SS - 24. kapitola

6. prosince 2014 v 19:27 | Hermi |  Sladké sny
Vyvěsíme vlajky! Hermionka se konečně uráčila tu kapitolu dopsat! Jen pro vaši informaci - psala jsem ji asi týden! ÁÁÁle, má osm stránek! A je psaná z poněkud více pohledů - přesněji z osmi. Tedy z šesti, ale dva se opakují. Potřebuji popsat situaci od všech, když se rozdělili. Inu, je to trochu na pendrek. Každopádně doufám, že se vám to bude líbit.


Nicol

Běžela jsem chodbou neuvěřitelnou rychlostí, protože mě sužovala představa, že každou chvíli vybuchnu. Problém byl ale v tom, že jsem prostě nemohla nechat jak Luka, tak Miu a Percyho tam, odkud sama utíkám. Jistě, Luke mě donutil, nebo spíš donutil Saru, aby mě odvedla pryč. A ta vysprintovala napřed a já ji nechtěla ztratit z dohledu. Doufala jsem, že to Luke stihne, než se stane něco hodně špatného. Ale bála jsem se o Miu a Percyho.
"Ty víš, kudy jít?," zašeptala jsem zadýchaně směrem k Saře.
"Ne," odpověděla, "Ale tuším. Třeba se trefíme."
"Ale v paláci se vyznáš, ne?," ujišťovala jsem se.
"To jo, ale nevím, jak daleko od paláce máme jít."
"Já bych šla tam, kde jsem se poprvé objevila," navrhla jsem.
"No jistě, ty chytrá. A víš, kde to je?"
"No…to ne. Ale třeba bychom mohly jít na jih…"
"A víš vůbec, kudy je jih?"
"No…já…kdo se má v tomhle zatraceným paláci, sakra, vyznat?! Jak já mám vědět, kde je tu jih?!"
"No vidíš! Tak jak se mám v tomhle světě vyznat já, když z paláce nevystrčím nos?!"
"Jen takový…anatomický…dotaz. Máš vůbec nos?"
"Panebože, to bylo řečnicky!"
"Dobře, dobře…"
Mezitím jsme stanuly před dveřmi ven. Proč mě nikdy předtím nenapadlo prostě rovnou utéct? A kdy se znovu probudím? Otázky mi vířily v hlavě jako splašené. A co bude s Lukem? A kde je ta lesní mýtina? A kde jsem já?
"Co všechno budeme muset projít?," vyhrkla jsem na Saru, která právě otevírala obrovské těžké dveře, za nimiž se ukázala tmavá zšedlá krajina.
"Upřímně? Nemám nejmenší ponětí. Ale líbit se ti to asi nebude. Pro začátek určitě hřbitov."
"Hřbitov?!"
Luke

Doslova jsem utíkal chodbou do knihovny, a jakmile jsem se ocitl v místnosti, silou jsem za sebou zabouchl dřevěné dveře a rozběhl se k policím s knihami. Tím jsem samozřejmě rozvířil značné množství prachu a rozkašlal se. Začal jsem se přehrabovat v zažloutlých stránkách knih.
"Jak…jak…j…," mumlal jsem si sám pro sebe.
"Jak se..s..jak se dostat…Tady!"
Jak se dostat do světa lidí! Heureka! Rychle jsem očima prolítával řádky černě psaného textu, který mi najednou nějak splýval před očima. Našel jsem, co jsem potřeboval. A měl jsem pravdu. Byl to ten strom. V té chvíli jsem se prudce otočil a vyběhl z místnosti ven. Sotva jsem vnímal své okolí. Měl jsem sotva minutu. Proběhl jsem okolo Damona, který prostě jen seděl na zemi, celý od krve (čemuž jsem se do jisté míry opravdu divil, protože jsem skutečně nepředpokládal, že by bytost jako on mohla mít krev) a kočky nikde. Tušil jsem to. Vážně ho chtěli Mia a Percy jen zdržet, aby Nicol stihla včas utéct. Neudivuje mě, že na mě se zapomnělo.
Poprvé v životě mi chodby paláce připadaly jako labyrint. Nekonečné dlouhatánské bludiště nejen s množstvím chodeb, ale také tím pádem rohů a odboček. Teď jsem v duchu děkoval sám sobě, že to tu znám. O překot jsem utíkal chodbami, až jsem konečně narazil na venkovní dveře. Byly pootevřené. Vyšel jsem ven, tentokrát už opravdu pomalu. Užíval jsem si dočasný pocit vítězství. Věděl jsem, že jakmile se Damon jakž takž vzpamatuje, poběží za námi a obával jsem se, že zrovna jeho jen tak něco neunaví, natož běh.
Stoupl jsem si přímo před palác, jen pár kroků od vstupu a čekal. Nevěděl jsem, kdy má dojít k výbuchu, ale počítal jsem s tím, že už to moc dlouho trvat nebude. Chvíli jsem tak stál, dokud se neozvala ohlušující rána a palác se od základů nezhroutil k zemi. Na tváři se mi objevil škodolibý úsměv. Ve chvíli, kdy z paláce už byly jen doutnající trosky a ruiny, vyšel ven můj otec, ale než mě stačil spatřit, otočil jsem se k němu zády a ostrým tempem vyrazil vstříc jižním krajům našeho světa.
Percy

Mia mě následovala dlouhou cestou, kterou jsme již jednou absolvovali, když jsme šli sem. A oba jsme tentokrát až moc dobře věděli, co nás čeká na jejím konci. Tentokrát jsem ale věděl jedno - v žádném případě se nesmíme snažit pomalu proplížit, protože to nás minule oba málem zabilo. Nejrychlejší je to prostě proběhnout. Na nic se neohlížet a hlavně se ničeho nebát. To bude nejspíš trochu problém.
"Mio?," zavedl jsem řeč.
"Hm?," vzdychla znaveně.
"Víš, že budeme muset znovu projít hřbitovem?"
"Vím," řekla nezaujatě. To bylo docela podivné.
"Co je?" obvykle bývá možná trochu pyšná nebo možná vyděšená, ale rozhodně ne takováhle.
"Nic. Jsem jenom unavená. Dochází ti, jak dlouho jsme nespali?"
"No, to sice dlouho, nejméně dva dny, nebo déle, ale tohle je svět snů. Tolik spánku přece nepotřebuješ!"
"Možná ty," zívla.
"Možná," připustil jsem, "Ale víš, že pokud nechceme, aby se nám něco stalo, budeme muset jít ještě alespoň den vkuse?"
"Nevím, jestli to vydržím." Klížily se jí oči. Také jsem už začínal pociťovat známky únavy, jak jsem se na ni díval.
"Vydržíš. Musíš."
"Dobře, pokusím se…"
Damon

Celý palác mi spadl na hlavu a všichni z něj utekli. Jak ideální situace. Jen já sám teď stál v tom téměř hmatatelném oblaku prachu, zatímco ostatní včetně Luka přede mnou vesele utíkali. A já je nechal. Prozatím.
Věděl jsem, že nemohou přijít na to, jak se odsud dostat, a že pokud zůstanou stále v tomto světě, není kam se přede mnou schovat, tak velký zase není. A mně nikdy nedojdou síly a touha je dostat. Ta dívka je to poslední, co potřebuji, abych konečně mohl neomezeně vládnout celému světu, a ona si jen tak přijde a zjistí, že to ona je skutečná královna! Jak ponižující! To sráží mou autoritu na bod mrazu. Moc dobře jsem věděl, že se jich musím zbavit dřív, než se oni zbaví mě. Hned.
Překročil jsem několik kamenů a vyhnul se dalším větším. A rozběhl se za nimi. Za všemi.

Sarah

"Připravená?," zeptala jsem se s lišáckým úsměvem v podání pavoučice. Stály jsme před hřbitovem a Nicol docela zděšeně zírala na tu šedavou vyprahlou pustinu s náhrobky umístěnými všelijak, jen ne rovně. Polkla.
"Připravená?," zeptala jsem se znovu, tentokrát hlasitěji, protože mě vytrvale ignorovala.
Přikývla.
"Myslíš, že by bylo lepší jít pomalu a tiše, nebo to risknout a rychle proběhnout?," koktala tichým roztřeseným hláskem na hranici slyšitelnosti.
"Netuším. Ale instinkty mi říkají, že jít pomalu a nepřitahovat nechtěnou pozornost se někdy hodí. Na druhou stranu mám dojem, že tady nám něco takového sotva pomůže. Mrtvoly slyší buď všechno, nebo nic."
"Takže…co budeme t-teda d-dělat?"
"Půjdeme pomalu," rozhodla jsem, "A nezapomeň se dobře dívat pod nohy. Prasknutí jediné větvičky nás může zabít!"
Znovu přikývla.
A obě jsme ztichly.
Cáry přízemní mlhy se natahovaly mezi pomníčky, takže mi najednou přišlo naprosto absurdní, že jsem jí řekla, aby se dívala pod nohy. Vždyť ani já, při své úžasné výšce, jsem si přes bílou stěnu nedohlédla na špičky nohou! Tak to byl konec. Snažila jsem se jít tiše, pomalu a opatrně, ale věděla jsem, že je nám to stejně nanic, jako láhev vody u plného jezera.
Najednou Nicol udělala hlasitější krok a já sebou leknutím trhla. Jednou se to stát muselo. Obě jsme znehybněly a vtom jsem zaslechla zvuk.
"Běž," sykla jsem a sama se dala do zoufalého úprku napříč místem plným hrobů. Nicol poslechla. Běžela rychleji než já, protože byla o dost větší. Sotva jsem popadala dech.
Nadechnout jsem se mohla, až když jsme obě bezpečně stanuly na druhé straně. Zhypnotizovaně jsem zírala na kříže a hroby a spadl mi jeden jediný velký kámen ze srdce.
"V pořádku?," zeptala jsem se Nicol.
Přikývla. Znovu.
Mia

Šla jsem za Percym už docela dlouhou dobu a dobře věděla, že už za malou chvíli tahle cesta skončí a přijde hřbitov. Chtěla jsem si ještě naposledy užít života. A i když jsem myslela, že co chvíli asi usnu, věděla jsem, že nesmím, protože v tom Percyho nenechám samotného a protože chci zemřít se ctí.
"Tobě se nechce spát?," zeptala jsem se zkoumavě.
"Jistěže chce," odpověděl Percy, jako by to byla samozřejmost. A takyže nejspíš byla. "Ale musíme to ještě nějakou chvíli vydržet."
"Kdy se vyspíme?," upřela jsem na něj prosebný pohled.
"Až budeme dostatečně daleko."
"A kdy budeme dostatečně daleko?," zajímala jsem se.
"Tak třeba za rusalčiným jezerem."
"No dobře," souhlasila jsem a povzdechla si. Ale ještě musíme projít hřbitov.

***

Stáli jsme oba, těsně vedle sebe, před hřbitovem. Byl rozlehlý, děsivý a pustý. Bála jsem se. Ne vždy se bojím, ale teď jsem se skutečně bála, hlavně díky své předchozí zkušenosti. Byla jsem přímo vyděšená. Zoufale jsem polykala sliny, doufajíc, že to nějak pomůže, ale žádný valný účinek to nemělo. Kdo by to byl čekal.
"Jdeme?," přinutila jsem několik slov projít svým sevřeným krkem.
"Jdeme," odpověděl Percy.
Pomalými nejistými kroky jsem vykročila vpřed. Nutila jsem se ke každému dalšímu pohybu a tma přede mnou se zdála čím dál tím temnější. Mlhu už jsem skoro nevnímala, i když mne sotva znatelné kapičky rozptýlené ve vzduchu dráždily v čumáčku. Větve se mi stahovaly přímo před obličejem.
A najednou jsem zůstala zírat.
"Vidíš to, co já?," ujistila jsem se, jestli se mi nerozvíjí nějaká zraková vada, ale byla jsem si téměř jistá, že tomu tak není.
"Vidím."
Větve před námi uhýbaly, mlha se rozestupovala, pomníčky jako by se narovnávaly a utíkaly z naší cesty. Měli jsme pěšinu volnou. Najednou se ozval čísi hlas.
"Kdo již jedenkráte prošel, vícekrát platit nemusí. Projděte klidně, toť právo, tak praví zákon."
Upřeně jsem koukala před sebe. Nic jsem ale neviděla. Jen volnou cestu ke svobodě, která jen a jen čekala, až se po ní někdo vydá. A pak jsem viděla spánek. Ta vidina mi dodávala sílu. Ještě kousek a budu se moct po několika dnech konečně znovu vyspat! Euforicky jsem se rozběhla napříč hřbitovem a zjistila tak, že to kupodivu nebyla žádná past, ale jen obyčejné pravidlo. Za mnou se po chvíli vynořil Percy a za ním Luke, ten chlápek z paláce. No jo, my ho tam nechali…! Jejda..
"Jé, ahoj!," promluvila jsem rádoby překvapeným hlasem. Tedy měl být překvapený…bohužel to moc nevyšlo…
"Ahoj," odpověděl Luke.
"Budeš teď cestovat s námi?"
"No, to sice možná, ale máme větší problém. Jde za námi Damon!" To ne! Sbohem, vysněný spánku!
"Jaký je plán?," zjišťoval Percy.
"Plán je improvizace."
"Jo, nebo prostě útěk?," navrhla jsem.
"Nebo tak," připustil a dali jsme se do běhu.
***

Upřímně řečeno by mě docela zajímalo, jak se Luke dostal přes hřbitov, ale neptala jsem se. Buď tamtudy už jednou šel, nebo to prostě proběhl za námi, dokud byl ještě čas. Nemyslím si, že by bylo vhodné se ptát.
Došli jsme téměř k rusalčinu jezeru. Dokud se k nám nepřidal Luke, lákala mě sem vidina spánku. Bohužel jsem měla trochu smůlu. Ten Damon mě ani vyspat nenechá! Přísahám, že jestli nás dohoní, tak ho asi roztrhám na kousíčky! Mikroskopické kousíčky! A budu se u toho sadisticky usmívat!
Tiše jsme prošli okolo nehnuté vodní plochy a rusalka se neobjevila, což jsem považovala za velice zvláštní. Všude okolo začínaly vyrůstat ze země trsy trávy. Sice suché a šedé, ale byla to tráva! Skutečná tráva! Stačila taková krátká chvíle a já skoro zapomněla, jak je to krásné zase vidět něco růst. Luke se na ni ale díval, jako by ji v životě neviděl, což tedy mohlo být docela dost dobře možné. No co, třeba ji znal z knížek.
Brzy jsme prošli okolo rusalčina jezera a nebe nad námi se začínalo trhat. Protrhávat. Po chvíli jsme měli nad hlavou modré nebe a pod nohama jasně zelenou trávu. Vysoko ve vzduchu zpívali ptáci a stromy najednou měly trochu listí. Krajina se rychle změnila a já se nestačila divit. A na tváři se mi vyloupl spokojený úsměv.

Damon

Šel jsem za nimi. Samozřejmě, že jsem za nimi šel. Nemohl jsem je nechat uniknout. Na pěšině se leskly drobné temně černé kamínky. Chm. Nepamatoval jsem si, že bych je tam kdy nechal dát. Ale vypadalo to pěkně. Netrvalo dlouho a stanul jsem před hřbitovem. Spokojeně jsem se usmíval a vlastně jsem neměl daleko ke zlému smíchu rozléhajícímu se strašidelně šedivou krajinou. Ten hřbitov vypadal vážně děsivě. Byl jsem na něj náležitě pyšný. Jak by taky ne? Pěkně se povedl! Hroby každý na jinou stranu, pomníčky střídané kříži, spousta mlhy, nic lepšího si člověk snad ani nemůže přát…
Vyšel jsem (No, jak se to vezme. Ono je to složité, když se vznášíte nad zemí.) a v tu chvíli se něco pohnulo. Nevyvedlo mě to z míry, prostě jsem pokračoval v cestě. Slyšel jsem spoustu strašidelných zvuků a zvuků odsunování kamenů. Kamenů na hrobech. Nepřikládal jsem tomu valnou důležitost. Dokud se mi ledová ruka neovinula okolo zápěstí. Naskočila mi husí kůže. Oklepal jsem se a strhl ji ze sebe. Ale z mlhy se nořily další a další. Těla, ruce, nohy,… A všechno to se po mně sápalo. Zle vytřeštěné žluté oči se na mne upíraly mrtvolným výrazem. Něco mě strhlo k zemi. A během chvilky stáhlo do hrobu. Chvíli jsem padal a pak jsem ucítil náraz zad o hlínu. Pak jsem slyšel už jen, jak se posunuje kámen nade mnou a viděl mizet poslední zbytečky světla, po kterém jsem poprvé v životě tolik toužil…

Nicol

Prošly jsme okolo jakéhosi jezera. Sarah říkala, že si musíme dávat pozor, že v něm žije rusalka, ale ta se neukázala. Prošly jsme kolem a teď už jsme nějakou tu dobu šly po travnatém porostu. Konečně! Tolik dní jsem neviděla světlo! Nebo to nebyl ani den? Ale teď už se mi únavou skoro podlamovala kolena.
Dlouho jsme šly rychlou chůzí, protože jsme dobře věděly, že za námi jde Damon. Bála jsem se o ostatní. Nevěděla jsem, co se s nimi stalo. A doufala jsem, že nás co nejdříve dohoní, protože jinak se asi zblázním strachy.
"Myslíš, že stihli utéct?," zeptala jsem se Sary.
"Nevím, jak Mia a Percy, ale jak znám Luka, tak ten určitě."
"Alespoň, že tak," vydechla jsem. Pořád mě ale tížila představa, že jsem tam nechala Miu a Percyho.
"Díky, že jsi je přivedla. Myslím Miu a Percyho. Ale možná, že kdybych byla opatrnější, mohli by oba být na své mýtině a vyspávat do odpoledne."
"Dost sebelítosti," poručila Sarah, "Vybrali si sami, ne? Mám takový dojem, že to oni tě šli hledat. Na vlastní nebezpečí. A mimoto jsou určitě oba v pořádku. Nejspíš jdou kus za námi." Přikývla jsem. Věřila jsem jí.
"Nevíš, jestli jdeme správně?"
"Nevím, ale pokud ano, slyšela jsem, že už bychom měly brzo potkat nějakou jeskyni."
"Jeskyni?," podivila jsem se.
"Žije v ní drak," upřesnila.
"Nebudeš mě nutit tam chodit, že ne?," vykřikla jsem zděšeně.
"Mám snad důvod?"
"No, tak to nevím."
"Ne, nemám. Vyhneme se mu obloukem," rozhodla. Oddechla jsem si.
"Výborně."
"Vlastně jde jen o to vědět, kudy jít."
"Hlavně doufám, že ostatní taky vědí, kudy jít."
"No, to já taky."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kate Černobílá Kate Černobílá | Web | 6. prosince 2014 v 20:48 | Reagovat

Lahůdková kapitola! Takže Damon je pohřbený za živa (no, pokud se dá použít výraz "za živa")? S upřímností, dobře mu tak!

Snad to ještě nebyla poslední kapitola? Že ne? Mrzí mě, že už ta povídka bude končit, četla jsem to opravdu s radostí...

Mimochodem, opět se ti povedlo mě u některých vět rozesmát tak, že jsem málem sletěla ze židle.

2 Hermi Hermi | Web | 6. prosince 2014 v 22:09 | Reagovat

[1]: No počkej, to ještě není konec! Když dokáže přežít výbuch, tak proč by se nemohl vyhrabat z hrobu? A, ne, ještě bude jedna kapitola a pak epilog. A to jako vážně? Já to umím napsat vtipné, aniž bych o tom věděla? Pěkně já! :-D Ale na Trolly to nemá, u těch jsem permanentně umírala smíchy! Děkuji. :)

3 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 7. prosince 2014 v 18:31 | Reagovat

Pohřben, a ještě k tomu vlastní pastí...
Moc se těším, jak to všechno dopadne. Snad bude další kapitola co nejdříve!
Mimochodem, také jsem se smála. Také jsi mě málem shodila ze židle.
Já vás musím přestat číst. Jinak to bude zajímavý titulek v novinách: "Mladou dívku chladnokrevně zabily dvě blogerky záchvatem smíchu"...

4 Hermi Hermi | Web | 9. prosince 2014 v 14:27 | Reagovat

[3]: Děkuji! Další kapitolu se pokusím napsat někdy o víkendu, ale silně pochybuji, že to stihnu, protože takových vánočních akcí za dva týdny, to svět neviděl...! A pokusím se tě nezabít smíchy. :-D

5 Efü Efü | 10. prosince 2014 v 14:48 | Reagovat

...

6 Efü Efü | 10. prosince 2014 v 15:09 | Reagovat

No tak to je pokrok! Mohu komentovat na mobilu. No tedy...
Úžasná kapitolka! Jen jsi mne zprvu zklamala, ani nevíš, jakou dobu jsem toužila po jeho smrti. (Asi to bude hoodně zvrácený ČLOVĚK? Takže má orgány? V tom případě víš, po jaké smrti přesně toužím... Mwhehe. Ale pochybuji, že by někdo z postav praktikoval Dexterovu metodu. (I když... Co Sarah? Hm? Hm?)) Ale já věděla, že to nebude tak jednoduché. Jak by ho mohl zastavit výbuch, že? Co jsem si myslela. Cs. (Chtěla bych Damonovu imunitu...) Pak mne potěšily ty zombie, že naše chlupaté košišty pustily a Damona... Pohřbily? (Ale mohly ho alespoň kousnout...) Jenže tuším, že z toho se nejspíš taky vyhrabe (a doslova :p). Damn.
Jinak celkově o kapitole - moc se ti to povedlo a opravdu mi musíš povedět, kam chodíš na ty hlášky. Vážně musíš. Ono je to tak úžasně vtipné, až jsem dostala záchvat kašle a málem jsem sletěla po hlavě z palandy (170 cm). Skvostné. Nu, těším se na další kapitolu!
P.S.: Blbá, blbá, blbá Efüna. *předstírá, že mlátí hlavou o zeď* Nejen, že mám konec Programu E, už mám i epilog. Wauuuu... Blbá, blbá!

7 Hermi Hermi | Web | 10. prosince 2014 v 15:16 | Reagovat

[6]: Díky. Úplně tě vidím, jak smíchy padáš z palandy! Upřímně řečeno (Páni, já mám teď fakt nějak ráda "Upřímně řečeno" a "Upřímně"!) se fakt nemůžu dočkat, až vyjde další kapitola SS, protože to bude znamenat, že jsem to konečně dopsala a to by byl fakt pokrok! No nic. Každopádně se ze všeho nejvíc těším, až začnu psát Misi. Mimochodem, už mám něco, nad čím přemýšlím (Můžeš třikrát hádat, nad čím na tom asi přemýšlím. Jestli to nazvat Prolog nebo První kapitola! Celá já!) Ale problém je, že mám z těch dvaceti postav vymyšlených asi deset...! Pomoc!

8 Hermi Hermi | Web | 10. prosince 2014 v 15:17 | Reagovat

P.S.: Kdybys radši psala Georgia Cross! Proč nepíšeš? Proč radši píšeš Program Enydris?! Ne že bych se na něj netěšila, ale upřímně řečeno (Ha! Zase upřímně řečeno!) mě Georgia baví víc. Možná to bude tím, že z té jsem už četla první kapitolu...

9 Efü Efü | Web | 11. prosince 2014 v 16:13 | Reagovat

[8]: Když já nevím. Přemýšlela jsem o tom a usoudila jsem, že to vlastně o ničem není. Je to blbost... Ale fajn. Dobře. Můžeš být na sebe pyšná, že jsi to napsala, protože jsi mne tím donutila jít to opravdu napsat. Tak jo. Zkusím napsat další kapitolu Georgii.

10 Hermi Hermi | Web | 12. prosince 2014 v 19:55 | Reagovat

[9]: Fakt?! Vážně?! Jó!! Super!! [:tired:]  [:tired:]  [:tired:]

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama