Déšť - 10. kapitola

26. prosince 2014 v 12:28 | Hermi |  Déšť

Když jsem dorazila před dům, byl už Tonnie úplně promočený, protože se neodvažoval vstoupit dovnitř beze mě. Minula jsem ho téměř bez povšimnutí a vešla. Musela jsem vědět, co je na těch papírech. Rychle jsem vyběhla schody do svého pokoje a zabouchla za sebou těžké dveře. Vrhla jsem se ke stolku, na kterém jsem papíry nechala ležet, ale tam nebyly. Rozhlížela jsem se po místnosti. Že bych je tam nedala? Ne, to nepřipadalo v úvahu. Byla jsem si naprosto jistá, že jsem je položila na ten stolek. Po chvíli vešel Tonnie. Otočila jsem se na něj.
"Kam jsi ty papíry dal?"
"Vlastně nikam."
"Tak kde jsou?," vyzvídala jsem dotčeně.
"Tady." Sáhl do kapsy a vyndal několik zašlých papírů převázaných čímsi, co by se možná dalo nazvat provázkem nebo stužkou.
"Ty…ty…!," koktala jsem rozzuřeně.
"Notak, přestaň se vztekat, tady by nebyly v bezpečí," uklidňoval mě.
"U mě jsou vždycky v bezpečí!," zuřila jsem.
"Ne, ty se nedokážeš postarat sama o sebe, natož o ty papíry. Mimoto ani nevíš, před kým v bezpečí."
"No to je přece…před kým?"
"Vlastně před všemi. Všichni ostatní kromě tvé sestry se snažili ty papíry udržet skryté před okolním světem. Také jsem se je snažil najít, ale nevěděl jsem, kde bych měl hledat. Ale teď jsi je našla ty, takže je záhada vyřešena."
"Jo. A ty jsi mi je prostě ukradl z pokoje jen proto, že jsi je nebyl schopný najít sám, ty…!" Myslela jsem, že ho každou chvíli uškrtím, ale vždy jsem došla k názoru, že je na každý pád silnější než já a že by mi ten pokus o vraždu stejně nevyšel.
"Ne. Jen jsem je chránil. A taky jsem chránil tebe, protože kdyby někdo zjistil, že to ty jsi je sebrala, tak by tě minimálně vyrazili z tohohle domu."
"Em…" nevěděla jsem, co říct.
"No…dej je sem," prohlásila jsem nakonec. Anthony přišel až ke mně a vtiskl mi do dlaně ruličku papírů. Opatrně jsem je rozdělávala. Dávala jsem si záležet, abych je neroztrhla a Tonnie ze mě byl evidentně na nervy.
"Proč jsi je vlastně chtěl najít?," prohodila jsem jakoby mimochodem.
"Je na nich něco zvláštního?"
"Zvláštního?," zopakoval, jako by se nad tím slovem zamýšlel a vduchu rozplétal veškeré jeho významy.
"V jistém smyslu jsou zvláštní, ale jde spíš o jejich originalitu. Jsou to jediné papíry na světě, které dokazují…"
"Dokazují co?," zjišťovala jsem.
"…tohle."
V tu chvíli jsem papíry definitivně rozbalila a zůstala užasle zírat.
Jako první můj zrak padl na obrázek nakreslený černou tužkou na zažloutlý papír. Vyobrazoval něco jako mořskou pannu. Ale vůbec nevypadala jako některá z pohádek. Na tváři měla zlostný výraz a vlastně to jediné, v čem byla podobná těm z lidských legend, byl její ocas. Byl ale o dost delší, než jak si ho lidé představovali. Jeho délku ještě umocňovala mohutná ploutev, jíž byl dole zakončený. Po obvodu byl kolem dokola hustě porostlý řasami a sem tam z něj neuspořádaně vytrčovaly malé postranní ploutve.
Potom jsem zavadila pohledem o nadpis textu, který obtékal obrázek. Byl vyvedený ozdobným písmem a hlásal "Mořské nymfy".
"Mořské nymfy?," vrhla jsem na Tonnieho nevěřícně pohled, "To je ale pitomost…"
"Ne, to tedy není!"
"Copak máš důkaz, že existují?"
"Nevím, jestli ti to ještě nedošlo, ale ty papíry, co držíš v ruce, jsou důkaz!"
Nadzvedla jsem papír a pod ním jsem spatřila další. Byl na něm jen text. Začala jsem číst od začátku.
Existence stvoření podobných jakýmsi mořským pannám dosud nebyla oficiálně prokázána, protože dosud nejsou známy případy, kdy by lidé byli prokazatelně při smyslech a mořskou nymfu viděli, ovšem do povědomí několika pověřených lidí se dostal určitý počet případů, kdy byla tato mýtická stvoření skutečně spatřena. Najdou se lidé, kteří skutečně věří v jejich existenci, ale většina z nich je skálopevně přesvědčena, že nymfu viděla. Důvodem, proč je těchto případů tak málo, je pravděpodobně fakt, že nymfy raději zahubí každého člověka, co uvidí, než by dopustily, že by byl jejich život odhalen. Tuto teorii prokazuje nalezení několika zohavených těl v blízkosti moře. Za poslední dobu se počet případů zvýšil více než o polovinu. Ani tak to ovšem není nikterak závažné. Domníváme se, že se tak děje proto, že se zvyšují hladiny moří. Všichni lidé by se měli mít na pozoru, protože jedna z mála věcí, co jsou známy o těchto stvořeních je složení jejich jídelníčku. Totiž téměř jediná potravina, kterou se aktivně živí, je lidské maso.
U této věty jsem se zarazila a ztuhla.
Nikdo z domů na pobřeží moře není v bezpečí.
"To je hloupost…"
"Říkej si, co chceš. Až tě sežere gang mořských potvor, já tě zachraňovat nebudu."
"Nikdo se tě neprosil. Jak jsou ty papíry staré?"
"Hodně staré. Hodně hodně staré. Možná i stovky let."
"Ona i tehdy stoupala hladina moří?"
Přikývl.
"Co teprve teď? Co když…"
"Ahá! Takže už tomu věříš, co?"
"Houby!"
"Jsi pěkně vyděšená, protože ses právě vrátila od moře."
Nevěděl, že mi mluví z duše. A já si to nechtěla připustit. Papíry jsem ani nedočetla. Určitě se tam podrobněji popisovaly mořské nymfy a jejich způsob života. Víc jsem o tom vědět nepotřebovala. Potřebovala jsem se uklidnit. Co nejdříve jsem znovu musela k moři. Co nejrychleji. Věděla jsem, že pokud je to pravda, je moře to poslední místo, kam bych měla chodit, ale na druhou stranu, marně jsem se přesvědčovala, že to zní jako z nějaké dětské pohádky, a že na tom není ani zrnko pravdy. Při nejbližší příležitosti půjdu znovu k moři. Už jsem se rozhodla.
"Co zase zamýšlíš?," zjišťoval Anthony.
"Nic!," ohradila jsem se.
"Jasně," prohlásil ironicky. Tak teď už se ho nezbavím. Skvěle! Budu muset najít dobrou příležitost pro útěk. Snad se nějaká naskytne.
Najednou mi došlo, že mám hlad. Pořádný hlad. Ale žaludek jsem měla strachy stažený, že jsem se skoro nemohla pohnout. Co když je to všechno pravda? A proč jsem začala mít ten pocit až chvíli po tom, co jsem to dočetla? A proč se mi to zdá čím dál reálnější?
"Máš mokrý šaty," konstatoval Tonnie.
"Nepovídej," odsekla jsem.
"Oběd je za deset minut. Opovaž se nepřevléct."
"Ano, pane!"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 26. prosince 2014 v 20:22 | Reagovat

Úúú, tomu se tedy říká zvrat. Nymfy? Ty mám skoro tak ráda jako Sirény (také, že obě skupiny bytostí by teoreticky neměly mít city, a obě jsou pěkně zákeřné, pokud se nemýlím). Moc se těším, jak se to vyvine.
Jinak, Tonnieho jsem si v této kapitole hrozně oblíbila. Zbožňuji otravné postavy. A hrozně mě baví ty jejich hádky...
Toto je jedna z nejlepších kapitol, co jsi kdy napsala. Opravdu...

2 Hermi & Efi Hermi & Efi | 27. prosince 2014 v 16:10 | Reagovat

Ach, konečně! Nymfy! Ani nevíš, jak dlouho jsem na ně čekala. Teď, když jsi je konečně zmínila, už by se v příběhu mohly objevit, ne? :-D (Teď je asi jasné, proč jsem na signaturu dala ženskou ruku ve vodě...) Napsala jsi to bezvadně, jen se mi zdá, že je ta kapitola o něco kratší a to je mi líto, protože tohle je asi tvá nejlepší povídka a já se vždy nemohu dočkat další kapitoly. (Nebo se mi jen zdá, že je kratší? Nevím, teď, když mám obrazovku velkou jako menší televize, nemusím tolik rolovat, nu...)
Mimochodem, skvěle jsi napsala ten text z těch starých papírů. Znělo to... Hm, "profesionálně". XD

3 Hermi Hermi | Web | 29. prosince 2014 v 17:08 | Reagovat

Hele! Já zjistila, že se tomu dá dát like! Tak se nedivte, že jsem si to likela, i když jsem to sama napsala, ale já si to musela vyzkoušet...
Jinak moc díky za komentáře!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama