Prosinec 2014

Mise - 1. kapitola

30. prosince 2014 v 12:00 | Hermi |  Mise


Proč jste se tak rozhodl/a?
Nerozhodla jsem se. Byla jsem vybrána.

Jste seznámen/a s pravidly Mise?
Ano, jsem.

Jste muž nebo žena?
Žena.

Věk?
Sedmnáct.

Jméno?
Tara Carterová

Pořadové číslo?
Povzdechla jsem si. Dvacet.

Co od Mise očekáváte?
Upřímně? Všechno. A zároveň nic.

***

Seděla jsem vzpřímeně. Bez hnutí. Působila jsem jako bledá mramorová socha zírajíc do zdi. Tímto jsem vyplnila dotazník. Dali ho všem. Byl ale celkem zbytečný. Jen taková identifikace ve směsce s trochou podpory a dodání odvahy. Je to jako když na vás někdo jde s nožem v ruce a uklidňuje vás, že za chvíli bude po všem. My také jdeme na smrt a posloucháme plané řečičky o tom, jestli jsme seznámeni s pravidly a že jestli ano, nemůže se nám nic stát. Jsem si jistá, že nikdo z nás těm řečem nevěří. Nikdo z nás dvaceti.

Mise.

To je název tohoto projektu. Dozvěděla jsem se o něm před několika týdny. Dnes mi to přijde jako věčnost. Zavřela jsem oči a počítala vteřiny.

"Čas vypršel," ozvalo se z reproduktoru někde vysoko nade mnou v několika různých jazycích, "Všichni se, prosím, dostavte do auly." Byla jsem dokonale klidná. Smířená s osudem. S realitou. Pomalu jsem vstala a dotazník nechala ležet na stole. Tlusté podrážky mých vysokých bot klapaly o dlážděnou podlahu v budově tvořící překvapivé vzory. Pohled jsem upírala na ně. K zemi. Ruce jsem nechala volně viset a zklidnila tep i dech. Odevzdaně jsem si rozpustila husté tmavě hnědé vlasy a gumičku si natáhla kolem zápěstí. Dveře se přede mnou otevřely samy a já elegantně vykráčela ven.

Došla jsem do auly právě ve chvíli, kdy ženský hlas v rozhlasu domluvil asi patnáctým jazykem. V místnosti stálo kolem deseti lidí. Celkem sedm z devatenácti dobrovolníků. A já byla dvacátá. Nedobrovolná.

Připojila jsem se k nim. Nemluvili. Ani já nemluvila. Jen jsme po sobě vrhali zkoumavé pohledy.

Vtom se dveře znovu otevřely a dovnitř vešly tři postavy. Dvě evidentně Asijské tváře a nějaký člověk podobný mně. Ani on s nimi nemluvil. Na sobě měl jen staré bavlněné tričko a nijak zvláště zajímavé tmavé kalhoty. Měl tmavé vlasy k čelistem a hnědo zelené oči. Odhodlaně prošel okolo mě a já znovu strhla pohled k zemi. Uvažovala jsem, odkud který z těch lidí okolo pochází. Viděla jsem jak lidi se světlou, tak s tmavou pletí. Všechny do jednoho jsem si je měřila jasně modrýma očima. A postupně do auly docházeli další a další, chlapci i dívky. Tak dlouho, dokud nás nebylo dohromady dvacet. Dvacet. Deset chlapců, deset dívek. Dokud jsme nebyli všichni.

Pohled jsem upřela na jakési pódium v čele sálu zrovna ve chvíli, kdy se odtamtud ozval jemný, klidný hlas, mnohonásobně zesílený mikrofonem. Patřil té blondýnce ve středních letech, jež byla jednou ze tří lidí, kteří na vyvýšeném místě stáli. Bledě modré oči jí kryly decentní obdélníkové brýle a působila svým vzhledem jako vědkyně. A nejspíš jí byla. Odvážila bych se hádat, že to byla astronomka, jako všichni ostatní v této budově, kromě nás dvaceti. A ta žena začala tichým sametovým hlasem pomalu mluvit.

"Vida. Jste tu všichni. Ani jsem nedoufala…" Přelétla pohledem všech dvacet mlčenlivých tváří. "A víte, proč tu jste," dodala. Pak se na chvíli odmlčela. Jako by nevěděla, jak pokračovat.

"Pro začátek," vydechla nakonec, "bych ráda poděkovala slečně Carterové, která se dostavila též." Vystoupila jsem z hloučku. Sice jsem sebou trochu trhla, když vyslovila mé jméno, ale i přesto jsem si rameny prorazila cestu mezi ostatními a snažila se působit odvážně. Ona teď jen kývla a s úsměvem pokračovala:

"Jste jedinou nadějí lidstva na přežití delší dobu, než jsme mysleli. Všichni jistě dobře víte, kam se vás chystáme poslat, ale - "

Někdo ji přerušil. Lámanou angličtinou ze sebe dostal přidušený výkřik:

"Takže je to pravda?! Opravdu nás pošlete na cizí planetu?! Jen tak?!"

Žena přikývla. Působila poněkud roztěkaně.

"Nepřerušovat, prosím. Myslím, že jste všichni byli podrobně seznámeni s pravidly a se všemi skutečnostmi týkajícími se Mise, přesto vám ale některé z nich zopakuji:

Zaprvé, většina z vás se přihlásila sama. Byla to vaše vlastní volba. Až na slečnu Carterovou, ale tu jsme vylosovat museli. Podmínkou bylo, že vás musí být dvacet. Zadruhé, vaše cesta potrvá asi tři sta dvacet sedm let a dva měsíce, samozřejmě podle předběžných výpočtů. To znamená, že až vy dorazíte, nikdo z nás tady už nebude. Informace budete podávat našim nástupcům.

Zatřetí, o zmiňovaných informacích nás budete zpravovat pomocí těchto přístrojů," ukázala na několik desítek tmavých krabiček ležících v rohu, "není těžké s nimi zacházet.

A za čtvrté, po cestě budete ve stavu podobnému spánku, s tím rozdílem, že fyzicky nezestárnete ani o minutu. Možná bude chvíli trvat, než se po příletu pořádně proberete, ale budete v pořádku.

Váš úkol je jasný: Prozkoumat podmínky na planetě a zjistit, jestli se dá využít ve snaze o přežití jakýchkoliv přírodních zdrojů. Přeji příjemnou cestu."

Nato začala číst jména a vždy, když předstoupil jeden z nás, podala mu do ruky zařízení pro komunikaci se Zemí a odkázala ho do jakéhosi lidského vynálezu. Skoro bych mohla říct, že to byla vesmírná loď, ale nebyla. Uvnitř lidé mizeli.

"Giulia Tanzi," ozvalo se. Hubená dívka středně vysoké postavy s ebenově černými vlasy vykročila směrem k té ženě. Měla temné tmavě modré oči. Dala bych ruku do ohně, že to byla Italka.

"Jun Wei-Lin." Předstoupil nějaký Asiat, pravděpodobně Vietnamec, možná Číňan. V těchto jménech se opravdu nevyznám. Vzal si tu černou věc a vstoupil na palubu.

"Jeanette Beaux, Gertruda Müller, Nicholas Woods." Dvě dívky vystoupily z davu. Francouzku jsem poznala okamžitě. Přírodně melírované světlé vlasy jí spadaly po lopatky a kmitala hustými řasami kdykoliv někam upřela až nepřirozeně světlé modré oči. Druhá dívka měla obličej posetý pihami, hlavně nos. Rudé vlasy se jí leskly ve vysokém uzlu, aby jí nepřekážely, ale přesto se z něj několik neposlušných pramínků vyvléklo a ona si je pak namotávala na prsty a nervózně s nimi kroutila. Podle jména to byla Němka. Poslední byl muž. Byl to ten, kterého jsem viděla vejít předtím, než ta žena na pódiu začala mluvit. Netroufala jsem si typovat národnost. Znovu jsem slyšela několik jmen.

"Abdul Tamal, Ishrad Asir." Že by to byli Afričani? Oba muži, co vyšli z davu, měli vlasy černé jako uhel a tmavší pleť. Ne však úplně černou. Raději jsem se ale neodvažovala hádat, odkud přesně pocházejí.

"Naděžda Petrovovová, Maxmilian Weber." Nepříliš oslnivě krásná blondýna a nějaký hnědovlasý Němec.

Přestala jsem vnímat. Dokud z davu nevykročila dívka. Čistě hnědé vlasy jí splývaly v loknách a na koncích v prstýnkách do půli zad. Oči měla tak tmavé, že nebylo možné rozeznat duhovku od zorničky. Byly čistě černé, lemované hustými řasami a nezdravě bledou pletí. Díky štíhlé postavě se pohybovala ladně a elegantně. Závistivě jsem si odfrkla. Proč nemůžu vypadat takhle? Marně jsem vzpomínala na její jméno, které před chvílí zaznělo z úst té brýlaté blondýnky. Monthgomery? Zoufale jsem si snažila vybavit, co říkala. Elisabeth Jade Monthgomery? To bude ona. Nejspíš Američanka. To všechny Američanky vypadají takhle? Jestli ano, tak asi někoho půjdu zažalovat, že jsem Britka.

"Ann Lee, Rose Kelly, Vladimir Ivanovič Gorbačov." Tak tohle byl určitě Rusák. Vlasy měl tak světlé, že vypadaly skoro bílé a zorničky mu lemovaly světle modré kruhy. Dvě předchozí dívky ale byly úplně jiné. Předpokládala jsem, že ta pěkná asijská slečna s dlouhými vlasy bude Ann. Tím pádem ta druhá musela být Rose. Rudé vlasy měla spletené do utahovaného úzkého copu na zádech a její bledá pleť zářila, že byla vidět na míle daleko. Ani tohle nebyla Britka.

"Mike Wild, Oscar Ericsson, Marco de La Rosa Ramirez." No to je tedy pořádně dlouhé jméno. Hned jsem poznala, komu patří. Španělsky znějící jména ještě docela dobře poznám. Možná to nebyl Španěl. Jestli ne, musel pocházet ze střední Ameriky. A nosánek měl pěkně nahoru. Mám dojem, že tomu sebevědomí chybět nebude. Další dva lidé už vypadali docela jinak. Jeden, ten se světlými vlasy a jasně modrýma očima, určitě musel pocházet odněkud ze severu. Původ druhého jsem neodhadovala. Měl světle hnědé vlasy a milý obličej.

"Alícia Melendez, Iniath Brontë, Fernando Rodriguez." Vykročila vysoká dívka s tmavou pletí, pravděpodobně míšenka, bledá černovláska se světlýma očima a tmavovlasý chlapec se snědou pletí.

Jako poslední zaznělo mé jméno.

"Tara Carter." Ozvěnou mi znělo v uších. Vykročila jsem vstříc novému životu. Vstříc jisté smrti.

Robot - 11., 12. kapitola

29. prosince 2014 v 12:00 | Hermi |  Robot


Nedá se popsat, jak mi bylo. Nedá se vidět, co jsem viděla. Nedá se zažít, co jsem zažila. Naskytl se mi pohled, při kterém tuhla krev v žilách, vysychalo v krku a srdce přestávalo tlouct. Nevěřila jsem tomu. Ale viděla jsem to. Jen se mi to prostě zdálo naprosto nereálné. Uslyšela jsem srdceryvný křik. Až potom jsem si uvědomila, že to byl můj křik. Nikomu bych nepřála tam stát. Ještě jsem se mohla vrátit. Pes na mě za dveřmi ještě jistojistě čekal. Ale já jen omráčeně zírala před sebe. Nebo spíš možná POD sebe. Stála jsem na tom nejužším krajíčku útesu. Na vrcholku toho nejstrmějšího srázu. A pod ním - jak jinak - se převalovala a bublala vařící láva. Sledovala jsem ten výjev a uzoučkou vratkou dřevěnou lávku přes asi dvacet, možná třicet metrů hlubokou propast, jejíž dno se mi znovu popisovat prostě nechce. Viděla jsem také, že na konci lávky je jakýsi ostrůvek a z něj vedou tři další do rozličných stran a směrů. Polkla jsem. Ale naprázdno. Pak jsem si ale připomněla, že jsem z kovu a pomalými nejistými kroky se vydala po lávce vpřed.
Noha střídala nohu. Lávka se prohýbala a sténala pod mou váhou. Měla jsem pocit, že se každou chvíli přelomí vedví. A já spadnu. Dolů, dolů, do té vařící lávy. Tyhle myšlenky jsem neměla ráda, ale nedokázala jsem je vytěsnit z hlavy. Zahleděla jsem se na ostrůvek uprostřed. Mlžný opar mi sice neskýtal příliš pozorovatelný obraz, ale přesto jsem něco letmo zahlédla. Tři nejasné siluety pevně přivázané ke stalagnátu uprostřed. A teď jsem si toho všimla. Celou dobu jsem byla v jeskyni. V obří jeskyni poseté krápníky.
Navlhlá ztrouchnivělá lávka křupala čím dál víc a já se bála, že už má dost. Ale už jsem tam přece byla! Už jenom kousek! Teď se nemohla zlomit! Bála jsem se. Strašně. Nohy se mi hrůzou třásly a ruce se klepaly. Po chvilce jsem se už ani nemohla trefit nohou na lávku. Pomalu. Jistě. Ještě kousek. Kousek. Kousíček...noha mi podklouzla a já se zřítila z lávky dolů. "ÁÁÁÁÁÁ!!!" vykřikla jsem zděšeně. Moje jediné štěstí bylo, že jsem se stihla rukou zachytit za lávku a teď jsem tam visela z lávky nad lávou za ruku, jako nějaký umrlec. Během chvilky jsem se vytáhla zpět. Unavená, vyklepaná jsem dorazila na "mezistanici" a ztěžka oddychovala. Měla jsem pravdu. Byli tam nějací lidé. Silným lanem přivázaní k nějakému krápníku. A byli to lidé! Po dlouhé době konečně žádní roboti! Bezmyšlenkovitě jsem vytáhla kapesní nožík a osvobodila je.
To jsem ale neměla dělat. Jakmile byli volní, strčili do mě a já už znovu visela za ruku dolů nad bublající lávou. Občas bych asi měla uvážit svá rozhodnutí...a ti lidé si zřejmě mysleli, že jsem spadla dolů. Byla jsem totiž schovaná pod vápencovým převisem, kde mě nebylo vidět. A lidé odešli po lávce pryč. A já byla zase sama.
Když jsem se vší silou vyškrábala nahoru, byli už pryč. Rozhlížela jsem se kolem a viděla jsem, že když jsem přišla do jeskyně, měla jsem pravdu. Z ostrůvku vedly tři cesty. Pravá, levá a ta mezi nimi. A teď babo, raď! Dlouho jsem přemýšlela, ale nakonec jsem se řídila pravidlem "zlatá střední" a vydala se tou prostřední z cest. Když jsem klopýtala po další lávce, doufala jsem, že je to ta správná a že už mě konečně dovede k cíli...

Krok za krokem, noha za nohou. Pomaloučku jsem kráčela po vratké lávce nad rozžhavenou propastí. Ani jsem nedýchala, abych nezviklala lávečku ještě více. Tedy pokud to ještě více šlo... Hrozila mi smrtí. Nedokázala jsem si udržet vnitřní klid. Navenek jsem vypadala vyrovnaně, ale uvnitř jsem panikařila v největší možné míře. Dnes už po několikáté jsem nervózně polkla. Nedokázala jsem myslet na to, kolik kroků budu ještě muset udělat, než dojdu na druhý konec...nebo než se zřítím dolů. Nechtěla jsem myslet na pravděpodobnost obou možností. Křup - křup. Pár kousků dřeva se odlomilo a spadlo dolů. Jak bych asi dopadla já být na jejich místě? Ale nebyl čas na přemýšlení. Lávka se začala hroutit a já chtě nechtě musela přidat. Aniž bych měla ponětí, co jsem komu udělala a kolik mám času, tak jsem se rozběhla po lávce vpřed. Nohy jsem kladla těsně jednu za druhou a lávka mocně sténala. Odlupovaly se z ní čím dál tím větší kusy dřeva a pokaždé skončily v záplavě lávy. Útroby se mi sevřely. Jediným dlouhým skokem jsem dopadla na studenou zem, lávka se přelomila vejpůl a spadla dolů. Uff! Páni! Už jsem si myslela, že to se mnou neskončí dobře. I když se to ještě stále může zvrtnout.
Pomalu jsem se blížila k dalším, snad už posledním dveřím. Kousek...kousíček...sáhla jsem na kliku...zamčeno. Jak jinak? Strčila jsem nehet do klíčové dírky a snadno dveře odemkla. Se skřípěním se otevřely a za nimi se ukázala černočerná tma. A v té černočerné tmě stál uprostřed vysoký stojan. A na tom stojanu v té černočerné tmě - M13. Konečně! Tak se to vyplatilo! A teď nastala největší mezera mého plánu. Jak ho dostat? Když se ho dotknu, udělá mi to minimálně to, co minule. A skončit v bezvědomí se mi momentálně zrovna příliš nehodilo. Vešla jsem do místnosti. Natáhla jsem roztřesenou ruku k přístroji a po všech mých lidských částech těla mi přejela husí kůže. Pomaloučku, zlehka jsem se natáhla k M13 a dotkla se ho. Nic se nestalo. Vytřeštila jsem oči. Strašně mě to překvapilo. Nemělo mě to zabít? Omráčit? Nemělo mi to alespoň něco udělat? Možná už jsem si vytvořila nějakou vnitřní imunitu. Možná. Stále jsem ho pevně svírala v kovové ruce. Kolem něj se vytvořil jakýsi mlžný opar a z něj se zformovala jakási neforemná nepopsatelná bublina. V ní se zobrazila nějaká stará (bláznivě vypadající) paní a hlubokým zasněným hlasem pověděla:
"Až přijde dívka rovna oběma stranám, nastane konec války."
Jak tomu mám rozumět? Oběma stranám? Stranám...? Války...? Války lidí proti robotům...? Já jsem rovna oběma stranám? Jsem napůl! To mluvila o mně! Ale co je to? Nějaká věštba? Víc jsem už přemýšlet nestihla. Zatmělo se mi před očima a já věděla, že teď je se mnou ámen. Teď jsem už zase ve spárech Amy.

HAM HAM TAG?

26. prosince 2014 v 17:25 | Efi (Hermi) |  Moudra mentálně postižených lidí

Já to prostě musela zveřejnit! Efi mě zabije...
Aby bylo jasno: Efi, Hermi

Baví mne psát tagy. Svým způsobem je to vzrušující a já se světem musím podělit o své názory, úchylky a podobně. Ale tramtadadááá. Aspoň něco napíšu. (Chystám další kapitolu. Něčeho. Plánuji další povídku. Super, hm? (Ne, já vím...))

Jop. Je to super. No nic. Já ti jdu okecat tvé geniální odpovědi!

1. Máš raději snídani, oběd nebo večeři?
Asi oběd, bez té snídaně a večeře bych se i obešla.
Ty si podej ruce s Angličany! Ti jsou zase ujetý na snídaně...

2. Kolikrát denně jíš?
To nemůžu říct jednoznačně. Samozřejmě mám snídani, oběd a večeři (obvykle). Jenže já něco mlsám celý den...
To znám...

3. Neoblíbenejší jídlo.
Špagety, lívance, palačinky, steak, treska, hranolky, pizza, chilli con carne, smažený sýr, fondue, tortilla... Jo já měla napsat jenom jedno?
Ano, to jsi měla.

4. Nejméně oblíbené jídlo.
Kopr, kapr a žampiony.
Ale notak! Takové dobroty!

5. Bylo ti někdy po nějakém jídle špatně?
Chodím na obědy do školní jídelny... Ano, občas mi je po jídle špatně.
No? Vidíš? Kdybys chodila k nám do školy, nebylo by ti po školních obědech špatně...!

6. Nejoblíbenejší sladkost.
Hořká pomerančová čokoláda a gumoví medvídci. Ňamy.
Hořká? Bléé...! A gumídci? Hm...

7. Oblíbená příchuť zmrzliny.
Ferrero rocher!
To existuje???

8. Maso - neoblíbenější způsob přípravy.
Grilování.
Jeden dotaz: Kdy jsi naposledy grilovala?

9. Nejoblíbenejší teplý nápoj.
Latte nebo čaj s medem a citronem.
Další kávoholik! Já zemřu obklopená chlastalama kafe!

10. Nejoblíbenější ovoce a zelenina.
Z ovoce mám ráda maliny, liči, citron, granátové jablko, třešně, mandarinky a... Marcipán.
Ze zeleniny meloun a salát.
Jé, já si pamatuju, jak jsme ti užírali granátová jablka! Stejně nechápu, co je na nich "jablkoidního"...

11. Držíš dietu?
Nedržím. Jednou jsem to zkoušela. Moc dlouho mi to nevydrželo...
Svět plný anorexie...já to radši nezkouším. Úplně vidím, jak dlouho by mi to vydrželo! Po půl hodině bych musela jít vyrabovat zásoby čokolády...!

12. Máš nějaký zvláštní jídelní zvyk?
Nejsem si jistá. Snad ani ne...
Co je to jídelní zvyk?

13. Jíte doma společně?
Ano.
Nee, zavírají mě do pokoje a jídlo mi podstrkávají pode dveřmi. Proto jsem živá jen o palačinkách, lívancích a bramborákách!

14. Nejoblíbenější jídlo od babičky a od mamky?
Babičku jsem v životě neviděla, ale od mamky mám asi nejradši cuketovou polévku a palačinky.
Jsi chudáček. Babičky vaří nejlíp.

15. Nejoblíbenější mezinárodní kuchyně.
Mexická, italská.
No ty jsi tedy vlastenec!

16. Co bys nikdy neochutnala?
Lidské maso. (Možná... Mwhahaha!)
Víš co? Já ti někdy dám k obědu pár brouků, jo?

17. Nejexotičtější věc, kterou jsi ochutnala?
Tak to nemám ponětí. Možná kaki...
A co marwa? To ti není dost exotický? Počkej, tys ji asi nesnědla, co?

18. Máš ráda českou kuchyni? Co nejvíce?
Česká kuchyně taky ujde... Mno... Mám ráda knedlo vepřo zelo.
No vidíš!

19. Vaříš často a ráda? Co je tvůj "majstrštyk"?
Neumím moc vařit. A můj "majstrštyk" je nepřipálená palačinka.
Jak často se ti to povede?

20. Kdybys po zbytek života mohl jíst jen jednu věc, co by to bylo?
Buď brambory, palačinky nebo granátová jablka. Těžká volba...
Co ty jsi to za dítě...? Co třeba hamburgery? Tortily? Pizzy? Čokoláda? A ona řekne brambory...!

Nový poznatek: Tohle mě fakt baví!

Déšť - 10. kapitola

26. prosince 2014 v 12:28 | Hermi |  Déšť

Když jsem dorazila před dům, byl už Tonnie úplně promočený, protože se neodvažoval vstoupit dovnitř beze mě. Minula jsem ho téměř bez povšimnutí a vešla. Musela jsem vědět, co je na těch papírech. Rychle jsem vyběhla schody do svého pokoje a zabouchla za sebou těžké dveře. Vrhla jsem se ke stolku, na kterém jsem papíry nechala ležet, ale tam nebyly. Rozhlížela jsem se po místnosti. Že bych je tam nedala? Ne, to nepřipadalo v úvahu. Byla jsem si naprosto jistá, že jsem je položila na ten stolek. Po chvíli vešel Tonnie. Otočila jsem se na něj.
"Kam jsi ty papíry dal?"
"Vlastně nikam."
"Tak kde jsou?," vyzvídala jsem dotčeně.
"Tady." Sáhl do kapsy a vyndal několik zašlých papírů převázaných čímsi, co by se možná dalo nazvat provázkem nebo stužkou.
"Ty…ty…!," koktala jsem rozzuřeně.
"Notak, přestaň se vztekat, tady by nebyly v bezpečí," uklidňoval mě.
"U mě jsou vždycky v bezpečí!," zuřila jsem.
"Ne, ty se nedokážeš postarat sama o sebe, natož o ty papíry. Mimoto ani nevíš, před kým v bezpečí."
"No to je přece…před kým?"
"Vlastně před všemi. Všichni ostatní kromě tvé sestry se snažili ty papíry udržet skryté před okolním světem. Také jsem se je snažil najít, ale nevěděl jsem, kde bych měl hledat. Ale teď jsi je našla ty, takže je záhada vyřešena."
"Jo. A ty jsi mi je prostě ukradl z pokoje jen proto, že jsi je nebyl schopný najít sám, ty…!" Myslela jsem, že ho každou chvíli uškrtím, ale vždy jsem došla k názoru, že je na každý pád silnější než já a že by mi ten pokus o vraždu stejně nevyšel.
"Ne. Jen jsem je chránil. A taky jsem chránil tebe, protože kdyby někdo zjistil, že to ty jsi je sebrala, tak by tě minimálně vyrazili z tohohle domu."
"Em…" nevěděla jsem, co říct.
"No…dej je sem," prohlásila jsem nakonec. Anthony přišel až ke mně a vtiskl mi do dlaně ruličku papírů. Opatrně jsem je rozdělávala. Dávala jsem si záležet, abych je neroztrhla a Tonnie ze mě byl evidentně na nervy.
"Proč jsi je vlastně chtěl najít?," prohodila jsem jakoby mimochodem.
"Je na nich něco zvláštního?"
"Zvláštního?," zopakoval, jako by se nad tím slovem zamýšlel a vduchu rozplétal veškeré jeho významy.
"V jistém smyslu jsou zvláštní, ale jde spíš o jejich originalitu. Jsou to jediné papíry na světě, které dokazují…"
"Dokazují co?," zjišťovala jsem.
"…tohle."
V tu chvíli jsem papíry definitivně rozbalila a zůstala užasle zírat.
Jako první můj zrak padl na obrázek nakreslený černou tužkou na zažloutlý papír. Vyobrazoval něco jako mořskou pannu. Ale vůbec nevypadala jako některá z pohádek. Na tváři měla zlostný výraz a vlastně to jediné, v čem byla podobná těm z lidských legend, byl její ocas. Byl ale o dost delší, než jak si ho lidé představovali. Jeho délku ještě umocňovala mohutná ploutev, jíž byl dole zakončený. Po obvodu byl kolem dokola hustě porostlý řasami a sem tam z něj neuspořádaně vytrčovaly malé postranní ploutve.
Potom jsem zavadila pohledem o nadpis textu, který obtékal obrázek. Byl vyvedený ozdobným písmem a hlásal "Mořské nymfy".
"Mořské nymfy?," vrhla jsem na Tonnieho nevěřícně pohled, "To je ale pitomost…"
"Ne, to tedy není!"
"Copak máš důkaz, že existují?"
"Nevím, jestli ti to ještě nedošlo, ale ty papíry, co držíš v ruce, jsou důkaz!"
Nadzvedla jsem papír a pod ním jsem spatřila další. Byl na něm jen text. Začala jsem číst od začátku.
Existence stvoření podobných jakýmsi mořským pannám dosud nebyla oficiálně prokázána, protože dosud nejsou známy případy, kdy by lidé byli prokazatelně při smyslech a mořskou nymfu viděli, ovšem do povědomí několika pověřených lidí se dostal určitý počet případů, kdy byla tato mýtická stvoření skutečně spatřena. Najdou se lidé, kteří skutečně věří v jejich existenci, ale většina z nich je skálopevně přesvědčena, že nymfu viděla. Důvodem, proč je těchto případů tak málo, je pravděpodobně fakt, že nymfy raději zahubí každého člověka, co uvidí, než by dopustily, že by byl jejich život odhalen. Tuto teorii prokazuje nalezení několika zohavených těl v blízkosti moře. Za poslední dobu se počet případů zvýšil více než o polovinu. Ani tak to ovšem není nikterak závažné. Domníváme se, že se tak děje proto, že se zvyšují hladiny moří. Všichni lidé by se měli mít na pozoru, protože jedna z mála věcí, co jsou známy o těchto stvořeních je složení jejich jídelníčku. Totiž téměř jediná potravina, kterou se aktivně živí, je lidské maso.
U této věty jsem se zarazila a ztuhla.
Nikdo z domů na pobřeží moře není v bezpečí.
"To je hloupost…"
"Říkej si, co chceš. Až tě sežere gang mořských potvor, já tě zachraňovat nebudu."
"Nikdo se tě neprosil. Jak jsou ty papíry staré?"
"Hodně staré. Hodně hodně staré. Možná i stovky let."
"Ona i tehdy stoupala hladina moří?"
Přikývl.
"Co teprve teď? Co když…"
"Ahá! Takže už tomu věříš, co?"
"Houby!"
"Jsi pěkně vyděšená, protože ses právě vrátila od moře."
Nevěděl, že mi mluví z duše. A já si to nechtěla připustit. Papíry jsem ani nedočetla. Určitě se tam podrobněji popisovaly mořské nymfy a jejich způsob života. Víc jsem o tom vědět nepotřebovala. Potřebovala jsem se uklidnit. Co nejdříve jsem znovu musela k moři. Co nejrychleji. Věděla jsem, že pokud je to pravda, je moře to poslední místo, kam bych měla chodit, ale na druhou stranu, marně jsem se přesvědčovala, že to zní jako z nějaké dětské pohádky, a že na tom není ani zrnko pravdy. Při nejbližší příležitosti půjdu znovu k moři. Už jsem se rozhodla.
"Co zase zamýšlíš?," zjišťoval Anthony.
"Nic!," ohradila jsem se.
"Jasně," prohlásil ironicky. Tak teď už se ho nezbavím. Skvěle! Budu muset najít dobrou příležitost pro útěk. Snad se nějaká naskytne.
Najednou mi došlo, že mám hlad. Pořádný hlad. Ale žaludek jsem měla strachy stažený, že jsem se skoro nemohla pohnout. Co když je to všechno pravda? A proč jsem začala mít ten pocit až chvíli po tom, co jsem to dočetla? A proč se mi to zdá čím dál reálnější?
"Máš mokrý šaty," konstatoval Tonnie.
"Nepovídej," odsekla jsem.
"Oběd je za deset minut. Opovaž se nepřevléct."
"Ano, pane!"

Mise - Informace

24. prosince 2014 v 16:35 | Hermi |  Mise
Héuréka! Zde je slíbený článek s informacemi k nové povídce! Snad vám to nebude připadat moc zkopírované a snad se vám to bude líbit...
Jak si to tak po sobě čtu, připadá mi to čím dál tím víc jako Hunger Games, ale věřte mi - není. Alespoň jsem se snažila, aby nebylo...
Ztřeštěná anotace, kterou jsem splácala během tří minut, když po mně Efi chtěla někdy v listopadu vědět, o čem to bude:
Země, vzdálená budoucnost: Vědci objevili novou planetu v obyvatelné zóně, proto předpokládají, že by se na ní mohl nacházet život. Neexistuje lepší způsob, jak zmapovat terén, než poslat dvacet dobrovolníků z celého světa, aby se na planetu vypravili a vše zařídili. Dobrovolníci mají několik podmínek. Musí jim být mezi 15 - 20 ti lety (protože generace lidí pod dvacet let je prokazatelně odolnější a malé děti do vesmíru posílat nikdo nebude) a musí umět dobře anglicky, aby se vzájemně domluvili. Problém ale je, že ne každému člověku se chce dobrovolně nasadit život na neznámé
planetě, kde jsou šance na přežití minimální. Najde se jen devatenáct dobrovolníků. Deset chlapců a devět dívek. Vědci jsou donuceni k nejhoršímu - dvacátého vylosovat.
Singatura, pod ní banner (který můžete vidět v menu) a dole teamy. Jak vidíte, je jich trochu moc, tak jsem je tak zajímavě seskupila, no...Jinak hlavní postava je Tara a minimálně prvních deset lidí myslím stojí za to si zapamatovat, ale uznávám, že pitomější téma nikoho nenapadne, zvlášť proto, že máme dvacet hlavních postav a já pro každého musela mít team! A uznávám, že to si prostě nejde zapamatovat. Tak uvidíme, jestli se vám pár z nich podaří udržet v hlavě, až začnete povídku číst, pokud ji teda někdo vůbec bude číst...Jinak mnohé z těch teamů jsou jen tak přibližně, protože mám takový dojem, že u některých ani neodpovídá barva očí a tak...Snad vám to nebude vadit...
Takže znovu strašně moc děkuji své grafičce Efi, protože myslím, že bez ní bych tohle určitě nezvládla a teď už konec rozplývání, tady to je:
P.S.: Omlouvám se, ke konci jsou tam ty teamy naházené tak nějak ledabyle, protože lépe mi to udělat prostě nešlo. Zatracený blog.cz!






























A že je jich jen sedmnáct? Efi nestihla poslední tři dodělat. Nejsou to nijak moc důležité postavy, takže pochybuji, že by si jejich team někdo někam chtěl dát, ale i tak je snad dodám později...

SS - Epilog

17. prosince 2014 v 12:00 | Hermi |  Sladké sny
Tááááááááááákže. Jak jste jistě již všichni pochopili, toto je takzvaný epilog, nebo prostě dokec, či dožblebt. Říkejte si tomu, jak chcete. První věc, na kterou bych vás chtěla připravit je, že tato předmluva bude pravděpodobně třikrát delší, než samotný Epilog. (Já to měla dát do samostatného článku...!) To se stává. Zvláště když napíšete Epilog asi na půl stránky. XD No jo. Kdybych se to snažila ještě roztáhnout, ztratilo by to spád. Myslím, že takhle je to docela ideální, ale kritiku samozřejmě přijímám i na toto téma. Dále tu máme několik informací k samotné povídce. Protože já si vedla statistiky!

Kapitoly: 25 + prolog a epilog
Počet stran: 116 A4
Počet slov: 42 837
Nejlepší a nejdivnější přirovnání: Jako panenka, které vyndali baterky
Nejdelší věta: (pravděpodobně) A nic jiného zde nerostlo, snad jen kromě vysokých bezlistých stromů s šedivou kůrou, které zlověstně natahovaly větve, jako pařáty do prázdnoty, doufajíce, že se jim do nich něco připlete a připraveny v nečekané chvíli sklapnout větvičky připomínající prsty a vytvořit smrtonosnou děsivou klec.
Nejpopisovější část: 21. kapitola
Nejdelší kapitola: 24. kapitola
Nejlepší postava: Váš názor? Já mám nejradši Miu
Nejméně promyšlená postava: Damon
Počet hlavnějších postav: 6
Banner: by Efi
Délka psaní: cca tři čtvrtě roku
Nesrovnalosti: Je něco, co jste nepochopili? Nedivila bych se, kdyby bylo, protože to bylo trochu dost komplikované a pořádně chaotické, takže mě můžete zahrnout dotazy.

Jinak už mě tahle povídka ke konci moc nebavila, ale epilog jsem měla napsaný už dlouho. I tak doufám, že vás to bavilo číst, a že tímto uvolním místo pro novou povídku. Dále tímto oficiálně oznamuji, že přestávám psát povídku V zajetí květů, protože mě prostě nebaví. Tak, toť snad vše, tady to je:



V tu ránu jsem seděla na posteli, doma, a upřeným pohledem hypnotizovala protější zeď. Chtělo se mi brečet. Všechno jsem měla. A všechno jsem ztratila v jediné minutě. Slzy už nebyly daleko od proboření hrází v očích, už jsem měla tak blízko k pláči. Moje jediná útěcha byla, že teď jsem bezpečně věděla, že už se tam nikdy nevrátím. Nikdy. Ani kdybych chtěla. Věděla jsem to, i když mi to nikdo neřekl. Ale i ta představa mě neskutečně deprimovala. Chvíli jsem tak přemítala s pohledem stále stejně upřeným do zdi.
Pak mi došlo, že něco není v pořádku. Upřela jsem pohled dolů. Na klíně se mi převalovala velká bílá kočka. A hned vedle ní, na posteli, ležela druhá. Nebo spíš druhý. Kocour. Popelavě šedivý kocour. A oba nadšeně mňoukali. Na kratičký moment jsem byla zase šťastná. Pak jsem si ale znovu vzpomněla na něco, na co se zapomenout nedalo. Mia se mi otřela o skloněnou tvář, jako by říkala, že mě chápe. Ale nechápala. Nemohla. Po tváři mi stekla drobná slza. Slza bolesti a zármutku. Najednou Mia hlasitě zapředla a Percy po chvíli také. Nedávalo mi to smysl, bylo to dost zvláštní. Chvíli jsem se na ně nechápavě dívala, ale Mia na mě jen kývla hlavou, jako by říkala "Dočkej času." Ale stále jsem to nechápala, dokud se neotevřely dveře a z nich nevyšel Luke. Mohla jsem si s sebou vzít více věcí. Víc lidí. Vzala jsem si všechny tři!
Během chvilky mi obě kočky začaly podřimovat na klíně a já se nemohla neusmívat.
Sladké sny…

SS - 25. kapitola

15. prosince 2014 v 12:00 | Hermi |  Sladké sny
Tramtadadáá! Je to tady! Poslední pětadvacátá kapitola Sladkých snů! Myslím, že jediná povedená scénka je tentokrát scéna Luke vs. sfinga. U té jsem doslova umírala smíchy. Co vy? :D No, jinak, čekala jsem, že se víc rozkecám. No nic. Pěkné počtení...



Sarah

"Támhle!," vykřikla jsem a rozběhla se k jeskyni, kterou jsem spatřila nedaleko před sebou.
"Neříkala jsem to? Mám naprosto úžasný neomylný orientační talent!"
"Samozřejmě," uznala Nicol, "Jen jestli jsi ještě neříkala, že tu žije drak…"
"Říkala. Proč?"
"No protože ječíš, jako bys nestála o nic jiného, než ho vzbudit."
"Jejda. Člověk se musí pochválit, ne?"
"Saro, ty přece nejsi člověk."
"I pavouci se musí pochválit."
"Kolik znáš mluvících pavouků, kteří udělali něco, co by stálo za pochvalu?"
"Em…asi…jednoho? Sebe."
"Vidíš."
"Ale i já se potřebuju pochválit."
"Tak tady nemusíš vyřvávat na lesy."
"No jo, no jo…Takže teď bychom se měly potichu proplížit."
"Pevně věřím, že to byl sarkasmus."
"Bohužel."
"Takže ty nejdřív málem vzbudíš draka a pak prohlásíš, že se potichu proplížíme? Aha."
"Promiň! Tak se odteď budeme potichu plížit! Spokojená?," šeptala jsem rozčileně.
Mlčky přikývla a přikrčené jsme téměř proběhly okolo jeskyně.
"Tak, to by bylo," vydechla jsem.
"Výborně."

***

Pokračovaly jsme v cestě dlouho a na východě se již začínalo šeřit, zatímco západ byl prosvětlen rozlévající se zlatavou září zapadajícího slunce. Věděla jsem, že již nejsme daleko. Už jen tak půl hodiny cesty. Ale kolena se mi podlamovala a mně nezbývalo než doufat, že tam brzy budeme. Že tam budeme dříve, než se setmí. I mě už začínal docela sužovat strach, že se kočkám a Lukovi něco stalo. Možná jsem byla jen paranoidní, ale stejně. Co když ne? Co když je Damon opravdu dohonil?
"Saro?," zeptala se.
"Hm?"
"Co bude s vládou a s Damonem, až odejdu."
"Tak to opravdu nevím."
"Měla bych někomu předat vládu. A měla bych někoho pověřit, aby se Damona konečně zbavil. Zvládneš to?"
"J…jako…obojí?," vykoktala jsem značně překvapeně.
Přikývla.
"Proč já?"
"No, nejspíš proto, že jsi asi jediná, kdo může zabít Damona, a tím pádem bych řekla, že jsi i vhodná královna."
"Dobře. Jak myslíte, Vaše výsosti."
"Já už nejsem výsost, to jsi teď ty."
***

Šly jsme dlouho. Připadalo mi to jako věčnost. Míjely jsme pole, louky, lesy, vody i souše. Tak dlouho to trvalo, dokud jsme nedošly k nějakému lesíku. Nebyl zrovna dvakrát rozlehlý, ale stejně to byl les.
"Tohle mi přijde nějaké povědomé," prohlásila Nicol.
"Byla jsi tu někdy?"
"Určitě ano. Myslím."
"Já myslím, že už nejsme daleko."
"Já jsem strašně unavená," vzdychla.
"To já taky," přiznala jsem, "Ale musíme tam co nejdřív dojít, jinak bude příliš pozdě."
"Přece si můžeme chvíli odpočinout," naléhala.
"Ne, nemůžeme."
"Proč ne?"
"Víš, jak moc blízko už můžeme být? Pojď, poběž!"
Volky, nevolky, musela se dívka rozběhnout za mnou. Následovala mě skrz houštiny a lesní porost. Nyní již jasně zelenou trávou, větvemi stromů i keřů a lesními plody. Netrvalo dlouho a vběhly jsme na malou ušlapanou mýtinku. Široko daleko nikde nic jiného, než čerstvá zeleň. Nicol zbledla. A v tu chvíli se tryskovou rychlostí rozběhla houštím, které ohraničovalo mýtinu, kde zmizela. Vydala jsem se za ní.

Damon

Netušil jsem, že je to se mnou tak zlé, že jsem schopný se nechat chytit vlastními pastmi. Ovšem není problému, se kterým bych si neporadil. Brzy jsem znovu stál na zšedlé hřbitovní půdě, a i když mé oblečení bylo značně potrhané a jinak čistě bílá pleť špinavá od hlíny, byl jsem v pořádku. Zbytek cesty napříč hřbitovem jsem překonal během mrknutí oka, protože jsem nestál o další potíže a další zdržování. Stačila mi chvilička na to vzpomenout si, co je mým úkolem a znovu pokračovat v cestě.
Luke

"Ví někdo z vás dvou, jak je to ještě daleko?," zjišťoval jsem.
"Tak den až dva vycházkovou chůzí," odpověděl Percy.
"Ale já se neptal na vycházkovou chůzi," řekl jsem, "Chtěl jsem vědět, jak dlouho půjdeme tímhle tempem."
"Tak…když to vezmeme průměrně, s nějakou zastávkou, někdy s během, tak přibližně…pár hodin."
"Kolik je pár?," zajímala se Mia.
"Jak mám vědět, kolik je pár?," osočil se na ni Percy, "Až tam budem, tak tam budem."
"Takže kolik je pár?"
Percy vydal zvuk, který se podobal zoufalému "Arghh!!". Takového něco mezi šokem, zoufalstvím, bezmocí a neštváním.
"No kolik?," vyzvídala bílá kočka.
"Třeba tři, čtyři hodiny!," vymáčkl se konečně Percy.
"Tak tři nebo čtyři?," rýpl jsem si a Mia dostala záchvat smíchu.
Percyho výraz by mohl vraždit.

***

"Brzy bychom měli potkat jednu jeskyni. Tedy ovšem pokud jdeme správně."
"Jestli nejdeme správně, tak tě asi…," začala Mia, ale nedopověděla to, protože její pohled spočinul na vysoké šedivé jeskyni, která se nedaleko tyčila do oblak.
"Co v ní žije?," pídil jsem se.
"Mysli. Co tak obvykle žije v jeskyních?"
"Já nevím. Trollové?"
"Draci! Žije v ní drak!"
"Drak?! Vezmu to zkrátka - kolik procent je naše šance na přežití?"
"Záleží, jestli máš v úmyslu ho vzbudit."
"Ne, díky."
"Tak osmdesát až devadesát procent. Protože už nějakých asi šedesát nebo sedmdesát procent je, že se ti ho podaří nevzbudit."
"To bych byl docela rád."
"Tak už pojďte," popohnala nás Mia a my prošli okolo jeskyně, aniž bychom draka vzbudili. Slušná práce!

***

Netrvalo dlouho a přišli jsme do ještě o něco přívětivějších krajů. Opravdu jsme šli docela ostrým tempem.
"Kde vlastně byla ta sfinga?," zjišťovala Mia.
"Jaká sfinga?!," zděsil jsem se.
"Neznáš sfingy? Bájná magická stvoření? Lev s lidskou hlavou, křídly a často i hadím ocasem?"
"Blé!," oklepal jsem se, "Děsivá představa. A to jste potkali?"
"Jo. Cestou sem. Jí to lidské maso a má to podivně velkou zálibu v hádankách. Ale nedochází mu, že dává ty hádanky tak příliš tematické, že to člověka prostě musí napadnout. K naší velké smůle to stvoření jí i kočky, takže jsme byli docela vyděšení a nebýt Mii, tak jsem asi ve lvím žaludku," vysvětlil Percy.
"Když je to částečně lev, had, orel a člověk, nemůže to mít třeba čyři žaludky, jako kráva?"
"Aha. Doteď tu měla ty nejpitomější dotazy Mia. Zdá se, že máme nového experta."
"Notak! Byl to čistě anatomický dotaz! Buď rád, že se chci vzdělávat!"
"Tak se nevzdělávej u mě, protože já vím ještě větší houby, než ty!"
Tak tohle je konverzace za všechny prachy!
"Tak proč mi tu referuješ o sfingách?!"
"Lidi?," vložila se od konverzace Mia.
"Protože nás prve mále sežrala!," hádal se Percy, jako by se nechumelilo.
"Lidi? Hej, vy dva!"
"No a co? To nevadí, jestli ji už nepotkáme!"
"Bohužel vás musím zklamat, pánové," ozval se za námi sametový hlas.
"No já je zabiju!" Tak v tomhle hlase jsem poznal Miu. A moc dobře jsem věděl, co uvidím, až se otočím.
"Máš čtyři žaludky?" Ženské oči na ženské hlavě, posazené na lvím těle se na mě nechápavě upřely.
"Jeho si nevšímej," povzdechl si Percy, "Jaká je hádanka tentokrát?"
"Tentokrát není žádná hádanka. Tentokrát vás sežeru rovnou," rozhodla se sfinga.
"Ale to není fér!," prohlásil jsem, "Já chci taky hádat!"
"Proboha, udělejte si s ním něco, nebo za sebe neručím!"
"Tak mi dej taky hádanku," dráždil jsem ji schválně jako tříleté děcko.
"Leze, leze po železe, nedá pokoj, až tam vleze! Co je to?," vyprskla sfinga první, co ji napadlo.
"Klíč. Něco složitějšího na repertoáru nemáš? Adios, sfingo," otočil jsem se s vítězoslavným výrazem ve tváři.
"Kampak, kampak? Kdo tě pustil?"
"Ty. Uhodl jsem tvou hádanku, takže můžu pokračovat v cestě." Sfinga zbledla.
"Možná by sis měla nejprve prostudovat pravidla vlastní hry, nebo se ti bude stávat čím dál častěji, že tě v ní někdo obehraje."
Vypadala, že se buď každou chvíli rozbrečí, nebo mě zabije, ale ani na jedno neměla právo. Pláčem by si snížila autoritu a zabít mě nesměla, protože jsem vyhrál.
"Sbohem, sfingo, žij blaze." Nechal jsem ji tam stát jako sochu a zírat před sebe a Mia s Percym spěchali za mnou. Oddechl jsem si. Tak, to by bylo.
***

Tráva pod našima nohama byla čím dál tím zelenější a příroda čím dál více živá. Netrvalo dlouho a došli jsme k lesíku. Byl to spíš takový hájek, ale já moc dobře věděl, co je to za hájek, a že už jsme skoro tam. Jen jsem se obával, co je s Nicol, Sarou a jak daleko za námi je Damon. Doufal jsem, že jeho ta sfinga vzteky sežrala.
"Tady si to pamatuju," vydechla po chvíli Mia.
"Už víš, kde jsme?" pousmál se Percy.
"Jo!," Mia radostí skoro skákala.
"Jsme doma, jsme doma!"
Prošli jsme lesem, trvalo to chvilku. Na mýtině, na kterou jsme narazili, se oba zastavili a já s nimi. Potom si Mia vzpomněla, že by tu měla být Nicol a Sarah. Rozběhla se. Percy za ní. Já se nakonec naposledy rozhlédl po zelené mýtince a běžel také.

Nicol

Vyběhla jsem z lesa. Docházel mi dech. Zoufale jsem potřebovala záchranu. Poslední zbytky sil ze mě vyprchávaly, jak bublinky z cocacoly. Cítila jsem, že nemám daleko ke kolapsu. Viděla jsem, jak se bezmocná zřítím do zvlhlé ostré trávy, jak se mi podlomí kolena, a já klesnu na měkkou zem. Ještě chvíli, chvilku, chviličku…Mé nohy podklouzly, tělo selhalo a já upadla do trávy a ztěžka oddechovala. Věděla jsem, že brzy přijde, ale stejně dobře jsem věděla, že nedokážu vstát a běžet dál. Uvažovala jsem, co teď. Hned za mnou přiběhla Sarah. Chvíli jsme seděly v trávě a oddechovaly a potom se najednou z lesa vyřítili Mia a Percy. Vytřeštila jsem oči a ze srdce mi spadl obrovský kámen. Vrhli se ke mně a přesvědčovali mě, abych se postavila a pokračovala v cestě ze dvou důvodů: Damon už nebyl daleko a já nebyla daleko od cíle. Nevšímala jsem si jejich naléhání, ať se postavím a pokračuji. Nedokázala jsem to. Už ne. Nyní jsem znovu něco uslyšela. Nějaký šelest v lese za mnou. Sevřely se mi útroby a já neměla daleko k pláči. Rozhrnuly se větve a já zatajila dech. Z lesa vyběhl Luke. Na krátký okamžik jsem se usmála a pohlédla do těch překrásně černých očí. Když mne Luke spatřil bezmocně sedící v trávě, svezl se ke mně do trávy a vzal mě kolem ramen.
"Poběž dál," pobídl mne tiše, ale já věděla, že to nedokážu. Nenašla jsem v sobě ani kapku síly, zatímco jsem usilovně hledala a lesem se šířil chlad. Ta děsivá zpráva, že znovu přišel. Damon.
"Nemůžu," vzlykala jsem a slzy se mi draly do očí. Opatrně mě objal a políbil na tvář. To mi dodalo ztracené síly. Postavila jsem se a znovu se dala do běhu. Sil ale přeci jen ubývalo a já věděla, že nedokážu běžet věčně. A najednou…jsem stanula na cestě mezi polem a loukou. Oddělovala je od sebe, jako mezník. Hranice. A na jejím konci rostl strom. Proč jsem se nemohla zbavit dojmu, že jsem tu už byla? Doběhla jsem ke stromu a měla jsem najednou pocit, že za ním už nic není. Jen prázdná nicota. Že i on je jednou z mnoha hranic, které tak nevypadají, ale jsou jimi. Poprvé jsem se přece objevila tady. Přímo tady, u toho stromu. To znamená, že on je ta hranice. On od sebe odděluje dva světy. Svět snů a svět lidí. Prázdnou nicotu. Vydala jsem se pomalými kroky vpřed, vstříc domovu, ale v cestě mi stála neprostupná bariéra. Nemohla jsem projít skrz. Nešlo to. Můj pohled spočinul na stromě. To on mě dostal sem a bude to on, kdo mě dostane i zpět. Z lesa se vyřítil Damon. Věděla jsem, co bude následovat. Na loučení nebyl čas. Se slzami v očích jsem pohlédla na Luka. Nebylo tak snadné se tohohle života vzdát. A já jsem to nechtěla obětovat. Ale musela jsem. Věděla jsem, že když odejdu, Damon ten svět vzteky zničí. Jen já jsem mu bránila to udělat. Zbydou z něj jen doutnající trosky. Mohla jsem jen doufat, že Sarah svůj úkol zvládne. Nechtěla jsem to dopustit…ale něco rozhodlo za mě. Ucítila jsem na předloktí studenou ruku a ta mou dlaň přitlačila ke kmeni stromu. Sotva jsem se stihla naposledy nadechnout. A byla jsem pryč.

Že to není ten slibovaný krásný konec? No jo, no, život už je takový...(Kecám, počkejte si na Epilog. Muhehehehe! XD)

Déšť - 9. kapitola

9. prosince 2014 v 12:00 | Hermi |  Déšť
Strašně moc se omlouvám za zmatky, ale jak vidíte, provádíme menší blogové změny a s tím jsem si požádala svou milovanou grafičku Efi o nový banner na Déšť. Normálně ona si stáhla Picsart a nemám nejmenší pontí, jak, ale dělá v tom bannery, singatury a teamy! Tak to chci umět! To jste ještě neviděli singaturu a teamy na Misi, protože to je nepřekonatelný! Nový bann na Déšť je jen slabota oproti tomu, co mi udělala k nové povídce. A prej: (cituji) "...nic moc, hm?" Já na to chvíli tak zírala a v tu chvíli bych jí vážně jednu vrazila...! Každopádně musím uznat, že i tenhle banner se jí moc povedl a je tak přibližně desetkrát lepší než ten původní. Moc díky, Efi a já s novým bannerem přidávám i devátou kapitolu...


V pokoji jsem samozřejmě našla Tonnieho s podivně nadšeným výrazem pětiletého dítěte, co dostalo k Vánocům autíčko.
"Vypadá to, že nás čeká malý výlet, urozená slečííínko," protáhl s úlisným úsměvem. Povzdychla jsem si.
"Ano, už jsem slyšela."
"Takže ty máš ráda moře?"
"Jo. Máš s tím problém?"
"Ne, to jsem neřekl. Jen že si tenhle výlet k moři zřejmě ještě párkrát zopakujeme, nemám pravdu?"
Kývla jsem na znamení souhlasu a zaštrachala v kufru se sbalenými věcmi.
"Měla by sis vybalit," poznamenal Anthony, "teď tu bydlíš."
"Měla bych. Ale nechce se mi."
"Aha."
Popadla jsem cosi jen vzdáleně příbuzného pláštěnce a přehodila si to přes ramena. Vyšli jsme ze dveří mého pokoje. A ani nevím jak, prostě jsme se po chvilce octli venku, před vstupními dveřmi. Pršelo. Jak jinak.
"Takže proto jsi tady?," prohodil a kývl hlavou směrem k deštěm zamořenému prostranství před námi, "Kvůli dešti?"
Nezbylo mi než přikývnout. Společnost se hroutí. Lidé se hroutí. Není kam jít, kam se schovat před deštěm. Už to brzy budou tři týdny, co takhle prší. Ale s tímhle svět nemůže nic udělat. Je to horší než válka. Lidé se stěhují, opouštějí své domovy a někteří i umírají a to jen kvůli troše vody.
"Kudy se jde k moři?," zeptala jsem se. Pořád jsem ho neměla ráda a tvářila jsem se, jako by mě donutil rozžvýkat citron.
"Tak pojď za mnou," zaksichtil se. Jasně, kam jinam bych taky šla?
A tak jsme udělali sotva pár kroků a já zůstala zírat. Úplně jsem se zarazila, když se přede mnou rozprostřela ta známá vodní plocha. Modrá jen s trochou brčálově zelených odlesků. Moře bylo tak nádherné..
Šíleně jsem se usmívala. Jako bych tomu ničemu nerozuměla. Konečně! Matka by zuřila, kdyby věděla, že jsem právě teď u moře! Tedy pokud to náš dům ještě nezatopilo. Sevřel se mi žaludek. Co když náš domov už neexistuje? Co když už nemám domov? Zatřepala jsem hlavou, abych ty myšlenky vyhnala z hlavy a kapuce od mé pláštěnky mi spadla na ramena. Bílé vlasy se rozlétly větrem. Anthony na mě chvíli jen tak podivně zíral, možná ještě pořád nestrávil fakt, že mám bílé vlasy, a já se zase idiotsky culila, protože mi moře pomohlo jako vždy zapomenout na to trápení. Tonnie se taky usmál. Pořád jsem ho nesnášela. Možná jen o trochu míň.
"Nechápu, co s tím mořem máš," usmíval se.
"Tahle věta by měla být trestná," konstatovala jsem na oplátku, "Není to jasné? Miluju moře! Odmalička!"
"Jasně. Ne že bych moře neměl rád, ale tenhle druh posedlosti prostě nechápu."
"Samozřejmě že ne." Dobře, nesnášela jsem ho pořád stejně. "Co bych taky mohla čekat?"
"Ale notak, slečinka už se zase rozčiluje."
Tak tímhle mě totálně dopálil. No jistě, co jiného by tak mohl říct? Měla jsem to čekat. Třeba bych se tolik nenaštvala. Otočila jsem se na neexistujícím podpatku a kráčela po písčité pláži od něj. Pláž byla směrem od moře dost dlouhá, takže ji voda ještě nedokázala zatopit, ale já dobře věděla, že brzy se tak stane a že kdybych šla po břehu moře dál, našla bych spoustu zatopených domů v místech, která kdysi dělil od moře široký pás písku. A nebylo to tak dávno. Já jen doufala, že náš dům byl od břehu dost daleko.
"Počkej!," rozběhl se za mnou.
"Cs!," prskla jsem a sedla si do písku. V těch šatech, co vybral Anthony. Jemu natruc.
"Ale noták!," vzdychl, "A to byly tvoje nejlepší šaty!"
"Jo, já vím. Neměl jsi je vytahovat," rýpla jsem si.
"Ale měl."
"Ne," stála jsem si za svým. Neodpověděl. Sedl si ke mně. Posunula jsem se kus od něj, jako by byl něco pořádně nechutného a zírala jsem do země. Moře mi šplouchalo na kotníky. Chvíli bylo ticho.
"Měli bychom jít," řekl tiše po nějaké době.
Přikývla jsem. Trochu nepřítomně. Tonnie vstal a za nadloktí mě vytáhl na nohy. Boty se mi zabořily do písku a já sotva udržela rovnováhu.
"Běž napřed," řekla jsem.
"Ne, počkám na tebe," nesouhlasil.
"Kdo je tady bohatá slečinka?"
"To je přeci jedno, ale já řekl, že tě poslouchat nebudu."
"Běž," řekla jsem rozkazovačně.
"A trefíš zpátky?," ujistil se.
Podívala jsem se na něj pohledem "To myslíš vážně?!"
"Je to asi sto metrů!"
"Dobře, dobře."
"Výborně!" Chtěla jsem se tu ještě trochu porozhlédnout. Jen se projít. Přišlo mi to tu tak nějak zvláštní. Věděla jsem, že to není jen tak normální, aby na mě nějaké místo působilo tak podivně tajemně. To nemohlo být jen tak.
"Tak jdeš?," ujistila jsem se, když na mě tak zíral. Nejspíš proto, že jsem měla deštěm úplně zmáčené vlasy.
"Jo, jo, vždyť už jdu," ujišťoval mě, načež se otočil a já viděla jeho mizející postavu v dálce.
"A vrať se co nejdřív, jinak mě tvůj strýc zabije!," křiknul za mnou ještě, než se mi ztratil z dohledu. Evidentně měl v oblibě dramatické odchody nebo věty, na které už neslyšel odpověď.
Otočila jsem se. Vítr mi mokré vlasy připlácl na tvář. Zamlženým zorným polem se mi mihl obraz jakéhosi výběžku do moře, když jsem se rozhlížela. Molo. Rychle jsem se k němu rozběhla, protože jsem věděla, že si musím pospíšit, jelikož to poslední co chci je, aby mě někdo seřval za to, že se na každém kroku nenechám pronásledovat tím magorem. Brzy jsem stála před kamennou zdí, jejíž začátek byl dávno zatopený a konec téměř ztracen v rozbouřených vlnách. Dříve muselo být nejspíš hodně vysoké, když ho teď bylo pod asi dvěma centimetry slané vody ještě stále vidět. Bylo celé porostlé řasami. Bylo na něm cosi magického. A já věděla, že se sem ještě vrátím, i kdyby z toho měl být sebevětší průšvih, protože já zjistím, co je to tajemství. Teď ale ne, protože Anthony nesmí vejít do domu beze mě, jinak by nejspíš nepřežil ani dvě minuty. A ta celá příhoda s molem mi také připomíná, že se musím podívat na ty papíry, co jsem sebrala na půdě. Málem bych na ně zapomněla. Měly by ležet na mém nočním stolku. Lépe řečeno na tom pochybném kusu nábytku kousek od mé postele. Měla bych jít. Otočila jsem se k moři zády a vracela se. A měla podivný pocit, že mě někdo pozoruje.

SS - 24. kapitola

6. prosince 2014 v 19:27 | Hermi |  Sladké sny
Vyvěsíme vlajky! Hermionka se konečně uráčila tu kapitolu dopsat! Jen pro vaši informaci - psala jsem ji asi týden! ÁÁÁle, má osm stránek! A je psaná z poněkud více pohledů - přesněji z osmi. Tedy z šesti, ale dva se opakují. Potřebuji popsat situaci od všech, když se rozdělili. Inu, je to trochu na pendrek. Každopádně doufám, že se vám to bude líbit.


Nicol

Běžela jsem chodbou neuvěřitelnou rychlostí, protože mě sužovala představa, že každou chvíli vybuchnu. Problém byl ale v tom, že jsem prostě nemohla nechat jak Luka, tak Miu a Percyho tam, odkud sama utíkám. Jistě, Luke mě donutil, nebo spíš donutil Saru, aby mě odvedla pryč. A ta vysprintovala napřed a já ji nechtěla ztratit z dohledu. Doufala jsem, že to Luke stihne, než se stane něco hodně špatného. Ale bála jsem se o Miu a Percyho.
"Ty víš, kudy jít?," zašeptala jsem zadýchaně směrem k Saře.
"Ne," odpověděla, "Ale tuším. Třeba se trefíme."
"Ale v paláci se vyznáš, ne?," ujišťovala jsem se.
"To jo, ale nevím, jak daleko od paláce máme jít."
"Já bych šla tam, kde jsem se poprvé objevila," navrhla jsem.
"No jistě, ty chytrá. A víš, kde to je?"
"No…to ne. Ale třeba bychom mohly jít na jih…"
"A víš vůbec, kudy je jih?"
"No…já…kdo se má v tomhle zatraceným paláci, sakra, vyznat?! Jak já mám vědět, kde je tu jih?!"
"No vidíš! Tak jak se mám v tomhle světě vyznat já, když z paláce nevystrčím nos?!"
"Jen takový…anatomický…dotaz. Máš vůbec nos?"
"Panebože, to bylo řečnicky!"
"Dobře, dobře…"
Mezitím jsme stanuly před dveřmi ven. Proč mě nikdy předtím nenapadlo prostě rovnou utéct? A kdy se znovu probudím? Otázky mi vířily v hlavě jako splašené. A co bude s Lukem? A kde je ta lesní mýtina? A kde jsem já?
"Co všechno budeme muset projít?," vyhrkla jsem na Saru, která právě otevírala obrovské těžké dveře, za nimiž se ukázala tmavá zšedlá krajina.
"Upřímně? Nemám nejmenší ponětí. Ale líbit se ti to asi nebude. Pro začátek určitě hřbitov."
"Hřbitov?!"
Luke

Doslova jsem utíkal chodbou do knihovny, a jakmile jsem se ocitl v místnosti, silou jsem za sebou zabouchl dřevěné dveře a rozběhl se k policím s knihami. Tím jsem samozřejmě rozvířil značné množství prachu a rozkašlal se. Začal jsem se přehrabovat v zažloutlých stránkách knih.
"Jak…jak…j…," mumlal jsem si sám pro sebe.
"Jak se..s..jak se dostat…Tady!"
Jak se dostat do světa lidí! Heureka! Rychle jsem očima prolítával řádky černě psaného textu, který mi najednou nějak splýval před očima. Našel jsem, co jsem potřeboval. A měl jsem pravdu. Byl to ten strom. V té chvíli jsem se prudce otočil a vyběhl z místnosti ven. Sotva jsem vnímal své okolí. Měl jsem sotva minutu. Proběhl jsem okolo Damona, který prostě jen seděl na zemi, celý od krve (čemuž jsem se do jisté míry opravdu divil, protože jsem skutečně nepředpokládal, že by bytost jako on mohla mít krev) a kočky nikde. Tušil jsem to. Vážně ho chtěli Mia a Percy jen zdržet, aby Nicol stihla včas utéct. Neudivuje mě, že na mě se zapomnělo.
Poprvé v životě mi chodby paláce připadaly jako labyrint. Nekonečné dlouhatánské bludiště nejen s množstvím chodeb, ale také tím pádem rohů a odboček. Teď jsem v duchu děkoval sám sobě, že to tu znám. O překot jsem utíkal chodbami, až jsem konečně narazil na venkovní dveře. Byly pootevřené. Vyšel jsem ven, tentokrát už opravdu pomalu. Užíval jsem si dočasný pocit vítězství. Věděl jsem, že jakmile se Damon jakž takž vzpamatuje, poběží za námi a obával jsem se, že zrovna jeho jen tak něco neunaví, natož běh.
Stoupl jsem si přímo před palác, jen pár kroků od vstupu a čekal. Nevěděl jsem, kdy má dojít k výbuchu, ale počítal jsem s tím, že už to moc dlouho trvat nebude. Chvíli jsem tak stál, dokud se neozvala ohlušující rána a palác se od základů nezhroutil k zemi. Na tváři se mi objevil škodolibý úsměv. Ve chvíli, kdy z paláce už byly jen doutnající trosky a ruiny, vyšel ven můj otec, ale než mě stačil spatřit, otočil jsem se k němu zády a ostrým tempem vyrazil vstříc jižním krajům našeho světa.
Percy

Mia mě následovala dlouhou cestou, kterou jsme již jednou absolvovali, když jsme šli sem. A oba jsme tentokrát až moc dobře věděli, co nás čeká na jejím konci. Tentokrát jsem ale věděl jedno - v žádném případě se nesmíme snažit pomalu proplížit, protože to nás minule oba málem zabilo. Nejrychlejší je to prostě proběhnout. Na nic se neohlížet a hlavně se ničeho nebát. To bude nejspíš trochu problém.
"Mio?," zavedl jsem řeč.
"Hm?," vzdychla znaveně.
"Víš, že budeme muset znovu projít hřbitovem?"
"Vím," řekla nezaujatě. To bylo docela podivné.
"Co je?" obvykle bývá možná trochu pyšná nebo možná vyděšená, ale rozhodně ne takováhle.
"Nic. Jsem jenom unavená. Dochází ti, jak dlouho jsme nespali?"
"No, to sice dlouho, nejméně dva dny, nebo déle, ale tohle je svět snů. Tolik spánku přece nepotřebuješ!"
"Možná ty," zívla.
"Možná," připustil jsem, "Ale víš, že pokud nechceme, aby se nám něco stalo, budeme muset jít ještě alespoň den vkuse?"
"Nevím, jestli to vydržím." Klížily se jí oči. Také jsem už začínal pociťovat známky únavy, jak jsem se na ni díval.
"Vydržíš. Musíš."
"Dobře, pokusím se…"
Damon

Celý palác mi spadl na hlavu a všichni z něj utekli. Jak ideální situace. Jen já sám teď stál v tom téměř hmatatelném oblaku prachu, zatímco ostatní včetně Luka přede mnou vesele utíkali. A já je nechal. Prozatím.
Věděl jsem, že nemohou přijít na to, jak se odsud dostat, a že pokud zůstanou stále v tomto světě, není kam se přede mnou schovat, tak velký zase není. A mně nikdy nedojdou síly a touha je dostat. Ta dívka je to poslední, co potřebuji, abych konečně mohl neomezeně vládnout celému světu, a ona si jen tak přijde a zjistí, že to ona je skutečná královna! Jak ponižující! To sráží mou autoritu na bod mrazu. Moc dobře jsem věděl, že se jich musím zbavit dřív, než se oni zbaví mě. Hned.
Překročil jsem několik kamenů a vyhnul se dalším větším. A rozběhl se za nimi. Za všemi.

Sarah

"Připravená?," zeptala jsem se s lišáckým úsměvem v podání pavoučice. Stály jsme před hřbitovem a Nicol docela zděšeně zírala na tu šedavou vyprahlou pustinu s náhrobky umístěnými všelijak, jen ne rovně. Polkla.
"Připravená?," zeptala jsem se znovu, tentokrát hlasitěji, protože mě vytrvale ignorovala.
Přikývla.
"Myslíš, že by bylo lepší jít pomalu a tiše, nebo to risknout a rychle proběhnout?," koktala tichým roztřeseným hláskem na hranici slyšitelnosti.
"Netuším. Ale instinkty mi říkají, že jít pomalu a nepřitahovat nechtěnou pozornost se někdy hodí. Na druhou stranu mám dojem, že tady nám něco takového sotva pomůže. Mrtvoly slyší buď všechno, nebo nic."
"Takže…co budeme t-teda d-dělat?"
"Půjdeme pomalu," rozhodla jsem, "A nezapomeň se dobře dívat pod nohy. Prasknutí jediné větvičky nás může zabít!"
Znovu přikývla.
A obě jsme ztichly.
Cáry přízemní mlhy se natahovaly mezi pomníčky, takže mi najednou přišlo naprosto absurdní, že jsem jí řekla, aby se dívala pod nohy. Vždyť ani já, při své úžasné výšce, jsem si přes bílou stěnu nedohlédla na špičky nohou! Tak to byl konec. Snažila jsem se jít tiše, pomalu a opatrně, ale věděla jsem, že je nám to stejně nanic, jako láhev vody u plného jezera.
Najednou Nicol udělala hlasitější krok a já sebou leknutím trhla. Jednou se to stát muselo. Obě jsme znehybněly a vtom jsem zaslechla zvuk.
"Běž," sykla jsem a sama se dala do zoufalého úprku napříč místem plným hrobů. Nicol poslechla. Běžela rychleji než já, protože byla o dost větší. Sotva jsem popadala dech.
Nadechnout jsem se mohla, až když jsme obě bezpečně stanuly na druhé straně. Zhypnotizovaně jsem zírala na kříže a hroby a spadl mi jeden jediný velký kámen ze srdce.
"V pořádku?," zeptala jsem se Nicol.
Přikývla. Znovu.
Mia

Šla jsem za Percym už docela dlouhou dobu a dobře věděla, že už za malou chvíli tahle cesta skončí a přijde hřbitov. Chtěla jsem si ještě naposledy užít života. A i když jsem myslela, že co chvíli asi usnu, věděla jsem, že nesmím, protože v tom Percyho nenechám samotného a protože chci zemřít se ctí.
"Tobě se nechce spát?," zeptala jsem se zkoumavě.
"Jistěže chce," odpověděl Percy, jako by to byla samozřejmost. A takyže nejspíš byla. "Ale musíme to ještě nějakou chvíli vydržet."
"Kdy se vyspíme?," upřela jsem na něj prosebný pohled.
"Až budeme dostatečně daleko."
"A kdy budeme dostatečně daleko?," zajímala jsem se.
"Tak třeba za rusalčiným jezerem."
"No dobře," souhlasila jsem a povzdechla si. Ale ještě musíme projít hřbitov.

***

Stáli jsme oba, těsně vedle sebe, před hřbitovem. Byl rozlehlý, děsivý a pustý. Bála jsem se. Ne vždy se bojím, ale teď jsem se skutečně bála, hlavně díky své předchozí zkušenosti. Byla jsem přímo vyděšená. Zoufale jsem polykala sliny, doufajíc, že to nějak pomůže, ale žádný valný účinek to nemělo. Kdo by to byl čekal.
"Jdeme?," přinutila jsem několik slov projít svým sevřeným krkem.
"Jdeme," odpověděl Percy.
Pomalými nejistými kroky jsem vykročila vpřed. Nutila jsem se ke každému dalšímu pohybu a tma přede mnou se zdála čím dál tím temnější. Mlhu už jsem skoro nevnímala, i když mne sotva znatelné kapičky rozptýlené ve vzduchu dráždily v čumáčku. Větve se mi stahovaly přímo před obličejem.
A najednou jsem zůstala zírat.
"Vidíš to, co já?," ujistila jsem se, jestli se mi nerozvíjí nějaká zraková vada, ale byla jsem si téměř jistá, že tomu tak není.
"Vidím."
Větve před námi uhýbaly, mlha se rozestupovala, pomníčky jako by se narovnávaly a utíkaly z naší cesty. Měli jsme pěšinu volnou. Najednou se ozval čísi hlas.
"Kdo již jedenkráte prošel, vícekrát platit nemusí. Projděte klidně, toť právo, tak praví zákon."
Upřeně jsem koukala před sebe. Nic jsem ale neviděla. Jen volnou cestu ke svobodě, která jen a jen čekala, až se po ní někdo vydá. A pak jsem viděla spánek. Ta vidina mi dodávala sílu. Ještě kousek a budu se moct po několika dnech konečně znovu vyspat! Euforicky jsem se rozběhla napříč hřbitovem a zjistila tak, že to kupodivu nebyla žádná past, ale jen obyčejné pravidlo. Za mnou se po chvíli vynořil Percy a za ním Luke, ten chlápek z paláce. No jo, my ho tam nechali…! Jejda..
"Jé, ahoj!," promluvila jsem rádoby překvapeným hlasem. Tedy měl být překvapený…bohužel to moc nevyšlo…
"Ahoj," odpověděl Luke.
"Budeš teď cestovat s námi?"
"No, to sice možná, ale máme větší problém. Jde za námi Damon!" To ne! Sbohem, vysněný spánku!
"Jaký je plán?," zjišťoval Percy.
"Plán je improvizace."
"Jo, nebo prostě útěk?," navrhla jsem.
"Nebo tak," připustil a dali jsme se do běhu.
***

Upřímně řečeno by mě docela zajímalo, jak se Luke dostal přes hřbitov, ale neptala jsem se. Buď tamtudy už jednou šel, nebo to prostě proběhl za námi, dokud byl ještě čas. Nemyslím si, že by bylo vhodné se ptát.
Došli jsme téměř k rusalčinu jezeru. Dokud se k nám nepřidal Luke, lákala mě sem vidina spánku. Bohužel jsem měla trochu smůlu. Ten Damon mě ani vyspat nenechá! Přísahám, že jestli nás dohoní, tak ho asi roztrhám na kousíčky! Mikroskopické kousíčky! A budu se u toho sadisticky usmívat!
Tiše jsme prošli okolo nehnuté vodní plochy a rusalka se neobjevila, což jsem považovala za velice zvláštní. Všude okolo začínaly vyrůstat ze země trsy trávy. Sice suché a šedé, ale byla to tráva! Skutečná tráva! Stačila taková krátká chvíle a já skoro zapomněla, jak je to krásné zase vidět něco růst. Luke se na ni ale díval, jako by ji v životě neviděl, což tedy mohlo být docela dost dobře možné. No co, třeba ji znal z knížek.
Brzy jsme prošli okolo rusalčina jezera a nebe nad námi se začínalo trhat. Protrhávat. Po chvíli jsme měli nad hlavou modré nebe a pod nohama jasně zelenou trávu. Vysoko ve vzduchu zpívali ptáci a stromy najednou měly trochu listí. Krajina se rychle změnila a já se nestačila divit. A na tváři se mi vyloupl spokojený úsměv.

Damon

Šel jsem za nimi. Samozřejmě, že jsem za nimi šel. Nemohl jsem je nechat uniknout. Na pěšině se leskly drobné temně černé kamínky. Chm. Nepamatoval jsem si, že bych je tam kdy nechal dát. Ale vypadalo to pěkně. Netrvalo dlouho a stanul jsem před hřbitovem. Spokojeně jsem se usmíval a vlastně jsem neměl daleko ke zlému smíchu rozléhajícímu se strašidelně šedivou krajinou. Ten hřbitov vypadal vážně děsivě. Byl jsem na něj náležitě pyšný. Jak by taky ne? Pěkně se povedl! Hroby každý na jinou stranu, pomníčky střídané kříži, spousta mlhy, nic lepšího si člověk snad ani nemůže přát…
Vyšel jsem (No, jak se to vezme. Ono je to složité, když se vznášíte nad zemí.) a v tu chvíli se něco pohnulo. Nevyvedlo mě to z míry, prostě jsem pokračoval v cestě. Slyšel jsem spoustu strašidelných zvuků a zvuků odsunování kamenů. Kamenů na hrobech. Nepřikládal jsem tomu valnou důležitost. Dokud se mi ledová ruka neovinula okolo zápěstí. Naskočila mi husí kůže. Oklepal jsem se a strhl ji ze sebe. Ale z mlhy se nořily další a další. Těla, ruce, nohy,… A všechno to se po mně sápalo. Zle vytřeštěné žluté oči se na mne upíraly mrtvolným výrazem. Něco mě strhlo k zemi. A během chvilky stáhlo do hrobu. Chvíli jsem padal a pak jsem ucítil náraz zad o hlínu. Pak jsem slyšel už jen, jak se posunuje kámen nade mnou a viděl mizet poslední zbytečky světla, po kterém jsem poprvé v životě tolik toužil…

Nicol

Prošly jsme okolo jakéhosi jezera. Sarah říkala, že si musíme dávat pozor, že v něm žije rusalka, ale ta se neukázala. Prošly jsme kolem a teď už jsme nějakou tu dobu šly po travnatém porostu. Konečně! Tolik dní jsem neviděla světlo! Nebo to nebyl ani den? Ale teď už se mi únavou skoro podlamovala kolena.
Dlouho jsme šly rychlou chůzí, protože jsme dobře věděly, že za námi jde Damon. Bála jsem se o ostatní. Nevěděla jsem, co se s nimi stalo. A doufala jsem, že nás co nejdříve dohoní, protože jinak se asi zblázním strachy.
"Myslíš, že stihli utéct?," zeptala jsem se Sary.
"Nevím, jak Mia a Percy, ale jak znám Luka, tak ten určitě."
"Alespoň, že tak," vydechla jsem. Pořád mě ale tížila představa, že jsem tam nechala Miu a Percyho.
"Díky, že jsi je přivedla. Myslím Miu a Percyho. Ale možná, že kdybych byla opatrnější, mohli by oba být na své mýtině a vyspávat do odpoledne."
"Dost sebelítosti," poručila Sarah, "Vybrali si sami, ne? Mám takový dojem, že to oni tě šli hledat. Na vlastní nebezpečí. A mimoto jsou určitě oba v pořádku. Nejspíš jdou kus za námi." Přikývla jsem. Věřila jsem jí.
"Nevíš, jestli jdeme správně?"
"Nevím, ale pokud ano, slyšela jsem, že už bychom měly brzo potkat nějakou jeskyni."
"Jeskyni?," podivila jsem se.
"Žije v ní drak," upřesnila.
"Nebudeš mě nutit tam chodit, že ne?," vykřikla jsem zděšeně.
"Mám snad důvod?"
"No, tak to nevím."
"Ne, nemám. Vyhneme se mu obloukem," rozhodla. Oddechla jsem si.
"Výborně."
"Vlastně jde jen o to vědět, kudy jít."
"Hlavně doufám, že ostatní taky vědí, kudy jít."
"No, to já taky."

Informační článek /3

4. prosince 2014 v 15:49 | Hermi |  Co se jinam nevešlo
Takže, aby bylo jasno...máme tu dnes poněkud kratší informační článek, i když jsem Efi vyhrožovala, že jestli něco nezveřejní, tak napíšu sáhodlouhý infočlánek, který se jí chtít číst opravdu nebude...! No nic, co naplat...Jdu se rozkecat:

1) Nemám teď skoro vůbec čas a netuším, jak to do Vánoc bude s přidáváním článků, ale dokážete si představit ty vystresované učitele, co moc dobře vědí, že po Vánocích máme tak dva týdny do uzavření známek, protože mezitím ještě jedeme na lyžák. To je pak tak, že učitel na zeměpis, že si jako napíšeme desetiminutovku, pak dějepisářka, že si napíšeme opáčko ze středověku, a proč si také nenapsat úplně idiotsky blboučkou písemku z občanky (Tyhle pavědy upřímně nenávidím), nedat si zkoušení z chemie a do toho třeba olympiádu z češtiny, že? A stíhat to má kdo, když si do toho učitelka vymyslí čtenářské deníky a jiná učitelka dva (ne-li tři?) protokoly z fyziky? A to nekecám! Najednou! Takže se moc omlouvám, pokusím se. Možná se vám někomu podaří přesvědčit Efi, aby něco zveřejnila.

2) S bannerem k informačním článkům je konec. Ten předtím vypadal, jako by ho dělalo pětileté dítě a jsem moc líná dělat nový. Nevím, třeba se toho zhostí naše grafička Efi.

3) Nevím, ale možná jste už také narazili hned na několik blogů s tímto designem, takže jsme si s Efi přály něco originálního. Proto jsme si objednaly nový design, tak doufám, že se bude líbit nejen nám, ale i vám. Měl by být modrý, nebo alespoň přibližně modrý a nějaký takový nenásilný, tak uvidíme... A nemám ponětí, kdy bude, ale nemělo by to trvat déle než do konce ledna. Možná bude už do Vánoc. Nemůžu se dočkat!

4) A to je jeden z hlavních bodů - máme pár nových povídek. Abych to vysvětlila, věc se má tak:
Sladké sny mě tak nějak přestaly bavit, ale vzhledem k faktu, že mi do konce zbývají asi dvě kapitoly a epilog, tak už mi nezbývá, než to dopsat. To už jsem ale někde psala. Takže. Ehm, ehm. Tímto si dovoluji oznámit, že doufám, že to do Vánoc stihnu dopsat a stejně tak doufám, že na Štědrý den se mi podaří zveřejnit takový malý vánoční dáreček v podobě nejen singatury (BTW, banner k té povídce už je v menu), banneru a informací k nové povídce s názvem Mise, ale také teamy. Bohužel, v současné době nemám ještě tak docela vymyšlené všechny postavy, a výrobu teamů tentokrát nechám, stejně jako singaturu a banner na Efi. Přeci jen, ta to umí nejlíp. No, a když už jsme u toho, tak Efi dostala naprosto senzační nápad. Ano, také na povídku. Ale netuším, kdy to začne psát. Jmenuje se to Program Enydris a benner je též v menu. (Tady už jsme jak průvodce na nějakém výletě! "A vlevo můžete vidět banner na povídku Mise..." XD) No, každopádně se také nemůžu dočkat.

5) Jo, a chtěla jsem ještě dodat, že povídku V zajetí květů nejspíš přestanu psát spolu s koncem Sladkých snů, protože mě nebaví a to jsem teprve u třetí kapitoly, což je poměrně dost zlé.

Inu, tohle je asi konec dnešního informačního článu a já pevně doufám, že se neunudíte k smrti, než vyjde něco dalšího.