SS - 25. kapitola

15. prosince 2014 v 12:00 | Hermi |  Sladké sny
Tramtadadáá! Je to tady! Poslední pětadvacátá kapitola Sladkých snů! Myslím, že jediná povedená scénka je tentokrát scéna Luke vs. sfinga. U té jsem doslova umírala smíchy. Co vy? :D No, jinak, čekala jsem, že se víc rozkecám. No nic. Pěkné počtení...



Sarah

"Támhle!," vykřikla jsem a rozběhla se k jeskyni, kterou jsem spatřila nedaleko před sebou.
"Neříkala jsem to? Mám naprosto úžasný neomylný orientační talent!"
"Samozřejmě," uznala Nicol, "Jen jestli jsi ještě neříkala, že tu žije drak…"
"Říkala. Proč?"
"No protože ječíš, jako bys nestála o nic jiného, než ho vzbudit."
"Jejda. Člověk se musí pochválit, ne?"
"Saro, ty přece nejsi člověk."
"I pavouci se musí pochválit."
"Kolik znáš mluvících pavouků, kteří udělali něco, co by stálo za pochvalu?"
"Em…asi…jednoho? Sebe."
"Vidíš."
"Ale i já se potřebuju pochválit."
"Tak tady nemusíš vyřvávat na lesy."
"No jo, no jo…Takže teď bychom se měly potichu proplížit."
"Pevně věřím, že to byl sarkasmus."
"Bohužel."
"Takže ty nejdřív málem vzbudíš draka a pak prohlásíš, že se potichu proplížíme? Aha."
"Promiň! Tak se odteď budeme potichu plížit! Spokojená?," šeptala jsem rozčileně.
Mlčky přikývla a přikrčené jsme téměř proběhly okolo jeskyně.
"Tak, to by bylo," vydechla jsem.
"Výborně."

***

Pokračovaly jsme v cestě dlouho a na východě se již začínalo šeřit, zatímco západ byl prosvětlen rozlévající se zlatavou září zapadajícího slunce. Věděla jsem, že již nejsme daleko. Už jen tak půl hodiny cesty. Ale kolena se mi podlamovala a mně nezbývalo než doufat, že tam brzy budeme. Že tam budeme dříve, než se setmí. I mě už začínal docela sužovat strach, že se kočkám a Lukovi něco stalo. Možná jsem byla jen paranoidní, ale stejně. Co když ne? Co když je Damon opravdu dohonil?
"Saro?," zeptala se.
"Hm?"
"Co bude s vládou a s Damonem, až odejdu."
"Tak to opravdu nevím."
"Měla bych někomu předat vládu. A měla bych někoho pověřit, aby se Damona konečně zbavil. Zvládneš to?"
"J…jako…obojí?," vykoktala jsem značně překvapeně.
Přikývla.
"Proč já?"
"No, nejspíš proto, že jsi asi jediná, kdo může zabít Damona, a tím pádem bych řekla, že jsi i vhodná královna."
"Dobře. Jak myslíte, Vaše výsosti."
"Já už nejsem výsost, to jsi teď ty."
***

Šly jsme dlouho. Připadalo mi to jako věčnost. Míjely jsme pole, louky, lesy, vody i souše. Tak dlouho to trvalo, dokud jsme nedošly k nějakému lesíku. Nebyl zrovna dvakrát rozlehlý, ale stejně to byl les.
"Tohle mi přijde nějaké povědomé," prohlásila Nicol.
"Byla jsi tu někdy?"
"Určitě ano. Myslím."
"Já myslím, že už nejsme daleko."
"Já jsem strašně unavená," vzdychla.
"To já taky," přiznala jsem, "Ale musíme tam co nejdřív dojít, jinak bude příliš pozdě."
"Přece si můžeme chvíli odpočinout," naléhala.
"Ne, nemůžeme."
"Proč ne?"
"Víš, jak moc blízko už můžeme být? Pojď, poběž!"
Volky, nevolky, musela se dívka rozběhnout za mnou. Následovala mě skrz houštiny a lesní porost. Nyní již jasně zelenou trávou, větvemi stromů i keřů a lesními plody. Netrvalo dlouho a vběhly jsme na malou ušlapanou mýtinku. Široko daleko nikde nic jiného, než čerstvá zeleň. Nicol zbledla. A v tu chvíli se tryskovou rychlostí rozběhla houštím, které ohraničovalo mýtinu, kde zmizela. Vydala jsem se za ní.

Damon

Netušil jsem, že je to se mnou tak zlé, že jsem schopný se nechat chytit vlastními pastmi. Ovšem není problému, se kterým bych si neporadil. Brzy jsem znovu stál na zšedlé hřbitovní půdě, a i když mé oblečení bylo značně potrhané a jinak čistě bílá pleť špinavá od hlíny, byl jsem v pořádku. Zbytek cesty napříč hřbitovem jsem překonal během mrknutí oka, protože jsem nestál o další potíže a další zdržování. Stačila mi chvilička na to vzpomenout si, co je mým úkolem a znovu pokračovat v cestě.
Luke

"Ví někdo z vás dvou, jak je to ještě daleko?," zjišťoval jsem.
"Tak den až dva vycházkovou chůzí," odpověděl Percy.
"Ale já se neptal na vycházkovou chůzi," řekl jsem, "Chtěl jsem vědět, jak dlouho půjdeme tímhle tempem."
"Tak…když to vezmeme průměrně, s nějakou zastávkou, někdy s během, tak přibližně…pár hodin."
"Kolik je pár?," zajímala se Mia.
"Jak mám vědět, kolik je pár?," osočil se na ni Percy, "Až tam budem, tak tam budem."
"Takže kolik je pár?"
Percy vydal zvuk, který se podobal zoufalému "Arghh!!". Takového něco mezi šokem, zoufalstvím, bezmocí a neštváním.
"No kolik?," vyzvídala bílá kočka.
"Třeba tři, čtyři hodiny!," vymáčkl se konečně Percy.
"Tak tři nebo čtyři?," rýpl jsem si a Mia dostala záchvat smíchu.
Percyho výraz by mohl vraždit.

***

"Brzy bychom měli potkat jednu jeskyni. Tedy ovšem pokud jdeme správně."
"Jestli nejdeme správně, tak tě asi…," začala Mia, ale nedopověděla to, protože její pohled spočinul na vysoké šedivé jeskyni, která se nedaleko tyčila do oblak.
"Co v ní žije?," pídil jsem se.
"Mysli. Co tak obvykle žije v jeskyních?"
"Já nevím. Trollové?"
"Draci! Žije v ní drak!"
"Drak?! Vezmu to zkrátka - kolik procent je naše šance na přežití?"
"Záleží, jestli máš v úmyslu ho vzbudit."
"Ne, díky."
"Tak osmdesát až devadesát procent. Protože už nějakých asi šedesát nebo sedmdesát procent je, že se ti ho podaří nevzbudit."
"To bych byl docela rád."
"Tak už pojďte," popohnala nás Mia a my prošli okolo jeskyně, aniž bychom draka vzbudili. Slušná práce!

***

Netrvalo dlouho a přišli jsme do ještě o něco přívětivějších krajů. Opravdu jsme šli docela ostrým tempem.
"Kde vlastně byla ta sfinga?," zjišťovala Mia.
"Jaká sfinga?!," zděsil jsem se.
"Neznáš sfingy? Bájná magická stvoření? Lev s lidskou hlavou, křídly a často i hadím ocasem?"
"Blé!," oklepal jsem se, "Děsivá představa. A to jste potkali?"
"Jo. Cestou sem. Jí to lidské maso a má to podivně velkou zálibu v hádankách. Ale nedochází mu, že dává ty hádanky tak příliš tematické, že to člověka prostě musí napadnout. K naší velké smůle to stvoření jí i kočky, takže jsme byli docela vyděšení a nebýt Mii, tak jsem asi ve lvím žaludku," vysvětlil Percy.
"Když je to částečně lev, had, orel a člověk, nemůže to mít třeba čyři žaludky, jako kráva?"
"Aha. Doteď tu měla ty nejpitomější dotazy Mia. Zdá se, že máme nového experta."
"Notak! Byl to čistě anatomický dotaz! Buď rád, že se chci vzdělávat!"
"Tak se nevzdělávej u mě, protože já vím ještě větší houby, než ty!"
Tak tohle je konverzace za všechny prachy!
"Tak proč mi tu referuješ o sfingách?!"
"Lidi?," vložila se od konverzace Mia.
"Protože nás prve mále sežrala!," hádal se Percy, jako by se nechumelilo.
"Lidi? Hej, vy dva!"
"No a co? To nevadí, jestli ji už nepotkáme!"
"Bohužel vás musím zklamat, pánové," ozval se za námi sametový hlas.
"No já je zabiju!" Tak v tomhle hlase jsem poznal Miu. A moc dobře jsem věděl, co uvidím, až se otočím.
"Máš čtyři žaludky?" Ženské oči na ženské hlavě, posazené na lvím těle se na mě nechápavě upřely.
"Jeho si nevšímej," povzdechl si Percy, "Jaká je hádanka tentokrát?"
"Tentokrát není žádná hádanka. Tentokrát vás sežeru rovnou," rozhodla se sfinga.
"Ale to není fér!," prohlásil jsem, "Já chci taky hádat!"
"Proboha, udělejte si s ním něco, nebo za sebe neručím!"
"Tak mi dej taky hádanku," dráždil jsem ji schválně jako tříleté děcko.
"Leze, leze po železe, nedá pokoj, až tam vleze! Co je to?," vyprskla sfinga první, co ji napadlo.
"Klíč. Něco složitějšího na repertoáru nemáš? Adios, sfingo," otočil jsem se s vítězoslavným výrazem ve tváři.
"Kampak, kampak? Kdo tě pustil?"
"Ty. Uhodl jsem tvou hádanku, takže můžu pokračovat v cestě." Sfinga zbledla.
"Možná by sis měla nejprve prostudovat pravidla vlastní hry, nebo se ti bude stávat čím dál častěji, že tě v ní někdo obehraje."
Vypadala, že se buď každou chvíli rozbrečí, nebo mě zabije, ale ani na jedno neměla právo. Pláčem by si snížila autoritu a zabít mě nesměla, protože jsem vyhrál.
"Sbohem, sfingo, žij blaze." Nechal jsem ji tam stát jako sochu a zírat před sebe a Mia s Percym spěchali za mnou. Oddechl jsem si. Tak, to by bylo.
***

Tráva pod našima nohama byla čím dál tím zelenější a příroda čím dál více živá. Netrvalo dlouho a došli jsme k lesíku. Byl to spíš takový hájek, ale já moc dobře věděl, co je to za hájek, a že už jsme skoro tam. Jen jsem se obával, co je s Nicol, Sarou a jak daleko za námi je Damon. Doufal jsem, že jeho ta sfinga vzteky sežrala.
"Tady si to pamatuju," vydechla po chvíli Mia.
"Už víš, kde jsme?" pousmál se Percy.
"Jo!," Mia radostí skoro skákala.
"Jsme doma, jsme doma!"
Prošli jsme lesem, trvalo to chvilku. Na mýtině, na kterou jsme narazili, se oba zastavili a já s nimi. Potom si Mia vzpomněla, že by tu měla být Nicol a Sarah. Rozběhla se. Percy za ní. Já se nakonec naposledy rozhlédl po zelené mýtince a běžel také.

Nicol

Vyběhla jsem z lesa. Docházel mi dech. Zoufale jsem potřebovala záchranu. Poslední zbytky sil ze mě vyprchávaly, jak bublinky z cocacoly. Cítila jsem, že nemám daleko ke kolapsu. Viděla jsem, jak se bezmocná zřítím do zvlhlé ostré trávy, jak se mi podlomí kolena, a já klesnu na měkkou zem. Ještě chvíli, chvilku, chviličku…Mé nohy podklouzly, tělo selhalo a já upadla do trávy a ztěžka oddechovala. Věděla jsem, že brzy přijde, ale stejně dobře jsem věděla, že nedokážu vstát a běžet dál. Uvažovala jsem, co teď. Hned za mnou přiběhla Sarah. Chvíli jsme seděly v trávě a oddechovaly a potom se najednou z lesa vyřítili Mia a Percy. Vytřeštila jsem oči a ze srdce mi spadl obrovský kámen. Vrhli se ke mně a přesvědčovali mě, abych se postavila a pokračovala v cestě ze dvou důvodů: Damon už nebyl daleko a já nebyla daleko od cíle. Nevšímala jsem si jejich naléhání, ať se postavím a pokračuji. Nedokázala jsem to. Už ne. Nyní jsem znovu něco uslyšela. Nějaký šelest v lese za mnou. Sevřely se mi útroby a já neměla daleko k pláči. Rozhrnuly se větve a já zatajila dech. Z lesa vyběhl Luke. Na krátký okamžik jsem se usmála a pohlédla do těch překrásně černých očí. Když mne Luke spatřil bezmocně sedící v trávě, svezl se ke mně do trávy a vzal mě kolem ramen.
"Poběž dál," pobídl mne tiše, ale já věděla, že to nedokážu. Nenašla jsem v sobě ani kapku síly, zatímco jsem usilovně hledala a lesem se šířil chlad. Ta děsivá zpráva, že znovu přišel. Damon.
"Nemůžu," vzlykala jsem a slzy se mi draly do očí. Opatrně mě objal a políbil na tvář. To mi dodalo ztracené síly. Postavila jsem se a znovu se dala do běhu. Sil ale přeci jen ubývalo a já věděla, že nedokážu běžet věčně. A najednou…jsem stanula na cestě mezi polem a loukou. Oddělovala je od sebe, jako mezník. Hranice. A na jejím konci rostl strom. Proč jsem se nemohla zbavit dojmu, že jsem tu už byla? Doběhla jsem ke stromu a měla jsem najednou pocit, že za ním už nic není. Jen prázdná nicota. Že i on je jednou z mnoha hranic, které tak nevypadají, ale jsou jimi. Poprvé jsem se přece objevila tady. Přímo tady, u toho stromu. To znamená, že on je ta hranice. On od sebe odděluje dva světy. Svět snů a svět lidí. Prázdnou nicotu. Vydala jsem se pomalými kroky vpřed, vstříc domovu, ale v cestě mi stála neprostupná bariéra. Nemohla jsem projít skrz. Nešlo to. Můj pohled spočinul na stromě. To on mě dostal sem a bude to on, kdo mě dostane i zpět. Z lesa se vyřítil Damon. Věděla jsem, co bude následovat. Na loučení nebyl čas. Se slzami v očích jsem pohlédla na Luka. Nebylo tak snadné se tohohle života vzdát. A já jsem to nechtěla obětovat. Ale musela jsem. Věděla jsem, že když odejdu, Damon ten svět vzteky zničí. Jen já jsem mu bránila to udělat. Zbydou z něj jen doutnající trosky. Mohla jsem jen doufat, že Sarah svůj úkol zvládne. Nechtěla jsem to dopustit…ale něco rozhodlo za mě. Ucítila jsem na předloktí studenou ruku a ta mou dlaň přitlačila ke kmeni stromu. Sotva jsem se stihla naposledy nadechnout. A byla jsem pryč.

Že to není ten slibovaný krásný konec? No jo, no, život už je takový...(Kecám, počkejte si na Epilog. Muhehehehe! XD)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 15. prosince 2014 v 16:59 | Reagovat

Ne, ne, já jsem se smála i u rozhovoru mezi Sarah a Nicol. Divím se, že se ještě navzájem nezabily :-) Jen to, jak se proplížily, mi připadalo trochu uspěchané, pokud si mohu dovolit ti něco vytknout.
Také mě hrozně bavil ten rozhovor mezi Miou a Percym. Vsadím se, že nakonec to ty tři nebo čtyři hodiny nebudou, že?
Jen, zdá se mi, že u tebe nějak moc postavy neřeší, že by toho draka mohli opravdu vzbudit :-) A zbožňují anatomické dotazy :-)
Ale ten rozhovor mezi Lukem a Sfingou vážně stojí za něco. Prý: ""Ale to není fér!," prohlásil jsem, "Já chci taky hádat!"" Musela jsem se kousat do hřebu tuky, abych se nerozesmála nahlas. A ta Sfinga je nějaká pitomá, ne?
Jedna malá otázka- je čistě anatomicky (:-) možné, aby Sfinga zbledla?
Ona na konci zemřela? To nemyslíš vážně, že ne?
Ale jinak to byl opravdu překrásný příběh, a moc mě mrzí, že bude končit.

2 Kate Černobílá Kate Černobílá | Web | 15. prosince 2014 v 20:17 | Reagovat

Já jsem se smála skoro nepřetžitě :) No jo, trošku uspěchané, ale vtipné a prostě fajné. Ta pětičlenná skupinka (Nicol, Mia, Percy, Sarah, Luke) jsou strašně fajní a ty jejich rozhovory...

Ten drak musí mít parádně hluboké spaní :)

No jo, a ta sfinga nepůsobila zrovna třikrát geniálně, ale komu to vadí? A proč by nemohla zblednout?

Nezemřela že? Jen se přemístila? Stejně se nemůžu dočkat epilogu...a doufám, že Nicol a Luke nakonec budou spolu, jinak se vážně rozbrečím ... :D

3 Hermi Hermi | Web | 15. prosince 2014 v 20:24 | Reagovat

[1]: Vážně...tak jo, no...Áno, mé postavy jsou se ve všech ohledech dost podobné. I v těch anatomických dotazech. Hlavně proto, že je neřeším jako samostatné osobnosti, ale beru to jako "co bych řekla já", což je asi dost velký problém. A proto mám občas pocit, že se všechny mé postavy chovají stejně...
No jo, ta sfinga zbledla jako v obličeji...(Kdo zemřel? Nikdo nezemřel...snad. XD)
No jo, moc díky.

4 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 15. prosince 2014 v 20:39 | Reagovat

[3]: Ale ne, tak jsem to nemyslela. Mě ani v nejmenším nenapadlo, že jsou si podobné.
Myslela jsem, jestli nezemřela Nicol. Ale asi ne, viď? Díkybohu.
Ty prostě píšeš úžasně!

5 Hermi Hermi | Web | 15. prosince 2014 v 20:54 | Reagovat

[2]: No jo, když já už to chtěla nacpat do jedné kapitoly a trochu pozdě mi došlo, že je někde na začátku zmíněno, že je to asi třídenní cesta...vedlejší...tak je to trošku uspěchané...
No jo, ten drak tam totiž byl cestou tam, ale cestou zpátky už se mi tam nějak nehodil, tak jsem ho prostě obešla. Doslova. XD
No, každý si sfingu představuje jinak...já jsem si tedy až doteď myslela, že je to moudré starodávné stvoření, ale tak nějak mi z ní vyšla natvrdlá tupkyně. To se stává. :-D
No, epilog by měl vyjít asi ve středu. Myslím.

[4]: No, ale jsou. Alespoň mně to tak přijde.
Ne, nezemřela. Jen se přemístila zpátky do reality.
Děkuji, děkuji. :)

6 Efi Efi | 16. prosince 2014 v 10:40 | Reagovat

Tak abych navázala na téma "kdo se kdy smál", já se smála především u rozhovorů. Ty jsou prostě senzační. :)

...škoda, že jsi víc nepracovala s tím drakem. Mám pro draky slabost. (Promiň, sestřičko, tohle jsem nemohla odpustit.)

Ty tvé anatomické dotazy mne dostávají. Jak to bylo - "Máš čtyři žaludky?" :-D Kdo přijde ke sfinze a zeptá se jí, kolik má žaludků? Buď ty nebo Luke. :-D (Tak mne napadá, zda nemá sfinga alzheimra...)

Je škoda, že Sladké sny končí. Tahle povídka mi přirostla k srdci (nu, jsem jedním z jejích prvních čtenářů...). Jsem ráda, že to skončilo takhle, i když jsem zároveň naštvaná. Co ten Luke? (Byl to takový hezký pár, který tak pěkně praktikoval lásku na první pohled...) Není to zas takový happyend. Ale proč jsem si dělala naděje, když jsi mi konec stejně dávno vyzradila? (Pche. :-D)
Ale těším se na epilog. Doufám, že ho napíšeš brzy, musím vědět, co se stane a jakou smrtí Damon zhyne.

7 Hermi Hermi | Web | 16. prosince 2014 v 13:55 | Reagovat

[6]: No jo, no...Na ty čtyři žaludky bych se ptala spíš já, než Luke, když to tak moc chceš vědět...
A jejda, já už do epilogu Damona nedávala...Dejme tomu, že ho ta Sarah sežrala i s kostma...pokud teda nějaký má... :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama