkla ta kočka jménem Mia.
"Otec?!," přidal se kocour Percy.
"No, jestli tady chcete rozebírat celý náš rodokmen a původ, tak prosím, ale myslím, že pokud tak do deseti až patnácti minut nezmizíme, tak je o nás. Spoléhal jsem na to, že je moc hloupej."
"No což o to, to je. Ale asi ne tak, aby mu nedošlo to, co jsi chtěl, aby mu nedošlo. Jen tak mimochodem, co to vlastně bylo?"
"É…autodestrukce…," zašeptal jsem provinile.
"Počkej! Ty sis vážně myslel, že ho nenapadne, že by mohl nechat vybuchnout celý palác, přičemž by se nás všech v pohodě zbavil a sám bez problému přežil?!"
Po očku jsem mrknul na Damona a zkoumavě si ho prohlédl.
"Možná tak trochu…"
Damon teď nesledoval to, co se děje ani trochu. Prostě si nezaujatě sednul do rohu místnosti a díval se na nás. Samolibě se usmíval. Možná to byl chladnokrevný vrah a podvodník, ale jen málo věcí si uměl zařídit sám. On vždy jen všechno plánoval. Tak tiše, někde v ústraní. Ale pak mu to vyšlo do posledního detailu. Vycházelo mu to. Až doteď. Teď se jeho plány od základů hroutí a on jednoduše neví, co s tím. Ano, chápu to. Jediné logické řešení je výbuch. A měl jsem vědět, že ho to dřív nebo později napadne.
Nicol si povzdechla.
"Jaká logika věci…!"
"Mě ale vážně nenapadlo, že mu to dojde!," hájil jsem se.
"A to jsi nám nemohl alespoň říct, že tady něco takového jako autodestrukce je?! Myslela jsem, že jsou to všechno moderní vymoženosti! Jsme ve starém hradě!"
"Ve snu," doplnil jsem.
"No jo, to je fakt," zamyslela se, "Ale i tak jsi mi to mohl říct!"
"Kdo to vlastně je?," ozval se hlas zezdola. Shlédli jsme. Mia. Ta se evidentně nebojí zeptat.
"To je Luke, teď neruš, Mio!," okřikla ji Nicol.
"No jo, já jen…"
"Pššt! Kde jsem to skončila…? Proč jsi nic neřekl?!" To první patřilo Mie, to druhé mně. S Miou jsme zareagovali téměř najednou. Její
"Nicol! Poslouchej mě!!,"
Se trochu ztratilo v mém
"Protože jsem nevěděl, že mu to dojde!"
Nicol, už zjevně docela vytočená, se otočila na bílou kočku a upřela na ni zlověstný pohled.
"Co je?"
"Neměli jsme jen tak náhodou utíkat?"
Nicol se plácla do čela.
"A já se tady vykecávám! Mio, nemohla jsi to říct dřív?!" Mia si povzdechla.
"Takže jdete?," zeptal jsem se.
"Ty snad ne?," Nicol vytřeštila oči.
"Půjdu za vámi. Musím si ještě něco ověřit."
"Ale kudy máme jít?," vyhrkla, ale Mia měla odpověď na jazyku.
"Percy zná cestu."
"Jak dlouho potrvá ta cesta? A co si chceš ověřit?"
"Cesta by měla trvat nanejvýš několik hodin, pokud se nebudeme plahočit, jako cestou sem, a pokud nepotkáme sfingu, rusalku, draka nebo mrtvoly," ozval se konečně taky Percy.
"A já si potřebuju ověřit, jak se dostaneš domů."
"Chceš mě poslat domů?," vydechla a upřela na mě modré oči.
Přikývl jsem.
"Stačí, abych se probudila," vysvětlila.
"Ne, nestačí. Co když se neprobudíš?"
"Vždycky se probudím," naléhala.
"To ale nemůžeš vědět. Navíc se sem jinak vždycky znovu vrátíš. Pokud se nechceš vracet, musíš předat někomu vládu a něco udělat. A já nevím, co. Ale vládu bys nejspíš předala tak jako tak, nemám pravdu?"
Přikývla.
"Potřebuju vědět jednu věc: Kde ses objevila, když ses sem poprvé dostala?"
"Já..nevím…špatně si to pamatuju," vzpomínala.
"Mezi polem a loukou. Před naším hájkem. U nás, na jihu," odpověděla místo mě Mia, která to věděla lépe než já.
"Byl tam nějaký strom…myslím…," dodala jsem.
"Dobře," kývl jsem, "Tak už radši běžte."
"Kam se jde?," ozval se Damon, který náhle vstal a připojil se do konverzace s nádherně děsivým čímsi, co by se jen s notnou dávkou fantazie dalo nazvat úsměvem. Spíš to byl takový škleb.
"Kam? Pryč," pousmál jsem se ironicky, "Víš, je to tu na ně trochu moc depresivní…"
"Ne, odsud nikdo pryč neodejde," prohlásil rozhodně a děsivě, "Alespoň dokud dýchám."
"Čistě teoreticky," provokoval jsem, "Pochybuji, že ty vůbec dýcháš." Málem bych zapomněl na Saru. Ta celou situaci s úsměvem sledovala.
"Nicol, uteč!," křikl jsem, ale trochu pozdě. Otec chňapl rukou po dívce a chytil ji za předloktí.
"Ne, ta nikam nepůjde!"
Stál jsem jako přikovaný. Kdyby se mi nějakým zázračným způsobem podařilo dostat Nicol domů, probudit ji, zmizela by Damonovi přímo před očima. Na to bych ale potřeboval trochu víc času. Ne, to nepřipadalo v úvahu. V mozku mi šrotovalo, co bych v téhle situaci mohl dělat. Pomoct Nicol, nebo běžet do knihovny? Nebo něco jiného? Ale něco rozhodlo za mě.
Mia něco tiše sykla na Percyho. Pak se začali o něčem šeptem dohadovat a já zaznamenával v hovoru jen některá slova jako "ani náhodou" "Jo" "Ne" "Musíš" "Půjdu" a tak dále. To mi sice k ničemu nebylo, ale všechno mi došlo, když se Mia postavila před Damona. Přesněji - mezi Damona a Nicol. A Percy si stoupl vedle ní.
"Nicol, teď můžeš jít!," křikla Mia. Ale Nicol stála jako přikovaná.
Damon se zasmál.
"Snad si nemyslíš, že mě vy dva zadržíte?"
"Nemusíme tě zadržet," zaksichtil se Percy, "Stačí jen zdržet."
"Ani toho nejste schopní."
"Tak schválně." Mia roztáhla kočičí ústa tak daleko do tváří, jak jen to bylo možné. Damon se pokusil proklestit si přes ni cestu, ale ona mu to nedovolila. Trochu se přepočítal.
"Nicol! Běž, uteč!," vykřikl jsem, ale ona mě pořád neslyšela. Nebo mě nechtěla poslechnout. Jak ji znám, nejspíš ji užírala myšlenka, že by tam musela nechat své přátele.
"Notak! Dohoníme tě!"
Nic. Budu muset nasadit vyšší kalibr.
"Saro? Běž s ní."
Pavoučice se pousmála a prošla bez povšimnutí kolem koček rvoucích se s Damonem. Popadla Nicol za lem potrhané sukně a vytáhla ji ven z místnosti.
"Dej na ni pozor," křikl jsem za ní, "A hlavně žádná svačina!"
Naposledy jsem se ohlédl, nechal jsem kočky kočkami, protože jsem musel, a vydal se směrem ven. Ale jiným směrem, než odešly Nicol a Sarah. Směrem ke knihovně. A modlil jsem se, abych měl dost času.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 28. listopadu 2014 v 14:02 | Reagovat

To, že mě nějaká povídka v úplném závěru přestane bavit, se mi také stává. Třeba u Osamělých nocí. Nechápu, proč tomu tak je. Přitom jsem s tím dílem kompletně spokojená. Ale na této kapitole to opravdu není poznat.
Hrozně se mi líbí Lukův trochu sarkastický styl, jakým všechno popisuje. Například jsem se rozesmála u věty: "I když jsem tedy musel uznat, že ta kočka už moc bílá nebyla."
Jediné, k čemu bych možná měla výtku, je poslední třetina této kapitoly. Přijde mi, že jsi to trochu odbývala, protože je to místy zmatené, a nevím, co přesně se děje.
Ale jinak se mi to opravdu líbilo a moc se těším na pokračování i na tvé další příběhy!

2 Hermi Hermi | Web | 28. listopadu 2014 v 18:44 | Reagovat

[1]: Děkuji za komentář, jsem moc ráda, že to není tolik poznat, jak mě to nebaví. Jo, přiznávám, ten konec jsem trochu (dost) odflákla, protože jsem ho dopisovala docela narychlo, abych to ještě ten den stihla přednastavit a to hlavně proto, že už to chci mít co nejrychleji dopsané. ALe jsem moc ráda, že tě to ještě baví číst. :-)

3 Kate Černobílá Kate Černobílá | Web | 28. listopadu 2014 v 21:02 | Reagovat

Dramatické a strašně vtipné! Má to takovou zvláštní komicko-drásavou, až  celkem uvolněnou atmosféru... na to, že jim jde o život, zadržuje je neporazitelně se tvářící sadista a pod nohama jim vybuchuje hrad... :-)

Souhlasím s Karin (s příštím komentářem ji prostě musím předběhnout! :D ) a opravdu se nemůžu dočkat, až se dozvím konec...měj prosím s Damonem slitování a nech ho zemřít se ctí :-)

4 Hermi Hermi | Web | 28. listopadu 2014 v 21:24 | Reagovat

[3]: Díky. :) No jo, já si prostě ze všeho musím udělat srandu...XD
No jo, už chystám jen tak kolem dvou - tří kapitol a epilog, takže se konec brzy dozvíš. Ale ne, tentokrát nebudu tak drastická ke čtenářům jako ty s Trolly (Ne, tohohle už se nezbavíš...! XD), konec by měl být pěkný a mírumilovný, protože jsem byla donucena to slíbit snad všem, ck četli Robota. A uvidíme, jestli ti Damonův skon nakonec bude připadat drastický nebo ne... :-D

5 Efi Efi | 30. listopadu 2014 v 14:02 | Reagovat

"Ale no tak, poserové. Vždyť jsem fialová."
Úžasné. Kam na ty hlášky chodíš? Tohle mě prostě musíš naučit.
Autodestrukce? Bodyguard? Já žasnu. Oni něco takového znají? Hezky. :D (Hej, a co televize? A internet? Neznají? Chudáčci...)
Je dobře, že to píšeš dál, ikdyž tě to moc nebaví. Já to tak mám také, ale leckdy mne to přestane bavit třeba už u 2. kapitoly. :p (Ne, že tě kvůli Misi omrzí Déšť! (...jé, hele, ty už jsi tam dala banner? :D)). Jsem strašně napjatá, jak to dopadne!
P.S.: Chodba sem, chodba tam... Něco mi to připomnělo. Měla jsi vidět ten výgeb.

6 Hermi Hermi | Web | 30. listopadu 2014 v 14:26 | Reagovat

[5]: No jo, no. Však ty máš taky dobrý hlášky!
No, co ty víš, třeba i ten internet znají. Je to svět snů...!
No, toho se právě taky bojím, že mě kvůli Misi omrzí Deštík. Proto se toho snažím co nejvíc napsat ještě než začnu s Misí. (Jo, bann jsem tam dala.) No, přála sis šťastný konec, tak jak jinak, než šťastně? ...And they lived happily ever after...
P.S.: Upřímně, mně taky. Hned, jak jsem to napsala, taky jsem dostala výgeb. ALe neměla jsem to srdce to smazat. XD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama