Déšť - 12. kapitola

28. ledna 2015 v 12:00 | Hermi |  Déšť
Dnes přidávám další kapitolu Deště. Je poněkud kratší, ale i tak docela důležitá a přiznám se, že jsem ji dost zaplácala rozhovory. Možná se vám bude zdát trochu odbytá, ale věřte mi, že s tím minimem volného času, co mám, prostě už víc nestíhám. Moc se omlouvám a doufám, že se vám alespoň tohle bude líbit:


Dotáhla jsem Tonnieho po schodech nahoru do svého pokoje, praštila s ním o postel, vrhla se k otevřeným dveřím, zabouchla je a zamkla. To poslední, o co jsem stála, byla nečekaná návštěva. Nakonec jsem se postavila čelem k posteli a polomrtvému Anthonymu a zády jsem se s hlasitým "Uff!" svezla po dřevěných dveřích.
"Co. To. Sakra. Bylo.?!," vypravila jsem ze sebe zadýchaně.
"Nic…neobvyklého…," zasípal Tonnie.
"Jsi normální?!"
"V rámci…možností…"
"Jo, to je vidět."
Pak jsem se svezla až úplně na zem a zírala před sebe. Přišlo mi, že Tonnie spí. Nebo se alespoň nehýbal a oddechoval pomalu a pravidelně.
Vzpomněla jsem si, že jsem chtěla jít k moři. Zase. Prostě jsem se potřebovala nějak odreagovat, vyčistit si hlavu. A to byl můj vlastní osvědčený a originální způsob. A hlavně - fungoval.
Potichu, skoro neslyšně, jsem cvakla klíčem v zámku dveří a stiskla kliku. Vyplížila jsem se ven na chodbu a dveře za sebou zaklapla. Znovu jsem zamkla a vydala se chodbou ke schodům.
Nakonec jsem se ocitla dole v hale a na věšáku zpozorovala svou pláštěnku. Nevzpomínala jsem si, jestli jsem ji tam dávala, nebo kde se tam vzala, ale hlavní teď bylo, že visela. Popadla jsem ji, hodila ji před sebe a zmizela v letním dešti.
Pomalými kroky jsem se blížila k lesklé hladině nazelenalého moře. Mírný vítr vodu čeřil, i když jsem ho necítila. Odlesky slunce zpola schovaného za dešťovými mraky dopadaly na mlčící vodní plochu a oslepovaly mne. Brzy jsem stála u mola. U toho hluboko pod vodou. Zdálo se teď hlouběji ponořené než předtím. Zdálo se skoro ztracené pod hladinou.
Zula jsem si boty a nechala je ležet na promočeném písku. Déšť mi lepil vlasy na tváře. Pomalu jsem došla snad až ke kraji mola, který se ztrácel v temně modré vodě. Sedla jsem si do vody, ale byla tak vysoko nad molem, že jsem ji měla výš, než do pasu. Šaty jsem měla úplně promočené a zelené od mořských řas. Navíc od písku a celé slané. Nikterak mi to nevadilo. Natáhla jsem nohy do vody a vzduch do plic. Vydechla jsem. Sůl přímo čišela z okolního vzduchu. Ta nakyslá pachuť, co visela všude kolem. A voda, co mi omývala nohy. Znovu jsem byla téměř úplně klidná. Konečky bílých vlasů se mi máčely ve vlnách. Stejně byly už mokré od deště. Přestávala jsem si myslet, že ještě vůbec kdy přestane pršet. Tak nějak jsem se smířila s osudem. Myslím, že to bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat. Stejně bych to nijak neovlivnila.
Začala jsem nejspíš poněkud zbytečně uvažovat. Nevím, jak dlouho jsem tam strávila, ale nakonec mé nohy chytly téměř bílou, ne-li modrou barvu a zfialověly mi rty. Začala mi být trochu zima. Zakřížila jsem si ruce na prsou a prsty pevně obtočila kolem nadloktí. Přerývaně jsem se nadechla. Měla bych se vrátit. Stejně jsem byla promočená na kost. Vždyť jsem tam mohla sedět klidně hodinu. Ale nějak jsem se nedokázala odtrhnout od pohledu na obzor a na slunce, jenž se nad ním houpalo, jako by mělo co chvíli spadnout a už nikdy znovu nevyjít.
Vtom jsem ucítila na paži ledovou ruku. Prudce jsem se otočila a zírala do tváře Tonnieho.
"Co tady zase děláš?!," vykřikla jsem podrážděně. A pak mi to došlo.
"A jak ses sakra dostal ven?!"
"Mám vlastní metody," odpověděl, "A mimochodem, už je mi líp."
"Všimla jsem si," konstatovala jsem.
"Takže ty ses prostě rozhodla si udělat sama malý výlet k moři? Laurelle, víš, jak strašně jsi nezodpovědná?! Zvlášť po tom, co jsme četli v těch papírech!"
"To je nesmysl! Chodím k moři odmalička každý den a nikdy mě tu nic nesežralo, jak ostatně můžeš vidět. Jsem toho živoucím důkazem. Nevím, co čekáš, že se stane!"
"Nevíš, co čekám, že se stane? To, že jsi byla u moře už tisíckrát a nic se ti nestalo, neznamená, že po tisícáté prvé se zase nic nestane! Chápeš, že nemáme jistotu, že tu nic není?! A to spíš, když skoro máme jistotu, že tu něco je!"
"No pochybuji, že mě tu něco sežere na procházce po pobřeží. Jen tak, ke svačince!"
Vydal zoufalý zvuk podobný "Arghhhh!".
"Ty jsi tak strašně paličatá!"
"Já raději říkám, že mám vlastní názor. Zní to méně jako špatná vlastnost."
"Ale to je špatná vlastnost."
"Ne. Já už jsem prostě taková."
"Každý má nějakou špatnou vlastnost."
"Jo. Ty třeba prostě pořád musíš urážet lidi."
"Já raději říkám, že mluvím pravdu."
Místo odpovědi jsem vztekle prskla.
"I tak by ses ale měla hned vrátit. Vlastně bychom se oba měli vrátit, než dopadnu ještě hůř, než jsem teď."
"To ještě jde?," pozvedla jsem obočí.
"To by ses divila!"
"Chm…Ještě chvíli…," zaprosila jsem, i když jsem se klepala zimou.
"No tak dobře," souhlasil po chvíli Anthony, "Ale už jen pět minut. Nemuselo by to dopadnout dobře. Stejně si myslím, že to není nejlepší nápad. Jen že jsi to ty."
"Díky," pousmála jsem se ironickým úšklebkem.
Sedl si ke mně, do té ledové vody. To tedy zrovna nemusel, stačilo, že jsem byla zmáčená já, ale když ho to bavilo…
Chvíli bylo ticho.
"Měli bychom jít," pronesl tiše přibližně po těch pěti minutách. Povzdechla jsem si. Zrovna ve chvíli, kdy jsem se rukama podepřela, abych se mohla zvednout, to ale najednou nešlo. Něco se mi pevně obmotalo okolo kotníku. Krve by se ve mně neořezal. Naposledy jsem se s vyděšeným výrazem ohlédla na Tonnieho, nadechla jsem se a zmizela pod hladinou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 28. ledna 2015 v 18:47 | Reagovat

Náhodou, mě právě že tato kapitola hrozně bavila. Nejlepší byl ten první rozhovor.
"Jsi normální?!"
"V rámci…možností…"
"Jo, to je vidět."

Dost mě to rozesmálo.

Dále, když jsi popisovala to moře, jak jí sůl nasákla šaty, a tak podobně, působilo to tak opravdově a poeticky, že jsem málem ucítila závan slané vody. Opravdu skvělé.

Ten druhý rozhovor těch dvou byl také dosti vtipný .Zbožňuji Tonnieho, opravdu!

A ten konec- to je nefér, ukončovat kapitoly tak otevřeně! Prostě úžasné, asi tvá nejlepší kapitola. Jen tak dále!

2 Kate Černobílá Kate Černobílá | Web | 2. února 2015 v 20:38 | Reagovat

Honem další kapitolu :) Takhle napínavý konec jsem už teda dlouho nečetla.

Jinak, absolutně souhlasím s Karin. Ty jejich rozhovory se ti ohromně povedly! Nutíš mě blbečkovitě se usmívat :)

Těším se na další kapitolu!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama