Robot - 11., 12. kapitola

29. prosince 2014 v 12:00 | Hermi |  Robot


Nedá se popsat, jak mi bylo. Nedá se vidět, co jsem viděla. Nedá se zažít, co jsem zažila. Naskytl se mi pohled, při kterém tuhla krev v žilách, vysychalo v krku a srdce přestávalo tlouct. Nevěřila jsem tomu. Ale viděla jsem to. Jen se mi to prostě zdálo naprosto nereálné. Uslyšela jsem srdceryvný křik. Až potom jsem si uvědomila, že to byl můj křik. Nikomu bych nepřála tam stát. Ještě jsem se mohla vrátit. Pes na mě za dveřmi ještě jistojistě čekal. Ale já jen omráčeně zírala před sebe. Nebo spíš možná POD sebe. Stála jsem na tom nejužším krajíčku útesu. Na vrcholku toho nejstrmějšího srázu. A pod ním - jak jinak - se převalovala a bublala vařící láva. Sledovala jsem ten výjev a uzoučkou vratkou dřevěnou lávku přes asi dvacet, možná třicet metrů hlubokou propast, jejíž dno se mi znovu popisovat prostě nechce. Viděla jsem také, že na konci lávky je jakýsi ostrůvek a z něj vedou tři další do rozličných stran a směrů. Polkla jsem. Ale naprázdno. Pak jsem si ale připomněla, že jsem z kovu a pomalými nejistými kroky se vydala po lávce vpřed.
Noha střídala nohu. Lávka se prohýbala a sténala pod mou váhou. Měla jsem pocit, že se každou chvíli přelomí vedví. A já spadnu. Dolů, dolů, do té vařící lávy. Tyhle myšlenky jsem neměla ráda, ale nedokázala jsem je vytěsnit z hlavy. Zahleděla jsem se na ostrůvek uprostřed. Mlžný opar mi sice neskýtal příliš pozorovatelný obraz, ale přesto jsem něco letmo zahlédla. Tři nejasné siluety pevně přivázané ke stalagnátu uprostřed. A teď jsem si toho všimla. Celou dobu jsem byla v jeskyni. V obří jeskyni poseté krápníky.
Navlhlá ztrouchnivělá lávka křupala čím dál víc a já se bála, že už má dost. Ale už jsem tam přece byla! Už jenom kousek! Teď se nemohla zlomit! Bála jsem se. Strašně. Nohy se mi hrůzou třásly a ruce se klepaly. Po chvilce jsem se už ani nemohla trefit nohou na lávku. Pomalu. Jistě. Ještě kousek. Kousek. Kousíček...noha mi podklouzla a já se zřítila z lávky dolů. "ÁÁÁÁÁÁ!!!" vykřikla jsem zděšeně. Moje jediné štěstí bylo, že jsem se stihla rukou zachytit za lávku a teď jsem tam visela z lávky nad lávou za ruku, jako nějaký umrlec. Během chvilky jsem se vytáhla zpět. Unavená, vyklepaná jsem dorazila na "mezistanici" a ztěžka oddychovala. Měla jsem pravdu. Byli tam nějací lidé. Silným lanem přivázaní k nějakému krápníku. A byli to lidé! Po dlouhé době konečně žádní roboti! Bezmyšlenkovitě jsem vytáhla kapesní nožík a osvobodila je.
To jsem ale neměla dělat. Jakmile byli volní, strčili do mě a já už znovu visela za ruku dolů nad bublající lávou. Občas bych asi měla uvážit svá rozhodnutí...a ti lidé si zřejmě mysleli, že jsem spadla dolů. Byla jsem totiž schovaná pod vápencovým převisem, kde mě nebylo vidět. A lidé odešli po lávce pryč. A já byla zase sama.
Když jsem se vší silou vyškrábala nahoru, byli už pryč. Rozhlížela jsem se kolem a viděla jsem, že když jsem přišla do jeskyně, měla jsem pravdu. Z ostrůvku vedly tři cesty. Pravá, levá a ta mezi nimi. A teď babo, raď! Dlouho jsem přemýšlela, ale nakonec jsem se řídila pravidlem "zlatá střední" a vydala se tou prostřední z cest. Když jsem klopýtala po další lávce, doufala jsem, že je to ta správná a že už mě konečně dovede k cíli...

Krok za krokem, noha za nohou. Pomaloučku jsem kráčela po vratké lávce nad rozžhavenou propastí. Ani jsem nedýchala, abych nezviklala lávečku ještě více. Tedy pokud to ještě více šlo... Hrozila mi smrtí. Nedokázala jsem si udržet vnitřní klid. Navenek jsem vypadala vyrovnaně, ale uvnitř jsem panikařila v největší možné míře. Dnes už po několikáté jsem nervózně polkla. Nedokázala jsem myslet na to, kolik kroků budu ještě muset udělat, než dojdu na druhý konec...nebo než se zřítím dolů. Nechtěla jsem myslet na pravděpodobnost obou možností. Křup - křup. Pár kousků dřeva se odlomilo a spadlo dolů. Jak bych asi dopadla já být na jejich místě? Ale nebyl čas na přemýšlení. Lávka se začala hroutit a já chtě nechtě musela přidat. Aniž bych měla ponětí, co jsem komu udělala a kolik mám času, tak jsem se rozběhla po lávce vpřed. Nohy jsem kladla těsně jednu za druhou a lávka mocně sténala. Odlupovaly se z ní čím dál tím větší kusy dřeva a pokaždé skončily v záplavě lávy. Útroby se mi sevřely. Jediným dlouhým skokem jsem dopadla na studenou zem, lávka se přelomila vejpůl a spadla dolů. Uff! Páni! Už jsem si myslela, že to se mnou neskončí dobře. I když se to ještě stále může zvrtnout.
Pomalu jsem se blížila k dalším, snad už posledním dveřím. Kousek...kousíček...sáhla jsem na kliku...zamčeno. Jak jinak? Strčila jsem nehet do klíčové dírky a snadno dveře odemkla. Se skřípěním se otevřely a za nimi se ukázala černočerná tma. A v té černočerné tmě stál uprostřed vysoký stojan. A na tom stojanu v té černočerné tmě - M13. Konečně! Tak se to vyplatilo! A teď nastala největší mezera mého plánu. Jak ho dostat? Když se ho dotknu, udělá mi to minimálně to, co minule. A skončit v bezvědomí se mi momentálně zrovna příliš nehodilo. Vešla jsem do místnosti. Natáhla jsem roztřesenou ruku k přístroji a po všech mých lidských částech těla mi přejela husí kůže. Pomaloučku, zlehka jsem se natáhla k M13 a dotkla se ho. Nic se nestalo. Vytřeštila jsem oči. Strašně mě to překvapilo. Nemělo mě to zabít? Omráčit? Nemělo mi to alespoň něco udělat? Možná už jsem si vytvořila nějakou vnitřní imunitu. Možná. Stále jsem ho pevně svírala v kovové ruce. Kolem něj se vytvořil jakýsi mlžný opar a z něj se zformovala jakási neforemná nepopsatelná bublina. V ní se zobrazila nějaká stará (bláznivě vypadající) paní a hlubokým zasněným hlasem pověděla:
"Až přijde dívka rovna oběma stranám, nastane konec války."
Jak tomu mám rozumět? Oběma stranám? Stranám...? Války...? Války lidí proti robotům...? Já jsem rovna oběma stranám? Jsem napůl! To mluvila o mně! Ale co je to? Nějaká věštba? Víc jsem už přemýšlet nestihla. Zatmělo se mi před očima a já věděla, že teď je se mnou ámen. Teď jsem už zase ve spárech Amy.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 31. prosince 2014 v 22:34 | Reagovat

Zbožňuji scény, kdy někdo přechází po úzkých lávkách! Sice se mi to místy zdálo trochu rychlé a nerozepsané, třeba když poprvé spadla, ale vím, že je to dost těžké (koneckonců, kdyby mi někdo po dopsání mé Hrany života řekl, ať napíši cokoli o chození po úzkých lávkách, poslala bych někam hodně daleko, a moc hezké místo by to nebylo :-)).
Rozesmál mě ten konec. Ona si myslela, že ji M13 ublíží, a přesto se k tomu přiblížila? .-) to je tak šílené, až se mi to líbí.
Vážně, užila jsem si to. Jen tak dále!

2 Hermi Hermi | 1. ledna 2015 v 11:42 | Reagovat

No jo, ono už je to starší a spousta detailů je ne do řešení, ale já se nějak nedokážu rozhoupat to přepsat. Ale díky. :)

3 C.V.O.K. C.V.O.K. | E-mail | Web | 10. ledna 2015 v 14:45 | Reagovat

Poslušne hlásim že som späť. A že už nikdy... NIKDY nedovolím, aby ma akékoľvek aktivity - a je mi srdečne jedno čo škola alebo rodina a priatelia- ukrátili o potešenie z čítania... Tohto. Hej tak ale vážene Hermi - GENIÁLNE! TAK napínavé že som mala zimomriavky! Úplne úžasne popísaná akcia. Súcitila som s hlavnou hrdinkou. Bála som sa, skoro som vykríkla keď spadla z lavičky. Srdce mi zastavilo v momente keď ju tí ľudia zhodili z ostrovčeka (btw, to by ma ale JOJSAKRA zaujímalo čo sú zač! vzhľadom na oslobodenie ktorého sa im dostalo sa nezachovali práve najvďačnejšie.... zmrdi) a... a tak celkovo... No, som nedostatkom kyslíka spôsobeným neustálym zadržovaním dychu zadychčaná ako maratónec. Mňamózna kapitolka.
Už sa neviem dočkať, ako zabráni vojne  azachráni svet!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama