Mise - 2. kapitola

4. ledna 2015 v 9:49 | Hermi |  Mise


Byla jsem při vědomí. Alespoň mi to tak připadalo. Neříkala ta žena, že budeme ve stavu podobnému spánku? Já ale dobře věděla, kde jsem a spát bylo to poslední, o čem bych chtěla v té chvíli slyšet. Matně jsem si vybavovala sled událostí, které mne potkaly po tom, co jsem vstoupila do lodi.

…Byli tam všichni. Všech dvacet lidí a několik dalších. V sotva znatelném bledém světle, které prozařovalo malou místnost. Ale zase tolik malá nebyla, protože jsme se do ní všichni pohodlně vešli. Jeden z místních pracovníků, vývojářů projektu k nám tiše promluvil…

Nevěděla jsem, jestli sním, nebo bdím. Ležela jsem bez hnutí a bála jsem se dýchat. Ne, to nebylo mnou. Srdce se mi rozbušilo závratnou rychlostí, jak jsem se lekla. Nebyla to má vina, že jsem omezila dýchání. To mé tělo samo.

… "Toto jsou takzvané cestovní boxy. Je to čerstvý vynález. V nich budete přepraveni na planetu K715 ve vzdálené galaxii. Každý z vás nyní zaujme místo přímo před boxem, ve kterém bude cestovat. Až vám řeknu, stisknete tlačítko po straně a box se otevře. Lehnete si dovnitř a boxy se zavřou automaticky."…

Cestovní box se pravděpodobně rozhodl postarat se o můj spánek sám. Mně se ale nechtělo. Věděla jsem, že jednou budu muset usnout, ale ne teď. Navíc jsem tu ničemu a nikomu nevěřila. Byla jsem neklidná a neklidná prostě neusnu. Ucítila jsem mírný otřes. To jak se vesmírná loď lehce odlepila od země. Stáhl se mi žaludek. Opouštím Zemi. Navždy.

…Se strachem v očích jsem se roztřeseně postavila před cestovní box a viděla jsem, že ostatní se tváří stejně vyděšeně. Tedy až na pár výjimek. Neochotně jsem zmáčkla tlačítko na boku boxu a ten se otevřel. Obezřetně jsem vlezla dovnitř. Víko se za mnou zaklaplo a mne obklopila tma…

Loď sebou znovu cukla. Srdce se mi málem zastavilo. Co se děje? Stalo se něco? Byla jsem zmatená. Najednou se mi vracela obvyklá rychlost nádechů i úderů srdce. Nic jsem neviděla, ale věděla jsem, že se něco děje. Musela jsem vědět, co se to stalo. Krk se mi stáhl strachem. Zvláštní. Cítila jsem loď vzletět, ale i přistát. Ale vždyť to bylo nanejvýš tak deset minut od startu…
Prudce jsem otevřela víko boxu. Moc dobře jsem věděla, že toho budu v brzké době trpce litovat, a že bych to dělat neměla, ale něco mi nedalo. Zamžourala jsem do ostrého denního světla a očima pátrala po jeho zdroji. Přece jsme se museli vrátit na Zemi. Nebo že by ne? Zmateně jsem se rozhlížela, ale vnitřek lodi vypadal stále stejně jako před startem. Nic se nezměnilo. Po nějaké chvíli jsem zaregistrovala původ světla. Okno. Ve zdi zela díra vyplněná sklem. Díky ní byla místnost zalitá teplým světlem. Vrhla jsem se k němu. To nemohlo být možné… Zamrkala jsem. Zatřásla hlavou, promnula si oči, to nebyla pravda…
Věděla jsem, že tady se rána nedožiju tak jako tak, ale musela jsem to udělat. Vrhla jsem se k nejbližšímu boxu a zmáčkla boční tlačítko. Víko okamžitě odskočilo. Člověk uvnitř začal mžourat do ostrého světla.
"Dělej, vzbuď ostatní," křikla jsem a otevřela další box. Mohla jsem jen doufat, že uměl dobře anglicky a že pochopil můj úmysl. Vlastně jsem se ani nijak zvláště nepozastavila nad tím, kdo to byl.
"Co to děláš?," zjišťoval poněkud trpce a s americkým akcentem. To se dalo čekat. Až teď mi došlo, že to byl ten člověk, kterého ta blondýnka dnes ráno označila za Nicholase Woodse. A hned potom mi došlo, že to podle všeho nebylo dnes ráno, ale před několika sty lety. Nevěřila jsem tomu. Něco muselo být špatně. Určitě něco nevyšlo podle plánu.
"Otevírám boxy," odsekla jsem nevraživě.
"Proč?"
"Podívej se z okna," vysvětlila jsem. S ledovým klidem přešel k oknu a ztuhnul.
"To už jsme tady?"
Neodpověděla jsem. Místo toho jsem dál otevírala cestovní boxy. Tak dlouho, dokud všech dvacet lidí nebylo na nohou. A všichni mě probodávali pohledy, za které by se nemusel stydět mnohonásobný vrah hledaný FBI. Polkla jsem. No nazdar. Stála jsem jim všem tváří v tvář. Bylo jich opticky opravdu hodně. Rozdílný věk, výška, barva vlasů, očí, pleti, rozdílné národnosti, a přesto tu byli všichni se stejným cílem. A to z nás dělalo spojence, ať jsme chtěli, nebo ne. Někteří na mě hleděli zmateně, nechápavě, jiní naštvaně, nebo vyděšeně. Ale všechny pohledy byly upřené na mě. Najednou jsem si připadala chorobně malá. Naštěstí se Nicholas ujal slova dříve, než se stačila spustit lavina nechápavých výkřiků, otázek a urážek.
"Dámy a pánové, zdá se, že už jsme tady." Ta jediná věta stačila. Rozhodně mne uklidnilo slyšet to z úst někoho jiného, než jsem byla já. A ulevilo se mi, že jsem přestála tu třistaletou cestu. Konečně se mi vracelo vnímání, ale ztracená síla se stále nedostavovala. Zostření smyslů jsem však přivítala téměř s otevřenou náručí. Po chvíli jsem toho ale litovala. Ze všech stran mě bombardovala směsice všelikých rozličných pachů, takových, u nichž jsem si byla naprosto jistá, že jsem je v životě necítila. Modré oči mi slzely, když musely rozlišovat jednotlivé barvy, jejich odstíny, nebo jen množství světla na přesvětleném obraze. Věděla jsem, že kdybych se pokusila znovu promluvit, nedokázala bych to, protože jsem měla v krku sucho, jako bych tři sta let nepila. Doslova. A žaludek jsem měla neméně prázdný. Byla jsem si jistá, že pokud si do tří vteřin nesednu, skončím na zemi tak jako tak. Nohy mi vypovídaly službu. Možná jsem se trochu přecenila, když jsem se hned postavila a myslela si, že dokážu chodit. Mimo to všechno jsem měla stažené průdušky, že jsem sotva dýchala a nevěděla jsem, jestli je to mnou, nebo zdejším vzduchem. Ale připomněla jsem si, že jsem uvnitř lodi, takže jsem se vlastně zdejšího vzduchu ještě nenadechla. Toho okamžiku, kdy se tak stane, jsem se děsila.
Přešla jsem ke svému cestovnímu boxu a zhroutila se na něj.
"Copak? Unavená?," ozval se za mnou dívčí hlas, "Vždyť jsi spala tři sta let!" Prudce jsem se otočila. Přímo za mnou stála krásná dívka s dlouhými hnědými vlasy a černýma očima. Elisabeth. V první chvíli jsem chtěla odseknout něco jako "Hleď si svého!", ale byla jsem si jistá, že místo toho by ze mne určitě vyšel jen nějaký chraplavý skřek, takže jsem to vzdala a vrhla na ní zlostný pohled. Někdy je přeci jen rozumnější mlčet.
"Jí si nevšímej," ozvalo se za mnou. Otočila jsem se zpět. Přede mnou stála dívka s čistě červenými vlnitými vlasy. Na mysli mi vytanulo její jméno. Rose.
"Já jsem Rose," představila se. Přikývla jsem.
"A ty?"
Odkašlala jsem si a pokusila se promluvit.
"Já…" Můj hlas nezněl příliš zdravě. Asi si bude muset zvyknout na mé stáří.
"Jmenuju se Tara," zachraptěla jsem nakonec tiše.
"Ty jsi ta vylosovaná, žejo?," zeptala se opatrně. Taky to nebyla Britka, i když její angličtina byla opravdu dobrá. Přemítala jsem, odkud asi pochází. Patrně odněkud, kde se mluví anglicky, protože takhle dobře by se málokdo naučil.
Místo odpovědi na otázku jsem jen přikývla.
"Měla jsi v životě nějaké plány? Nebo ti nevadí, že tě vylosovali?"
Znovu jsem si odkašlala a znovu se pokusila promluvit.
"Každý má v životě plány. I já měla plány. Nic z toho už zřejmě v životě nedokážu."
"To je mi líto," konstatovala se smutným úsměvem.
"Nemusí. Teď jsme všichni tady a už nikdy neuvidíme Zemi. Už nám nikomu nemusí být líto životů, které jsme tím promarnili a které tím ještě ztratíme."
"Máš pravdu," řekla tiše, "Jsme tady, tak můžeme zapomenout na to, co bylo dřív."
Vtom se omezeným prostorem rozlehl hlas, který jsem už znala.
"Je teď jisté, že už jsme tady," prohlašoval Nicholas, "Nějaké návrhy, jak se dostat ven?"
Lidé z různých koutů našeho světa začali křičet jeden přes druhého návrhy, jak to provést. Avšak všechny ostatní přehlušil čistý vysoký dívčí hlas se zdánlivě dobrým nápadem.
"Losovat!," křičela světlovlasá dívka v sukni a pruhovaném tričku s francouzským přízvukem. Jeanette.
Nicholas návrh uznal jako nejlepší.
"Postavíme se do kruhu. Každý zavře oči a natáhne před sebe jednu ruku. Kdo se chytí jeanettiny ruky, ten půjde ven první. Když nikdo, půjde ona." Rozbušilo se mi srdce. Všichni uposlechli. Sice chvíli trvalo, než jsme se všichni postavili do kruhu a vešli se tam, ale nakonec se nám to povedlo. Vedle toho mohutného ramenatého chlápka, kterému ale nemohlo být víc, než osmnáct, jsem si připadala malinkatá. Byla jsem si jistá, že jsem ho už na Zemi viděla. Byl to Marco. Ten s tím strašně dlouhým jménem. Díval se na mě povýšeně. Možná proto, že věděl, že já se nepřihlásila do Mise sama od sebe. Třeba věděl, že to vylosovali. Z rukou mi strachy odtekla všechna krev. Byly studené jako led. Zbledla jsem a připadala si jako Sněhurka. Obličej jistě bledý jako stěna a téměř černé vlasy.
"Copak, srabe?," ozval se Marco stojící po mé pravé straně, "Bojíš se čím dál víc, žejo?"
Sebrala jsem veškerou odvahu k odpovědi. Mému hlasu se postupně zase vracela barva.
"Ne. Nebojím se. Ty by ses měl bát, protože lidem jako jsi ty, štěstí příliš nepřeje."
"Pche," vydal ze sebe, jako by ho má drobná urážka vůbec nezajímala, což byla s největší pravděpodobností pravda a stočil pohled zpět do kruhu.
"Odkud jsi?," neudržela jsem se. Věděla jsem, že kdyby mi tenhle jednu vrazil, tak minimálně vezmu druhou o zeď a to jen za předpokladu, že by mi hlava zůstala na krku. Přesto jsem se nedokázala udržet, protože jsem jednoduše musela všechno vědět. Ta má věčná zvědavost mne jednoho dne přivede do hrobu.
Marco se zamyslel, jako by uvažoval, jestli má cenu mi něco takového říkat, ale nakonec odpověděl:
"Pocházím z Mexika," prsknul se samolibým úsměvem, "Ty?"
"Já jsem z Británie."
"No jo vlastně. Říkali to. Také říkali, že tě vylosovali. Co? Byla jsi moc slabá, aby ses přihlásila sama?"
Vzpomněla jsem si na to, co mi řekla Rose.
"Měla jsem se životem vlastní plány. Neměla jsem v úmyslu nasadit ho na cizí planetě vzdálené bůhvíkolik světelných let daleko."
"Už jen to svědčí o tom, že tu příliš dlouho nevydržíš. Vsadím se, že při nejbližší příležitosti se tě zbavíme."
"Třeba se žádná nenaskytne," provokovala jsem ho.
"To jen jestli teď budeš mít štěstí," děsil mě. Jeho angličtina sice nezněla jako ta moje, ale nebyla špatná a slovní zásoba mu evidentně problém nedělala. Myslím, že i něco takového bylo v podmínkách účasti v Misi.
"A co když budu mít štěstí až tam venku?"
Zpražil mě ledovým pohledem.
"Nebudeš. Tím jsem si jistej."
Náš rozhovor znovu přehlušil silný hlas.
"Připravte se…a natáhněte ruce. Kromě Jeanette všichni chyťte první ruku, na kterou dosáhnete."
Nezbylo mi nic jiného, než to udělat a modlit se. Zavřela jsem oči, jako všichni ostatní. V duchu jsem se uklidňovala a propočítávala pravděpodobnost, s jakou bych mohla chytit ruku té Francouzky. Bála jsem se, že navzdory našemu hojnému počtu byla ta pravděpodobnost poměrně vysoká. A Jeanette nebyla tak daleko. Polkla jsem a zašátrala ve vzduchu před sebou. Najednou se mi zdálo, že je tak studený, jako by byl vyplněný krystalky čirého ledu. Ne, ne, ne… Na žádnou ruku jsem nenarazila. Sevřely se mi útroby a najednou jsem skutečně pocítila hlad. Soustřeď se, domlouvala jsem si.
"Tak co, srabe? Už máš ruku?," ozval se tiše Marco.
"Ne," zašeptala jsem. Rozhodla jsem se trochu se začít snažit. Znova jsem chňapla levou rukou do značně velkého kruhu a znovu nic. Zoufale jsem vzdechla. Dotřetice jsem hmátla do kruhu rukou a konečně na nějakou narazila. Chytila jsem se pevně okolo zápěstí a přitáhla si ji blíž k sobě. Byla hubená a měla jemnou pleť. Byla to dívčí ruka. Hrklo ve mně. Co když je to Jeanette? Věděla jsem, že bych se měla uklidnit, zůstat klidná, ale to prostě nešlo. Srdce mi divoce tlouklo, dech se mi zrychlil a všechna krev jako by mi vymizela z těla.
"Tak co, srabe?," šeptal znovu Marco, "Už jsi alespoň pořádně vyklepaná?"
Byla jsem. Ale rozhodla jsem se, že nic nedám na sobě znát.
"N-ne," vykoktala jsem, "Nejsem. Co ty?"
"Ne," odpověděl klidně. To jsem opravdu jediná, kdo se může zbláznit zděšením a strachy? Ne. Jednou jsem tady a domů se jen tak nedostanu. Musím si zvyknout na to, že tu nejsem sama. Je tu se mnou parta teenagerů, kteří nechtějí nic jiného, než tu typickou pubertální legraci. Nesmím jim ji dopřát. Protože to by znamenalo zesměšnit se, čili vyčlenit se z kolektivu. A opustit skupinu tady znamená smrt. Musela jsem Marcovi dokázat, že nejsem taková, jaká vypadám. Možná jsem z nich byla opravdu nejslabší, možná se sem opravdu přihlásili jen lidé, kteří věděli, že je v životě na Zemi nic nečeká a ti, kteří věděli, že mají sílu i kuráž přežít na jiné planetě. Anebo také ne. A bylo na mně to zjistit. Zjistit, jestli jsou tu tací, se kterými se dá normálně mluvit.
Bála jsem se reality. Málem jsem se klepala. Ta ruka, kterou jsem držela ale nebyla ani studená, jako ta moje, ani se netřásla. Její majitelka byla nejspíš vyrovnaná a klidná. Vtom se znovu ozval hlas.
"Až řeknu, všichni otevřete oči," slyšela jsem Nicholase.
Zvedla se ve mně vlna paniky. Co když já budu ta, co půjde ven? Co když se už nevrátím? Co když už nikdy nedokážu Marcovi, že nejsem žádné ořezávátko? A co když jsem ořezávátko?
"Připravená, srabíku?," ozvalo se zase vedle mě. Měla jsem chuť pustit ruku a jednu mu vrazit, ale věděla jsem, že bych patrně nedocílila kýženého výsledku. Místo toho jsem pevně odpověděla.
"Připravená."
"Otevřete oči," vyzval nás Nicholas, který se tímto vším očividně pokoušel pasovat se na vůdce naší dvacetičlenné skupiny. Krev mi ztuhla v žilách. Srdce se při těch slovech zastavilo. Přestala jsem dýchat. Dostavila se přílivová vlna adrenalinu. Ruka se mi už potila a v dlani se mi kupily ledové kapičky vody.
Mermomocí jsem se přinutila otevřít oči. A věděla jsem, že jsem mrtvá.
Okamžitě jsem Jeanette pustila a potem smáčené ruce si otírala o džíny. Ne, ne, ne, ne, ne…! Mohla jsem to vědět. S mou smůlou. Marco na mě vítězoslavně pohlédl.
"Užij si to, srabe. Vždycky tě vylosujou." Vzedmula se ve mně vlna vzteku.
"Však ty taky dlouho nepřežiješ!," křikla jsem rozhořčeně, "A to zvlášť jestli se hodláš pořád chovat jako namyšlenej sobec!"
Pohlédla jsem na Jeanette, na Rose, na Elisabeth… Zachytila jsem jen útržek slov z toho, co říkala.
"Ta holka je mrtvá."
A já jí věřila. Věděla jsem, že tam venku nepřežiju ani pět vteřin. Podívala jsem se na Nicholase s prosebným pohledem, ale moc dobře jsem věděla, že to mi nepomůže. Postavila jsem se rovně, protože alespoň na své poslední cestě jsem chtěla vypadat důstojně. Nadechla jsem se a odhodlaně vykročila vpřed. Slyšela jsem šelest hlasů lidí okolo. Slyšela jsem, jak si každý z nich něco šeptá.
"Ta nepřežije."
"Stejně byla slabá."
"Zbavíme se přítěže."
"Poslali ji sem jako doplnění počtu."
"Neměla tu co dělat."
Nevnímala jsem je. Klidně jsem kráčela k východu.
"Jak se ty dveře otevírají?" Má otázka byla určená sice všem, ale nejvíce jsem ji asi mířila na Nicholase.
"Nevím," odpověděl.
"Jak je mám teda otevřít?," ptala jsem se.
"To je na tobě."
Ohlédla jsem se. Všichni se stáhli co nejdál ode dveří. Báli se tak jako já. Ale já si zakázala dát to na sobě znát. Otočila jsem se zpět a pohledem si změřila kovové dveře. Tohle nebude těžké. Každé takové dveře se otevírají nějakým tlačítkem. Zbývá ho najít. Pomalu jsem objížděla rám a hledala čudlík. A také, že jsem ho našla. Naposledy jsem si dodala odvahy. Uklidňovala jsem se, že kdyby nám na téhle planetě něco chybělo, neposlali by nás sem. Kdyby tu nebyl kyslík, byl tu příliš nízký, nebo příliš vysoký tlak, nebo by tu byly pro život nepříznivé teploty, prostě bychom tu teď nebyli. Nadechla jsem se a tlačítko stiskla. Dveře odskočily z místa a já proklouzla ven, aniž bych se podívala, co tam je. Dveře se za mnou hned zavřely a já osaměla v cizím světě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 reveriedreams reveriedreams | E-mail | Web | 4. ledna 2015 v 14:05 | Reagovat

Líbí se mi, že Tara je úžasně statečná. Já bych se na jejím místě dávno zhroutila. Mám ji opravdu ráda.
K dalším postavám jsem si cestu zatím nějak nenašla, ale snad to přijde.
Příběh se vyvíjí opravdu zajímavě, a nemůžu se dočkat pokračování. Jen tak dále!

2 Kate Černobílá Kate Černobílá | Web | 5. ledna 2015 v 7:13 | Reagovat

Zatím nemám moc ráda žádnou jinou postavu než Taru, ale to přijde. Zato Tara je úžasná, já bych se na jejím místě sesypala jako domeček z karet... ale má úžasnou smůlu, že? Dvakrát ji vylosovali. Chudinka.
Tahle povídka je velmi zajímavá, dokonce se mi zdá ještě o něco lepší, než Sladké Sny. Těším se na další kapitolu!

3 stuprum stuprum | Web | 7. ledna 2015 v 23:18 | Reagovat

Polykám naprázdno, je to fakt síla, hezky se to čte. Jen tak dál. :)

4 C.V.O.K. C.V.O.K. | E-mail | Web | 10. ledna 2015 v 15:23 | Reagovat

hm. oni... oni sú naozaj len taký... hmm... necvičení? takí... normálni? banda naivných deti? bez skúseností? fuuuha... tak to ešte len bude drsné. pre všetkých. ale hlavne pre Taru. mala na Zemi posielať športku - určite by vyhrala, keď ju už dva rát vylosovali... chuderka. ale podľa mňa je v nej viac, ako sa na prvý pohľad zdá. Toho Mexičana by mala pekne krásne kopnúť do rozkroku aby sa uvedomil kto má kde a aké slabosti. no inak... ona to zvládne. ja jej verím. tak teda ako, kedy bude pokračovanie aby sme sa dozvedeli, čo ju tam vonku čaká? :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama